na Blog.cz

Dualistický pohled na svět je naprosto typický pro křesťanství, vím to z vlastní zkušenosti. Na jedné straně tu stojí dobrý Bůh a na straně druhé zlý Ďábel, na jedné straně je svatost a na druhé hřích. Dobrý křesťan žije vlastně už teď v božím království, zatímco běžný bezvěrec nebo jinověrec žije ve světě kterému vládne kníže temnoty. Křesťanský život je neustálý duchovní zápas a snaha nesejít z té úzké cesty, která jediná přivede člověka k Bohu. Jinověrec je stálou hrozbou a proto musí být buď obrácen, nebo zničen. Pokud jste křesťan dobrák, nebudete samozřejmě nikoho ničit, ale budete ho přinejmenším litovat a modlit se za něj.
Ve starých pohanských náboženstvích to bylo jinak. Také zde existovalo povědomí o polaritě sil. Byly zde síly ohně a síly ledu, síly chaosu a síly řádu, síly zrození a síly zmaru. Ačkoli ne všechny síly byly vnímány jako přátelské a člověku nakloněné, všechny měly svoje místo v řádu světa a všechny byly uctívány. Podle svědectví kronikáře Helmolda, Polabští Slované vzývali boha dobrého i boha zlého (Bělboha i Černoboha). Dovedete si představit křesťanskou svatyni zasvěcenou Satanovi a padlým andělům? Mnoho pohanských bohyní a bohů pak v sobě neslo oba aspekty, světlý i temný. Pohané také obvykle neměli nejmenší potřebu kohokoli na svou víru obracet. Ctili bohy svých otců a respektovali bohy svých sousedů. V pohanském vesmíru byl dostatek místa pro bohy všech. Tam, kde se rozdílné kultury setkávaly, nebylo také vzácným jevem přijmout sousedovic boha do domácího panteonu. Podobné to bylo i při setkávání s křesťany. Šamani tradičních kultů dodnes často pověsí na svůj krk vedle jiných amuletů i kříž a snaží se zařadit mezi své pomocné duchy i Ježíše, Marii a svaté. Každá síla navíc se hodí.
My, dnešní novopohané však zdaleka tak imunní proti dualistickému uvažování nejsme. Jedním ze smutných dokladů této skutečnosti je naše pověstná hašteřivost. Zase jsou tu přesné představy o tom, jak má správné pohanství vypadat. Nadáváme si do extrémistů a sluníčkářů a padají tu soudy o tom, kdo je pohanem jen na půl a kdo si na své pohanství jen hraje. Rád bych řekl, že je to vlastně dobré znamení, které ukazuje, že dnešní pohani jsou silné osobnosti s vlastním názorem, obávám se ale, že je to spíše ukázka naší nevyzrálosti a neváhám říci i blbosti.

Jak už jsem předeslal v minulém článku, setkání pořádané Pohanským kruhem se uskutečnilo v legendární Sluneční zátoce, kterou čtenáři foglarovek jistě dobře znají z knihy Hoši od Bobří řeky. Kdysi jsem byl členem foglarovského klubu, takže mě tu zajímal nejen pohanský sraz, ale docela i místo samo. Od časů Hochů od Bobří řeky se to v zátoce hodně změnilo, ale s trochou fantazie nebylo těžké si představit, jak to tu tenkrát vypadalo. Na místě kdysi souvislého lesa, stojí dnes rekreační a táborové středisko s několika budovami a hřištěm a právě sem se sjelo z různých koutů naší země cca. 25 pohanů. Kromě několika členů Pohanského kruhu zde byla velká skupina lidí z Dávného obyčeje a pak také několik "bezpartijních" mezi které jsem patřil například já a Frostík, nebo Cody a jeho žena Jana.

Při mém povolání je těžké něco naplánovat. Mnohokrát už jsem měl plánované volno, které mi bylo na poslední chvíli zrušeno a párkrát mě už telefonicky odvolali i z dovolené. Když mě tedy Myslič asi před půl rokem zval na setkání pořádané Pohanským kruhem, napsal jsem mu, že tomu nechám volný průběh a buď prostě přijedu a nebo ne. Myslel jsem si, že to spíše nevyjde, ale co čert (nebo možná Ódin) nechtěl, dostal jsem právě na tento víkend v práci volno. Pak se mi ozval Frostík, že jede taky a že bych mohl jet s ním v autě. Oni snad i ti bohové chtějí abych jel, napadlo mne, a na Frostíkovu nabídku jsem kývl.
Vyrazili jsme v pátek odpoledne a protože jsme měli dost času, rozhodli jsme se cestou navštívit ještě dvě místa. Já jsem navrhl památný tis v zámeckém parku ve Vilémovicích a Frostík chtěl prozkoumat ruiny středověkého hradu Lacembok. Čekalo nás ale ještě jedno neplánované překvapení. Přehlédli jsme totiž cestou jednu odbočku a dojeli jsme až do Jiřic, kde nás doslova zastavila pamatná 600-800 let stará lípa. Vylezli jsme z auta a jali se obdivovat její nádherně rostlý, zcela dutý kmen a košatou zelenou korunu. Dutina lípy připomínala malou živou jeskyni, škoda že byla uzavřena dvířky. Frostík říkal, že nás ta lípa přivolala.

Pak jsme pokračovali dál až do Vilémovic. V zámeckém parku tu mají tis červený o kterém se tvrdí, že je starý 2000 let. Osobně se domnívám, že je to dost nadsazené a strom nebude mít ani půlku toho věku, každopádně je to ale nejstarší a nejmohutnější tis, který jsem kdy viděl. Znáte také ty tisové keře z našich parků, které mívají kmeny široké tak na obejmutí dvěma dlaněmi? Tak vilémovský tis má obvod kmene asi 3,5 metrů. Je to úctyhodný stařešina. Jeho energie byla oproti lípě, jak jsem řekl já "temnější", a jak řekl Frostík, "kyselejší".

Fotografie tisu se mi moc nezdařili, trochu lepší jsou ty, které jsme pořídili v sobotu.

Potom přišel na řadu hrad Lacembok. Hrad byl kdysi dobyt a zcela zničen, takže jeho hledání mi připomínalo moje mnohá pátrání po mohylách a hradištích. Můj druh byl ale dobře vybaven, několika mapkami a plánky, takže jsme místo našli poměrně brzy. Frostík mi nadšeně ukazoval kudy vedla ku hradu příjezdová cesta, který kopec v sobě skrývá zbytky obvodového zdiva palácové věže a spoustu dalších věcí. Bylo vidět, že se o tyto věci zajímá a ví dobře o čem mluví, rozvaliny mi ožívaly před očima. Největší radost ale Frostíkovi udělal krásný habr rostoucí ze staré hradby. Říkal, že habr je jeho strom a tenhle byl opravdu moc hezký.

Nakonec jsme se vrátili k autu a když jsme vyvětrali jeho vyhřáté útroby vyrazili jsme do nedaleké Sluneční zátoky, kde se mělo konat pohanské setkání. O tom ale až příště….

Podnětem k napsání tohoto zamyšlení byly bouřlivé diskuse pod mým článkem Střípky z naší dovolené a pod Lilianiným článkem o chantech. Objevil se v nich názor, že současné čarodějky a wiccanky si na čarodějnictví pouze hrají, obelhávají samy sebe a že je jejich cesta bezcenná a neautentická, že je to celé humbuk a pitomost, psychosociální patologie, zdegenerovaná nauka, intelektuální svinstvo a mor. O mě byl pak vysloven úsudek, že to o těch čarodějkách musím všechno vědět, ale protože jsem slušňák a džentlmen, tak k tomu mlčím a zastávám se jich. Rád bych proto objasnil jak se k celé věci stavím.
Řekne-li se "čarodějnice" (nebo čaroděj), představím si osobu, která se zabývá jednoduchou přírodní magií, věnuje se čtení osudu, bylinkářství, léčitelství a provádění kouzel. Tyto osoby se vyskytovaly a dosud vyskytují u všech přírodních národů a zpravidla vzbuzují u svých soukmenovců směs pocitů úcty a strachu. Role čarodějnice, nebo chcete-li vesnické vědmy, je pro tradiční společnosti natolik významná, že obyčejně přežívá po celá staletí i tam, kde původní pohanský kult nahradí křesťanské náboženství. Praxe zůstává takřka stejná, pouze modlitby a zaříkadla jsou nově směřována ke Kristu, Panně Marii a svatým. U nás poslední zbytky tradičního čarodějství nezlikvidovala církev, zlikvidovali je komunisti, kteří by takovým pojmům jako psychosociální patologie, intelektuální svinstvo a mor, jistě radostně zatleskali. O posledních našich čarodějkách z moravských Kopanic pojednává ve své knize Žítkovské bohyně spisovatelka Kateřina Tučková (chystám se přečíst).
Tradiční čarodějnictví je velmi často dědičná záležitost a v rodinách, kde se nějaká čarodějnice nebo čaroděj vyskytl, je velká pravděpodobnost, že některý z jejich potomků bude opět kráčet touto cestou. Je to podobné jako u uměleckého nadání. Všichni jistě znáte takzvané muzikantské, nebo výtvarnické rodiny. K čarování je totiž také nutný určitý talent. Někdy se říká, že čarodějkou se nemůžete stát, ale že se jí musíte narodit. Jindy se můžete setkat s názorem, že potenciál k čarodějství máme všichni a že se čarodějem může stát v podstatě každý. Pravda je někde uprostřed. Pokud se narodíte zcela bez talentu, máte smůlu. Většina lidí ale určitou míru talentu má a může své čarodějnické schopnosti rozvíjet. Znovu se vrátím k příkladu s uměním, řekněme s malířstvím. Pokud si vzpomenete na hodiny výtvarné výchovy na základní škole, asi mi dáte za pravdu, že v každé třídě bývají tak 1-3 opravdu nadaní výtvarníci, 1-3 totální nevýtvarníci a zbytek tvoří více či méně schopní malíři. Ti tři nevýtvarníci se můžou stavět na hlavu a nikdy nic kloudného nevypotí, tři nadaní mají velkou šanci to někam dotáhnout, když budou chtít a u zbytku záleží na tom, kolik píle jsou ochotni do malování investovat. Nikdy sice nedosáhnou výsledků těch výjimečně nadaných, ale budou-li se snažit, mohou v životě pár obstojných a hezkých obrázků namalovat. Obzvláště ti, kteří si nakoupí malířské učebnice, vybaví se kvalitními pomůckami a případně začnou chodit do nějakého kroužku.
Ačkoli je u nás tradice lidového čarodějnictví přerušena, stále se tu rodí ženy i muži s čarodějnickým nadáním. Těch výjimečně nadaných je málo, ale určitě tu jsou. Někteří z nich se okultním záležitost skutečně věnují, jiní zvolili jiné cesty, ale čas od času mívají "tušení", nebo zcela nevědomky náhlými výrony své energie mění skutečnost. Opravdových mistrů čarodějů je stejně málo, jako mistrů muzikantů nebo mistrů malířů. Mistři se rodí jen jednou za několik let. Ti jsou jakoby "vyvoleni" a svému osudu se většinou ani nemohou vyhnout. Ať už jsou to mistři čarodějové, mistři muzikanti, nebo mistři výtvarníci, něco je k jejich údělu prostě pudí. Šaman by řekl, že jsou ovládnuti určitým typem duchů. My, kteří se zabýváme wiccou nebo jinou formou moderního čarodějství, patříme povětšinou do té střední kategorie. Nejme žádní mistři, ale nakoupili jsme si knihy a sehnali dobré pomůcky a když cvičíme, dosahujeme někdy i docela pěkných výsledků. Tak jako se absolventi malířského kroužku mohou nazývat malíři jen s jistou dávkou nadsázky, můžeme se i my jen s nadsázkou nazývat čaroději a čarodějnicemi. Toto označení si podle mého názoru plně zaslouží pouze ti nejtalentovanější, ti kteří se vlastně ani nemusí moc snažit, ale mají to prostě v sobě. Někdy si sice název čarodějnice nebo čarodějové půjčujeme, není to však proto, že bychom se považovali za nějaké Merliny a Morgany le Fay a věřili tomu, že se naučíme vrhat ohnivé koule a létat na koštěti, ale prostě proto, že se technikami čarodějnictví zabýváme a těžko najít jiné přiléhavější označení. Jsem přesvědčen že, Liliana, Coreyemma i Noira a celá řada dalších našich čarodějek si je těchto rozdílů dobře vědoma.

.

Aegishjalmur, nebo-li Helma děsu, je tradiční germánské magické znamení, které chrání svého nositele a zastrašuje protivníka. Helma děsu byla podle severských ság součástí pokladu draka Fafnira, kterého zabil hrdina Sigurd. Drak toto kouzlo dlouhá léta úspěšně používal na odstrašení svých nepřátel. V eddické Písni o Reginovi se píše : Fáfni leží na Gnitské pláni. Má podobu saně a na hlavě má hrozivou přilbu, které se leká vše živé. Sám poraněný drak potom v Písni o Fáfnim říká : "Přilbu hrůzy jsem proti hrdinům měl, když jsem hlídal planoucí poklad. Sám jsem se domníval, že silnější všech jsem, že se mně nemůže žádný rek rovnat." Podle severské tradice přešla znalost Fáfnirova kouzla spolu s celým pokladem do Sigurdova vlastnictví a ten ho pak naučil další lidi. Říká se, že hadi a draci mají tajemnou schopnost paralyzovat svou kořist strachem a přesně tuto schopnost umí vybudit i znak aegishjalmur, je-li správně použit.
Nejjednodušší varianta Helmy děsu vypadá takto :

Jedná se vlastně o ochrannou runu Algiz namířenou do čtyř světových stran.

Velmi podobná je i varianta na následujícím obrázku :

Runa Algiz zde mění svoji formu a spíše než losímu paroží se podobá vidlím, nebo hrábím. Tato forma je doložena i z magických ochranných znaků na kraslicích z různých slovanských oblastí. Pro zajímavost nakoukněte sem :
http://pohanstvi.wordpress.com/2011/03/30/symboly-a-runy-na-kraslicich/

Rozvinutější a zřejmě nejpoužívanější forma Helmy děsu vypadá takto :

Tento symbol již míří svými rameny do osmi směrů a ovlivňuje podle tradice svou magií bytosti všech devíti světů. Střed znamení představuje Mitgárd a čaroděje, který aegishjalmur používá a osm ramen vyzařuje svou sílu do zbylých osmi světů. Tento magický znak prý dokáže zastrašit i duchy, trpaslíky, álfy a další bytosti. Germánští bojovníci si prý s oblibou nechávali aegisjalmur před bitvou malovat na čelo. Čaroděj údajně maloval znamení na čela válečníků prsteníčkem své pravé ruky namočeným v krvi nebo slinách.

Pokud se porozhlédnete po internetu, objevíte jistě celou řadu různých variant znaku aegishjalmur. Následující varianta slouží k předcházení konfliktům. Pokud se máte setkat s někým, kde hrozí hádka, můžete si znamení nakreslit nasliněným prstem na čelo a přitom říkat : "Mezi (jméno dané osoby) a mnou, není možný žádný spor!"

Další varianta znaku celkově zesiluje vaše magické operace vysílané směrem ven, tedy na jiná místa a k jiným osobám :

Následující znak naopak upevňuje vaší magickou sílu směrem dovnitř, dodává odvahu, napomáhá soustředění apod. :

Příběh o Sigurdovi a Fáfnirovi v sobě však skrývá i určité varování. Ani skálopevná sebedůvěra a hrůza, kterou pouštíme na ostatní ještě není zárukou, že vždy zvítězíme. Vždycky je tu možnost, že protivník na něhož narazíte bude silný a odvážný. Sigurd drakovi před jeho smrtí říká : "Přilba hrůzy však neochrání, když stateční se střetnou." Těch opravdu statečných je ale málo, na většinu lidí, kteří vás deptají a ztrpčují vám život, kouzlo aegisjalmuru pravděpodobně zabere.

Obrázek Sigurda a Fáfnira zdroj zde.

Pavel je velmi zajímavý člověk, za pohana se nepovažuje, ale jeho láska ke krajině a přírodě a komunikace s duchovními bytostmi je něčím, co nás s ním dozajista spojuje. Především je ale stavitelem megalitů. Přičiněním Pavla a jeho přátel je naše vlast o některá krásná a energeticky silná místa bohatší. Napsal mi o tom tohle : "Postavil jsem toho hodně, ať už sám, nebo nás bylo víc. Vše je pro krajinu nebo lidi. Jsou nenápadné kamínky v krajině aby si jich nikdo moc nevšiml - mají tam svůj účel. Jsou i veliké - většinou v horách a lesích. Ale žádný z nich jsem nikdy nepovažoval za svůj osobní! Nikdy mne to ani nenapadlo. Je jich mnoho o samotě postavených, jsou dvojice i trojice, několik kruhů, se středovým menhirem i bez, dvě Tauly a teď jeden z posledních je i s dírou." Také milevský menhir u kterého jsem už vykonal několik svých rituálů a který považuji za jedno ze "svých" posvátných míst, stojí právě díky Pavlovi. Požádal jsem ho, jestli by nám do seriálu neposlal fotku z nějakého svého obřadního místa a on mi obrázků různých míst poslal hned několik a k tomu toto vyjádření : "Ani jednu z těhle fotek jsem já ale nefotil. Vyfocené mám ale prakticky všechno - v různých kvalitách a zařazeno v albumech. U hodně kamenů mám hodně dobrý důvod nezveřejňovat, že jsou a kde jsou. V knize Kamenný svět /Kozák, Bartl, Holečková, MH 2003/, jak víš, také najdeš dost."
Jak už jsem řekl, Pavel se pohanem být necítí a tak jsem ho poprosil, zda-li by nám nemohl k fotkám poslat také nástin jeho životní filosofie. Četl jsem jeho text, který je uveden níže pozorně a bez předsudků a musím říci, že ačkoli sám nepoužívám výrazy jako Vysoké Duchovní Bytosti, nezajímám se o UFO a nejsem si jist tím, že by Čechy měly být duchovním centrem tisíciletí, jakési duchovní souznění s ním cítím. Pavel možná není pohan v tom smyslu, jak tomu obvykle rozumíme, jeho megality ale současným pohanům jako svatyně určitě slouží, já jsem toho příkladem. Proto dnes také rád snímky několika jeho míst zveřejňuji.

Dneska mě a Marušce končí společná týdenní dovolená. Nic mimořádného jsme nepodnikli, ale bylo to fajn a cítíme se odpočinuti…

PONDĚLÍ 23.4. - Vyrazili jsme s našima na Borkovická blata. Bylo tam nádherně a hodně jsme toho viděli. Maruška tentokrát zapomněla čarovat abychom nepotkali zmiji a hned jsme na ní narazili. Fotoreportáž k nahlédnutí zde.
ÚTERÝ 24.4. - Odpoledne jsme strávili s našim Honzíkem u malého rybníka na Horkách. Honzík si nedávno udělal rybářské papíry, tak jsme vyrazili rybařit. Nechytili jsme nic, ale bylo nám venku dobře. Moc se mi líbil břeh porostlý blatouchy a starými obrovskými třešněmi s rozpraskanými kmeny.
STŘEDA 25.4. - Po mnoha letech jsem se zúčastnil katolické mše. Ne, nebojte se, nestal jsem se katolíkem, byla to zádušní mše za jednu paní o kterou jsem se staral v našem důchoďáku. Paní byla skautkou a když zjistila, že já jsem také skaut (bývalý), doslova mě adoptovala. Kdykoli měla nějakou návštěvu a já se ocitl na jejím pokoji, hned mě všem hrdě představovala : "To je můj bratr!" Měla v sobě takovou prvorepublikovou eleganci, moudrost a úžasný smysl pro humor. Kladu si za čest, že jsem ji znal a vůbec mi nevadí, že byla katoličkou a měla na pokoji i papežskou vlaječku. Vyrazil jsem na tu mši dokonce ve svátečním obleku, který jsem měl na sobě zatím jen jednou.
ČTVRTEK 26.4. - V noci jsem měl zvláštní sen. Utekl jsem v něm na strom před vlčí smečkou. Vlci skákali po větvích stromu a lezli za mnou až do koruny. Něco jsem na ně házel a lil jsem na ně vodu, až jsem je zahnal. Zajímavé je, že ačkoli mám ve skutečnosti k vlkům kladný vztah, v mých snech jsou vždy mými protivníky.
Dopoledne jsem doprovodil Marušku k zubaři a večer jsem jí vytáhl na přednášku a Halštatu. Přednáška se nekonala, blbě jsem se podíval na plakát, bude až za měsíc.
PÁTEK 27.4. - Oslavili jsme s Maruškou v lese u tankodromu o několik dní napřed svátek BELTINE. Měl jsem během rituálu vizi a pak jsme zažili něco zvláštního. Když jsem začal bubnovat a zpívat přišla k nám asi na 10 metrů srna. Stála a dívala se přímo na nás. Vypadalo to, že je zvědavá, co se to tu děje. Utekla až když jsem překvapením přestal bubnovat a začali jsme se víc hýbat.
SOBOTA 28.4. - Půjčil jsem si v knihovně Základy magie od Zuzany Antares a Vzkříšení pohanství od Richarda Rudgleye. Do obou knih jsem se tak zakousl, že jsem je z poloviny přečetl během jediného dne. Ve Vzkříšení pohanství jsem se dozvěděl o islandském grimoáru GALDRABÓK z 16. Století, který obsahuje 47 galdrů (zaklínadel), v nichž je občas vzýván Thor a Ódin. Tuhle knihu mít v češtině, to by bylo něco!
NEDĚLE 28.4. - Ráno jsme na farmářském trhu koupili sazenice česneku medvědího, mateřídoušky a šalvěje a hned jsme je vysadili na zahrádce. Natrhali jsme také nějaký popenec, pampelišku a sedmikrásku na Maruščiny lektvary.
Krom toho jsem během tohoto týdne přečetl knihu Sen čarodějky od Florindy Donnerové, kterou jsem si koupil v Levných knihách. Bylo to o Florindině učení u venezuelské čarodějnice a léčitelky Mercedes Peralty. Ačkoli to v knize nezaznělo, Mercedes evidentně praktikovala nějakou formu vúdú, santerie, nebo candoble, či jak se ty kulty jmenují. Zapalovala svíčky před sochou Panny Marie, vykuřovala místo i lidi tabákovými doutníky a tak. Za 29 korun to bylo dobré čtení.

Po delší době uvádím dálší díl seriálu o obřadních místech současných českých pohanů. Text i fotografie mi poslal Airis, který si za svou cestu zvolil druidství. Začtěme se společně do jeho slov a pokochejme se krásnými místy z jeho fotografií :

* Nedalo mi to, abych tu větu nezvýraznil a neopatřil hvězdičkou. Mám totiž s Airisem naprosto shodnou zkušenost. Putování přírodou, zvláště je-li namáhavé, mě dokonale pročišťuje mysl. Již po krátkém čase chůze volnou krajinou zjišťuji, že se mi hlavou přestávají honit všechna knižní moudra a pitomosti a začínám se krásně napojovat na podstatu a vnímat duchy místa.

.

Znáte lidové pohádky a pověsti o světýlkách (bludičkách), o hejkalech a vodnících? Mnohé z nich pocházejí od nás z jihočeských blat. Dnes ráno jsme vyrazili už poněkolikáté na Borkovická blata, která se nacházejí jen asi 20 kilometrů od našeho domu. Bylo to tak trochu před sezónou a tak jsme se zde tentokrát potulovali sami. Naším cílem byla jezírka vzniklá po těžbě rašeliny, která jsme během naší loňské návštěvy vynechali. Naposledy jsem je viděl někdy na základce a tak jsem se moc těšil. Nutno říct, že skutečnost nakonec ještě předčila má očekávání. Vyšlo nám nádherné počasí. Modrá obloha s bílými mraky se odrážela v hladině jezírek, ptáci zpívali, prostě nádhera!

Dnešní článek je dalším příspěvkem do rubriky CIZÍ PEŘÍ. Představím vám v něm jedno místo, které má velký význam pro věrného komentátora tohoto blogu, Mysliče. Jedná se o jednu z dominantních hor Posázaví, o Melechov. Myslič se po melechovských lesích toulá parně stejně rád, jako např. já u nás po tankodromu. Nedávno mi z Melechova poslal na mail několik fotografií a mě napadlo ukázat je prostřednictvím blogu i vám ostatním. Rozlehlý zalesněný kopec se dvěma vrcholy je přírodní rezervací na jejímž území se nachází tzv. "mlžný" prales, kde Svěrák točil film "Kuky se vrací". Celkový záběr kopce jsem si vypůjčil ze stránek http://www.kyticesvetla.cz/2011/07/08/melechov/ .

Myslič mi poslal fotografie staré cesty, která vede na Melechov ze Stvořidel. O této cestě mi napsal : "Je tam už možná stovky let. Lemují jí staré hraniční kameny, břízy, duby a buky. Vždycky se na ní cítím tak nějak svobodně a v kontaktu s duchy místa. Nejkrásnější je to tam, když na okolních polích dozrává obilí.…" Myslič mi ještě napsal, že si při té cestě občas v létě v úctě sedne, sleduje dozrávající obilí, naslouchá bzučení včel v korunách stromů a oddává se zvláštnímu klidu "… To se na to místo bohové smějí".

Na menším z obou melechovských vrcholů je rozhledna, která je dnes mimo provoz, protože ji převýšily okolní stromy. Kousek pod rozhlednou je "Hubertova studánka" a u ní tzv. "Smírčí kříž". Když mi to Myslič napsal, velmi mě to zaujalo. Vodní pramen na vrcholu kopce je totiž typickým příkladem místa, které považovali naši pohanští předci za posvátné. Tady je vše ještě zesíleno tím, že je studánka zasvěcena sv.Hubertovi. Svatý Hubert je totiž podobně jako svatý Eustach lovcem, kterému se podle křesťanské legendy zjevil Kristus v podobě jelena se zářícím křížem mezi parožím. Obě tyto legendy měly dříve za úkol potlačit uctívání posvátného jelena, který byl vtělením starého božstva známého např. jako lovec Hern, nebo Cernnunos. Starý kamenný kříž vedle studánky, jakoby dokládal snahu toto místo ještě více křesťansky pacifikovat.

Obrázek svatého Huberta z galerie malíře Carpina : http://www.carpinart.com/menu/o-carpinovi

V souvislosti s tím, co bylo řečeno nás asi nepřekvapí, že na sousedním vrcholu Melechova zvaném Rohule (715,1 m. n. m.) se údajně ještě začátkem Novověku konaly čarodejnické sabaty. Od parohatého pána zvířat Cernnuna je to k ďáblovi a čarodějnickým sabatům přeci už jen kousek. Dnes tu stojí "kamenný mužík", který Mysličovi připomíná Hermovku, tedy kamenný symbol boha Herma, který se na počest tohoto božstva kdysi stavěl na křižovatkách a podél cest. Je zajímavé, že bůh Hermes je často dáván do souvislosti s ďáblem. Jak nám to všechno do sebe hezky zapadá.

Aby toho nebylo málo, zjistil jsem, že se na jižním úbočí Melechova nalézá pozoruhodný skalní útvar zvaný Čertův kámen. Jedná se o jeden z těch mnoha kamenů roztroušených po naší vlasti, kde prý zanechal rohatec svou stopu v podobě velké skalní mísy. Pokud se na Melechov někdy dostanu, tak právě toto místo bych viděl moc rád.