na Blog.cz

Ještě za časů našich babiček a prababiček bývala v naší zemi spousta všelijakých vesnických vědem a babek kořenářek. V některých částech Moravy a Slovenska se jim dokonce říkávalo bogyně, nebo bohyně. Vesnické vědmy bývaly nositelkami dávné lidové moudrosti a tradic, jejich stáří sahalo často tak hluboko do historie, že by se patrně i ony samy divily. Škoda, že jejich znalosti nebyly lépe etnograficky podchyceny a zachovány. Je to ale vlastně docela pochopitelné. Vědmy si svá tajemství většinou střežily a rozhodně je snadno neprozrazovaly, zvláště ne zvědavým badatelům z měst. Údaje národopisců tak žel často pocházejí z druhé ruky, tedy od těch, kteří byli vědmami léčeni a ti si samozřejmě všechno nepamatovali a nakonec ani všemu co bogyně dělala nerozuměli.

Skálu nad rybníkem Jordán, které se říká Rytíř, každý rodilý Táborák dobře zná. Jako kluci jsme z ní skákali do vody, která je podle zdejší pověsti v těchto místech hluboká na výšku táborské kostelní věže. Ve skutečnosti pod Rytířem moc velká hloubka není a ti, kteří tu skáčou šipku si musejí dávat dobrý pozor, aby si neodřeli obličej o dno (něco o tom vím).
Ke skalce se váže řada zajímavých pověstí. Zuří-li bouřka, není prý radno se tu zdržovat. V hromobití tu prý bývá slyšet dusot a ržání koní na kterých se přízrační jezdci řítí ke skále. V jejich čele na bělouši bez hlavy jede rytíř s taseným mečem a za ním houf jeho služebníků na koních, kteří potí krev. Celá jízda skončí ve vodě pod skalou a toho, kdo by se jim připletl do cesty, vezmou sebou. V této legendě lze spatřit jistou podobu s takzvanou "divokou honbou", která se vyskytuje v mnoha pověstech z celých Čech, ale i Německa a dalších zemí. Pro divokou honbu by mluvila i další místní pověst, která tvrdí, že se ze skály kdysi zřítil rytíř, který na koni v těchto místech pronásledoval jelena. Jiná pověst ale praví, že se zde utopil i se svým koněm švédský důstojník za doby Třicetileté války.
Mě se samozřejmě líbí nejvíc ta varianta s divokou honbou, protože podle některých etnologů má divoká štvanice kořeny v germánských legendách a vede ji sám bůh Wótan (Odin). Ať už je to ale jakkoli, má toto místo něco do sebe. V létě je tu občas mumraj a děti se zde věnují vodním radovánkám. Když jsme tu byli ale s Maruškou dnes, byl tu nádherný klid, slunce prosvěcovalo zasněžené větve dubového hájku nad skalou a bylo zde krásně.

Pohled shora. Odtud se řítí přízračný rytířský průvod do vod Jordánu.

PLAVUŇ VIDLAČKA

Latinský název : Lycopodium clavatum

Plavuň je další rostlinou, kterou jsem objevil díky Wolfovi Dieterovi Storlovi. Mám toho chlapa čím dál radši, vypadá jako divý muž a píše se stejným rozhledem a moudrostí jako Gary Snyder, nebo náš Václav Cílek. O rostlině, které Galové říkali Selago a my ji známe jako plavuň vidlačku jsem se dočetl ve Storlově knize Magické rostliny Keltů.
Plavuně se řadí mezi nejstarší rostlinné druhy na naší planetě. Jejich předkové zde žili již před třemi sty miliony lety. Na pohled připomínají nějaký druh mechu, nebo mladé výhonky jehličnanů, mají však blíže ke kapradinám. Stejně jako ony se rozmnožují výtrusy a právě výtrusy jsou u plavuní tou největší zajímavostí. Římský válečník a filosof Gaius Plinius Secundus ve svém slavném díle Historia naturalis popisuje druidský rituál sběru selaga. Sběrač musel být oděn v bílém. Před sběrem nejprve obětoval chléb a víno a potom bosky s čistě umytými nohami přistoupil k rostlině. Trhal ji levou rukou bez použití železa a ukládal ji do čistého bílého šátku. U Bretonců se prý tento rituál udržel až do novověku. I zde smějí plavuň sbírat jen lidé "svatí, dobří a čistí", musí být bosi a musí trhat rostlinu v kleče bez použití nože. Bretonci říkají plavuni "zlaté koření", neboť rostlina tvoří výtrusy v podobě nažloutlého prášku. V léčitelství se tento mastný prášek, známý také pod názvem "čarodějná mouka", užívá jako zásyp při dětských kožních zánětech, svědivých a mokvavých vyrážkách, svrabu a vředech. To, co je ale na čarodějné mouce nejzajímavější, je vysoký obsah aluminia. Vhodíte-li prášek z plavuně do ohně vybuchne oslňujícím zábleskem. Druidové prý tímto způsobem používali "čarodějnou mouku" při svých kouzlech pro zvýšení efektu. Ohnivé záblesky musely přihlížející jistě fascinovat, myslím ale že druidům nešlo v prvé řadě o to, hrát si před ostatními na machry. Ten, kdo někdy čaroval dobře ví, že musí nejdříve nashromáždit potřebnou energii a pak ji v pravý okamžik odeslat. Tuto magickou koncovku často doprovází prudký čarodějův výdech, výkřik, utažení uzlu na provaze apod. Odeslat kouzlo prudkým vhozením prášku do ohně, se mi jeví jako velmi efektivní metoda.
Doba zralosti výtrusů je v červenci až srpnu. Už teď vím, že plavuň je další bylinou po které budu letos pátrat.

Zdroj : MAGICKÉ ROSTLINY KELTŮ/Volvox Globator 2004.

Fotografie : http://cs.wikipedia.org/wiki/Plavuň_vidlačka

JALOVEC OBECNÝ

Latinský název : Juniperus communis

Vedle pelyňku černobýlu je jalovec v našich krajích druhou nejvýznamnější vykuřovací bylinou. Používání jalovce k rituálním účelům je doloženo už z období lovců mamutů před patnácti tisíci lety. Sibiřští šamani vykuřují jalovcem dodnes a mnoho etnografického materiálu dokazuje, že jalovcové větve a jejich kouř, byly hojně používány jako očistný a ochranný prostředek i u nás v Čechách, a to dokonce ještě v době poměrně nedávné. Dodnes se dochovala lidová rčení jako : JALOVEC A LISTÍ DUBOVÉ, TOHO BOJÍ SE I ĎÁBLOVÉ, nebo BŘED BEZEM SMEKNI, PŘED JALOVCEM KLEKNI. Z knihy Šamanské techniky a rituály jsem se ale dozvěděl, že lidová tradice spojovala jalovec s mocí skřítků, nebo trpaslíků, kteří údajně žijí v jeho kořenech. Přiznám se, že jsem docela nakloněn tomu věřit. Dříve mi všichni ti lidé, kteří tvrdili, že trpaslíky vidí a komunikují s nimi, připadali buď jako pošuci, nebo jako lháři. Divil jsem se, že to občas říkali i hermetici, kteří jinak přistupují k magii takřka vědecky. Během loňského roku jsem měl ale několik zkušeností, které mě o existenci trpaslíků, zemských álfů, malého lidu, nebo jak je vlastně nazvat, přesvědčily. Tyto zkušenosti neměly nic společného s jalovcem a patří oblasti osobní gnóze, tak se o nich nebudu více rozepisovat.
Álfové byli vždy považováni za velmi mocné a potencionálně nebezpečné bytosti. Mohli člověku pomoci, ale mohli mu i ublížit a seslat na něj třeba nějakou nemoc. Mohlo se to stát například tehdy, když nějaké dítě z hlouposti poničilo jalovcový keř. Pokud matka takového dítěte věděla co se stalo, odebrala se k jalovci, položila pod jeho větve vlnu a chléb a pronesla : "Trpaslíci a trpaslice, nachystejte přadena a lžíce. Měli byste příst a jíst a mé dítě nechat být."
Trpaslíci jsou také podle tradice mistry v hledání ztracených věcí. V souvislosti s jalovcem se dochoval popis starého kouzla, které prý donutí zloděje okradenému vrátit jeho věci. Okradený má za ranního šera, před východem slunce dojít k jalovcovému keři, levou rukou má ohnout jednu jeho větev k zemi, zatěžkat jí kamenem a říkat : "Ohýbám a tisknu tebe jalovče, tak dlouho až zloděj mi vrátí ukradenou věc." Po návratu ztracené věci je nutné se k jalovci vrátit, odstranit kámen z větve a nechat u kořenů nějakou oběť pro skřítky.
Jalovce jsou dnes ve volné přírodě vzácné, my máme ale štěstí. V lesích nad řekou Lužnicí mezi Táborem a Bechyní, v těch samých místech, kam chodívám na mohylová pohřebiště, se tu a tam ještě nějaký jalovec najde. Nedaleko Bechyňské Smolče je dokonce malá přírodní rezervace, kde na ploše cca.1,26 ha roste jalovců na 300. V nejbližší době se tam s Maruškou chystáme. Nechceme v rezervaci samozřejmě olamovat větve na vykuřování, ale rádi bychom ten jalovcový hájek alespoň viděli.

Zdroj fotografie : http://www.botanikus.de/

Latinský název : Hierochloe odorata

Přiznám se, nevěděl jsem to. Ptáte se co? Nevěděl jsem, že takzvaná sladká tráva, oblíbené vykuřovadlo severoamerických indiánů, roste i u nás. Je to pro mě další nový poznatek, který jsem získal četbou Šamanských technik a rituálů od Wolfa Dietera Storla.

Sladká tráva se česky jmenuje tomkovice vonná a najdeme ji u nás ve slatinách a na vlhkých písčitých půdách, kde roste ve velkých trsech. Když jsem ukazoval její obrázky Marušce, která má určitě lepší pozorovací talent než já, řekla že už ji určitě ve volné přírodě viděla a hned mi vyjmenovala pár míst, kde to mohlo být. Jen co přijde jaro, budu po tomkovici na našich cestách všude pátrat.
Mnoho indiánských kmenů přikládá této trávě velký význam a používá ji při svých obřadech. Indiáni ji obvykle vážou do copánků, které pak zapalují a provoňují jejím dýmem posvátná místa a mocné předměty. Ačkoli je tomkovice dnes v evropské rituální praxi takřka zapomenuta, mnoho indicií napovídá, že dříve byla váženou bylinou i u nás. Její latinský název hierochloe je odvozen ze slov hiros = svatý a chloe = tráva. Jako svatá tráva je tomkovice známá i v holandštině (heiliggras), angličtině (holy grass) a maďarštině (szenperje). V mnoha zemích je tomkovice vonná zasvěcena Panně Marii a říká se jí mariánská tráva. Wolf Dieter Storl vyjmenovává např. Norsko (marigras), Švédsko (majgräs), Rumunsko (iarba-sfuntei-marii), nebo Finsko (maarianheinä neitsy a Maarian kukka). Spojení trávy s Pannou Marií naznačuje možnost, že byla dříve tomkovice zasvěcena nějaké pohanské bohyni. A skutečně, na Islandu se jí říkávalo freynhår - Freyina tráva a v Dánsku venusstraa - Venušina tráva. Z národopisných údajů se pak dozvídáme, že Freyinu trávu pokládali staří seveřané pod postel, nebo pod polštář, aby její vůně probouzela chuť k milování.

Zdroj : Šamanské techniky a rituály, Wolf Dieter Storl /FONTÁNA 2009/
Fotografie :
http://www.garden.cz/
http://ontheroads.net/

V knize Wolfa Dietera Storla Šamanské techniky a rituály /FONTÁNA 2009/ jsem narazil na informaci, která by mohla být zajímavá pro všechny ctitele germánských tradic. Jedná se o soupis devíti posvátných Wodenových (Ódinových) bylin. Wolf Dieter čerpal z Lacnungy, což je stará anglosaská sbírka rozmanitých prostředků, medicínských textů a modliteb, pocházející z 11.století. Lacnunga obsahuje, krom jiného, tzv. Požehnání devíti bylin v němž je psáno : Připlazil se Had (červ) a rozdrásal člověka. Tu vzal Woden devět zázračných větviček a švihl jím hada, až jej rozšvihal na devět kusů.
Tato slova jsou součástí zaříkání (galdru), které zpíval germánský šaman, když mazal nemocného kouzelnou mastí, kterou tvořilo devět rozdrcených bylin, smíchaných se starým mýdlem, jablečnou šťávou, popelem a vodou.
Do posvátné devítky bylin patřily tyto :
1/ Pelyněk černobýl
2/ Jitrocel větší
3/ Mateřídouška
4/ Rdesno - hadí kořen
5/ Heřmánek pravý
6/ Kopřiva dvoudomá
7/ Kebrlík
8/ Fenykl
9/ Jabloň
Lacnunga prý říká : Těchto devět bylin má moc proti devíti zlým duchům, proti devíti jedům a proti devíti nakažlivým chorobám. Docela rád bych si ji přečetl.

A když už jsme u toho Ódina, doporučuji všem k přečtení Elenin poslední článek o Ódinském snu.

Bylinková zahrádka u hradu Šelemberk.

V návaznosti na svůj nedávný článek OBĚŤ A OBŘADNÍ VZPOMÍNKA a diskuzi pod ním, bych se chtěl ještě krátce zastavit u praxe vykuřování a zdůvodnit proč někdy upřednostňuji vonné tyčinky.

V zásadě se dá říct, že nejčastěji používám tři různé způsoby vykuřování :

1/ Přímé pálení svazků bylin.

2/ Pálení bylin ve vykuřovací misce na žhavém uhlíku.

3/ Pálení vonných tyčinek.

Přímé pálení svazku bylin mám rád a používám ho velmi často při očišťování sebe, předmětů a rituálního prostoru šalvějí. Tento způsob má však dvě velké nevýhody. Za prvé svazek někdy předčasně zhasne a musí se opětovně napalovat a za druhé, a to je závažnější, z něj často opadávají hořící listy. Pokud jsem někdy takto vykuřoval ve volné přírodě, zejména v suchém jehličnatém lese, byl jsem nucen hořící kousky na zemi zadupávat, abych les nepodpálil, čímž rituál ztrácel na důstojnosti. Dnes už tento způsob praktikuji pouze doma (což také není bez rizika), anebo ve volné přírodě, ovšem v místech, kde pořár nehrozí (tj.vlhká louka, kamenitý, či hlinitý podklad apod.).

Pálení bylin na vykuřovací misce, písku a žhavém uhlíku je velmi efektní. Ačkoli je tento způsob většinou v přírodě dobře proveditelný, i tady může být silnější vítr roznášející kousky nasypaných zapálených bylin po okolí určitým rizikem. Navíc si žádá pečlivou přípravu a řadu pomůcek, misku, písek, uhlíky, kleštičky na uhlíky, bylinné směsy, peruť na rozdmýchávání apod. Pálení bylin na vykuřovací misce vřele doporučuji uživát při slavení svátků a propracovanějších rituálech, na které máte klid a dostatek času.

Obětování vůně heřmánku bohyni Nerthus a zemským álfům na vykuřovací misce a uhlíku při domácím rituálu.

Pokud dostatek času naopak nemáte a jde vám o krátký improvizovaný rituál, jsou nejlepším řešením vonné tyčinky. Vonné tyčinky sebou rád vozím při různých výletech. Jsou skladné a lehké a kdykoli mám během cesty potřebu se zastavit a uctít duchy místa, jsou rychle po ruce. Riziko, že tyčinkami zapálíte les je navíc velmi malé. Stačí najít mechem obrostlý vlhký pařez, hromádku kamenů nebo udusanou hlínu cesty a máte prakticky nehořlavou podložku. Pokud někdy kromě popelu odlétne z tyčinky i žhavý uhlík, a to se většinou nestává, padá velmi blízko tyčinky a rychle zhasne. Tyčinka navíc hoří rovnoměrně, neuhasíná a nevyžaduje další péči. Nemám rád silně přeparfémované tyčinky, ale jde určitě vybrat hezké a nevtíravé vůně, které potěší vás i duchy. Tyčinky často používám i u krátkých domácích obřadních vzpomínek, kdy se postavím k oltáři, zapálím svíci, oslovím bohy, obětuji jim zapálenou tyčinku a jdu si posvé práci. Myslič má sice pravdu, že je to asijský, u nás nepůvodní, import, ale já říkám, zlatí asiati.

Jednou jsem se zeptal velkého čejenského medicinmana George Elkshouldera (jeho jméno by se dalo přeložit Losí Hřbet), co bychom mohli učinit my, Evropané, kteří jsme již ztratili prakticky všechny ústně předávané přírodní rituály a posvátné písně a mnozí z nás již dokonce nejsou schopni vnímat spiritualitu přírody. Řekl stručně: "Nic jste neztratili. Máte všechno, co potřebujete, máte hory a stromy, skály a řeky, ptáky a ostatní zvěř. Zeptejte se jich, oni vás ty rituály naučí."

Foto Wolfa Dietera Storla z http://www.ojas-ayurveda.de/

Oběť a obřadní vzpomínka jsou dva způsoby, kterými můžeme vyjádřit úctu bohům, přírodním duchům a předkům. Oba způsoby mají mnoho společného a částečně se překrývají. Obřadní vzpomínka by nebyla úplná, kdyby neobsahovala, alespoň symbolickou oběť a obětování by nemohlo správně fungovat, kdyby je nedoprovázela obřadní vzpomínka.
Přinášení obětí je jedním z nejstarších náboženských projevů a jak etymologie slova oběť napovídá, jedná se o činnost, při níž je potřeba se něčeho vzdát, něco obětovat. Oběť, která by nás nic nestála by nebyla obětí. Na druhou stranu je třeba říci, že smyslem oběti je vyjádřit úctu a vděčnost, nebo si naklonit duchovní bytosti a ne vás zruinovat. Severský bůh Ódin ve Výrocích Vysokého říká : "Lépe nic nežádat, než nadmíru obětovat. Dar si vždy jiný dar žádá. Lépe platit málo, než obětinou plýtvat." Velikost obětí bývala u starých pohanů závislá na tom, co se jí chtělo dosáhnout. V časech války, sucha, nebo nemoci se samozřejmě obětovalo více, než v dobách míru a relativní hojnosti. V extrémních případech bývaly obětovány i lidské životy. U lidských obětí však šlo většinou o válečné zajatce, kteří nebyli zabiti přímo na bojišti a jejich smrt byla odložena na později jako poděkování bohům, nebo o dobrovolníky. Dnes nám to může znít neuvěřitelně, ale pro dávné lidi mohlo být obětování jejich života pro blaho ohroženého kmene ctí. Je historicky doloženo, že lidé bývali ochotni obětovat svůj život i z mnohem nicotnějších důvodů, například aby doprovodili svého náčelníka na onen svět. Navzdory nepřátelské římské propagandě, však nebylo obětování lidí u barbarských národů severní Evropy (Keltů, Germánů, Slovanů) příliš časté. Mnohem častěji se obětovala potrava, například med, mléko, obilné zrno, nebo domácí zvířata. Zvířecí oběti nám mohou samozřejmě připadat kruté, je nutné si ale uvědomit, že zabíjení zvířat bylo pro naše předky běžné. Oni si nemohli dojít pro balené maso do supermarketu. Když chtěli maso jíst, museli zvíře vlastnoručně zabít. Je to vlastně mnohem přirozenější a čestnější, než si hrát na dobráky a milovníky zvířátek a přitom nechat druhé, aby za nás dělali špinavou práci. Rozdíl mezi obětovaným a běžně zabitým zvířetem byl kdysi pouze v tom, že obětované zvíře bylo obřadně nabídnuto bohům a krev a některé vybrané části jeho těla zůstali na oltáři. Zbytek byl prostě sněden. Pokud ovšem nemáte hospodářství a zvířata běžně nezabíjíte, nedělejte to ani kvůli obětem, v tomto případě by to bylo trochu zvrácené. Bohům většinou bohatě stačí ovoce, chléb, med a různé pamlsky. Náročnější bohové si potrpí na dobrý alkohol či tabák a některé bohyně potěší šperk, nebo parfém. Bohové a duchové vám většinou dají sami najevo, o co by stáli.
Kromě hmotných obětí mohou někdy bohové žádat i oběti nehmotného charakteru, například půst, sexuální zdrženlivost apod. V těchto případech obětujete duchům něco ze svého pohodlí. Oběti nehmotného charakteru jsou často požadovány v rámci přípravy na některé důležité rituály.
Jiným způsobem jak uctít bohy či duchy je tzv. obřadní vzpomínka. Obřadní vzpomínka je jednoduchý rituál, který od nás nevyžaduje nákladné oběti a přesto ho duchové milují. Nejjednodušší forma obřadní vzpomínky je krátká modlitba a zapálení svíce, nebo tyčinky na vašem oltáři. Je to chvíle, která patří jenom bohům a vám, chvíle ve které dáváte duchům najevo, že na ně nezapomínáte. Poněkud složitější formu obřadní vzpomínky občas provádím při svých cestách přírodou. Snad na každé své cestě narazím na malé přírodní předměty, které upoutají mojí pozornost, kamínek, list, květina, motýlí křídla, ptačí pero, šnečí ulita apod. Někdy tyto věci sesbírám a potom z nich na nějakém příhodném místě uspořádám malý přírodní oltář. Tvorba takového oltáře je jednak dar pro duchy, kteří přebývají v cíli mé cesty a jednak zastupují a připomínají různé druhy přírodních tvorů. Vím, že jsou lidé, kteří tyto jednoduché rituály podceňují, ale tvorba přírodního oltáře je forma daru, ve kterém obětujete duchům své soustředění a svou kreativitu. Listy, květy, větvičky a bobule navíc zastupují rostlinnou říši a stromy, peří, kosti, ulity apod. zastupují různé druhy zvířat, tím že z nich vyskládáme oltář si připomínáme všechny své příbuzné v přírodě. Většinou tento svůj malý rituál završím tím, že na místě zapálím několik vonných tyčinek. Balíček vonných tyčinek stojí u našeho vietnamského obchodníka 9 korun, moje oběť byla minimální a přesto v těchto chvílích cítím silné spirituální napojení.

Další knihou, kterou bych chtěl v rámci této rubriky představit je Zpívej své duši na cestě domů od Caitlín Matthewsové. Kniha vyšla v nakladatelství Alternativa už v roce 1997 a dnes je bohužel nesehnatelná. Koupil jsem si ji tenkrát za poslední peníze před výplatou a trochu jsem si to vyčítal, dneska jsem rád, že ji mám. Dínen o ní jednou na Fóru Bohyně napsala, že je to asi nejlepší kniha o šamanismu, která v češtině vyšla. Několik knih o šamanismu jsem četl a nevím jestli je tahle úplně ta nejlepší, ale z hlediska člověka, který chce šamanství skutečně praktikovat a nejen se o něm něco dozvědět, patrně ano. Caitlín Matthewsová přistupuje k tématu velice poctivě a než se čtenář propracuje k prvním šamanským cestám, čeká ho cca. 130 stran vysvětlujícího textu a mnoho přípravných cvičení. Další část knihy obsahuje zevrubný popis Středního, Dolního a Horního světa a toho, jak do těchto světů cestovat, získávat v nich spojence a odpovědi na své otázky. Autorka díky své dlouholeté praxi předvídá i rozličné potíže, které mohou při cestování nastat a rovnou čtenářům nabízí možnosti, jak si s nimi popřípadě poradit. S odstupem času a na základě svých osobních zkušeností musím potvrdit, že většina věcí o kterých paní Matthewsová píše, opravdu sedí.
Na této knize oceňuji zejména autorčinu serióznost. Caitlín neslibuje čtenářům, že se po přečtení knihy stanou šamany, nýbrž opakovaně upozorňuje, že žádná kniha ani víkendový seminář z člověka šamana neudělá. Klade také důraz na to, aby každý praktik ukotvil svůj šamanismus ve své domácí tradici. Autorka říká, že na počátku se sice můžeme nechat vést a inspirovat cizokrajnými kulturami ve kterých je šamanismus dosud živý, ale později bychom rozhodně měli objevit svou vlastní kulturu.
"Ti, kdo nemají duchovní tradici, se často zahřívají u jiných ohňů, než pochopí, jak oheň rozdělávat. Nakonec se ale musí stejně vrátit k vlastnímu ohništi a založit oheň v něm." /str.30/
Zakotvení šamanské praxe v konkrétní, nejlépe domácí duchovní tradici pokládám stejně jako Caitlín Matthewsová za věc velmi důležitou. Mnoho knih a šamanských webů sice oprávněně upozorňuje na to, že šamanismus není náboženstvím, ale souborem praktických technik, ale v tradičních kulturách bychom asi těžko hledali šamany ateisty. Nevím jak vy, ale já cítím, že šamanismus, který je redukován na pouhý soubor technik, něco podstatného postrádá. Mám za to, že bez konkrétního kulturního a mytologického kontextu se šamanismus stává jen jakousi podivnou formou psychoterapie. Fandím lidem jako jsou manželé Matthewsovi, kteří zasazují svou šamanskou praxi do keltského kontextu, nebo jako je Raven Kaldera, který je šamanem v rámci severoevropské tradice. Méně už důvěřuji těm, kteří ač Evropané, čerpají z indiánských tradic a takřka žádnou důvěru nemám k těm, kteří nabízejí regrese do minulých životů, reiki, rodinné konstalace, atd. atd. a samozřejmě také šamanské metody (ovšem bez kulturního kontextu) ve výčtu svých mnohých dovedností. Caitlín Matthewsová říká :
"Jak tedy můžete vy všichni, kdo žijete mimo oblasti tradiční kultury, získat šamanský výcvik?
Každá kultura má své kořeny, písně, příběhy a tradiční moudrost, v nichž je zakódováno posvátné dědictví. Nastoupením šamanské cesty vykročíme po stopách našich předků, znovu navážeme spojení s vesmírem, zase budeme mít promyšlený cíl. Každý člověk zdědil po předcích strážce a duchovní učitele připravené ho vést. Jsou to ti, kdo vám pomohou, když se rozhodnete jít šamanskou cestou." /str.31/
V poslední části knihy se dozvíme také několik užitečných informací o šamanských způsobech léčení a věštění, ale i zde nás Caitlín Mathewsová upozorňuje, že chceme-li šamanismus používat k pomáhání druhým, měli bychom si být nejdříve opravdu jistí v kramflecích a projít nejlépe nějakým výcvikem u osobního učitele.
Kniha Zpívej své duši na cestě domů poskytne tedy zájemcům o šamanismus nejen mnoho praktických návodů, ale také lekci etiky a solidní a vyvážený teoretický základ.