NOVINKY :
.
Kontaktní e-mail : mikyhorozumy@seznam.cz
Dopředu ovšem upozorňuji, že NEPOSKYTUJI MAGICKÉ SLUŽBY, ANI PORADENSTVÍ A NEBUDU NA PODOBNÉ ŽÁDOSTI REAGOVAT. Děkuji za pochopení - Miky. Usmívající se

Květen 2011

MŮJ BLOG NA WEBARCHIVU

30. května 2011 v 16:43 | Miky |  O BLOGU
Dneškem počínaje ,zařadila Národní knihovna ČR můj blog do projektu dlouhodobé archivace netištěných dokumentů kulturní ,umělecké a historické hodnoty. V reálu to znamená ,že MOJE-KNIHA-STÍNŮ bude několikrát ročně kopírována do archivu ,aby byl její obsah zachován pro budoucí generace.
Popravdě řečeno jsem z toho paf ! Nechápu sice ,co je na mém blogu tak cenného ,ale nebudu zastírat ,že se cítím polichocen. Nevím přesně ,jaká kritéria musí webové stránky určené k archivaci splňovat ,ale návrh k jejich zařazení do WebArchivu podává většinou buď sám jejich autor ,anebo jsou někým doporučeny. Jelikož jsem sám žádný návrh nepodával ,vděčím za archivaci blogu pravděpodobně nějakému čtenáři ,který ho doporučil. Ať už to byl kdokoli ,tak mu touto formou děkuji. Zařazení mého blogu do WebArchivu vnímám jako velké ocenění a moc si toho vážím.






WebArchiv - archiv českého webu

BOHYNĚ FREYA

27. května 2011 v 22:07 | Miky |  BOHOVÉ A BÁJNÉ BYTOSTI


JMÉNO : FREYA
KATEGORIE : BOHYNĚ
OBLAST : GERMÁNI

Bohyně Freya je zřejmě nejznámější a nejvýznamnější bohyní celého severského panteonu. Freya pochází z rodu Vanů ,starobylého pokolení bohů úrody a magie. Spolu se svým bratrem a dvojčetem Freyem tvoří klasickou agrární božskou dvojici plodnosti ,úrody a lásky. Je pokládána za nejkrásnější z bohyň a napříč všemi rasami se nenajde muž ,který by po ní nezatoužil. Za navrácení ukradeného Thorova kladiva si ji žádal za ženu i král obrů Trym a za náhrdelník Brísingam si žádali noc s ní i čtyři temní álfové. Freyu zřejmě zájem mužů těší a sexuální vášeň je pro ní ,jako pro bohyni lásky a plodnosti naprostou přirozeností. Jediný komu ale doopravdy patří její srdce ,je její manžel Ód. To pro něho prolévá slzy ,když jí opustí a vyráží na cesty. Mnoho badatelů si již povšimlo ,že Ód má mnoho společného s Ódinem a Ódinova manželka Frigg zase s Freyou. Freyu a Frigg spojuje nejen to ,že obě vlastní šamanský plášť ze sokolího peří ,ale také jejich jména ,která mají stejný původ i význam. Jméno Freya i jméno Frigg znamená paní ,manželka ,nebo milenka a přeneslo se do současné němčiny ve tvaru Frau - paní. V Eddách ,které byly sepsány 200 let po christianizaci severních germánů se tak pravděpodobně setkávají dvě totožné božské dvojice pocházející ovšem z tradic dvou různých germánských kmenů. Přestože se obě bohyně zřejmě vyvinuly z jediné starší prabohyně ,jejich charaktery se dosti liší. Zatímco Frigg je celkově klidnější ,Freya je svou povahou divoká a nespoutaná. Frigg je věrná manželka a dokonalá matka ,s Freyou lomcují vášně. Frigg je vyzrálá žena ,která zná osudy všech lidí i bohů ,Freya je divoká severská šamanka. S Ódinem ale tvoří Freya dokonale se doplňující pár. Ódin naučil Freyu runovou zaklínací magii Galdr a Freya Ódina zase extatické čarodějné a věštecké umění Seidr. Po bitvách náleží polovina padlých bojovníků Ódinovi a druhá polovina Freye.
Ve Snorriho Eddě se uvádí ,že Freya je ze všech bohů nejvíce nakloněna vyslyšet prosby lidí. Mezi nejznámější Freyiny atributy patří náhrdelník Brísingam ,sokolí roucho ,divoký kanec a kočár tažený kočkami. V kočičí podobě vstupuje Freya velice ráda i do snů a vizí mnohých současných čarodějnic.





DRÁTKOVÁNÍ KAMENŮ

25. května 2011 v 17:27 | Miky |  KNIHA STÍNŮ


Magická práce s různými kameny a krystaly je mezi čarodějnicemi a pohany všeho druhu velice oblíbená. S pomocí kamenů můžeme čarovat ,věštit i léčit. Mnoho z nás u sebe také nosí nějaký kámen jako talisman nebo amulet. Pokud chcete nosit kámen zavěšený na krku ,ale je vám stejně jako mě proti srsti jeho provrtávání ,nabízí se vám logicky drátkování. Opletení kamene drátkem je šetrná ,vratná a na pohled hezká metoda ,která drahokamu neublíží a vám přitom umožní jeho snadné nošení. I když si možná nepřipadáte příliš šikovní ,věřte že odrátkovat kamínek je lehké a snadno to zvládnete.
Postup je následující. Nejprve na jednom konci drátku vyrobíte malé očko podle obrázku č.1. Delší konec drátku pak budete ohýbat a podle vzoru na obrázcích č.2 a č.3 jím opletete původní očko až vznikne cosi jako kytička. Poslední lístek kytičky již nepřipevníte k základnímu očku ,ale podle obrázku č.3 ho uchytíte za první "okvětní lístek" a načnete tak další řadu lístků ,nebo šupinek.



Po dvou nebo třech řadách šupinek máte dostatečný základ ,který nyní zespoda přitisknete na kámen a vytvarujete jej do tvaru mističky kolem něj ,tak ,jako je to na obrázku č.4. Dále pokračujete stále stejným způsobem ,ale nyní pletete šupiny již přímo na kameni. Na závěr k sobě poslední šupiny na vrcholku kamene drátkem pevně přitáhnete k sobě a vytvoříte očko pro uchycení na závěs ,podobně jak to vidíte na fotografii. Zbytek drátku uštípnete kleštěmi. Dbejte na to ,aby konce drátku netrčely z kamene příliš ven ,mohly by vás zranit.



Kámen na fotografiích je Jadeit ,který jsem oplétal docela nedávno. Jak vidíte není to žádná dokonalost ,každá šupinka je jinak velká i tvarovaná. Můj názor ale je ,že není nutné drátkovat strojově přesně a trochu chaosu není vůbec na škodu. Myslím ,že to vypadá stejně docela pěkně. Takže se ničeho nebojte a zkuste to!





MALÝ BLANÍK

24. května 2011 v 7:34 | Miky |  POSVÁTNÁ MÍSTA
Malý a Velký Blaník.

Před pár dny jsem po mnoha letech opět navštívil Malý Blaník. Dělal jsem totiž společnost a průvodce mým rodičům ,kteří na této hoře ještě nebyli. Malý Blaník se nachází hned vedle svého známějšího a trochu vyššího dvojčete Velkého Blaníku. Na vrcholech obou kopců jsou dodnes patrné zbytky dávného pevnění. Na Velkém Blaníku byla prokázána existence hradiště z doby Halštatsko-Laténské ,opevnění z Malého Blaníku je dosud záhadou. Je možné ,že pochází z téže doby ,může být ale prý i pozůstatkem středověkého hradu. Milovníci tajemna tvrdí ,že na obou horách stávaly dříve keltské svatyně. Na Velkém Blaníku prý prováděli své obřady druidové a Malém Blaníku zas druidky. Jak to bylo doopravdy se asi nedozvíme ,ale druidská legenda zní hezky.

CESTA PO DÁNSKU (10.díl)

21. května 2011 v 13:25 | Miky |  DÁNSKÝ DENÍK
Thylejren - Aalborg - Christianie

Jen co jsme vyjeli už si náš řidič balil jointa a pak ho dvakrát poslal dokola. Byla to asi nějaká kvalita ,protože jsem hned cítil zvláštní uvolnění v těle a svět kolem ,jakoby se rozsvítil.
Ten borec s námi ujel asi 6 kilometrů ,prokličkoval venkovskými silnicemi a pak nevyložil na naší dobře známé silnici číslo 11 za benzinovou pumpou. Na rozloučenou nám věnoval několik semínek konopí ,popřál nám šťastnou cestu ,otočil auto a odjel. Byli jsme mu moc vděční ,ušetřil nám kus cesty a bloudění po venkovských silničkách.
Začalo naše druhé stopování. Krajina kolem silnice byla nádherná. Z obou stran byly vidět fjordy ,na loukách se pásli koně a krávy ,ve vzduchu křičeli a lítali čejky a rackové a my měli výbornou náladu a každou chvíli se smáli jak pominutí ,což bylo vzhledem k naší situaci ,tj. 60 km před sebou a dešťové mraky nad hlavou naprosto neadekvátní ,ale my šli a pořád se chechtali. V jednom místě vypadla Mílovi z rukou cedulka s nápisem Aalborg a prudký vítr jí hnal dopředu podél silnice a já ji honil a pokoušel se ji zašlápnout. Jak jsem tam tak poskakoval s tím těžkým rancem na zádech dostal Míla další těžkej záchvat smíchu ,ale cedulku jsem chytil a pokračovalo se dál. Nálada byla pořád dobrá ,nevím jestli to bylo po té trávě ,nebo díky tomu úžasnému rannímu odvozu ,který nám tolik ulehčil cestu ,ale bylo nám prostě fajn a já z plna hrdla zpíval a řval písníčky od Čechomoru ,Asonance a Hop Tropu do té dánské krajiny. A dánská krajina na nás mávala lopatkami větrných mlýnů a křídli racků. A už jsem ani nevěřil ,že nám někdo zastaví a myslel si ,že to budeme muset ujít všechno pěšky ,ale bylo mi to jedno ,protože jsem byl šťastnej.

O RUNOVÉM ČAROVÁNÍ...

20. května 2011 v 17:27 | Miky |  ZAMYŠLENÍ



Tak už je to víc než rok ,co se intenzivně zabývám runami. Je to zvláštní ,něco čemu jsem se dlouho spíše vyhýbal ,se nakonec stalo mojí "láskou" a dalo by se říci i specializací. Nasbíral jsem za těch pár měsíců s runami spoustu zajímavých zkušeností a stále se učím. Mnohokrát jsem se přesvědčil ,že runová magie funguje ,ale stále ještě cítím ,že "nejedu" na plný výkon. S některými runami se mi pracuje velmi dobře ,jiné nemám dostatečně zvládnuté a trochu mě zlobí. Zjistil jsem ,že k čarování s runami je třeba přistupovat s velkou vážností. Runy totiž fungují vždycky ,ne vždycky ale přesně tak ,jak bychom si přály. Jestliže u každého čarování platí ,že je nutné se dobře připravit a udržet soustředění ,tak u práce s runami to platí dvojnásob. Pokud přesně neformuluji svůj záměr a neudržím ho dostatečně dlouho v mysli ,runa pracuje stejně ,ale jde si svou vlastní cestou. Každý znak má totiž více významů a více oblastí ve kterých může působit. Jestliže se dostatečně nesoustředím na to ,co od runy opravdu chci ,runa si vybere ke svému působení třeba úplně jiné pole působnosti ,než jsem zamýšlel. Pokud chci například s pomocí runy Othila posílit své duchovní spojení s předky a místo toho obdržím dědictví ,tak to ještě jde. Pokud ale například chci s pomocí runy Uruz získat sílu a odvahu a místo toho si postavím do cesty překážku ,je to už horší. Runy jsou vrtošivé a pokud je dostatečně dobře neznáte a nevíte ,co od nich můžete čekat ,mohou vám připravit nejedno překvapení. Někdy mám pocit ,že se chovají jako živé bytosti. Možná je to tak ,jak to říká Raven Kaldera a za každou z nich se skrývá runový duch. Možná se skrze ně spojujeme přímo s bohy ,tak jak o tom mluví v tomto článku čarodějka Michaela Kudláčková : "Už z úcty k bohům, kteří jaksi obhospodařují tyto tajemné a velmi mocné symboly, je postavím na první místo. Zaslouží si to.
Runová magie je také jednou z nejmocnějších a nejúčinnějších vůbec. Je to proto, že pokud něco žádám od run, oslovuji přímo bohy, a to osobně.
Runy také nelze kdykoli vzít a jen tak si vrhnout, jako to lze třeba s kartami. Nedělá se to. Řeč karet se totiž točí kolem našeho podvědomí, případně podvědomí lidí, na které se ptáme. Tak je to i s čajovými lístky, kávovou sedlinou, nebo třeba křišťálovou koulí. U run je to jinak."
Řekl bych ,že tak nějak to asi bude. Staří Germáni vnímali runové písmo jako dar bohů a jeho tajemnou sílu uctili už tím ,že ho pojmenovali výrazem runa = tajemství. Ódinovy otázky ohledně run z Výroků Vysokého možná jejich spojení s duchy potvrzují : "Víš, jak se ryjí? Víš, jak je vykládat? Víš, jak se barví? Víš, jak je prosit? Víš, jak přinášet oběť? Víš, jak ji provést? Víš, jak zvěř porazit?" Říká zde snad Ódin ,že můžeme runy prosit a přinášet jim oběti? Pokud to tak je ,pak by runy skutečně musely být živými bytostmi.
Na jiném místě Ódin říká : "Poznáte runy a budete je správně číst ,silná kouzla ,mocná zaklínadla (jiný překlad: "převelká slova ,přemocná slova.")." Už tedy pouhé čtení a vyslovení názvu runy působí jako kouzlo ,nebo zaklínadlo a vyvolává síly (duchy) ,které se ve znaku skrývají. Z rozličných míst v Eddách lze vyčíst ,že obvyklý postup při runové magii ,býval ten ,že čaroděj ryl do předmětu ,kamene ,či dřeva runové znaky a při tom buď opakoval jejich název ("vyslovil runy") ,nebo použil runové zaklínadlo ,které mohlo mít podobu silové písně. Snorri Sturluson o Ódinově čarování říká : "Veškeré toto umění prováděl pomocí run a písní zvaných zaklínadla." Ódin sám to ve Výrocích Vysokého potvrzuje ,když prohlašuje : "Dvanáctou znám píseň ,bez známky života oběšence vidím-li viset. Pak rychle ryji a barvím runy ,až ten muž sestoupí a vymění se mnou slova."
Jestliže bylo vyrytím run kouzlo aktivováno ,jejich smazání mohlo zas kouzlo zrušit. Potvrzuje to Feyův sluha Skríni ,který se snaží v eddické písni přimět krásnou obryni Gerd ,aby si jeho pána vzala a vyhrožuje jí : "Tursovu runu ti vyryji a tři jiné :chlípnost ,posedlost, poběhlictví. Mohu je vymazat ,jak jsem je vyryl ,bude-li toho třeba."
Myslím ,že všechno co bylo výše řečeno ,může být pro současné runové čaroděje a čarodějky dobrou inspirací. Nahradíme-li rytí run jejich kreslením ,kouzlu to neublíží. Budeme-li u toho nahlas opakovat název runy ,nebo zpívat runové zaklínadlo ,pak je to jenom dobře. Zvažte také ,zda runovým duchům ,nebo germánským bohům ,během magické práce s runami nepoděkovat nějakou obětí. Osobně to cítím tak ,že runová magie a svět severských bohů tvoří jeden celek. Pracujete-li s runami ,bylo by určitě dobře vyjádřit těmto bohům svou úctu ,byť by to bylo jen modlitbou ,zapálenou svící ,nebo vonnou tyčinkou.



MOHYLY U SEPEKOVA

18. května 2011 v 20:11 | Miky |  POSVÁTNÁ MÍSTA



Tento týden máme s Maruškou dovolenou. Pravda je ,že už jsme jí fakt potřebovali. Máme svojí práci rádi ,ale někdy je prostě potřeba trochu vysadit a vyvětrat hlavu. Každý den se snažíme prožít nějak pěkně. V pondělí jsme byli znovu u kaple svaté Máří Magdaleny u Jistebnice ,ale tentokrát jsme pokračovali přes rozkvetlé pastviny dál a navštívili jsme krásný židovský hřbitov u Zvěstonína. Včera jsme sice byli dopoledne u zubaře ,ale odpoledne jsme strávili na zahradě. Vysadili jsme si tam mocnou léčivou a ochrannou bylinku routu vonnou a domu jsme si odnášeli první letošní svazek šalvěje.
Dnešní krásný slunečný den patřil opět pěšímu putování po okolí. Naší cestu jsme začali v Sepekově ,kde jsme si prohlédli nádherný poutní kostel Panny Marie Sepekovské. Ze Sepekova jsme vyrazili po červené značce k dalšímu zajímavému ,asi 6 kilometrů vzdálenému kostelu v Hodušíně. Těsně před stoupáním do zalesněného kopce s názvem Chlum jsme překročili kamenný most přes říčku Smutná. Říčka ,která pramení u Nadějkova a končí svou cestu u Bechyně ,kde se vlévá do Lužnice ,je po celé délce lemována více než desítkou pravěkých mohylových pohřebišť. Někteří badatelé se domnívají ,že její jméno "Smutná" v sobě tuto skutečnost odráží.




KAPLE SVATÉ MÁŘÍ MAGDALENY

15. května 2011 v 8:29 | Miky |  POSVÁTNÁ MÍSTA




Kromě vlásenické lípy jsme s Maruškou v pondělí navštívili ještě jedno posvátné místo v našem kraji. Přes louky a lesy jsme pomalu doputovali až do Jistebnice a odtud vystoupali na kopec nad obcí ,na kterém kdysi bývalo slovanské hradiště a kde nyní stojí kaple svaté Máří Magdalény. Měli jsme velké štěstí ,neboť kaple byla otevřená a my si ji mohli nerušeně prohlédnout i uvnitř. Když jsme vstupovali ,na chvíli jsem se zarazil ,měl jsem pocit že uvnitř někdo je a brumendo zpívá ,byl to ale jen čmelák ,který zpíval : "Kudy ven ,kudy ven?" a jeho bzučení ozvěnou rozezvučelo celou kapli.
O jistebnickém hradišti jménem Vyšehrad se mi žádné podrobnosti nalézt nepodařilo ,ale terén na kterém kaple stojí svou povahou skutečně pravěkému opevnění odpovídá. Jak tomu i na jiných podobných místech bývá ,nejvyšší bod tohoto starého pohanského sídliště zdobí dnes křesťanská svatyně. Říkám-li zdobí ,není v tom žádná ironie. Kaple skutečně krásně podtrhuje jedinečnou atmosféru tohoto místa a nebýt jí ,možná by vrchol kopce již dávno převálcovala okolní pole.


O LOŇSKÉ OSLAVĚ SAMHAINU A STRÁŽCI KŘIŽOVATEK LEGBOVI

14. května 2011 v 9:06 | Miky |  JINÉ
Jak tak pročítám Kojotův blog a jeho články o duchách hoodoo ,znovu se mi u toho vždy vybavují události okolo mé oslavy Samhainu ,loni v říjnu. Ačkoli jsem už leccos z tohoto zážitku v náznacích čtenářům svého blogu sdělil ,nikdy jsem neodvyprávěl příběh celý a se všemi podrobnostmi. Bál jsem se totiž ,že by to lidé nepochopili a měli mě za lháře ,nebo za magora. Rozhodl jsem se ,že to risknu a se svojí zkušeností se podělím ,stejně už jsem toho prozradil víc ,než dost.



ŠAMANSKÉ LÉČENÍ - Kristin Madden

10. května 2011 v 18:49 | Miky |  KNIHOVNIČKA



Když jsem v knihkupectví vzal do rukou knihu ŠAMANSKÉ LÉČENÍ od Kristin Madden a nahlédl do ní ,zaujal mě především autorčin životopis. Kristinin dědeček z matčiny strany byl sámským šamanem ,babička pocházela ze slavné léčitelské rodiny Leedsů a maminka působila jako médium a průvodce smrtí. Kristin tak procházela šamanskou školou už od svého útlého dětství. Později studovala psychologii ,environmentální chemii a biologii divoké zvěře. Mnoho času pak věnovala rehabilitaci a léčení divokých ptáků. Kromě rodiny mělo na její duchovní směřování vliv několik domorodých léčitelů a Řád bardů ,ovatů a druidů ,jehož je členkou a učitelkou. Po takovém doporučení jsem neodolal a knihu jsem si koupil.
Přestože jsem pak v knize nenašel úplně to ,co jsem čekal ,rozhodně stála za přečtení a poskytla mi několik dobrých podnětů k další pohanské praxi i k zamyšlení. Kromě toho ,že byla jedním z impulzů k založení deníku snů ,jsem ocenil zejména kapitolu o práci s bubnem a o propojenosti s přírodou. Zcela se ztotožňuji s autorčiným důrazem na důležitost přímého a osobního vztahu s přírodou. Kristin o tom píše :
"Je smutné vidět ,že existují lidé ,kteří zažili rituál ,meditaci nebo šamanské cesty pouze uvnitř. Znám pohany ,kteří nikdy přímo nekomunikovali se stromem ,řekou nebo zvířetem ,pouze v meditaci a na šamanských cestách. Nemusíme se všichni trmácet dlouhé míle do divočiny ,ale pokud svoji přírodní spiritualitu prožíváme pouze pod lidmi zhotovenou střechou ,riskujeme ,že se z ní stane spíše mentální obraz než hluboké spojení.
Městský šamanismus je cennou součástí stezky a jistě si zasluhuje více pozornosti. Musíme však všichni najít způsob ,jak s Přírodou navázat přímý a osobní vztah. I kdybyste jen seděli v městském parku a komunikovali se stromy a zvířaty ,otevíráte se léčení ,které poskytuje sama Země."
Rozdíl mezi přímým prožitkem přírody a například sledováním hezkého přírodopisného televizního dokumentu je ohromný. Divoké prase na monitoru nikdy nerozbuší vaše srdce tak ,jako divočák kterému hledíte přímo do očí a nasáváte ve vzduchu jeho pach. Ale i pokojnější záležitosti ,jako např. koupel ve studené vodě potoka ,naslouchání chóru žabích hlasů u tůně ,či vdechování vůně lesních jahod ,se nedá žádnou meditací plnohodnotně nahradit.
Přestože čtu velice rád všechny knihy o pohanství a magii ,prožívám někdy jak je můj mozek vyčtenými informacemi o tom ,jak se na všechny ty přírodní energie napojit ,zahlcen. Tohle vám příroda neudělá. Vstoupíte-li do lesa ,stranou od lidí ,jste najednou přímo u zdroje. Tady není nutné nic komplikovat ,stačí se otevřít ,vnímat a nechat se léčit. Kristin Madden chápe léčení v souladu se šamanskými tradicemi v mnohem širším smyslu ,než jak ho chápe klasická univerzitní medicína. V šamanském léčení nejde pouze o léčebný obřad ,nebo aplikaci bylinných léků ,jde v něm o celý přístup okolnímu světu a k bytostem ,které nás obklopují. Kristin říká :
"My všichni můžeme být svým způsobem léčiteli ,když budeme zkoumat svoje stinné stránky a pracovat v životě k větší celistvosti. Už jen tím ,že budeme žít poctivěji ,přispíváme k léčení všech bytostí ,které jsou v této době na naší planetě. I když se nerozhodnete pro cestu profesionálního léčitele ,vězte ,že každým svým činem ovlivňujete všechny ostatní. Pokud jsou vaše činy prostoupeny posvátností ,je to požehnání a lék pro nás pro všechny."
Pro toho ,kdo se však rozhodne být skutečným šamanským léčitelem ,má Kristin důležitý vzkaz. Být šamanem podle ní neznamená být vysoce produchovnělým guru ,povzneseným nad lidské starosti ,ale zraněným léčitelem ,který na vlastní kůži zažil bolest i uzdravení a proto rozumí zraněním ostatních. Být šamanem podle Kristin znamená postavit se svým vlastním zraněním a stínům a začlenit je správným způsobem do svého života.






HOLUBOVA LÍPA - VLÁSENICE

9. května 2011 v 18:11 | Miky |  POSVÁTNÁ MÍSTA


Dneska jsme s Maruškou navštívili Holubovu lípu ve Vlásenici ,nejmohutnější strom na táborsku. Před pár lety jsem už u této pětset let staré lípy jednou byl. Ignoroval jsem tenkrát stezky a pěšiny a bral to cestou ,necestou přes pole louky a lesy. Přeskakoval jsem potoky ,brodil se svízelem a záplavou kopřiv a když jsem konečně stanul před dvorem na kterém lípa roste ,nenašel jsem odvahu na soukromý pozemek bez dovolení vlézt.


Minulý týden navštívili lípu moji rodiče a dopadli stejně ,zůstali stát na cestě za plotem. Branka prý nebyla zamčená ale vstoupit se neodvážili. Když jsme s Maruškou viděli maminčiny krásné fotografie tak nás to namlsalo a dnes ráno jsme se rozhodli že se do Vlásenice svezeme autobusem a prubneme to. Teda rozhodnutý jsem byl hlavně já ,Maruška se trochu bála ,že na nás odněkud vylítne rozzuřený majitel statku ,nebo jeho pes. Já ale psa nikde neviděl a tak jsem s vírou ,že se s majitelem případně nějak domluvím ,otevřel vrátka a vstoupil. Dvůr byl prázdný ,nikde nikdo a tak nakonec vstoupila i Maruška. Čím blíže jsme lípě byli ,tím více na nás působila její mohutnost a vznešenost.

CESTA PO DÁNSKU (9.díl)

8. května 2011 v 6:56 | Miky |  DÁNSKÝ DENÍK
Thylejren

Poslední chvíle v Thylejren

Vzali jsme můj plynový vařič ,ešus a těstoviny se svíčkovou omáčkou od Vitany a odebrali se do společenské místnosti připravit si oběd. Pohybovali jsme se v táboře Thylejren už naprosto bez zábran a bez ostychu ,jako bychom tu žili odjakživa. Po obědě jsme seděli na malé verandě před vchodem ,pili kafe a pozorovali cvrkot kolem nás. Byla tu už spousta lidí ,co porůznu posedávali u stolků a popíjeli. Na kole si to kolem nás prosvištěla i Hana Hinu. Všimla si nás a zamávala. U vedlejšího stolu bylo rušno. Jedna žena zde právě obdarovala svojí kamarádku vlastnoručně ušitými šaty červené barvy v krásném ,prostém indickém stylu. Bylo z toho spousta radosti. Obdarovaná žena se do šatů ihned převlékla a obě sklízeli velkou chválu a ovace od ostatních přítomných. Pak k nám přisedl náš známý Ir a pokoušel se Mílu učit bubnovat na bonga. Mílovi šlo bubnování překvapivě dobře ,ale nebylo to takové ,jak by si Ir přál. Míla to stále rozjížděl do rychlejších rytmů ,zatímco Ir chtěl aby Míla hrál pomalu a držel se rytmu srdce. Ir cholericky gestikuloval a furt něco mlel a Míla ,který neslyší na jedno ucho mu naznačoval ,že mu stejně nerozumí. Ir už byl celej vytočenej a drsně Mílovi řekl : "You understand. Fucking ,stupid man!" Cítil jsem se za Mílu docela uraženě ,ale když jsem mu přeložil ,že mu ten chlap říká : "Ale ty mi rozumíš. Ty zasranej ,blbej chlape!" Míla se smál jako blázen ,pořád si to opakoval a tvrdil ,že je to ta nejlepší hláška ,kterou tu slyšel.




PŘÍRODNÍ SVATYNĚ A SEN...

6. května 2011 v 14:36 | Miky |  JINÉ
Ve svém životě jsem přečetl už stovky knih a těch pohanských určitě už několik desítek. Existuje však pouze několik knih ke kterým se stále vracím. Jednou z těch které otevírám nejčastěji je ŽIVÁ TRADICE DRUIDŮ od Emmy Restall Orr. Jeden úryvek z této knihy mi vytanul několikrát na mysli ,když jsme v pondělí chodili s Maruškou po lesích a loukách v okolí tankodromu:

"Někdy chodíme přes místa ,která zřejmě vznikla tak ,že duch oslavil sám sebe ,kde síly přírody vytvářejí krásu ,jež se intenzivně dotýká našeho vnímání. Přirozená skupina starých tisů uprostřed lesa ,prohlubeň uprostřed slatiny ,kde roste starý hloh ,ohraničující křivka vyvrácené ,ale dosud živé vrby u vody ,velký kámen na úbočí kopce ,odkud přehlíží celé údolí ,lehký chlad dutiny za vodopádem…
…Když najdeme místo ,které nám umožní sedět nerušeni v úctě a bdělém snění ,místo které nás přirozeně a snadno inspiruje ,představuje následující krok to ,že jej jako takové uznáme. Sedíme s duchy toho místa ,čekáme ,nasloucháme ,pozorujeme ,tiše si budujeme spojení ,postačující nám k tomu ,abychom věděli ,zda je naše přítomnost akceptována.
V takovém přírodním chrámu by se nemuselo nic měnit. Ve skutečnosti by mohl dokonce silně protestovat proti tomu ,že by se měla měnit byť jediná drobnost."

Poprvé mi tato slova zazněla v mysli ,když jsme nedaleko svatého pramene Dobrá voda narazily na vyvrácený starý pařez s kořeny mířícími vzhůru ,mezi kterými vyrůstala krásná rostlina vlaštovičníku. Nádherný přírodní oltář! Těžko bychom ho naaranžovali lépe a každý náš zásah by celkový dojem spíše pokazil. Přesně o tom Emma v citátu mluví.





Podruhé jsem si na ta slova vzpomněl ,když jsme nalezli místo ,kde jsme nakonec oslavili Beltine. Také zde byla přírodní svatyně dokonale připravena. Teda skoro dokonale. Ve skutečnosti jsem přenesl jeden kámen na jiné místo. Byl to však pouze jeden ze čtyř kamenů! Ostatní byly usazeny na světových stranách kolem kamenného oltáře přesně. Nemusel jsem s nimi hýbat ani o centimetr! Přesto jsem chvíli váhal. Někam přijít a okamžitě to tam "překopat" k obrazu svému považuji za znamení neúcty a arogance. Cítil jsem ale ,že místo proti změně nic nenamítá. Doma jsem si pak vzpomněl na sen ,který se mi zdál noc před naší cestou. V tom snu jsme přišli ke skalnímu útvaru ,kde jsem zamýšlel provést rituál původně. Na rozdíl od té skutečné skalky byla ve skalce z mého snu jakási puklina ,průhled na druhou stranu. Začal jsem se tou puklinou soukat a spatřil jsem v průhledu do lesa na druhé straně za skalkou nějaký menší kámen. Ve chvíli ,kdy jsem vlezl do dutiny a začal se ke kameni protahovat ,se kámen pohnul. Zakýval se prostě ze strany na stranu. S ohromením jsem si uvědomil ,že kámen ,který jsem ve skutečnosti přemisťoval i kámen z mého snu měli na sobě úplně stejnou rýhu. Bohové ,já ten balvan viděl ve snu dřív než ve skutečnosti! A to jsem tomu snu ani nevěnoval příliš pozornosti. Myslel jsem ,že to byla běžná projekce mozku nabitého očekáváním naší cesty. Zpětně si zakývání toho kamene z mého snu vysvětluji jako znamení ,že byl připraven se hýbat a změnit své místo.


Byla to pro mě škola ,že sny opravdu není dobré podceňovat. Jak říká další druidka Kristin Madden : "Sny se objevují bez ohledu na to ,zda o ně vědomě požádáme nebo ne. Když se vyhýbáme práci s nimi a nerozvíjíme schopnost lucidního snění ,vlastně odmítáme jeden z nejmocnějších nástrojů ,který máme k dispozici." Dokopal jsem se tedy k tomu ,co jsem plánoval už dlouho. Během úterního rituálu novoluní jsem si založil a zasvětil svůj deník snů a snažím se do něj pilně zapisovat.


LETOŠNÍ BELTINOVSKÉ RITUÁLY

3. května 2011 v 7:28 | Miky |  KOLO ROKU



Přiznávám ,že oslavu jarní rovnodennosti jsme letos dost odflákli. Byli jsme s Maruškou nějak pořád v práci a tak jsme nakonec nevyrobili ani tu Moranu ,kterou vždycky společně s dětmi házíme do řeky. Beltine jsme však oslavili docela důstojně. 30.dubna jsme na zahradě zapálili tradiční "čarodějnický oheň" a spálili na něm figurku ,do které jsme předtím vložili věci ,kterých bychom se chtěli zbavit. Jeden z příkladů ,jak lze magicky pracovat s panenkou.








Včera jsme v beltinovských oslavách ještě pokračovali a vykonali spolu s Maruškou májový rituál v lese u tankodromu. Místo ,kde jsem původně plánoval rituál provést se nakonec ukázalo jako nevhodné. Nelíbilo se ani mě ,ani Marušce. Vydali jsme se tedy chůzí loudavou loukami a lesy nazdařbůh a čekali až nás nějaké místo osloví. Chvílemi jsme to už vzdávali a byli v pokušení spokojit se s kompromisem ,vždyť rituál lze nakonec provést skoro kdekoli ,ale vytrvali jsme a bylo to moc dobře. Objevili jsme totiž místo plné síly ,které promluvilo k Marušce i ke mně. V topolo-dubovém hájku ,na rozhraní louky a lesa jsme našli balvan obklopený čtyřmi menšími kameny. Balvan nám připadal jako krásný přirozený oltář. Maruška si všimla ,že stačí jeden z menších kamenů jen trochu posunout a oltář se rázem ocitne ve středu čtyř kamenů označujících světové strany. Chvilku jsem váhal jestli mám s kamenem hýbat ,nerad bych totiž narušil zdejší energie. Měl jsem ale pocit ,že kámen ,ani duchové místa nic nenamítají a tak jsem jej na jižní stranu usadil. Chvíli jsme s Maruškou jen tak stáli ,dívali se na kameny a usmívali se. Nádhera!




Pak jsme přistoupili k rituálu. Na velký středový kámen jsem vyskládal symboly čtyř živlů a Maruška na něj položila kytičku z bylin ,které nasbírala cestou. Potom jsme očistili sebe i místo kolem balvanu šalvějí. Tentokrát jsem šalvěj nezapaloval ,protože všude okolo bylo po zemi spousta suchého listí. Nerad bych to tu opadávajícími hořícími lístky šalvěje podpálil. Rozdrolili jsme šalvěj v dlaních a voňavou drtí si potřeli paže a obličej. Zbytkem jsme vysypali prostor okolo kamenného oltáře. Maruška pak u východního kamene položila oběti pro duchy místa. Nakonec jsme zapálili svíci a vonné tyčinky na oltáři a oba se ponořili do tichých modliteb. Nechávali jsme k sobě to místo promlouvat a v duchu jsme děkovali za posvátný čas Beltinu a za tuto příležitost k oslavě. Dlouho jsme pak seděli na mechem porostlém kmeni padlého stromu a bylo nám krásně.
Odcházeli jsme s vědomím ,že vedle menhiru u Milevska a kamenného kruhu u Dražiček jsme získali další nádherné místo k našim rituálům.












Na závěr vás ještě potěším jedním beltinovským pohádkovým obrázkem. Když jsem doma třídil fotografie ,všiml jsem si ,že na jednom snímku ze zahrady je v plamenech ohně nějaký panáček s dlouhou úzkou dýmkou ,nebo píšťalou v rukou. Bude to nejspíš jenom hra plamenů a klacků v ohništi ,ale je to hezké.



Pokud jste ho nenašli ,tak tady je ještě detail.