NOVINKY :
.
Kontaktní e-mail : mikyhorozumy@seznam.cz
Dopředu ovšem upozorňuji, že NEPOSKYTUJI MAGICKÉ SLUŽBY, ANI PORADENSTVÍ A NEBUDU NA PODOBNÉ ŽÁDOSTI REAGOVAT. Děkuji za pochopení - Miky. Usmívající se

CESTA PO DÁNSKU (10.díl)

21. května 2011 v 13:25 | Miky |  DÁNSKÝ DENÍK
Thylejren - Aalborg - Christianie

Jen co jsme vyjeli už si náš řidič balil jointa a pak ho dvakrát poslal dokola. Byla to asi nějaká kvalita ,protože jsem hned cítil zvláštní uvolnění v těle a svět kolem ,jakoby se rozsvítil.
Ten borec s námi ujel asi 6 kilometrů ,prokličkoval venkovskými silnicemi a pak nevyložil na naší dobře známé silnici číslo 11 za benzinovou pumpou. Na rozloučenou nám věnoval několik semínek konopí ,popřál nám šťastnou cestu ,otočil auto a odjel. Byli jsme mu moc vděční ,ušetřil nám kus cesty a bloudění po venkovských silničkách.
Začalo naše druhé stopování. Krajina kolem silnice byla nádherná. Z obou stran byly vidět fjordy ,na loukách se pásli koně a krávy ,ve vzduchu křičeli a lítali čejky a rackové a my měli výbornou náladu a každou chvíli se smáli jak pominutí ,což bylo vzhledem k naší situaci ,tj. 60 km před sebou a dešťové mraky nad hlavou naprosto neadekvátní ,ale my šli a pořád se chechtali. V jednom místě vypadla Mílovi z rukou cedulka s nápisem Aalborg a prudký vítr jí hnal dopředu podél silnice a já ji honil a pokoušel se ji zašlápnout. Jak jsem tam tak poskakoval s tím těžkým rancem na zádech dostal Míla další těžkej záchvat smíchu ,ale cedulku jsem chytil a pokračovalo se dál. Nálada byla pořád dobrá ,nevím jestli to bylo po té trávě ,nebo díky tomu úžasnému rannímu odvozu ,který nám tolik ulehčil cestu ,ale bylo nám prostě fajn a já z plna hrdla zpíval a řval písníčky od Čechomoru ,Asonance a Hop Tropu do té dánské krajiny. A dánská krajina na nás mávala lopatkami větrných mlýnů a křídli racků. A už jsem ani nevěřil ,že nám někdo zastaví a myslel si ,že to budeme muset ujít všechno pěšky ,ale bylo mi to jedno ,protože jsem byl šťastnej.


Dánsko



Dánsko



Dánsko



Dánsko

Míla ukazoval svojí cedulku každému vozu projíždějícímu naším směrem ,malým osobním autům ,kamiónům ,dokonce koloně německých vojáků a pořád nic a tu najednou zastavilo auto řízené starším chlápkem ,něco říkal a já mu nerozuměl ani slovo. Pak ukázal prstem dozadu a my si mysleli ,že si máme naložit bágle ,ale on na to dupnul a odjel.
Ani to nám nepokazilo náladu. Dál jsme šlapali ,kochali se dánskou krajinou ,zpívali si a smáli se a najednou zastavil další starší pán. Šedovlasý ,vousatý a s brejličkami vypadal jako Gandalf ,nebo spíš profesor Brumbál ,akorát měl ty vlasy a vousy kratší. A ten pán nás skutečně naložil a odvezl do Aalborgu ,což bylo skvělý. Když jsem pak z auta viděl jak dlouhá trasa by nás čekala ,byl jsem mu ještě vděčnější. Krajina okolo nás byla zase nádherná. Koně strakatý jako indiánští pony se pásli ve vysoké trávě a vpravo od nás na pahorcích stály vysoké kameny ,zřejmě nějaká památka na Vikingy.
A už jsme byli v Aalborgu. Šedovlasý pán nás vysadil před nemocnicí. Nevím jestli to byl doktor ,nebo manžel nějaké na smrt nemocné ženy a jel k ní na návštěvu ,pro nás to byl prostě anděl ,dobrý čaroděj z fantasy příběhu ,který doprovází poutníky na jejich cestě za dobrodružstvím a dračím pokladem.
Aalborg není zdaleka tak hezký jako Kodaň a přijal nás nevlídně. Od moře vál silný nárazový vítr a já se každou chvilku bál ,že mi odfoukne čepici. Dánové ale byli milí i zde a ochotně a s úsměvy nám ukazovali cestu k autobusovému nádraží ,odkud jsme chtěli v pátek s Eurolines odjet domů. Jenže ,co si počít ty dva dny a dvě noci v tomhle nevlídném městě ,kde foukal severák a sprchovaly nás dešťové přeháňky? Nebyl tu ani náš pahorek U dvou javorů ,ani camp U medvídka Pú ,ani jiné místečko ,které by nám nabídlo svou náruč a možnost k přenocování. Navíc jsme zjistili ,že v Aalborgu není žádná kancelář ,ani pokladna ,kde by se daly na náš autobus koupit lístky. Na autobusovém nádraží nám dali jenom telefonní číslo na kterém je prý možné si jízdenky objednat. Zkoušeli jsme tam zavolat z telefonní budky ,ale nejdříve nám to dlouho nikdo nebral a když jsme se konečně dovolali ,spustili na nás anglicky a my se nebyli schopni bez pomocí posuňků domluvit. Zapeklitá situace!

Aalborg



Aalborg

Nakonec jsme se na celej Aalborg vykašlali ,koupili jsme si lístky na vlak do Kodaně a teď v něm sedíme a řítíme se zpátky do Christianie. Z Kodaně jede autobus do Prahy dokonce ještě o den dřív a hlavně je tam Ticket shop ,kde snad dostaneme i jízdenky. Když to dobře dopadne strávíme ještě jednu noc v Christianii a zítra ,zítra ve 23.45 vyrazíme k domovu a prožijeme v autobuse další noc hrůzy a další jízdu přes nesympatické Německo. Ale co ,jestli to vyjde a seženeme jízdenky ,rádi tu trochu nepohodlí podstoupíme ,vždyť na konci té cesty nás čeká domov a Maruška a Anička s Honzíkem a malej Pačísek a naši rodiče a Bohoušek se svojí famílijí a všichni známí ,co se těší na naše vyprávění a fotky ,co jsme tu nafotili. Takže jo - díky ti Wakan Thanko a Buddho a Ježíši ,díky vám všichni dobří lidé ,co nám pomáháte ,neopouštějte nás a zachovejte nám svou přízeň.
19.10h To koukám - výluka v Dánsku! Zrovna jsem Mílovi vyprávěl historku o tom ,jak kdysi ,když mi bylo šestnáct ,na folkovém festivalu ve Svojšicích píchla včela mého kamaráda Toma Bahnomila ,jak hrozně otekl a dostal pak od zdravotníků v injekci sloní dávku Dithiadenu a on pak spal za chůze ,takže když jsme všichni zatočili tak ,jak se zatáčela cesta ,Tom Bahnomil pokračoval rovně přímo do pole ,když mi do mého vyprávění začal kecat mužský hlas z reproduktoru nad naší hlavou. Ten chlap se šíleně vykecával a asi třikrát přerušil moje vyprávění a pak k nám přišla průvodčí a anglicky nám sdělila to ,co předtím všichni ostatní slyšeli dánsky z repráku a totiž ,že ze stanice Vejle do Fredericie je výluka a pojedeme tento úsek autobusem. Pak se vlak zastavil a stál asi 15 minut v polích ,ale dveře se neotevřely a Míla byl nervózní ,že si nemůže vystoupit a zapálit si. Průvodčí zatím obešla všechny pasažéry a nalila každému zadarmo do kelímku kafe. Byl jsem rád ,že ochutnám dánskou kávu ,ale byla to brynda ,kam se hrabe na naší Jihlavanku. Nakonec se vlak rozjel a my konečně dorazili do Vejle. Vystoupili jsme s davem a přesunuli se do luxusního autobusu ,který nás dovezl do Fredericie a tam jsme zase nastoupili do jiného vlaku. Nový vlak byl menší než ten předchozí a měl i méně vagónů a tak mě ani nenapadlo nárokovat v něm místenky ,které jsme měly tentokrát řádně koupené. Míla ale prohlásil ,že stát nebude a jestli nás nenechají sednout ,tak prý způsobí skandál a jal se hučet do průvodčí ,že máme pladsbilet a že si chceme sednout. Světe div se ,průvodčí nás zavedla přeplněným vlakem k sedadlům s naším číslem a byli to tentokrát Dánové ,kdo se musel zvednout a uvolnit nám místo.
Sotva jsem zapnul mobil ,že pošlu Marušce zprávu ,ozvalo se zapípání a přišla esemeska od Mílovi maminky. Psala ,že malej Páťa už odpočítává dny ,kdy se Míla vrátí. Poslal jsem tedy zprávu nejen k nám ,ale i k Mílovi domů a baterka to kupodivu vydržela.
21.38h Stále jsme ve vlaku. Přibližujeme se ke Kodani a bavíme se s Mílou o knihách. Probírali jsme všecko možné ,Remarqua ,Coelha ,Dostojevského… Míla říká ,že mu někteří lidé vyčítají ,že je k těm svým beatníkům příliš nekritický ,ale to prý není pravda ,protože například Bukowskiho přímo nesnáší. A pak řekl tak skvělou definici Bukowskiho ,že jsem si to musel hned zapsat : "Vemte lidskou kůži ,udělejte z ní vak ,nebo pytel ,naplňte ho sračkami a pivem ,pak to zašijte a namalujte tomu obličej a máte Bukowskiho. Primitiv ,prase."
Do Kodaně jsme dorazili ve třičtvrtě na deset. Pustili jsme se rovnou známou cestou do Christianie. S nadsázkou můžu říct ,že už tam trefím i se zavřenýma očima. Když jsme prošli Christianskou bránou pronesl Míla nahlas přesně to ,co jsem já cítil uvnitř : "Jsme doma." Christianie je skutečně svobodné město ,anebo spíš rezervace pro také existence ,jako jsme my dva. Jsme stovky kilometrů od našeho skutečného domova a přesto tu teď prožíváme zvláštní pocit spočinutí na vlastní půdě.
Celí schvácení jsme sedli k prvnímu stolu před Woodstockem a už nás zvali od vedlejšího stolu k sobě. Byli to nějací Dánové a další eskymačka. Eskymačka byla roztomile vožralá ,říkala Mílovi Jesus a když Míla řekl ,že Jesus je hippie ,hlasitě nesouhlasila. A to je asi stručná charakteristika všech místních eskymáků - vožralí a milující Krista. Vypili jsme jen jedno pivko ,trochu pokouřili a pokecali a už jsme se zvedali k odchodu. Únava z celého dne byla znát. Dost se setmělo a vypadalo to na déšť. Jestliže jsme chtěli postavit přístřešek ještě alespoň trochu za světla ,nebylo zbytí.
Mysleli jsme ,že postavíme přístřešek na našem místě U dvou javorů ,ale nebylo tu mezi co natáhnout šňůru. Přemístili jsme se tedy o kus dál po cestě a našli rovný plácek mezi stromy. Nechal jsem tentokrát pojmenování našeho nocležiště na Mílovi. Nazval náš nový camp "U nudloví polývki" a trval přitom na nesprávně psaných íčkách. Nudlovou polévku jsme si tu skutečně ještě před spaním uvařili a to díky silnému větru přímo pod naším přístřeškem. Déšť v noci nakonec nepřišel ,ale nárazový vítr hodně testoval pevnost naší igelitové střechy. Chvílemi jsem měl pocit ,že nám přístřešek odletí. Ještě ,že jsme střechu řádně po stranách zatěžkali velikými bukovými poleny ,která jsme si vypůjčili u jedné z chat.






 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jarka Jarka | Web | 21. května 2011 v 13:40 | Reagovat

Dobrodruzi s velkým "D", jinak se vám dvěma nedá říct. Na vlastní kůži, bych to všechno snad ani zažít nechtěla, ale čte se to báááčně! :D  ;-)

2 Zdenka"ren" Zdenka"ren" | 21. května 2011 v 21:37 | Reagovat

Říká se,že odvážným štěstí přeje, a vy jste myslím tohle přísloví potvrdili. Já bych takovou odvahu opravdu neměla. :-)

3 Miky Miky | E-mail | Web | 22. května 2011 v 10:45 | Reagovat

[2]: Zdenko ,odvahu by vyžadovalo např. putování po Sibiři ,daleko od civilizace ,v Dánsku plném vstřícných lidí to byla hračka. Maximálně jsme mohli zmoknout ,nebo tak něco. :-)

4 Zdenka"ren" Zdenka"ren" | 22. května 2011 v 17:40 | Reagovat

No jo, Miky víš, já to beru podle sebe, protože nemám vůbec žádný orientační smysl a všude se ztratím.Stalo se mi v Benátkách, fotila jsem a otočím se a všichni pryč,řeč neznaje,myslela jsem že omdlím :D Naštěstí jsem narazila na lidi z našeho zájezdu,tak to dobře dopadlo. ;-)

5 Miky Miky | E-mail | Web | 24. května 2011 v 6:51 | Reagovat

[4]: Zdeni ,jak se říká : ženy neumí číst mapy a chlap zase nenajde máslo v ledničce. ;-)  :-D

6 Vlčice Vlčice | 24. května 2011 v 10:25 | Reagovat

Jojo, byly jsme s kamarádkou v Praze a na jednom náměstí dostala do ruky mapu s tím že teď nás vede ona. Po hodině "Jdem tudy! Nebo spíš tudy..." jsme se dostaly na to samé náměstí z druhé strany... :-)
Kolik dílu ještě bude, jestli se smím zeptat? :-D

7 Miky Miky | E-mail | Web | 24. května 2011 v 11:11 | Reagovat

[6]: Vlčice ,abych ze sebe nedělal zase moc velkého frajera ,tak musím přiznat ,že občas se umím také ztratit. :-P

Myslím ,že to vychází ještě asi na tři pokračování. To poslední bude takové shrnutí té cesty ,co se mi teď ve vzpomínkách honí hlavou a tak. ;-)

8 Jája Jája | Web | 11. června 2011 v 0:59 | Reagovat

Teda tenhle dílek mi udělal hodně dobře :) Miky, vaše chechtavá, hipík Ježíš a definice místních Eskymáků nemaj chybu :-D :-D :-D
Ale jinak prrrr! Jsem holka a v mapě umím číst líp než ve vkladní knížce! :-D (akorát když vyjdu třeba z obchodu, nejsem vůbec schopná se zorientovat a netuším, kterou stranou ulice se mám vydat :-D )

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama