NOVINKY :
.
Kontaktní e-mail : mikyhorozumy@seznam.cz
Dopředu ovšem upozorňuji, že NEPOSKYTUJI MAGICKÉ SLUŽBY, ANI PORADENSTVÍ A NEBUDU NA PODOBNÉ ŽÁDOSTI REAGOVAT. Děkuji za pochopení - Miky. Usmívající se

CESTA PO DÁNSKU (11.díl)

4. června 2011 v 21:23 | Miky |  DÁNSKÝ DENÍK
Středa 11.6.2008 - den šestý

Ráno jsem se probudil první. Vylezl jsem z přístřešku a udělal pár fotek domků okolo nás. Vyfotil jsem Banánový dům ,který získal své jméno podle svého zahnutého půdorysu i dům s velikou mandalou namalovanou na zdi. Všude bylo ticho a mrtvo. Najednou na mě padla podivná melancholie, ve které se asi dost zrcadlila únava ze všeho toho cestování a já si přál být už zase doma.

Chrstianie



Christianie



Pak se probudil i Míla, zbořili jsme tábor, zabalili a ohřáli vodu na ranní kafe. Posnídali jsme toustový chléb a datle. Pak jsme popadli bágle a putovali přes Christianii zpátky do centra Kodaně. Po cestě jsme obdivovali roztodivná cyklovozítka, která se vyrábějí přímo v Christianii a jsou u obyvatel Kodaně velmi oblíbená. Často jsou vidět například maminky vezoucí své děti ve velkém koši mezi předními dvěma koly podivných trojkolek.

Christianie



Kodaň
Potřebovali jsme najít ulici Halmtorvet 5, kde by se měl podle našich informací nacházet Ticket shop, tam prodávají jízdenky na náš autobus. Najít shop nebylo zase až tak těžké, ale čekalo nás tam zklamání. Muž za počítačem nám sdělil, že jízdenky Eurolinesu neprodávají. Napsal nám pouze na lísteček novou adresu a popřál mnoho štěstí. Na papírku stálo : VESTERBROGADE 20. Museli jsme se pustit do dalšího pátrání. Ulici jsme brzo našli, nebyla od Ticket shopu daleko, horší už to bylo s číslem popisným 20. Prošli jsme ulici tam a zpět po obou jejích stranách, ale č.p. 20, jakoby se do země propadlo. Chodili jsme po Vesterbrogade z těžkými batohy na zádech joko dva ztracenci a dvacítku ne a ne najít. situaci nám komplikovalo, že byla čísla domů všelijak přeházená a ta, která chyběla na jedné straně ulice, mohla se vyskytovat na straně druhé. Začal nás sprchovat déšť a my se rozhodli, že se rozdělíme. Každý z nás si vzal na starost jednu stranu ulice a pak jsme ji pomalu a pečlivě v tom dešti procházeli. Byl jsem to nakonec já, kdo slavil úspěch. Dům s číslem 20 byl schován ve dvorku, k němuž vedl z ulice Vesterbrogade úzký průchod, proto tak tak dlouho unikal našim zrakům. Na jednom ze zvonků v průchodu byla cedulka s nápisem Eurolines. Jo! Vrátil jsem se zpátky na ulici a pátral na druhém břehu silnice po Mílovi. Našel jsem ho zrovna ve chvíli, kdy zastavoval nějakého poláka, ptal se ho a tan ho posílal někam pryč. Řval jsem na Mílu přes rušnou silnici plnou aut co mi plíce stačily, až si mě konečně všiml a přešel za mnou. Rychle jsem se pochlubil svým objevem a táhl ho zpátky do průchodu. Zvonit na zvonek jsme nechtěli, zase by na nás mluvili dánsky a anglicky a my bychom se nedokázali domluvit. Vyšlapali jsme tedy tři patra po schodech, až jsme stanuli přede dveřmi s velkou cedulí s logem naší cestovky. Krátká chvíle napětí, bude otevřeno, bude někdo uvnitř ? A pak jsme zaťukali, vzali za kliku a stanuli v místnosti, kde seděli asi čtyři lidi, každý za jedním počítačem. Jeden chlápek se nás hned ujmul a já mu ukázal v jízdním řádu spoj, kterým bychom chtěli jet a on nám hned vyjel z počítače jízdenky, na kterých bylo dnešní datum a čas odjezdu 23.45h. a nám ani nevadilo, že tentokrát nás jízdenka vyšla na dvaapůl tisíce korun. Byli jsme šťastní jak blechy. Věčný komediant Míla ještě sehrál scénu, jako že kolabuje z vedra. Sténal : "Water, water…" a tvářil se tak přesvědčivě, že se ten chlápek ustrnul a dal Mílovi zadarmo velkou lahev s minerálkou.
Opustili jsme kancelář a cítili, jak nám spadl obrovský šutr ze srdce. Domu jsem poslal esemesku, že se v noci vracíme a že nevím jestli se ještě ozvu, protože baterka zkomírá. Míla navrhl, že bychom se mohli jít najíst do Armády spásy a já byl tak šťastnej, že jsem to odkývl, protože bych mu v té chvíli odsouhlasil všechno. Navíc byl tak statečnej, že si během celé naší cesty odpustil to žebrání, co ještě doma plánoval, tak jsem měl pocit, že si tu Armádu spásy zaslouží. Měli jsme na Armádu několik adres, ale byla jen jediná, kterou jsme byli schopni objevit i na mapě města a ta nás vedla zpátky k Christianii do čtvrti Christianhavn. Teď, když jsme měli v kapse jízdenku, nebylo třeba šetřit a tak jsem se začal rozhlížet, co bych dětem a Marušce z Kodaně přivezl. Nikde v celé Kodani, kudy jsme procházeli nebyl žádný obchoďák, ani supermarket, nebo něco takového, ale jenom malé obchůdky typu pekařství, zelinářství apod. Dánové holt nejsou paka, jako my a nezamořují si svojí zem záplavou hypermarketů, tak jak je to vidět u nás. Před stresem a shonem dávají přednost i ve svém hlavním městě vesnické atmosféře, poklidu a pohodě.
Došli jsme k Armádě spásy a zjistili, že to není jídelna, ale pouze kancelář a ještě k tomu zavřená. Smůla ! Vzpomněl jsem si ale na Christianské tržiště na Pusherstreet a Míla zas na stánek s kebaby a Woodstock a bylo rozhodnuto. Vracíme se do Christianie.
Christianie


Christianie


Vstoupili jsme menší brankou u domu pomalovaného motivy elfů a draků a ocitli se znovu na půdě svobodného města. Míla si sedl na lavičku u alternativního dětského hřiště, kde mají houpačky sedačky a řidítka, jako kola a trpělivě čekal až na tržišti nakoupím dárky pro svoji rodinku. Koupil jsem šátky, pletenou čepici v jamajských barvách, několik přívěsků a také tričko se třemi žlutými christianskými puntíky. Co vlastně ty tři puntíky znamenají, toho jsem se za celou dobu nedopídil. Mám podezření, že je to symbol třech základních christianských pravidel : Žádné tvrdé drogy ! Žádné obchodování s pozemky ! Žádné násilí ! Ale kdo ví, jak je to doopravdy.
Christianie





Pak jsem se vrátil k Mílovi a společně jsme vyrazili najít místo, kde by se dalo koupit nějaké hotové jídlo. Našli jsme jen dvě kavárny a pak nás to přestalo bavit a vrátili jsme se do našeho oblíbeného Woodstocku. Tentokrát jsme se posadili dovnitř a nasávali atmosféru, která jak Míla říkal, dost připomínala atmosféru táborské undergroundové hospody U lva. Ani ve Woodstocku se nevaří a tak Míla došel ke stánku koupit dva kebaby. Byly výborné. Když jsme opustili hospodu dali jsme si ještě další dva. Neměli jsme vlastně už žádný cíl a tak jsme se zvolna loudali Christanií k hlavní bráně. Ještě než jsme komunu nadobro opustili, nechali jsme se s Mílou vyfotit od nějakého kolemjdoucího, abychom byli alespoň na jedné fotce spolu.
Do odjezdu zbývalo ještě spousta času a tak jsme si našli klidný plácek u širokého mořského kanálu, co protéká městem. Míla si sedl na dřevěnou paletu a poklinbával a já si namočil nohy do mořské vody. Vykoupat se v moři byl vlastně jediný cíl, který jsme si za celou dobu našeho pobytu v Dánsku nesplnili. Netroufl jsem si na to ani teď. Přístup k vodě byl špatný a já se bál, že bych se zpátky na břeh nevyškrábal.
Kodaň




Kodaň

Kodaň

Míla usnul a já se vypravil do kodaňských uliček shánět pro Honzíka nějaké zápalky do jeho sbírky. Moc jsem toho nesehnal, všude mi nabízeli pouze zapalovače. Když jsem se vrátil, klepal se rozespalý Míla zimou a tak jsme vzali batohy a vyrazili na vlakové nádraží. Nádraží je jenom kousek od místa odjezdu našeho autobusu a tak jsme se rozhodli přečkat těch pár hodin do odjezdu právě tam.
Teď je právě 20.03h a my sedíme v hale vlakového nádraží a čekáme tak na desátou, nebo jedenáctou, kdy vyrazíme na stanici našeho autobusu. Koupili jsme si nějaké pohlednice, žvýkačky, zmrzlinu a pár baget na cestu. Dlouho jsem v místním obchůdku vybíral nějaký mls, který bych přivezl domu dětem, ale všechny sušenky a bonbóny co tu mají, by se daly koupit i u nás. A pak jsem na to kápl a koupil jsem tři pěkné, barevné krabičky bonbónů dánské výroby, které jsem v Čechách jaktěživ neviděl.
Jsme pěkně zmordovaní a přejeme si mít už tu ukrutnou cestu autobusem za sebou a být doma, nebo aspoň v Praze. Celý ten čas v Dánsku byl naprosto fantastický a bude dlouho na co vzpomínat a z čeho čerpat, ale teď si potřebujeme odpočinout a umýt se. Teď teprve, po týdnu putování Dánskem sem a tam, jsme ti správně smradlaví hippii.
23.22h Poslední dvě hodiny čekání jsme s Mílou příjemně probafali a profilosofovali a teď sedíme v autobuse, který nás doveze do té naší "matičky stověžaté." Poveze nás dokonce ten samý řidič, který nás vezl sem. Venku jsem zapálil poslední dvě vonné tyčinky a zapíchl je do díry v informační ceduli ,která visí na plotě, jako rozloučení s Kodaní a poděkování ochranným duchům, kteří nad námi bděli po všechen ten čas, od chvíle kdy jsme vyrazili ze svých domovů a kteří nad námi ,jak doufáme budou bdít i zbytek cesty domů.
Jsme ještě v Kodani, ale duchem jsme už jinde. Jsme tu jen jednou nohou a ještě ne celou. Musím se vždycky jakoby násilím probudit, abych si přítomnost toho města a sebe v tom městě ještě uvědomil a pak mě popadá zvláštní pocit smutku, že to tu končí a že to tu bylo krásný, krásnější než jsem si doma představoval. A tak se ve mně perou a střídají ty dva pocity, na straně jedné touha po domově, po Marušce, po dětech a na straně druhé pocit, že opouštíme něco krásného, co se hned tak nezopakuje.
Mílu už zmáhá únava a klinbá u okýnka po mé pravici a to jsme ještě ani nevyrazili. Já jsem taky dost unavený, ale v duši mám příliš mnoho emocí, takže mi bude asi ještě chvilku trvat, než usnu.
Nevím kdy jsem usnul, ale prakticky celou cestu přes Dánsko až k moři jsem nakonec prospal. Vzbudil nás vlastně až druhý řidič, když autobus najel na trajekt. Po dobu plavby je zakázáno zůstávat v autech a tak jsme cca 40 minut jízdy přes moře strávili procházením vnitřku lodi a pobytem na palubě. na rozdíl od trajektu, kterým jsme do Dánska přijeli, se tenhle značně houpal. Při chůzi po palubě jsme vrávorali jak opilí a když jsem položil svojí láhev s kolou na stolek, voda se v ní houpala sem a tam. Myslel jsem ,že jsou větší vlny, nebo vítr, ale když jsme vylezli ven na vzduch, nic tomu nenasvědčovalo. A pak jsme zas nalezli do autobusu a vyjeli ven, tentokrát už na německém území a definitivně tím opustili Dánsko, tu skvělou zemi, kde jsou lidé uvolnění a milí, kde každý třetí člověk jezdí na kole a usmívá se přitom na svět.
Trajekt


Cesta trajektem


Toho, kdo se domnívá že právě dočetl poslední díl bych rád upozornil, že ještě nás čekají ještě dvě pokračování.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Jarka Jarka | Web | 5. června 2011 v 19:51 | Reagovat

Jééé. :-) Nemám slov.
Bylo to moc hezky napsané a zas jsem se v duchu ocitla, v tom dalekém Dánsku, s tebou a s Mílou. :-)

2 Zdenka"ren" Zdenka"ren" | 5. června 2011 v 20:11 | Reagovat

Tak už se těším na zpáteční cestu :-)

3 Vlčice Vlčice | 7. června 2011 v 16:53 | Reagovat

Jojo, znám ten pocit když někde jsem a zárověň nejsem a pak zase jsem :) Dýchlo to na mě takovým melancholickým rozloučením s Dánskem. Krásně napsané ...
(Do toho Banánového domu se musel strašně špatně zhánět nábytek :-D )

4 Jája Jája | Web | 10. června 2011 v 20:51 | Reagovat

Vy jste teda dvojka, vážně jste se tam hodili :-D :-D Tak už piš :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama