NOVINKY :
.
Kontaktní e-mail : mikyhorozumy@seznam.cz
Dopředu ovšem upozorňuji, že NEPOSKYTUJI MAGICKÉ SLUŽBY, ANI PORADENSTVÍ A NEBUDU NA PODOBNÉ ŽÁDOSTI REAGOVAT. Děkuji za pochopení - Miky. Usmívající se

Červenec 2009

POSVÁTNÝ KRUH (Medicínské kolo)

10. července 2009 v 19:15 | Miky |  WICCANSKÁ MYSTERIA
Medicínský kruh dostali v dávných dobách do vínku lidé mnoha kultur a je také označován jako božský plán zachování míru a harmonie ,sloužící k modlitbám. Většina těchto kruhů znázorňuje čtyři světové strany ,čtyři základní živly a čtyři lidské rasy. Uprostřed kruhu je vždy místo ,vyjadřující a uctívající jednotu Stvoření. Některé medicínské kruhy jsou velmi propracované ,jiné jednoduché. Používají se při obřadech s různými záměry . Základním poselstvím kruhů je víra v to ,že všichni lidé se rodí s duchovními hodnotami ,které jim přidělil Stvořitel , a symbol je způsob ,jak jim připomenout jejich vnitřní moudrost a probudit ji.


(z knihy : Pro příštích sedm generací - Carol Schaefer)


Obrázek č.1 (www.artslant.com)

ANKH - NILSKÝ KŘÍŽ

10. července 2009 v 15:57 | Miky |  SYMBOLY
Nilský kříž je jedním z nejznámějších symbolů starověkého Egypta. Na starých vyobrazeních drží tento symbol ,považovaný za klíč k věčnému životu ,často ve svých rukou egyptští bohové.
Ankh je tradičně považován za velmi silný tvarový zářič ,který je-li správně užíván ,pomáhá člověku zužitkovat a transformovat veškerou dostupnou energii z potravy ,tekutin ,přírody a hvězd a posílit a ozdravit jeho organismus. Jsou však i lidé ,kteří při nošení nilského kříže pociťují zcela opačný účinek ,jakoby tento symbol jejich životní energii odsával. Rozhodně to není symbol vhodný pro každého. Než se rozhodneme pro jeho nošení ,měli bychom ho chvíli podržet v ruce a zkoumat své nitro ,jak na nás jeho energie působí. Není důvod ,abychom se symbolu báli ,přistupujme k němu však s úctou a respektem.
Zkušení mágové a léčitelé Ankh používají jednak k čerpání a nasávání pozitivních energií (vrcholová část s kruhem),jednak také k odstraňování a likvidaci energií negativních (spodní prodloužené rameno).
Pro Egypťany byl kříž Ankh nositelem života a nesmrtelnosti a symbolizoval hluboké porozumění a spojení s vesmírem. Pro toho kdo energiím nilského kříže porozumí ,stává se tento pravým požehnáním.




O divokosti (Gary Snyder)

10. července 2009 v 15:50 | Gary Snyder |  CITÁTY A MYŠLENKY
Jsme stále divocí mnohem víc, než si uvědomujeme. Naše těla jsou divoká, své dýchání nebo tep srdce vědomě neřídíme - děje se to samo od sebe. Je to zvířecí tělo, vlastně žijeme v těle divokého zvířete. Naše ego, civilizované vědomí, divoké není. Ale skrytá část mysli, kterou sníme, divoká je.

PÁLAVA

8. července 2009 v 18:19 | Miky |  POSVÁTNÁ MÍSTA
Nevím sice o žádné keltské ,ani jiné svatyni ,která by se v oblasti Pálavy nacházela ,přesto ale o posvátnosti pálavských vrchů nepochybuji.
Skála ,kopec či vrchovina vystupující z jinak ploché krajiny je přímo archetypálním svatým místem ,jehož varianty bychom našli snad v každé kultuře po celém světě. Jmenujme alespoň Australský skalní monolit Uluru ,šajenské a lakotské posvátné hory BlackHills ,nebo naší horu Říp.
Do daleka viditelné Pálavské kopce jsme navštívili předloni v létě a okamžitě si nás podmanili svým kouzlem. Rostliny ,které uměle pěstujeme na skalkách našich zahrádek tady divoce a přirozeně rostou na bílých vápencových kamenech bez zásahu lidské ruky. Setkáte se tu s obrovským broukem roháčem velkým ,s kudlankou nábožnou i velkou ještěrkou zelenou. Přírodaje tu tolik nepodobná té naší známé jihočeské ,a přeci je tak podmanivě krásná.
Prudkým skalním srázům dodávají na romantice a tajemnosti zříceniny středověkých hradů Děvičky a Sirotčího hrádku. Děvičky ,nebo-li Dívčí hrady byli pojmenovány podle tří skalních útesů pod hradem ,které jsou prý třemi zkamenělými dívkami. Tři kamenné dívky evokují v mé pohanské mysli trojici kněžek ,nebo přímo trojjedinnou Měsíční bohyni.
V noci se prý kolem zříceniny Děviček potulují přízraky dvou bíle oděných postav. Krátce před druhou světovou válkou děsily tyto přízraky místní obyvatele natolik ,že na ně uspořádali trestnou výpravu s klacky a řetězem. Nikoho tenkrát nenašli. Nyní už se obě "bílé paní" zjevují pouze vyjímečně.
Krajina kolem Pálavských kopců je lidmi osídlena už od pravěku. V severozápadním úbočí Pavlovských vrchů se nachází komplex sídlišť lovců mamutů z doby před 25-30 000 lety. V roce 1925 zde Dr.Karel Absalon našel jednu z nejslavnějších plastik představujících bohyni matku - věstonickou Venuši. Moje pohanská představivost jede opět na plné obrátky. Úplně vidím pravěké lovce šplhající vysoko do Pálavských kopců ,aby zde podobně jako indiáni nalezli svojí vizi a starou šamanku z chýše na okraji vsi ,která zde ve svazích pátrá po léčivých bylinách. Kdo by si chtěl udělat představu o životě lovců z doby kamenné může stejně jako my navštívit muzeum v Dolních Věstonicích.
Pálavské kopce jsou bezesporu nádherným místem a pevně doufám ,že naše návštěva před dvěma lety nebyla návštěvou poslední.

Tři posvátná místa : Říp ,Pálava ,Uluru - najdete podobnost?




Pálavské rostlinky.


Ještěrka zelená.



Kudlanky na mé ruce.

Děvičky.




Sirotčí hrádek.

BAAL A ASTAROT

7. července 2009 v 16:32 | Miky |  ZAMYŠLENÍ

Na začátku tohoto článku se vrátím k jedné nepříliš šťastné kapitole svého života. Kdysi jsme byli s manželkou členy jedné nejmenované křesťanské církve. Po několika letech ,kdy jsme takřka nekriticky přijímali veškeré církevní učení ,jsme se před "přáteli" ze sboru neprozřetelně zastali indiánů a jejich víry. Pro křesťana však není spásy v nikom jiném než v Ježíši Kristu a tak jsme se brzy dočkali návštěvy jednoho ze Starších sboru. Ten prohlásil ,že jsme byli zasaženi šípem satanovým a nechal nám doma na přemýšlení několik biblických veršů vyzývajících k pokání a také pozvánku "na kobereček" před radu starších.
Na staršovstvu se do nás obul další Starší s tím ,že nás Bible varuje ,abychom se neklaněli Baalovi. Řekl jsem ,že nemluvím o Baalovi ,ale o Wakan Tankovi ,což je Stvořitel a ten je jenom jeden. Dotyčný Starší demonstrativně prásknul Biblí o desku stolu a prohlásil ,že tady už není o čem se bavit. My s manželkou jsme byli téhož názoru a tak jsme požádali o zrušení našeho členství v církvi.
Dnes s odstupem času už bych se asi nebránil ani tomu Baalovi. Bible líčí samozřejmě Baala a
jeho kult v těch nejčernějších barvách. Není divu. Baalův kult byl pro staré izraelity největším konkurenčním náboženstvím. Uctívali ho Babyloňané a Féničané s nimiž židé sousedili. Mnozí z nich pak opouštěli víru v hebrejského Jahveho (Hospodina) a klonili se právě k Baalovi a jeho ženskému protějšku Astartě. Proto byl Baalův kult mezi Jahvovými proroky tak nenáviděn. Mezi izraelským kmenovým náboženstvím a Baalovým kultem probíhal neustálý boj. Jednou se bořili oltáře a vraždili proroci Jahvovi ,podruhé zase oltáře a proroci Baalovi. V krutosti si stoupenci obou náboženství nezadali.
Jedním z nejpůsobivějších příběhů biblického starého zákona je souboj Eliáše se 450ti Baalovými proroky na hoře Karmel. Baalovi proroci i Jahvův prorok Eliáš vystavěli na Karmelu velké dřevěné hranice a položili na ně rozčtvrcené býky jako oběť svým bohům. Eliáš vyzval Baalovi stoupence ,aby se modlili ke svému bohu ,aby seslal oheň a oběť přijal. Proroci se snažili půl dne ,ale nestalo se nic. Potom se pomodlil Eliáš a Jahve seslal z nebe oheň ,který pozřel celou hranici i býka. Nato Eliáš vyzval přihlížející lid ,aby se chopil Baalových proroků a společně je u potoka Kišon pozabíjeli. Jedno krvavé vítězství Hospodinovo ve vleklé válce obou náboženství.
Přestože se v biblickém podání stal Baal takřka synonymem ďábla ,nebylo na víře v něj a Astarot ve skutečnosti nic špatného. Baal byl bohem Slunce a jeho blahodárné moci. Posvátným zvířetem ,které mu bylo zasvěceno byl býk a on sám představoval mužský plodící princip. Astarot byla dcerou boha Měsíce Sína a byla bohyní úrody a války ,zrodu i zániku. Jedná se tedy o klasickou božskou dvojici uctívanou wiccany v různých obměnách a pod různými jmény až dodnes.
Nemám proti Hospodinovi a jeho stoupencům zhola nic ,mnozí z nich patří dodnes mezi mé dobré přátelé ,vím však ,že by se mezi nimi našli i tací ,kteří by měli po přečtení tohoto článku chuť se mnou zatočit podobně jako Eliáš s Baalovými proroky u potoka Kišon.


KOLÁČE A VÍNO (medovina a chléb)

6. července 2009 v 13:32 | Miky |  KNIHA STÍNŮ
Součástí tradičního wiccanského obřadu je také rituál známý jako Koláče a víno. Ještě než wiccan uzavře světové strany a uvolní kruh přistupuje k tomuto rituálu v němž se požehná pokrmu a nápoji ,který se pak s vděčností za božské dary sní a vypije.
Tento rituál má trojí smysl. Za prvé se jedná o jakési malé díkuvzdání a připomenutí sivzácnosti daru potravy ,kterého se nám dostává. Za druhé slouží k tzv. uzemění. Jídlo a pití vrátí wiccanovu mysl na zem. Až dosud meditoval ,modlil se a čaroval ,teď se spolu s jídlem naladí do "běžného stavu." Za třetí ,je-li obřad prováděn ve skupině (covenu) ,prohlubuje společné jídlo vzájemnost a pocit sounáležitosti.
Pokrmem a nápojem nemusí být při tomto rituálu zdaleka pouze zmiňované víno a koláče. Každý coven i každá samostatná čarodějnice má ve výběru obřadního pokrmu volné ruce.Někdo dává před vínem přednost pivu ,nebo ovocné šťávě ,někdo si dá raději místo koláčů či cukroví nějaké slané pečivo. Ať použijeme cokoli ,smysl rituálu to nemění. Sám už jsem vyzkoušel všelicos : víno ,šťávu ,dokonce ředěný fernet… Kdybychom se chtěli držet středoevropských tradic ,pak by bylo asi nejvhodnější pít pivo ,nebo medovinu a jíst chléb. Chléb používám k tomuto rituálu nejraději. Naši předkové měli chléb ve veliké úctě ,jako nejvzácnějšími dary vítali chlebem a solí své hosty. Dodnes se někdy o chlebu hovoří jako o božím daru. Zadělávání ,pečení i nakládání s hotovýmchlebem bylo spojeno se spoustou rituálů a tabu. Zatímco židokřesťanská tradice se kloní ke chlebu nekvašenému a proces kvašení vnímá jako symbol hříchu ,sledovali naši pohanští předkové kynutí chleba s posvátnou úctou a věřili ,že živý chleba roste. Na stůl ,na kterém ležel chléb se nesměl položit klobouk ,rozbalené dítě ,natož si na něj sednout. To by ukazovalo na neúctu dotyčného provinilce k chlebu a komunita by si ho nevážila. Ze vztahu ,jaký měl člověk k chlebu se usuzovalo jaký vztah má k lidem a k životu vůbec. Říkávalo se : "Kdo se neumí srovnat s chlebem ,neporovná se ani s lidmi." Dříve neexistovalo ,aby někdo byť kousek chleba vyhodil ,když chleba upadl na zem ,lidé ho zvedli a políbili. Kdepak bychom v dnešním světě konzumu a nadbytku hledali takovou úctu ,přiznám se ani já sám takovou nemám. Věřím ,že zařazení chleba do zmiňovaného rituálu mi může pomoci tuto ztracenou úctu k darům země nalézt.


fotografie chleba převzatá z : www.vitalia.cz

DUHA

5. července 2009 v 17:03 | Miky |  WICCANSKÁ MYSTERIA
Kousek za naším městem je malé vojenské cvičiště se spoustou tůněk ,tůní a rybníčků. Je to ráj žab ,čolků ,užovek a spousty druhů ptáků. Dnes už se tam nedostanu tak často ,ale bývaly doby ,kdy jsem se tam s dalekohledem na krku a síťkou v ruce vydával cca. 2x do měsíce.
Jednou jsem si přivstal a když jsem vylezl na malý kopeček ,na místo kde tankodrom začíná ,vycházející slunce svítilo akorát do mých zad. Nad cvičištěm byla trochu mlha a v ní se rýsovala krásná duha. Až do té doby jsem vždycky pozorovalduhu ,jako úkaz zjevující se daleko na horizontu ,ale tady se najednou zdála být menší a blíž. Dobře jsem viděl jak jeden její konec vyrůstá z křoví na planině rozprostírající se přede mnou. Vzpomněl jsem si na staré pověsti o tom ,že na konci duhy je zakopaný poklad a jen tak z hecu jsem se vydal tím sněrem. Sotva jsem ušel pár kroků zjistil jsem ,že se pohnula i duha. Její konec už nevycházel z křoví ,ale z travnaté plochy za ním. Zkusil jsem přidat do kroku ,ale duha se pohybovala o to rychleji. Pochopil jsem ,že ať se octnu kdekoli ,vzdálenost mezi mnou a duhou bude stále stejná. Chvíli jsem stál a díval se na duhu ,která byla tak blízko ,a přece tak daleko a pak jsem si řekl : "A teď bacha duho ,uvidíš něco co jsi ještě neviděla ,podběhnu pod tvým obloukem!" a rozeběhl jsem se. Věděl jsem ,že nemám šanci,ale bylo to skvělé. Duha přede mnou utíkala a já se smál jako blázen a běžel až do vyčerpání. Pak jsem si sedl na zem a chvilku ještě sledoval ,jak se duha pomalu vytrácí.
Zenoví mistři rádi dávají svým žákům složité otázky. Jednou z klasických zenových otázek je také tato : "Je duha skutečná?" Když se nad tím zamyslíme ,není to tak hloupá otázka ,jak by se na první pohled zdálo.Duha je zvláštní úkaz ,který vzniká tak ,že se sluneční světlo láme ,odráží a rozkládá v dešťových či mlžných kapkách. Abychom mohli duhu spatřit musí být tedy ve vzduchu dostatečné množství vody ,do této vody musí pod určitým úhlem svítit slunce a my musíme být zároveň na vhodném pozorovacím místě místě. Stačí nedodržení jediné z těchto podmínek a duha není. Její existence je tedy velmi křehká a zpravidla také krátká. Proto také většina z nás ,vědoma si této vzácné příležitosti ,nádhernou duhu tak ráda pozoruje. Duha je velké mystérium. Učí nás ,že vedle nás mohou existovat věci (někdy i neskutečně krásné) o kterých nemusíme vůbec vědět a které lze spatřit jen za určitých specifických podmínek. Učí nás také ,že ne všechno je takové ,jaké se zdá být. Sluneční světlo vnímáme obyčejně jako bezbarvé či bílé a náhle nám dešťové kapky zjeví celé spektrum nádherných barev ,které se v něm skrývá. Duha nás učí nechávat si ve svém srdci prostor pro tajemství ,úžas a krásu.


Nemám bohužel dobrou fotografii duhy a cizí si půjčovat nechci a tak vkládám do článku alespoň jeden ze svých obrázků ,kde jsem duhu namaloval.

Dodatečně vkládám fotku duhy ,kterou jsem fotil včera 26.7.2009

O zahradě (Sirona Knight)

4. července 2009 v 16:31 | Sirona Knight |  CITÁTY A MYŠLENKY
Moje zahrada je svět mých vlastních představ ,kde vždy prožívám harmonii. V zahradě intenzivně pociťuji energii Bohyně a její mnohé tváře v kruhu od léta do zimy. Vnímám zde ženské i mužské životní esence ,které dohromady tvoří jednotu dvou posvátných energií - jednotu Bohyně a Boha.

O snech (Caitlín Matthewsová)

4. července 2009 v 16:28 | Caitlín Mathewsová |  CITÁTY A MYŠLENKY
Sny k nám v noci promlouvají o věcech ,na něž jsme během dne neměli čas ,vyslovují přímá nebo zakódovaná sdělení o cíli našeho života ,nabízejí nám příležitosti bezprostředního prožitku z jiných světů.

O rovnosti lidí a rostlin (Carlos Castaneda)

4. července 2009 v 16:27 | Carlos Castaneda |  CITÁTY A MYŠLENKY
Chvíli se na mne zkoumavě díval a pak ukázal na malou rostlinku : "Teď si chci popovídat tady se svým malým přítelem." Klekl si před ní a začal ji hladit a mluvit na ní. Nejdřív jsem vůbec
nerozuměl co říká ,ale pak změnil jazyk a mluvil na rostlinu španělsky. Chvíli plácal samé hlouposti. Potom vstal.
"Vůbec nezáleží na tom ,co rostlinám říkáš" vysvětloval mi. Slova si můžeš klidně i vymýšlet ,důležité je jen to ,co cítíš ,jestli je máš rád a jestli s nimi zacházíš ,jako se sobě rovnými."
Vysvětlil mi ,že každý ,kdo je sbírá ,se jim pokaždé musí omluvit ,když je utrhne a musí je ujistit ,že jednoho dne zas jeho vlastní tělo bude rostlinám za potravu. "Takže koneckonců jsme si rovni. Nikdo,ani my ani rostliny není víc nebo méně důležitý."
"No tak ,pojď si popovídat s touhle rostlinkou." Vybídl mě.

(C.Castaneda :Cesta do Ixtlanu)

BOUŘE

1. července 2009 v 13:44 | Miky |  WICCANSKÁ MYSTERIA
Pohané nemají kostely kam by chodili poslouchat kázání ,nemají také žádnou svatou knihu ,ze které by čerpali svou moudrost. Pro wiccana je chrámem sama příroda ,to ona je jeho svatou knihou a rostliny zvířata ,čtyři posvátné živly ,nebeská tělesa ,přírodní cykly a děje jeho kazateli.
Když jsem předevčírem večer meditoval ,za okny šuměl déšť a z dálky bylo slyšet hřmění (typický obrázek posledních dní). Zvuky vzdálené bouřky mi připomněly slova indiánské aktivistky Orlí Medvědice z filmu Bouřlivé srdce. Agent FBI žádá po Orlí Medvědici jisté záznamy ,které by posloužily jako důkaz v jeho případu. Argumentuje přitom tím že tyto záznamy jsou jediná moc ,která mu může pomoci případ vyřešit. Orlí Medvědice odpovídá : "To není moc ,to je papír! Bouřka je moc ,moc je ta řeka támhle…."
O síle bouře a rozvodněné řeky se u nás v posledním čase tragickým způsobem přesvědčilo mnoho lidí. Někteří přišli o dům a majetek ,někteří dokonce o život… Samy o sobě však nejsou bouře a záplavy ani dobré ,ani špatné. Jsou prostě součástí přírodních cyklů a mají hluboký ,pro člověka často skrytý význam. Udržují přírodní rovnováhu.
Mohou nás i bouře a záplavy něčemu naučit ? Jistě. Učí nás pokoře. Učí nás o tom ,že ve svých nejextrémnějších polohách jsou bouře a záplavy důsledkem klimatických změn ,na kterých má i člověk se svojí arogancí k životnímu prostředí svůj podíl. Učí nás o chybách ,kterých se lidé v minulých desetiletích dopustili ,když narovnávali pokroucené toky řek a dláždili betonem koryta potoků.
Sledujeme-li bouři z oken svých domů ,daleko od rozběsněných vod ,může být pro nás i zajímavou podívanou. Jiné to je ,zastihne-li nás bouře v otevřené krajině ,kde nejsme ničím chráněni. Zažil jsem to několikrát. V roce 2002 jsme s manželkou a dětmi tábořili společně se skauty v Josafatském údolí. Chystali jsme se ke spánku v našem rodinném típí ,postaveném na louce asi 100 metrů od skautského tábora ,když se zvedl vítr a přihnala se bouře. Prudký vítr smetl dešťový kryt upevněný pomocí provazů a tyčí na vrcholku našeho stanu a přestože jsme měli zavřené kouřové chlopně ,začalo do típí pršet. Vyběhli jsme s Maruškou ze stanu a v nejprudší bouři se pokoušeli vrátit dešťový kryt na své místo. Vůbec nechápu jak,ale nakonec se nám to podařilo. Starosti nám ,ale také dělala velká plechová vojenská bedna ,ve které jsme měli uloženo oblečení a kterou jsme měli uvnitř stanu. Plechovábedna v kombinaci s dlouhými típiovými tyčemi trčícími k nebi nám připadala ,jako velké lákalo pro úder blesku. Vyndali jsme tedy oblečení a vytáhli bednu v lijáku a temnotě prosvěcované klikatými blesky ven na louku ,daleko od našeho stanu. Děti naštěstí spaly ,zmožené náročným táborovým programem ,my s Maruškou si ale užili dobrou půlhodinu skutečného strachu.
Můj druhý zážitek s bouří byl snad ještě horší. Pracoval jsem jeden rok v recyklační lince na drcení plastů v Sedlečku u Chotovin. Do práce jsem dojížděl vlakem a pak ještě šlapal mezi poli a lesy tři kilometry pěšky. Jednou mě na cestě zastihla bouře. Po každém zablesknutí jsem pomalu odpočítával vzdálenost bouřky od místa svého pohybu a s hrůzou zjišťoval ,že se pomalu blížím do jejího epicentra. Procházel jsem právě místem ,kde začínal les ,když se ozvala hromová rána a všechno kolem mě se rozsvítilo. Světlo bylo všude kolem mě. Vůbec nevím kam blesk uhodil ,ale muselo to být sakra blízko! Světlo a obrovská rána mě tak vyděsilo ,že jsem vyskočil asi metr do vzduchu. Pokračoval jsem dál ,chtělo se mi utéct ,bál jsem se ale běžet, rychlý pohyb prý také blesk přitahuje. Srdce mi bušilo jak o závod. Bouře se pomalu vzdalovala a já v pořádku dorazil do práce.
Setkání s bouří v otevřené krajině ,je setkání s mohutnou energií ve které se snoubí síly ohně ,vzduchu ,vody i země. Prožít takto bouři znamená setkat se se silami ,které nejsme schopni zkrotit a které nás přesahují ,děsí i fascinují zároveň. Pokud toto setkání ve zdraví přežijeme je to vlastně očišťující zážitek podobný křtu ,v němž se dotýkáme své nejvnitřnější podstaty i svých atavistických strachů. Po bouři obvykle vysvitne slunce , pročistí se vzduch a někdy se objeví i duha. Hmyz i ptáci pomalu opouští své úkryty a začíná se ozývat jejich zpěv - svět se znovuzrodil.


Před chvilkou jsem objevil pár fotek z tábora kde nás chytla ta děsná bouřka. Nejsou moc kvalitní ,ale kdo má chuť může se mrknout.