NOVINKY :
.
Kontaktní e-mail : mikyhorozumy@seznam.cz
Dopředu ovšem upozorňuji, že NEPOSKYTUJI MAGICKÉ SLUŽBY, ANI PORADENSTVÍ A NEBUDU NA PODOBNÉ ŽÁDOSTI REAGOVAT. Děkuji za pochopení - Miky. Usmívající se

VÝPRAVA ZA MENHIRY V OKOLÍ PETROVIC

2. května 2018 v 20:02 | Miky |  POSVÁTNÁ MÍSTA


Krajina mezi Nadějkovem, Petrovicemi, Prčicemi a Kovářovem mě uchvátila už před mnoha lety. Je to drsná pahorkatina plná kamenů a špatně prostupných křovinatých lesů. Zemědělci to tady vždycky měli těžké. Pokud chtěli hospodařit na poli, museli z něj po celá léta tahat větší či menší balvany. Bylo jich tolik, že zdejší polní a lesní cesty dodnes zdobí mnohé kamenné zídky, které svými kořeny prorůstají letité stromy. Mnohdy bylo snažší se do pěstování obilí a plodin vůbec nepouštět a využít prostor spíše jako pastviny, kterých je v tomto kraji dodnes bezpočet. Uprostřed pastvin se pak často nachází ostrůvky s obrovskými balvany, které už neměl nikdo sílu nikam odtahat. Dnes jsou tyto kamenné ostrovy skoro všechny zarostlé křovinami a stromy. V okolních lesích často narazíte na vzpřímené kameny evokující prastaré menhiry, na bizarně poskládané balvany, které někdy připomínají skalní brány či pravěké dolmeny a na balvany s pověstnými obětními mísami, ve kterých se drží dešťová voda. Kromě těchto kamenů, které většinou aranžovala sama příroda, můžete dnes v tomto kraji narazit i na menhiry, které zde opět po mnoha staletích vztyčují lidé.




26.dubna tohoto roku jsme se s partou přátel vypravili na obhlídku několika těchto novodobých menhiru, roztroušených v okolí Petrovic. První menhir zde byl na popud místního patriota Jana Studeného vztyčen v roce 2012. V následujících letech bylo postaveno ještě pět dalších. Petrovičtí nadšenci po celou tu dobu spolupracují a radí se s panem Pavlem Bartlem, který je zkušeným stavitelem megalitů, jež dokáže vždy správně určit, který kámen se pro stavbu hodí a nalézt pro něj to nejvhodnější místo. Oba, pan Studený i pan Bartl se naší výpravy zúčastnili a tak jsme měli vzácnou příležitost vyslechnout si u kamenů i jejich průvodní slovo.




Naše desetičlenná skupinka byla skutečně různorodá. Pohany jsem zde zastupoval asi jenom já a moje žena (a ta by možná měla k označení pohan ještě výhrady). Kromě toho tu byli žáci pana Kozáka, příznivci Jaroslava Duška a dokonce i jedna svědkyně Jehovova (mimochodem, moc fajn kamarádka). U některých zúčastněných o jejich duchovním životě vlastně ani nic nevím. Přesto byla atmosféra po celou dobu naprosto uvolněná a přátelská. Nikdo se tu s nikým nehádal, nikdo nikoho o ničem nepřesvědčoval. Všichni jsme si prostě užívali krásný den, uprostřed krásné květnové přírody. Pro ty, kteří se naší akce nezúčastnili přidávám alespoň pár snímků a odkaz na video, které jsem po cestě natočil.




VIDEO :



.

 

WICCA ANO, ČI NE?

3. dubna 2018 v 16:48 | Miky |  ZAMYŠLENÍ

Čtenáři mého blogu určitě ví, že moje pohanské cesta byla dlouhou dobu postavena na principech tzv. eklektické wiccy a wiccanského čarodějnictví. Konec konců, naznačuje to i jeho název "Moje kniha stínů". Čím víc jsem se ale dozvídal o původních evropských pohanských náboženstvích, tím mi bylo zřejmější, že wicca se tomu, v co věřili a co praktikovali naši předkové podobá jen málo. Některé moje přístupy se vlivem těchto nově nabytých znalostí postupně změnily. Přestal jsem provádět rituály v magickém kruhu, neobracím se v nich už na Velkého Otce a Velkou Matku a wiccanské rede, tj. pravidlo, které nám říká, abychom vše dělali tak, aby to bylo pro dobro všech a nikomu to neublížilo, vnímám dnes už jako příliš "sluníčkářské" a v žádné staré pohanské kultuře k němu nenacházím analogii. Přestal jsem se proto považovat za wiccana a dnes se identifikuji více s tím, čemu se někdy říká etnické pohanství.

Nemohu však, a ani nechci popřít, že ve mně něco z toho wiccana přeci jenom ještě zbylo. Dodnes například slavím osm pohanských svátků (což je skutečně vynález moderních druidů a wiccanů) a některé moje obřadní nástroje a postupy z wiccy rovněž vychází. Totéž ostatně vidím i na svém soukmenovci z Pohanského kruhu, Frostíkovi. Je to keltský pohan a stěžejní jsou pro něj solidní ověřené informace z knih archeologů, etnografů a historiků, ale vede-li obřad, nesou jeho postupy vždy zřetelnou wiccanskou stopu.

V zájmu objektivity, musím ještě dodat, že dnešní wicca má mnoho podob a od dob Gardnerovských počátků velmi zpohanštěla. Vedle více universalistických covenů, které se spíše než na lidové čarodějnictví zaměřují na kabalu, astrologii a tzv. vysokou magii a to celé ještě doplňují východními naukami, např. o čakrách, karmě a reinkarnaci, tu za ta desetiletí vývoje vyrostlo mnoho různých wiccanských směrů, covenů i jednotlivců, kteří pracují s některým konkrétním evropským pohanským panteonem a ve své praxi a při oslavách svátků opravdu hodně čerpají z folkloru a lidových tradic našich předků.

V poslední době si proto často kladu otázku, co vlastně dělá wiccu wiccou? Proč se k ní někteří hlásí, ačkoli je jejich praxe už hodně blízká principům tradičního evropského pohanství. A proč se od ní jiní pohané distancují, ačkoli jejich praxe wiccu nápadně připomíná? Obrátil jsem se tedy s těmito otázkami na několik svých pohanských přátel. Wiccanů jsem se ptal, co musí čarodějova praxe nutně obsahovat, aby se to dalo ještě nazývat wiccou a ne-wiccanů, ovšem zřetelně wiccou ovlivněných, jsem se ptal, proč se vlastně nechtějí být wiccany? Na mé dotazy zareagovalo postupně 6 lidí. Tři wiccani a tři ne-wiccani. Pokud se vám chce, můžete si teď přečíst jejich odpovědi.

Začneme tedy wiccany. Nejdříve jsem se se svoji otázkou obrátil na známého českého wiccana Jindřicha Džina Prouska. Nedávno jste ho mohli vidět např. v televizním pořadu Folklorika v díle věnovaném pohanství :
"Džine, co podle tebe nutně musí obsahovat čarodějova teorie a praxe, aby se tomu ještě dalo říkat wicca? Jde mi o to, co podle tebe vlastně dělá wiccu wiccou a odlišuje jí od ostatních čarodějnických nebo pohansko-čarodějnických tradic."

Džin - Eklektický wiccan :

Nejprve bych rád uvedl, že čerpám hodně z vlastních domněnek, soudů a předpokladů. Pakliže tu píši o tom, co si myslím o některých denominacích a větvích wiccy, do jejichž praxe nejsem zasvěcen, berte to prosím jen jako pohled zvenčí. Rád se nechám poučit a opravit a rozhodně nechci urazit ničí cestu. Takže pozvání na pivo všem, kteří vědí více a chtějí se se mnou o něco ze svých znalostí podělit.
Definovat wiccu je poměrně složitý a nevděčný úkol. V prvé řadě si myslím, že by bylo vhodné zmínit rozdíl mezi wiccou tradiční a wiccou, které se z nedostatku lepších výrazů říká wicca eklektická, ačkoli právě eklekticismus jí zcela nedefinuje a ani jí není vyhrazen. Pokud jsem dobře informován, eklekticismus a vývoj se ani tradičním covenům nevyhýbá.
Tedy k prvnímu dělení: tradiční wiccu bych definoval jako tradici, která je předávána od zakladatele wiccy G.B. Gardnera prostřednictvím nepřerušeného řetězce zasvěcování dále. Zde na této cestě se časem vyvinuly rozličné verze a denominace. Některé z nich si mají dnes, myslím, k původní Gardnerově praxi dál, než mnohé coveny označované jako eklektické. Zde mám na mysli zejména spolky přísně jednopohlavní a k druhému pohlaví obezřetné až nepřátelské.
K té eklektické části spektra. Myslím si, že se jedná o nepřesné označení, sám přemýšlím například o označení sekundární, derivovaná nebo nelineární. V podstatě se jedná skupiny a jednotlivce, kterým se nedostalo zasvěcení v tradiční linii, ale využili pouze studium knih a dalších materiálů, které někteří praktikující wiccané vydali. Případně vše doplnili vlastní gnózí a experimenty. Z valné většiny proto, že v rozhodnou dobu neměli (nebo neviděli) možnost se k tradiční skupině připojit a projít zasvěcením. Do této skupiny se s valnou většinou tuzemských wiccanů sám řadím. A musím říci, že je to fungující, naprosto autentická a rovnoprávná cesta, která nenapojením na tradiční linii nijak netrpí.
Tato druhá skupina je snad ještě pestřejší než množina tradičních wiccanů. Najdeme zde coveny, které se velmi přibližují tradičním a praktikují to, co je z tradiční wiccy (polo)veřejně známo a publikováno, až po lidi, kteří používají označení wicca velmi svobodně a často toho ví o její historii a vývoji velmi málo nebo nic.
To bychom měli v nejhrubších rysech nějaké dělení. Pojďme si říct, co nás spojuje. Podle čeho bych tedy asi poznal wiccana. Je to víra v Bohyni a Boha a putování s nimi a za nimi, jejich uctíváni. Jakkoli jim chceme říkat. Ať je to Veliká Matka a Rohatý Bůh, Paní a Pán, Aradia a Cernunnos, Diana a Světlonoš… Jmen a tváří mají mnoho. Dále nás spojuje vnímání cyklů v plynutí času, sdílíme podobné verze legendy, slavíme podobně svátky Kola roku, a snažíme se na sobě pracovat, vyvíjet se a posouvat své obzory. Kdo toto všechno poctivě dělá a chce se nazývat wiccanem, rád jej za wiccana budu považovat.
Praktikování magie je wicce také vlastní a wicca je jedním z průsečíků pohanství a čarodějnictví. Myslím ale, že čarodějnická praxe není to hlavní a zásadní, spíše je přirozeným souputníkem a nástrojem wiccana.
A kdo je podle mne za hranicí "toho, aby se tomu ještě dalo říkat wicca"?
Kromě těch, kteří se nevejdou do výše vymezeného popisu, to budou ještě ti, kteří jej splňují jen formálně, ale nemají wiccu, jako svou upřímnou, vnitřní a pravou cestu. Různí šarlatáni, "děti", které si jen hrají na čarodějnice, borečkové, kteří si snaží vybudovat coven jako jakýsi harém ochotných následovnic a sexuálních hraček a podobným typům. Prostě ti, předstírají, že jdou po této cestě, ale sledují úplně "blbé" cíle, podvodníci, kteří jsou neupřímní k ostatním a často i k sobě. Naštěstí je tu čas, který působí jako bezvadný filtr a nemám pocit, že by se jich v našem prostředí vyskytovaly zástupy.

...

U dalších dotazů už jsem upřesnil, že mi jde především o wiccu eklektickou, která je v našich podmínkách rozhodně rozšířenější. Následuje odpověď Jakuba Zahrady Achrera, autora knihy Wicca - první zasvěcení, člověka, který stál u zrodu mnohých pohanských aktivit u nás.

Zahrada - Alexandijsko-gardnerovský wiccan :

Eklektická wicca by podle mého názoru měla být založena na uctívání Bohů v párech. Jedná se o náboženství, které se zaměřuje na plodnost, to znamená, že obřady by měly být vždy zaměřeny na nějakou Božskou dvojici. Může to být Rohatý Bůh a Velká Bohyně Matka, což je pro wiccu typická a ideální dvojice, ale mohou to být i jiní Bohové s podobným vztahem. V každém případě, toto zaměření je středobodem celé praxe. Dalším typickým rysem je pojetí posvátného prostoru, což je obřadně vytyčovaný magický kruh. Dalším prvkem je přivolávání čtyř živlů a směrů do posvátného prostoru. Nezbytným koncem obřadu pak je požehnání "koláčů a vína", které mohou být samozřejmě dle libosti nahrazeny například chlebem a pivem. Podstatná je spíše symbolika celého obřadu. Obřady by se měly odehrávat pravidelně v rytmu osmi svátků kola roku. Za sebe bych asi řekl, že teorie ve wicce není zase tak moc podstatná. To důležité jsou rituály samotné.

...

Oslovil jsem také kolegyni vlogerku Daraiju, která točí videa pro svůj kanál Čarodějnictví v praxi.

Daraija - Eklektická wiccanka :

Ahoj Miky Usmívající se . Tak, když bych se nad tím zamyslela, řekla bych, že jde především o víru v Boha a Bohyni, jakožto dvě nejvyšší síly přírody, které vše řídí a ve své podstatě jsou hodné a milují nás. Wicca nemá panteon, pouze dva bohy, jejichž příběh vidíme kolem sebe v projevech kola roku. To bych řekla, že je základem Wiccy. Někteří wiccané třeba s panteony pracují, ale vždy vnímají Boha a Bohyni jako dvě nejvyšší síly, které jsou nad jakýmkoli panteonem. A druhá věc, která podle mě určuje wiccu, je dodržování Wiccan rede. Nebo alespoň vnímání Wiccan rede jako posvátného pravidla. Jinak řečeno pro wiccany je v magii nepřípustné, co jiným nevadí. (Nebo z toho mají alespoň špatné svědomí Usmívající se). Především jde o nezasahování do vůle jiné osoby, to je ve wicce vnímáno jako špatně. Takhle to vidím já.




Nyní se podíváme na odpovědi ne-wiccanů. Začneme třeba u známé blogerky Lady Roveny, které jsem se zeptal :
"Dříve tě to evidentně táhlo k wicce, ale pak jsi začala svojí víru a praxi cítit víc jako čarodějnictví nebo "babojagismus", v čem konkrétně cítíš odlišnost své cesty od té wiccanské?"

Lady Rovena - Eklektická čarodějnice :

Ahojky Miky, správně je to "babajagismus" Usmívající se ale to je jen takový detail Mrkající hehe... určitě odpovím, pokud budu umět, protože tyhle věci jsou pro mě víc o tom jak to cítím a vnímám a to se mi vždycky blbě popisuje. Asi jde o to, že ať už wicca nebo jakákoliv víra, křesťanství, severské náboženství apod. má nějaká pravidla nebo zákony řekněme. Aspoň já to tak vnímám...tohle udělej tak a tohle zase jinak apod. No a já jsem taková, řekněme svobodná duše a ráda si beru od každého to co se mi líbí a co se mi nelíbí to nedělám. Řeknu to hodně přeneseně...svatba v kostele by se mi líbila, ale na to aby mohla proběhnout, bych musela být pokřtěná a projít všemi možnými rituály, které jsou nutné a to já nechci...druhá možnost by byla tučný úplatek knězi, který by tyhle legrace obešel. A to taky nechci Smějící se Nic lepšího mě fakt v ten moment nenapadlo, jako přirovnání. Nebo jako vegetariánství...maso moc nemusím, ale postav přede mě tatarák a sežeru to i s talířem Smějící se Takže ráda si jdu svou cestou, tvořím si svá pravidla a neřeším to. Každopádně wicca mě nasměrovala tam kde jsem teď a kde třeba budu za 100 let Smějící se takže jako výchozí bod dobrý.

...

Oslovil jsem také Coreyemmah, velmi známou čarodějku, která byla naší první českou pohanskou vlogerkou :

"Označuješ svoji víru a praxi, jako eklektické čarodějnictví. Proč ne eklektická wicca? V čem konkrétně se tvoje cesta od wiccy liší?"

Coreyemmah - Eklektická čarodějnice :

Považuji svoji praxi spíš za eklektické čarodějnictví než eklektickou wiccu, protože ve své praxi sice čerpám i z wiccy, ale i z dalších čarodějnických odvětví, jako jsou hedge witchcraft a seidr šamanismus přesahující do shapeshiftingu, asatru a vanatru plus runy, chaos magie. Oslavuji sice 8 sabatů na wiccanská data, ale nedělám kruh, nepracuji se 4 živly, nevnímám celek jako dualitu Boha a Bohyně, nepostupuji podle runy čarodějů, nepoužívám obvyklé wiccanské pomůcky, neřídím se wiccan rede, moje rituály neprostupuje cyklický mýtus, nedělám koláče a víno, nedávám obětiny, neinvokuji, od bytostí nežádám, nýbrž jim děkuji - časově se můj rituál orientuje jinam než obvyklý wiccanský tok magie.

Jak to tedy dělám namísto wiccanského modelu? Najdu si místo, kde se cítím bezpečně nebo chodím stále na jeden bod v lese. Pracuji obvykle se 2 živly nebo polaritami, ale nevnímám je jako božstvo. Celek je pro mě příroda, ta je zároveň muž i žena, protože spousta živočišných druhů umí být mužem i ženou nebo třeba muž rodí děti atd, plus rostliny jsou příběh samy pro sebe a také je považuji já živé - jedu animismus. Moje rituály mají postup spíš nahodilý, společnými znaky ale bývá meditace, magie, poděkování bohům, věštba - v tomto pořadí. Používám kotlík a tzv. Crane bag (pytlík s různými pomůckami, u mě třeba kameny, jehly, svíčka, křída atd.). Řídím se vlastním svědomím a instinktem. Z mýtů si beru poučení mimo rituály, pro mluvení k bohům pak z mýtů dodám jejich atributy. Nemám náhradu za koláče a víno, prostě to tam není. Místo obětování se dělím, když něco mám tak kousek dám, za obětinu ale považuji částečně svůj styl života, kterým projevuji zodpovědný vděk přírodě. Neinvokuji, nežádám o přítomnost, spíš tak jako posílám bohům zprávy typu koukej co teď dělám, doufám, že se máš taky dobře a díky za všechny ryby. Děkuji, že mi bohové nedávali od minulého sabatu moc kapky, nežádám je, aby mi dali do dalšího sabatu nějaký nadstandard.
Ve zkratce je podstata v tom že nabaluji svou praxi na čarodějnictví nikoli na wiccanský základ. Čarodějnictví je středobodem.

...

Na závěr jsem se obrátil i na svého soukmenovce a dobrého přítele Miroslava Frostíka Mráze :

"V začátcích své praxe jsi byl stejně jako já hodně ovlivněný wiccou, v čem konkrétně jsi se později s wiccou rozešel, co dneska vidíš jinak, než eklektický wiccan?"

Frostík - Keltský pohan :

V naší době hledání a zbavování se nevědomosti byla tato forma pohana přímo ideální. Nesvazovala tě, nutila k objevování vlastní cesty a experimentování. Naučila nás tvorbu rituálu a přístupu k duchovnu. Správný eklektik nelpí na dogmatu a nebojí se začít znovu a jinak na základě předchozích zkušeností a nově zjištěných faktů. Právě pod tlakem nových informací, najednou vidíš kořeny Wicca z jiného úhlu. Vidíš vliv křesťanských esoteriků až po různé mystické společnosti, které vznikaly z odporu proti církvi. To se odráží v různých formách Wicca a pro mě je to dnes nepřijatelné. Třeba to používání samého "žehnání" nebo výrazu "Ve jménu Matky Bohyně a Otce Boha posvěcuji /žehnám…", z kterých už cítím přímé kopírování křesťanství. Po této cestě prostě nepůjdu. Pokud studujete více směrů Wicca, všimnete si, že si zakládá na absolutní dualitě v každém rituálu. Já dnes používám jasně zaměřený rituál pouze na jednu věc. Rovnováha za každou cenu neexistuje. Co mi však vadilo od začátku a s čím jsem se nikdy nesblížil, je stálé zdůrazňování lásky. Pro mě je to moc "přeslazené" a spíš mi přijde, že ten co jí nejvíce hlásá, je jí nejvíc vzdálen. Ale když jsme dospěli na naší duchovní cestě až sem, nemáme kus toho skeptického eklektika stále v sobě?

...


Co říci závěrem? Když člověk čte ty odpovědi, uvědomí si, že každý člověk je individualita a málokdo z nás (pokud vůbec někdo) se vejde do oficiálních škatulek, které jsme si vytvořili, aby to bylo pro nás přeci jen trochu přehlednější.
Pro wiccany je očividně velmi důležitá práce s božskou dvojicí, která bývá v různých tradicích nazývána různými jmény, ale v zásadě vždy představuje jakousi vesmírnou Prasílu, která je tvořena mužským a ženským principem. Dalšími důležitými znaky wiccanského čarodějnictví je pak práce v magickém kruhu, vyvolávání živlů a vnímání a oslavování přírodních proměn během osmi svátků a na kole roku. Wiccanské rede kupodivu uvedla ve své odpovědi pouze Daraija. Když jsem se na toto pravidlo, které známe ze všech wiccanských knížek ptal Džina a Zahrady, oba shodně odpověděli, že ho vnímají pouze jako dobré doporučení, ale nikoli jako neporušitelné dogma.

Obě zpovídané ne-wiccanky si podle všeho nejvíce cení svobody a wiccu vnímají jako jistým způsobem omezující koncept. Frostíkovi navíc, podobně jako mě, vadí skutečnost, že kořeny wiccy sahají spíše ke křesťansko-magickým řádům, než k původní pohanské tradici. Nicméně, všichni dotazovaní ne-wiccani dokáží dodnes na wicce některé její aspekty ocenit a do své vlastní cesty zařadit.


WANNABEES

20. listopadu 2017 v 16:46 | Asatru Folk Assembly
Hned v úvodu bych rád řekl, že jsem ve svém životě potkal mnoho bílých lidí, které inspirovala spiritualita amerických indiánů a dá se vlastně říct, že mezi ně patřím i já sám. Někteří z nich patřili ke skautům, trampům či woodcrafterům, někteří třeba k "duškovcům", jiní byli součástí tzv. Euroindiánů, tj. subkultury, která ve volném čase napodobuje indiány i oblékáním a způsobem života. Rád bych zdůraznil, že drtivé většiny z nich si hluboce vážím. Jsou to obvykle čestní a dobří lidé, kteří se snaží žít v souladu se svým svědomím a přírodou. Přesto si nelze nevšimnout, že jsou mezi obdivovateli indiánů velmi časté tendence zavrhovat svoji vlastní kulturu, která bývá vnímána jako zkažená a zlá a naopak nekriticky přijímat všechno, co se tváří indiánsky. To je ale paradoxně velmi neindiánské. Řekněte sami, co byste si pomysleli o indiánech, kteří by zavrhli své předky a ve svém volném čase se oblékali do slovanských krojů a místo posvátné dýmky si do kruhu posílali chléb se solí? Bylo by to zvláštní, že? Jestli se tedy chceme něčím indiánům podobat, pak by to podle mě, měla na prvním místě být úcta k našim vlastním předkům a k našim původním tradicím.

Následující článek se objevil jako leták vyrobený v roce 1995 americkou organizací Asatru Folk Assembly. Leták byl zaměřený na Američany s evropskými kořeny, kteří jsou přitahováni k spiritualitě amerických indiánů. Text získlal uznání od několika indiánských spisovatelů a myslitelů, včetně Vine Deloria, autora knihy BŮH JE RUDÝ a mnoha dalších knih zabývajících se americkými indiány.

Termín "wannabees" používají někteří domorodí Američané jako označení neidiánských jedinců, kteří "chtějí být" indiány.

Takže jste možná Evropan nebo Američan s evropskými kořeny, který je přitahován k domorodé americké spiritualitě...
Těm, kteří chtějí žít v souladu se Zemí a s jejími bytostmi, nabízí cesta amerického indiána opravdu hodně. Jednoduchost života blízkého přírodě a silné šamanské techniky právem přitahují všechny, kteří chtějí chodit po této planetě s lehkostí a poznat cesty duše, které nás dovedou k moudrosti. Mnoho lidí, včetně těch, kteří jsou evropského původu, cítí touhu kráčet po této duchovní cestě.

Nicméně, měli byste se nad něčím zamyslet. Mnoho domorodých Američanů má totiž pocit, že byste měli spíše hledat cesty vašeho vlastního lidu, než napodobovat jejich zvyky. Chápou váš zájem o své tradice, ale myslí si, že byste měli hledat něco, co je prostě vaše.

Možná se ptáte. No jo, ale co je vlastně naše?

Před dávnými věky žili také Evropané kmenovým způsobem života. Na Britských ostrovech i na celém evropském kontinentu žili keltské, germánské, slovanské i jiné kmeny. Některé v hlubokých lesích, jiné v drsných mořských oblastech. Náš způsob života byl tehdy hodně podobný americkým indiánům, které obdivujete. Země byla naše matka, Thor rachotil svými hromy, Odin vedl divoký lov, Freya nám ukazovala, že ženy mohou být krásné i silné. Strom Yggdrasil držel Devět světů ve svém objetí a síť Wyrdu pojila dohromady všechny věci. Naši předkové stále žijí v nás, mluví k nám v našich snech a můžeme je vidět v očích našich dětí.

Cesta domorodých Evropanů obsahovala i spoustu věcí, které vám budou povědomé. Hledání vize? Seveřané ji nazývali "utiseta" nebo-li "sedět venku". Potní chýše - Sweat lodge? Sauna bývala posvátným místem, kde jsme se setkávali s březovou bohyní a dalšími duchy. Velcí válečníci? Naše historie je na ně bohatá. Ctění Země? Potoky, skály, stromy - to všechno mělo své duchy, kteří byli našimi přáteli. Šamani? Odin, otec bohů, byl mistrem šamanství!

Pak se věci změnily. Do našich zalesněných území přišla nová víra z daleké země, kde naše kmeny nikdy nežily. Přicházela s mečem a ohněm a zabíjela nebo vyhnala ty, kteří nepřijali cizí způsoby. Mnoho tisíc z nás raději zemřelo, než by se podřídili cestě vetřelců. Nakonec ale církevní zvony zahnaly duchy do podzemí, aby tam žili v skrytu, a přes závoj falše jsme ztratili schopnost ty mocné síly vidět. A tak to zůstalo po mnohá staletí a my si přinesli tuto cizí víru sebou i do země, kterou jsme nazvali Amerika. Nebyly to ovšem kmeny Anglů nebo Sasů, kdo špatně zacházel s domorodými Američany; byl to lid odříznutý od vlastní duše a od moudrosti dávných generací.

Ale čas opět pokročil, a nyní se dějí nové věci. Cesta staré Evropy, tak dlouho rozdrcená a potlačená, je opět přístupná svým ztraceným synům a dcerám! A volá vás.

Pochopitelně je správné respektovat domorodé Američany. Jedním ze způsobů, jak je ctít, je však neparazitovat na jejich náboženství, jejich duchovnosti a jejich předcích. A je tu i cosi, jako povinnost. Nemáte snad dluh ke svým vlastním předkům - jejichž krev, kosti a duše jste? Není správné hledat nejprve je? Tisíce generací praotců a pramatek, bojovníků, lovců, průzkumníků a hrdinů vás volají. Jsou to vaši příbuzní. Chcete vyléčit náš lid, uzdravit náš svět a znovu kráčet cestou válečníka a mudrce. Slyšíte ty hlasy, které vás volají domů? Odpovíte?


Foto : Media Diversity





.
 


O HROMNICÍCH

8. února 2017 v 8:23 | Miky |  KOLO ROKU
Články v poslední době už moc nepíšu, natáčím ale videa s pohanskou tématikou a rád všechny čtenáře tohoto blogu uvítám na svém video-kanále Mikyho rozumy.
Poslední dvě natočená videa se týkala nedávno proběhlého svátku Hromnic :








.

Samhain na Hradištní hoře 2016

18. listopadu 2016 v 17:24 | Miky |  KOLO ROKU


Na tradiční samhainovou oslavu, kterou už několik let organizuje Frostík společně s Jirkou Růžičkou a dalšími přáteli jsem vyrazil z Tábora v sobotu dopoledne. Poprvé jsem využil autobusové dopravy s firmou RegioJet a řádně mě to vyvedlo z míry. Řidič mě po zaplacení jízdného odkázal do rukou stevardky, která mě usadila a zeptala se mě zda budu chtít sluchátka. Chvíli jsem na ní nechápavě civěl a pak jsem si všiml, že je na zadní straně každého sedadla malá obrazovka s internetem a s úsměvem jsem odmítl. Stevardka se nedala a hned na mě : "Dáte si něco k pití nebo třeba kávu?
"Ne"
"Chtěl byste noviny?"
"Ne, děkuji."
Když už se otáčela, rozmyslel jsem si to : "Ty noviny bych si možná vzal."
"Blesk, nebo Mladou Frontu?"
"Radši Mladou Frontu."
Když jsem pak dostal zdarma výtisk novin a stevardka odešla, začal jsem se pomalu dostávat ze šoku, že je něco takového v ČR možné. Otevřel jsem tedy deník a s pobavením jsem se začetl do článku o tom, jak hinduisté milují Donalda Trumpa. V Indii prý zapalují velké obětní ohně a modlí se ke svým bohům, aby byl Trump zvolen, neboť věří, že jen on je spásou světa. Tak snad to má ten Trump dobře pojištěný. :-D
V Českých Budějovicích už mě čekal soukmenovec Frostík. Byl jsem totiž jeho ženou pozván k nim na oběd. Nejdříve jsme ale zajeli k tajné Hromovládcově svatyni, kterou Frostík vybudoval a ji ještě neviděl. Dost jsem se na to těšil, ale skutečnost ještě předčila moje očekávání. Frostík mě vedl nenápadnou lesní pěšinou až k hustému trnkovému křoví a pak mi pokynul, abych do trnek vstoupil sotva znatelným tunelem. Cesta, která se pomalu zatáčela byla tak akorát na šíři těla. Musel jsem jít v mírném předklonu, ale když se pak prostor rozšířil a já zdvihl hlavu zůstal jsem zkoprněle civět na rozlehlý plácek s kamenným kruhem a oltářem, ze všech stran ukrytý v křoví. Keře byly bez listí takže na stranu, kde roští přechází v pole bylo docela dobře vidět. Z opačné strany je ale svatyně dokonale ukryta a v době kdy trnky a šípky zarostou listím, to tu musí být úplně odříznuté od okolního světa.
"Paráda!" vydechl jsem "Už se těším na Hromnice až tu bude ten zasvěcovací obřad"




Frostík totiž vyrábí nový mohutný dřevěný Hromovládcův idol, který tu chce začátkem února postavit a zasvětit. Pak jsme společně připili Hromovládci Kozlem, jak také jinak, když jeho vůz jezdí v mytologiích po obloze s kozím spřežením a vydali jsme se k Frostíkům na oběd. Frostíkova žena Katka nám zatím přichystala českou klasiku vepřo-knedlo-zelo. Najedli jsme se, Frostík zabalil poslední věci a vyjeli jsme konečně k Hradištní hoře, kde se měl konat samhainový obřad. V Kaplici jsme ale ještě museli zastavit, abych si koupil něco k jídlu, neboť jsem zjistil, že jsem nechal potravinové zásoby doma. Jsem to hlava děravá! Vzpomněl jsem si ale na blbce Morleye z Kerouacových Dharmových tuláků, který si na výlet do hor zapomněl přibalit spacák a to mě uklidnilo, tak špatný to se mnou ještě není.
Další mezipřistání jsme měli na Rašovce, kde jsme měli domluvený sraz se soukmenovci Tomasem a Kreiem a jejich drahými polovičkami. Potom jsme konečně nasedli do aut a vyjeli na Jírovu louku na úpatí Hradištní hory, kde se měl obřad konat.




Na louce už byl Jíra a spousta dalších lidí. Všichni čekali jen na nás, abychom společně zasadili do země ke kamennému stolu a menhiru obrovský dřevěný idol rohatého boha. Když jsme to udělali, vyrazili jsme všichni na dřevo. Bylo nás na to hodně, takže dřeva bylo během pár minut dost a já se mohl pustit do stavby svého přístřešku, ve kterém jsem hodlal přečkat noc. K narozeninám, které mám přímo na Dušičky jsem totiž dostal bivakovací plachtu Condor, kterou chválí mnozí čeští bushcrafteři. Za komančů jsme spali normálně pod igelitem a já ho ještě donedávna používal. Pak jsem ale vyrazil pod širák se skauty a když jsem si večer vybudoval svůj igelitový přístřešek chodili se na mě ti mladí skautíci koukat, divně se uchechtávali a vedli řeči o fosilním skautingu. Tehdy jsem pochopil, že igelit, o kterém zpívá ve své písničce i Honza Nedvěd, dnes používají už pouze bezdomovci. Další důvod proč mě bezdomovci serou. Úplně vzali nám starým vandrákům styl! Vždyť se na ně podívejte, maskáče, kanady, skoro jako bych se díval do zrcadla. :-D No, s igelitem už je konec. Bivakovací plachta, která je lehká a skladná se naprosto osvědčila. Po půlnoci totiž začalo pršet, ale já pod ní vydržel v suchu a pohodě krásně až do rána. Ale to trochu předbíhám.




Zatím je tedy sobota večer a my se připravujeme na obřad. Setmělo se, na obloze září Měsíc , Venuše a první hvězdy a všichni se přesouvají k obřadišti. Na kamenném oltářním stole stojí velký kotel a Frostík poruší večerní ticho a hlasitě ho rozezvučí třemi údery kovového žezla. Obřad začíná. Jako již tradičně zapálím svazek pelyňku a všechny účastníky obejdu a očistím jeho kouřem. Potom už má slovo hlavní "druid" Frostík. Svolává postupně bohyni a boha v jejich třech podobách a z davu na Frostíkovo zavolání vždy vystoupí jedna z účastnic nebo z účastníků a položí vedle kotle polínko s příslušným ogamovým znakem. Pak nastupuje Jíra, který vykřeše oheň. Frostík ho převezme a zapálí dřevo v kotli, postupně přihazuje i ogamová dřeva. Každý pak má možnost si z tohoto ohně zapálit svíčku, pochodeň či lucernu a s těmito světly se vydáváme do lesní tmy.




Frostík nás vede po strmé cestě vedoucí na vrchol hory. Naše lampy vydávají jen slabé světlo, které víc oslňuje než svítí na cestu a tak klopýtáme přes kořeny a kamení a jako bludičky těžce stoupáme do stráně. Začíná mi být horko, funím jak lokomotiva, ale snažím se s ostatními držet krok. Konečně se průvod zastavuje. Ocitáme se na malém plácku mezi stromy na vrcholu hory, na akropoli bývalého hradiště z doby bronzové. Naše světla osvěcují malou kamennou mohylu, vedle které je v zemi zasazen kovový rovnoramenný keltský kříž v kruhu. Naše svíčky pomalu zaplňují mohylu. Frostík naplní roh vínem a začíná několik kol přípitků, při nichž vzpomínáme hlavně na naše mrtvé. Při dolévání rohu nastává drobný zádrhel, nikdo z nás totiž nemá po kapsách vývrtku. Frostík, ale pohotově situaci řeší a zarazí korkový špunt do lahve špičatým parohem, který zdobí vchol jeho nové druidské hole. Potom dochází víno a někdo nabízí svou láhev medoviny. To nejlepší na závěr, pomyslím si. Frostík dolil roh, napil se a místo přípitku vypustil z úst něco, co znělo jako "Yeah!" :-D Zaznívají poslední přípitky, stojíme v kruhu obklopeném stromy a nad hlavami nám září hvězdy. Je jasné, že tohle byla úplně nejlepší část našeho obřadu.




Pak sestupujeme dolu, zpátky na Jírovu louku, zpátky k ohništi, kde se rozproudí klasická zábava. Hraje se na kytaru, popíjí se a všichni plkají takové ty pivní nesmysly a všem je nám dobře. Samhainu na Hradištní hoře jsem se zúčastnil podruhé a už teď vím, že pokud budu moct, příští rok přijedu určitě zase.









.

MIKYHO ROZUMY

27. června 2016 v 20:29 | Miky |  JINÉ
Moje současná aktivita na youtube.Smějící se


ZAMYŠLENÍ NAD JEDNÍM CITÁTEM...

7. dubna 2016 v 8:55 | Miky |  JINÉ
"Věřím tomu, že existuje něco jako Prastarý zákon, jako souhrn vědění hodně starých předků, pak monoteistický Starý zákon - dar pouště, a pak křesťanský Nový zákon a že to všechno dohromady tvoří jeden celek. Ten je stabilnější, když vnímá Prastarý zákon a také pak stojí na pevnějších základech."
/ Václav Cílek /

Geolog Václav Cílek, člověk s duší filosofa, který ve svých knihách a televizních pořadech dokáže poutavě vyprávět o kamenech, starých alejích, klimatických změnách, ale i o kultuře či náboženství se otázce na jeho osobní víru či světonázor dokázal zatím vždy dobře vyhnout. Považuje to prostě za svoji osobní věc a tajemství. Z poslední Cílkovy odpovědi (a zároveň úvodního citátu tohoto článku) z rozhovoru vedeného pro web Pohanského kruhu však lze mnohé o povaze jeho víry vytušit.

Pan Cílek určitě není pohan, alespoň ne v tom smyslu, jak tento pojem chápeme my. Jeho spiritualita by šla možná spíše popsat, jako jakási mimo-konfesní moudrost čerpající z různých zdrojů, včetně těch mimo a před-křesťanských. Co se týče Evropy, cítí tady pan Cílek zřejmě určitou kontinuitu ducha, která se táhne lidskými dějinami od pravěku, přes středověk, až prakticky dodnes. V tom s ním nelze než souhlasit. Křesťanství se v Evropě na počátku sice často šířilo ohněm a mečem a relikty pohanství bývaly přísně zakazovány a mnohdy i tvrdě potlačovány, přesto ale muselo nové náboženství udělat postupně řadu ústupků a spoustu pohanských praktik do sebe absorbovat, protože jinak by nemělo šanci, aby ho prostý lid, věrný tradicím svých otců, doopravdy přijal za své. Šiřiteli nové víry se navíc někdy stávali i ti, kdo byli dříve horlivými vyznavači starých obyčejů. U nás to byla například svatá Ludmila, o které kronikáři prozrazují, že bývala původně pohanskou kněžkou, a tak se nám vědomosti pohanských předků pěkně infiltrovaly do křesťanství.

My, současní stoupenci pohanství se dnes vlastně nacházíme v opačné situaci. Navracíme se k pohanským tradicím svých dávných předků, ale po staletích, kdy životy našich pradědů a prababiček formovala importovaná víra z Palestiny, si sebou do pohanství nutně přinášíme spoustu navyklých vzorců myšlení a jednání z křesťanství. Přerod křesťana (v našem českém případě spíše post-křesťana) v pohana je obvykle velmi dlouhý proces v němž jde ruku v ruce poznávání způsobu života a myšlení našich předků a postupné opouštění těch "křesťanských" vzorců, ve kterých jsme vyrostli. Je ovšem pravdou, že nelze dvakrát vstoupit do stejné vody, a nikdy už nebudeme stejnými pohany, jakými byli naši předci před tisícem let, a některé pokřesťanštělé způsoby si stejně vědomě či nevědomě ponecháváme. Je to dost podobné tomu, jako, když si kdysi první křesťané vědomě či nevědomě ponechávali něco, ze svých způsobů pohanských. Renesance pohanství je běh na dlouhou trať a práce na mnoho generací a tu křesťanskou stopu už si sebou asi poneseme navždy. Tisíciletá křesťanská tradice se jednoduše vymazat nedá. Věřím tomu, že v budoucnu bude naše stará původní víra mnohem silnější a rozšířenější, než dnes, ale s odkazem křesťanské kultury se budeme stále setkávat v oblasti umění, architektury, historie, práva apod. A stále tu jistě budou i křesťané. Doba, kdy se lidé rodili do samozřejmé domácí pohanské tradice, která nebyla konfrontována s jinými tradicemi, je už nenávratně pryč.

Znám pár pohanských radikálů (asi tři), kteří by chtěli bořit křesťanské kříže a možná i zapalovat kostely, nebo se izolovat od okolního světa v nějaké své rodové sektě a určovat svým ženám a dětem, co si smějí či nesmějí myslet, ale tudy cesta podle mě nevede. Všechna tzv. Abrahámovská náboženství (dnes hlavně islám) považuji sice za nebezpečná a nám pohanům nepřátelská, a na rozdíl od pana Cílka se s tou blízkovýchodní pouštní tradicí starého a nového zákona opravdu neztotožňuji, ale tím, že bychom bořili kapličky nebo chtěli mít absolutní kontrolu nad lidským myšlením, bychom se vlastně těm monoteistickým diktaturám jedině připodobnili. Metodu Pohanského kruhu, kdy jsou např. na křesťany odcizená stará posvátná místa umisťovány dřevěné cedulky s informací o předkřesťanském významu dané lokality, považuji za mnohem přijatelnější cestu.

Na závěr bych se vrátil k úvodnímu citátu Václava Cílka a pokusil bych se vyjádřit své vlastní vyznání podobným způsobem, jako on :

"Věřím tomu, že je správné se vracet k původním tradicím, víře a vědění svých předkřesťanských předků. Věřím, že tato víra bude stát na pevnějších základech a bude stabilnější, pokud bude přes všechny výhrady vnímat a respektovat i staletou křesťanskou kulturu našich pradědů a prababiček. Zvláště pak tu část křesťanské kultury, která je spjatá s folklorem a lidovými zvyky, protože právě ona je nositelkou tradic, které svými kořeny sahají až do časů pohanských"
/ Miky /



.

ROZHOVOR S ANTONEM PLATOVEM – RUSKÝM AUTOREM NĚKOLIKA KNIH O RUNÁCH

20. března 2016 v 7:42 | Překlad z ruštiny |  JINÉ


Anton V. Platov (známý také jako Iggvolod) je absolventem Moskevské státní univerzity a kandidátem fyzikálně matematických věd. Zároven je spisovatelem a aktivistou pohanské renesance. Napsal několik knih a mnoho článků o posvátných tradicích staré evropské kultury.

Jak vzniklo přátelství mezi vámi a runami?

Každý archaický systém posvátného poznání má své kouzlo, nebo řekněme jakousi auru či sílu. Přicházíme-li s těmito systémy do styku, obvykle z nich tu sílu cítíme. Někdy máte ale pocit, že je vám daný magický systém cizí a jindy cítíte, že vám to prostě dává smysl, cítíte : "Ano, toto je moje."
Když jsem před čtvrt stoletím začal studovat runovou tradici, bylo to v Rusku s knihami o runách špatné, každý se tím musel "prokopávat" sám.

A kde se dalo kopat?

Existují dva druhy zdrojů.
Za prvé jsou to písemné památky. Dochované posvátné texty, popisy magických praktik v ságách, runové básně a magické knihy pozdního středověku.
Za druhé artefakty runových památek. Posvátné předměty se zaklínadly, oltářní kameny, amulety a mnohé další. Chcete-li pracovat s těmito zdroji je to obtížnější, protože staří mistři se nestarali o to, aby byly jejich výtvory srozumitelné i pro nás. Zdrojem poznání může být také skutečná magické práce. Když mluvíme o runách, přicházíme tady do styku s "balíkem sil" který nám připravili desítky generací mágů pracujících v tomto systému před námi. Při práci s runami se dotýkáme poznatků z tohoto zavazadla. Mimochodem, když už mluvíme o písemných pramenech, musíme si uvědomit, že podstatnou část runového umění v nich nenajdeme. Některé znalosti se nezapisovaly, aby se zabránilo poskvrnění posvátného poznání, a další deformace jsou způsobeny křesťanstvím.




A co jsou podle vás runy?

Za prvé jsou to znaky magického systému. Mohou nám pomoci popsat vesmír, v němž žijeme, komunikovat s ním a změnit ho, ale samotné runy jsou pouze symboly. Vezměme si například runu Isa, tedy runu Led. Je to svislá čára. Znamená to, že když někdo nakreslí svislou čáru na plot způsobí tím zmrazení? Ne, samozřejmě, že ne. Runy jsou jen znaky, pokud nemáte skutečný "kontakt" s tím, co je za nimi.

A co je za nimi?

Můžeme to nazývat vektory síly - každá runa symbolizuje některé aspekty sil světa. Můžeme také říci, že za každou runou stojí nějaké božstvo - značná část tradice spojuje jednotlivé runy přímo s konkrétním bohem nebo bohyní.
Runová magie - to je když za pomocí run provádíme změnu v tomto světě a především samy v sobě.

Co všechno může způsobit runová magie?

V severoevropské posvátné tradici nemá použití run žádné hranice - vše je dáno jen vlastnostmi člověka, který s nimi pracuje.
Proto je přesnější mluvit o runovém umění - to je mnohem širší. Rozlišujeme dvě hlavní oblasti runové praxe: poznání a proměnu světa kolem nás, a co je ještě důležitější, poznání a proměna nás samotných.




Používáte něco jako runovou gymnastiku?

Představa, že jsou runy nějakým způsobem spojeny s různými tělesnými projevy člověka - s držením těla, pohybem, hlasem znějícím v určité výšce, to není jistě od věci. Jiná věc ovšem je, že staré zdroje, kterým bychom mohli v této oblasti věřit, neexistují. Všechno, co v tomto směru děláte, stavíte na vodě. V situaci, kdy víme, že se nelze spolehnout na původní zdroj, nám nezbývá nic jiného, než osobně prověřovat vše co k tomu říkají dnešní praktici a může se nám stát, že se setkáme i se systémy, které se ukáží bezvýznamné a nepoužitelné.
Podle mého názoru bychom měli při používání tělesně orientovaných postupů v runovém umění sáhnout mnohem hlouběji. Ve škole "Nordheim" jsme úspěšně použili techniku zvanou runové konstelace, je to rozšíření Hellingerovy myšlenky, že lidské tělo je schopno přijímat a zobrazovat určité informace.

Může být práce s runami nebezpečná?

Největšímu nebezpečí jsou vystaveny dvě skupiny osob.
První z nich jsou nováčci, kteří skočili do divoké vody, ale stále ještě nevědí a jednoduše nechápou kde přesně mohou čekat potíže.
Do druhé skupiny patří ti, kteří právě propluli divokou vodou, třeba právě za mé asistence a najednou se cítí všemocní.
Velkým nebezpečím je možnost skutečného poškození sebe nebo bližního nebo podlehnutí ztrátě kontaktu s realitou.
První nebezpečná a velmi typická situace nastává bezprostředně po seznámení s runami: přečtěte si brožuru o runové magii, a cítíte se jako mág ... Hráči karet budou znát to čemu se říká štěstí začátečníků. Jenže v případě hry s runami se někdy takové štěstí vymkne - síla umožňuje začátečníkovi dělat něco čemu sám dostatečně nerozumí.
Druhá nebezpečná situace nastává, když se stanete pokročilým. V tu chvíli už má člověk sice určité znalosti a schopnosti, ale stále nemusí dobře chápat, že ponese následky toho, co dělá a proto mu může chybět jistá odpovědnost a zdrženlivost.

Co radíte lidem, kteří právě s runami začínají?

Za prvé je třeba mít na paměti, že ne všechno, co se třpytí je zlato. To platí i o knihách, které jste četli a o lidech, kteří učí.
Za druhé, poslouchejte sami sebe. Každý z nás má svůj vlastní vnitřní kompas, který mu ukazuje správnou cestu. To vám pomůže nezabloudit.
Zatřetí si pamatujte, že aplikační možnosti, které jsou s runami spojeny jsou vlastně sekundární a představují pouze jejich praktické uplatnění.




Překlad rozhovoru ze stránek :



Bibliografie Antona Platova :

  • Платов А.В. Руническая магия. М., 1994, 1995, 1998.
  • Платов А.В. Дорога на Аваллон. М., 1997, 2001.
  • Платов А.В., ван Дарт А. Практический курс Рунического Искусства. М., 1999, 2000, 2007.
  • Платов А.В. В поисках Святого Грааля: Король Артур и мистерии древних кельтов. М., 1999, 2001.
  • Платов А.В. Славянские руны. М., 2000, 2002.
  • Платов А.В. Магические Искусства Древней Европы. М., 2002, 2011.
  • Платов А.В. Тропа Предела: фантастические повести. М., 2002.
  • Платов А.В. Мегалиты Русской равнины. М., 2009.
  • Платов А.В., Таранов Н.Н. Руны славян и глаголица. М., 2010.
  • Платов А.В. Руны: два тысячелетия магической традиции. М., 2010, 2011.
  • Платов А.В. Арктическая истерия: между шаманом и берсерком. М., 2012.
  • Платов А.В. Руническое Искусство: практика. Учебный курс. М., 2012.

.

POHANSKÝ IDEALISMUS VERSUS POHANSKÝ REALISMUS

17. února 2016 v 14:13 | Miky |  ZAMYŠLENÍ
Setkal jsem se s názorem, že současné pohanství je vlastně touhou po návratu tzv. zlatého věku. Základní motivací dnešního člověka pro to stát se pohanem je prý představa jakýchsi ideálních starých časů, ve kterých lidé žili ve spravedlivé společnosti, blíže přírodě, všichni byli zaměření velmi duchovně a vůbec všechno bylo tak nějak lepší než dnes.



Je asi pravda, že něco z té touhy po zlatém věku v nás na začátcích naší pohanské cesty bývá. U náctiletého zapáleného hledače je zřejmě představa ideálního Kelta či Slovana docela normální. Méně normální už dle mého názoru je, když u této představy zůstáváme třeba i po deseti letech pohanské praxe. Pokud totiž poctivě studujeme historii, dříve nebo později zjistíme, že lidé všech dob jsou v podstatě stejní a mají podobné přednosti či nedostatky, jaké máme my dnes. Liší se pouze ty "kulisy doby". Zjistíme také, že neexistují žádné ideální národy, které by svou morálkou a chováním nějak výrazně převyšovaly ty ostatní. Dozvíme se například, že ti laskaví a mírumilovní Tibeťané, kteří by neublížili ani kuřeti, v době před čínskou okupací běžně brutálně týrali své otroky. Britský občan David MacDonald, který pracoval ve 20. letech XX. století V Tibetu jako obchodní zástupce popisuje tresty, které Tibeťané používali : "...lámání rukou i nohou, vypichování očí, lití horkého oleje nebo vroucí vody do očí, čímž otroka oslepí atd. Pokud to nevolník přežije, zůstane po zbytek života invalidou. Zločinci i podezřelí jsou drženi ve studených, temných a špinavých kobkách až do konce svých dní." (zdroj) Dále například zjistíme, že Siouxové, ti moudří a duchovně vyspělí prérijní indiáni, jejichž kulturu nejvíce obdivujeme, zle zatápěli Iovům a Omahům a v případě Arikarů se zachovali, řečeno bez obalu, jako pěkné svině. "Dalším terčem útoků Lakotů se stali Arikarové, zemědělský kmen podél Missouri nad ústím řeky Big Sioux. V roce 1723 byli přinuceni se posunout podél Missouri více na sever. V roce 1760 se k nově vybudovaným arikarským vesnicím přiblížila celá skupina Oglalů a Bruléů. Byli vyčerpáni náročným putováním a dokonce prosili Arikary o jídlo. Jakmile se však zotavili napadli Arikarské vesnice, což zapříčinilo nepřátelství a urputné boje." (převzato z dnes už zrušených euroindiánských stránek : lakotove.yc.cz)

Pokud prostě studujete fakta a nebojíte se podívat pravdě do očí zjistíte mnohé. Ve světle těchto zjištění pak možná přestanete mít snahu dělat z Keltů mírumilovné a stále meditující objímače stromů a snad snáze přimete fakt, že na zprávách Římanů o lidských obětech keltským bohům přeci jenom něco bude. Možná vám to i pomůže překonat mýtus o pokojných slovanských zemědělcích, kteří podobně jako Mirek Dušín nepili alkohol, nemluvili sprostě a nikdy nikomu neublížili. A pokud dojdete až sem, bude to dobré. Opravdová úcta k předkům je totiž v tom, když je ctíte a přijíme takové, jakými skutečně byli. Předěláváme-li si své předky k takovému obrazu, jakými bychom je chtěli mít, je to naopak z naší strany neúcta. Znamená to, že si jich vlastně nevážíme a proto o nich lžeme, aby pro nás byli přijatelnější.

Naivkové a idealisté se budou asi divit, ale například současná maorská šamanka Wai Turoa-Morgan o svých předcích v klidu říká : "Maorové byli obávaní bojovníci a dopouštěli se strašlivých věcí. Brutálně přepadávali sousední kmeny a v mnoha případech je téměř vyhladili. Neměli slitování ani se ženami, dětmi a starci." (Poselství šamanů, Gesenko von Lüpke / Práh 2009) Možná si řeknete "Proboha! Neměla by se Wai Turoa-Morgan raději poohlédnout po nějakém lepším a vznešenějším etniku a začít dělat třeba Toltéky? Vždyť takoví předkové, to je hanba a je třeba je zavrhnout, sypat si popel na hlavu a nejlépe úplně změnit barvu kůže!" Takhle ale sebevědomé přírodní národy neuvažují, takhle uvažuje nanejvýš nějaký zblblý dnešní městský Evropan, který podlehl sluníčkové propagandě a ztratil úctu k vlastním lidem. Šamanka Wai Turoa-Morgan nenabádá své lidi, aby po vzoru předků vyvražďovali sousedy, ale učí je, aby měl své předky v úctě, napodobovali to dobré, co od nich vzešlo a z jejich chyb se poučili.

Pro mě osobně pohanství už dávno nepředstavuje nějakou touhu po zlatém věku. To, co jsem se ze starých kronik a z prací historiků, archeologů a etnologů dozvěděl o svých předcích mě naučilo nikoli idealismu, ale realismu. Svých předků si dnes ale vážím možná více než dříve, protože se s nimi dokážu daleko snadněji identifikovat. Když čtu třeba islandské ságy nebo Nestorův ruský letopis, tak vidím, že staří pohané dokázali být někdy velmi krutí, uměli se mstít, nenávidět a zabíjet kvůli majetku či uražené ješitnosti, uměli ale také spolupracovat, budovat, bavit se a milovat. Byli to prostě stejní lidé, jako jsou ti, které dnes potkáváme ve škole, v práci, v divadle či na fotbale. Abych si svých předků vážil, nemusím si je představovat jako duchovní a za všech okolností nezištné bytosti. Vážím si jich proto, že jejich život byl mnohdy tvrdý a strastiplný, ale oni v něm nakonec obstáli a předali své znalosti, zkušenosti a geny dál. Jsem hrdý na to, že v mých žilách koluje jejich krev. Vážím si i všech moderních výdobytků, kterých dnes užíváme a které povstaly z jejich krve a potu. Někdy mám pocit, že všechen ten dnešní boj některých jedinců proti očkování, za domácí porody a veganskou stravu, který se tváří hrozně přírodně a tradičně, je do značné míry produktem generace, která je zhýčkaná blahobytem a neví už, co to je když vám umírá žena při porodu a lékař je v nedohlednu, co to je, když mají vaše děti pravé neštovice, obrnu nebo záškrt a co to je mít hlad. Je mnoho míst na světě, kde by vám prostí lidé za správnou vakcínu na nemoc utrhali ruce. My máme díky našim vzdělaným a pracovitým předkům léky a vakcíny na ledacos, tak si toho važme. Naši předkové nám také předali zemi s neuvěřitelně krásnou přírodu. Není zdaleka všechno zničeno a pravé přírodní poklady na nás často čekají jen pár kilometrů od našeho domu. Chraňme naší krajinu a předejme ji v co nejlepším stavu i našim dětem. Předejme jim i písně, pohádky a zvyky, které jsme se naučili od svých rodičů. A především naučme své děti, že předky máme ctít ne proto, že byli vždy ve všem nejlepší, ale proto, že byli a jsou naši.


.

BŮH TRIGLAV

8. února 2016 v 9:11 | Miky |  BOHOVÉ A BÁJNÉ BYTOSTI


O slovanských bozích se nám k lítosti mnoha současných pohanů mnoho věrohodných informací nedochovalo. O mnohých z nich se nám zachoval třeba pouze jediný záznam a ten ještě neprozrazuje více, než jejich jména. U Triglava, kterého ctili především pomořanští Slované, máme poněkud větší štěstí, neboť se o něm nezávisle na sobě zmiňují hned tři středověcí autoři. Byl to Mnich prieflingenský, který je ztotožňován s Wolfgerem - knihovníkem a archivářem benediktinského opatství v Prüfeningenu, potom Ebbo (též Herbord) z kláštera sv. Michaela v Bambergu, a nakonec Jindřich z Antverp - kanovník katedrální kapituly v Brandemburgu.

Nejobsáhlejší svědectví o bohu Triglavovi, jeho svatyni a kultu nám zanechal Herbord : "Byly pak ve městě Štětíně čtyři kontiny (chrámy), ale jeden z nich, nejhlavnější, byl vybudován se zvláštním uměním a mistrovstvím, majíc zvenčí i zevnitř řezby lidí, ptáků a zvířat, které vystupují ze stěn s jež jsou tak důsledně vytvořeny, že zdá, jako by dýchaly a žily… A barvy vnějších řezeb nemohly žádné sněhové bouře ani přívaly vod smazat, jak byly dokonale udělány. Do této budovy se podle starého zvyku předků shromažďoval desátek dobyté kořisti i zbraně nepřátel, prostě vše, co bylo získáno z námořních loupeží nebo válek. Byly tam rovněž vystaveny zlaté a stříbrné poháry… Uchovávaly se tam na ozdobu a čest bohům velké rohy divokých turů, zlacené a vykládané perlami, sloužící k pití… tesáky, nože i mnoho dalších cenných předmětů… Byla tam i modla trojhlavá, na jednom trupu mající tři hlavy, nazývaná Triglaus (Triglav)."

Součástí Triglavova kultu byl podle Herbordova svědectví i věštebný rituál s černým koněm. Tento kůň byl zasvěcen samotnému Triglavovi a nesměl na něm jezdit žádný člověk. Před válečnou výpravou byl kůň osedlán posvátným Triglavovým sedlem a pak ho kněz za uzdu třikrát převedl přes na zem nakladených devět kopí. Sedlo zřejmě symbolizovalo, že na na koni jede v neviditelné podobě samotný bůh Triglav. Jestliže kůň přešel přes kopí, aniž by se jich dotkl, bylo to považováno za dobré znamení a výprava se uskutečnila, v opačném případě se od ní raději upustilo a počkalo se na příhodnější čas. V této souvislosti nás nepřekvapí, že bůh, který tímto tajemným způsobem určil správnou dobu pro tažení, dostával potom jako oběť desátek z válečné kořisti.

Podobný věštebný rituál s koněm popisuje také Thietmar Merseburský u Ratarů ve svatyni Svarožice - Radegasta a Saxo Grammaticus u Ránů ve Svantovítově svatyni na Arkoně. V obou těchto případech šlo ale o koně bílého, zatímco Triglavův kůň byl černý. Někteří badatelé z toho usuzují, že Triglav patřil na rozdíl od Svarožice a Svantovíta spíše k bohům temnějším, více provázaným s magií.

Co tedy vlastně o Triglavovi víme? Jeho sochu popisuje Ebbo takto : "Štětín, město významné a větší než Wolin, má ve svém okolí tři vrchy, z nichž prostřední a nejvyšší je zasvěcen hlavnímu pohanskému bohu Triglavovi, majícímu trojhlavou sochu a oči i ústa zlatou rouškou zakryté; kněží pak tvrdili, že bůh má tři hlavy, protože spravuje tři říše, tedy nebesa, zemi a podsvětí, a tvář chráněná rouškou znamená, jako by lidských hříchů nechtěl vidět ani slyšet a je přehlížel." Informace o třech říších a zakrytých očích a ústech je nanejvýš zajímavá a to zvláště pro ty, kdo se někdy zajímali o šamanismus. Není žádným tajemstvím, že putování po třech světech, Horním (nebi), Středním (zemi) a Dolním (podsvětí) je doménou šamanů z rozličných koutů naší planety. Není také tajemstvím to, že mnozí z těchto šamanů si na svých poutích do duchovních světů zakrývají oči páskou, šátkem nebo třásněmi. Šaman tak obrací svůj zrak do svého nitra a chrání se před rozptylováním z okolí. Pro tento svět se stává slepcem, ale jeho vnitřní zrak je zostřený.




Zmínka o hříchu je zvláštní. Potýkání se s hříchem je totiž spíše věcí křesťanské věrouky, než té pohanské, ale zápis provedl křesťan a ten mohl vysvětlení pohanských kněží špatně pochopit. Osobně ta slova : "jako by lidských hříchů nechtěl vidět ani slyšet" chápuspíše jako Triglavovu snahu izolovat se od ruchů lidského světa, než jako ochranu před spatřením lidských poklesků. Triglav na mě prostě působí, jako bůh - šaman, který na svém mocném zvířeti - černém koni putuje do tří světů a přináší odtud lidem věštby.

Šamanský bůh u Slovanů? Zní to možná trochu zvláštně, ale podle mě to vyloučené není. Šamanské praktiky vedoucí k přímému kontaktu se světem duchů jsou něčím, s čím se na určitém stupni vývoje lidské společnosti setkáváme ve všech kulturách. Pravěká Evropa jistě nebyla v tomto ohledu žádnou výjimkou, nepřímo to ostatně dokládají mnohé archeologické nálezy. V závěrečném pohanském období, těsně před nástupem křesťanství, už byly sice šamanské praktiky u evropských pohanů většinou upozaděný ve prospěch praktik spíše kněžských, ale různí volchvové, čarodějové a vědmy ještě schopnost putovat do jiných světů a navazovat přímý kontakt s bohy a duchy jistě měli. Dokládá to třeba popis seance ze Ságy o Eiríkovi Zrzavém, v němž se vědma kontaktuje s duchy za pomocí zpěvu kouzelné písně. Severovýchodní Slované se pak dozajista setkávali i s ugrofinskými a asijskými šamany a někteří se od nich mohli i něčemu přiučit. V Nestorově letopise se například dočteme o jistém Novgoroďanovi, který se setkal s kouzelníkem z národa Čudů a požádal ho, aby mu čaroval. "Ten podle svého zvyku začal svolávat běsy do svého domu. Novgoroďan seděl stranou na prahu toho domu, čaroděj ležel, ztuhnul a běs jím házel." To je dle mého názoru typický popis šamanova spirituálního letu k duchům.

Dalším vysvětlením Triglavovy pásku na očích, může být také výjimečně ostrý zrak, kterým bůh disponoval, a který může být v nezakrytém stavu nebezpečný. Vzpomeňme si na známou pohádku Dlouhý, Široký a Bystrozraký. Když se kralevic setkává s Bystrozrakým, ptá se ho :"Kdo pak jsi a proč máš oči zavázané, vždyť nevidíš cesty?" A Bystrozraký odpovídá :"Hoj, pane! naopak; právě proto, že příliš vidím, musím si oči zavazovat; já zavázanýma očima vidím tak, jako jiný nezavázanýma; a když si je rozvážu, skrz na skrz všecko prohlídnu; a když se bystře na něco podívám, chytne to plamenem, a co nemůže hořet, rozskočí se v kusy." Proč má ale Triglav přikrytá i ústa? Je snad nebezpečný i jeho hlas? Přiznám se, že tady odpověď nenalézám a nedává mi jí ani Ebbův zápis, protože v něm se mluví pouze o tom, že bůh má roušky proto, aby neviděl a neslyšel(?), což pásku na ústech nevysvětluje.

Triglav a jeho kult mi přijde nanejvýš zajímavý, ale jeho konec byl neslavný. Výstavní Triglavovu svatyni ve Štětíně zničil v roce 1124 na svém tažení svatý Oto I. z Bambergu, "apoštol Pomořanska". Svatyně byla zbořena a biskup Oto osobně odsekal Triglavově soše její tři stříbrné hlavy a poslal je do Říma papeži Kalixtovi II. Fanatický Oto chtěl nechat porazit i posvátný dub rostoucí vedle svatyně, ale lid sliboval, že už u stromu nikdy nebude vykonávat žádné obřady a bude k němu chodit jen kvůli stínu a příjemnosti místa a biskup se nechal uprosit. Lidé prosili i za ponechání Triglavova koně, ale tady byl Oto neoblomný a prodal svatého hřebce, jako koně určeného do potahu.





Dalším cílem šíleného křesťana byla podle Ebba Triglavova svatyně ve Wolinu. Zde se ale pohanští kněží včas dozvěděli o Otově příjezdu a menší Triglavovu pozlacenou sochu ukryli na venkově v dutině starého stromu. Strom se tak stal novou improvizovanou Triglavovou svatyní. Biskup byl vzteky bez sebe a protože nechtěl přijmout tento neúspěch poslal na venkov svého služebníka, který si koupil barbarskou čepici a plášť a vyprávěl pak venkovanům, jak ho zastihla na moři hrozná bouře, ze které ho zachránilo volání k Triglavovi. Ti ho potom dovedli na tajné místo k Triglavovu stromu, aby zde mohl obětovat. Biskupův služebník se pak pokusil idol Triglava z dutiny stromu vytáhnout, ale ten tam byl natolik napasován, že se mu s ním nepodařilo ani pohnout. Ukradl tedy alespoň sedlo z Triglavova koně a s ním se vrátil ke svým pánům. Tajnou svatyni potom už nedokázal znovu najít, takže Triglavův kult ještě nějakou dobu v ilegalitě přežíval.

.

Kam dál