NOVINKY :
.
Chodí mi čím dál více e-mailů s prosbami o radu, rituál, návod na kouzlo apod. Neživím se tím a odpovědi na tyto maily mě obírají o spoustu času, proto se nezlobte a vemte prosím na vědomí, že NEPOSKYTUJI MAGICKÉ SLUŽBY, ANI PORADENSTVÍ A NEBUDU NADÁLE NA PODOBNÉ ŽÁDOSTI REAGOVAT. Děkuji za pochopení - Miky. Usmívající se

MIKYHO ROZUMY

27. června 2016 v 20:29 | Miky |  JINÉ
Moje současná aktivita na youtube.Smějící se

 

ZAMYŠLENÍ NAD JEDNÍM CITÁTEM...

7. dubna 2016 v 8:55 | Miky |  JINÉ
"Věřím tomu, že existuje něco jako Prastarý zákon, jako souhrn vědění hodně starých předků, pak monoteistický Starý zákon - dar pouště, a pak křesťanský Nový zákon a že to všechno dohromady tvoří jeden celek. Ten je stabilnější, když vnímá Prastarý zákon a také pak stojí na pevnějších základech."
/ Václav Cílek /

Geolog Václav Cílek, člověk s duší filosofa, který ve svých knihách a televizních pořadech dokáže poutavě vyprávět o kamenech, starých alejích, klimatických změnách, ale i o kultuře či náboženství se otázce na jeho osobní víru či světonázor dokázal zatím vždy dobře vyhnout. Považuje to prostě za svoji osobní věc a tajemství. Z poslední Cílkovy odpovědi (a zároveň úvodního citátu tohoto článku) z rozhovoru vedeného pro web Pohanského kruhu však lze mnohé o povaze jeho víry vytušit.

Pan Cílek určitě není pohan, alespoň ne v tom smyslu, jak tento pojem chápeme my. Jeho spiritualita by šla možná spíše popsat, jako jakási mimo-konfesní moudrost čerpající z různých zdrojů, včetně těch mimo a před-křesťanských. Co se týče Evropy, cítí tady pan Cílek zřejmě určitou kontinuitu ducha, která se táhne lidskými dějinami od pravěku, přes středověk, až prakticky dodnes. V tom s ním nelze než souhlasit. Křesťanství se v Evropě na počátku sice často šířilo ohněm a mečem a relikty pohanství bývaly přísně zakazovány a mnohdy i tvrdě potlačovány, přesto ale muselo nové náboženství udělat postupně řadu ústupků a spoustu pohanských praktik do sebe absorbovat, protože jinak by nemělo šanci, aby ho prostý lid, věrný tradicím svých otců, doopravdy přijal za své. Šiřiteli nové víry se navíc někdy stávali i ti, kdo byli dříve horlivými vyznavači starých obyčejů. U nás to byla například svatá Ludmila, o které kronikáři prozrazují, že bývala původně pohanskou kněžkou, a tak se nám vědomosti pohanských předků pěkně infiltrovaly do křesťanství.

My, současní stoupenci pohanství se dnes vlastně nacházíme v opačné situaci. Navracíme se k pohanským tradicím svých dávných předků, ale po staletích, kdy životy našich pradědů a prababiček formovala importovaná víra z Palestiny, si sebou do pohanství nutně přinášíme spoustu navyklých vzorců myšlení a jednání z křesťanství. Přerod křesťana (v našem českém případě spíše post-křesťana) v pohana je obvykle velmi dlouhý proces v němž jde ruku v ruce poznávání způsobu života a myšlení našich předků a postupné opouštění těch "křesťanských" vzorců, ve kterých jsme vyrostli. Je ovšem pravdou, že nelze dvakrát vstoupit do stejné vody, a nikdy už nebudeme stejnými pohany, jakými byli naši předci před tisícem let, a některé pokřesťanštělé způsoby si stejně vědomě či nevědomě ponecháváme. Je to dost podobné tomu, jako, když si kdysi první křesťané vědomě či nevědomě ponechávali něco, ze svých způsobů pohanských. Renesance pohanství je běh na dlouhou trať a práce na mnoho generací a tu křesťanskou stopu už si sebou asi poneseme navždy. Tisíciletá křesťanská tradice se jednoduše vymazat nedá. Věřím tomu, že v budoucnu bude naše stará původní víra mnohem silnější a rozšířenější, než dnes, ale s odkazem křesťanské kultury se budeme stále setkávat v oblasti umění, architektury, historie, práva apod. A stále tu jistě budou i křesťané. Doba, kdy se lidé rodili do samozřejmé domácí pohanské tradice, která nebyla konfrontována s jinými tradicemi, je už nenávratně pryč.

Znám pár pohanských radikálů (asi tři), kteří by chtěli bořit křesťanské kříže a možná i zapalovat kostely, nebo se izolovat od okolního světa v nějaké své rodové sektě a určovat svým ženám a dětem, co si smějí či nesmějí myslet, ale tudy cesta podle mě nevede. Všechna tzv. Abrahámovská náboženství (dnes hlavně islám) považuji sice za nebezpečná a nám pohanům nepřátelská, a na rozdíl od pana Cílka se s tou blízkovýchodní pouštní tradicí starého a nového zákona opravdu neztotožňuji, ale tím, že bychom bořili kapličky nebo chtěli mít absolutní kontrolu nad lidským myšlením, bychom se vlastně těm monoteistickým diktaturám jedině připodobnili. Metodu Pohanského kruhu, kdy jsou např. na křesťany odcizená stará posvátná místa umisťovány dřevěné cedulky s informací o předkřesťanském významu dané lokality, považuji za mnohem přijatelnější cestu.

Na závěr bych se vrátil k úvodnímu citátu Václava Cílka a pokusil bych se vyjádřit své vlastní vyznání podobným způsobem, jako on :

"Věřím tomu, že je správné se vracet k původním tradicím, víře a vědění svých předkřesťanských předků. Věřím, že tato víra bude stát na pevnějších základech a bude stabilnější, pokud bude přes všechny výhrady vnímat a respektovat i staletou křesťanskou kulturu našich pradědů a prababiček. Zvláště pak tu část křesťanské kultury, která je spjatá s folklorem a lidovými zvyky, protože právě ona je nositelkou tradic, které svými kořeny sahají až do časů pohanských"
/ Miky /



.

ROZHOVOR S ANTONEM PLATOVEM – RUSKÝM AUTOREM NĚKOLIKA KNIH O RUNÁCH

20. března 2016 v 7:42 | Překlad z ruštiny |  JINÉ


Anton V. Platov (známý také jako Iggvolod) je absolventem Moskevské státní univerzity a kandidátem fyzikálně matematických věd. Zároven je spisovatelem a aktivistou pohanské renesance. Napsal několik knih a mnoho článků o posvátných tradicích staré evropské kultury.

Jak vzniklo přátelství mezi vámi a runami?

Každý archaický systém posvátného poznání má své kouzlo, nebo řekněme jakousi auru či sílu. Přicházíme-li s těmito systémy do styku, obvykle z nich tu sílu cítíme. Někdy máte ale pocit, že je vám daný magický systém cizí a jindy cítíte, že vám to prostě dává smysl, cítíte : "Ano, toto je moje."
Když jsem před čtvrt stoletím začal studovat runovou tradici, bylo to v Rusku s knihami o runách špatné, každý se tím musel "prokopávat" sám.

A kde se dalo kopat?

Existují dva druhy zdrojů.
Za prvé jsou to písemné památky. Dochované posvátné texty, popisy magických praktik v ságách, runové básně a magické knihy pozdního středověku.
Za druhé artefakty runových památek. Posvátné předměty se zaklínadly, oltářní kameny, amulety a mnohé další. Chcete-li pracovat s těmito zdroji je to obtížnější, protože staří mistři se nestarali o to, aby byly jejich výtvory srozumitelné i pro nás. Zdrojem poznání může být také skutečná magické práce. Když mluvíme o runách, přicházíme tady do styku s "balíkem sil" který nám připravili desítky generací mágů pracujících v tomto systému před námi. Při práci s runami se dotýkáme poznatků z tohoto zavazadla. Mimochodem, když už mluvíme o písemných pramenech, musíme si uvědomit, že podstatnou část runového umění v nich nenajdeme. Některé znalosti se nezapisovaly, aby se zabránilo poskvrnění posvátného poznání, a další deformace jsou způsobeny křesťanstvím.




A co jsou podle vás runy?

Za prvé jsou to znaky magického systému. Mohou nám pomoci popsat vesmír, v němž žijeme, komunikovat s ním a změnit ho, ale samotné runy jsou pouze symboly. Vezměme si například runu Isa, tedy runu Led. Je to svislá čára. Znamená to, že když někdo nakreslí svislou čáru na plot způsobí tím zmrazení? Ne, samozřejmě, že ne. Runy jsou jen znaky, pokud nemáte skutečný "kontakt" s tím, co je za nimi.

A co je za nimi?

Můžeme to nazývat vektory síly - každá runa symbolizuje některé aspekty sil světa. Můžeme také říci, že za každou runou stojí nějaké božstvo - značná část tradice spojuje jednotlivé runy přímo s konkrétním bohem nebo bohyní.
Runová magie - to je když za pomocí run provádíme změnu v tomto světě a především samy v sobě.

Co všechno může způsobit runová magie?

V severoevropské posvátné tradici nemá použití run žádné hranice - vše je dáno jen vlastnostmi člověka, který s nimi pracuje.
Proto je přesnější mluvit o runovém umění - to je mnohem širší. Rozlišujeme dvě hlavní oblasti runové praxe: poznání a proměnu světa kolem nás, a co je ještě důležitější, poznání a proměna nás samotných.




Používáte něco jako runovou gymnastiku?

Představa, že jsou runy nějakým způsobem spojeny s různými tělesnými projevy člověka - s držením těla, pohybem, hlasem znějícím v určité výšce, to není jistě od věci. Jiná věc ovšem je, že staré zdroje, kterým bychom mohli v této oblasti věřit, neexistují. Všechno, co v tomto směru děláte, stavíte na vodě. V situaci, kdy víme, že se nelze spolehnout na původní zdroj, nám nezbývá nic jiného, než osobně prověřovat vše co k tomu říkají dnešní praktici a může se nám stát, že se setkáme i se systémy, které se ukáží bezvýznamné a nepoužitelné.
Podle mého názoru bychom měli při používání tělesně orientovaných postupů v runovém umění sáhnout mnohem hlouběji. Ve škole "Nordheim" jsme úspěšně použili techniku zvanou runové konstelace, je to rozšíření Hellingerovy myšlenky, že lidské tělo je schopno přijímat a zobrazovat určité informace.

Může být práce s runami nebezpečná?

Největšímu nebezpečí jsou vystaveny dvě skupiny osob.
První z nich jsou nováčci, kteří skočili do divoké vody, ale stále ještě nevědí a jednoduše nechápou kde přesně mohou čekat potíže.
Do druhé skupiny patří ti, kteří právě propluli divokou vodou, třeba právě za mé asistence a najednou se cítí všemocní.
Velkým nebezpečím je možnost skutečného poškození sebe nebo bližního nebo podlehnutí ztrátě kontaktu s realitou.
První nebezpečná a velmi typická situace nastává bezprostředně po seznámení s runami: přečtěte si brožuru o runové magii, a cítíte se jako mág ... Hráči karet budou znát to čemu se říká štěstí začátečníků. Jenže v případě hry s runami se někdy takové štěstí vymkne - síla umožňuje začátečníkovi dělat něco čemu sám dostatečně nerozumí.
Druhá nebezpečná situace nastává, když se stanete pokročilým. V tu chvíli už má člověk sice určité znalosti a schopnosti, ale stále nemusí dobře chápat, že ponese následky toho, co dělá a proto mu může chybět jistá odpovědnost a zdrženlivost.

Co radíte lidem, kteří právě s runami začínají?

Za prvé je třeba mít na paměti, že ne všechno, co se třpytí je zlato. To platí i o knihách, které jste četli a o lidech, kteří učí.
Za druhé, poslouchejte sami sebe. Každý z nás má svůj vlastní vnitřní kompas, který mu ukazuje správnou cestu. To vám pomůže nezabloudit.
Zatřetí si pamatujte, že aplikační možnosti, které jsou s runami spojeny jsou vlastně sekundární a představují pouze jejich praktické uplatnění.




Překlad rozhovoru ze stránek :



Bibliografie Antona Platova :

  • Платов А.В. Руническая магия. М., 1994, 1995, 1998.
  • Платов А.В. Дорога на Аваллон. М., 1997, 2001.
  • Платов А.В., ван Дарт А. Практический курс Рунического Искусства. М., 1999, 2000, 2007.
  • Платов А.В. В поисках Святого Грааля: Король Артур и мистерии древних кельтов. М., 1999, 2001.
  • Платов А.В. Славянские руны. М., 2000, 2002.
  • Платов А.В. Магические Искусства Древней Европы. М., 2002, 2011.
  • Платов А.В. Тропа Предела: фантастические повести. М., 2002.
  • Платов А.В. Мегалиты Русской равнины. М., 2009.
  • Платов А.В., Таранов Н.Н. Руны славян и глаголица. М., 2010.
  • Платов А.В. Руны: два тысячелетия магической традиции. М., 2010, 2011.
  • Платов А.В. Арктическая истерия: между шаманом и берсерком. М., 2012.
  • Платов А.В. Руническое Искусство: практика. Учебный курс. М., 2012.

.
 


POHANSKÝ IDEALISMUS VERSUS POHANSKÝ REALISMUS

17. února 2016 v 14:13 | Miky |  ZAMYŠLENÍ
Setkal jsem se s názorem, že současné pohanství je vlastně touhou po návratu tzv. zlatého věku. Základní motivací dnešního člověka pro to stát se pohanem je prý představa jakýchsi ideálních starých časů, ve kterých lidé žili ve spravedlivé společnosti, blíže přírodě, všichni byli zaměření velmi duchovně a vůbec všechno bylo tak nějak lepší než dnes.



Je asi pravda, že něco z té touhy po zlatém věku v nás na začátcích naší pohanské cesty bývá. U náctiletého zapáleného hledače je zřejmě představa ideálního Kelta či Slovana docela normální. Méně normální už dle mého názoru je, když u této představy zůstáváme třeba i po deseti letech pohanské praxe. Pokud totiž poctivě studujeme historii, dříve nebo později zjistíme, že lidé všech dob jsou v podstatě stejní a mají podobné přednosti či nedostatky, jaké máme my dnes. Liší se pouze ty "kulisy doby". Zjistíme také, že neexistují žádné ideální národy, které by svou morálkou a chováním nějak výrazně převyšovaly ty ostatní. Dozvíme se například, že ti laskaví a mírumilovní Tibeťané, kteří by neublížili ani kuřeti, v době před čínskou okupací běžně brutálně týrali své otroky. Britský občan David MacDonald, který pracoval ve 20. letech XX. století V Tibetu jako obchodní zástupce popisuje tresty, které Tibeťané používali : "...lámání rukou i nohou, vypichování očí, lití horkého oleje nebo vroucí vody do očí, čímž otroka oslepí atd. Pokud to nevolník přežije, zůstane po zbytek života invalidou. Zločinci i podezřelí jsou drženi ve studených, temných a špinavých kobkách až do konce svých dní." (zdroj) Dále například zjistíme, že Siouxové, ti moudří a duchovně vyspělí prérijní indiáni, jejichž kulturu nejvíce obdivujeme, zle zatápěli Iovům a Omahům a v případě Arikarů se zachovali, řečeno bez obalu, jako pěkné svině. "Dalším terčem útoků Lakotů se stali Arikarové, zemědělský kmen podél Missouri nad ústím řeky Big Sioux. V roce 1723 byli přinuceni se posunout podél Missouri více na sever. V roce 1760 se k nově vybudovaným arikarským vesnicím přiblížila celá skupina Oglalů a Bruléů. Byli vyčerpáni náročným putováním a dokonce prosili Arikary o jídlo. Jakmile se však zotavili napadli Arikarské vesnice, což zapříčinilo nepřátelství a urputné boje." (převzato z dnes už zrušených euroindiánských stránek : lakotove.yc.cz)

Pokud prostě studujete fakta a nebojíte se podívat pravdě do očí zjistíte mnohé. Ve světle těchto zjištění pak možná přestanete mít snahu dělat z Keltů mírumilovné a stále meditující objímače stromů a snad snáze přimete fakt, že na zprávách Římanů o lidských obětech keltským bohům přeci jenom něco bude. Možná vám to i pomůže překonat mýtus o pokojných slovanských zemědělcích, kteří podobně jako Mirek Dušín nepili alkohol, nemluvili sprostě a nikdy nikomu neublížili. A pokud dojdete až sem, bude to dobré. Opravdová úcta k předkům je totiž v tom, když je ctíte a přijíme takové, jakými skutečně byli. Předěláváme-li si své předky k takovému obrazu, jakými bychom je chtěli mít, je to naopak z naší strany neúcta. Znamená to, že si jich vlastně nevážíme a proto o nich lžeme, aby pro nás byli přijatelnější.

Naivkové a idealisté se budou asi divit, ale například současná maorská šamanka Wai Turoa-Morgan o svých předcích v klidu říká : "Maorové byli obávaní bojovníci a dopouštěli se strašlivých věcí. Brutálně přepadávali sousední kmeny a v mnoha případech je téměř vyhladili. Neměli slitování ani se ženami, dětmi a starci." (Poselství šamanů, Gesenko von Lüpke / Práh 2009) Možná si řeknete "Proboha! Neměla by se Wai Turoa-Morgan raději poohlédnout po nějakém lepším a vznešenějším etniku a začít dělat třeba Toltéky? Vždyť takoví předkové, to je hanba a je třeba je zavrhnout, sypat si popel na hlavu a nejlépe úplně změnit barvu kůže!" Takhle ale sebevědomé přírodní národy neuvažují, takhle uvažuje nanejvýš nějaký zblblý dnešní městský Evropan, který podlehl sluníčkové propagandě a ztratil úctu k vlastním lidem. Šamanka Wai Turoa-Morgan nenabádá své lidi, aby po vzoru předků vyvražďovali sousedy, ale učí je, aby měl své předky v úctě, napodobovali to dobré, co od nich vzešlo a z jejich chyb se poučili.

Pro mě osobně pohanství už dávno nepředstavuje nějakou touhu po zlatém věku. To, co jsem se ze starých kronik a z prací historiků, archeologů a etnologů dozvěděl o svých předcích mě naučilo nikoli idealismu, ale realismu. Svých předků si dnes ale vážím možná více než dříve, protože se s nimi dokážu daleko snadněji identifikovat. Když čtu třeba islandské ságy nebo Nestorův ruský letopis, tak vidím, že staří pohané dokázali být někdy velmi krutí, uměli se mstít, nenávidět a zabíjet kvůli majetku či uražené ješitnosti, uměli ale také spolupracovat, budovat, bavit se a milovat. Byli to prostě stejní lidé, jako jsou ti, které dnes potkáváme ve škole, v práci, v divadle či na fotbale. Abych si svých předků vážil, nemusím si je představovat jako duchovní a za všech okolností nezištné bytosti. Vážím si jich proto, že jejich život byl mnohdy tvrdý a strastiplný, ale oni v něm nakonec obstáli a předali své znalosti, zkušenosti a geny dál. Jsem hrdý na to, že v mých žilách koluje jejich krev. Vážím si i všech moderních výdobytků, kterých dnes užíváme a které povstaly z jejich krve a potu. Někdy mám pocit, že všechen ten dnešní boj některých jedinců proti očkování, za domácí porody a veganskou stravu, který se tváří hrozně přírodně a tradičně, je do značné míry produktem generace, která je zhýčkaná blahobytem a neví už, co to je když vám umírá žena při porodu a lékař je v nedohlednu, co to je, když mají vaše děti pravé neštovice, obrnu nebo záškrt a co to je mít hlad. Je mnoho míst na světě, kde by vám prostí lidé za správnou vakcínu na nemoc utrhali ruce. My máme díky našim vzdělaným a pracovitým předkům léky a vakcíny na ledacos, tak si toho važme. Naši předkové nám také předali zemi s neuvěřitelně krásnou přírodu. Není zdaleka všechno zničeno a pravé přírodní poklady na nás často čekají jen pár kilometrů od našeho domu. Chraňme naší krajinu a předejme ji v co nejlepším stavu i našim dětem. Předejme jim i písně, pohádky a zvyky, které jsme se naučili od svých rodičů. A především naučme své děti, že předky máme ctít ne proto, že byli vždy ve všem nejlepší, ale proto, že byli a jsou naši.


.

BŮH TRIGLAV

8. února 2016 v 9:11 | Miky |  BOHOVÉ A BÁJNÉ BYTOSTI


O slovanských bozích se nám k lítosti mnoha současných pohanů mnoho věrohodných informací nedochovalo. O mnohých z nich se nám zachoval třeba pouze jediný záznam a ten ještě neprozrazuje více, než jejich jména. U Triglava, kterého ctili především pomořanští Slované, máme poněkud větší štěstí, neboť se o něm nezávisle na sobě zmiňují hned tři středověcí autoři. Byl to Mnich prieflingenský, který je ztotožňován s Wolfgerem - knihovníkem a archivářem benediktinského opatství v Prüfeningenu, potom Ebbo (též Herbord) z kláštera sv. Michaela v Bambergu, a nakonec Jindřich z Antverp - kanovník katedrální kapituly v Brandemburgu.

Nejobsáhlejší svědectví o bohu Triglavovi, jeho svatyni a kultu nám zanechal Herbord : "Byly pak ve městě Štětíně čtyři kontiny (chrámy), ale jeden z nich, nejhlavnější, byl vybudován se zvláštním uměním a mistrovstvím, majíc zvenčí i zevnitř řezby lidí, ptáků a zvířat, které vystupují ze stěn s jež jsou tak důsledně vytvořeny, že zdá, jako by dýchaly a žily… A barvy vnějších řezeb nemohly žádné sněhové bouře ani přívaly vod smazat, jak byly dokonale udělány. Do této budovy se podle starého zvyku předků shromažďoval desátek dobyté kořisti i zbraně nepřátel, prostě vše, co bylo získáno z námořních loupeží nebo válek. Byly tam rovněž vystaveny zlaté a stříbrné poháry… Uchovávaly se tam na ozdobu a čest bohům velké rohy divokých turů, zlacené a vykládané perlami, sloužící k pití… tesáky, nože i mnoho dalších cenných předmětů… Byla tam i modla trojhlavá, na jednom trupu mající tři hlavy, nazývaná Triglaus (Triglav)."

Součástí Triglavova kultu byl podle Herbordova svědectví i věštebný rituál s černým koněm. Tento kůň byl zasvěcen samotnému Triglavovi a nesměl na něm jezdit žádný člověk. Před válečnou výpravou byl kůň osedlán posvátným Triglavovým sedlem a pak ho kněz za uzdu třikrát převedl přes na zem nakladených devět kopí. Sedlo zřejmě symbolizovalo, že na na koni jede v neviditelné podobě samotný bůh Triglav. Jestliže kůň přešel přes kopí, aniž by se jich dotkl, bylo to považováno za dobré znamení a výprava se uskutečnila, v opačném případě se od ní raději upustilo a počkalo se na příhodnější čas. V této souvislosti nás nepřekvapí, že bůh, který tímto tajemným způsobem určil správnou dobu pro tažení, dostával potom jako oběť desátek z válečné kořisti.

Podobný věštebný rituál s koněm popisuje také Thietmar Merseburský u Ratarů ve svatyni Svarožice - Radegasta a Saxo Grammaticus u Ránů ve Svantovítově svatyni na Arkoně. V obou těchto případech šlo ale o koně bílého, zatímco Triglavův kůň byl černý. Někteří badatelé z toho usuzují, že Triglav patřil na rozdíl od Svarožice a Svantovíta spíše k bohům temnějším, více provázaným s magií.

Co tedy vlastně o Triglavovi víme? Jeho sochu popisuje Ebbo takto : "Štětín, město významné a větší než Wolin, má ve svém okolí tři vrchy, z nichž prostřední a nejvyšší je zasvěcen hlavnímu pohanskému bohu Triglavovi, majícímu trojhlavou sochu a oči i ústa zlatou rouškou zakryté; kněží pak tvrdili, že bůh má tři hlavy, protože spravuje tři říše, tedy nebesa, zemi a podsvětí, a tvář chráněná rouškou znamená, jako by lidských hříchů nechtěl vidět ani slyšet a je přehlížel." Informace o třech říších a zakrytých očích a ústech je nanejvýš zajímavá a to zvláště pro ty, kdo se někdy zajímali o šamanismus. Není žádným tajemstvím, že putování po třech světech, Horním (nebi), Středním (zemi) a Dolním (podsvětí) je doménou šamanů z rozličných koutů naší planety. Není také tajemstvím to, že mnozí z těchto šamanů si na svých poutích do duchovních světů zakrývají oči páskou, šátkem nebo třásněmi. Šaman tak obrací svůj zrak do svého nitra a chrání se před rozptylováním z okolí. Pro tento svět se stává slepcem, ale jeho vnitřní zrak je zostřený.




Zmínka o hříchu je zvláštní. Potýkání se s hříchem je totiž spíše věcí křesťanské věrouky, než té pohanské, ale zápis provedl křesťan a ten mohl vysvětlení pohanských kněží špatně pochopit. Osobně ta slova : "jako by lidských hříchů nechtěl vidět ani slyšet" chápuspíše jako Triglavovu snahu izolovat se od ruchů lidského světa, než jako ochranu před spatřením lidských poklesků. Triglav na mě prostě působí, jako bůh - šaman, který na svém mocném zvířeti - černém koni putuje do tří světů a přináší odtud lidem věštby.

Šamanský bůh u Slovanů? Zní to možná trochu zvláštně, ale podle mě to vyloučené není. Šamanské praktiky vedoucí k přímému kontaktu se světem duchů jsou něčím, s čím se na určitém stupni vývoje lidské společnosti setkáváme ve všech kulturách. Pravěká Evropa jistě nebyla v tomto ohledu žádnou výjimkou, nepřímo to ostatně dokládají mnohé archeologické nálezy. V závěrečném pohanském období, těsně před nástupem křesťanství, už byly sice šamanské praktiky u evropských pohanů většinou upozaděný ve prospěch praktik spíše kněžských, ale různí volchvové, čarodějové a vědmy ještě schopnost putovat do jiných světů a navazovat přímý kontakt s bohy a duchy jistě měli. Dokládá to třeba popis seance ze Ságy o Eiríkovi Zrzavém, v němž se vědma kontaktuje s duchy za pomocí zpěvu kouzelné písně. Severovýchodní Slované se pak dozajista setkávali i s ugrofinskými a asijskými šamany a někteří se od nich mohli i něčemu přiučit. V Nestorově letopise se například dočteme o jistém Novgoroďanovi, který se setkal s kouzelníkem z národa Čudů a požádal ho, aby mu čaroval. "Ten podle svého zvyku začal svolávat běsy do svého domu. Novgoroďan seděl stranou na prahu toho domu, čaroděj ležel, ztuhnul a běs jím házel." To je dle mého názoru typický popis šamanova spirituálního letu k duchům.

Dalším vysvětlením Triglavovy pásku na očích, může být také výjimečně ostrý zrak, kterým bůh disponoval, a který může být v nezakrytém stavu nebezpečný. Vzpomeňme si na známou pohádku Dlouhý, Široký a Bystrozraký. Když se kralevic setkává s Bystrozrakým, ptá se ho :"Kdo pak jsi a proč máš oči zavázané, vždyť nevidíš cesty?" A Bystrozraký odpovídá :"Hoj, pane! naopak; právě proto, že příliš vidím, musím si oči zavazovat; já zavázanýma očima vidím tak, jako jiný nezavázanýma; a když si je rozvážu, skrz na skrz všecko prohlídnu; a když se bystře na něco podívám, chytne to plamenem, a co nemůže hořet, rozskočí se v kusy." Proč má ale Triglav přikrytá i ústa? Je snad nebezpečný i jeho hlas? Přiznám se, že tady odpověď nenalézám a nedává mi jí ani Ebbův zápis, protože v něm se mluví pouze o tom, že bůh má roušky proto, aby neviděl a neslyšel(?), což pásku na ústech nevysvětluje.

Triglav a jeho kult mi přijde nanejvýš zajímavý, ale jeho konec byl neslavný. Výstavní Triglavovu svatyni ve Štětíně zničil v roce 1124 na svém tažení svatý Oto I. z Bambergu, "apoštol Pomořanska". Svatyně byla zbořena a biskup Oto osobně odsekal Triglavově soše její tři stříbrné hlavy a poslal je do Říma papeži Kalixtovi II. Fanatický Oto chtěl nechat porazit i posvátný dub rostoucí vedle svatyně, ale lid sliboval, že už u stromu nikdy nebude vykonávat žádné obřady a bude k němu chodit jen kvůli stínu a příjemnosti místa a biskup se nechal uprosit. Lidé prosili i za ponechání Triglavova koně, ale tady byl Oto neoblomný a prodal svatého hřebce, jako koně určeného do potahu.





Dalším cílem šíleného křesťana byla podle Ebba Triglavova svatyně ve Wolinu. Zde se ale pohanští kněží včas dozvěděli o Otově příjezdu a menší Triglavovu pozlacenou sochu ukryli na venkově v dutině starého stromu. Strom se tak stal novou improvizovanou Triglavovou svatyní. Biskup byl vzteky bez sebe a protože nechtěl přijmout tento neúspěch poslal na venkov svého služebníka, který si koupil barbarskou čepici a plášť a vyprávěl pak venkovanům, jak ho zastihla na moři hrozná bouře, ze které ho zachránilo volání k Triglavovi. Ti ho potom dovedli na tajné místo k Triglavovu stromu, aby zde mohl obětovat. Biskupův služebník se pak pokusil idol Triglava z dutiny stromu vytáhnout, ale ten tam byl natolik napasován, že se mu s ním nepodařilo ani pohnout. Ukradl tedy alespoň sedlo z Triglavova koně a s ním se vrátil ke svým pánům. Tajnou svatyni potom už nedokázal znovu najít, takže Triglavův kult ještě nějakou dobu v ilegalitě přežíval.

.

NOIŘINA HRA OSUDU

25. ledna 2016 v 9:34 | Miky |  KNIHOVNIČKA


Na konci listopadu se mi skrze facebookovou zprávu ozvala Noira. Bylo to pro mě docela překvapení. Noiru sice znám, (kdo by taky neznal jednu z mediálně neprofláknutějších českých čarodějek, že?), ale nikdy jsme spolu nemluvili, ani jsme si nikdy nepsali. K vzájemnému seznámení jsme nevyužili ani to, že jsme se v roce 2010 vyskytli ve stejné době na stejném místě, tedy na festivalu Mystica pořádaném Dávným obyčejem. Moje zvědavost byla tedy veliká. Proč mi Noira píše právě teď? Po chvilce komunikace jsem se dozvěděl, že Noira zrovna aktuálně vydala soukromým tiskem svou první knihu s názvem Tarot - Hra osudu a byla by ráda, kdybych si jí chtěl přečíst a napsat jí na ní svůj názor. V první chvíli jsem trochu zaváhal, protože s Tarotem už nějakou dobu nepracuji, ale nakonec jsem kývl. Přestože Tarot nepatří přímo k našemu původnímu pohanskému dědictví (viz.další odstavec), mám ty "ďáblovy obrázky" pořád rád a jistou dobu mi dobře sloužily. Navíc mi, přiznám se, i trochu zalichotilo, že Noira stojí o můj názor. Mrkající

Když píšu, že tarotové karty nepatří k našemu původnímu pohanskému dědictví, možná by vás zajímalo, kde vlastně mají svůj původ. Přesně to nikdo neví, ale myslím, že můžeme rovnou zapomenout na všechny ty zkazky o tom, že Tarot pochází ze starověkého Egypta nebo z Atlantidy a blá blá blá bláboly, které mají za úkol zvýšit Tarotu jeho tajemnost a zapůsobit na méně inteligentní část populace. Na druhou stranu nejsou tarotové karty ani něčím úplně novodobým, co by třeba vytvořila současná nebo nedávno minulá vlna New-age. První exempláře tarotových karet pocházejí z konce 14. a začátku 15. století z Francie a Itálie. Původně šlo prostě o karetní hru, ale již v roce 1540 je Tarot zmiňován v knize nazvané Věštby od Francesca Marcolino da Forli, jako divinační pomůcka. Jedněmi z nejstarších a zároveň nejznámějších tarotových karet jsou ty, které byly v 15.století namalovány pro italskou šlechtickou rodinu Visconti-Sfoza. Zajímavé je, že původní Visconti soubor obsahoval karty pro Víru, Naději a Lásku, které v dnešním Tarotu chybějí a naopak neobsahoval některé jiné karty, které jsou nyní jeho pevnou součástí. Karty Víra, Naděje a Láska, spolu s kartami Papež, Poustevník, Poslední soud a Ďábel, jasně ukazují, že Tarot vznikl v křesťanském prostředí a hledáni jeho původu ve staré Číně, Egyptě či Indii je nesmysl. Karta Papežka v dnešních sadách většinou nazývaná Velekněžka, Mág, Slunce, Měsíc a Hvězda, ale zase naznačují, že jisté vlivy předkřesťanského myšlení se do karetních symbolů také otiskly. Takže asi tak. Pokud si jako pohan či pohanka vykládáte doma Tarot, což samozřejmě můžete, netvrďte prosím aspoň svým známým, že je 2000 let starý a pochází od Keltů, nebo podobné pitomosti. Smějící se

A nyní již k samotné Noiřině knize. Přišla mi poštou jako slunovratový dárek 22. prosince. Bylo to milé a když jsem se z knihy dozvěděl, že držím v ruce jeden z pouhého sta výtisků prvního vydání, vážil jsem si tohoto dárku ještě víc. Kniha má cca. 230 stran, ale přečíst jí není žádný velký problém, protože po úvodní části, která má pouhých 30 stránek, následují již pouze popisy a výklady jednotlivých karet. Na těch úvodních třiceti stranách se dozvíte, že název knihy "HRA osudu" je velice trefný, protože to, co vám Noira knihou nabízí je skutečně účast ve hře. Jde o hru, při které každé ráno táhnete ze svého balíčku jednu tarotovou kartu, jako věštbu na daný den a pak v jeho průběhu sledujete, jak se tato věštba naplňuje. Sama Noira knihu napsala poté, co tuto hru hrála plné dva roky. Za tu dobu do svého zápisníku zaznamenávala jak se vliv jednotlivých karet v jejím životě projevoval a došla tak ke svému vlastnímu originálnímu výkladu karet, který se někdy od těch oficiálních výkladů, které znáte z jiných knih trochu liší. Nejvíc mě vždycky potěšilo, když jsem v textu narazil na odstavec psaný kurzívou, což jsou přímé Noiřiny zkušenosti s kartou dne, opsané z jejího zápisníku. U desítky holí, která obvykle představuje přepracovanost a vyčerpanost si například přečtete : "Dnes jsem se dokonale vyřídila při cestě ve vedru autobusem. Abych ušetřila za taxík, vypravila jsem se na celnici sama. Nedopadlo to vůbec dobře. Taxík jsem si nakonec vzala a jelikož jsem z dlouhého bloudění dostala úpal, tak jsem ho pozvracela..." Kouzelné, že? Smějící se

Rozhodl jsem se, že budu hru hrát jeden měsíc a pak Noiře prostřednictvím této recenze dám na její knihu slíbenou zpětnou vazbu. Musím říct, že jsem se po přečtení úvodu na hru fakt těšil a tak jsem zblbl i svojí ženu, která se rozhodla, že bude hrát taky. Oba jsme ale ignorovali Noiřino doporučení hrát s balíčkem Rider - White Tarotu a vybrali jsme si každý sadu našemu srdci nejbližší, já hrál s Old Path Tarotem a má žena s Tarotem magie druidů. Ráno 23. prosince jsem si tedy před odjezdem do práce na dvanácti hodinovou službu vytáhl svoji první kartu. Byla to dvojka mincí. Ve výkladu stálo : Drobná finanční transakce, pohyb... a já si v duchu říkal, hmm, tak to jsem zvědavej, jak by se dnes mohlo něco takovéhle stát. V práci (dělám v domově důchodců) byl frmol jako vždycky, vyšlo na mě převlíkání postelí a když jsem u jedné paní přestýlal, přišla ke mně a do kapsy mi vhodila dvě dvacetikoruny. Vrátil jsem jí je a ona mi je za chvilku vhodila do té kapsy zase. Znáte to, takové to přetahování, kdy vám někdo něco dává a vy to nechcete. No a když jsem podruhé zalovil v kapse a na dlani se mi objevily dvě mince najednou mi to došlo! A do prdele! Dvojka mincí! Malá finanční transakce! Přiznávám se, že mi to vyrazilo dech. Myslím, že to byl docela luxusní začátek hry a začalo mě to hned bavit ještě víc.

Další dny však už zdaleka tak zjevně s kartami nekorespondovaly. Občas tu ale zajímavé momenty byly. Vzhledem k našemu zaměstnání pracujeme s manželkou i v období svátků. Když jsme se pak konečně 26. prosince setkali se ženou doma a čekal nás společně ztrávený den, oba jsme například ráno ze svých balíčků táhli stejnou kartu, tedy šestku mečů jejíž význam je např. úleva a zotavování se. Na šestce mečů z manželčiny sady byli navíc na obrázku žena a muž, které převozník kamsi veze na lodičce. Jindy se zase třeba stalo, že když jsem táhl kartu Svět, která znamená zdárný konec projektu či epochy a pokračování cykličnosti, dosáhli jsme ten den na naší facebookové skupině Přátelé runové magie a severské tradice, tří tisíc členů. Tyhle věci se během toho měsíce mé hry občas děly. Většinou jsem měl ale pocit, že musím tu symboliku karty v daném dni dost pracně hledat a ze všech 34 dnů, kdy jsem hrál, zůstalo plných 19 dnů v mém zápisníku úplně bez komentáře.




Co tedy říci závěrem? Vždycky jsem tarotové karty považoval za skvělou psychologickou pomůcku. V dobách, kdy jsem si je ještě občas vykládal, jsem měl pokaždé pocit, že jsem tu odpověď na svou otázku měl už dávno ve svém nitru připravenou a symboly na kartách mi "pouze" pomohly, abych se v problému zorientoval a tu odpověď v sobě našel. Žádná velká magie, jen trochu osobní psychoanalízy s pomocí symbolů na kartách. K tomu samému jsem nakonec došel i při Noiřině hře. Když jsem se hodně snažil, tak jsem některý z významů tažené karty v daném dni objevil vždycky, ale že bych z toho měl pocit něčeho magického? To se mi stalo za ten měsíc tak 3x., takže to připisuji spíše náhodě. I když například ta náhoda s dvojkou mincí hned na počátku hry mě ohromila natolik, že tam si s tou náhodou docela jistý nejsem. Usmívající se

Každopádně hra je to vážně zábavná, takže chcete-li, pořiďte si Noiřinu knihu a pusťte se do toho, rád si pak zase u někoho jiného na jiném blogu přečtu, jak mu to šlo.

TUROŇ – MASKA Z OBDOBÍ KOLED

6. ledna 2016 v 16:54 | Překlad z polštiny |  JINÉ


Turoň je maškara, která se objevuje v období svátku božího narození, v čase který je charakteristický obchůzkou koledy. V předkřesťanských dobách byla obchůzka Turoně a koledníků, spojena se staroslovanskou oslavou štědrých hodů. Jak tedy maska Turoně vypadala a čím vlastně bylo koledování u starých Slovanů?

Výraz "koleda" může mít dva původy. První z nich odvozen od latinského slova calenade, které označovalo u starých Římanů novoroční návštěvy. Někteří badatelé se domnívají, že se tento zvyk dostal do slovanských zemí přes Balkán. Jiní badatelé se ale přiklání k tomu, že slovo koleda vychází ze slovanského výrazu "kolo" a souvisí s oslavou nového ročního cyklu.

Dávní Slované nazývali slovem koleda první den v roce. V předkřesťanské době byl Nový rok původně slaven na jaře. V pozdějších dobách byla tato oslava přesunuta do období zimního slunovratu. Tento svátek byl spojen s vyhlídkou na novou úrodu a koledování mělo magickým způsobem podpořit hojnost a plodnost vegetace. Ustrojení koledníků, jejich chování a zpěv obřadních textů v sobě neslo jasnou symboliku plodnosti a víru v magickou sílu správně vyřčeného slova.


Obraz "Koledníci" od Ludvíka Stasiaka z roku 1929.

Koleda obnášela zvyk chození od domu k domu a zpívání radostných novoročních písní nebo průpovídek, které měly za úkol přivolat štěstí v nadcházejícím roce.




Na oplátku za dobré přání, které přinášelo štěstí a hojnost, obdarovávali hospodáři koledníky svátečními pamlsky nebo malými dárky. Formy koledování, průpovídek, zpěvů, jakož i doprovodné činnosti, např. představení koledníků, tance, různá vystoupení, také oblečení / kostýmy účastníků obřadu, to vše bylo velmi rozmanité a variabilní v závislosti na místě a času.

Populární formou bylo koledování s maskami zvířat, často doprovázené komickými scénkami a strašením publika a nejrůznějšími žerty. Nejpopulárnějšími byly masky rohatých zvířat, turoně, berana nebo kozy, ale i medvěda, koně, kohouta, čápa, tedy zvířat symbolizujících sílu, zdraví, životní energii a plodnost.



Turoň, fotografie - Národopisné muzeum v Krakově.

Hlavní maškarou koled byl Turoň. Býval představován jako rohaté, černé a chlupaté zvíře s klapavou čelistí a objevoval se během koledy od štědrých hodů až do jara. Po christianizaci od Vánoc až do Velikonoc. Předobrazem Turoně byl pravděpodobně pratur - vyhynulý druh savce který byl předchůdcem některých plemen domácího skotu. Z popisu ve starých kronikách a z dochovaných dřevořezeb je zjevné, že byl velmi podobný velkým plemenům skotu.



Obrázek pratura, zdroj: Wikimedia

Osoba představující Turoně bývala celá přikrytá dekou nebo ovčí kůží a držela před sebou hůl, na které byla nasazena dlouhá dřevěná býčí hlava potažená králičí nebo jinou kožešinou s klapající čelistí a s rohy (někdy skutečnými kravskými, někdy dřevěnými). Turoň chodil sehnutý, aby jeho postava připomínala skutečné zvíře. Někdy mohl být rohatý Turoň veden i jinou osobou na provaze.



Koledování. Putování s Turoněm

Po příchodu skupiny koledníků k domu začaly žerty a tance, jeden z koledníků děsil ženy a děti práskáním slaměného biče. Zpívání koled Turoň rytmicky doprovázel klapáním čelisti a cinkáním zvonku zavěšeným na krku. V určitém momentu koledování nastal zvlášť důležitý prvek koledy - Turoń padl na zem podpálila se pod ním sláma a její dým se hnal proti maskám duchů, což znázorňovalo zahnání zlých kouzel.

Po tomto zákroku Turoň znovu ožil a s novou sílou se dal do svého dovádění, brzy potom celé představení skončilo. Oživení Turoně a zahánění zlých sil jsou typické prvky agrárních svátků, kterými staří Slované magickým způsobem podporovali znovuvzkříšení vegetace. Smrt a vzkříšení Turoně symbolizovalo znovuzrození země, která se po zimním spánku musí na jaře probudit. Proto Turoň symbolizoval i plodnost a hojnost.


Turoň na různých místech České republiky a Slovenska.

Později byl zvyk koledy a koledování částečně christianizován. S rozšířením křesťanství a ustanovením aktuálních dat božího narození a nového roku se koleda přesunula hlavně na období Hodů, tedy do doby ode dne božího narození do tří králů a do časů velikonoc (jarní koleda), ale v závislosti na regionu i do jiných etap zimního a jarního období. Postupem času dostalo slovo koleda i jiné významy a mohlo znamenat třeba "návštěvu kněze v domě", nebo "vánoční píseň". Praxe nošení hvězdy, která kdysi pravděpodobně odkazovala na narození nového slunce se po spojení s křesťanstvím proměnila v nošení betlémské komety.



Časté bylo koledování s hvězdou vyrobenou z barevného papíru, osvětlené zevnitř, nasazené na pohyblivé hřídeli. Koledník, který hvězdu nesl byl nazýván hvězdářem nebo hvězdichem. V mnoha polských regionech se objevovaly tzv. Herody, tedy skupiny, které hrály biblický příběh o narození Ježíše a tím doplňovaly lidovou zábavu.

Charakteristickými postavami průvodu masek byli také pastýři, tři králové, děd, baba (do ženských postav se převlékali i chlapci), žid, smrt, ďábel, cikán, voják, policista, kominík a různí hudebníci. V Kašubsku se celá skupina skládala nejméně z deseti lidí.



Různá požehnání byla předávána skrze veršované říkačky, zpívání koled, i skrze speciální scénky. Např. kominík zkontroloval čistotu krbu a pomazal všechny sazemi a ten, kdo se ho nedotkl nemohl očekávat štěstí, děvčata, která štípnul čáp mohly otěhotnět apod. Všechno se dělo v atmosféře všeobecného veselí. Někdy se hry o narození Páně hrály i formou loutkového divadla, tedy figurek vykukujících za pelestí postele. Obchůzka koledy byla očekávanou událostí a opomenutí některého domu bylo považována za špatné znamení.

Živou tradici koled dnes ještě nalezneme na některých místech v Polsku, na Slovensku, v České republice, v Bělorusku, Rusku, na Ukrajině a v Srbsku. Kromě toho je tato tradice často udržována skrze školy, komunitní centra, folklorní soubory apod. Ukázky koledy můžeme spatřit i na různých přehlídkách a festivalech.


Literatura:

Maria Ziółkowka, "Štědrý večer, Štědrý den - obřady, zvyky, zábavy", Ludowa Spółdzielnia Wydawnicza, Varšava, 1989

Barbara Ogrodowska "Polské obřady a zvyky během roku." Varšava: Muza SA 2.004

Oskar Kolberg - Slezsko. Lidé. Jeho zvyky, způsob života, jazyk, správa, přísloví, obřady, čarování, hry, písně, hudba a tanec, str. 43.


Czeslaw Witkowski, polské lidové obřady a zvyky, ed. Etnografické muzeum v Krakově v roce 1965.



ZDROJ: PŘEKLAD POLSKÉHO ČLÁNKU :




.

MŮJ VZTAH K ISLÁMU 2.

4. ledna 2016 v 11:25 | Miky |  ZAMYŠLENÍ
Rád bych dnes navázal na článek Můj vztah k islámu, který jsem zde na blogu publikoval zhruba před půl rokem. Když jsem tehdy psal o tom, jak postoj k uprchlické krizi, potažmo k islámu a muslimům rozděluje naší společnost, netušil jsem ještě jak moc. Za ten půlrok jsem ale zažil řadu situací, kdy kvůli tomuto tématu došlo k rozepři i mezi dobrými přáteli, či přímo v rodině. Otázkou je, proč to vlastně všichni tak hrotí? Proč se pře matka se synem, nebo přítel s přítelem? Odpověď je ovšem nasnadě. Protože lidé obou táborů cítí, že se jedná otázku zcela zásadní, nad kterou prostě nejde jen tak mávnout rukou. Zastánci uprchlíků se bojí netolerance a fašizace společnosti, jejich odpůrci mají zase obavy z rostoucího množství, dnes už i evropských radikálních islamistů. Obě strany si pak přejí klidný a bezpečný život v zemi, kde se narodili a vyrostli.
Asi víte, že já patřím k těm odpůrcům islámu, nikdy to pro mě ale neznamenalo, že bych si na facebooku z přátel mazal ty, kteří mají jiný názor než já. Mám mezi přáteli par těch, kterým se dnes módně říká "sluníčkáři" a nevadí mi to. Většinou jsou to dobří lidé, se kterými se sice v některých otázkách neshodnu, ale kterých si zas vážím pro jiné věci. Mě už si naopak několik lidí z přátel odebralo, protože se prý nechtějí přátelit s někým, komu se líbí stránky organizace Islám v České republice nechceme. Od lidí, kteří se ohání tolerancí a demokracií mě to sice překvapuje, ale nemůžu s tím nic dělat. Jeden z prvních, kdo mě takhle z přátel vyškrtl byl pohan a zároveň gay. Kroutil jsem nad tím nechápavě hlavou a v duchu jsem si říkal : "Kamaráde, mě jde přece i o tebe, co si asi myslíš, že by zrovna s tebou ti islamisté udělali?"
A ono je těch paradoxů víc. Setkal jsem se s tím, že ti tzv. sluníčkáři a vítači přirovnávají odpůrce masové imigrace a radikálního islámu k nacistům, kteří se prý tak jako dnes my k muslimům, chovali před válkou k židům. Těmto "humanistům" ovšem asi uniká, že jsou to právě židé, kteří se dnes po mnoha desetiletích opět necítí v zemích jako je Francie, Belgie a Německo bezpečně a znovu se hromadně stěhují z Evropy do Izraele. Do Izraele!!! Do země, která z hlediska běžného Evropana nepatří zrovna k těm nejpokojnějším. Přesto se tam dnes židé cítí s jarmulkou na hlavě bezpečněji, než např. v ulicích Paříže. A bojí se evropští židé toho "nahnědlého davu", o kterém tak rádi hovoří sdělovací prostředky? Nikoli, bojí se narůstajícího počtu muslimů, kteří je v západoevropských městech stále častěji napadají.
Víte, já ty "sluníčkáře" (omlouvám se jim za ten výraz, je vlastně hrozně blbej a je to podobná nálepka jako "xenofob", ale nevím, jak jinak je nazvat) svým způsobem chápu. Oni prostě nechtějí nikomu křivdit a jsou přesvědčeni, že se má pomáhat těm, kteří jsou v nouzi. To jsou dobré zásady, já je mám také. Žel bohům mám ale pocit, že podlehli jakémusi pomatení smyslů a nějak reálně nevidí, kdo že je tady v ohrožení a komu se dějí křivdy. A přitom je to nad slunce jasné. Nikdo asi nezpochybní, že žena není v islámu rovna muži, že jinověrec není v islámu roven muslimovi a že odpadlík nebo bezvěrec je podle islámského zákona šaria hoden smrti. Každá jiná organizace, která by vyznávala tyto zásady by byla v civilizovaném světě postavena mimo zákon, islám je ale náboženství a my máme zaručenou svobodu vyznání, co teď s tím? Sluníčkář si namlouvá, že islám ve své podstatě špatný není, protože přece existují i mírumilovní muslimové a doufá v reformu těch radikálů, kteří zřejmě pochopili islámské učení špatně. Jenže pravý opak je pravdou. Umírnění muslimové samozřejmě existují, ale nejsou to ti, kteří pochopili islám lépe, ale právě ti, kteří islám tak trochu flákají a neberou své muslimské povinnosti vážně. Benjamín Kuras říká :"Umírněnost existuje jen v jejich myslích, ale ne v jejich svatých textech, proto ve všech argumentech s islamisty prohrávají." Další fakt je, že pro každého muslima má být největším životním vzorem prorok Mohamed. Sáhnete-li muslimům na Mohameda, je zle! Stačí, když nakreslíte jeho karikaturu a i toho nejumírněnějšího muslima to urazí, zatímco radikál vám rovnou s chutí uřízne hlavu. Problém je, že prorok, který je tím nedotknutelným vzorem, byl právě ten radikál, který likvidoval jinověrce a vůbec dělal spoustu věcí, které se do slušné společnosti nehodí. Je známým faktem, že jednu ze svých žen (dokonce prý tu nejoblíbenější) si Mohamed vzal za manželku v jejích šesti letech a když jí bylo devět, měl s ní první sex. Já neříkám, že bude každý muslim v tomhle proroka hned napodobovat, i mnohým muslimům bude jistě pedofilie proti srsti, jsou to přeci lidé jako my, ale říkám, že muslim, který rád przní malé holčičky může kdykoli argumentovat tím, že prorok to dělal taky a žádný z těch umírněných dobráků si nedovolí říct, že to je prasárna, protože prorok prostě prasárny nedělá! Nechápu, jak by chtěl toto někdo reformovat. Oddanost Mohamedovi je v islámu věcí naprosto zásadní a to, čeho se prorok dopouštěl už nezreformujeme.
O co tedy nám "nahnědlým xenofobům" jde? Jde nám o to, aby nikdo nezpochybňoval, že žena má stejná práva jako muž, aby nikdo netvrdil, že souložit s devítiletými holčičkami je normální, aby nikdo nestavěl zásady svého náboženství nad zákony našich zemí. Jde nám o to, aby se bezvěrci, pohané, židé i křesťané mohli u nás cítit bezpečně. Tady bychom mohli snad najít shodu i s těmi sluníčkáři.
Ano, máme obavy z ohromného množství migrantů, kteří dnes do Evropy přicházejí, zvláště pak z těch z nich, kteří se domnívají, že mají na všechno právo, ale při jakékoli zmínce o tom, že mají i své povinnosti a že pravidla určujeme my domácí, jednají agresivně. Naše obavy pramení i z toho, že evropští politici, zvláště ti západní, kteří mají největší vliv, tuto migraci naprosto nezvládají a mnohá jejich rozhodnutí a okázalá gesta krizi naopak prohlubují. Nevěřím tomu, že ty tisícihlavé davy, které se shromažďují v Drážďanech na demonstracích Pegidy jsou nějací neonacisté. Pár jich v tom davu jistě bude, tak jako u nás se občas na demonstraci vyskytne nějaký blb se šibenicí, ale většina účastníků jsou obyčejní lidé, kteří mají podobné názory a podobné obavy jako já. Ti lidé potřebují uklidnit, potřebují vidět, že jejich vlády situaci zvládají, že jsou přísné kontroly na hranicích (zejména na Schengenské), a že jsou přijímáni pouze ti migranti, kteří projevují ochotu respektovat místní zákony, kteří se chtějí učit místní jazyk a pracovat zde. Ti, kteří házejí na policisty kamení, kopají do potravinových balíčků apod. by měli být štandopéde posíláni zpátky. Od vrcholných politiků by mělo zaznít k imigrantům i jasné poselství o tom, že Evropa není nafukovací a nezvládne pomoci všem. Jsem přesvědčen, že kdyby např. Německo vyslalo k uprchlíkům jasný signál, že ne každého uvitá s otevřenou náručí a že u nich bude trvat na jisté disciplíně, byl by náš problém s migranty mnohem menší. Leckdo z nich by si nakonec uvědomil, že mu možná není zas tak špatně a zůstal by doma.
Pokud se ale naše elity budou stále chovat tak, jako doposud, mám strach, že za další půlrok bude ten rozkol ve společnosti ještě hlubší a začnou prudce sbírat body i takové politické mrtvoly, jako je Miroslav Sládek.


Tímto článkem jsem trochu odbočil od obvyklého tématu blogu, kterým je pohanství, tak to maličko napravím a na zavěr sem vložím svůj obrázek, který podle mě vystihuje, jak by se k islamizaci a islamistům stavěli naši staří bozi a zástupy našich předků, a jak se k tomuto tématu stavím já i moji soukmenovci z Pohanského kruhu.


.

PŘEDNÁŠKA : ZAČÍNÁME S POHANSTVÍM - ÁSATRÚ

19. prosince 2015 v 15:56 | Miky |  JINÉ


Čépeeska (Česká pohanská společnost) letos během roku uspořádala pásmo přednášek s názvem Začínáme s pohanstvím. V sedmi různých setkáních tak byly začátečníkům i pokročilým představeny různé směry současné pohanské scény. Kdybych byl, nedej bozi, Pražákem, nebo měl více volného času, asi bych se jich zúčastnil skoro všech, ale jsem rád, že se mi podařilo dostat se alespoň na tu poslední přednášku z celého cyklu, která se věnovala germánskému pohanství, nebo chcete-li Ásatrú.




Přednášku vedl Managarm, kterého většina z nás poznala při jarním setkání ve Sluneční zátoce. Managarm stál kdysi u zrodu české germánské tradice a vyznavačem Ásů je již od konce devadesátých let, těžko bychom tedy hledali k tomuto tématu někoho vhodnějšího. Jeho úkol byl ovšem těžký, protože téma Ásatrú je obsáhlé a pokud měl vysvětlit o co se jedná i naprostým laikům bylo třeba začít od prvopočátků a ponořit se do hluboké historie. Nejprve jsme proto slyšeli něco o dějinách starých Germánů, o tom co byli zač, co o nich víme ze zpráv antických autorů apod. Dotkli jsme se i dnes tolik populárních vikingů a zde Managarm správně podotkl, že pokud někdo obdivuje národ vikingů, měl by si uvědomit, že žádný takový národ nikdy neexistoval, neboť slovo vikingové neoznačuje etnikum, ale řemeslo námořních nájezdníků a tomu se v tzv. době vikinské věnovali lidé různých národů severní Evropy, a já dodávám, že dokonce i někteří Slované.




Potom Managarm připomněl něco z historie germánského pohanství v České republice. Mluvil o společenství Fraternitas UlfaR, které se objevilo na konci devadesátých let, o tom jak se z něj v roce 2000 vyvinulo veliké společenství Heathen Hearts from Boiohaemum, slučující asi sedm samostatných klanů, a jak se později toto sdružení zase rozdrobilo. Managarm prohlásil, že ačkoli se někdy říká, že Heathen Hearts zanikli, občanské sdružení pořád existuje a některé klany stále fungují. Po jistém období, kdy se klany stáhly do ústraní se prý mezi germánskými pohany začíná objevovat touha znovu se více otevřít lidem zvenku.

Jako člena PK mě samozřejmě potěšilo, když pak Managarm zhodnotil českou pohanskou scénu slovy "Díky bohům za Pohanský kruh, protože kromě něj už tu máme jen samá sluníčka." Hned také vysvětlil co tím myslí a rozebral rozdíl mezi folkish (etnickými) pohany, kteří se snaží čerpat z domácích evropských tradic a pohany univerzalistickými, kteří domácí tradice doplňují a ředí prvky odjinud, až se v tom někdy to naše evropské pohanství skoro ztratí. Zároveň ale upozornil i na to, že někteří folkish pohané někdy zase sklouzávají do extrému, když např. tvrdí, že ten, kdo mluví slovanským jazykem a bydlí v Česku nemůže vyznávat jiné náboženství, než slovanské. Managarm řekl, že jazyk je samozřejmě velmi důležitý, ale kdyby byl rozhodující, museli bychom za Slovany mít třeba i Vietnamce, kteří u nás žijí už ve druhé či třetí generaci a od malička mluví česky. Také místo, kde žijeme je důležité, ale Managarm podotkl, že je třeba si uvědomit, že rodový strom každého z nás se v každém svém patře rozšiřuje více a více do šíře a že, i kdyby někteří z nás objevili jednu jeho větev, která sahá až někam do Dánska nebo Švédska, nedělá to z nás ještě jasného Skandinávce. Chápu to stejně. Každý z nás je výsledkem větší, či menší směsky různých evropských etnik a tak záleží vždy na tom, co o svém rodovém původu víme a k jakému z původních evropských náboženství nás to vnitřně více táhne. Myslím, že podobně jako většina našich germánských pohanů ctí i své slovanské předky, dokáží rozumní slovanští pohané mít v úctě i svého německého či řeckého dědu.




Hned na počátku nás Managarm upozornil, že téma přednášky je velmi široké a má-li se vejít do vymezeného času, bude se muset vyhnout složitějším záležitostem, jako jsou runy, nebo výklad mnohočetné duše, přesto trochu dotkl i témat jako je wyrd a orlog, tedy severské pojetí osudu a předurčenosti a já osobně jsem uvítal krásnou definici toho, jak je v Ásatrú chápána nesmrtelnost. Zapsal jsem si ji do svého notesu : "Nesmrtelnost chápe jako cíl, jehož se dá dosáhnout skrze potomky a skrze slávu vlastního jména." Tohle pojetí mi hodně sedne. Mám totiž za to, že naše představy o posmrtném životě v nějakém zásvětí či pohanském ráji stejně hodně kulhají za skutečností, ale tahle definice vychází z hmatatelné reality. Vy, kdo máte děti mi jistě dáte za pravdu, že člověk se v nich často vidí, a to doslova. Vidíte v nich rysy své podoby, vidíte v nich po vás zděděné vlastnosti. Vaše geny a vlastně část vás samých v nich opravdu přežívá a až tu jednou nebudete, ony vás v sobě ponesou dál. A sláva vašeho jména? I v tom je kus velké pravdy. Jak rychle je člověk zapomenut. Svojí prababičku ze Žďáru jsem nepoznal. Vzpomínka na ni žije už jen v mých rodičích, až odejdou oni, nikdo nebude vědět, že tu vůbec byla. Jenom výjimeční lidé, zůstávají ve vzpomínkách ostatních po celá desetiletí či staletí, jenom o nich se dál vyprávějí "ságy".

Managarm nám samozřejmě představil i některé germánské bohy, připomenul nám svátky, které germánští pohané slaví, vysvětlil nám co je to blót (oběť bohům) a sumbel (přípitky bohům) a lehce se dotkl toho, jak tyto věci provádí HH. Managarm upozornil i na rozdíl mezi tím, jak žili naši dávní předkové a jak žijeme my. Zatímco oni skutečně více žili a reálně prožívali, my často více studujeme a promýšlíme. Na hluboké intelektuální disputace neměli naši předkové většinou čas a dělali prostě to, co bylo praktické a fungovalo jim to. Naše současná pohanská praxe sice musí mít základ ve staré víře, ale měla by vycházet především z dnešních našich potřeb, proto je možné i některé staré věci trochu měnit a přizpůsobovat.

Celkově vzato byla přednáška pěkná, litovat můžeme jen dvou věcí. Za prvé toho, že se nepodařily v projektoru rozchodit doplňující obrázky a za druhé toho, že nebylo více času. Ke konci už musel Managarm hodně chvátat, ledacos jen naťukl a už jsme šli dál, nezbyl nám ani čas na diskusi a otázky. I tak si ale myslím, že opravdový zájemce měl dost možností dělat si poznámky a pak věci doma dohledat, nebo po skončení za Managarmem zajít a zeptat se na něco osobně.




Celá akce skončila tradičně v hospodě, takže ten kdo nechvátal domů si mohl u piva popovídat s přáteli nebo se seznámit s někým novým. My, čtyři účastníci z Pohanského kruhu tj. Jakub, Jirka, Myslič a já jsme samozřejmě nechvátali a v Šenkovně jsme patřili k těm, co se zdrželi skoro nejdéle. Jsem rád, že jsem měl možnost prohodit alespoň pár slov z Jakubem Achrerem z ČPS, a že jsem se seznámil i Radkem Wolfem a Agnarem Geirrodsonem z klanu Managarm, které jsem znal zatím pouze virtuálně.

Co říci na závěr? Jeden z nejmenovaných členů PK mi sdělil, že jestli se něco musí čépeesce uznat, tak je to, že mezi sebou mají pěkné holky. Já bych k tomu dodal, že se musí uznat i to, že ten přednáškový cyklus byl dobrý nápad a skvělý počin, který jistě pomohl mnoha nováčkům se zorientovat a nasměřovat jejich další kroky. Nám nenováčkům pomohl se aspoň sejít a pobavit se a možná se i inspirovat k tomu, že bychom podobné akce mohli začít dělat taky.




.

SAMHAIN NA HRADIŠŤSKÉM VRCHU

10. listopadu 2015 v 15:43 | Miky |  KOLO ROKU

Soukmenovec Frostík nás letos pozval na oslavu Samhainu, kterou již několik let po sobě organizuje společně se svým kamarádem Jírou Růžičkou. Akce se koná vždy na Jírově louce, která leží na jihovýchodním svahu Hradišťského vrchu u Kaplice. V posledních letech tu vyrostlo i obřadní místo s menhirem a kamenným stolem, který slouží jako oltář.
Členové a příznivci Pohanského kruhu se s Frostíkem a jeho širší rodinou setkali v sobotu po poledni na Rašovce, která je od obřadiště jen pár kilometrů. Zde jsme si pouze vybalili v chajdě spacáky a pak jsme se všichni auty přesunuli na Jírovu louku. Teda, všichni až na soukmenovce Kreie a Jakuba, kteří jsou ještě mladí silní a nevybouření a tak zvolili pěší přesun delší trasou, aby si dali trochu do těla a pokochali se krásami zdejší podzimní přírody. A kochat se bylo opravdu čím. Počasí nám přálo a slunce, které se opíralo do korun stromů s barevnými listy, vytvářelo úžasné scenérie.



My starší a slabší a vybouření jsme se tedy svezli až na místo konání auty. Také jsme ale nezaháleli a hned po příjezdu jsme začali obřadiště připravovat k večerní slavnosti. Nanosili jsme z lesa k menhiru hromadu kamenů a poskládali je tak, aby šly na jejich horní plochy dobře posazovat svíčky. Hromádka kamenů před menhirem měla totiž pro tento večer představovat jakousi symbolickou mohylu předků. O kus víš nad obřadištěm jsme potom připravili lavičky k ohništi, u kterého jsme plánovali trávit zbytek večera po obřadu.










Když se čas nachýlil, obloha potemněla a na západním obzoru už zůstávala pouze načervenalá záře po právě zapadlém slunci, obestoupili jsme v čase mezi dnem a nocí oltářní stůl. Já jsem pak zapálil svazek pelyňku a očistil jsem jeho dýmem obřadní místo i všechny účastníky. Frostík potom přistoupil k oltáři a smečem a kovovou holí přivolával bohyni a boha smrti a nového zrození. Podle způsobů Pohanského kruhu nenazýval bohy konkrétními jmény, ale nechal na účastnících, aby si k nim v duchu, každý podle své tradice jména přiřadili. Po každém vyvolávání použil náš obřadník kovovou hůl a zazvonil s ní na velký kovový kotel, který stál na oltáři. Když Frostík přivolal i duchy předků obrátil se na Věkoše a vyzval ho, aby zapálil třením dřev posvátný Živý oheň. Věkoš s umem profesionála vytřel oheň snad jen ve dvou nebo ve třech minutách. Frostík přenesl plameny Živého ohně přímo do kotle a my si pak z nich napálili knoty svící, které jsme postupně stavěli předkům na mohylu. Potom koloval velký Kreiův roh s medovinou a každý z nás připijel těm, kteří nám předali život a přišli se dnes na nás podívat ze zásvětí. Zbytek medoviny Frostík obětoval do plamenů živého ohně a na menhir trčící z mohyly. Tím oficiální část oslavy skončila a všichni se přesunuli k velkému ohništi nad obřadištěm.



Neoficiální část se nesla v duchu dobré zábavy. Popíjelo se pivo, víno a medovina a zpívaly se písně rozličných žánrů od těch klasicky trampských až po Tři sestry. Když Frostík začal hrát Montgomery vzpomněl jsem si na svá trampská léta a po slovech "z Motgomery bijou zvony" jsem vykřikl : "Za nás, za Jižany!" To se zalíbilo Věkošovi a začal to vyřvávat i na jiných místech písně a ještě to doplnil vlastní větičkou : "Jih znovu povstane!", což se zase líbilo mě a dalším účastníkům a tak jsme řvali skoro všichni a smáli jsme se u toho až nám tekli slzy. Další uměleckou vložkou bylo trio Věkoš, Rosťa, Jakub, přičemž Rosťa zpíval písně v nějakém slovanském jazyce či nářečí, Věkoš to překládal do češtiny a Jakub to pantomimicky předváděl pro hluchoněmé. Zjistili jsme, že Jakub má vyloženě herecké nadání, ale ani jeho talent si nedokázal poradit s pantomimickým překladem slova pondělí. No prostě, co vám budu povídat, sranda byla veliká. Někdo by možná řekl, že tyhle žertíky se pro tak sváteční čas jakým je Samhain nehodí, ale já věřím, že jestli nás předkové sledovali, bavili se s námi a kdyby mohli zasednout kol ohně mezi nás popíjeli by a smáli by se jako my, kteří jsme dosud živí. Za celá ta léta, kdy jsem pohanem, jsem vlastně dosud nikdy neslavil Samhain kolektivně. Vždycky to byla komorní soukromá oslava s maximálně jedním účastníkem navíc. Teď když mohu porovnávat, musím říct, že není nad to slavit tyhle větší pohanské záležitosti v kruhu souvěrců. Proto děkuji moc všem, kteří přijeli a zúčastnili se.









.

Kam dál