NOVINKY :
.
Kontaktní e-mail : mikyhorozumy@seznam.cz
Dopředu ovšem upozorňuji, že NEPOSKYTUJI MAGICKÉ SLUŽBY, ANI PORADENSTVÍ A NEBUDU NA PODOBNÉ ŽÁDOSTI REAGOVAT. Děkuji za pochopení - Miky. Usmívající se

CESTA PO DÁNSKU (6.díl)

5. dubna 2011 v 10:02 | Miky |  DÁNSKÝ DENÍK
Neděle 8.6.2008

Ráno jsme vstali asi ve ¾ na pět ,sbalili jsme si věci a vyrazili zpátky do Kodaně. Rychle jsme prošli Christianií a postupovali jsme do městského centra. Nemuseli jsme se tentokrát už nikoho ptát na cestu ,protože jsme si ji docela slušně pamatovali. Když jsme procházeli kolem Thorvaldsens muzea ,našli jsme u velkého kamenného sloupu plyšovou figurku medvídka Pú. Přestože byl plyšák trochu špinavej a smrděl pivem Míla si ho vzal a s jeho tělíčkem ,přivázaným za krk na batohu pak procestoval celé Dánsko a nakonec se s ním vrátil i domu. Nemohlo to vlastně dopadnout ani jinak. Míla na pohádky moc není ,ale medvídek Pú ,to je jeho srdeční záležitost.



Christianie



Christianie



Medvídek Pú

Rádi bychom se dnes přesunuli nějakým autobusem (měl by být o třetinu levnější než vlak) na sever Dánska ,co nejblíže vesničce Frostrup ,která se ,jak doufáme nachází nedaleko komuny Thylejren. Na mapě ,ani v reálu jsme však nenašli nic ,co by se podobalo autobusovému nádraží. Něco takového v Kodani asi vůbec nemají. Zkoušeli jsme i Informace nedaleko vlakového nádraží ,ale je neděle a Informace jsou zavřené. Zjišťujeme ,že my Češi jsme v Evropě asi jediní pitomci ,co mají otevřeno všude a všechno ,svátek ,nesvátek ,neděle ,neneděle. Že jsou v Dánsku ale v neděli zavřené i turistické informace ,to mě dostalo. Kdy jindy lidi více cestují a potřebují se informovat ,než o víkendu? A tak jsme lítali sem a tam a pokoušeli se něco zjistit a bágle tížily a slunce hřálo a mě se k tomu ještě začalo chtít na velkou ,no prostě paráda! Nakonec jsme to s autobusem vzdali a zakoupili si jízdenky na vlak. Ten by nás měl dovést až do města Thisted ,což je asi nejbližší vlaková stanice naší vytoužené komuně. Chtěli jsme si koupit i místenku ,ale nějak jsem si s pokladní neporozuměl a tak se teď ve vlaku stěhujeme z místa na místo ,podle toho ,kdo přijde s místenkou a pošle nás jinam. Přestože jsou Dánové hrozně milí a slušní ,je stěhování s těžkejma batohama dost nepříjemné. Zaříkáme se ,že bez místenky už příště nedáme ani ránu. Vlak je jinak velmi pohodlný. Krásně měkké sedačky ,vždy dvě a dvě naproti sobě a mezi nimi praktický stolek na němž se výborně dělají zápisky do mého cestovního deníku. Krajina za oknem je hodně podobná té naší české ,políčka ,domky ,občas les. Je taková milá ,domácká ,ne žádný drsný sever ,jak by si mohl někdo představovat. Dánové jsou děsně ulítlí na svojí státní vlajku. Červená vlajka s bílým křížem vlaje skoro všude. Před chvílí jsme projeli kolem něčeho ,co vypadalo jako naše zahrádkářské kolonie a před každým zahradním domečkem stál stožár a třepotala se úzká a špičatá forma dánské vlajky. Jsou to ale cvoci. Doma jsem se pak o této dánské úchylce dočetl : Vlajku vyvěsí Dán před svým domem ,když má návštěvu ,když někdo z rodiny slaví narozeniny ,nebo jen tak . Z pouhé hrdosti a radosti nad tím ,že je Dán./Časopis Koktejl 5/2001/ Pro našince znechuceného léty bolševického fangličkování je to jen těžko pochopitelné. A anarchista ,který nemá rád stát a jeho symboly a sympatizuje s hezkou hippísáckou tradicí pálení americké vlajky ,zůstane stát s otevřenou hubou ,když vidí znak komuny Thylejren ,kde anarchistický černorudý prapor spokojeně leží na dánské státní vlajce. Holt jinej kraj ,jinej mrav.


Znak Thylejren


Na další cestě by měl náš vlak přejet dvakrát moře ,tak se na to těším. Ještě doma jsme se s Maruškou dohodli ,že jí budu z Dánska posílat vždy ráno a večer esemesku ,aby si nedělala starosti. Napsal jsem jí tedy ,že jsme v pořádku a jedeme právě vlakem do Thistedu a všiml si přitom ,že mi odchází u telefonu baterka. Na displeji se u symbolu baterky ukázali pouze čtyři čárky ,no snad mobil do konce týdne vydrží. Pro jistotu jsem ho vypnul ,abych ho nevybíjel.
12.22h. Vejle
Cestou jsme trochu klimbali a moře jsem viděl jen jednou. Krajina okolo se pozvolna mění. Ploché pláně polí ,lesů a koní ,teď vystřídaly pahorky zarostlé lesem. Připomíná mi to tu trochu naše Nadějkovsko. Vlak teď stojí ve stanici Vejle a my s Mílou promýšlíme plán na další dny. Rádi bychom v Thylejrenu chvíli zůstali a pak nějak došli ,nebo dostopovali do Aalborgu. Přímo z Aalborgu totiž také jezdí autobus Eurolines ,který by nás mohl dovést domů. Uvidíme…
12.54h. Give
Před chvílí jsem použil ve vlaku WC ,tekla tam teplá voda ,tak jsem si s nesmírným potěšením umyl ruce i obličej.

Batoh
15.30h.
Ve stanici Struer nás čekal přestup. Malá železniční stanice ,něco jako naše Planá nad Lužnicí. Strávili jsme hodinu a půl čekáním na spoj do Thistedu. Míla koupil v místním krámku nanuky s pendrekovou příchutí. Pendreková čokoláda ,pak smetanový krém a pod ním dva pendrekové špalky. Jsou ti Dánové ale cvoci. Pak jsem si dal krajíc chleba a dvě malé paštičky. Když nepočítám tu trochu müsli ve vlaku ,bylo to moje první jídlo od rána. Hned za nádražím je jeden z velkých dánských fjordů. Nevidíme ho ,ale je slyšet řev racků a někteří z nich přilétají až na nádraží a sedají na střechy vagonů.
Úspěšně jsme našli správné nástupiště i vlak. Teď v něm sedíme a za chvíli pojedeme dál. Tenhle vlak je mnohem podobnější vozům Českých drah ,než ten předchozí. Sedačky ztvrdly a praktické stolky mezi sedačkami zmizely úplně. Zmizela také klimatizace. Je horko a nepomáhají ani otevřená okna. Jen ,co jsme vyjeli ,zjistili jsme ,že mořský fjord je ještě blíže k nádraží ,než jsme si představovali. Sotva zmizely z výhledu nádražní budovy ,otevřel se nám pohled na vodní hladinu plnou lodí a spousty racků ,nad vodou poletujících. Krajina ,která po chvíli vystřídala výhled na moře byla mnohem hezčí ,než ta ,kterou jsme projížděli dole na jihu. Tady se víc vlnila a ještě přibylo lesů. Jen všudypřítomné sloupy větrných elektráren ,roztroušené po celém Dánsku zůstávali i zde. Dusno a dlouhé dnešní putování vlaky způsobovalo ,že mi co chvíli klesala brada na prsa a já usínal a hned se zas budil. Neměl jsem tušení kolik je hodin. Mobil jsem se bál zapnout ,protože mi valem ubývala baterka a displeje s informacemi pro cestující umístěné v předchozím vlaku nad každými dveřmi tu také chyběly. Zkoušel jsem se zorientovat v čase podle jízdního řádu a názvů stanic ve kterých vlak zastavoval. Brzy jsem ale zjistil ,že často stavíme i ve stanicích ,které v řádu vůbec nejsou a tak byla moje představa o tom ,kdy dojedeme do Thistedu pouze přibližná. Když jsme projížděli stanicí Bested Thy ,nakoukl jsem do jízdního řádu a zjistil jsem ,že už nám zbývají pouze dvě stanice do cíle. Otočil jsem se na Mílu a řekl mu ,že už tam brzo budeme. Zastávky byly nakonec ještě ale asi čtyři a chudák zmatenej Míla vstával a nandával si batoh ,kdykoli vlak přibrzdil. Konečně se objevilo nádraží Thisted a my s velkou úlevou vystoupili.
Vlezli jsme hned na záchod tamní nádražní budovy a z vodovodu doplnili do poloprázdných lahví zásobu pitné vody. Hned vedle nádražní budovy bylo malé autobusové nádraží. Ačkoli jsme našli i stanici s cedulkou Frostrup ,Míla už pro dnešek nechtěl o žádném dalším hromadném prostředku slyšet. Navrhoval jít pěšky a zkoušet po cestě stopa. Dal jsem mu za pravdu ,aspoň poznáme kus dánské krajiny na vlastní kůži. Jasně ,bude to jako cesta poutníků do svatého města!
Vydali jsme se do města a snažili se držet směr ,který by nás měl dovést k výpadovce č.11 ,která podle mapy vede přímo k Frostrupu. Od nádraží jsme šli liduprázdnou ulicí ,která se svažovala k moři. Dovedla nás až k velké tabuli z plánem města. Zkoušeli jsme se podle plánu zorientovat ,ale když se k nám přiblížil robustní skandinávec ,vypadající jako nějaký motorkář hned jsem využil příležitosti a svojí špatnou angličtinou se ptám na komunu Thylejren. Cpal jsem mu pod nos mapu ,aby nám ukázal ,kde komuna leží ,ale tvářil se nechápavě a tak jsem vyndal svůj zápisník a ukázal mu obrázek se znakem Thylejrenu. Když modrooký ,blonďatý hromotluk spatřil obrázek tak přikývl a pak ,řekl něco ,co by se dalo volně přeložit jako : "A do prdele ,to je pěkná dálka! Vraťte se k nádraží a jeďte autobusem." Naznačujeme mu pantomimicky ,že chceme jít pěšky a zkusit stopovat. Opakuje po nás svoji rukou náznak stopování ,pak se usměje a přikývne. Asi si v duchu říká ,kdo chce kam… Nakonec ukáže prstem do mé mapy a potvrdí tak informaci vousáče z Christianie. Jsme tedy asi 25 Km od druhého cíle naší cesty. Poděkujeme a vyrážíme dál do města. Brzy se ale v křivolakých uličkách totálně zamotáme a vůbec nevíme ,jak dál. Navrhuji Mílovi ,ať si sedne na lavičku ,zakouří si a pohlídá bágle a já se vracím zpátky k ceduli s plánem města a pokouším se namalovat jednoduchý plánek s názvy ulic. Ulic je ale moc ,a tak maluju jenom výseč. Celý plán ještě pro jistotu vyfotím do paměti svého digitálu ,abych se sem už nemusel vracet. Znovu hledáme. Pokoušíme se nalézt alespoň jednu z uliček z mého plánku. Zbytečně. Začínají mi téct nervy. Mám pocit ,že se odtud nikdy nevymotáme. Snažím se uklidnit a soustředit ,zatímco Míla ještě pobíhá po okolí. Už jsem se rozhodl. Sejdeme prostě k fjordu a vyjdeme z města podél vody. Cesta bude delší ,ale nemůžeme se ztratit. V tom ale přibíhá Míla a radostně mi oznamuje ,že našel ulici Markstrade. Nejsme si úplně jistý ,jestli je to ta z mého plánku ,protože tu mám označenou jako Mark st. ,ale riskneme to a nakonec se ukáže ,že je to ona a my se šťastně dostáváme mimo město.

Dánsko



Dánsko

Míla vytáhl z kapsy koženej řemínek a nasadil si ho jako čelenku do vlasů. Tady za městem pěkně fouká vítr a Míla má pořád obličej plný vlasů. Vypadá teď jako nějakej viking.
Stopujeme. Tedy přesněji řečeno Míla stopuje. Já místo po autech koukám po zemi. Zjistil jsem totiž ,že je to tu samej pazourek a sbírám je jak šílenej. Pazourek ,pazourek a další a další! U nás je to docela vzácnost ,ale tady ,jak se zdá patří k těm nejběžnějším kamenům. Vzpomínám na slova jednoho českého woodcraftera ,který se vrátil z Britských ostrovů : "Když ti tam vleze do boty nějaký kamínek ,bude to pravděpodobně pazourek." A to zřejmě platí i o Dánsku. Poznám pazourek dobře. Používali jsme je u skautů k vykřesávání ohně. Vykřesat oheň není žádná sranda. Kromě pazourku je třeba mít ještě dobrý troud ,vocílku a hlavně to umět. Někdo křeše celý den a nic a někdo ,jako například kamarád Fulda má před sebou praskající oheň do půl minuty.

Pazourek


Jdeme pomalu dál podél silnice a já mám neustále hlavu skloněnou k zemi a sbírám. Za chvíli mám boční kapsy u kraťasů napěchovaný šutrama. Dost to těžkne a taky se mi dost blbě jde ,ale nemůžu si pomoct ,každej další pazourek mi připadá krásnější ,než ten předchozí. Míla se zatím dál věnuje stopování. Pořídil si k tomu účelu tabulku s nápisem : Veás ku FROSTRUP ,kterou teď ukazuje každému auto jedoucímu naším směrem. Jméno vesnice a dánské "prosím" napsal fixem do áčtyřkového sešitu v měkkých deskách. Opírá se do nich vítr a ohýbá papír tak ,že řidiči chvilkami zaručeně nic nevidí. Rozhodl jsem se ,že se sbíráním pazourků končím a vytahuju plechovku se zbytkem oříškové směsi. A tak jdeme pořád dál podél silnice č.11 ,cpeme se primitivním müsli a snažíme se přitom stopnout nějakého dobráka ,který by se nebál naložit dvě taková individua ,jako jsme my. Občas nám někdo z auta zamává a pak ukáže na zadní sedačky ,jako že je plný ,ale většina aut prostě přejede jen nevšímavě kolem. Baštím ořechy a prohlížím s okolní krajinu. Uvažuju o to ,kde se tu utáboříme ,pokud nám nikdo nezastaví. Stát se to určitě může a malých lesů a křovisek ,v nichž bychom se mohli na noc schovat je okolo poskrovnu. Nemám ale strach ,než se setmí určitě něco najdeme ,anebo se stane zázrak a někdo nám přeci jenom zastaví. Ještě chvilku jsme šli a pak jsme si na polní cestě vpravo od naší silnice udělali přestávku. Trochu jsme se najedli ,Míla si zakouřil a já si všiml ,že i na plácku ,kde zrovna sedíme se povaluje jeden pazourek vedle druhého. Vyprávěl jsem Mílovi o vykřesávání ohně a o tom ,jak jsme se skautka vyráběli z půlek kokosových ořechů mističky ,do kterých jsme propálili několik direk, vycpali je senem a zavěsili na kožený řemen. Do sena jsme pak nasypali troud se žhavým uhlíkem a roztočili misku pomocí řemene nad hlavou. Seno pak vlivem proudícího vzduchu a žhavého uhlíku v troudu blaflo a základ pro oheň byl na světě. Míla se rozhlédl kolem a vybral několik pazourků jako suvenýr pro Bohouška a pro Vágnerovi. Dojedli jsme mojí oříškovou směs a já využil prázdného prostoru v plechovce a přendal do ní z kapes všechny nasbírané kameny. Plechovku jsem schoval do batohu a vyrazili jsme na další cestu.
Podle ukazatelů u silnice jsme zatím ušli asi jen 6km. Postupovali jsme pomalu. Míla ,který neustále ukazoval svoji tabulku s nápisem Frostrup šel vlastně každou chvíli pozpátku ,takže se chvátat nedalo. Nedělal jsem si iluze ,že bychom mohli do Thylejren dorazit ještě dnes ,ale pak se stal zázrak. Asi na sedmém kilometru nám zastavilo zelené auto připomínající tak trochu naší Škodu favorit. Z okýnka auta ,které táhlo káru s plachtou na nás vykoukla velká strakatá doga. Za volantem seděla sympatická usměvavá žena ,asi našeho věku a podle vohozu ,co měla na sobě ,tibetské masky na předním sedadle a samolepky FREE TIBET na boku auta ,to skoro vypadalo ,že by mohla být i obyvatelkou naší vytoužené komuny. Ukázal jsem jí znak komuny ve svém zápisníku a ona nás i s našimi velkými bágly naložila a vezla nás ochotně k cíly naší cesty. Míla seděl vzadu vedle dogy a mě ,díky mojí lepší jazykové výbavě připadla sedačka vedle řidičky. Bohužel jsem jí nerozuměl téměř nic a tak jsme většinu cesty mlčeli. Zato Míla furt brebentil ,hladil obrovského psa vedle sebe a plácal česky různé nesmysly. Vypadalo to trochu ,že dogu konejší ,aby ho nesežrala. Naše zachránkyně se usmívala a co chvilku házela očkem po té zvláštní dvojce vzadu. Pak se otočila na mě a ptala se jestli chceme opravdu do Frostrupu ,co máme na cedulce ,anebo chceme zavést přímo do campu Thylejren. Řekl jsem ,že do campu a ona byla tak hodná ,že nás opravdu zavezla přímo tam ,ačkoli to evidentně její cílová stanice nebyla. Když odbočila ze silnice na cestu v místě ,kde byla na stromě dřevěná šipka s nápisem THYLEJREN a mezi stromy se objevila budova s velikým mírákem na zdi ,vzpomněl jsem si na dokument o alternativní kultuře ,bylo to jako dejavu.


Zachránkyně



Thylejren

.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jarka Jarka | Web | 5. dubna 2011 v 12:51 | Reagovat

Uffff, dnes to byla písmenková nakládačka, ale moc pěkná. Doprovodné snímky jsou parádní, živě si představuji vaši cestu a je mi jasný, že bych se do takového dobrodružství, nikdy nepustila. Proto tisíceré díky, za tvoje zápisky, v duchu cestuji s vámi dvěma. :-D

2 Miky Miky | E-mail | 5. dubna 2011 v 12:57 | Reagovat

[1]: Nakládačka to byla i pro mě. Upletl jsem si na sebe tím přepisováním pěkný bič. :-D

3 Zdenka"ren" Zdenka"ren" | 5. dubna 2011 v 18:48 | Reagovat

Tak jsem to přečetla jedním dechem ;-) báječně popsáno a bezva snímky. :-)

4 Mirabelka Mirabelka | 5. dubna 2011 v 19:01 | Reagovat

Velmi zajímavé a čtivé! Zvláště pro mě - co nemá ráda cestování a z takového dobrodružství by mě kleplo.....Domove, sladký domove. :-) Těším se na další pokračování.

5 Liliana Liliana | 5. dubna 2011 v 21:35 | Reagovat

Díky za další várku, čte se to moc pěkně. S těmi pazourky bych dopadla stejně :-)

6 Miky Miky | E-mail | 6. dubna 2011 v 16:23 | Reagovat

[4]: Já jsem se na takovéto cestování vytrénoval ,když jsem byl mladší mezi trampy a skauty. Dneska už snáším to nepohodlí mnohem hůř ,ale při téhle cestě jsem byl maximálně namotivovaný. ;-)  :-)

[5]: Jo jo ,mrzí mě ,že jsem těch pazourků nenabral víc. :-D

7 Vlčice Vlčice | 11. dubna 2011 v 13:34 | Reagovat

Bezvadný :-D Kontoluju to tady každý den jestli už si náhodou napřepsal další :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama