NOVINKY :
.
Kontaktní e-mail : mikyhorozumy@seznam.cz
Dopředu ovšem upozorňuji, že NEPOSKYTUJI MAGICKÉ SLUŽBY, ANI PORADENSTVÍ A NEBUDU NA PODOBNÉ ŽÁDOSTI REAGOVAT. Děkuji za pochopení - Miky. Usmívající se

Březen 2011

HAVRANÍ PÍSEŇ

31. března 2011 v 7:28 | Miky |  KOLO ROKU


Před několika dny byla jarní rovnodennost. Moc světla a tmy se dostala do rovnováhy. Slunce nabírá na síle ,dny se prodlužují a všude kolem nás přibývá náznaků vítězícího jara. Ačkoli trávím většinu dne uzavřen mezi čtyřmi stěnami (doma i v práci) ,nebo v MHD ,nelze si těchto znamení nevšimnout. Na keřích raší malé zelené lístky ,ráno při cestě na autobus se line po sídlišti nádherný kosí zpěv a trávník u kruhového objezdu ozdobily žluté květy podbělů.
U nás ve městě patří mezi první posly jara kromě sněženek a bledulí také havrani. Na své hnízdiště v parku u nádraží se vracejí v období mezi Imbolkem a Ostarou a hned se pouštějí do stavby nových hnízd. Někteří lidé je vítají chladně a nejraději by je všechny otrávily ,jiní se z jejich přítomnosti radují. Havrani jsou chytří. Dobře vědí ,že uprostřed města na ně nikdo střílet nebude a potravy je okolo všude dost. Když vejdete v parku mezi stromy a zvednete hlavu do jejich korun ocitnete se rázem v jiném světě. Lehko si odmyslíte domy a silnice v okolí a píseň havranů a několika kavek vás pohltí. Zkuste to!












.

DEVĚT SVĚTŮ

26. března 2011 v 21:06 | Miky |  KNIHA STÍNŮ
" ZNÁM DEVĚT SVĚTŮ ,DEVĚT ŽEN OBŘÍCH ,HLOUBKU ZNÁM KOŘENŮ SLAVNÉHO STROMU… "

(Edda ,Vědmina píseň)




Podle staré severské víry je středem vesmíru bájný jasan Yggdrasil z něhož vyrůstá devět různých světů. Severský šaman Raven Kaldera popisuje tyto světy jako vodou oddělené prostory se svým vlastním plynutím času a svým vlastním ,jedinečným ekosystémem.
Ve skutečnosti ,ale nevíme kolik světů vlastně je. Devítka ,tedy 3x3 ,je v severské mytologii číslo symbolické a představuje plnost a dokonalost. S číslem devět se v germánských mýtech setkáváme často. Ódin visel na stromě světa devět dní a nocí a od obra Böltóra ,Bestlina otce získal devět kouzelných písní. Jiných devět kouzelných písní předala vědma Gróa svému synu Svipdagovi. Frey musel ve vášnivé touze čekat na svou nevěstu Gerd devět dlouhých dní a bůh Heimdal je synem devíti dcer mořského boha Aegiho. Visel-li Ódin na stromě devět nocí ,byl tam prostě přesně tak dlouho ,kolik bylo třeba k jeho prozření. Mluví-li vědma o devíti světech ,říká tím ,že světů je přesně tolik ,kolik jich má být.
Posvátná devitka se nám zachovala i v pohádkách. Přemýšleli jste někdy ,proč musí hrdina přejet zrovna devatero hor a devatero řek ,anebo proč má největší moc právě devatero kouzelného kvítí? To vše má kořeny v dávné keltské a germánské pohanské tradici.
Devět mýtických světů není v Eddách nikde pohromadě vyjmenováno. Eddy obsahují informace o mnoha různých světech a ten ,kdo se v nich chce vyznat musí čelit spoustě problémů. Je například Svartálfheim jiným místem ,než Nidavellir ,nebo jsou to jen dva názvy pro jeden svět? Je Hel samostatným světem ,anebo je to jen název místa v Niflheimu? A tak by se dalo pokračovat. Ani uspořádání světů na stromě světa není úplně jasné. Stačí si jen najít na googlu par obrázků Yggdrasilu a uvidíte ,že variant je mnoho. Nacpat mýtické světy poznané lidmi během šamanských cest do diagramů a přehledných tabulek je prostě nelehké.
Seznámím vás nyní s nejrozšířenější variantou devíti světů ,kterou dnes používá mnoho severských pohanů a které se držím i já. Je to jenom diagram ,nepřesná mapa ,má ale svoji vnitřní logiku a může vám pomoci trochu se v severské kosmologii zorientovat. Devět světů se dá v tomto výkladu zakreslit do šamanského kruhu. Každý svět má v tomto pojetí svou světovou stranu ,místo a směr.
Začneme ve středu kruhu ,v místě kde žijí lidé ,tedy v Mitgardu.


MITGARD (STŘEDNÍ SVĚT) - Svět lidí ,hmoty ,ale i toho ,co je na hmotu bezprostředně navázáno. Mitgard je místo ,kde žijeme ,ale je to víc ,než to ,co máme přímo před očima. Součástí Mitgardu jsou i energie (duchové) skrývající se za hmotou.

MUSPELLHEIM - Na jih od Midgardu se rozkládá Muspellheim ,říše ohně a ohnivých obrů. Muspellheim je jedním ze dvou základních zdrojů života.

NIFLHEIM - Na sever od Mitgardu leží svět mlhy a ledu. Je to zdroj všech vod a druhý základní zdroj života. Rovnováha mezi ledovým Niflheimem a horkým Muspellheimem umožňuje život v Mitgardu.

VANAHEIM - Na západ od Mitgardu se nachází Vanaheim ,svět Vanů ,bohů a bohyň plodnosti. Vanové ovládají seidr ,obávanou extatickou magii. Vanaheim představuje síly rození ,růstu ,regenerace a sklizně.

JUTUNHEIM - Na východě leží domov skalních a mrazivých obrů Jutunheim. Představuje síly chaosu a změny. Nezkrotný ,a vůči světům lidí i bohů ,většinou nepřátelský svět.

LJOSSÁLFHEIM - Směrem nahoru do nebeského prostoru se nachází Ljossálfheim ,
domov světlých álfů. Světlí álfové jsou nádherné bytosti ,ne nepodobné tomu ,čemu někteří lidé říkají andělé. Ljossálfheim je říše světla ,intelektu a představivosti.

SVARTÁLFHEIM - Směrem dolu ,do podzemí se nachází domov tmavých álfů ,kterým někteří říkají skřítci ,nebo trpaslíci. Jsou to bytosti spjaté se zemí s kameny a kovy. Vynikající kováři a výrobci kouzelných předmětů. Ljossálfheim symbolicky představuje formativní aspekty bytí.

ÁSGARD - Směrem nahoru ,ještě výše než je Ljossálfheim ,až pod vrcholem Yggdrasilu ,rozkládá se říše Ásů ,nebeských bohů. Ásové jsou soudci ,válečníci ,básníci a mágové. Jejich říše představuje síly řádu ,racionality a práva.

HELHEIM - Směrem dolu ,do podsvětí se nachází Helheim ,říše mrtvých ,rozpadu a rozpuštění a rozkladu. Je to místo předků a jejich moudrosti. Duše tu prý čekají na novou inkarnaci.




Zajímavé jsou také osy tohoto diagramu.
Osa Muspellheim - Niflheim představuje polaritu Ohně (horka) a Ledu (chladu).
Osa Vanaheim - Jutunheim představuje polaritu Tvoření a Ničení.
Osa Ljossálfheim - Svartálfheim představuje polaritu Světla a Tmy.
Osa Ásgard - Helheim představuje polaritu Nebe (místa pro hrdiny) a Podsvětí (místa pro obyčejné zemřelé).

CESTA PO DÁNSKU (5.díl)

25. března 2011 v 18:33 | Miky |  DÁNSKÝ DENÍK

Christianie

Chlapík ,který se s námi dal ve Woodstocku do řeči se jmenoval Andreas. Říkal ,že žije v Christianii už dvacet let a že je umělec-konstruktér ,pod čímž jsme nevěděli přesně ,co si představit. Zeptali jsme se ho ,kde by se dalo v Christianii spát a on nám na mapce svobodného města ukázal místo ,kde by mělo být nějaké stanové městečko ,nebo kemp. Zkusili jsme štěstí a zeptali se ho rovnou i na komunu v Thylejren. Andreas koukal dlouho do mapy ,kýval hlavou a bylo vidět ,že přemýšlí. Nakonrc ukázal na dvě místa v blízkosti městečka Fjerritslev s tím ,že si není úplně jistý. Bylo to trochu jinde než jsme předpokládali a tak jsem se ho raději zeptal jestli by to nemohlo být náhodou někde u Hanstholmu. V dokumentu z České televize jsem si totiž zapamatoval ,že jedna obyvatelka Thylejrenu říkala ,že někteří lidé z komuny dojíždí do Hanstholmu pracovat ,protože je to nejbližší město. Andreas ale rozhodně vrtěl hlavou ,jako že ne. Měli jsme z toho docela zamotanou šišku. Andreas říká Fjerritslev ,televize říká Hanstholm a jeden internetový zdroj hovořil dokonce o Aalborgu. Všechna ta místa jsou sice přibližně ve stejné oblasti na severu Dánska ,ale vzdálenosti mezi nimi jsou přeci jenom značné. Míla navrhl ,že se dojde zeptat ještě staršího ,sympaticky vypadajícího hippíka v klobouku ,kterého jsme si prve všimli v hospodě. Souhlasil jsem ,ten chlap vypadal jako člověk ,který by mohl lecos vědět i pamatovat. Míla odkráčel i s mojí mapou do Woodstocku a já zatím ukazoval Andreasovi okopírované obrázky z televizního dokumentu o Christianii vlepené do mého zápisníku. Andreasovi svítili očka ,usmíval se nad obrázky a pro sebe si po mě opakoval "Czech television dokument." Míla mi později vylíčil ,co se zatím odehrávalo ve Woodstocku. Přistoupil s mapou ke stolu u kterého seděl a bavil e s přáteli ten vousáč v klobouku ,vyslovil jméno Thylejren a podal mu mapu. Vousáč prý s bohorovým klidem zapíchl prst do místa nedaleko vesnice Frostrup ,odstrčil mapu a vrátil se zas ke svému pivu zábavě s přáteli. Když před námi Míla rozložil mapu a ukázal místo ,které označil vousáč ,Andreas horlivě přikyvoval. Vypadalo to ,že jsme doma. Frostrup je velmi blízko Fjerritslevu ,který nám původně ukazoval Andreas ,který patrně věděl ,že místo začíná písmenem F a kde přibližně leží. Vousáčova jistota a Andreasovo přitakání se tak stalo rozhodujícím pro naší další cestu. Zatím jsme však tady v Christianii a chceme si to tu pořádně prohlédnout a užít.

CESTA PO DÁNSKU (4.díl)

24. března 2011 v 15:57 | Miky |  DÁNSKÝ DENÍK
Christianie

3.10h - VJÍŽDÍME NA ÚZEMÍ DÁNSKÉHO KRÁLOVSTVÍ !
Snažil jsem se udržet otevřené oči a plnými doušky vnímat dánskou krajinu. Marně. Oba jsme s Mílou zbytek cesty do Kodaně prospali. Když jsem konečně otevřel oči ,Míla ještě spal. Právě jsme projížděli okrajovými kodaňskými čtvrtěmi.Doma jsem si Kodaň představoval jako ponuré severské město do něhož přijedeme v ranní mlze. Ve skutečnosti bylo jasno ,uličky byly osvětleny ranním vycházejícím sluncem a všechno působilo malebně a krásně. Pastelově barevné domy vypadaly jako domečky pro panenky. Autobus nás vyložil nedaleko vlakového nádraží. Poslal jsem domu esemesku a sláva ,podařilo se! Míla si ubalil svoje cigárko ,nandali jsme bágle na záda a vyrazili jsme do centra Kodaně. Všude bylo plno kol a cyklistů. Dlouhovlasé blonďaté dánky vypadaly na svých kolech s proutěnými košíky před řidítky jako paní správcové z postřižinského pivovaru. Na kolech tu ale jezdili do práce dokonce i úředníci v oblecích s kravatou a diplomatickými kufříky.

Kodaň

MOJE KNIHA STÍNŮ

21. března 2011 v 11:04 | Miky |  KNIHA STÍNŮ
Musím se vám přiznat ,že jsem ve své podstatě bordelář. Obdivuji svého kamaráda Mílu ,kterého znáte z dánského cestopisu ,který je sice tak trochu cvok ,ale své věci má vždycky v naprostém pořádku. Všechny své knihy ,sešity a zápisníky má doma úhledně srovnané podle velikosti a obsahu a když něco potřebuje ,vždycky ví kam sáhnout. Já naopak neustále něco hledám a kolikrát to ani nenajdu. Rád bych měl tak jako on pro každou oblast zvláštní zápisnik, jeden na deník ,jeden na sny ,jeden na záznamy o rituálech ,jeden na básně ,jeden jako diář apod. Vždycky když se o to ale pokusím ,skončí to nakonec tak ,že píšu do všech zápisníků všechno a pak zase nevím ,co kde mám. Dlouhá léta už také plánuji ,že si začnu psát ručně svoji Knihu stínů. Do pečlivě vedené Knihy stínů se mi ale zatím moc nechtělo. Kroužkový sešit s vyndavacími tištěnými listy v euroobalech mi připadal pohodlnější. Nemusím nic moc psát ,ani kreslit ,lecos stáhnu z počítače a když na něco zapomenu ,vložím prostě nový list. Navíc ,říkal jsem si ,spoustu věcí mám v různých knihách ,tak proč je pracně přepisovat. To ,co jsem teď vyjmenoval je sice všechno pravda ,ale pořád jsem tak nějak cítil ,že ručně psaná kniha má úplně jiné kouzlo. Coreyemma z Ohnivého kruhu prý píše už svou šestou ,rád bych je někdy viděl. Každopádně chci teď všem "slavnostně" oznámit ,že jsem se k ručnímu přepisování své Knihy stínů před několika dny konečně dokopal a že mě to zatím pořád docela baví. Snažím se text hojně prokládat malůvkami a tak si zároveň tak trochu plním své další přání ,vytvořit ilustrovanou příručku čarodějství. Tato příručka má ale sloužit výhradně mě samému ,takže hodně zestručňuju a některé věci ,které bych v knize určené veřejnosti určitě uvedl ,zcela vynechávám. Abych jenom neplkal vložím teď do článku z mé právě vznikající Knihy stínů na ukázku aspoň tři fotografie.









.

DĚDEČEK OGE a DVA SVĚTY - Pavlína Brzáková

20. března 2011 v 8:15 | Miky |  KNIHOVNIČKA





Nedávno jsem na blogu psal o krásné knize Pavlíny Brzákové s názvem Modřínová duše. Nyní bych vás rád krátce seznámil z dalšími dvěma knihami téže autorky ,a totiž Dědeček Oge a Dva světy ,které jsem přelousknul před několika dny. Knihy na sebe volně navazují a přesto je každá z nich dost jiná. Dědeček Oge je příběhem posledního z velkých tunguzských šamanů Ogeho. Oge byl jako malý kluk (asi šestiletý) vybrán a zasvěcen starým šamanem Kutujem. Je to dost smutný příběh. Oge přijde během dvou let o své rodiče a všechny své bratry. Nakonec zemře i starý Kutuj a Oge zůstává sám. Svůj další život tráví v malém srubu ,stranou od lidí v tajze. Zůstává tak ochráněn před velkými změnami ,které probíhají v okolním světě. Sovětská komunistická moc postupně likviduje tradiční způsoby života tunguzů. Ruší kočovné pastevectví ,zakládá sovchozy ,odebírá rodičům děti na převýchovu do internátních škol a především fyzicky likviduje šamany ,jakožto zdroje možného odporu. Dezorientovaní Tunguzové propadají houfně alkoholizmu a dílo zkázy je dokonáno. Oge se většinou lidí straní a žije spíše s tajgou a jejími duchy. Teprve když zestárne a cítí blížící se smrt ,přestěhuje se Oge do vsi. Léčí zde lidi a hlavně doufá ,že nalezne žáka ,kterému by před svou smrtí předal svou sílu. Nakonec mu znamení ukážou na chlapce Kuktyčeho. Všechno se vyvíjí dobře ,ale chlapcův otec v poslední chvíli zabrání předání síly a Oge umírá bez nástupce.
Knihu jsem přečetl jedním dechem. Nahlédnutí do duchovního světa tunguzského šamanství místy maličko připomíná knihy Carlose Castanedy ,ale jenom maličko. Šamanství Kutuje a Ogeho mi oproti učení Dona Juana připadalo takové více lidské a více pochopitelné. Ogeho zážitky s duchy mě také často nutili přemítat nad svými vlastními z tohoto soudku. Rozhodně musím říct ,bylo to krásné čtení.










Kniha Dva světy je volným pokračováním předchozího Ogeho příběhu. Hlavním hrdinou Dvou světů je Kuktyče. Ano ,mluvím tu o tom chlapci ,kterého dědeček Oge už nestačil řádně zasvětit. Příběh však začíná až několik let po Ogeho smrti ,v čase kdy se Kuktyče vrací z vězení ,kde seděl pro falešné obvinění z vraždy. Sovětský svaz se rozpadl stejně jako Kuktyčeho manželství a není na co navázat. Snad jenom na to ,co se Kuktyče kdysi naučil od šamana Ogeho ,v tom je snad naděje ,že mládencův život nabere smysl a směr. Kuktyče opouští svou domovinu a vydává se za svými vizemi až do vzdálené republiky Tuva ,kde marně hledá nového šamanského učitele ,který by mu pomohl dokončit to ,co kdysi začalo s Ogem.
V Tuvě probíhá po rozpadu SSSR národní obrození. Státníci se snaží obnovit národní tradice a tak podporují staré rituály a zakládají šamanská centra ve snaze koncentrovat šamany z Tuvy do několika míst. Kuktyče projde postupně tři šamanská centra ,kde se nechává najímat na úklid a pomocné práce a doufá že se při tom něco naučí. Ačkoli se zde Kuktyče skutečně s fragmenty šamanského umění setká ,převládá v centrech touha po výdělku a po moci a nenajde zde nikoho ,kdo by byl ochoten něco ho učit. Kuktyče také často pochybuje jestli zdejší šamani opravdu něco umí. Oproti tomu ,co poznal u Ogeho ,setkává se zde Kuktyče spíše s falší a psychologickou hrou ,než se skutečným nadáním. Příběh končí na starém posvátném místě Tuvinců ,ve skalách Ortaa-Sargol. Kuktyče zde prožije vnitřní přerod. Uvědomí si ,že musí šamanskou moudrost hledat především uvnitř sama sebe a rozhodne se vrátit domů.

To k čemu nakonec Kuktyče dospěl platí pro nás pro všechny. Všichni se občas honíme za stíny a vidinou nějakého lepšího exotičtějšího duchovna a zapomínámeme přitom ,že Duch je všude a doma ,že jsme tady. Dobře je to v knize vystiženo na straně 166 ,kde Kuktyče pozoruje návštěvníky z jednoho šamanského centra :

Na dřevěných lavicích vedle jurty vysedávala skupinka turistů. Poznal je podle prázdně zvědavých tváří. Neměli myšlenky ,vypadali jako nějaké pobledlé lapače věcí ,tedy všeho ,co by mohlo být aspoň trochu šamanské. To ,co vyhlíželo nešamansky je nezajímalo. Svět viděli okleštěně ,vybírali si z něj jen to ,co bylo podle nich tajemné. A vykleštěné tajemno se válelo v jejich poznámkových sešitech ,fotoaparátech a kamerách jako vytržená varlata dříve plodného býka. Jako by si mysleli ,že když si je nasadí ,budou stejně plodní jako on. Tak nějak zacházeli s šamany ,jejichž centra houfně obléhali. Někteří šamani se nechali od nich zmermomocnit a diktovali jim svoje životy ,ale druzí si z nich dělali blázny nebo si jich nevšímali. Kuktyče cítil tu jejich zadrženost všude. Potřebovali důkaz ,že u šamanů byli ,jen proto ,aby si potvrdili vlastní výjimečnost. Jejich zakalený zrak neviděl ,že šamani jsou obchodníci s vlastní tradicí a že mají dost průkazné mezery ve vzdělání. Turisti nepotřebovali znát pravdu. Potřebovali se se šamanem vyfotit a nejradši by si přivezli třeba jeho zub ,vlasy nebo něco hmatatelného ,co by okolí přesvědčilo.

OPĚT NA MOHYLÁCH V DRAŽIČKÁCH

17. března 2011 v 19:25 | Miky |  JINÉ


Včera ráno jsem vyrazil zase do Dražiček. Jel jsem sám ,Maruška spala po noční. Ačkoli mám loňský říjnový zážitek z pohřebiště stále v živé paměti ,moje psychika nevykazovala žádné známky neklidu. Naopak jsem dost těšil. Události z loňského Samhainu mě přesvědčili ,že se jedná o opravdu mocné místo a neměl jsem tentokrát v úmyslu si se zdejšími duchy zahrávat. Přinesl jsem sice duchům nějaké oběti ,ale žádné vyvolávání jsem nechystal. Mým úmyslem bylo jen vyjádřit tomuto místu úctu a zameditovat si uprostřed probouzejícího se jarního lesa. To jsem také udělal a návštěva proběhla neuvěřitelně krásně a pokojně.
Kameny posvátného kruhu ,který jsem zde loni postavil už si sedly do mechu ,okolí je začalo přijímat. Oběť jsem vykonal tentokrát přímo v kruhu a nikam jsem ji z oltáře neodnášel. Cítil jsem ,že není třeba. Kruh patří k tomuto místu a toto místo ke kruhu. Neprožívám ho jako hranici ,která nepouští bytosti dovnitř ,ale spíše jen jako místo soustředění. Když jsem uprostřed kruhu seděl ,měl jsem pocit ,že s tím místem srůstám tak jako ty kameny. Ve větvích stromů zpíval drozd a pískali sýkory a občas se jimi prohnal i mohutný proud šumícího větru.



Prošel jsem si tentokrát i okolí pohřebiště ,měl jsem chuť zdejší les více poznat. Některá místa byla plná světla a povznášející krásy ,jiná působila divoce ,nebo stísněně. Našel jsem hodně stop po zvěři. Zjevně tu žijí kuny ,divoká prasata ,srny kdovíco ještě.
Jsem za mohyly v Dražičkách vděčný. Dlouho jsem si takové místo pro meditace v přírodě přál a tohle splňuje všechny mé požadavky. Je v dosahu MHD a přitom dost daleko od lidí ,kteří by mohli rušit. Kamenný kruh jsem postavil v takové poloze ,že ani turista ,nebo jiný náhodný chodec procházející po cestě kolem pohřebiště nemůže tušit ,že tam jsem. Síla místa a pohanská tradice s ním spjatá je ještě bonus navíc. O něčem takovém se mi ani nesnilo. Nedávno jsem se např. dozvěděl ,že kromě toho velkého krystalu křemene byl v jedné zdejší mohyle kdysi nalezen i keltský meč s krásným pouzdrem. Prostě paráda.





Vpravo za kruhem je vidět jedna z mohyl.









.

CESTA PO DÁNSKU (3.díl)

15. března 2011 v 22:39 | Miky |  DÁNSKÝ DENÍK
6.6.2008
Z Prahy do Dánska


autobus
14.50h - Bágle naloženy. Sedíme ve svém autobuse a blonďatej Dán robustní postavy ,sedící o dvě řady před námi přes uličku ,nás bujaře zdraví. Prošel uličkou až k nám. Natahuje se a tiskne si s Mílou ruku ,ukazuje na nás a pak palcem vzhůru naznačuje ,že se mu líbíme. Pak se zase usadí a věrnej sloganu "pije jak Dán" pije dlouhými doušky Plzeň z plechovky. Před chvílí mi volala Maruška ,přála nám šťastnou cestu a kladla nám na srdce ať v autobuse hlavně nezapomínáme vracet ty podšálky od kafe.

České středohoří

Vyjíždíme. Sotva se náš autobus vymotal z Prahy otevřela se nám plochá ,rovinatá krajina a na obzoru se vyrýsovaly vrcholky Českého středohoří. První horou ,která stála v krajině jako předvoj těch ostatních a okolo které jsme projížděli byl bájný Říp. Viděl jsem ho poprvé v životě. Udělal jsem pár snímků přes sklo autobusu a fascinovaně hleděl na strmou homoli ,která čněla do prostoru po pravé straně našeho autobusu. Ta hora má v sobě bezesporu sílu a já se ani na okamžik nedivil ,že má ústřední roli v našich pověstech. Neméně silně na mě působili i další kopce ,ty dávno vyhaslé sopky naší země ,ale Říp to je opravdu něco! Působí jako rudý kámen Uluru v australské poušti. Co se mě týkalo ,i kdyby se v tuto chvíli porouchal autobus a my nemohli pokračovat dál ,já svůj zážitek měl. Míla moji euforii moc nesdílel ,tak jsem mu začal líčit poznatky českého záhadologa Vladimíra Šišky. Šiška upozorňuje ,že název hory pochází z keltského slova "rip" ,nebo "ripa" ,což se překládá jako kopec ,hora ,nebo vyvýšenina. Také jména Kroka a jeho tří dcer ,prý pochází evidentně z keltštiny. V roce 1771 byl u Podmokel na rokycansku nalezen bronzový kotlík se sedmi tisíci keltskými mincemi. Na některých z nich byly vyraženy jména keltských vládců. Byla mezi nimi i mince se jménem Crocco. V Kosmově kronice je Čechův nástupce uváděn ne známým ,počeštělým tvarem Krok ,ale právě jménem Crocco. Samotný praotec ,který vystoupal na horu Říp je pak v téže kronice pojmenován jako Bohemus. Všichni víme ,že jméno Bohemia zanechal naší zemi keltský kmen Bójů. Praotec Čech byl tedy ve skutečnosti praotec Bój. To jsou věci ,co? Nevím ,jestli jsem svým líčením nějak zvedl Míluv zájem o horu ,ale bylo mi to jedno ,já byl spokojenej.

Hora Říp

Jeli jsme dál a já začal děkovat osudu ,že sedíme tam ,kde sedíme a ne na sedačce před pivním Dánem. Dán má totiž takovou tu ,jak se u nás říká ,bodrou povahu a vietnamec ,který sedí před ním se musel chtě ,nechtě smířit s tím ,že ho Dán co chvíli radostně oplácává po paži a po zádech.
Dánovi ,kterej je ve skutečnosti asi Němec ,je teď evidentně zle. Mění barvy ,divně se klátí na sedačce a každých deset minut odvrávorá na záchod. Ano ,čtete dobře ,náš autobus má WC. Vypitá piva za jízdy a před jízdou si u našeho Němce ,kterému budu pro jednoduchost říkat i nadále Dán ,vybírají svoji daň a nikdo z nás mu jeho stav nezávidí. Ještě ke všemu si trouba vybral k sezení tu stranu autobusu ,kam neustále pere přes sklo slunce.
17.24h - Jsme v Německu. Přestože jsme v Shenghenu a naši politici nás s velkou slávou ujišťovali ,že tím končí kontroly na hranicích ,musel náš autobus kousek za čárou zastavit a všichni jsme prošli policejní kontrolou dokladů. Naše evropské občanské průkazy byly bez problémů. Policisté se na ně ani nepodívali. Lidé s pasy ,zvláště ti z rusky mluvících zemí byli kontrolováni mnohem důkladněji. Jedinej ,kdo měl ale opravdu problém byl Dán ,protože udělal na jednoho z policistů ksicht. Teď už je ale všechno OK a jedeme dál.

Náš autobusZatím je okolní krajina dost stejná jako u nás. Všechno je vlastně stejný ,jako u nás : Lidl ,Aral… Když jsme byly s tátou v létě 89 v Rakousku ,byl přejezd hranic fakt znát ,teď v roce 2008 ,19 let po převratu je Rakousko ,Německo i Česko na pohled skoro stejný ,všude na vás vystrkuje svoji žlutou prdel McDonalds. Všimli jsme si jediného rozdílu. Po celé délce dálnice se táhne po obou stranách desítky a stovky kilometrů drátěného plotu. Je to asi kvůli zvěři ,ale pro duši milující volnost je to utrpení. Neexistuje tu prakticky místo kudy by bylo možné z dálnice vejít do lesa ,nebo pole. Na Mílu už leze múza a v hlavě se mu tvoří verše jako : "Německo ,tvé tělo je sevřené dlouhým ostnatým drátem ,apod." Autobus nás veze stále výš a výš na sever. Daleko za námi zůstaly Drážďany a blížíme se k Berlínu. Na poslední ceduli ,co jsem spatřil z okna stálo : BERLIN 50km. Na sloupcích nekonečného dálničního plotu občas sedí káně. Monotónní rovinu s borovými lesy tu a tam přeruší volná krajina s několika domy ,anebo řadami gigantických sloupů větrných elektráren.
21.30h - V Berlíně vystoupila hromada lidí a nová hromada je nahradila. Jsem trochu nervózní. Zatímco Míla využil přestávky k vykouření jedné balené ,pokoušel jsem se poslat domu esemesku na dobrou noc. Na displeji mého mobilu pořád běhala čárka a nápis POSÍLÁM ZPRÁVU a nic. Po pěti minutách jsem ztratil trpělivost a mobil vypnul a zase zapnul ,byl to jediný způsob jak posílání SMS přerušit a nevybít baterku. Trochu mě to vykolejilo. Doufám ,že se mi zítra podaří z Kodaně dovolat domů. Autobus pokračuje dál na sever - stmívá se ,na tenhle zápis si musím svítit. Míla ,zdá se klinbá ,mě se zatím spát nechce.
23.15h - Zkoušel jsem chvíli spát. Kroutil jsem se na sedačce a hnusně se u toho potil. Nevím jak to trvalo dlouho ,ale když jsem zase otevřel oči ,Míla je měl otevřený taky. Nemůže prej spát a jdou na něj deprese. Je tma ,ale i tak je znát ,že krajina okolo silnice je pořád stejná. Nekonečně chmurná rovina. Zíráme na to z příšeří monotónně vrčícího autobusu osvětleného jen tu a tam nouzovým světýlkem na stropě a Míla říká ,že nemá to Německo rád. Sleduju tu temnou stereotypní krajinu a deprese a beznaděj začíná pohlcovat i mě.
1.10h - Zastavili jsme asi na 10 minut na nějakém dálničním odpočívadle. Míla i já jsme asi hodinu spali a tak jsme teď oblblí a zpocení vylezli z autobusu ,abychom si protáhli kostru. Míla doplnil nikotin a mě začala roztřásat zima. Na rozdíl od většiny ostatních jsem totiž nechal svou bundu v batohu ,který je teď pohřben někde hluboko v zavazadlovém prostoru autobusu a stojím tu na chladném nočním vzduchu jenom ve svém zpoceném tričku.
Přestávka skončila. Míla usnul sotva dosedl na své místo a já upínám své oči do tmy za oknem a pátrám po moři. Myslel jsem ,že touhle dobou už u něj budeme ,ale pořád nic. Je temná noc a autobus pokračuje ve své chmurné cestě a veze nás kdovíkam … Ha ,teď kolem nás přejel kamion s mezinárodní značkou DK - blížíme se.
Asi ve čtvrt na tři vjel náš autobus do nákladního prostoru trajektu firmy Skandlines. Teď je 2.50h a my jsme konečně na moři! Vyšli jsme z autobusu a vyšlapali po schodech o několik pater výš. Butiky a restaurace nás nezajímaly ,chtěli jsme vidět moře a tak jsme vylezli až úplně nahoru a vylezli přímo na palubu. Okamžitě se do nás opřel silný vítr. Mílovi vlály divoce vlasy a jiskry jeho cigára odletovaly do dálky. Pomalu začínalo svítat ,ale pořád byla tma a tak jsme z moře viděli jenom zpěněnou vodu na boku trajektu ,když jsme se nahnuli přes zábradlí. Loď plula rychle a osvětlené pobřeží v dálce ,se rychle přibližovalo.. Za chvíli jsme drkotali zubama a běželi se schovat dovnitř lodi. Znovu jsem si vzpomněl na svoji bundu. Pak jsme se ale na palubu ještě dvakrát vrátili a pokaždé jsme na ní vydrželi o trochu déle a zima už se nezdála tak velká.
3.10h - VJÍŽDÍME NA ÚZEMÍ DÁNSKÉHO KRÁLOVSTVÍ !


Na palubě

.

U TÉ BÍLÉ LINKY ,STÁLE BLÍŽ A BLÍŽ...

13. března 2011 v 16:16 | Miky |  JINÉ
Ve svém povolání (pečovatel v DD) se dost často setkávám se smrtí a umíráním. V minulém týdnu u nás zemřela jedna stařenka ,kterou jsem měl moc rád. Když jsem před třemi lety do této práce nastoupil byla paní už několik let úplně slepá ,ale ráda chodila s doprovodem po chodbách a tak jsme měli příležitost hodně si povídat. Vyprávěla mi své sny ,ve kterých stále viděla ,vzpomínala na své mládí apod. Jednou jsem jí večer na pokoji četl své oblíbené Seifertovy básně ze sbírky Maminka a ona mi na oplátku recitovala všechny básničky ,které se kdysi učila ve škole a které si stále pamatovala.
Posledních několik měsíců už stařenka pouze ležela a chřadla. Přestala skoro mluvit a když už něco říkala ,opakovala dokola stále dvě věci. Říkala buď : "Už nemůžu ,už to nejde..." ,anebo : "Už jsem u té bílé linky ,stále blíž a blíž..." Co tím myslela nevím ,ale z úst umírající staré ženy to znělo zvláštně.
Minulé úterý ,když jsem jí dokrmil ,jsem se nad ní nahnul a povídám jí do ucha : "Víte ,že je dneska MDŽ ? Venku už rostou sněženky ,přichází jaro." Paní se celá rozzářila a řekla : "To je úžasný ,jak ten čas letí." Minimálně dva poslední měsíce jsem od ní neslyšel nic tak smysluplného. Když jsem přišel za dva dny nato do práce ,byla už mrtvá...



.

SVĚT ŠAMANŮ A VNITŘNÍ VESMÍR - Holger Kalweit

12. března 2011 v 17:41 | Miky |  KNIHOVNIČKA



Po dobré zkušenosti s Germánskou knihou mrtvých jsem rád sáhnul po další knize pana Holgera Kalweita. Jak už název napovídá ,autor se v této knize zabývá fenoménem šamanství ,které je pod různými názvy a v různých variantách známé snad v každé lidské kultuře světa. Šaman může být léčitelem ,bylinářem ,či vykonavatelem obřadů ,avšak nejvíce jej charakterizují cesty ,které podniká do duchovních světů ,aby zde získal radu ,či sílu potřebnou ke své práci.
Holger Kalweit si povšiml mnoha podobností mezi tím jakým způsobem popisují let svojí duše do zásvětí lidé přeživší tzv. klinickou smrt a mezi tím ,jak líčí své zážitky z cest do alternativních světů šamani. Rozdíl mezi oběma zážitky spočívá hlavně v tom ,že šaman svou cestu podniká zpravidla vědomě a kontrolovaně. Přesto však nebývají šamanské cesty bez rizika. Holger Kalweit píše : "Šaman je tedy mistrem smrti ,umírá doopravdy a doopravdy se znovu rodí. Po určitou dobu je mrtvý ,jeho návrat je nejistý a se svým uměním se neustále vznáší nad propastí definitivního rozpuštění. Vinou nepříznivých okolností nemusí najít cestu zpátky; duchové ,démoni nebo také krásy jiné sféry bytí jej mohou omámit a zmást. Cizí kouzelníci mohou šamanovi odříznout cestu a přepadnout ho, nebo může zabloudit v duchovní krajině v níž se neorientuje. Jeho vědomí může být zkalené ,jeho záměr nejasný ,může také čelit situacím ,na něž nebyl při výcviku připravován."


Západní duchovně orientovaný hledač "exotických zážitků" přistupuje mnohdy k fenoménu šamanství s dychtivou naivitou a touhou po laciném dobrodružství ,zatímco příslušník etnika s živou šamanskou tradicí se úloze šamana většinou brání. Šamanovo zasvěcení totiž často začíná událostmi ,které krutým způsobem naruší běžné vzorce jeho dosavadního vnímání. Mnohdy jsou to nešťastné události v rodině ,tělesné i duševní potíže (tzv. šamanská nemoc) apod. způsobující jakýsi šok ,který otevře adeptovi dveře ke vnímání duchů a energií ,jež jsou skrytou součástí jeho dosavadního vnitřního i vnějšího světa. Budoucí šaman se těmto novým podnětům zpočátku většinou tvrdošíjně brání ,poněvadž převracejí celý jeho dosud známý život naruby. Být šamanem často znamená přijmout mnohá tabu a poslechnout duchy i ve věcech ,které se vám vůbec nemusí líbit. Na oplátku sice šaman získává duchovní moc ,schopnost léčit ,vidět do budoucnosti apod. a také uznání od komunity ,avšak nic z toho obvykle nebývá pro člověka ,kterého si duchové vyvolili dostatečnou motivací. Mnohé šamanky a šamani jsou tak ke své úloze ve společnosti duchovními silami víceméně donuceni. Pokud totiž šaman síly ,které se v něm probudily nepřijme a netransformuje ,mohou ho postupně připravit o rozum ,či zabít.


Prosté vidění duchů není zase až tak neobvyklé ,zažívají ho dokonce občas mnozí z nás. Někteří díky své vrozené citlivosti ,jiní vlivem extrémního fyzického ,nebo duševního vypětí. V knize jsou popisovány např. vize duchů ,které měl při zdolávání jedné z hor známý rakouský horolezec R.Messner ,anebo zkušenosti s tzv.dětskými imaginárními kamarády. Holger Kalweit ale píše že : "Ve své komunikaci s duchovními bytostmi jde šaman ještě o několik kroků dál a naváže s nimi trvalý vztah. Uzavře vlastně s těmito duchy jakousi smlouvu a zůstane s nimi po celý život ve spojení. A právě v tom tkví zásadní rozdíl mezi příslušníky naší kultury ,jimž se mohou následkem vyčerpání a senzorické deprivace zjevovat duchovní bytosti ,a budoucím šamanem ,který vstupuje do intimnějšího vztahu s těmito bytostmi ,v nichž však nespatřuje fatu morgánu ani pouhé představy. Naopak posiluje jejich reálný charakter a moc pevnou vírou v existenci duchů."
Několikrát už jsem se na svém blogu zmiňoval o tom ,že i já poměrně často vídám duchy. K tomu ,abych začal těmto svým vizím důvěřovat a věnovat jim pozornost mě přiměla zejména kniha Živá tradice druidů od Emmy Restall Orr. Přesto jsem pořád spíše jen pozorovatelem těchto věcí. Vlastně nevím ,co si s tím počít. Duchové ,které vídám po mě nikdy nic nechtěli a já sám nevím jak s nimi komunikovat a vlastně ani nevím ,jestli o to stojím. Zvláště pak po loňské samhainové zkušenosti z mohylového pohřebiště v Dražicích si uvědomuji ,že úmyslné vstoupení s těmito bytostmi do kontaktu ,není žádná (odpusťte mi ten výraz) prdel. Musím si přiznat ,že i já sám jsem typickým příslušníkem naší západní ,duchovně zdegenerované kultury a je pro mě přijatelnější si o šamanství ,něco přečíst ,popřípadě si v rámci nějakého semináře ,nebo svého soukromého rituálu zlehka zabubnovat ,než vstoupit s duchy do skutečného interaktivního vztahu. Zatím volím cestu středu. Své vize neignoruji ,duchovní bytosti chovám v úctě ,ale případnou aktivitu nechávám spíše na nich. Rozhodně nemám v úmyslu znovu je kontaktovat přes Papa Legbu ,jako jsem to udělal v říjnu v Dražičkách.
Kniha Svět šamanů a vnitřní vesmír je velmi pěkná. Autor nechává v dlouhých citátech často mluvit samotné šamany a doplňuje je svými zajímavými vhledy. Přestože jsem toho na téma šamanství četl již hodně ,byla tato kniha pro mne přínosem a zdrojem mnoha nových zamyšlení. Každému ,kdo se o zajímá o šamanství ,animismus a přírodní národy ,mohu tuto knihu vřele doporučit.



.

CESTA PO DÁNSKU (2.díl)

9. března 2011 v 7:49 | Miky |  DÁNSKÝ DENÍK

Pátek 6.6.2008 - den odjezdu
Z Tábora do Prahy


Vyrážím

Poslední dny před odjezdem jsem už dost trpěl cestovní horečkou. Bylo to způsobené hlavně tím ,že jsem byl pořád v práci a neměl čas si v klidu sednout a všechno promyslet. Zajímavé je ,že teď když sedíme ve vlaku na Prahu a opravdu jedem ,jsem najednou naprosto v klidu. Dokonce mi pořád nějak nedochází ,že tohle už je Ta cesta do Dánska ,na kterou jsem tak dlouho čekal. Připadá mi to jako nějaká další naše "normální" výprava do Prahy. Třeba jako ta na výstavu obrazů zenového anarchisty Lawrence Ferlinghettiho ,anebo ta na cesta na setkání s ekologickým aktivistou a jednou z vůdčích osobností amerických hippies Garym Snyderem. Tenkrát s námi jela i Maruška a Anička a na nádraží se s námi přišel rozloučit Bohoušek ,poslední muž naší "svaté" trojice bláznivejch poetů. Bohoušek stál tenkrát na peroně a mával nám svým posmrkaným kapesníkem a my zase z okna vlaku svými kapesníky jemu a všichni jsme se tomu smáli jako pitomci. Teď sedíme v kupíčku jen my dva ,já a Míla a řítíme se kamsi na sever k cíli naší dosud největší výpravy.



Snažil jsem se vzít sebou co nejmíň věcí ,přesto batoh nabyl hrozivých rozměrů. Když byl Míla v neděli u nás na poslední "pracovní" schůzce před odjezdem ,tak se mému batohu smál a radil mi ,abych to fakt ještě trochu probral. Trochu mě to trápilo a dost jsem pak přemýšlel čeho se zbavit. Horkým favoritem byla velká ,těžká plechovka od Bon-parů ,po okraj nacpaná směsí buráků ,rozinek a čokolády , jejíž výrobě mě inspirovala četba Kerouacových Dharmových tuláků. Nakonec jsem ale všechno nechal tak ,jak to bylo. Když jsem pak před chvílí seděl v Táboře před nádražím a kynul jsem přicházejícímu Mílovi na pozdrav ,pohled na něj mě uklidnil. Jeho batoh byl sice menší ,měl k němu ale připevněný dvě napěchovaný boční kapsy ,přes jedno rameno nesl nacpanej chlebník a přes druhý na špagátu spacák. Navrch táhl ještě v ruce igelitku narvanou jídlem. Teď ve vlaku vyšlo najevo ,že má v chlebníku dokonce několik knih a malou ale těžkou ,kovovou sošku buddhy. Já mám zase pár vonných tyčinek , takže budeme moci provádět i sem tam nějakej rituálek. Míla mě překvapuje a vytahuje z chlebníku i obrovskou rolničku na provázku. Chce si jí prý v noci uvazovat na batoh pro případ ,že by ho chtěl někdo okrást.
Máme otevřené okno a vítr nám do kupé občas přinese nějaký pyl ,co mě dráždí v nose a nutí ke kýchání a smrkání. Míla má o mě dojemnou starost a chce okno zavřít. Já ale jen mávnu rukou a říkám ,že by bylo hnusný dusno ať to nechá a pak mu předvádím velkou látkovou dětskou plenu ,kterou mám v kapse u kraťasů a používám ji místo kapesníku. V období ,kdy mám alergii dokážu po ránu během deseti minut posmrkat dva až tři kapesníky a to úplně durch. Plena má tu výhodu ,že než se prosmrkám z jednoho konce na druhý ,začne ten první už schnout - vysvětluju.
Do Prahy jsme přijeli kolem poledne. Autobus ,který nás má dovézt z Florence až do Kodaně vyráží až ve tři hodiny a tak se rozhodujeme sejít dolu na Václavák a strávit alespoň hodinku v Dobré čajovně. Cestou se ale ještě stavujeme na hlavní poště. Míla tu musí složenkou zaplatit splátku půjčky ,kterou si vzal ,aby vytáhl svýho bráchu ,kterej neplatil nájem z průseru. Vím ,že to není poprvé ,co mu Míla takhle pomáhá a znovu si uvědomuju ,jak je ten svět nespravedlivej. Dlouhovlasej ,zarostlej Míla dostává někdy od svého okolí pěkně na hubu (a to i doslova) za to jak vypadá a za to ,že nechodí do práce a bere invalidní důchod. Lidi v něm viděj flákače a feťáka a to jak žije neuvěřitelně skromně ,jak dokáže mamince z důchodu našetřit na pračku ,jak rozdává v Táboře na nádraží balíčky tabáku bezdomovcům ,kteří vybírají vajgly z popelnic ,to už nikdo nevidí ,anebo nechce vidět.
Sotva jsme vyšli z pošty všimli jsme si na chodníku drobné bělovlasé stařenky. Stála tam a prodávala po dvacetikoruně růže ,které leželi vedle ní na zemi v igelitové tašce. Byla tak roztomilá ,že Míla neodolal a jednu růži od ní koupil.
Do Dobré čajovny už byl jen kousek. Vešli jsme z Václaváku podloubím do dvora a ocitli se rázem v jiném světě. Zůstali jsme sedět u jednoho stolku na dvorku a přestože jsme nevešli přímo do budovy čajovny a rušný turisty přeplněný Václavák byl hned za podloubím ,neslyšeli jsme z hluku města nic. Stolky na dvorku byly schované pod rákosovými slunečníky a ve vzduchu voněli vonné tyčinky a šuměly listy bambusových stromů vysázených na okraji předzahrádky ve velkých květináčích. Na všechno dohlížela velká socha sedícího Gautamy Buddhy ,který měl na svých rukou složených na klíně několik zvadlých květů ,pozůstatek nedávné obětiny. Míla nevěděl co si počít s růží ,tak jsem mu navrhl ,aby ji nechal buddhovi. Kromě růže vsypal Míla buddhovi do dlaní i špetku marijánky ,kterou měl u sebe a nechtěl jí vézt přes hranice. Necelou hodinku jsme pak strávili nad konvicí bílého čaje s poetickým názvem Obočí dlouhého věku. Pak přišel čas vstát a vydat se na Florenc. Míla si ještě před odchodem nezapomněl koupit tři balíčky vonných tyčinek a hroudu lisovaného Pu-erhu.
Vešli jsme do metra ve stanici Můstek a náš zjev značně přitahoval pozornost kolemjdoucích. Po Praze chodí různý týpci ,ale jak vidno na takové archetypní hippies ověšené korálky a mírovými znaky ,jako jsme my ,nejsou příliš zvyklí ani tady. Lidé jedoucí proti nám na eskalátorech nás upřeně sledovali a když nás míjeli ,otáčeli za námi hlavy. Když jsme nastoupili do soupravy metra ,stál vedle nás hlučnej ,asi třináctiletej fracek v pruhovaném triku ,obklopenej houfem kamarádů. Jen co nás spatřil tak začal " Hele ,sraz hippíků! To eště existuje? Ti určitě hulí jointy!" a tak podobně. Pak se obrátil na Mílu a rozzářeně řekl : "Můžu se na něco zeptat?"
"Nevotravuj!" zpražil ho Míla a zamračil se tak ,že kluk jenom pípl : "Tak jo."
I když Míla narušil tomu mládenci zažitou představu o mírumilovném květinovém hnutí ,myslím že toho spratka odhadl dobře. Když jsme ve stanici Florenc vystupovali z vagónu zahlédl jsem ho ještě ,jak nadává nějaké starší paní do kurev jenom proto ,že mu překážela v cestě.


Buddha

.

PŘIHLAŠME SE K POHANSTVÍ !

8. března 2011 v 6:30 | Miky |  JINÉ
Sčítání lidu se přiblížilo a tak je na čase připomenout ,že tentokrát máme jedinečnou příležitost přihlásit se ke své pohanské víře a zjistit kolik nás pohanů v té naší zemi vůbec je.
Asi to žádná velká cifra nebude ,tak to nepromarněme a napišme jako své vyznání opravdu "POHANSTVÍ" a nikoli wiccu ,nebo druidství ,byť by nám to třeba sedlo lépe.
Na to ,abyste se cítili pohanem nepotřebujete samozřejmně ničí schválení ,ani nemusíte být členy žádného společenství. K pohanství se může přihlásit každý ,kdo má v úctě přírodu ,ctí moudrost předků a jeho víra zakotvena více ve větru ,slunci ,skalách ,stromech a řekách ,než v knihách.
CÍTÍTE-LI TEDY ,ŽE VAŠE DUŠE REZONUJE S MOUDROSTÍ STARÝCH SLOVANŮ ,KELTŮ ,GERMÁNŮ ,INDIÁNŮ ,LAPONCŮ APOD. A POVAŽUJETE-LI ZEMI A CELÝ VESMÍR ZA POSVÁTNÝ PROSTOR ,PŘIHLAŠTE SE PŘI SČÍTÁNÍ K :





.

MODŘÍNOVÁ DUŠE - Pavlína Brzáková

7. března 2011 v 6:26 | Miky |  KNIHOVNIČKA


Právě jsem dočetl krásnou knihu Pavlíny Brzákové ,Modřínová duše. Autorka je česká etnoložka ,která během svého doposud krátkého života (nar.1972) už devětkrát navštívila sibiřskou tajgu ,kde sbírala místní pověsti a pohádky a žila s kočovnými pastevci sobů. Kniha modřínová duše je vlastně cestopisem ,zachycujícím šest z těchto sibiřských pobytů. Pavlína si během svých expedic tajgu zamilovala a nějaký čas zvažovala ,že zůstane v Tunguzsku nastálo. Symbolem tajgy se jí stal modřín (odtud i název knihy) ,který má důležitou roli v životě zdejších lidí i v jejich legendách. Na stránkách knihy to autorka vyjadřuje např. tímto vyznáním:
Z tohohle kraje mám nejraději modříny. Vůbec se nedivím ,že v nich přebývá síla. Když člověk umírá ,jedna z jeho duší ,nebo já nevím ,jak to nazvat ,se vrací zpátky do modřínu. Pátrám ,která má část by to měla být. Život cítím v břiše, protože tam skutečně někde proudí. O svém srdci vím ,přebývá tam omi ,která jinak čeká na vtělení na mýtickém stromě světa. A můj stín? Je stále se mnou. Toulá se prý jen ve spánku ,a sny nejsou žádná pošetilost. Lidé se tady totiž po snech pídí. Probouzí to ve mně taky chuť pídit se po snech ,jenomže já si tady svůj sen plním…
…Je to určitě tak ,že v modřínech spí síla. Jsou to jediné jehličnany ,které se mění. Probouzejí se a usínají. Mám ráda modřínové dřevo. Nůž do něj vniká s přesností ,bez velkých zádrhelů. Modříny dávají taky teplo. Ohniště kvůli teplu je vždycky modřínové ,borovice spíš svítí a tolik nehřeje.

Během svých prvních cest Pavlína pátrala hlavně po šamanech a jejich tradicích ,nakonec ale našla naplnění hlavně v běžném prostém životě mezi obyčejnými ,často velmi chudými lidmi. Přesto měla několik zcela mimořádných zážitku. Jednou například podle snu ,který se jí v noci zdál ,našla druhého dne se svými eveckými přáteli uhynulého soba ,který lákal k jejich táboru medvěda. Možná to bylo vlivem zostření smyslů o kterém mluví autorka v doslovu knihy takto :
Badatel ,který pravidelně pobývá v nomádských kulturách ,postupně prochází procesem ,kdy se mění i jeho vnímání prostoru. Jako člověk dočasně bez domova přijímá odlišný způsob života ,který prohlubuje jeho důvěru k okolnímu světu a zároveň dodává jakousi ostražitost. Toto zostření smyslů ,jež civilizace otupuje ,probouzí dávno zapomenuté instinkty ,které pomáhají člověku v přírodě přežít. Porozumění odlišnostem nám vzdálené kultury se tedy děje skrze narušení našich zvykem určených vzorců myšlení a naší otupělosti. V okamžiku ,kdy je proces narušenosti zpuštěn ,je okolím zaznamenán jako "probuzení lidství." "Teď už vím ,že jsi člověk," řekl mi v září roku 1993 tunguzský pastevec ,když jsem se večer vrátila z obhlídky ohrad. Odešla jsem sama ,udělala práci daleko od tábora a stala se užitečnou.
Kniha však zdaleka není pouze nějakým mystickým vyprávěním ,nebo romantickým popisem krásné přírody. Je to vlastně z velké části dost smutný příběh a svědectví o mizející nomádské kultuře sibiřanů a o rozvratu ,který tato kultura prodělává vlivem nejprve socialistického hospodaření ,nyní dravého kapitalismu a především vlivem všudypřítomného alkoholismu. Drsností tamějšího života jsem byl během četby mnohokrát šokován.


Sebevraždy ,vraždy ,znásilnění ,zoufalství ,chlast ,chlast a chlast je bohužel až příliš častá sibiřská realita. Pavlíně Brzákové šlo během jejích cest mnohokrát o život. Bloudila po mnoho dní hladová a bez vody tajgou ,topila se v peřejích dravé řeky a nesčíslněkrát ji ohrožovali opilí násilníci. Jeden z nich promlouvá ze stránek knihy takto :
"Jen sem lezete a koukáte se ,jak chcípem. Co chceš? Ty tady žít nebudeš a nás byste drželi v lese. Tam ti už nikdo nezůstane ,nejni to k životu. Máš tam všecko ,co potřebuješ ,a stejně se ti stejská. Po čem? Po světě. Nedojdeš nikam ,všecko je daleko. Chceš poslouchat rádio ,chytíš jen vlastní stesk. Drží tě a nepustí. Bolí to ,řveš jak zvíře. Bolí tě zub a co s tím? Zubař je daleko. Rodí ti žena a možná umře. To nikdy nevíš. A pak v tý touze po lidech dojdeš do vsi. A napiješ se. Vodka ti dá sílu. A pak tobě veme rozum. Zabiješ kamaráda ,protože on tě střílel. Tak sem ho voddělal zastance. Kamaráda jedinýho…"
Nic z toho však Pavlínu neodradilo od dalších cest ,protože kromě těch nezáviděníhodných zážitku na Sibiři našla i přátelství ,prostou moudrost a lidskost a možná i svoji kutu :
"Máš kutu?" ptá se najednou.
Nevím ,jestli kutu mám. Kutu znamená štěstí.
"Kutu sou různý. Jedny sou pro dobrou rodinu ,jiný k dobrýmu lovu nebo šťastné náhodě. Jakou máš ty?" vyzvídá.
"Mají kutu šamani?" ptám se.
"Jistě."
"Tak proč je zavírali do vězení ,kde umřeli?"
"Sám nevím. Když šamany zavírali ,děla se spousta věcí. Některýho ,i kdyby do ohně posadili ,nic se mu nestalo. A pak ho stejně zavřeli a on na tyfus umřel. Těžko říct…"
"Tak kutu nejspíš ani neměli. A kdo má kutu?"
"Kutu spí možná v modřínech ,je někde v tajze. Spousta duší se po tajze rozletěla ,nejspíš i kutu odešla od lidí ,protože oni odešli od tajgy."
Na samém konci knihy pak Pavlína Brzáková říká :
Nepoznala jsem "nedotčené divochy" ,ale i ti "dotčení" mi ukázali ,že není nic důležitějšího než obyčejná "úcta člověka k člověku".
Své četné zkušenosti ze Sibiře zúročila autorka ještě v dalších knihách ,např. Dědeček Oge nebo Dva světy ,na které se v brzku chystám.




.

CESTA PO DÁNSKU (1.díl)

5. března 2011 v 5:46 | Miky |  DÁNSKÝ DENÍK


O tom ,co cestě předcházelo



Dánsko - ostrovní země na severu Evropy ,domov Vikingů a rodiště podivného spisovatele Hanse Christiana Andersena a jeho ještě podivnějších ,zvláštně melancholických pohádek ,jako jsou Malá mořská víla ,Sněhová královna ,anebo O děvčátku se zápalkami. Země ,kde mají dodnes královnu a kde také dodnes existuje několik komun ,které zde založili hippies a další alternativci v sedmdesátých letech. A právě tyto komuny ,konkrétně Christiania a Thylejren se staly cílem cesty ,kterou jsme počátkem června 2008 podnikli s mým dobrým přítelem ,undergrounďákem tělem i duší ,Mílou.
První informace o Christianii ke mně pronikla už v roce 1992. V báječném časáku Alternativa ,který vydávaly Děti země a který už bohužel nevychází ,se tehdy objevil článek s názvem LÁSKA ,MÍR A ANARCHIE s podtitulkem Dvacet let sociálního experimentu v Kodani. Článek přinesl obsáhlý materiál o historii svobodného města Christianie ,které vzniklo v Kodaňské čtvrti Christianshavn obsazením bývalých kasáren. Stalo se to v magickém roce 1971 ,kdy zemřel legendární zpěvák skupiny Doors a velký básník Jim Morrison a kdy se zároveň narodila moje maličkost. Christianie ušla od té doby velký kus cesty ,odolala všem vládním pokusům o její zrušení a vyklizení a žije svým samosprávným anarchistickým způsobem až dodnes. Druhou informací a zároveň největší inspirací pro naší cestu byl cyklus dokumentů o Alternativní kultuře z roku 1997 ,který už několikrát odvysílala Česká televize. Mám celý cyklus natočený na videu a zvláště díly pojednávající o Beat generation a o fenoménu komun a komunit jsem viděl nesčíslněkrát. Z tohoto pramene jsme se také dozvěděli o nejstarší ,ale méně známé komuně Thylejren. Tato komuna vznikla na severu Dánska ,nedaleko města Hanstholm v roce 1970 ,kdy si zde dánští hippies uspořádali svojí vlastní verzi amerického hudebního festivalu Woodstock. Mnozí z nich už z místa konání nikdy neodešli. Vznikla tak úžasná venkovská komuna ,oproti Christianii oáza klidu. Pohled na rozlehlou louku zarostlou vřesem s tu a tam roztroušenými stromy a keři ,osídlenou sroubky ,maringotkami ,zemljankami ,jurtami a tee-pee rozechvěje duši každého trampa a milovníka přírodní romantiky.

Touha tato místa navštívit se objevila ihned po shlédnutí dokumentu ,dlouho jsem to však pokládal pouze za jeden z mých neuskutečnitelných snů. Míla ,který je na rozdíl ode mne bez závazků ,nepracuje a nemá rodinu ,chtěl komuny navštívit už v létě 2007. Z nějakého důvodu k tomu ale nedošlo a tak svůj odjezd o rok posunul. Já mu to dost záviděl a tak jsem trávil poměrně hodně času tím ,že jsem se na internetu pídil po informacích o těchto komunách a kochal jsem se množstvím fotografií. A pak mě jednoho dne moje milá žena Maruška opět přesvědčila o svém úžasném povahovém rysu myslet na druhé více ,než na sebe samu ,když mi ve chvíli ,kdy jsem jí zrovna zase vyprávěl o Mílově plánované cestě prostě řekla : "Tak jeď taky!"
Tím začala moje cesta nabývat reálných tvarů. Bez Maruščina požehnání bych si totiž nedovolil ani uvažovat o tom ,že bych si bez ní a bez dětí udělal soukromou dovolenou a se značným obnosem z rodinného rozpočtu vyjel do zahraničí. V tu samou dobu mi úřady asi po půl roce proplatili pracovní úraz (rozřízlej prst na cirkulárce) a tak se v celku "bezbolestně" vyřešila i finanční stránka cesty. Od té doby ,tedy od ledna 2008 jsem začal horlivě shánět informace o Dánsku a pomalu se připravoval na cestu. Odjezd jsme naplánovali na šestého června ,takže času bylo poměrně dost. Během těch zhruba pěti měsíců od rozhodnutí vyjet do odjezdu jsme si postupně s Mílou tříbili naší představu o tom ,jak bude cesta vypadat. Původně jsme chtěli jet vlakem ,zdál se nám nejpříjemnější ,ale když jsme zjistili že by nás cesta stála cca. čtyřiapůltisíce korun ,zatímco autobusem firmy Eurolines pouze 1470 Kč ,rozhodli jsme se pro autobus. Letadlo by nás nestálo o moc víc a bylo by rychlejší ,ale to jsme zavrhli hned na počátku. Když se kdysi ptali Lawrence Ferlinghettiho proč přijel do Prahy vlakem a ne letadlem ,odpověděl : "Protože vidím svět. Vidím ,kde Praha skutečně leží. Když letíte letadlem ,každé místo vypadá stejně." A s tím se nedá ,než souhlasit. 23.dubna ,tedy asi měsíc a půl před odjezdem jsme si zajeli s Mílou d Prahy do Eurolinesu koupit jízdenky. Nevím ,jestli to bylo kvůli tomu předstihu ,nebo něčemu jinýmu ,ale dali nám slevu a jízdenka nás vyšla pouze na 1050 Kč. Zpáteční cestu jsme si nekupovali ,poněvadž jsme neměli nejmenší představu o tom ,jakým způsobem ,odkud a kdy se vlastně z Dánska budeme vracet. Když Míla zjistil ,že nás bude jízda do Kodaně stát pouhej litr ,zatímco moje babička jezdí vlakem do Hranic na Moravě za devět stovek ,rozjařeně prohlásil : "No tak to já se tam za tu tisícovku pojedu podívat tak dvakrát ,třikrát do roka ,abych viděl ,co tam ti blbci v tý Christianii pořád dělají."

Další věcí ve které se naše představy postupně měnily byly noclehy. Původně jsem se snažil vyhledávat na internetu podél naší trasy ceny a místa dánských kempů a nejlevnějších ubytoven ,později jsme se ale rozhodli pro divoké táboření v přírodě ,doplněné možná nějakou Armádou spásy a to i přes to ,že je volné táboření v přírodě v Dánsku přísně zakázané. Pokaždé ,když Maruška zaslechla nějaký zlomek našeho plánování ,tak chodila po bytě a pořád opakovala : "Vás tam zavřou ,vás tam určitě zavřou…" mě zase trochu znervózňoval Míla ,který pořád prohlašoval ,že je pevně rozhodnutej v Dánsku "Co nejvíc somrovat." vždycky ,když s tím začal ,tak jsem se bál ,že to Maruščino strašení kriminálem není zase tak úplně od věci.
Divoké nocování v přírodě je jedna věc ,rozdělávání ohňů druhá. Rozhodl jsem se proto pořídit si plynový campingový vařič ,abychom si mohli na cestě ohřát trochu té vody na čaj a nějakou tu asijskou nudlovou polívku ,které jsme plánovali vzít sebou. Míla mi navrhoval půl vařiče zaplatit ,ale já to nechtěl. Vařič přece zůstane mě a s rodinou ho ještě později bohatě užijeme.
Trochu mi také dělala starosti naše mizerná jazyková vybavenost. Vzpomínal jsem na cestu do Rumunska ,kterou jsme s přáteli podnikli v roce 1990 a na to ,jak tam nikdo nerozuměl ani takovým slovům ,jako je banka. Špatná domluva nám tenkrát nejednou naší cestu zkomplikovala. Učení se dánskému jazyku ,ale byla další věc ,na kterou jsme postupně rezignovali. Dobře to dokumentuje úryvek z jednoho dopisu ,který mi Míla v době před naším odjezdem poslal : "Měl jsem utkvělou snahu se naučit pár důležitých dánských frází ,ale dánština je bez urážky ten nejšílenější jazyk s kterym sem se měl setkat ,tak sem se na to vysral a dál se lenivě věnuju základům japonštiny /co myslíš Michale ,bude se nám v Dánsku hodit pár úchvatně znějících japonských frází?/"
Celkově jsem přípravy prožíval asi mnohem víc než Míla. Zatímco já se furt hrabal v internetu a hledal vlakové spoje po Dánsku apod. ,Mílovou největší starostí bylo zda si sebou vzít čaj Pu-erh sypanej ,nebo lisovanej. Když jsme pak po půl roce skutečně vyrazili a seděli ve vlaku z Tábora do Prahy ,zjistil Míla ,že nemá v báglu ani jednu z variant ,protože Pu-erh prostě zapomněl doma. Celkově vzato mě ale Míluv flegmatizmus vlastně docela uklidňoval a držel mě zpátky a tak ,když jsme 6.6.2008 konečně vyrazili a blížili se svému snu ,měli jsme jen velice mlhavou představu o tom ,jak tam v tom Dánsku budeme vlastně spát ,jíst ,nebo se po něm přemisťovat.



.

DÁNSKO - CESTOVNÍ DENÍK

4. března 2011 v 6:14 | Miky |  O BLOGU

Po delším zvažování jsem se rozhodl ,že na svém blogu postupně zveřejním své poznámky z cesty do Dánska ,kterou jsem podnikl se svým dobrým přítelem v létě roku 2008. Svůj Cestovní deník jsem po příjezdu přepsal do počítače ,vytiskl ho a věnoval několika svým nejbližším známým k vánocům. Všem se tenkrát líbil a tak věřím ,že by mohl potěšit i vás ,čtenáře tohoto blogu. Problém ale je ,že jsem přišel o jeho elektronickou podobu a musím ho přepisovat z vytištěné verze a svých ručně psaných poznámek do počítače znovu. Mám za sebou první kapitolu a je to docela fuška (je to dlouhé povídání ). Na druhou stranu je to možná výhoda. Alespoň to na vás nebudu tak hrnout a vy budete mít dost času číst a také si mezi jednotlivými díly odpočinout u jiných článků. Každopádně vám mohu slíbit ,že první díl dánského deníku zveřejním již zítra.


.

.

GERMÁNSKÝ VZNIK SVĚTA Z POHLEDU WICCANA

3. března 2011 v 7:44 | Miky |  ZAMYŠLENÍ




Pořád se pokouším přijít na kloub germánské kosmologii. Střídavě pročítám obě Eddy (písňovou i prozaickou) ,prokládám to Germánskou knihou mrtvých Holgera Kalweita a snažím se udělat si v tom jasno. Není to vůbec jednoduché ,protože jakkoli jsou Eddy v tomto pátrání důležité ,pořád se jedná pouze o fragmenty z celé obsáhlé severské mytologie a nikdo neví do jaké míry se na textech podepsaly pozdější křesťanské interpretace. Moderní vykladači se ve svých závěrech jeden od druhého v mnohém liší a tak nezbývá než si přiznat ,že ať už budeme interpretovat severskou kosmologii jakkoliv ,vždycky to bude jen náš subjektivní výklad ,ovlivněný tím čemu už věříme a čemu věřit chceme. Jsem wiccan ,a tak není divu ,že závěry ke kterým docházím jsou nakonec tak trochu wiccanské. Obzvlášť blízký je mi germánský popis počátku světa. Tady se mi zdá že se naše wiccanské pojetí s tím starogermánským shoduje takřka dokonale.
Vznik světa je v obou Eddách popsán shodně. Tam ,kde leží náš dnešní svět Midgard ,byla na počátku jen propastná prázdnota zvaná Ginnungagap. Na sever od Ginnungagapu se rozkládala říše chladu a ledu Niflheim a na jih od propasti ležela říše ohně a horka Muspellheim. Z Niflheimu vytékala do Ginnungagapu ledová řeka a naplňovala propast ledem ,zatímco z jihu od Muspellheimu vál do propasti teplý vzduch a létaly sem ohnivé jiskry. Z roztátého ledu a žáru ohně povstaly první bytosti ,obr Ymi a kráva Audhumla ,která živila Ymiho čtyřmi mléčnými řekami ,které vztékaly z jejích struků.
O tom ,kde se vzal Niflheim a Muspellheim se v Eddách nedočteme. Stvořil je snad Ódin? Kdepak. Ódin je až vnukem obra Búriho ,kterého vylízala z ledu Audhumla. Pokud tu byl nějaký Stvořitel ,není nikde zmíněn. Skutečný počátek všeho ,prazáklad vesmíru je tedy v germánské mytologii zahalen tajemstvím. Není to vlastně nic zas tak divného. Mnoho náboženských systémů světa se shoduje v tom ,že o Bohu (Bohyni) s velkým B nelze vlastně nic konkrétního říci. Velcí mystici dávnověku říkávali ,že lehčí je říci co Bůh není ,než to co je. Indiáni z plání nazývají tohoto Boha krásným jménem "Velké Tajemství." Mám toto pojmenování rád. Za prvé je to jméno středního rodu (nestraní ani jednomu pohlaví) a za druhé přesně vystihuje Boží neuchopitelnost.
Povšimněte si dále ,že na stvoření našeho světa a prvních živých bytostí se podle germánské mytologie podílejí dvě velké vesmírné síly. Na jedné straně ve svém nejextrémnějším ledovém skupenství Voda a na straně druhé Oheň. Působením těchto dvou protipólů vznikl celý vesmír. A přesně tak to cítí i wicca. Jako wiccani věříme v prazákladní tajemnou Sílu ,které říkáme Duch ,Vesmír ,Jednota apod. a věříme také ,že se tento Duch projevuje jako polarita dvou sil ,které nazýváme Bohyně a Bůh ,přičemž základním symbolem Bohyně je voda a základním symbolem Boha je oheň. Pozoruhodná shoda!
Veškerý hmotný i nehmotný svět ,všechny bytosti a bohové mají svůj základ a počátek ve "Velkém Tajemství" ,potažmo v Bohyni a Bohu ,právě tak to vidím. Sedávám teď při svých rituálech před oltářem a hodně o těchto věcech přemýšlím. Mohl bych napsat víc ,ale bojím se že bych vás unudil ,článek by byl totiž asi neúnosně dlouhý.




.

O pohanství (Edain McCoy)

1. března 2011 v 19:08 | Edain McCoy |  CITÁTY A MYŠLENKY


"Když někdo definuje sama sebe jako Pohana, znamená to, že ona nebo on následuje náboženství orientované na Zemi, které vidí božské projevy ve všech formách stvoření. Přírodní cykly jsou našimi svátky, Země je naším chrámem, rostliny a zvířata našimi partnery a učiteli. Uctíváme božstvo, které je jak mužské tak i ženské, bohyni Matku a boha Otce, kteří vytvořili společně vše, co je, bylo nebo bude. Respektujeme život a svobodnou vůli všech vnímajících bytostí, a přijímáme posvátnost všeho stvoření. "






.