NOVINKY :
.
Kontaktní e-mail : mikyhorozumy@seznam.cz
Dopředu ovšem upozorňuji, že NEPOSKYTUJI MAGICKÉ SLUŽBY, ANI PORADENSTVÍ A NEBUDU NA PODOBNÉ ŽÁDOSTI REAGOVAT. Děkuji za pochopení - Miky. Usmívající se

OBŘADNÍ MÍSTA SOUČASNÝCH POHANŮ - 21.díl

12. října 2018 v 7:37 | Miky |  POSVÁTNÁ MÍSTA
OBĚTNÍ KÁMEN U HRADIŠTĚ / Lišák Krušnohorský

Přestože jsem byl typické panelákové dítě, s přírodou jsem se sžil už od mala a to mi zůstalo i v pozdějších letech, kdy jsem jako divoký tramp, po nocích vytím děsící ubohé organizované skauty a po indiánsku jim kradoucí marmeládu z táborové spižírny, řádil uprostřed roklí a skal, přespával v lesních hvozdech, strašil ve zříceninách hradů a pěl divoké písně na březích českých rybníků a řek. Přes tuto odvázanost jsem měl vždy přírodu i historická místa v nejvyšší úctě. Už tehdy jsem pociťoval, že za těmi nejkrásnějšími okamžiky není jen příroda a kamarádi, ale i něco vyššího. Nebylo ale možné navázat na jakoukoliv tradici, ve které by se tyto zážitky mohly odrážet, protože za totáče nás učili slavit vítězný únor, svátek práce, sjezdy KSČ, VŘSR a podobné kraviny. Ani doma se o minulosti a rodinných tradicích nikdy nemluvilo. Jako napůl Němci s kontakty v kapitalistickém západním Německu jsme byli pod dohledem StB a trvalo ještě mnoho let po sametu, než minulost, která stála i lidský život, přestala být v naší rodině tabu. Mezi tím se na mé cestě odehrálo i krátké aktivní křesťanské období, které sice časem vyšumělo do ztracena, ale ještě dlouhou dobu jsem J.C.& his Boys a jejich hodnoty respektoval. To, že jsem měl křesťanství dost dobře našprtaný, se mi ale do budoucna docela hodilo.

Žijeme v úžasné době, kdy lidská technika přináší stále dokonalejší snímky ze stále vzdálenějších koutů vesmíru a stejně tak i moderní archeologie přináší stále dokonalejší obraz života našich dávných předků. Už to nejsou jen střepy a kosti, už jsou to celé příběhy. A právě tehdy mi došlo, že celé křesťanství je jen odnož judaismu uměle napasovaná na zvyky původního obyvatelstva kdekoliv po světě, kam jako politický nástroj té které mocnosti expandovalo v průběhu tisíciletí. Také mi došlo, že před "praotcem Čechem" tu nestála jen osada Havranů, ale že zde žily národy s velice vyspělou kulturou, řemesly, obchodem a zemědělstvím. Svým rozsahem se rozhodně nejednalo o roztroušené tlupy držící se od sebe za hranicí viditelnosti dýmu z táborového ohně. Naopak šlo často o souvislá zemědělská osídlení, která svým rozsahem byla překonána až v raném středověku. Tady vznikla původní evropská kultura, tady jsou její kořeny a já se rozhodl jít cestou jejího pohanství. Už se sice nikdy nedozvím jména, která dali naši předci svým bohům, ani jak vypadaly rituály, které pro ně stvořili. Nic ale nebrání naslouchat krajině, stromům, potokům, kamenům stejně jako oni v dobách kdy pohanství vznikalo a případně oslovovat bohy jmény, která se nám dochovala v mýtech, legendách a historických pramenech. Než jsem si dovolil nazvat se pohanem, rozhodl jsem se, že si nejprve najdu nějaké vhodné obřadní místo, které navštívím na všech osm svátků kola roku, jejichž "idealisticky" sjednocující koncept se mi docela zamlouvá.

Prošel jsem desítky míst v okolí, vrcholky kopců, památné stromy i skutečné historické pohanské svatyně, balvany, skály, stará hradiště i louky, na kterých sbírám léčivé byliny a nakonec zakotvil na starém neolitickém a slovanském hradišti, kde jsem objevil kámen zasazený uprostřed skupinky mladých dubů. Nejspíš to bylo už dávno, co sem kámen někdo postavil, historický ale určitě není. Místo se zdálo opuštěné, nikde ani stopa po tom, že by ho někdo využíval, nebyla tu ani žádná symbolika, kterou by zde neznámý stavitel zanechal a pocitově vycházelo jako "příjemně obyvatelné", takže jsem si ho vypůjčil, alespoň pro své první kolo roku. Nedaleko jsou i dvě mnohem emotivnější místa, kde z jednoho v nedalekém sedle vyzařuje smířlivý klid, jaký můžete pocítit třeba na hřbitově, a z druhého na opačném svahu hory jde naopak docela strach. Přestože je hradiště turisty i místními často navštěvováno, je na straně vrcholové plošiny s kamenem víceméně klid, proto jednu stranu nazývám turistickou a tu "svoji" pohanskou. Navíc v době kdy sem chodím já, už tu většinou nebývá ani noha. Kámen jsem jen trochu narovnal a zpevnil jeho usazení a asi po třetí návštěvě doplnil kamenným stolkem, protože už mě nebavilo neustále nahánět kutálející se obětiny. Místo není zasvěcené žádným konkrétním bohům, sám jsem se pro žádný z tradičních pohanských směrů nerozhodl a zůstávám u jednoduchého přírodního šamanismu, místních duchů a léčivých bylin. Prozatím mi jejich jména nechybí. Nenajdete zde také žádnou trvalou symboliku, protože vše co si přinesu, tak také z lesa odnesu + většinou i pár odpadků z turistické strany, takže případní bordeláři bacha na mě, černý pytel na mrtvoly mám stále s sebou :-). Jediné co zůstává, jsou obětiny, které jsou voleny nejen tematicky k danému svátku, ale i s ohledem na zvířecí konzumenty. A ještě jedna důležitá věc, hradiště je archeologická lokalita, takže zde nepoužívám předměty, které by byly svým původem, nebo materiálem historicky zaměnitelné v případě, že by se mi je tu nedopatřením podařilo ztratit, nebo rozbít.

Přestože mám na hradišti a v jeho okolí prolezlý už snad každý strom a kámen, nepřestává mě toto místo při každé návštěvě překvapovat stále novými pohledy a vjemy, takže z hromady snímků jsem kromě samotného obřadního kamene vybral i několik z blízkého okolí.

Lišák Krušnohorský



Poslední letní západ sluce z vyhlídky na turistické straně, přichází temná polovina roku.



I když je pár týdnů před Samhaimem, na severním předhradí je les stále prozářený podzimním sluncem.



Klenba vzájemně propletených větví stromů nad loučkou před obřadním místem.



A tady je samotný obřadní kámen v den letního slunovratu.


.
 

OBŘADNÍ MÍSTA SOUČASNÝCH POHANŮ - 20.díl

9. října 2018 v 18:25 | Miky |  POSVÁTNÁ MÍSTA
LESNÍ SVATYNĚ CERNUNNA

Seriál o obřadních místech současných pohanů jsem na svém blogu uveřejňoval od února 2012 do prosince 2013. Za tu dobu jsem vám v devatenácti pokračováních ukázal celkem 31 posvátných míst čtrnácti různých pohanů či jiných současných praktiků tzv. přírodní spirituality. Pokud si chcete tuto galerii připomenout, pomůže vám rozcestník, který najdete ZDE.
Ve svém nedávném videu o posvátných místech jsem se jenom tak mimoděk zmínil o tom, že pokud by se našli další dobrovolníci ochotní nám svá místa ukázat, může tento seriál klidně pokračovat.
Potěšilo mne, že se brzy objevily první reakce. První díl po pěti letech (jinak v pořadí dvacátý) mi poslal John Gort a svoje nové obřadní místo nám možná představí Coreyemmah. Pokud se bude mít chuť přidat ještě někdo další, bude to moc fajn. Stačí poslat pár fotek a trochu textu, netřeba žádných románů, stačí prostý popis místa a k tomu třeba pár slov o své pohanské praxi. Přesnou lokalitu svatyní z pochopitelných důvodů neuvádíme.
Nyní už nechme promluvit Johna Gorta :

Ahoj, Miky,
rozhodl jsem se ti poslat pár fotek ze své svatyně, jestli stále platí možnost přispět do rubriky Obřadní místa novodobých pohanů.
K mojí svatyni: Nikdy jsem nevyhledával nějaká obří místa, sama svatyně není zrovna velká. Je obklopena primárně buky, se kterými se mi moc dobře pracuje a tu a tam roste nějaká ta břízka. Buky rostou krásně do kruhu okolo mé svatyně a vytváří tak přírodní magický kruh, který jsem vyznačil spadanými větvemi.





(Vstup do svatyně).


Svatyně je koncipovaná podle mojí cesty. Ve třech koutech (pomyslných spirálách triskelu) se nachází reprezentace tří sfér (země, nebe a vody), které jsou příhodně orientované (nebe k vycházejícímu slunci; voda k lesnímu potůčku opodál; země do lesa).





(1. Studna; 2. Kamenný kruh země)

Ve svatyni jsem poté pomocí kamenů z okolních polí vytvořil spirálu od vchodu do středu (po směru hodinových ručiček). Ve čtvrtích jsou větší kameny a hlavně se zde nachází barevná stužka znázorňující živel spojený s danou stranou (pozůstatek po dřívějším uspořádání).


(jeden z obvodových kamenů- východní)


V samotném středu se nachází mé rituální místo, kde jsem nedávno postavil kus kmene, který tam zapomněli při prořezávání okolního lesa.


(takto většinou vypadá střed svatyně během rituálu)


Svatyni jsem vystavěl během prázdnin 2016, 8.7. jsem ji poté vysvětil a provedl probouzení a první aktivaci Nemetonu. Během tohoto rituálu jsem ji slavnostně zasvětil Cernunnovi, který mi toto místo ukázal.
Vím, že na fotkách toho moc k vidění není, ale snad aspoň něco.

VRŠÍČEK A JASAN V POREŠÍNĚ

20. září 2018 v 18:45 | Miky |  POSVÁTNÁ MÍSTA
VRŠÍČEK U ROKYCAN

V posledním týdnu jsem navštívil dvě, pro mě nová místa, která na mě hodně zapůsobila. Tím prvním místem byl kopec zvaný Vršíček kousek za Rokycany. Jedná se o nízkou homoli se skálou ve vrcholové partii. Kdysi kopec pokrýval březový háj a říkalo se mu Březová hůrka. V roce 1744 byl na vrcholku položen základní kámen budoucí kaple Navštívení Panny Marie, která zde měla vyrůst na pameť hrozné morové epidemie, která v roce 1741 zasáhla město Rokycany. Kaple je malebná a na všechny strany do daleka viditelná.







Ke kapli dnes vedou kamenné schody, které jsou nahoře zakončeny po obou stranách stojícími kameny. Spekuluje se, jestli by to nemohly být pravěké menhiry, snad pozůstatek nějaké pohanské svatyně. Já si to nemyslím. Podobných kamenů se pod vrcholem válí spousty a byly z nich kdysi postaveny i stupně ve stráni, které plnily funkci schodů, než je nahradily ty dnešní, kvalitnější. Když bylo nové schodiště dokončeno, napadlo někoho prostě dva ty balvany po jeho stranách vztyčit.




Když jsme si ale oba kameny ošahali, byli jsme doslova šokováni energií, která jedním z nich proudila. Mluvím teď o kameni, který stojí při pohledu ze zdola vlevo a je obrostlý kořeny pěkného javoru. Nejsem obvykle na vnímání energií nijak zvlášť citlivý, většinou spíš nasávám celkovou atmosféru místa, ale tady jsem měl pocit, že ta síla v tom kameni doslova hučí. Měl jsem skoro pocit, že bych nedokázal tu sílu snášet déle, než několik málo minut.








Krásné místo, moc na mě zapůsobilo!



JASAN U POREŠÍNA

Druhým místem, o kterém se chci dneska zmínit, je krásný jasan rostoucí na jedné soukromé zahradě v obci Porešín u Petrovic. Jsou to vlastně stromy dva, které srostly dohromady a utvořily tak krásnou přírodní bránu. Brána je mocný symbol, který lze využít u přechodových rituálů, nebo u obřadů zaměřených na vstupování do jiných světů. Zdejší stromová brána je o to silnější, že se jedná o jasan, tedy strom, který hraje ústřední roli v mytologii a kosmologii starých seveřanů. Místo má vlídnou a klidnou energii. Jsem moc vděčný za zážitky z obou míst.









.
 


VÝPRAVA ZA MENHIRY V OKOLÍ PETROVIC

2. května 2018 v 20:02 | Miky |  POSVÁTNÁ MÍSTA


Krajina mezi Nadějkovem, Petrovicemi, Prčicemi a Kovářovem mě uchvátila už před mnoha lety. Je to drsná pahorkatina plná kamenů a špatně prostupných křovinatých lesů. Zemědělci to tady vždycky měli těžké. Pokud chtěli hospodařit na poli, museli z něj po celá léta tahat větší či menší balvany. Bylo jich tolik, že zdejší polní a lesní cesty dodnes zdobí mnohé kamenné zídky, které svými kořeny prorůstají letité stromy. Mnohdy bylo snažší se do pěstování obilí a plodin vůbec nepouštět a využít prostor spíše jako pastviny, kterých je v tomto kraji dodnes bezpočet. Uprostřed pastvin se pak často nachází ostrůvky s obrovskými balvany, které už neměl nikdo sílu nikam odtahat. Dnes jsou tyto kamenné ostrovy skoro všechny zarostlé křovinami a stromy. V okolních lesích často narazíte na vzpřímené kameny evokující prastaré menhiry, na bizarně poskládané balvany, které někdy připomínají skalní brány či pravěké dolmeny a na balvany s pověstnými obětními mísami, ve kterých se drží dešťová voda. Kromě těchto kamenů, které většinou aranžovala sama příroda, můžete dnes v tomto kraji narazit i na menhiry, které zde opět po mnoha staletích vztyčují lidé.




26.dubna tohoto roku jsme se s partou přátel vypravili na obhlídku několika těchto novodobých menhiru, roztroušených v okolí Petrovic. První menhir zde byl na popud místního patriota Jana Studeného vztyčen v roce 2012. V následujících letech bylo postaveno ještě pět dalších. Petrovičtí nadšenci po celou tu dobu spolupracují a radí se s panem Pavlem Bartlem, který je zkušeným stavitelem megalitů, jež dokáže vždy správně určit, který kámen se pro stavbu hodí a nalézt pro něj to nejvhodnější místo. Oba, pan Studený i pan Bartl se naší výpravy zúčastnili a tak jsme měli vzácnou příležitost vyslechnout si u kamenů i jejich průvodní slovo.




Naše desetičlenná skupinka byla skutečně různorodá. Pohany jsem zde zastupoval asi jenom já a moje žena (a ta by možná měla k označení pohan ještě výhrady). Kromě toho tu byli žáci pana Kozáka, příznivci Jaroslava Duška a dokonce i jedna svědkyně Jehovova (mimochodem, moc fajn kamarádka). U některých zúčastněných o jejich duchovním životě vlastně ani nic nevím. Přesto byla atmosféra po celou dobu naprosto uvolněná a přátelská. Nikdo se tu s nikým nehádal, nikdo nikoho o ničem nepřesvědčoval. Všichni jsme si prostě užívali krásný den, uprostřed krásné květnové přírody. Pro ty, kteří se naší akce nezúčastnili přidávám alespoň pár snímků a odkaz na video, které jsem po cestě natočil.




VIDEO :



.


WICCA ANO, ČI NE?

3. dubna 2018 v 16:48 | Miky |  ZAMYŠLENÍ

Čtenáři mého blogu určitě ví, že moje pohanské cesta byla dlouhou dobu postavena na principech tzv. eklektické wiccy a wiccanského čarodějnictví. Konec konců, naznačuje to i jeho název "Moje kniha stínů". Čím víc jsem se ale dozvídal o původních evropských pohanských náboženstvích, tím mi bylo zřejmější, že wicca se tomu, v co věřili a co praktikovali naši předkové podobá jen málo. Některé moje přístupy se vlivem těchto nově nabytých znalostí postupně změnily. Přestal jsem provádět rituály v magickém kruhu, neobracím se v nich už na Velkého Otce a Velkou Matku a wiccanské rede, tj. pravidlo, které nám říká, abychom vše dělali tak, aby to bylo pro dobro všech a nikomu to neublížilo, vnímám dnes už jako příliš "sluníčkářské" a v žádné staré pohanské kultuře k němu nenacházím analogii. Přestal jsem se proto považovat za wiccana a dnes se identifikuji více s tím, čemu se někdy říká etnické pohanství.

Nemohu však, a ani nechci popřít, že ve mně něco z toho wiccana přeci jenom ještě zbylo. Dodnes například slavím osm pohanských svátků (což je skutečně vynález moderních druidů a wiccanů) a některé moje obřadní nástroje a postupy z wiccy rovněž vychází. Totéž ostatně vidím i na svém soukmenovci z Pohanského kruhu, Frostíkovi. Je to keltský pohan a stěžejní jsou pro něj solidní ověřené informace z knih archeologů, etnografů a historiků, ale vede-li obřad, nesou jeho postupy vždy zřetelnou wiccanskou stopu.

V zájmu objektivity, musím ještě dodat, že dnešní wicca má mnoho podob a od dob Gardnerovských počátků velmi zpohanštěla. Vedle více universalistických covenů, které se spíše než na lidové čarodějnictví zaměřují na kabalu, astrologii a tzv. vysokou magii a to celé ještě doplňují východními naukami, např. o čakrách, karmě a reinkarnaci, tu za ta desetiletí vývoje vyrostlo mnoho různých wiccanských směrů, covenů i jednotlivců, kteří pracují s některým konkrétním evropským pohanským panteonem a ve své praxi a při oslavách svátků opravdu hodně čerpají z folkloru a lidových tradic našich předků.

V poslední době si proto často kladu otázku, co vlastně dělá wiccu wiccou? Proč se k ní někteří hlásí, ačkoli je jejich praxe už hodně blízká principům tradičního evropského pohanství. A proč se od ní jiní pohané distancují, ačkoli jejich praxe wiccu nápadně připomíná? Obrátil jsem se tedy s těmito otázkami na několik svých pohanských přátel. Wiccanů jsem se ptal, co musí čarodějova praxe nutně obsahovat, aby se to dalo ještě nazývat wiccou a ne-wiccanů, ovšem zřetelně wiccou ovlivněných, jsem se ptal, proč se vlastně nechtějí být wiccany? Na mé dotazy zareagovalo postupně 6 lidí. Tři wiccani a tři ne-wiccani. Pokud se vám chce, můžete si teď přečíst jejich odpovědi.

Začneme tedy wiccany. Nejdříve jsem se se svoji otázkou obrátil na známého českého wiccana Jindřicha Džina Prouska. Nedávno jste ho mohli vidět např. v televizním pořadu Folklorika v díle věnovaném pohanství :
"Džine, co podle tebe nutně musí obsahovat čarodějova teorie a praxe, aby se tomu ještě dalo říkat wicca? Jde mi o to, co podle tebe vlastně dělá wiccu wiccou a odlišuje jí od ostatních čarodějnických nebo pohansko-čarodějnických tradic."

Džin - Eklektický wiccan :

Nejprve bych rád uvedl, že čerpám hodně z vlastních domněnek, soudů a předpokladů. Pakliže tu píši o tom, co si myslím o některých denominacích a větvích wiccy, do jejichž praxe nejsem zasvěcen, berte to prosím jen jako pohled zvenčí. Rád se nechám poučit a opravit a rozhodně nechci urazit ničí cestu. Takže pozvání na pivo všem, kteří vědí více a chtějí se se mnou o něco ze svých znalostí podělit.
Definovat wiccu je poměrně složitý a nevděčný úkol. V prvé řadě si myslím, že by bylo vhodné zmínit rozdíl mezi wiccou tradiční a wiccou, které se z nedostatku lepších výrazů říká wicca eklektická, ačkoli právě eklekticismus jí zcela nedefinuje a ani jí není vyhrazen. Pokud jsem dobře informován, eklekticismus a vývoj se ani tradičním covenům nevyhýbá.
Tedy k prvnímu dělení: tradiční wiccu bych definoval jako tradici, která je předávána od zakladatele wiccy G.B. Gardnera prostřednictvím nepřerušeného řetězce zasvěcování dále. Zde na této cestě se časem vyvinuly rozličné verze a denominace. Některé z nich si mají dnes, myslím, k původní Gardnerově praxi dál, než mnohé coveny označované jako eklektické. Zde mám na mysli zejména spolky přísně jednopohlavní a k druhému pohlaví obezřetné až nepřátelské.
K té eklektické části spektra. Myslím si, že se jedná o nepřesné označení, sám přemýšlím například o označení sekundární, derivovaná nebo nelineární. V podstatě se jedná skupiny a jednotlivce, kterým se nedostalo zasvěcení v tradiční linii, ale využili pouze studium knih a dalších materiálů, které někteří praktikující wiccané vydali. Případně vše doplnili vlastní gnózí a experimenty. Z valné většiny proto, že v rozhodnou dobu neměli (nebo neviděli) možnost se k tradiční skupině připojit a projít zasvěcením. Do této skupiny se s valnou většinou tuzemských wiccanů sám řadím. A musím říci, že je to fungující, naprosto autentická a rovnoprávná cesta, která nenapojením na tradiční linii nijak netrpí.
Tato druhá skupina je snad ještě pestřejší než množina tradičních wiccanů. Najdeme zde coveny, které se velmi přibližují tradičním a praktikují to, co je z tradiční wiccy (polo)veřejně známo a publikováno, až po lidi, kteří používají označení wicca velmi svobodně a často toho ví o její historii a vývoji velmi málo nebo nic.
To bychom měli v nejhrubších rysech nějaké dělení. Pojďme si říct, co nás spojuje. Podle čeho bych tedy asi poznal wiccana. Je to víra v Bohyni a Boha a putování s nimi a za nimi, jejich uctíváni. Jakkoli jim chceme říkat. Ať je to Veliká Matka a Rohatý Bůh, Paní a Pán, Aradia a Cernunnos, Diana a Světlonoš… Jmen a tváří mají mnoho. Dále nás spojuje vnímání cyklů v plynutí času, sdílíme podobné verze legendy, slavíme podobně svátky Kola roku, a snažíme se na sobě pracovat, vyvíjet se a posouvat své obzory. Kdo toto všechno poctivě dělá a chce se nazývat wiccanem, rád jej za wiccana budu považovat.
Praktikování magie je wicce také vlastní a wicca je jedním z průsečíků pohanství a čarodějnictví. Myslím ale, že čarodějnická praxe není to hlavní a zásadní, spíše je přirozeným souputníkem a nástrojem wiccana.
A kdo je podle mne za hranicí "toho, aby se tomu ještě dalo říkat wicca"?
Kromě těch, kteří se nevejdou do výše vymezeného popisu, to budou ještě ti, kteří jej splňují jen formálně, ale nemají wiccu, jako svou upřímnou, vnitřní a pravou cestu. Různí šarlatáni, "děti", které si jen hrají na čarodějnice, borečkové, kteří si snaží vybudovat coven jako jakýsi harém ochotných následovnic a sexuálních hraček a podobným typům. Prostě ti, předstírají, že jdou po této cestě, ale sledují úplně "blbé" cíle, podvodníci, kteří jsou neupřímní k ostatním a často i k sobě. Naštěstí je tu čas, který působí jako bezvadný filtr a nemám pocit, že by se jich v našem prostředí vyskytovaly zástupy.

...

U dalších dotazů už jsem upřesnil, že mi jde především o wiccu eklektickou, která je v našich podmínkách rozhodně rozšířenější. Následuje odpověď Jakuba Zahrady Achrera, autora knihy Wicca - první zasvěcení, člověka, který stál u zrodu mnohých pohanských aktivit u nás.

Zahrada - Alexandijsko-gardnerovský wiccan :

Eklektická wicca by podle mého názoru měla být založena na uctívání Bohů v párech. Jedná se o náboženství, které se zaměřuje na plodnost, to znamená, že obřady by měly být vždy zaměřeny na nějakou Božskou dvojici. Může to být Rohatý Bůh a Velká Bohyně Matka, což je pro wiccu typická a ideální dvojice, ale mohou to být i jiní Bohové s podobným vztahem. V každém případě, toto zaměření je středobodem celé praxe. Dalším typickým rysem je pojetí posvátného prostoru, což je obřadně vytyčovaný magický kruh. Dalším prvkem je přivolávání čtyř živlů a směrů do posvátného prostoru. Nezbytným koncem obřadu pak je požehnání "koláčů a vína", které mohou být samozřejmě dle libosti nahrazeny například chlebem a pivem. Podstatná je spíše symbolika celého obřadu. Obřady by se měly odehrávat pravidelně v rytmu osmi svátků kola roku. Za sebe bych asi řekl, že teorie ve wicce není zase tak moc podstatná. To důležité jsou rituály samotné.

...

Oslovil jsem také kolegyni vlogerku Daraiju, která točí videa pro svůj kanál Čarodějnictví v praxi.

Daraija - Eklektická wiccanka :

Ahoj Miky Usmívající se . Tak, když bych se nad tím zamyslela, řekla bych, že jde především o víru v Boha a Bohyni, jakožto dvě nejvyšší síly přírody, které vše řídí a ve své podstatě jsou hodné a milují nás. Wicca nemá panteon, pouze dva bohy, jejichž příběh vidíme kolem sebe v projevech kola roku. To bych řekla, že je základem Wiccy. Někteří wiccané třeba s panteony pracují, ale vždy vnímají Boha a Bohyni jako dvě nejvyšší síly, které jsou nad jakýmkoli panteonem. A druhá věc, která podle mě určuje wiccu, je dodržování Wiccan rede. Nebo alespoň vnímání Wiccan rede jako posvátného pravidla. Jinak řečeno pro wiccany je v magii nepřípustné, co jiným nevadí. (Nebo z toho mají alespoň špatné svědomí Usmívající se). Především jde o nezasahování do vůle jiné osoby, to je ve wicce vnímáno jako špatně. Takhle to vidím já.




Nyní se podíváme na odpovědi ne-wiccanů. Začneme třeba u známé blogerky Lady Roveny, které jsem se zeptal :
"Dříve tě to evidentně táhlo k wicce, ale pak jsi začala svojí víru a praxi cítit víc jako čarodějnictví nebo "babojagismus", v čem konkrétně cítíš odlišnost své cesty od té wiccanské?"

Lady Rovena - Eklektická čarodějnice :

Ahojky Miky, správně je to "babajagismus" Usmívající se ale to je jen takový detail Mrkající hehe... určitě odpovím, pokud budu umět, protože tyhle věci jsou pro mě víc o tom jak to cítím a vnímám a to se mi vždycky blbě popisuje. Asi jde o to, že ať už wicca nebo jakákoliv víra, křesťanství, severské náboženství apod. má nějaká pravidla nebo zákony řekněme. Aspoň já to tak vnímám...tohle udělej tak a tohle zase jinak apod. No a já jsem taková, řekněme svobodná duše a ráda si beru od každého to co se mi líbí a co se mi nelíbí to nedělám. Řeknu to hodně přeneseně...svatba v kostele by se mi líbila, ale na to aby mohla proběhnout, bych musela být pokřtěná a projít všemi možnými rituály, které jsou nutné a to já nechci...druhá možnost by byla tučný úplatek knězi, který by tyhle legrace obešel. A to taky nechci Smějící se Nic lepšího mě fakt v ten moment nenapadlo, jako přirovnání. Nebo jako vegetariánství...maso moc nemusím, ale postav přede mě tatarák a sežeru to i s talířem Smějící se Takže ráda si jdu svou cestou, tvořím si svá pravidla a neřeším to. Každopádně wicca mě nasměrovala tam kde jsem teď a kde třeba budu za 100 let Smějící se takže jako výchozí bod dobrý.

...

Oslovil jsem také Coreyemmah, velmi známou čarodějku, která byla naší první českou pohanskou vlogerkou :

"Označuješ svoji víru a praxi, jako eklektické čarodějnictví. Proč ne eklektická wicca? V čem konkrétně se tvoje cesta od wiccy liší?"

Coreyemmah - Eklektická čarodějnice :

Považuji svoji praxi spíš za eklektické čarodějnictví než eklektickou wiccu, protože ve své praxi sice čerpám i z wiccy, ale i z dalších čarodějnických odvětví, jako jsou hedge witchcraft a seidr šamanismus přesahující do shapeshiftingu, asatru a vanatru plus runy, chaos magie. Oslavuji sice 8 sabatů na wiccanská data, ale nedělám kruh, nepracuji se 4 živly, nevnímám celek jako dualitu Boha a Bohyně, nepostupuji podle runy čarodějů, nepoužívám obvyklé wiccanské pomůcky, neřídím se wiccan rede, moje rituály neprostupuje cyklický mýtus, nedělám koláče a víno, nedávám obětiny, neinvokuji, od bytostí nežádám, nýbrž jim děkuji - časově se můj rituál orientuje jinam než obvyklý wiccanský tok magie.

Jak to tedy dělám namísto wiccanského modelu? Najdu si místo, kde se cítím bezpečně nebo chodím stále na jeden bod v lese. Pracuji obvykle se 2 živly nebo polaritami, ale nevnímám je jako božstvo. Celek je pro mě příroda, ta je zároveň muž i žena, protože spousta živočišných druhů umí být mužem i ženou nebo třeba muž rodí děti atd, plus rostliny jsou příběh samy pro sebe a také je považuji já živé - jedu animismus. Moje rituály mají postup spíš nahodilý, společnými znaky ale bývá meditace, magie, poděkování bohům, věštba - v tomto pořadí. Používám kotlík a tzv. Crane bag (pytlík s různými pomůckami, u mě třeba kameny, jehly, svíčka, křída atd.). Řídím se vlastním svědomím a instinktem. Z mýtů si beru poučení mimo rituály, pro mluvení k bohům pak z mýtů dodám jejich atributy. Nemám náhradu za koláče a víno, prostě to tam není. Místo obětování se dělím, když něco mám tak kousek dám, za obětinu ale považuji částečně svůj styl života, kterým projevuji zodpovědný vděk přírodě. Neinvokuji, nežádám o přítomnost, spíš tak jako posílám bohům zprávy typu koukej co teď dělám, doufám, že se máš taky dobře a díky za všechny ryby. Děkuji, že mi bohové nedávali od minulého sabatu moc kapky, nežádám je, aby mi dali do dalšího sabatu nějaký nadstandard.
Ve zkratce je podstata v tom že nabaluji svou praxi na čarodějnictví nikoli na wiccanský základ. Čarodějnictví je středobodem.

...

Na závěr jsem se obrátil i na svého soukmenovce a dobrého přítele Miroslava Frostíka Mráze :

"V začátcích své praxe jsi byl stejně jako já hodně ovlivněný wiccou, v čem konkrétně jsi se později s wiccou rozešel, co dneska vidíš jinak, než eklektický wiccan?"

Frostík - Keltský pohan :

V naší době hledání a zbavování se nevědomosti byla tato forma pohana přímo ideální. Nesvazovala tě, nutila k objevování vlastní cesty a experimentování. Naučila nás tvorbu rituálu a přístupu k duchovnu. Správný eklektik nelpí na dogmatu a nebojí se začít znovu a jinak na základě předchozích zkušeností a nově zjištěných faktů. Právě pod tlakem nových informací, najednou vidíš kořeny Wicca z jiného úhlu. Vidíš vliv křesťanských esoteriků až po různé mystické společnosti, které vznikaly z odporu proti církvi. To se odráží v různých formách Wicca a pro mě je to dnes nepřijatelné. Třeba to používání samého "žehnání" nebo výrazu "Ve jménu Matky Bohyně a Otce Boha posvěcuji /žehnám…", z kterých už cítím přímé kopírování křesťanství. Po této cestě prostě nepůjdu. Pokud studujete více směrů Wicca, všimnete si, že si zakládá na absolutní dualitě v každém rituálu. Já dnes používám jasně zaměřený rituál pouze na jednu věc. Rovnováha za každou cenu neexistuje. Co mi však vadilo od začátku a s čím jsem se nikdy nesblížil, je stálé zdůrazňování lásky. Pro mě je to moc "přeslazené" a spíš mi přijde, že ten co jí nejvíce hlásá, je jí nejvíc vzdálen. Ale když jsme dospěli na naší duchovní cestě až sem, nemáme kus toho skeptického eklektika stále v sobě?

...


Co říci závěrem? Když člověk čte ty odpovědi, uvědomí si, že každý člověk je individualita a málokdo z nás (pokud vůbec někdo) se vejde do oficiálních škatulek, které jsme si vytvořili, aby to bylo pro nás přeci jen trochu přehlednější.
Pro wiccany je očividně velmi důležitá práce s božskou dvojicí, která bývá v různých tradicích nazývána různými jmény, ale v zásadě vždy představuje jakousi vesmírnou Prasílu, která je tvořena mužským a ženským principem. Dalšími důležitými znaky wiccanského čarodějnictví je pak práce v magickém kruhu, vyvolávání živlů a vnímání a oslavování přírodních proměn během osmi svátků a na kole roku. Wiccanské rede kupodivu uvedla ve své odpovědi pouze Daraija. Když jsem se na toto pravidlo, které známe ze všech wiccanských knížek ptal Džina a Zahrady, oba shodně odpověděli, že ho vnímají pouze jako dobré doporučení, ale nikoli jako neporušitelné dogma.

Obě zpovídané ne-wiccanky si podle všeho nejvíce cení svobody a wiccu vnímají jako jistým způsobem omezující koncept. Frostíkovi navíc, podobně jako mě, vadí skutečnost, že kořeny wiccy sahají spíše ke křesťansko-magickým řádům, než k původní pohanské tradici. Nicméně, všichni dotazovaní ne-wiccani dokáží dodnes na wicce některé její aspekty ocenit a do své vlastní cesty zařadit.


WANNABEES

20. listopadu 2017 v 16:46 | Asatru Folk Assembly
Hned v úvodu bych rád řekl, že jsem ve svém životě potkal mnoho bílých lidí, které inspirovala spiritualita amerických indiánů a dá se vlastně říct, že mezi ně patřím i já sám. Někteří z nich patřili ke skautům, trampům či woodcrafterům, někteří třeba k "duškovcům", jiní byli součástí tzv. Euroindiánů, tj. subkultury, která ve volném čase napodobuje indiány i oblékáním a způsobem života. Rád bych zdůraznil, že drtivé většiny z nich si hluboce vážím. Jsou to obvykle čestní a dobří lidé, kteří se snaží žít v souladu se svým svědomím a přírodou. Přesto si nelze nevšimnout, že jsou mezi obdivovateli indiánů velmi časté tendence zavrhovat svoji vlastní kulturu, která bývá vnímána jako zkažená a zlá a naopak nekriticky přijímat všechno, co se tváří indiánsky. To je ale paradoxně velmi neindiánské. Řekněte sami, co byste si pomysleli o indiánech, kteří by zavrhli své předky a ve svém volném čase se oblékali do slovanských krojů a místo posvátné dýmky si do kruhu posílali chléb se solí? Bylo by to zvláštní, že? Jestli se tedy chceme něčím indiánům podobat, pak by to podle mě, měla na prvním místě být úcta k našim vlastním předkům a k našim původním tradicím.

Následující článek se objevil jako leták vyrobený v roce 1995 americkou organizací Asatru Folk Assembly. Leták byl zaměřený na Američany s evropskými kořeny, kteří jsou přitahováni k spiritualitě amerických indiánů. Text získlal uznání od několika indiánských spisovatelů a myslitelů, včetně Vine Deloria, autora knihy BŮH JE RUDÝ a mnoha dalších knih zabývajících se americkými indiány.

Termín "wannabees" používají někteří domorodí Američané jako označení neidiánských jedinců, kteří "chtějí být" indiány.

Takže jste možná Evropan nebo Američan s evropskými kořeny, který je přitahován k domorodé americké spiritualitě...
Těm, kteří chtějí žít v souladu se Zemí a s jejími bytostmi, nabízí cesta amerického indiána opravdu hodně. Jednoduchost života blízkého přírodě a silné šamanské techniky právem přitahují všechny, kteří chtějí chodit po této planetě s lehkostí a poznat cesty duše, které nás dovedou k moudrosti. Mnoho lidí, včetně těch, kteří jsou evropského původu, cítí touhu kráčet po této duchovní cestě.

Nicméně, měli byste se nad něčím zamyslet. Mnoho domorodých Američanů má totiž pocit, že byste měli spíše hledat cesty vašeho vlastního lidu, než napodobovat jejich zvyky. Chápou váš zájem o své tradice, ale myslí si, že byste měli hledat něco, co je prostě vaše.

Možná se ptáte. No jo, ale co je vlastně naše?

Před dávnými věky žili také Evropané kmenovým způsobem života. Na Britských ostrovech i na celém evropském kontinentu žili keltské, germánské, slovanské i jiné kmeny. Některé v hlubokých lesích, jiné v drsných mořských oblastech. Náš způsob života byl tehdy hodně podobný americkým indiánům, které obdivujete. Země byla naše matka, Thor rachotil svými hromy, Odin vedl divoký lov, Freya nám ukazovala, že ženy mohou být krásné i silné. Strom Yggdrasil držel Devět světů ve svém objetí a síť Wyrdu pojila dohromady všechny věci. Naši předkové stále žijí v nás, mluví k nám v našich snech a můžeme je vidět v očích našich dětí.

Cesta domorodých Evropanů obsahovala i spoustu věcí, které vám budou povědomé. Hledání vize? Seveřané ji nazývali "utiseta" nebo-li "sedět venku". Potní chýše - Sweat lodge? Sauna bývala posvátným místem, kde jsme se setkávali s březovou bohyní a dalšími duchy. Velcí válečníci? Naše historie je na ně bohatá. Ctění Země? Potoky, skály, stromy - to všechno mělo své duchy, kteří byli našimi přáteli. Šamani? Odin, otec bohů, byl mistrem šamanství!

Pak se věci změnily. Do našich zalesněných území přišla nová víra z daleké země, kde naše kmeny nikdy nežily. Přicházela s mečem a ohněm a zabíjela nebo vyhnala ty, kteří nepřijali cizí způsoby. Mnoho tisíc z nás raději zemřelo, než by se podřídili cestě vetřelců. Nakonec ale církevní zvony zahnaly duchy do podzemí, aby tam žili v skrytu, a přes závoj falše jsme ztratili schopnost ty mocné síly vidět. A tak to zůstalo po mnohá staletí a my si přinesli tuto cizí víru sebou i do země, kterou jsme nazvali Amerika. Nebyly to ovšem kmeny Anglů nebo Sasů, kdo špatně zacházel s domorodými Američany; byl to lid odříznutý od vlastní duše a od moudrosti dávných generací.

Ale čas opět pokročil, a nyní se dějí nové věci. Cesta staré Evropy, tak dlouho rozdrcená a potlačená, je opět přístupná svým ztraceným synům a dcerám! A volá vás.

Pochopitelně je správné respektovat domorodé Američany. Jedním ze způsobů, jak je ctít, je však neparazitovat na jejich náboženství, jejich duchovnosti a jejich předcích. A je tu i cosi, jako povinnost. Nemáte snad dluh ke svým vlastním předkům - jejichž krev, kosti a duše jste? Není správné hledat nejprve je? Tisíce generací praotců a pramatek, bojovníků, lovců, průzkumníků a hrdinů vás volají. Jsou to vaši příbuzní. Chcete vyléčit náš lid, uzdravit náš svět a znovu kráčet cestou válečníka a mudrce. Slyšíte ty hlasy, které vás volají domů? Odpovíte?


Foto : Media Diversity





.

O HROMNICÍCH

8. února 2017 v 8:23 | Miky |  KOLO ROKU
Články v poslední době už moc nepíšu, natáčím ale videa s pohanskou tématikou a rád všechny čtenáře tohoto blogu uvítám na svém video-kanále Mikyho rozumy.
Poslední dvě natočená videa se týkala nedávno proběhlého svátku Hromnic :








.

Samhain na Hradištní hoře 2016

18. listopadu 2016 v 17:24 | Miky |  KOLO ROKU


Na tradiční samhainovou oslavu, kterou už několik let organizuje Frostík společně s Jirkou Růžičkou a dalšími přáteli jsem vyrazil z Tábora v sobotu dopoledne. Poprvé jsem využil autobusové dopravy s firmou RegioJet a řádně mě to vyvedlo z míry. Řidič mě po zaplacení jízdného odkázal do rukou stevardky, která mě usadila a zeptala se mě zda budu chtít sluchátka. Chvíli jsem na ní nechápavě civěl a pak jsem si všiml, že je na zadní straně každého sedadla malá obrazovka s internetem a s úsměvem jsem odmítl. Stevardka se nedala a hned na mě : "Dáte si něco k pití nebo třeba kávu?
"Ne"
"Chtěl byste noviny?"
"Ne, děkuji."
Když už se otáčela, rozmyslel jsem si to : "Ty noviny bych si možná vzal."
"Blesk, nebo Mladou Frontu?"
"Radši Mladou Frontu."
Když jsem pak dostal zdarma výtisk novin a stevardka odešla, začal jsem se pomalu dostávat ze šoku, že je něco takového v ČR možné. Otevřel jsem tedy deník a s pobavením jsem se začetl do článku o tom, jak hinduisté milují Donalda Trumpa. V Indii prý zapalují velké obětní ohně a modlí se ke svým bohům, aby byl Trump zvolen, neboť věří, že jen on je spásou světa. Tak snad to má ten Trump dobře pojištěný. :-D
V Českých Budějovicích už mě čekal soukmenovec Frostík. Byl jsem totiž jeho ženou pozván k nim na oběd. Nejdříve jsme ale zajeli k tajné Hromovládcově svatyni, kterou Frostík vybudoval a ji ještě neviděl. Dost jsem se na to těšil, ale skutečnost ještě předčila moje očekávání. Frostík mě vedl nenápadnou lesní pěšinou až k hustému trnkovému křoví a pak mi pokynul, abych do trnek vstoupil sotva znatelným tunelem. Cesta, která se pomalu zatáčela byla tak akorát na šíři těla. Musel jsem jít v mírném předklonu, ale když se pak prostor rozšířil a já zdvihl hlavu zůstal jsem zkoprněle civět na rozlehlý plácek s kamenným kruhem a oltářem, ze všech stran ukrytý v křoví. Keře byly bez listí takže na stranu, kde roští přechází v pole bylo docela dobře vidět. Z opačné strany je ale svatyně dokonale ukryta a v době kdy trnky a šípky zarostou listím, to tu musí být úplně odříznuté od okolního světa.
"Paráda!" vydechl jsem "Už se těším na Hromnice až tu bude ten zasvěcovací obřad"




Frostík totiž vyrábí nový mohutný dřevěný Hromovládcův idol, který tu chce začátkem února postavit a zasvětit. Pak jsme společně připili Hromovládci Kozlem, jak také jinak, když jeho vůz jezdí v mytologiích po obloze s kozím spřežením a vydali jsme se k Frostíkům na oběd. Frostíkova žena Katka nám zatím přichystala českou klasiku vepřo-knedlo-zelo. Najedli jsme se, Frostík zabalil poslední věci a vyjeli jsme konečně k Hradištní hoře, kde se měl konat samhainový obřad. V Kaplici jsme ale ještě museli zastavit, abych si koupil něco k jídlu, neboť jsem zjistil, že jsem nechal potravinové zásoby doma. Jsem to hlava děravá! Vzpomněl jsem si ale na blbce Morleye z Kerouacových Dharmových tuláků, který si na výlet do hor zapomněl přibalit spacák a to mě uklidnilo, tak špatný to se mnou ještě není.
Další mezipřistání jsme měli na Rašovce, kde jsme měli domluvený sraz se soukmenovci Tomasem a Kreiem a jejich drahými polovičkami. Potom jsme konečně nasedli do aut a vyjeli na Jírovu louku na úpatí Hradištní hory, kde se měl obřad konat.




Na louce už byl Jíra a spousta dalších lidí. Všichni čekali jen na nás, abychom společně zasadili do země ke kamennému stolu a menhiru obrovský dřevěný idol rohatého boha. Když jsme to udělali, vyrazili jsme všichni na dřevo. Bylo nás na to hodně, takže dřeva bylo během pár minut dost a já se mohl pustit do stavby svého přístřešku, ve kterém jsem hodlal přečkat noc. K narozeninám, které mám přímo na Dušičky jsem totiž dostal bivakovací plachtu Condor, kterou chválí mnozí čeští bushcrafteři. Za komančů jsme spali normálně pod igelitem a já ho ještě donedávna používal. Pak jsem ale vyrazil pod širák se skauty a když jsem si večer vybudoval svůj igelitový přístřešek chodili se na mě ti mladí skautíci koukat, divně se uchechtávali a vedli řeči o fosilním skautingu. Tehdy jsem pochopil, že igelit, o kterém zpívá ve své písničce i Honza Nedvěd, dnes používají už pouze bezdomovci. Další důvod proč mě bezdomovci serou. Úplně vzali nám starým vandrákům styl! Vždyť se na ně podívejte, maskáče, kanady, skoro jako bych se díval do zrcadla. :-D No, s igelitem už je konec. Bivakovací plachta, která je lehká a skladná se naprosto osvědčila. Po půlnoci totiž začalo pršet, ale já pod ní vydržel v suchu a pohodě krásně až do rána. Ale to trochu předbíhám.




Zatím je tedy sobota večer a my se připravujeme na obřad. Setmělo se, na obloze září Měsíc , Venuše a první hvězdy a všichni se přesouvají k obřadišti. Na kamenném oltářním stole stojí velký kotel a Frostík poruší večerní ticho a hlasitě ho rozezvučí třemi údery kovového žezla. Obřad začíná. Jako již tradičně zapálím svazek pelyňku a všechny účastníky obejdu a očistím jeho kouřem. Potom už má slovo hlavní "druid" Frostík. Svolává postupně bohyni a boha v jejich třech podobách a z davu na Frostíkovo zavolání vždy vystoupí jedna z účastnic nebo z účastníků a položí vedle kotle polínko s příslušným ogamovým znakem. Pak nastupuje Jíra, který vykřeše oheň. Frostík ho převezme a zapálí dřevo v kotli, postupně přihazuje i ogamová dřeva. Každý pak má možnost si z tohoto ohně zapálit svíčku, pochodeň či lucernu a s těmito světly se vydáváme do lesní tmy.




Frostík nás vede po strmé cestě vedoucí na vrchol hory. Naše lampy vydávají jen slabé světlo, které víc oslňuje než svítí na cestu a tak klopýtáme přes kořeny a kamení a jako bludičky těžce stoupáme do stráně. Začíná mi být horko, funím jak lokomotiva, ale snažím se s ostatními držet krok. Konečně se průvod zastavuje. Ocitáme se na malém plácku mezi stromy na vrcholu hory, na akropoli bývalého hradiště z doby bronzové. Naše světla osvěcují malou kamennou mohylu, vedle které je v zemi zasazen kovový rovnoramenný keltský kříž v kruhu. Naše svíčky pomalu zaplňují mohylu. Frostík naplní roh vínem a začíná několik kol přípitků, při nichž vzpomínáme hlavně na naše mrtvé. Při dolévání rohu nastává drobný zádrhel, nikdo z nás totiž nemá po kapsách vývrtku. Frostík, ale pohotově situaci řeší a zarazí korkový špunt do lahve špičatým parohem, který zdobí vchol jeho nové druidské hole. Potom dochází víno a někdo nabízí svou láhev medoviny. To nejlepší na závěr, pomyslím si. Frostík dolil roh, napil se a místo přípitku vypustil z úst něco, co znělo jako "Yeah!" :-D Zaznívají poslední přípitky, stojíme v kruhu obklopeném stromy a nad hlavami nám září hvězdy. Je jasné, že tohle byla úplně nejlepší část našeho obřadu.




Pak sestupujeme dolu, zpátky na Jírovu louku, zpátky k ohništi, kde se rozproudí klasická zábava. Hraje se na kytaru, popíjí se a všichni plkají takové ty pivní nesmysly a všem je nám dobře. Samhainu na Hradištní hoře jsem se zúčastnil podruhé a už teď vím, že pokud budu moct, příští rok přijedu určitě zase.









.

MIKYHO ROZUMY

27. června 2016 v 20:29 | Miky |  JINÉ
Moje současná aktivita na youtube.Smějící se


ZAMYŠLENÍ NAD JEDNÍM CITÁTEM...

7. dubna 2016 v 8:55 | Miky |  JINÉ
"Věřím tomu, že existuje něco jako Prastarý zákon, jako souhrn vědění hodně starých předků, pak monoteistický Starý zákon - dar pouště, a pak křesťanský Nový zákon a že to všechno dohromady tvoří jeden celek. Ten je stabilnější, když vnímá Prastarý zákon a také pak stojí na pevnějších základech."
/ Václav Cílek /

Geolog Václav Cílek, člověk s duší filosofa, který ve svých knihách a televizních pořadech dokáže poutavě vyprávět o kamenech, starých alejích, klimatických změnách, ale i o kultuře či náboženství se otázce na jeho osobní víru či světonázor dokázal zatím vždy dobře vyhnout. Považuje to prostě za svoji osobní věc a tajemství. Z poslední Cílkovy odpovědi (a zároveň úvodního citátu tohoto článku) z rozhovoru vedeného pro web Pohanského kruhu však lze mnohé o povaze jeho víry vytušit.

Pan Cílek určitě není pohan, alespoň ne v tom smyslu, jak tento pojem chápeme my. Jeho spiritualita by šla možná spíše popsat, jako jakási mimo-konfesní moudrost čerpající z různých zdrojů, včetně těch mimo a před-křesťanských. Co se týče Evropy, cítí tady pan Cílek zřejmě určitou kontinuitu ducha, která se táhne lidskými dějinami od pravěku, přes středověk, až prakticky dodnes. V tom s ním nelze než souhlasit. Křesťanství se v Evropě na počátku sice často šířilo ohněm a mečem a relikty pohanství bývaly přísně zakazovány a mnohdy i tvrdě potlačovány, přesto ale muselo nové náboženství udělat postupně řadu ústupků a spoustu pohanských praktik do sebe absorbovat, protože jinak by nemělo šanci, aby ho prostý lid, věrný tradicím svých otců, doopravdy přijal za své. Šiřiteli nové víry se navíc někdy stávali i ti, kdo byli dříve horlivými vyznavači starých obyčejů. U nás to byla například svatá Ludmila, o které kronikáři prozrazují, že bývala původně pohanskou kněžkou, a tak se nám vědomosti pohanských předků pěkně infiltrovaly do křesťanství.

My, současní stoupenci pohanství se dnes vlastně nacházíme v opačné situaci. Navracíme se k pohanským tradicím svých dávných předků, ale po staletích, kdy životy našich pradědů a prababiček formovala importovaná víra z Palestiny, si sebou do pohanství nutně přinášíme spoustu navyklých vzorců myšlení a jednání z křesťanství. Přerod křesťana (v našem českém případě spíše post-křesťana) v pohana je obvykle velmi dlouhý proces v němž jde ruku v ruce poznávání způsobu života a myšlení našich předků a postupné opouštění těch "křesťanských" vzorců, ve kterých jsme vyrostli. Je ovšem pravdou, že nelze dvakrát vstoupit do stejné vody, a nikdy už nebudeme stejnými pohany, jakými byli naši předci před tisícem let, a některé pokřesťanštělé způsoby si stejně vědomě či nevědomě ponecháváme. Je to dost podobné tomu, jako, když si kdysi první křesťané vědomě či nevědomě ponechávali něco, ze svých způsobů pohanských. Renesance pohanství je běh na dlouhou trať a práce na mnoho generací a tu křesťanskou stopu už si sebou asi poneseme navždy. Tisíciletá křesťanská tradice se jednoduše vymazat nedá. Věřím tomu, že v budoucnu bude naše stará původní víra mnohem silnější a rozšířenější, než dnes, ale s odkazem křesťanské kultury se budeme stále setkávat v oblasti umění, architektury, historie, práva apod. A stále tu jistě budou i křesťané. Doba, kdy se lidé rodili do samozřejmé domácí pohanské tradice, která nebyla konfrontována s jinými tradicemi, je už nenávratně pryč.

Znám pár pohanských radikálů (asi tři), kteří by chtěli bořit křesťanské kříže a možná i zapalovat kostely, nebo se izolovat od okolního světa v nějaké své rodové sektě a určovat svým ženám a dětem, co si smějí či nesmějí myslet, ale tudy cesta podle mě nevede. Všechna tzv. Abrahámovská náboženství (dnes hlavně islám) považuji sice za nebezpečná a nám pohanům nepřátelská, a na rozdíl od pana Cílka se s tou blízkovýchodní pouštní tradicí starého a nového zákona opravdu neztotožňuji, ale tím, že bychom bořili kapličky nebo chtěli mít absolutní kontrolu nad lidským myšlením, bychom se vlastně těm monoteistickým diktaturám jedině připodobnili. Metodu Pohanského kruhu, kdy jsou např. na křesťany odcizená stará posvátná místa umisťovány dřevěné cedulky s informací o předkřesťanském významu dané lokality, považuji za mnohem přijatelnější cestu.

Na závěr bych se vrátil k úvodnímu citátu Václava Cílka a pokusil bych se vyjádřit své vlastní vyznání podobným způsobem, jako on :

"Věřím tomu, že je správné se vracet k původním tradicím, víře a vědění svých předkřesťanských předků. Věřím, že tato víra bude stát na pevnějších základech a bude stabilnější, pokud bude přes všechny výhrady vnímat a respektovat i staletou křesťanskou kulturu našich pradědů a prababiček. Zvláště pak tu část křesťanské kultury, která je spjatá s folklorem a lidovými zvyky, protože právě ona je nositelkou tradic, které svými kořeny sahají až do časů pohanských"
/ Miky /



.

Kam dál