na Blog.cz

Na tuhle knihu jsem už párkrát narazil ,několikrát jsem jí i prolistoval a nakonec jsem ji vždycky vrátil v knihkupectví zpátky do regálu. Z těch několika narychlo přečtených útržků jsem vždycky došel k závěru ,že to bude nějaká ptákovina. Když jsem ji však před nedávnem objevil v Levných knihách za méně než polovinu původní ceny ,neodolal jsem.

Koneckonců je to přeci jenom o Germánech a jejich mytologii a třeba to zas taková blbost nebude ,říkal jsem si.
Autor knihy Holger Kalweit je rozhodně zajímavý člověk. Zabývá se šamanismem ,mytologiemi starověkých národů ,vyhledáváním megalitických památek a je propagátorem tzv. Dunkelterapie tj. terapie ,během které je člověk vystaven po mnoho dní naprosté tmě. V Germánské knize mrtvých se Holger Kalweit pokouší o kosmologický výklad severského eposu Edda. V úvodních kapitolách autor nastiňuje způsob ,kterým při výkladu Eddy postupoval. Předesílá ,že na rozdíl od ostatních badatelů ,kteří přistupují k textu doslovně ,on sám vykládá epos z pozice spirituality a daří se mu tak rozkrývat podivuhodnou a komplexní germánskou kosmologii ,která si nezadá ani s indickými védami. Autor je přesvědčen že : "Edda se nezajímá o přírodní jevy ,a to ani v symbolické podobě; severské národy nebyly posedlé přírodou ,čerpaly sílu ze zkoumání duše a ducha - jako všechny dávné kultury je fascinoval duch a orientovaly se na zásvětí." Ačkoli autor několikrát opakuje ,že při výkladech vychází pouze z textu Eddy a bedlivě dbá na to ,aby do nich nevnášel žádné vlastní interpretace a poznatky ,měl jsem od začátku četby přesně opačný pocit. Holger Kalweit ,hned v úvodu knihy představí svou verzi třístupňového germánského vesmíru ; ÁSGÁRD - říše Bohů (všejednota) ,HEL - říše mrtvých ,trpaslíků a obrů (myšlení a cítění) a MIDGARD - říše lidí (příroda a hmota) a pak už se jen snaží každý rozebíraný text Eddy do těchto kategorií napasovat. Ásgard ,potažmo Ódin představuje podle této teorie Ducha ,všejednotu a dokonalost a ostatní Ásové jsou Ódinovými aspekty. Hel ,duše mrtvých a obři představují plazmatickou zárodečnou sféru ,ze které se rodí hmotný svět. Je to říše kouzel ,vášní a emocí ,která věčně usiluje o dobytí Ásgardu. Midgard pak představuje veškerý hmotný vesmír a na úrovni mikrokosmu naše tělo. Aby tento model fungoval ,musel Kalweit často s eddickým textem dost "kouzlit". A tak například trpaslíci ,alfové a dokonce i Vanové jsou podle něj pouze jiná jména pro

obry ,Valhala se nachází v Helu apod. Pokud Kalweit v Eddě narazí na text ,který do jeho výkladu už vážně napasovat nejde ,pak není chyba v Kalweitově teorii ,ale v Eddě. Protože ,jak autor píše : "Edda podléhala historickému vývoji ,v průběhu času byla překrucována ,komolena ,upravována a doplňována. Odráží to lidské dějiny jako každé literární dílo. Edda je výtvorem skaldů a do kosmologie má daleko; byla christianizována ,prolínají se v ní desítky kmenových tradic ,které se překrývaly a stále znovu mísily. Některé postavy splynuly v jedinou a jiné se zase rozštěpily na několik dalších; vedle sebe tu stojí božstva různých kmenových tradic ,která částečně ztělesňují stejné či podobné aspekty ,částečně aspekty odlišné." S tím lze vcelku souhlasit ,ale úsměvné je ,že tyto historické deformace textu nastoupí jako vysvětlení ,kdykoli se Kalweit setká s něčím ,co jaksi do jeho výkladu nezapadá. Největší problémy má Kalweitova teorie s bohy. Jak je možné ,že bůh Baldr zemřel? Byl to vůbec Ás? Podle Kalweita určitě ne. A co Ódin ? Jak to ,že ho Edda popisuje jako potomka obrů? A jak to ,že bude Ódin při ragnaröku zabit? Je-li Ódin skutečně čistým duchem a všejednotou pak to nedává smysl. Kalweit má vysvětlení ,mohou za to výše zmíněné deformace eddického textu!
Je tedy Germánská kniha mrtvých opravdu tou ptákovinou ,jak jsem se obával? Inu ,je i není. Jako pravdivý výklad Eddy to rozhodně nevidím. Sám autor v závěru knihy přiznává : "Podlehl jsem nutkání přijít na kloub jejímu (Eddinu) tajemství. Otevřely se mi mnohé brány ,ale svého cíle jsem nakonec stejně nedosáhl. Moje výklady jsou mylné ,protože Edda je směsicí celé řady tradic." Přesto je to kniha čtivá a nesmírně zajímavá. Ačkoli mají Kalweitovy výklady ke skutečným představám starých Germánů často asi hodně daleko ,pořád se tu pracuje s eddickými texty a není možné při četbě knihy z jejich mytologie něco nenasát.Velmi mě také zaujal Kalweitův popis plazmatické sféry ,tedy říše duší a mytologických bytostí. Tak nějak podvědomě cítím ,že na tom ,co o této říši říká ,by mohlo něco být. Plazma (Hel) je podle Kalweita polohmotný svět v němž se vytváří čas a rodí se z něj všechny hmotné formy. Po smrti našeho těla zůstává pouze směs našich myšlenek a emocí (duše) ,která se vrací zpátky do plazmy. Z tohoto pohledu je logické ,že pokud jsme zemřeli jako vikingští válečníci ,budou naše emoce a myšlenky patřit i na onom světě boji ,medovině a ženám ,proto se naše duše budou nacházet obrazně řečeno ve Valhale ,kde budeme s ostatními zápasit ,hodovat a budou nás obskakovat Valkýry. Ať už se naše duše bude na onom světě zabývat čímkoli ,bude to podle Kalweitovi teorie bludný kruh našich myšlenek a emocí ,jediná cesta jak z tohoto kruhu ven je prohlédnout iluzi a přijmou Ódinovu přirozenost splynout se všejednotou. Jakási severská obdoba východního osvícení a nirvány.
Takže ,pokud si chcete zafilosofovat o světě kouzel a posmrtném životě ,tak si Germánskou knihu mrtvých klidně přečtěte ,doporučuji ale nejdříve si přečíst prozaickou i písňovou Eddu samotnou. Zachováte si tak odstup a nebudete Kalweitovo dílo považovat za Písmo svaté ,čímž doopravdy není.

.

.

.

.

Lidé ,kteří dnes zaslechnou volání předků a zatouží se vydat některou ze starých stezek mají v podstatě na výběr ze dvou základních možností. Buď si vyvolí některou konkrétní pohanskou kulturu (Keltskou ,Egyptskou ,Slovanskou atd.) a pustí se cestou rekonstrukce ,anebo si budou eklekticky vybírat s každé pohanské kultury ty prvky ,které s nimi budou nejvíce rezonovat.

Sám pro sebe jsem si kdysi vybral cestu eklektickou. Ne ,snad proto ,že rekonstruovat staré pohanské kulty v jejich původní podobě je náročnější (což bezesporu je) ,ale spíše proto ,že se mi skutečná rekonstrukce jeví v podstatě nemožnou. Spolehlivých pramenů ze kterých lze při rekonstrukcích čerpat je velmi málo. Rekonstruuje se většinou z mytologických příběhů (pokud jsou vůbec dochovány) ,ze zpráv antických autorů (které jsou žel často spíše zavádějící) ,z lidových zvyků (kde lze ,ale většinou jen stěží odlišit ,co je keltské ,germánské ,slovanské… ) a z archeologických nálezů a poznatků historiků. To vše je ,ale pro znovuzrození funkčního systému pořád málo a tak se nakonec zapojí intuice a osobní inspirace a stejně se vytvoří novotvar. Jako eklektik dělám vlastně úplně to samé ,akorát se nezdráhám smíchat slovanské s keltským a nesnažím se o nějakou iluzorní autenticitu. Ačkoli hluboce obdivuji všechny pohany ,kteří nelitují námahy ,tkají látky a šijí si šaty podle starých vzorů ,učí se původní pohanské jazyky ,obětují na svých akcích bohům berany a slepice ,osobně něco takového ke své víře prostě nepotřebuji. Věřím že bohové dobře rozumí i mojí současné češtině a že rádi přijímají i moje symbolické ,nekrvavé oběti. Nerozumějte mi prosím špatně. V žádném případě zde nechci rekonstrukcionisty hanit. Jsem velmi rád ,že existují! Myslím ,že srdce každého poctivého eklektika se musí při pohledu na estetickou malebnost rekonstrukcionistických skupin radostně zachvět. Navíc věřím ,že poctivost přístupu k pohanství ,kterou tyto skupiny obvykle mají ,nám opravdu pomáhá poodkrývat mnohé z toho ,co by jinak zůstalo skryto. Na rozdíl od historiků a etnografů zkoumají totiž tito pohané na pozadí starých rekvizit dávnou víru nikoli zvenčí ,z pohledu pozorovatele ,ale zevnitř z pohledu praktikanta.
Kolegy ,kteří se vydali cestou rekonstrukce prostě respektuji ,ale moje cesta to není. Těžko bych si uměl ze všech pohanských proudů vybrat jediný. Více než Slovanem ,nebo Keltem se cítím Evropanem. Jednotlivé kultury se tu míchaly a ovlivňovaly už odpradávna. Římané uctívaly keltskou bohyni Eponu a germánský Thor je slovanskému Perunovi natolik podobný ,že je to z mého pohledu jedna a tatáž osoba. Společná všem je i úcta k přírodě a oslavování některých svátků ,zejména slunovratů. Mluvím slovanským jazykem ,ale s velkou pravděpodobností si ve své genetické výbavě nesu i nějakého Kelta ,nebo Germána. Tak už to v našem středoevropském prostoru je. Nechci v sobě zapřít žádného z těchto předků. Slyšel jsem mnoho současných Amerických indiánů ,kteří o sobě řekli něco na způsob: "Mými předky byli Lakotové ,Šajeni a také Irové a Němci." A tak je to i s námi. Jsme směsí různých vlivů a kultur a po svých předcích jsme převzali tento prostor ,kde žijeme. Hlásím se ke svým pohanským kořenům a vzdávám čest všem dávným národům ,které zde žili před námi.
Nebezpečím eklektismu je bezbřehé rozmělnění pohanského dědictví až do jakési kaše bez chuti a zápachu ,zatímco nebezpečím rekonstrukcionismu je dogmatické ,netolerantní opevnění se v "jediné pravé" podobě pohanského náboženství. S dogmatismem mám své neblahé zkušenosti ze svého křesťanského období a tak riskuji raději to rozmělnění. Věřím však ,že poctivý eklektik ,podobně jako otevřený rekonstrukcionista ,kráčí ve skutečnosti cestou středu ,mezi oběma těmito extrémy.

.

Letos v březnu nás čeká další sčítání lidu. Bude to pro mě v pořadí už třetí sčítání ,kterého se zůčastním. Při sčítání lidu v roce 2001 jsem do kolonky náboženského vyznání napsal "novopohanství". Jelikoš tenkrát nemělo pohanství přidělený sčítací kód ,přispěl jsem vlastně do statistiky "ostatní". Podobně dopadl každý ,kdo do kolonky napsal např. wicca ,nebo ásatrú. Aby se to tentokrát už nestalo podalo letos několik pohanských společností (PFI ,Rodná víra ,Dávný obyčej a Bohyně) na ČSÚ žádost o přidělení vlastního sčítacího kódu pro pohanství. Pod jednotícím pojmem "pohanství" se tak zřejmě budou moci ke své víře přihlásit pohané rozličných směrů a tradic. Ačkoli si nedělám iluze o nějakých závratných počtech ,bude jistě zajímavé sledovat v tomto i budoucích sčítáních jak se pohanská cesta u nás vyvíjí. Proto se rád tímto způsobem k pohanství přihlásím.

Před chvílí připojila Liliana pod tento článek komentář s důležitou informací :

KÓD PRO POHANSTVÍ SKUTEČNĚ BUDE! CHLÍVEČKY ALE NEBUDOU (viz vzorový formulář na oficiálních stránkách sčítání), BUDE SE TAM TO "POHANSTVÍ" MUSET VEPSAT!

Víra v reinkarnaci ,tedy v to ,že se lidé po své smrti rodí znovu v jiných tělesných formách ,je široce akceptována v mnoha esoterických duchovních tradicích. Koncept reinkarnace dnes pravděpodobně přijímá i většina lidí ,hlásících se k současným pohanským směrům. A je to vlastně logické. Pohanská náboženství jsou těsně spjata s přírodou a jejími cykly rození ,růstu ,umírání ,smrti a nového rození ,a odtud je ke koncepci reinkarnace opravdu už jen krůček. Zastáncům reinkarnační teorie z řad novopohanů připadá někdy tento koncept natolik přirozený ,že možná s až příliš velkou lehkostí prohlašují ,že víra v přerozování byla pevnou součástí i duchovních nauk našich předků z řad Řeků ,Keltů ,Slovanů ,Germánů a dalších starověkých evropských národů. Je tomu ale skutečně tak? Zdá se ,že odpověď na tuto otázku není zdaleka tak jednoznačná ,jak bychom si možná přáli. Ačkoli nebyl motiv opětovného narození našim předkům úplně cizí ,myslím že převažující představa o tom ,co se děje s lidskou duší po smrti to rozhodně nebyla. Mýty většiny evropských národů hovoří spíše o putování mrtvých do zásvětních říší ,odkud se šlo vrátit zpravidla jen obtížně. Vzpomeňme třeba jen na řecké podsvětí ,jehož bránu hlídal trojhlavý pes Kerberos ,který vás snadno vpustil dovnitř ,nikoli však ven. Ačkoli víme ,že někteří řečtí filosofové (konkrétně Pythagoras ,Empedoklés a Platón) myšlenku reinkarnace rozvíjeli ,nejde určitě hovořit o tom ,že by byla tato koncepce starými Řeky všeobecně přijímaná.
U Keltů to vypadá zdánlivě nadějněji. Často se cituje Ceasar ,který se v Zápiscích o válce galské zmiňuje o druidském učení že : "Duše neumírá ,ale vstupuje po smrti do jiného těla." Ceasar si tímto učením vysvětloval ,neobyčejnou odvahu Keltů ,kteří v boji neprojevovali ze smrti žádný

strach . Ve skutečnosti však lze z této Ceasarovi zmínky jen těžko určit ,jestli je tím žitím duše v novém těle opravdu míněna reinkarnace ,anebo prostě jen žití v jiném těle na onom světě. Jisté je ,že o víře Keltů ve svět mrtvých ,který se do značné míry podobá světu nás živých ,máme celou řadu mytologických dokladů ,zatímco o jejich víře v reinkarnaci musíme spíše spekulovat. Na podporu teorie o keltské víře v reinkarnaci se také uvádí výňatek ze Strabónovi básně ,kde Říman Lukanus říká Keltům : " Podle vašich učitelů duše ve smrti neumírají. Budou dýchat tentýž dech na jiném místě. Věří, že smrt stojí uprostřed cesty dlouhého života." To zní sice velmi přesvědčivě ,ale jak je tedy možné ,že z rozsáhlé dochované keltské mytologie reinkarnační koncepci nepodporuje takřka nic? Nebo snad ano? Někdy se uvažuje o příbězích Edain z rodu Tuatha De Danann a básníka Taliesina. Tyto mytologické příběhy prý víru Keltů v reinkarnaci dokazují. Pojďme se tedy na tyto legendy podívat. První příběh vypráví o tom ,jak byla Edain unesena králem Midhirem. Zachráněna byla nakonec tak ,že ji v podobě motýla ,který spadl do piva vypila Etar ,která Edain pak znovu porodila v lidské podobě. Druhý příběh o Taliesinovi je podobný. Toho zase v podobě zrnka pšenice sezobla Ceridwen proměněná ve slepici ,aby ho opět v lidské podobě o devět měsíců později porodila. Řekněte sami ,připadají vám tyto příběhy jako ukázka klasické reinkarnace? Mě teda ne.

Vysvětlením rozporu mezi zprávami antických autorů a vlastní keltskou mytologií je možná samotná podstata keltského náboženství. Většina dnešních badatelů se domnívá ,že keltské náboženství nikdy nebylo zcela jednotné. Říká se ,že prakticky každý keltský kmen uctíval své vlastní bohy a náboženské představy o posmrtném životě se v různých obdobích a na různých místech pravděpodobně také dost odlišovaly. Je tedy docela možné ,že zatímco někde Keltové věřili spíše v posmrtný život v zásvětí ,jinde počítali spíš s reinkarnací.
Podívejme se nyní ,jak to bylo s vírou v reinkarnaci u Germánů. Při čtení básnické Eddy narazíme v její druhé části (Hrdinské písně) na příběh hrdiny Helgiho a jeho lásky valkýry Sigrůn. Obě tyto postavy v Eddických básních opravdu několikrát reinkarnovali. V Druhé písni o Helgim dokonce nalezneme tato slova : "Za starých dob panovala víra ,že se lidé znovu rodí ,ale tomu se teď říká babská pověra." I zde by se tedy zdálo ,že je všechno vyřešeno ,ale je tomu skutečně tak? Nahlédneme-li v Eddách do mytologických příběhů vypadá všechno rázem úplně jinak. Valhala a především Niflhel se jeví jako typické zásvětní říše z nichž není úniku. Vzpomeňme jen na obrovskou a vlastně marnou snahu bohů dostat z říše smrti boha Baldra. Jak to tedy je?
Nejsem odborník na historii ,ani religionistiku ,ale z toho ,co se mi zatím podařilo zjistit ,jsem si sám pro sebe učinil tento závěr : U pohanských evropských národů převažovala představa posmrtného života v zásvětních říších. Předkové sice mohli své živé příbuzné ochraňovat a občas i navštěvovat (např. o Samhainu) ,ale dělo se tak obvykle v netělesných formách. Pokud přeci jen došlo k reinkarnaci ,dělo se tak ve zcela výjimečných případech. V časech nouze se mohl např. znovu narodit nějaký velký hrdina ,slavný král ,nebo duchovní vůdce ,aby pomohl svému lidu. Důvodem k reinkarnaci mohla být podle všeho také nenaplněná láska dvou lidí ,tak jako se to dělo v příbězích o Helgim a jeho milované valkýře. Helgi totiž ve všech příbězích umírá na bojišti záhy po tom ,kdy se se svou milenkou ožení. Pohané tedy asi skutečně věřili ,že je za určitých podmínek reinkarnace možná ,ale o tom ,že by to byl podle jejich víry běžný úděl každého člověka pochybuji. V žádném případě už nelze hovořit o nějakém propracovaném karmickém konceptu a představě putování duše k čím dál větší dokonalosti až ke konečnému osvícení ,tak jak tomu věří většina lidí dnes. Toto pojetí má své kořeny spíše v hinduismu a buddhismu ,než ve víře našich vlastních předků. Znamená to tedy ,že by dnešní pohané neměli v reinkarnaci věřit? Ani v nejmenším. Víra v reinkarnaci a zákon karmy má svoji hlubokou logiku a nevidím jediný důvod proč by se jí měl novopohan zříkat. Byl by ovšem omyl tuto víru vydávat za čistě pohanskou a nebrat v úvahu a nerespektovat i jiné posmrtné koncepce.

Už za několik dní oslaví tento blog své druhé narozeniny. Moje blogování začalo spíše jako pokus a na začátku by mě vůbec nenapadlo ,že vydržím tak dlouho. V posledních měsících se mi často stává ,že mě absolutně nenapadají témata nových článků a tehdy si říkám : "Tak a už je to tady ,končím s blogováním." A pak se něco přihodí a nová témata se objeví sama od sebe. Počet článků se mi ustálil na 10-15ti do měsíce ,což není špatné ,ale do budoucna se může lehce stát ,že jich bude méně. Žiju samozřejmě i jinými věcmi ,než je pohanství ,ale rád bych zaměření blogu na pohanská a těsně příbuzná témata udržel a tím jsem dost limitován.
To ,co mě opravdu povzbuzuje ,abych s blogem neseknul je stále se zvyšující návštěvnost. Jestliže jsem měl loni v únoru kolem 40ti originálních přístupů denně ,dnes je jich cca 250. Opravdu si moc vážím toho ,že existují lidé ,kterým stojí za to každý den prokliknout mé stránky a podívat se co je tu nového. Zároveň mě to tak trochu zavazuje ,abych pokračoval.
Komentářů moc nemívám. Jen pod jediným článkem překročily komentáře počet dvaceti a to pod článkem Chůze naboso. Nevím ,čím si to právě tento článeček zasloužil ,ale je to tak. Blízko k dvacítce komentářů se dostaly také poněkud kontroverznější články Wicca a křesťanství ,Wicca a křesťanství II. a Wicca a satan a také článek Wotan (Ódin) - šamanský bůh ,který je zároveň i článkem nejčtenějším. Minimálně každý třetí den ho někdo čte ,taky nechápu proč. Jinak mívám většinou komentářů méně než deset a není vyjímkou ani článek neokomentovaný. Ačkoli mě každý komentář nesmírně potěší ,dobře chápu ty ,kteří pouze čtou ,ale nekomentují. Já sám také nejsem zrovna zdatný komentátor.
Co říci závěrem? Všem vám ,kteří máte tento blog rádi děkuji ze srdce za vaší přízeň.

.

O tomto pohřebišti na kopci Baba ,nedaleko obcí Vitín a Ševětín jsem už dopředu slyšel samou chválu. Patří prý k tomu nejpůsobivějšímu a nejkrásnějšímu co "Země mohylových hrobů" může nabídnout ,je to nejkrásnější slovanské pohřebiště u nás ,apod.

Chystali jsme se s Maruškou na toto místo už dlouho ,ale čekali jsme na okamžik kdy staje sníh ,aby bylo všechno hezky vidět. Ten okamžik nastal a tak jsme dnes ráno vyrazili. Postupovali jsme podle vytištěné mapky do které jsem podle satelitního snímku z mapy.cz zakreslil cesty a orientační body o kterých bychom jinak nevěděli. Nebyl jsem si stoprocentně jistý jestli jdeme dobře ,neboť pohřebiště není na běžných turistických mapách vyznačeno. Řídili jsme se tak víceméně intuicí a popisem z jedněch webových stránek a nakonec jsme na místo šťastně dorazili.

Čekal jsem hodně ,ale to ,co se tu před námi rozprostřelo mi přeci jenom trochu vyrazilo dech. Reference o pohřebišti rozhodně nepřeháněly. To ,co nás překvapilo nejvíce byla především velikost mohyl. Myslel jsem ,že větší mohyly než v Dražičkách už neuvidím ,ale to jsem se zmýlil. Byly větší a v porovnání s mohylami z Rybovy Lhoty se dá mluvit skoro o obrech. Nádhera! Nádhera! Nádhera! Ačkoli byl den jako vymalovaný a ještě v Ševětíně jsme fotili domky a místní kostelík v plném slunci ,v okamžiku kdy jsme vstoupili na pohřebiště se zvedl vítr ,zatáhlo se a začalo pršet. Ne ,nebylo to zlé znamení ,prostě klasické předjarní počasí - chvíli krásně ,chvíli zas ne. Smůla byla jen to ,že se to projevilo na fotkách. Ale co ,teď když víme kde pohřebiště leží ,můžeme přijít až bude počasí stálejší znovu. Mnohem smutnější než zatažená obloha a pár kapek deště bylo to ,že mnoho mohyl zde bylo brutálně rozkopaných. A když říkám smutnější ,myslím to vážně ,opravdu to bylo k breku. Tak krásné místo a taková spoušť. Debilní zlatokopové! Odpusťte ,ale musel jsem si ulevit.

Zajímavé bylo ,že podobně jako v Dražičkách i zde bylo velké množství stop po divokých prasatech - rozrytá půda ,exkrementy i stopy kopyt. Ještě ,že jsme to nevěděli předem ,to bych sem Marušku asi nedostal. Teď ,když se mnou tu krásu viděla ,už se nebojím ,že bych příště jel sám.

Zbytek obrázků zde.

Jako pohan jsem se vždycky cítil být panteistou a animistou. Věřil jsem prostě (a stále věřím) v prazákladní Božskou sílu přítomnou ve všem a také v to ,že všechno má svého vlastního ducha. Během loňského roku jsem si konečně také probojoval svojí cestu k pochopení toho ,co je to polyteismus. Nahlédneme-li do slovníku ,najdeme u hesla Polyteismus toto vysvětlení : Náboženství uctívající více bohů ,mnohobožství ,opak monoteismu. Zdá se to jednoduché ,ale pro bývalého křesťana jako jsem já ,který byl zvyklý si pod pojmem "Bůh" představit absolutní věčnou bytost ,alfu i omegu všeho ,to úplně jednoduché nebylo. Představa více takovýchto dokonalých bytostí vedle sebe totiž vůbec nedává smysl. Ačkoli je moje pohanská cesta pevně zakořeněna v evropských tradicích ,k pochopení toho ,co to polyteismus je a čím jsou ti bohové s malým bé mi do značné míry pomohly knihy a další informace o afrokaribském náboženství woodoo. Rád bych teď ve třech bodech shrnul k čemu jsem během loňského roku dospěl.

1/ Bohové jsou mocní duchové - Bohové polyteistických náboženství nikdy nejsou dokonalými bytostmi ve smyslu křesťanského ,židovského ,nebo muslimského Boha. Bohové ,tak jak je z pohanských panteonů známe jsou bytostmi mocnými ,nikoli však všemocnými. Mají své přednosti i slabosti ,v mnohém se podobají lidem a jsou obvykle schopni s lidmi zplodit potomky. Někteří z nich dokonce v minulosti ,než se bohy stali ,lidmi byli. Většina bohů zde ale byla mnohem dříve než lidé ,a od obyčejných smrtelníků se liší především zcela mimořádnými schopnostmi a dlouhověkostí ,která hraničí s nesmrtelností. Božská nesmrtelnost bývá obvykle něčím podmíněna. Např. severští bohové si udržovali mládí a dlouhověkost konzumací jablek nesmrtelnosti ,které opatrovala bohyně Idunna. Mnohé polyteistické systémy znají a uctívají také absolutního Boha Stvořitele stojícího nade vším (např. Svarog u Slovanů a Bondye ve woodoo ). Absolutní Bůh v polyteistických systémech ovšem obyčejně nehraje v každodenním životě lidí velkou roli a přenechává péči o smrtelníky nižším bohům ,které lze vnímat i jako velmi mocné duchy.

2/ Služba bohům je oboustranně výhodný obchod - Polyteisté přistupují ke svému náboženství obvykle velmi prakticky. Nejde zde o věčné opěvování božstva ,koření se před ním a odevzdávání se jeho vůli ,jak to známe např. z křesťanství. Přístup polyteisty je velmi pragmatický a dal by se shrnout slovy : "Něco za něco." Přinášení různých dárků a obětí bohům je praxe známá z náboženských kultur po celém světě. V polyteistických náboženstvích je oběť chápána ,nejen jako něco ,čím projevujeme božstvu náklonnost ,ale také jako něco ,po čem božstvo touží a za co je ochotno se odměnit. Je to jakási výměna darů ,nebo obchod ,v němž jsou uspokojeny obě strany. Vztah mezi pohanem a božstvem je v tomto obchodě velmi rovnocenný. Obě strany mohou vyjednávat a stupňovat požadavky a obě strany se podle výsledku transakce mohou cítit buď spokojeny ,nebo uraženy. Kdysi mě pobavil historický záznam o tom ,jak kdesi před pár sty lety naši předkové vláčeli sochu svatého blátem a tloukli do ní holí ,neboť světec nesplnil svou část úmluvy a nevyhověl jejich žádosti o dobré počasí. I takhle může vypadat naštvaný polyteista.

3/ Bohové jsou individuality - S bohy je to jako s lidmi. Každá bohyně ,nebo bůh je v něčem dobrý a každá bohyně ,nebo bůh má jinou povahu. Pokud chtěl viking uspět v boji vzýval Ódina ,nebo Tyra ,pokud toužil po lásce volal na pomoc Freye ,či Freyu a pokud potřeboval dobrý vítr obrátil se na Thora. Každý z bohů ,nebo bohyň je specialista na něco jiného a každý také vyžaduje jiný způsob komunikace a jiné oběti. Zde mají oproti novopohanům woodooisté značnou výhodu. Jejich tradice nebyla nikdy přerušena a tak dobře vědí ,co kterému loanovi (božstvu či duchovi) nabídnout a čeho se ve styku s ním vyvarovat. Bohové a bohyně mají totiž své vrtochy. Někteří se spokojí s maličkostí ,jiní vyžadují nákladnější dary. Někteří mají rádi to ,jiní zas ono. Woodooisté např. vědí ,že zatímco loani Ghede mají rádi alkohol ,cigarety a oplzlou zábavu ,při práci s hadím loanem Damballahem se musí podobných věcí vyvarovat. My ,evropští pohané ,kteří chceme pracovat se zdejšími panteony to máme těžší. Také my musíme předpokládat ,že to ,co potěší Thora asi nebude úplně to pravé pro Freyu a naopak ,ale dobových zpráv o obětech pohanským bohům je zatraceně málo. Navíc jsou tyto zprávy často zavádějící ,protože pocházejí z pera např. Římanů ,nebo křesťanů ,kteří rádi líčili své nepřátelé jako ukrutné barbary "opékající své děti na rožni." Těžko použitelné jsou ale i některé věrohodnější zprávy ,jako např. ta ze Srbské Makedonie ,která popisuje svátek boha Peruna ,během nějž se obětoval býk ,nebo beran. Těžko si představit dnešního městského pohana ,který poráží v oběť svému bohu býka. Při práci s bohy našich předků jsme tedy často odkázáni pouze na svou intuici a metodu "pokus ,omyl" ,což samozřejmě není zrovna nejefektivnější.

Pokud byste mi chtěli napsat ,uvítám v tomto směru každou vaší zkušenost.

.

Někdy bývá Imbolk už skoro jarní ,slunečný a plný ptačího zpěvu ,jindy je ještě hodně zimní. Ten letošní byl přímo mrazivý.

Vyrazil jsem tento svátek oslavit na své oblíbené místo k milevskému menhiru. Původně měla jet i Maruška ,ale dostala bohůmžel službu za nemocnou kolegyni a tak jsem na to zbyl sám. Šlapal jsem zasněženou krajinou s obrovským batohem na zádech ,ve kterém jsem měl snad polovinu všech rituálních předmětů ,které doma mám ,včetně bubnu. Přes všechen ten mráz a sních jsem stejně vnímal ,že jaro už se nezadržitelně blíží. Možná to ještě nepoznáme podle tepla ,ale rozhodně je to vidět na světle a prodlužujícím se dni. Na Hromnice ,o hodinu více! A světlo a pomalu sílící Slunce oslavujeme tímto svátkem především. Proto se pletou Brigitiny kříže ,které v sobě skrývají svastiku ,dávný sluneční symbol. Proto se také zapalují svíce poskládané do kruhu.

Letošní Imbolk jsem po vzoru irských Keltů zasvětil bohyni Brigit ,patronce pramenů ,léčitelství a posvátného ohně. Doma jsem vyrobil figurku Brigit z obilných klasů a v lese ji pak společně se dvěma křížky zavěsil bílozelenou stuhou přímo na menhir. Ten jsem zas obkroužil zapálenými čajovými svíčkami a rituál mohl začít. Chodil jsem kolem menhiru ,bubnoval ,zpíval ,modlil se a meditoval. Použil jsem i slova ,která jsem si včera přečetl v novém čísle časopisu Regenerace : "Zemřelo ,co zemřít mělo , co živé je to zůstává. Světlo ,které se v nás slunovratem zrodilo ,postupně nabírá na síle!"

Když jsem se dostatečně "vyřádil" zrušil jsem kruh ,sklidil věci a vydal se na cestu domů. Penenka i křížky zůstali viset na kameni. Myslím ,že až se sem vrátím příště ,už tu viset nebudou. To nevadí ,nechal jsem je tu vlastně jako dárek. Jsou prokouřené šalvějí a promodlené ,ať si je vezme kdokoli ,přinesou mu štěstí.

Zbytek fotografii zde.