na Blog.cz

Před několika hodinami jsem se vrátil ze Sluneční Zátoky, kde od pátku 10.5. do neděle 12.5. probíhal druhý ročník setkání pořádaného Pohanským kruhem. Podobně jako loni se ani letos ve Sluneční Zátoce slunce moc neukazovalo a účastníci museli v pátek i sobotu vzdorovat deštivému počasí. Přesto jsme s Frostíkem a Fíbou v pátek zvládli, po asi hodinovém chození a promokání v lese, objevit Čertův kámen s parádními "obětními" mísami a v sobotu s hrstkou šesti statečných vystoupat na pověstmi opředenou horu Melechov.
Více se toho ode mě dnes už nedozvíte. Myslič mě totiž poprosil, abych sepsal reportáž o setkání v Zátoce pro web Pohanského Kruhu a mě se nechce psát totéž dvakrát. Ten, kdo by chtěl tedy vědět o setkání víc, bude si muset ještě chvilku počkat. Až bude článek sepsán a zveřejněn, dám vám zde na blogu vědět.

.

Hned na úvod misím říct, že se v tomto článku nevyhnu několika spekulacím a budu možná spojovat nespojitelné. Nejsem ovšem profesionální etnograf, a tak si mohu nějaké málo podložené domněnky dovolit.
První spekulace se skrývá již v samotném názvu článku, protože neexistuje žádný jasný doklad o tom, že by staří Slované skutečně nějakou bohyni jménem Morana uctívali. V nejstarších historických záznamech, ze kterých pochází zprávy o Perunovi, Velesovi, Svarogovi a spol., se jméno Morany nevyskytuje. Zmínky polského kronikáře Jana Dlugosze z 15.stol., a českého kronikáře Václava Hájka z Libočan ze století šestnáctého, kteří o Moraně jako o bohyni hovoří, nejsou díky pozdní dataci vědeckou obcí, přijímány jako průkazné.
Jediné, co tedy spolehlivě víme, je to, že v západoslovanském prostředí je odnepaměti v jarním období vykonáván obřad známý, jako "Vynášení smrti." První písemná zmínka pochází z roku 1366, kdy byla tato zvyklost zakázána církevní synodou. Dobře zažitý a široce praktikovaný zvyk je však jistě mnohem starší a jeho kořeny leží v pohanských časech. To je ostatně i důvod, proč byl církví opakovaně zakazován. Dříve byl obřad patrně vázán na čas jarní rovnodennosti, s nástupem křesťanství se začal praktikovat v tzv. Smrtnou neděli, tedy 14. Dnů před Velikonocemi.
Ústřední postavou tohoto jarního zvyku byla slaměná figurína zvaná Morana, Morena, Mořena, Mařena, Marzana, ale také Smrtholka či Kostroma. Figuru, upevněnou na tyči, navlečenou do ženských šatů a ozdobenou náhrdelníky z vyfouklých vajec, nebo prázdných šnečích ulit, vynášeli obyvatelé vsí a měst ve velkém průvodu za obec a zde ji obřadně zlikvidovali. Někde se ke kamenovala a tloukla holemi, ale nejčastěji se zapálila a vhodila do potoka nebo do řeky a nechala se jejím proudem odnést. Lidová tradice nám k tomuto zvyku zanechala celou řadu obřadních písní, např :

Nesem, nesem kyselo,
čtyry leta viselo,
na pátý rok spadlo,
jak spadlo, hned zvjadlo.
Smrť, smrť ukrutná
kyselico nechutná;
kyselicu zíme
a smrť utopíme.

Z místa likvidace Mořeny se odcházelo kvapně, někdy se i utíkalo a nikdo se neotáčel. Tradovalo se, že ten, kdo by ve zmatku zakopl a zůstal pozadu, zemře.
Potom se nazdobil a opentlil mladý zelený stromek a vesničané si přinášeli do obce "Nové léto." Lidé přitom zpívaly rozličné písně, např :

Smrt nesem ze vsi,
nový líto do vsi:
buďte páni veselí,
s červenými vejci,
s žlutými mazanci.
Jakej je to mazanec,
bez koření, bez vajec.
Buďte páni veselí,
na tu smrtnou neděli:
smrt jsme Vám odnesli,
nové léto přinesli.
Vítej líto líbezné,
obilíčko zelené!"

Nebo :

Smrt plave po vodě,
nový líto k nám jede,
s červenými vejci žlutými mazanci.
Buďte páni veselí,
na smrtnou neděli.
Smrt jsme vám odnesly,
nové léto přinesly.
Líto, nový líto, co jsi nám přineslo?
Mnoho dobrého,
kvítí pěkného, modrého, bílého a červeného.

Smysl celého rituálu je tedy celkem jasný. Mořena, nebo Smrtholka tu představuje nemoci, smrt a zimní období, se kterým se lidé vypořádávají a loučí a opentlený stromek je symbolem plodného teplého období, tedy léta.
Lidová tradice nám dále praví, že nové léto nám otevírá sv.Jiří.

"Smrtná neděla, kam ses poděla.
Děla jsem seděla, děla jsem seděla svatému Jiří,
aby mně otevřel do ráje dveři.
Svatý Jiří vstává, zem odmyká
aby tráva růstla, travička zelená,
růžička červená, fiala modrá."

Smrtná neděla, kdes klíče poděla?
Dala jsem je, dala, svatému Jiří.
Svatý Jiří vstal, pole odmykal,
všelijaké kvítí, až se pole svítí,
fiala modrá, růže červená.

Dále :

Velikonoc veliká, kdes tak dlouho byla,
u studánky u rudánky, ruce jsem si myla,
lístečkem, plístečkem jsem se utírala.
Svatý Jiří jede k nám,
po věnečku veze nám,
nám, nám, těm troubeckým pannám.

A ještě :

Smrtná neděle, kams klíče dala? Dala jsem je, dala Květné neděli.
Květná neděle, kams klíče dala? Dala jsem se, dala, Květným pondělkům.
Květný pondělku, kams klíče dal? Dal jsem já je, dal jsem, Zeleným čtvrtkům.
Zelený čtvrtku, kams klíče dal? Dal jsem je, dal, svatému Jiří.
Svatý Jiří vstal, zemi odmykal, aby tráva rostla, tráva zelená.

Říká se, že sv.Jiří zde vlastně nahrazuje původního slovanského boha plodnosti a jara (ekvivalent germánského Freye), který byl v Bělorusku znám jako Jarilo a v Pomoří, jako Jarovít. V jedné běloruské písni se zpívá :

Po světě širém Jarilo chodil, na poli žito rodil, lidem děti plodil.

A Jarovítův kněz prý při obřadech svého boha říkával :

"Já jsem tvůj bůh, jsem ten, který odívá pole obilím a lesy listím, v mé moci jsou plody luk a stromů, plodnost stád a vše, co slouží k užitku člověku. To vše daruji těm, kteří mě ctí, a odnímám těm, kteří se ode mě odvracejí."

Jestliže tedy svatý Jiří ve skutečnosti představuje boha jara a života, mohla by opravdu Morana představovat bohyni zimy a smrti, která mu spolu s klíči předává vládu nad Zemí.
Etymologové vysvětlují, že jméno Morana souvisí se slovanskými výrazy mřít, mořit a mor. Má-li Morana představovat bohyni smrti, není na tom ostatně nic divného. Ze stejného slovního základu prý ovšem také pochází výraz moře. Někteří to vysvětlují tak, že pro Slovany, kteří nikdy nebyli žádnými velkými mořeplavci, představovalo moře něco potencionálně nebezpečného, tedy místo, kde hrozí smrt. A teď si zaspekuluji a nabídnu vám jiné vysvětlení. V knize o Podkarpatské Rusi jsem totiž nedávno objevil dvě zaříkadla, která zdejší vesnické vědmy používaly na odčarování uhranutého novorozence. Obě jsou úžasná, ale vzhledem k jejich délce je teď nebudu celá přepisovat. Důležité je, že zaříkávačky zde posílaly nemoci do moře k jejich matce! V jednom z těch zaříkadel stojí :

"Nemoci, z jedení, ze spaní, ze zvracení, všeliké strachomety, ne tak vy dělejte, oj, vy se obraťte v moře. Tam baba zubatá, tam baba hrbatá, plece ji stiskněte a dítěti pokoj dejte! …"

A v tom druhém :

"… a poslala nemoci za vysokou horu, za červenou skálu, i v siné moře. Tam je jejich máma, tam jim dají práci, vodu přelívati, písek přesýpati. …"

Matka nemocí, zubatá, hrbatá … Nemohu se zbavit dojmu, že se tu mluví o Moraně a na mysl mi vyplouvá otázka; neříkáme moři moře právě proto, že je bájným sídlem bohyně Mořeny? A kam vlastně tečou všechny ty potoky a řeky, kam na jaře figuru Morany házíme? Do moře! Možná tímto způsobem vracíme bohyni do jejího pravého domova, odkud se k nám s příchodem zimy zase vrátí. Jsou to jen domněnky a spekulace? Asi ano, ale možná, možná na tom něco je.
A ještě něco zajímavého jsem v té knize o Podkarpatí objevil. Každý z vás už pravděpodobně někdy četl notoricky známý odstavec z Kosmovy kroniky o nástupu knížete Břetislava I. na trůn. Pro ty, kdo to přeci jen neznají ho ale odcituji :

…hned na počátku svého knížectví vzplanul velkou horlivostí pro křesťanské náboženství. Vyhnal ze země všechny čaroděje, hadače a věštce a rovněž dal pokácet a spálit i háje a stromy, které prostý lid na mnohých místech ctil. Tento dobrý kníže vymítil i další ohavnosti a bezbožné výmysly, aby se jim Boží lid v budoucnu neoddával. Vesničané, ještě napolo pohané, zachovávali totiž pověrečné zvyky: v době letnic, v úterý nebo ve středu přinášeli dary, u studánek zabíjeli oběti a obětovali zlým duchům, v lesích a na polích konali pohřby, oddávali se hrám, jež podle pohanského obřadu konali na odpočinutí duší na rozcestích a křižovatkách, a konečně rozpustile provozovali i bezbožné kratochvíle nad mrtvými, při nichž se škraboškami na tvářích volali prázdné stíny.

Vždycky mi vrtaly hlavou ty hry a bezbožné kratochvíle, které podle kronikáře provozovali staří Čechové nad mrtvými. V knize Podkarpatská Rus jsem narazil na svědectví etnografa A.Markuše, který popisuje zvyky, které se ve zdejším kraji prováděly, když někdo zemřel. Nejdříve prý dali pozůstalí mrtvému zazvonit. Navečer pak do jejich chalupy přišli sousedé, aby společně četli žaltář a modlili se. Potom následovala hostina, po které odešli všichni staří domů. Mládež ale zůstala a do pozdní noci, někdy až do rána hrála hry.
Jedna z popsaných her je velice zajímavá. Vybral se jeden člověk , který měl představovat smrt. Ostatní ho namazali bílou moukou, vyřezali mu z brambor zuby, zahalili ho do bílé plachty a dali mu do rukou dva pruty. Jeden mládenec pak vešel do domu a volal smrt. Druzí chlapci, se nejprve snaží smrt zadržovat, ale nakonec ji přece do chalupy pustí. Namaskovaná osoba prochází mezi přítomnými a švihá je pruty. Hra končí tím, že některý z mládenců vezme vědro vody a začne všechny polévat. Nejvíce to samozřejmě schytávala děvčata.
Když se nad tím zamyslíme, je to divná hra. Nemá vítězů ani poražených a víc než co jiného připomíná hru divadelní. Těžko říct o co v ní jde, ale švihání pruty a polévání vodou, dost připomíná jarní slovanské zvyky spojené s Velikonocemi. Tedy období, kdy se též za ves vynáší figura smrti. Když jsem ale ten text četl, ihned mi v hlavě naskakovala slova z Kosmovy kroniky o hrách nad mrtvými, při nichž se se škraboškami na tvářích volaly prázdné stíny.
Postava smrti je ve slovanském prostředí obvykle ženského pohlaví, je to ta baba zubatá, baba hrbatá z výše uvedeného zaříkadla. Etnograf Jan Souček, který prováděl výzkum v Moravských Kopanicích, říká :

"Jako smrt si představují Kopaničáři starší šedovlasou ženu, zahalenou od hlavy až k patě do šedého nebo bílého závoje. Není to zde tedy kostlivec a nemá rovněž žádný smrtící nástroj, jako např. kosu. Tato bytost je však prý charakteristická zvláštním pohledem, ze kterého naskakuje husí kůže. Tak mi ji aspoň líčila žena z Vápenic, která ji údajně sama dvakrát potkala. Vždy, když odcházela od domu, ve kterém právě někdo zemřel. Do obydlí se může dostat i tou nejmenší skulinou, nejčastěji však prý klíčovou dírkou. Člověka usmrtí tak, že jej obejme a zadusí."*

Poslední věta o klíčové dírce a dušení tak trochu spojuje postavu smrti s folklórní postavou Mory/Můry. A jsme zase u toho slovního kořene mor. Na stránkách Rodné víry jsem ještě narazil na zajímavou výpověď ženy z Makedonského Mariova :

"Od otce vím o bohu Perunovi a o bohyni Moreně. Bohyně Morena - lidi zabíjí. To, že se rodíme, nezpůsobuje bůh Perun, ale bůh Dajbog a bůh Dajbog nám dává a bůh Perun dává lidem růst a bohyně Morena lidi bere, to znamená, že umírají. A pak je svatý Aranďel zabíjí nožem, kopím. Pro dobytek byl bůh Perun, jen ten, jen ten, jiný ne. Otec tak říkával, že byl i pro lidi, a bůh Dajbog znamená, že dával lidi, a bůh Perun, aby rostl dobytek i lidé, a bohyně Morena je brala. Lidem se zjevovala čas od času, plakala, procházela se po vsích a po lukách. Prý tu zaplakala, a slyšeli ji v Prilepu. To znamená, že když zapláče v Prilepu, tady ji uslyšíme. Tady na kopcích stála, vysoko stála. A volala a ptala se: "Do kterého domu mám večer vstoupit, kam mám přijít?"**

Tuto výpověď zaznamenali etnografové během terénního výzkumu až v devadesátých letech 20.století, proto je dobré ptát se, zda je vůbec možné, aby až do této doby byla někde zachována nepřerušená pohanská tradice. Já o tom dost pochybuju, ale pověst o smrti, která pláče, obchází okolí a ptá se, kam může večer vstoupit, bude zřejmě původní.
Tolik tedy, k mým dnešním úvahám nad bohyní Moranou.

*Zemřelí v představách lidu na Moravských kopanicích / Jan Souček, Ústav lidového umění, Strážnice.
**Narodna mitologija na Makedoncite II. / Vražinovski, Tanas, Skopje-Prilep 1998.

Menhir, který stojí v bukovém lese západním směrem od Milevska je už několik let jedním z mých oblíbených obřadních míst. Když jsem ho před lety objevil, ještě jsem netušil, že se v budoucnu setkám a spřátelím i s člověkem, který stojí za jeho znovuvztyčením. Nemluvím samozřejmě o nikom jiném, než o Pavlovi Bartlovi, věrném čtenáři mého blogu. Jelikož se v poslední době o původu tohoto kamene šíří různé dezinformace, poprosil jsem Pavla, zda-li by nám o jeho historii mohl něco říct.

O tom, kdo milevský menhir vztyčil poprvé nám není známo nic. I když nepochybuji, že Pavel nějakou svou teorii má. Kyvadlo ovšem není oficiálně uznaná vědecká metoda a tak nechme tyto soukromé poznatky stranou. Jisté však je, že kámen zde v minulosti opravdu stál. Naši dnešní stavitelé megalitů při své práci vycházeli z knihy Vývoj Milevska a okolí od pravěku až do r.1939, ve které autor ing. jaroslav Růžička píše toto : "V našem kraji stojí takový asi 2 m vysoký kámen nad židovským hřbitovem v lese nalevo od pěšiny do Držkrajova. Co ten kámen znamená, nevím. Snad se tu v době předkřesťanské něco stalo? Neboť pohanské obětní kameny, by byly asi od kláštěra všechny zničeny. A kdyby kámen označoval místo neštěstí z doby křesťanské, byl by na něm křížek. Odkopání země kolem něho neodkrylo nic"

Při pátrání v popsaných místech objevil pan Pavel Kozák kámen, který svou velikostí i tvarem odpovídal popisovanému menhiru. Pavel Bartl na ten okamžik vzpomíná takto : "Když Pavel Kozák tehdy ukázal na kámen - ten jeden, mezi ostatními - a bylo zjištěno, že chce postavit, jali jsme se odstraňovat mech, listí a hlínu, - a pak jsme našli vytesaný křížek cca 4x4 či 5x5cm. V tu chvíli mi bylo naprosto jasné, že ten Kozák tehdá vládne něčemu, čemu já jsem nevládnul - to přišlo až časem, - a že našel skutečně to, co jsme hledali, totiž povalený menhir. A že je to pro mě něco, na čem mohu stavět. K tomu mohu dodat, že od toho roku 1999 jsem postavil asi 5 dalších kamenů na kterých byl ten samý křížek plus mínus." A pak dodává : "Můj osobní názor je ten, že v těch dobách, kdy se horlilo proti pohanům a pohanství a káceli se menhiry a podobné artefakty, chodil někdo znalý věci krajinou a označoval ty padlé - pro věky příští !!! (Udělal bych dnes to samé!!!) Myslím si, že vždy byli jedinci znalí "věci"... Nebyl čas na holedbání se vědomostmi - byl čas útlumu. Díky označení já, chodící krajinou teď, vím, do jaké kategorie zařadit kámen, na kterém křížek najdu. A je to pro mne zároveň potvrzení že jsem byl přistrčen ke správnému kameni. Že jsem si to nevycucal z prstu..."

Křížek je žel bohům právě v té části kamene, která nyní spočívá v zemi. Pavel mi ale slíbil, že mi příležitostně ukáže podobný křížek na jiném kameni.

Z řad milevských starousedlíků nedávno padlo obvinění, že menhir na tomto místě nikdy nebyl, že byl dovezen odjinud a je to celé podvod a tak mi Pavel poslal unikátní snímky, na kterých je ještě ležící a odhrabávaný kámen vidět. Znovuvztyčení proběhlo ve dnech 1.8. a 30.8. 1999.

Ozval se mi přítel ornitolog, jestli bych s ním nechtěl vyrazit na kroužkování ptáků. Objevil prý na našem tankodromu lokalitu s výskytem krutihlava a rád by nějakého chytil. Kdysi jsem byl členem Moravského ornitologického spolku a skoro všude jsem chodil s dalekohledem, ale u odchytu ptáků do sítí a jejich kroužkování jsem ještě nikdy nebyl, takže jsem kamarádovu nabídku hned nadšeně přijal.
Krutihlav je zvláštní pták. Veliký je asi jako vrabec, peří má zbarvené jako nějaká sova a lepkavý jazyk kterým chytá mravence a jiný hmyz má dlouhý jako strakapoud. Hnízdí v dutinách stromů, ale protože si je nedokáže sám vytesat usazuje se jenom tam, kde nějakou vhodnou dutinu najde. Pokud je takový příbytek již obsazen, neváhá odtud konkurenčního opeřence vyhnat a vyházet mu z jeho hnízda nevysezená vajíčka, nebo dokonce již vylíhlá mláďata. Nejzajímavější je ovšem krutihlavovo chování, když se cítí ohrožen. Tehdy tento pták roztáhne ocas do vějířku, svěsí křídla a zlověstně kroutí očima a hlavou. Občas to ještě doprovází výhružným syčením. Tyto prapodivné tance, které mají za úkol protivníka zmást nebo zastrašit, daly krutihlavovi i jeho české, latinské a německé jméno. Krutihlava jsem viděl pouze jedinkrát v životě a to, když jsem ho našel ležet mrtvého na cestě v Turoveckém lese. Nyní, když jsem dostal šanci ho vidět živého a zblízka, neváhal jsem. Ačkoli byl všední den vzal jsem sebou i našeho Honzíka, protože lepší vzdělávací akci si ani nedovedu představit.
Sraz jsme měli včera v sedm hodin ráno u klokotného kláštera. Náš kamarád měl ale trochu zpoždění, protože doma zapomněl odchytové sítě a vracel se pro ně. Pokud by bylo jasno a slunečno, mohlo by nám zpoždění zhatit lov, protože v jasném světle jsou sítě vidět a ptáci se jim vyhnou. Včera bylo ale celý den pod mrakem, takže se z toho nestřílelo. Nejdříve jsme si celý tankodrom společně prošli. Byla to paráda vidět po delší době všechna ta známá místa a sledovat probouzející se jarní přírodu. Keře a stromy se zelenaly, ptáci zpívali a nám bylo fajn.

Když jsme došli na místo, kde náš kamarád před nedávnem slyšel hlasy krutihlavů, shodili jsme ze zad batohy a začali jsme chystat sítě. Viděl jsem je prvně v životě a žasnul jsem nad tím jak jsou jemné a přitom pevné. Občas se do nich zamotala nějaká větvička a při její odstraňování kupodivu pokaždé povolilo dřevo, ale vlákno zůstalo celé.

Kamarád měl na mobilu nahraný krutihlavův zpěv a jen co ho poprvé na zkoušku pustil, přilétl na nedaleký strom živý pták a začal odpovídat. Nechali jsme mobil vyhrávat pod sítí a odešli jsme na jiné místo postavit druhou síť. Když jsme měli hotovo a šli jsme tu první zkontrolovat, už v ní jeden krutihlav vysel.

O kus dál se v síti třepotal poměrně běžný, ale taky krásný budníček větší. Kámoš pak oba opeřence prohlédl, změřil a okroužkoval. Než jsme krutihlava vypustili, směl jsem si ho chvilku podržet v ruce. Byla to nádhera! Cítil jsem jeho teplé tělíčko a snad i tlukot srdce. Byl jsem z toho nadšenej.

Odchyt ptactva mě vážně dostal. V pauzách mezi kontrolami sítí jsme sebou flákli do měkké trávy a jen tak jsme leželi a odpočívali. Tomu říkám prácička! V krátkém čase, který jsme zde strávili se nám podařili chytit a okroužkovat ještě dalšího krutihlava a dalšího budníčka a pak taky asi slavíka, který nám ulítl dříve, než se nám ho podařilo spolehlivě určit.
Na zpáteční cestě jsme v tůňkách nachytali několik žab. Náš kámoš, který kouká většinou do korun stromů a ne do louží, si přál vidět nějakého čolka. Čolci jsou ale potvory malinkaté a je těžké je objevit. Honzík se ale pochlapil a jednoho pro našeho přítele našel a chytil.

Bylo to fajn dopoledne a někdy si to určitě zopakujeme. Jen tak to ale nebude, náš kamarád totiž odjíždí na dva měsíce sledovat pěnice vlašské na Jižní Moravu.

.

Před časem jsem na svém blogu zveřejnil článek PÍSMO STARÝCH SLOVANŮ? Reagoval jsem v něm na informace o tzv. Venedském/Venetském písmu, které jsem vyčetl z knihy Češi od Evy Vutkové. Autorka ve své knize rozvíjí teorii slovinského badatele Mateje Bora a toto písmo představuje jako slovanské. Protože jsem ale už o starých Slovanech pár knih přečetl, ale žádná z nich Venetské písmo v souvislosti s nimi nezmiňovala, připadalo mi to celé jako naprostý nesmysl a Evu Vutkovou jsem v podstatě obvinil z fantazírování. V komentářích pod článkem mě potom Milada1 upozornila, že Venetské písmo opravdu existuje, že se v něm našlo asi 200 nápisů na různých materiálech a doporučila mi, abych si přečetl nějaké knihy o historii a druzích písem. To jsem teď, takřka po půl roce konečně udělal a musím se tímto paní Evě Vutkové omluvit. Z půjčených knih jsem se dozvěděl, že Venetské písmo nejenže existuje, ale stalo se také vedle písma Raetského největším inspiračním zdrojem pro germánské Runy. Kmeny Venetů a Raetů sídlily v alpské oblasti na severu Itálie a právě zde se pravděpodobně Germáni poprvé s tímto písmem setkali. Jen o kousek vedle v jihorakouském Negau byla totiž nalezena bronzová helma na které je jednou z variant severoitalských písem vyryt v germánském jazyce nápis Harigasti Teiwa, který se obrací k bohu Teiwazovi/Tyrovi. Důkaz je to nepřímý, ale důležitější je, že při bližším zkoumání lze prakticky všechny Runy odvodit z Venetské, Raetské, popřípadě Etruské, Latinské či Řecké abecedy.

Vraťme se ale k ještě přímo k písmu Venetskému. Můžeme ho skutečně označit za písmo slovanské? Tady musím říct, že jen velmi těžko. Venetština z dochovaných nápisů se žádnému slovanskému jazyku nepodobá. Má naopak velice blízko k latině, což je ostatně v oblasti severní Itálie logické. Veneti z alpské oblasti se patrně od balto-karpatských Venetů, u nichž je slavinita více než pravděpodobná, v mnohém lišili. Shoda jmen obou kmenů je buď zcela náhodná, anebo (a to je pravděpodobnější) byli alpští Veneti odštěpkem původního slovanského kmene, který byl ovšem v době vzniku písma v italickém prostředí již zcela asimilován. A to jsou ty důvody proč zmínku o Venetském písmu takřka v žádné knize o Slovanech nenalezneme. I kdybychom připustili, že alpští Veneti byli Slované jak řemen, což je silně nepravděpodobné, nebylo by možné považovat Venetské písmo za všeslovanské, protože se s ním jinde než na severu Itálie nesetkáme.

Zdroj : Tabulka s Runami, tabulka s Venetským písmem a mapka z knihy Encyklopedie písem světa - Lubor Mojdl / Libri 2005. Fotografie s ukázkami Venetského a Raetského písma z knihy Národy starověké Itálie, jejich jazyky a písma - Daniela Urbanová, Václav Blažek /Host 2008.

Evropské pohanství patří mezi přírodní, nebo chcete-li zemská náboženství, a proto není divu, že je tak rozmanité a pestré. Podobně jako nalezneme v přírodě ne jeden, ale mnoho druhů stromů, máme tu vedle sebe pohanství slovanské, keltské, germánské, řecké, římské atd., atd. Ale skutečnost je ještě barevnější. Pokud bychom zůstali u metafory stromů a přirovnali slovanské náboženství například k lípě, měli bychom zmínit, že existuje nejenom nejznámější lípa srdčitá, ale také lípa velkolistá, lípa řapíkatá, lípa plstnatá a jejich kříženci. Podobně nalezneme rozdíly mezi pohanstvím východních, západních nebo jižních Slovanů a to nemluvím o řadě místních odchylek, které bychom jistě zjistili v každé jednotlivé slovanské vsi. A zůstaneme-li ještě chvilku u přirovnání ke stromům, pak mi každý milovník přírody potvrdí, že co strom, to originál a nenašli bychom dvě lípy, byť téhož druhu, které by byly na chlup stejné. Proto se bude moje víra vždycky trochu lišit od víry Mysliče, Tomase, nebo Lindy Dragonari, přestože všichni věříme v ty samé germánské bohy.
Je dobré si uvědomit, že tato různorodost není zdaleka jen důsledkem násilné christianizace a rozbití starých tradic, ale byla tady vždycky, dávno před nástupem křesťanství. Různorodost je pro pohanská náboženství přirozená a naprosto typická. Nedávno jsem pročítal knihu o kultuře přírodního národa Laponců (Sámů), který žije rozprostřen v severních oblastech Norska, Švédska, Finska a Ruska. Laponců není mnoho, přesné sčítání je nemožné, ale nejoptimističtější odhad mluví o 100 tisících lidech. U takto malého národa bychom možná očekávali kulturní jednotu. Skutečnost je ale taková, že i Laponců nalezneme řadu krajových a místních odlišností a to jak ve způsobu života, tak v oblasti náboženských představ. Ačkoli máme zažitou představu Laponce, jako kočovného pastevce sobů, existují také Laponci rybáři a Laponci lovci. Původní sámské náboženství je animistické a obrací se k duchům zvířat, míst a předků, ale obsahuje i tzv. vyšší mytologii s panteonem atmosférických bohů. Nejvyšším bohem tohoto panteonu je Radien, známý též jako Veraldenrandien nebo Veraldenolmai. Ve východních Lappmarkách mu říkali také Ukko nebo Tiermes. Radien je vládcem světa, ovlivňuje počasí, sedí na bílém oblaku a na zádech má vak plný šípů a blesků. Na jednotlivých místech se však představy o tomto bohu od sebe navzájem více, či méně liší. U některých Laponců se jeho postava a působnost dokonce rozdělila mezi dvě bytosti a máme tu tak vedle sebe boha Veraldenolmaie a Horagallese, přičemž Horagalles je typický hromovládce s kladivem, který se už značně podobá skandinávskému Thorovi. Pak tu máme například boha Bieggolmaie, který je všude uctíván jako vládce větru, ale na pobřeží Finnmarky mu přičítají také vládu nad mořem a rybami. Nebudu sámský panteon dále rozebírat, protože to není důležité. Chtěl jsem pouze na těchto několika příkladech ukázat, že Wódan jak ho znám já, se může v některých aspektech lišit od Wódana, jak ho zná třeba Tomas a přitom se nic zásadního neděje. Snaha o naprostou jednotu a uniformitu, byť v rámci jednoho konkrétního pohanského proudu, by byla mylná a neodpovídala by ani skutečné podobě náboženství našich předků, ani prosté lidské přirozeností. Navíc by byla taková snaha stejně marná. Dokonce i křesťané, kteří by byli tak rádi jednotnými, protože "pravda je přeci jen jedna" nakonec vytvořili desítky a možná i stovky denominací a proudů, které se často nedokážou shodnout ani na základních věcech. Z vlastní zkušenosti pak mohu potvrdit, že i v rámci jediné církve a dokonce jediného kostela, nebo sboru má každý z farníků stejně svou vlastní verzi víry. Oficiálně se to netrpí, ale fakticky to tak prostě je, protože to je přirozené a přirozenost se nedá úplně zadusit.
Jako pohan se cítím svobodně. Necítím vinu, když se moje pojetí pohanství liší od pojetí, které je blízké například Wolosovi, nebo jiným mým pohanským přátelům a nemám tendenci své vlastní pojetí komukoli přizpůsobovat. Vážím si jiných náhledů. Některé jsou mi inspirací, jiné prostě nemohu přijmout, ale v zásadě to vnímám tak, že to, čemu věří druzí a jak svou víru praktikují, není moje starost. Moje starost je být věrný svému svědomí a svým bohům. Necítím úkol někoho misionařit a sám se také nikým zmisionařit nenechám.

Už se stává pravidlem, že někdy okolo Ostary se účastním akce, která má blízko k historii a pohanství. Jde o "Keltský telegraf". Ten je založen na myšlence dálkové komunikace našich předků. Autenticitu tu nehledejte, ani nemá smysl se pitvat v názvu, který je však výstižný a nevysvětlující. Jde o posílání signálu na určitou vzdálenost netechnickými prostředky. Nejefektivnější se jeví oheň. Ve dne to bylo kouřem a v noci světlem. Na obsluze, která toto obstarávala, záviselo bezpečí sídlištní enklávy. Zakladatelé Keltského telegrafu vyloučili kouř, neb v naší krajině je dost průmyslových zdrojů a kde ne, láká hasiče k akci. Problém s viditelností a s přílišnou vzdáleností některých signálních míst, je řešen použitím ohňostrojových raket a signálních světlic. Při prvním ročníku jsem pozoroval oheň na Hradištní hoře ze vzdálenosti 27 km a musel jsem si vzít dalekohled, abych tu malou oranžovou bludičku vůbec viděl.
Signální síť je rok od roku hustější, rozvětvenější a letos překročila i hranice s Německem. My jsme nejjižnější česká větev přijímací signál z hory Kleť. (1084m/m) Naše stanoviště je na Hradištním vrchu u Kaplice (780m/m) v pozůstatcích pevnosti z doby bronzové, která ovládala blízkou obchodní stezku. Nejbližší keltské nálezy pochází z Kaplice (cca 4km) a tak mohlo opravdu sloužit toto místo k tomuto účelu.
Co mě a ostatní ze všech těch míst po naší republice však nejvíc na této akci bere?
Určitě ten pocit sounáležitosti. Je nás hodně co nelení a vylezou na kopec, kde u ohně se stejně smýšlejícími přáteli čekají na malinký barevný květ ohňostroje. Cítíte ten záblesk minulosti a propojenost s lidmi, kteří tu stáli před stoletími, možná i tisíciletími.

V sobotu 23.3. po prací naplněném dni jsem dorazil do obce Hradiště. Za hospodou u posledních domů zástavby vidím Jima, jak tahá bágl a zásoby ze své dodávky. Vysvětluje mi, že někdo rozjezdil už tak rozbahněnou cestu. "To vyjedu!" frajeřím, "Hoď sem věci a sedej". Kašpar s námi šplhá a občas opouští cestu a nebezpečně se tlačí k tarasu. Moje SUVéčko to zvládlo, což dosvědčuje bahno na střeše. Jim je vysmátej, že to nemusel jít pěšky. Ač je Jírova louka krytá ze tří stran, je tu kosa. Pár stupňů nad nulou a mraky po obloze nás vítají. Obleču se do svého jako "keltského"pláště a upaluju do týpka.

Na přivítanou zkoušíme nová nerozbitná štamprdlata "La Cross" co Zbyňa zrecykloval z tomatovek.

Teď už čekáme na ostatní a na tmu.

Při kontrole nekeltské kukuřice jsem si neodpustil, si zapózovat.

Setmělo se a vyjasnilo, jsou vidět i hvězdy: " U Taranise, to je zima!"

"Takováhle je tam kláda."

Náš počet dosáhl desítky a nastal čas pro výstup na stanoviště. Už hezky mrzne, když zdoláváme strmé úbočí kopce, přesto než dosáhneme vrcholové plošiny, teče z nás pot. Oceňuji svůj oštěp, jehož ratiště slouží jako opěrná hůl v kamenitém terénu. Lesní svážnice přetíná starou hradbu rozpadlou v znatelný val a my vstupujeme na plochu hradiště. Oproti minulému roku, kdy jsme byli na svahu pod hradbou, se přesouváme na korunu severní hradby nad skálou. Je zde obrovský průsek směřující k hoře Kleť, díky výšce vidíme nad stromy Chlumskou horu (656m/m) a skrz horní větve smrků na východě prosvítá světlo rozhledny na Slabošovce (624m/m) u Besednice.
Jíra kontroluje azimuty nově vzniklých stanovišť a Zbyňa hledá známky přítomnosti tzv. Čertů. (obsluhy stanovišť)

Teplota klesá a tak rozděláváme oheň.

Poslední kontrola rozvrhu časů a pokus o zvukovou signalizaci.

Pak to vypuklo. Vidíme malý signál z Kletě. Je krásně vidět jen očima. Kupodivu na Horním Háji (739 m/m) vylétá signální světlice, ač byly domluveny dvouminutové přestávky mezi signály. My střílíme přesně na čas.

Dvě minuty po nás jsou vidět světlice z Chlumské hory a po nich na čas zasvítí rachejtle kulové pumy přesně nad smrky ve směru od Slabošovky. Jíra navazuje mobilem kontakt s ostatními čerty a potvrzuje viditelnost jejich signálů. Ač je letos zima, vyjasněné počasí nám přeje. Zkouším fotit přes oheň výhled do kraje, ale lze jen rozpoznat Kaplice nádraží.

Nechali jsme oheň dohořet a sešli dolů přímou cestou do tepla Týpý. Pak už se jen pilo, hodovalo a kdo tam nespal, odjel do tepla domova. Tři drsňáci přežili mrazivou noc pouze za pomoci alkoholu.

Tento ročník Keltského telegrafu se velmi vydařil. Les neshořel, nikdo neumrzl, ani se nezmrzačil. Při vysoké viditelnosti jsme mohli sledovat postupné přemisťování světelného signálu z místa na místo. Myslím, že tato akce byla hezkým zážitkem pro všechny zúčastněné a doufám, že budou přibývat čertů a s nimi dalších míst v krajině, kde vzplanou ohně, a bude se vyhlížet objevení signálního světla.

Frostík

My Pohané jsme před několika dny oslavili svátek jarní rovnodennosti, který mnozí z nás nazývají anglosaskými výrazy Ostara nebo Eostre. Pokud si dáte práci a budete pátrat po původu názvu tohoto svátku, pak se pravděpodobně dozvíte, že je odvozen od jména bohyně Eostre, kterou uctívali pohanští Anglosasové. Máme o tom doklad z 8.století, kdy anglický mnich Northubrijského kláštera, známý jako svatý Bede, ve svém spisu De temporum ratione zapsal, že podle této bohyně nazývali staří Angličané celý měsíc duben, kterému říkali Ēosturmōnaþ. Svatý Bede dále dosvědčuje, že svátek bohyně Eostre byl nahrazen křesťanskými Velikonocemi.
Bedův spis De temporum ratione nám, žel bohům, dává jediné relevantní informace, které o bohyni Ostaře/Eostre máme. Je tedy vůbec možné udělat si o této bohyni nějakou konkrétnější představu? Naštěstí ano. Jedná se totiž o bohyni, kterou nalezneme prakticky v jakémkoli indoevropském panteonu. Řekové jí znali jako Eos, Římané jako Auroru a Baltové jako Auštru nebo Aušrine. Všechna tato jména souvisí s úsvitem, jasem a východní stranou. Anglicky se východ řekne east, německy osten a islandsky austur. Samotná bohyně se na nebi ukazuje jako nejjasnější hvězda, která je vidět ještě i krátce po rozednění, tedy jako Jitřenka, nebo chcete-li, planeta Venuše. Slované ji znali jako už zmíněnou Jitřenku, Denici, Večernici (je totiž zároveň první viditelnou hvězdou při stmívání) a konečně jako Zoru. Jméno Zora souvisí například s pojmy obzor, zornice, či zorné pole. Ve slovanském folklóru byla Zora opěvována jako nejjasnější, čistá a vznešená. Dochovalo se například jedno zaříkadlo, které zpívala děvčata během jarního rituálního obmývání potoční, či říční vodou, ve kterém se říká : "Vodýce, Jordanýce, umýváš hóry i dóliny, bílé kořeny, žluté kameny, obmyj i mne ze všelijakých vyrážek, strupů, abych byla spanilá jak Vesna, pěkná jak Zora jasná. Jak se lidé radují z Vesny, tak aby mne milovali, abych byla sytá jak podzim a bohatá jak Země."
Velmi zajímavý příběh o Jitřence se nám dochoval v mytologii starých Baltů. Podle tohoto příběhu se kdysi v prvních jarních dnech konala velká nebeská svatba. Měsíční bůh Menuo si vzal za ženu sluneční bohyni Saule. Když ale přišla noc a Menuo putoval oblohou sám, zakoukal se do Jitřenky (Aušrine) a pomiloval se s ní. Tato zrada rozlítila hromovládce Perkúnase, který pak ve vzteku Menua rozsekl v půli. Od té doby se Měsíc půlí a pak znovu dorůstá.
Zajímavé je, že rituální koupele starých Slovanů, při kterých děvčata zpívala o svém přání být krásné jako Zora se konaly na jaře. Velká nebeská svatba a následná zrada Menua s Aušrine také proběhla "na jaře nejprvnějším". Ať už tedy mluvíme o germánské Eostre, slovanské Zoře, nebo baltské Aušrine, vždy nás to nějak přivádí k jarnímu období. A je to vlastně logické! Jitřenka je bohyní jasu, svítání a nových počátků, a tak bychom asi jen těžko hledali bohyni, která by se hodila více k tomu, aby nám otevřela brány jara. Vítej Ostaro!

.

Had Hospodáříček! Už si ani nepamatuji, kdy jsem o něm poprvé slyšel. Určitě to bylo ale někdy v době, kdy jsem se začal intenzivněji zajímat o víru starých Slovanů. Had Hospodář, nebo též Domovní had, býval podle pověstí dobrým ochranným duchem každé slovanské domácnosti. Bydlel prý pod prahem nebo v peci a přinášel obyvatelům domu štěstí a prosperitu. Lidé ho proto ctili a přinášeli mu obětinu ve formě mísy s mlékem. Pokud se někdy našel hlupák, který by domovního hada zabil, přineslo to rodině nějakou katastrofu. Mohl třeba vyhořet dům, nebo v rodině někdo zemřel. Někteří badatelé se domnívají, že Hospodáříček byl vlastně vtělením ducha některého z předků. Někdy se had objevoval pravidelně, jindy jen občas a jeho přítomnost prozrazovala pouze určitá znamení. Byl to například zvláštní hadí zápach, nebo tajemné zvuky podobné cinkání zvonečku.
Později jsem slyšel dva zajímavé příběhy. První mi vyprávěla moje babička. Vzpomínala, že když byla malá, tak jí jednoho dne volala její maminka, ať se jde rychle podívat do kamen, že se tam v plamenech svíjí had. Byli z toho obě paf a nakonec se shodli, že hada asi přinesli ze sklepa s uhlím. Já si u toho vyprávění vzpomněl na Hospodáříčka a myslel jsem si o tom své. Druhý příběh, který je ještě podivnější, mi vyprávěla kolegyně z bývalého zaměstnání. Říkala, že měli ve svém starém bytě s manželem záhadu. Občas se prý od někudy ozval zvuk "jako když o sebe cinknou dvě skleničky". Ať dělali, co dělali nemohli na zdroj divného zvuku přijít. Jednou, když už se chystali s manželem spát a povídali si v posteli s pohledem upřeným na strop. Přeplazil se jim prý po stropě bílý zářící had a někam zmizel. Obě historky, tahle i ta babičina, mě utvrzovaly v tom, že had hospodáříček je duchovní bytost. Jak by jinak mohl had žít v plamenech kamen, nebo se udržet na stropě a pak beze stopy zmizet?
Ještě později jsem však slyšel třetí příběh a ten mojí teorii o čistě duchovní bytosti rozbil na padrť. Vyprávěl mi ho soukmenovec z Pohanského Kruhu Shaman. Můj přítel pochází z Východního Slovenska a říkal mi, že mluvil s několika lidmi, kteří si domovní hady ještě pamatovali a viděli je na vlastní oči. Jedním z těch lidí byla Shamanova babička. Ta prý vzpomínala, jak byla kdysi na návštěvě u známých a oni se jí ptali, jestli chce vidět jejich hadího krále. Když přisvědčila tak vzal hospodář domu do rukou misku s mlékem a říkal :

"Hadí králi,
pojď k nám z dáli,
mlíčko bílý,
ať tě sílí."

V tu chvíli se prý odněkud z domu připlazil veliký takřka dvoumetrový had a začal pít mléko z misky. Shaman mě ubezpečoval, že to byl opravdový had a ne žádný duch. Byl jsem z toho naprosto šokován. Hadů, zejména užovek obojkových jsem se v životě už něco nachytal, ale přiznám se, že jsem si nebyl jist jestli hadi vůbec pijí. Měl jsem totiž zato, že přijímají vodu jen z potravy. Měli jsme doma kdysi asi rok terárko se dvěmi užovkami kostkovanými. V tom terárku měli naši hadi i velkou misku s vodou ve které občas plavali, ale nemohl jsem si vzpomenout, že bych je viděl někdy pít. Když jsem si ale pak zjišťoval jak to s těmi hady a pitím je, našel jsem na You Tube video, ve kterém ukázkově pije vodu užovka červená. Pokud tedy hadi pijí vodu, proč by jim nemohlo chutnat mléko?

Věděl jsem, že nejpravděpodobnějším kandidátem na hada Hospodáříčka je užovka stromová, která je u nás sice již vzácná, ale pořád ji můžeme asi na třech místech v republice potkat. Pustil jsem si o ní nedávno krásný dokumentární film Kráska v šupinách, který všem doporučuji a dnes jsem přesvědčen, že užovka stromová je skutečně tím hadem, kterého naši slovanští předkové chovali a uctívali. Dokument je o malé izolované oblasti výskytu tohoto hada v Poohří a opravdu stojí zato se na něj podívat. Dozvíte se v něm, že užovka stromová, lidi přímo vyhledává, nebojí se jich a neutíká před nimi. Ke kladení vajec používá komposty a hnojiště na lidských zahradách a často jde za lidmi až do domu. V chladnějším počasí jí můžete nalézt jak se hřeje stočená například pod dekou ve vaší posteli. Lidé z té oblasti v Poohří jsou na své hady zvyklí a nebojí se jich. Ženy a děti si je hladí a muži jim budují nová hnojiště. Pokud se do oblasti přistěhuje někdo nový, starousedlíci ho o hadech ihned informují, aby se jich nebál a neublížil jim. O tom všem je ten dokument. Byl jsem tím filmem přímo fascinován. Užovka stromová je na naše poměry obrovská a přesto v sobě má jakousi eleganci a krásu. Pohybuje se tak zvláštně klidně a rozvážně, že i při své velikosti vzbuzuje spíše důvěru, než strach. Řeknu vám, že bych se do Poohří nejradši rozjel a vyzkoušel, jestli by si ta hadí krasavice dala říct a přijala misku s mlékem.

Na každé dovolené si najdu čas a některé výlety směřují za pohanskou minulostí naší země. Minulé léto jsme trávili u kámoše na chatě ležící v Údolí Ticha na jihu Křivoklátska. Pár kilometrů na sever se nachází pověstmi opředený kopec Velíz.
Tato dominanta okolí musela přitahovat lidi od nepaměti a nejstarší psaná zmínka vypráví o knížeti Jaroslavovi, kterého zde přepadli a týrali Vršovci. Taky mohlo jít o určitou formu rituálu, který byl však přerušen pomocí věrného služebníka. Kníže zde dal za svou záchranu postavit r. 1003 kostel Sv. Jana Křtitele. Název Velíz, je velmi podobný jménu boha Velese o kterém víme, že je bůh podsvětí, magie, úrody a dobytka. Vodí duše do Návu, nebo k Veledubu. Na něm sedí pod Svarožicem, vedle své družky Živi, většinou nadurděný, drbe se mezi rohy a vystrkuje na odiv svou obrovskou červenou býčí ozdobu, plodivý kolík. Byl mu však tenhle kopec zasvěcen?
Asi od roku 2003 určitě.
Ač jsem navrhoval, pěší túru, museli jsme brát ohled na kámošovo caparty a tak se jelo auty.

Ač to zdálky nevypadalo, od vesnice začíná ostré stoupání. Na úzké asfaltce naštěstí zmizel zákaz vjezdu a v tu chvíli jsem byl rád, že si vezu pozadí. Menší děti by to opravdu nedali.
Pohodlně jsme se dostali až ke kostelu.

Přímo před hřbitovní zdí (na fotu za autem) leží odkryté základy probošství.

Zvláštní je umístění. Proč nestavěli přímo na vrchu, jako většinu církevních staveb? Tohle místo je přímo vystavené severozápadním větrům. Byl tehdy vrchol poznamenaný něčím, co nešlo s křesťanstvím dohromady? Nebo to bylo prakticky jen kvůli vodnímu zdroji?
Na kraji lesa nás navedla šipka, kam máme jít. Díky pohani. Široká stezka nás vedla na SSV. Proti vší logice nemíříme na hlavní vrchol, ale přes mělké sedlo tvořící podlouhlou plošinu.

Na konci klesá terén ke skalním výchozům a tam stojí v přítmí lesa… ON!

Vels - Veles - Volos
Vypadá fakt naštvaně. A tak zkouším kyvadlo. Nic moc. Ztotožňuji se s ním. Jen nám chybí rohy.

Mé děti si pohrály na skalkách a jdeme prozkoumat nejvyšší bod kopce. Při odchodu cítím brnění v konečcích prstů. No sláva, nacházím silový bod na kraji ohniště proti Velesovi, tam jsem ho nehledal. Tok jde přímo nahoru a tak dokud v něm nestojíte, necítíte ho. Teď se kyvadlo hezky točí.
Honem za rodinkou.

Malý průzkumníci, aneb chyť si své dítě.
Mrazíci vítězí a obsazují vrchol.

Až na tu malou plošinu, je okolí vrcholu zničeno těžbou kamene.
Tohle jsou nejspíš spáry po vylámání kamenných žil.

A co na závěr? "Já tedy nevím, ale na Kokoříně, měli aspoň pivo a párky."
Když už jsme nic nenašli, ani to v mapě slibované hradiště, využili jsme mobility a přemístili se do hospody, kde jsme se oddali pohanskému obžérství. V rámci pohanského vzdělání vám posílám toto.

Frostík