NOVINKY :
.
Kontaktní e-mail : mikyhorozumy@seznam.cz
Dopředu ovšem upozorňuji, že NEPOSKYTUJI MAGICKÉ SLUŽBY, ANI PORADENSTVÍ A NEBUDU NA PODOBNÉ ŽÁDOSTI REAGOVAT. Děkuji za pochopení - Miky. Usmívající se

Červenec 2011

RUNY, VELKÁ KNIHA - Zoltán Szabó

31. července 2011 v 9:40 | Miky |  KNIHOVNIČKA


Kniha Zoltána Szabó se od ostatních "runových knih", které jsem dosud četl v mnohém liší. První odlišností je už to, že se nezabývá čtyřiadvacetiznakovým germánským futharkem, ale vikingskou osmnáctiznakovou runovou řadou. Také výklady jednotlivých znaků se od těch, které jsem znal doposud v mnohém liší. Význam každého znaku je totiž vykládán především na základě osmnácti Ódinových kouzelných písní, které známe z eddické básně Hávamál. Tento přístup vrhá na jednotlivé runy úplně jiné světlo a objevují se tak pro mě nové, dosud neznámé významy. Zoltán Szabó se nechává při výkladu runových znaků inspirovat také jejich tvarem a zvukem. Všímá si toho, že některé runy jsou si tvarově příbuzné a při změně pozice znaku, nebo spojení s jinou runou mohou "vyprávět" zajímavé příběhy. V knize nám autor k této teorii nabízí mnoho příkladů. Pod vlivem četby začali runy takto promlouvat i ke mně.


Prohlížel jsem si například kartu mága z Northern Shadows Tarotu a všiml jsem si, že vyobrazený šaman má na bubnu nakreslenu runu Sowulo a runu Isa. Sowulo je sluneční runou a zastupuje živel ohně. Isa je runou ledovou a zastupuje živel vody. Oheň a voda symbolizují základní vesmírnou polaritu mužského a ženského principu. Spojí-li se mužský a ženský princip vzniká nový život a dochází k pohybu tak, jako když se přitáhnou protipóly magnetu, nebo vznikne působením teplého a chladného vzduchu vítr. Spojíme-li po vzoru Zoltána Szabó runu Sowulo a Isa, vznikne kupodivu Raido, runa která znamená pohyb! Raido symbolizuje jízdu na koni a buben je pro mnohé šamany, jak známo koněm, který jim umožňuje cestovat do spirituálních světů. Zmíněná tarotová karta mi tak teď díky Zoltánově metodě dává mnohem větší smysl.
Možná jste si všimli, že jsem při spojení runových znaků musel runu Sowulo zrcadlově obrátit. To však podle Zoltána není problém. Dovolím si teď citovat z knihy :

Runy jsou jako lidé a jako takoví se mohou volně pohybovat. Jak ukazují nalezené runové spisy, je směr písma celkem libovolný. Písmo může probíhat zleva doprava, ale stejně tak i zprava doleva. V posledním případě se runy "obrátí", to znamená, že se zrcadlí podél své osy a máme před sebou "obrácené runy". Jednotlivé obrácené runy mohou stát též ve zleva doprava probíhajícím písmu a naopak. Navíc může tah písma hadovitě měnit směr tak, že runy druhého řádku stojí vzhůru nohama, zde se runy "převrátí" a nazývají se "převrácenými runami". Také tyto runy se mohou objevit uvnitř normálního písma a obráceně. Nakonec mohou být "spojeny" dvě nebo více run, čímž vzniknou "runy spojené".

Kromě toho, že mě kniha naučila novému způsobu čtení run, na ní oceňuji též mnohé citace z Tacitovy Germánie. Toto historické dílo popisující život starých germánů z pohledu Římana by mě nesmírně zajímalo, ale zatím jsem nevypátral jestli je vůbec v češtině dostupné. Jsem proto rád za každý úryvek, který někde objevím.
To, co mě naopak na knize Zoltána Szabó nesedělo, byly jeho teorie o Atlanťanech, Árijcích a svatém grálu. Tady se už pohybujeme v rovině takové té ulítlé esoteriky, které neholduji.
Velká kniha - Runy je tedy zajímavá, pokud si umíte z textu vybírat. Rozhodně bych ji nedoporučil začátečníkům. Pokud se chcete naučit jenom věštit z run, zkuste nějakou jinou knihu. Pokud ale už runy znáte, může vám kniha naopak rozšířit obzor a naučit vás lecčemu novému.



Vikingská runová řada se kterou kniha pracuje.

MYSLKOVSKÝ DOLMEN

30. července 2011 v 13:54 | Miky |  POSVÁTNÁ MÍSTA

Myslkovský dolmen se nachází na témž bezejmenném kopci, rozprostírajícím se mezi Veletínem a Myslkovem, jako již zmiňovaný obětní kámen. Obě místa jsou jen těžko přístupná, nevedou k nim cesty a jsou skrytá hustou vegetací. Okolní příroda jakoby měla snahu místa schovat. Oficiální turistická mapa, také spíše mate, než pomáhá. Jsem přesvědčen, že nebýt naší průvodkyně Kačenky, jeli bychom domů opět s nepořízenou. Cesta k dolmenu byla ještě obtížnější, než ta k obětnímu kameni. Divoce zarostlé paseky, plné svízele a trnitých šlahounů ostružin, nám dávaly zabrat. Samotný dolmen se pak skrývá v hustém lískovém porostu a není do poslední chvíle vidět. Nakonec jsme ho ale přeci jen objevili a stálo to za to. Příroda zde vytvořila podivuhodný útvar, který skutečně připomíná pravěký dolmen. Protáhl jsem se poměrně malým otvorem do vnitřního prostoru pod obrovskou kamennou střechu a ocitl se tak v jakési pseudojeskyni, která je bezesporu ideálním místem pro navázání kontaktu s Matkou Zemí a tzv. dolním světem. Na skalní stěně, o kterou se střecha dolmenu částečně opírá jsem objevil pozoruhodné kamenné madlo. Podobná madla mívají automobily na vnitřních stranách dveří. V přírodě jsem nic takového ještě nikdy neviděl. Strop jeskyně někdo pomaloval barevným obrázkem ducha, nebo mimozemšťana. Všiml jsem si toho až když jsem osvětlil prostor bleskem fotoaparátu.
Také u dolmenu jsme si udělali přestávku se svačinou. Seděli jsme na skále nad dolmenem, shora pozorovali jeho mohutný strop a plánovali nad mapou další cestu. Nakonec jsme zvolili tu nejkratší, protože jsme byli ze všeho toho putování, které jsme už tento týden podnikli (Čertovo břemeno, Borkovická blata…) docela zmoženi.
Cestou k dolmenu a obětnímu kameni jsme potkali ještě několik mimořádně zajímavých kamenů, ale o tom až zase příště…

Naše průvodkyně Kačenka cestou k dolmenu.

MYSLKOVSKÝ OBĚTNÍ KÁMEN

29. července 2011 v 21:19 | Miky |  POSVÁTNÁ MÍSTA

Po dvou nevydařených cestách k myslkovskému obětnímu kameni jsme tentokrát vsadili na jistotu a nechali se vést naší kamarádkou, rodačkou z nedalekého Nadějkova, Kačenkou. Díky Kačence jsme tak viděli nejen obětní kámen, ale také ne příliš vzdálený myslkovský dolmen, který vám ukážu v příštím článku.
K obětnímu kameni jsme se tentokrát nevypravili z Myslkova, ale z obce ležící na opačné straně kopce, z Veletína. Ačkoli jsme museli cestou zdolat trochu kopřiv a pastvinu označenou cedulkou s upozorněním, že se tu potuluje plemenný býk, bylo putování ke kameni oproti tomu loňskému nesrovnatelně pohodlnější. Důležitým orientačním bodem byla malá, vegetací zarostlá dřevěná chata ve stráni pod kamenem. Od chaty jsme vyšplhali na hřeben kopce a brzy jsme se ocitli přímo před cílem naší cesty. Kámen je vážně nádherný. Jeho povrch porostlý mechem opravdu zdobí několik pěkných "obětních" misek. Není potvrzené, jestli se v těchto miskách někdy skutečně obětovalo, ale svou polohou na vrcholku kopce se kámen k rituálnímu využití přímo nabízí. Na dotyk působí kámen velmi "teple" a příjemně. Někteří lidé tu prý cítí zbytkovou negativní energii po nedobrovolných krvavých obětech, já jsem nic takového necítil. Měli jsme u balvanu malou přestávku v naší cestě a všem nám tu bylo dobře.

Na vrcholku tohoto kopce leží obětní kámen.

Orientační bod - chata ve stráni pod obětním kamenem.









LUGHNASADH A PROMĚNY ROKU

28. července 2011 v 7:33 | Miky |  KOLO ROKU

Tento článek byl poprvé zveřejněn v loňském lughnasadhovém čísle Věstníku Pohanské federace.

Přichází svátek Lughnasadh a s ním se pozvolna objevují i první známky nadcházejícího podzimu. Mnozí z vás už jistě cítí podzim ve vzduchu a vnímají, že sluneční paprsky jsou teď jiné, jakoby měkčí a dopadají na zem pod docela jiným uhlem, než ještě před jedním či dvěma měsíci. Ten, kdo trochu fotografuje, dobře ví, jak těžké je v tomto období udělat kontrastní fotku. Známek nastupující změny je však kolem nás vidět daleko více. Když jsem se před lety začal seznamovat s pohanským kalendářem, vyvedlo mě trochu z míry, že staří Keltové vítali příchod podzimu, ale i zimy, jara a léta přibližně o půldruhého měsíce dříve, než jsme na to zvyklí podle současného kalendáře dnes my. Čím déle však s pohanským kalendářem pracuji, tím více dávám našim dávným předkům za pravdu. Staré národy si dobře uvědomovaly, že všechny věci v přírodě mají svůj přirozený vývoj. Začátky většiny dějů bývají pozvolné, zprvu takřka neznatelné, postupně nabírají na síle a intenzitě, a když dosáhnou vrcholu, pozvolna zase odeznívají. Je to klasický model, který lze vypozorovat v životě člověka, zvířat i rostlin, ale také ve fázích Měsíce a roční pouti Slunce na obloze. Podobné je to s jarem, létem, podzimem a zimou. Také tato období mají z pohanského pohledu své někdy jen těžko postřehnutelné začátky, své vrcholy, jimiž jsou slunovraty a rovnodennosti, a pak konce, kdy tajemným způsobem přechází jedno roční období do druhého. Dnes už mi připadá vítaní podzimního období v srpnu naprosto přirozené. Srpnové dny bývají často ještě horké, ale po západu slunce se již citelně ochlazuje. Podzim se už hlásí desítkami drobných znamení.




Obilí zraje, jeřabiny se barví do ruda a bezinky tmavnou, stačí se jen rozhlédnout. Kdykoli se blíží Samhain, Imbolk, Beltine, nebo Lughnasadh, napínám svoji pozornost, abych ty první jemné posly daných období rozpoznal. A tak, zatímco většina mých nepohanských přátel nebo kolegů v práci si začátkem srpna přicházející podzim ještě nepřipouští a křečovitě se drží představy nikdy nekončícího léta, mé smysly jsou rozechvělé nastupující změnou. První drobné proměny, které začátky ročních dob doprovázejí, považuji za velmi důležité. Je třeba si uvědomit, že zatímco okamžiky slunovratů a rovnodennosti jsou pevně dané, přicházejí s železnou pravidelností a dají se vypočítat, s příchodem jara, léta, podzimu a zimy je to každý rok trošku jinak. Přestože se dnes slavení keltských sezonních svátků ustálilo na datech 1.listopadu, 1.unora, 1.května a 1.prosince, vždycky a všude to tak nebylo. Je známo, že v některých oblastech Keltové například neoslavovali Beltine dříve, než rozkvetly první hlohy. Tím nechci říct, že bych snad sám kvůli hlohům a podobným věcem posouval termíny svých sabatových rituálů, chci jen říct, že hlavním předmětem našich sabatových oslav jsou právě tyto přírodní změny! Oslavovat například právě aktuální Lughnasadh pouze proto, že je prvního srpna a nevšimnout si přitom, že listí v korunách lip začíná pozvolna žloutnout, by jistě nemělo valný smysl. Řídit se při oslavách pohanských svátků pouze datem v kalendáři a být přitom slepým k přírodním proměnám ve svém okolí by totiž bylo tím pověstným zaměněním prstu, který ukazuje na Měsíc, s Měsícem samým. Kolo roku s osmi pohanskými svátky, které je součástí mnoha wiccanských, druidských i jiných pohanských tradic, je důmyslným nástrojem, jenž má pomoci člověku prohloubit jeho vztah s přírodními cykly a krajinou, ve které žije. Bez skutečného vztahu k přírodě, založeného na žitých zkušenostech a autentickém pozorováni, by bylo veškeré oslavovaní pouze mrtvým aktem bez života a duše. Rád si vždycky přečtu veškeré dostupné informace o tom, jak se sezonní keltské svátky slavily v Irsku, Britanii apod., ale za mnohem důležitější pokládám to, jak tyto svátky oslavuji já a co znamenají pro mne. Nežiji na skotské vrchovině, nepasu dobytek, ani nepracuji na poli, a proto budou mé zkušenosti s Lughnasadhem a dalšími svátky nutně jiné, než zkušenosti skotského pastevce. Pro mne, jakožto městského pohana žijícího a pracujícího v Jižních Čechách, je například jedním z velkých znamení příchodu Lughnasadhu odlet rorýsů. Rorýs obecný je výborný ptačí letec, který v minulosti hnízdil ve skalních rozsedlinách a který nyní s oblibou obývá dutiny panelových domů našich sídlišť. Přilétá k nám na přelomu dubna a května a odlétá brzy po začátku srpna. Dá se tedy říci, že jeho pobyt u nás se zhruba kryje s obdobím mezi Beltinem a Lughnasadhem. Den, kdy utichne nad sídlištěm pronikavý rorýsí křik a z oblohy zmizí poslední letec se srpovitými křidly, je pro mne zároveň dnem, kdy opravdu přišel Lughnasadh. Mám vypozorováno, že to bývá kolem 10. srpna. Pozoruhodné je, že 10. srpen je zároveň dnem svatého Vavřince. V tento den se u nás kdysi říkávalo "Svatý Vavřinec, první podzimec." Nezapadá to do sebe krásně? Jen o pět dní později, tedy 15. srpna oslavují katolíci svátek Nanebevzetí Panny Marie. Během tohoto svátku bývalo dříve v kostele posvěcováno kořeni a byliny a lidově byl nazýván svátkem Panny Marie kořenné. Vladimír Šiška v knize Keltské horoskopy uvádí, že ve stejný den slavívali Keltové zásnuby bohyně Matky Země s bohem nebes Taranisem. Křesťanský svátek Nanebevzetí Panny Marie je tedy pouze novější variantou této staré pohanské oslavy. Kdykoli se s manželkou a dětmi vypravíme 15. srpna na Mariánskou pouť k nedalekému Poutnímu kostelu v Klokotech, myslím na tuto tajemnou spojitost. Zvednu hlavu do korun starých lip, které rostou kolem klokotského kostela, a vím, že některé listy stromů už budou žluté. Rorýse na obloze určitě nespatřím, v té době bývají už pryč. Přichází Lughnasadh, je čas poděkovat Matce Zemi za její dary, vyzdobit oltáře ovocem, obilím a bylinami a přivítat a přijmout nadcházející změny.


ZNOVU U CHLÍSTOVSKÝCH MENHIRŮ

26. července 2011 v 20:36 | Miky |  POSVÁTNÁ MÍSTA

Máme teď s Maruškou dovolenou, takže se tu nejspíš objeví pár nových článků v rubrice Posvátná místa. Dneska jsme společně navštívili menhiry u Chlístova o kterých jsem na blogu psal už před rokem. Tehdy jsem u nich byl sám a několika lidem, kteří potom shlédli fotografie a video, které jsem na tomto místě pořídil, se udělalo fyzicky špatně, nebo pocítili neklid. Rozebral jsem to v článku O místech, která chtějí patřit sama sobě. Mezi lidi, kteří tenkrát na fotky nepříznivě reagovali patřila i Maruška a tak mi dalo trochu práce ji k navštívení menhirů přimět. Byl jsem rád, že nakonec souhlasila, protože v těchto věcech hodně dám na její názor a byl jsem zvědavý, co řekne přímo na místě. Když jsme tedy dorazili s napětím jsem očekával co řekne. Maruška nejdříve dlouho stála na místě a kameny si prohlížela a pak šla blíž a každého se pomalu dotýkala. Nakonec řekla, že kameny jsou dobré a jestli je tu něco negativního, pak to nepochází z nich ale spíše z lidí, kteří sem chodí a necítí se tu úplně dobře. Tísnivé pocity totiž vyvolává okolní tmavý a vlhký les, který sem nepustí příliš mnoho slunečního světla. Temnou atmosféru dnes navíc zhušťoval všudypřítomný zápach z hadovek smrdutých, které v okolí menhirů hojně rostou. Kromě hadovek se to tu hemží vraním okem, takže je to místo v pravdě čarodějnické. Fantazii návštěvníků mohou také rozehrát podivně pokroucené kmeny kolem rostoucích buků. Naše Anička například viděla v jednom tvaru do kmene zarostlé malé dítě, kterému zůstala ven trčet pouze záda a zadeček. Přesto jsme se tu cítili dobře a v kamenných stráních nad menhiry jsme se i dost nasmáli, asi nás zfetovaly ty hadovky. Můj postoj k místním menhirům se tedy od loňska nezměnil. Je to velice silné místo, které ovšem po lidské přítomnosti moc neprahne. Pokud ho i přesto navštívíme, mělo by se tak dít s postojem úcty a pokory.

Menhiry v celé své kráse.

Vraní oka.

Hadovka smrdutá.

Dítě zarostlé do kmene stromu.

.

VELKÁ ZPOVĚĎ ,ANEB TŘI POKLADY MÉHO ŽIVOTA

23. července 2011 v 12:09 | Miky |  ZAMYŠLENÍ
Včera a dneska nejsem v práci a tak jsem se chystal, že napíšu něco na blog. Od včerejška přemýšlím o tématu, ale jako na potvoru mě nic moc nenapadá a do ničeho se mi nechce. Sahám tedy po článku, který mám napsaný už asi tři měsíce, ale dosud jsem s jeho zveřejněním váhal. Není v něm nic tajného, ale dost se v něm otvírám. Ale co, když už , tak už. Aby tedy byla čtenářova radost úplná doplňuji ho ještě sérií fotografií, které bych mohl nazvat : Miky v proměnách času. ;-))

RUNOVÝ TAROT

19. července 2011 v 15:53 | Miky |  KNIHOVNIČKA


Do rukou se mi dostal RUNOVÝ TAROT z autorské dílny Johna Astropa a Caroliny Smithové. John Astrop je muzikant, spisovatel a ilustrátor dětských knih a především astrolog s více než čtyřicetiletou praxí. Johnova žena Caroline je absolventka umělecké školy Reigate College a od sedmdesátých let se věnuje malování obrazů, které jsou nabité symbolikou a mystikou. Ve své práci se nechává inspirovat pravěkými skalními kresbami a uměním malířů a sochařů starých civilizací, jako byli Inkové nebo Egypťané.
Runový tarot Johna Astropa a Caroliny Smithové v sobě originálním způsobem kombinuje keltské a germánské duchovní tradice. Velkou arkánu tvoří klasická řada čtyřiadvaceti runových znaků germánského futharku, zatímco malá arkána je rozdělena na čtyři barvy podle keltských ročních období Imbolc, Beltane, Lughnasadh a Samhain. Každou barvu malé arkány tvoří dvanáct karet podle počtu týdnů v daném období.Trumfy jednotlivých barev zastupují karty jarní a podzimní rovnodennosti a letního a zimního slunovratu. Karetní řada o které je řeč tedy souvisí s klasickým tarotem pouze svojí základní strukturou. Tradiční symboly viselce ,poustevníka, vládkyně, holí, nebo pohárů budete hledat marně. Nápad zkombinovat runy a keltské kolo roku se mi ale velice líbí a leckterý pohan ho určitě ocení. Karty navíc obsahují i astrologickou symboliku (jak také jinak) a tak jsou ideální pomůckou, jak se procvičit v chápání dvanácti znamení zvěrokruhu.
Sadu Runového tarotu, doplňuje i instruktážní kniha o stoosumdesáti stranách. Kniha je dost stručná, ale její velkou výhodou je, že ji překládala známá česká čarodějka a druidka Noira, která ví o čem je řeč a tak se v textu nesetkáte s nelogickými nesmysly a špatně přeloženými "odbornými" termíny, jak je tomu jinak u podobných knih často bývá.


.

GERMÁNSKÝ POHAN V ČESKU

13. července 2011 v 8:46 | Miky |  ZAMYŠLENÍ
Být germánským pohanem v Česku není zrovna jednoduché. Když jsem se nedávno toulal se svým kamarádem Kejchalem po tankodromu, byla to ta naše cesta za listonohy, přišla řeč na všelicos. Kejchal je milovník přírody, ale pohan to není, přesto mi vyprávěl jak na něj velice zapůsobily nedávno navštívené památky z období Velké Moravy. Když jsem mu ale řekl, že mě v současné době více než Slované, nebo Keltové inspirují Germáni, povytáhl obočí a takřka pohrdlivě řekl : "Zrovna Germáni?" Kejchalova negativní reakce na slovo "Germáni" je myslím poměrně typická. U nás v Čechách je vztah ke všemu germánskému a to především německému, tradičně dost chladný. Po mnohá staletí, od dob svatého Václava a jeho sporu s východními Franky, přes husitské boje s německými rytíři, přes emancipační snahy našich obrozenců v devatenáctém století, až po druhou světovou válku, jsme se naučili vnímat "Germána" jako svého rivala a nepřítele. Ačkoli jsme ale podle svého rodného jazyka samozřejmě Slované, máme toho s Germány společného více, než bychom si často chtěli připustit. Bezpečně se například ví, že prvních 500 let našeho letopočtu žili na území dnešních Čech a Moravy germánské kmeny Markomanů, Durynků a pravděpodobně i Langobardů a Sasů. Později sice začali tato území osidlovat Slované, ale dlouhou dobu se s Germány o tuto zemi dělili a vzájemně se ovlivňovali. Často si dokonce pomáhali. Dokladem toho je například Francký (tj. germánský) kupec Sámo, který se svou ozbrojenou družinou sjednotil slovanské kmeny v boji proti Avarům a nakonec se stal slovanským králem. Není sporu o tom,že Germáni, ať už jako naši spojenci, či jako naši nepřátelé, výrazně ovlivnili i náš současný jazyk a kulturu. Doba třicetileté války pak významně ovlivnila i dědičnou výbavu naší populace, když ji obohatila o geny severních Germánů ze Švédska. Přít se tedy dnes o to, jak velký je v naší krvi podíl Keltů, Germánů, či Slovanů je naprosto zbytečné, jisté je, že všechny tyto skupiny náleží k našim předkům. Duchovní kultura všech těchto etnik si byla velmi blízká a při tak těsném sousedství jaké měli Češi a Moravané odjakživa s Germány je nepravděpodobné, že by zde nedocházelo k nějakému prolínání. Několikrát jsem už na blogu zmiňoval například zjevnou blízkost slovanského boha Peruna a germánského boha Thora. Není také bez zajímavosti, že legendární vojevůdce Čechů v tzv. Lucké válce známé ze Starých pověstí, byl muž jménem Tyr. Pověstmi opředený český válečník tedy nese jméno germánského boha války, jehož runou si severští bojovníci zdobili své meče. Zvláštní, že? A tak by se dalo pokračovat…
Uctívám-li tedy germánské bohy, nepovažuji to za zradu. Tito bohové byly na našem území uctíváni mnohem dříve, než přišli Slované a je velmi pravděpodobné, že Slované alespoň některé z těchto bohů přejali a ctili je také. Podle jazyka jsem Slovan a slovanské hmotná i duchovní kultura mě velice zajímá. O staré pohanské víře Slovanů toho však bohužel víme žalostně málo a tak rád a s vděčností čerpám z dědictví Germánského pohanství, které po sobě zanechalo poměrně velké množství dobře použitelného materiálu.


ŽELIVSKÝ DUB

11. července 2011 v 18:47 | Miky |  POSVÁTNÁ MÍSTA

Včera jsme se vrátili ze Želivi. Byli jsme tam na svatbě Maruščina mladšího bratra a nutno říct, že jsme si to bezvadně užili. Nejvytrvalejším tanečníkem se překvapivě ukázal náš Honzík, který nenechal svoji sestru a maminku chvilku v klidu. A dokonce i já, ačkoli se jinak tancům vyhýbám jak mohu, jsem se zde točil jako blázen a přibližně o půlnoci jsem stál s řadou veselých opilců na stole a zpíval s nimi Sokolíky.
Kromě svatebního veselí jsme se ale stačili porozhlédnout i po okolí a stálo to za to. V Želivě je nádherný klášter z dvanáctého století a nedaleko něj stojí 500 let starý dub, kterému se říká Žižkův. Právě u něj podle pověsti tábořilo husitské vojsko, které v letech 1420 a 1424 klášter dobylo a vypálilo. Stromů, které nesou Žižkovo jméno je u nás v republice prý asi osm desítek a většinou jsou to právě duby. Tvrdý a houževnatý dub prostě ke statečnému husitskému vojevůdci nějak přirozeně pasuje. Jedna legenda dokonce praví, že těhotná Žižkova matka nestačila jednou při bouři doběhnout domů a tak se schovala v dutém kmeni dubu a právě zde budoucího válečníka porodila. Pokud to opravdu udělala, moc chytré to od ní nebylo, protože statistiky praví, že má-li do nějakého stromu praštit blesk, bývá to nejčastěji právě do dubu. Stalo se to nedávno i želivskému dubu. Jsou to prý asi tři týdny, co do něj při bouři udeřilo. Strom chvíli hořel, ale jak jsme viděli na vlastní oči, moc mu to neublížilo. Jeho koruna se zelená a strom je stále vitální. Dole u jeho kmene leželo několik ohořelých kusů dřeva. Neodolal jsem a jeden z těchto kousků jsem si dovezl domů. Nejdříve jsem ale strom poprosil a položil k jeho kmeni oběť. Dřevo z 500 let starého dubu, ohořelé po zásahu bleskem je bezesporu předmět síly. Dnes, když jsem přišel z práce domů udělal jsem pro dřevo obřad a ozdobil ho magickým runovým znakem. Nyní spočívá na našem oltáři a připomíná nám setkání s nevšedním dubovým velikánem.


Nedaleko dubu rostly tužebníky.



















A pro zájemce ještě jeden bonusový obrázek pod čarou :

ZAJATCI BÍLÉHO BOHA

6. července 2011 v 16:20 | Miky |  FILMY
Rád bych vaší pozornosti doporučil dokumentární film Steve Lichtaga ZAJATCI BÍLÉHO BOHA. Předem upozorňuji, že je to opravdu hodně drsné. Snímek zachycuje výzkumnou práci českého antropologa Tomáše Ryšky mezi lidmi přírodního národa Akhů žijícího v horách Thajska a Laosu. Tomášův výzkum se zaměřil především na zvěrstva, kterých se na těchto lidech dopouštějí křesťanští misionáři a mezinárodní "humanitarní" organizace. Kromě likvidace původní kultury Akhu se tito "spasitelé" ze západu často podílejí i na znásilňování mladých dívek a chlapců a obchodu s dětmi. Sám Tomáš Ryška svojí výzkumnou činnost málem zaplatil životem. Pokud tedy máte silný žaludek a hodinu času podívete se na film zde.



Snímek jsem si vypůjčil z http://www.iforum.cuni.cz/IFORUM-8800.html

ČARODĚJEM KRŮČEK PO KRŮČKU

3. července 2011 v 16:42 | Miky |  ČARODĚJNICKÝ ADEPT
Základní wiccanské knihy, jako je Bucklandova Velká učebnice čarodějictví a magie, nebo Kniha stínů od Silver Raven Wolf, vám obvykle poskytnou stručný přehled o celé řadě čarodějnických disciplín jako jsou astrologie, runová magie, různé věštecké techniky, bylinkářství apod. Oněch několik málo stran, nebo dokonce jen odstavců textu, které jsou v těchto knihách jednotlivým disciplínám věnovány, však logicky nemohou postihnout tato témata v celé jejich šíři. Častou chybou čaroděje začátečníka je podlehnutí sebeklamu, že po přečtení jedné nebo dvou knih, již všechno zná a všemu rozumí. Takhle to ale nefunguje. Žádný wiccan, dokonce ani dlouholetý praktikant, není odborníkem na všechno. Jeden umí dobře vykládat Tarot, druhý má dobré výsledky v magii svící ,jiný rozumí bylinám a další je zase skvělým astrologem. Najděte si proto oblast, která vám nejvíce sedí, nebo vás nejvíce láká a pusťte se do hlubšího studia. Možná si časem přiberete ještě další disciplínu, nebo tu původní opustíte a zjistíte, že se pro vás více hodí jiná, to je normální proces. Čím více toho budete vědět o jedné oblasti, tím lépe budete chápat i ty druhé. Postupujte ve svém studiu krůček po krůčku. I tady platí zásada, nechvátat. Zajímají vás byliny? Poznávejte jednu po druhé, nechtějte všechno vědět hned. Totéž platí u tarotových karet i dalších disciplín. Skutečný mistr se svému oboru učí v podstatě celý život. Guruové, kteří dosáhli mistrovství po víkendovém semináři obvykle nestojí za nic. Základní výcvik amazonského šamana trvá minimálně 4-6 let, historičtí druidové se svému umění učili prý dokonce až dvacet let! Častý nešvar moderního člověka je, že chce mít všechno hned. Radujme se z každého malého krůčku na naší cestě a dávejme přednost hloubce a kvalitě před prázdnými tituly a instantním "rychlomistrovstvím".


ZAŘÍKADLA PRO MAGII SVÍCÍ

2. července 2011 v 11:42 | Miky |  KNIHA STÍNŮ
Čarování s pomocí svící je dnes velice oblíbená magická metoda. Zjednodušeně řečeno jde o to, že čarodějnice během rituálu nabije svíce energií potřebnou ke splnění jejího záměru a ta se potom postupně uvolňuje během jejich hoření. Výhodou je, že čarodějnice nemusí tuto energii hodiny, nebo i dny pracně udržovat, neboť svíce to dělají za ní. Ideální je, když se svíce během rituálu zapálí a nechají se samovolně dohořet. Nechávat ale otevřený oheň hořet doma bez dozoru je riskantní a tak někdy nezbývá než svíce zhasnout a pak opět zapálit. Tenhle způsob už je trochu náročnější, protože zhasínání a opětovné zapalování se nesmí dít bezmyšlenkovitě a vyžaduje od čaroděje vždy nové soustředění, aby byla zachována kontinuita kouzla. Pomoci nám v tom mohou jednoduchá zaříkadla, která během těchto činností pronášíme. Pokud tedy musím plamen svíce zhasit, chvíli před ní postojím, znovu se soustředím na svůj záměr a pak navlhčenými prsty plamen udusím. Foukání se nedoporučuje, poněvadž může kouzlo úplně zrušit. Během zhasínání svíce pronáším tato slova : "Ruka svíci uhašuje, ale kouzlo pokračuje." Slovo "uhašuje" asi není z hlediska češtiny úplně košer, ale rýmuje se to a funguje to.
Při opětovném zapalování plamene se opět chvíli soustředím a pak se slovy : "Svíce zase hoří, kouzlo mé se zdaří." svíci zažehnu. Tato druhá část zaříkadla není moje, ale pochází z knihy Kouzla na každý den od Ellen Duganové.




.

CESTA PO DÁNSKU (12.díl)

1. července 2011 v 21:38 | Miky |  DÁNSKÝ DENÍK
Čtvrtek 12.6.2008 - den sedmý

Dánsko


Znovu jsme usnuli. Probudil jsem se až díky slunci, které mi svítilo do očí, hluboko v německém vnitrozemí. Nevím kolik je hodin, ale odhaduju, že tak sedm. Mobil se pokusím zapnout až na území ČR. Teď se musíme smířit s několika hodinami jízdy nezáživnou německou krajinou.
10.38h Před chvílí jsme opustili Drážďany. Bude to asi pěkné město, ale z autobusu toho moc vidět není. Na poslední ceduli stálo : PRAHA 114 km. V dálce už jsou vidět vrcholky Českého středohoří.
12.20h Jsme 70km od Prahy. Padá mi hlava, usínám. Jen co jsme vjeli do Čech začalo pršet.
12.30h Konečně jsme v Praze! Mohli bychom sjet sice metrem z Florence přímo na Hlavák a hned sednout na vlak domů, rozhodli jsme se ale, že svojí cestu ukončíme tak, jak jsme ji začali - v Dobré čajovně na Václaváku.
Sedli jsme si zase ke stolku na dvorku pod slaměným slunečníkem a najednou jsme si všimli, že růže kterou Míla obětoval Buddhovi v den našeho odjezdu, dosud leží v jeho dlaních. Jediný rozdíl byl, že teď byla zvadlá. Konec naší cesty a zvadlá růže - jak symbolické…
Pili jsme čaj ze svých šálků a najednou se ve dvorku čajovny objevil tichý chlápek a začal vybírat vajgly z malého odpaďáku v rohu. Už několikrát jsem viděl Mílu, jak podobnému člověku věnoval svůj balíček tabáku, teď ale žádný neměl. Poslední věnoval nějakému dědouškovi na nádraží v Kodani. Vzal jsem tedy balíček svůj a poprvé ve svém životě jsem něčím jiným než drobáky obdaroval houmlese. Když jsem vstal s balíčkem od stolu uslyšel jsem za svými zády tichý Míluv hlas "Míšo…" Otočil jsem se a Míla mi k tomu podává ještě balíček cigaretových papírků.
Pak jsme dopili čaj a vyrazili k nádraží. Vonné tyčinky, které jsme zapálili u Buddhy, dosud posílali svůj kouř nebesům.
Vlak byl narvanej k prasknutí. Seděli jsme, ale zbytek našeho kupé zabíraly nějaké dívenky, co jely se školou na vodu. Holky se neustále chichotaly, brebentily svými vysokými hlásky a lezli Mílovi na nervy. Míla se mi za svou náladu omlouval, že už je holt starej nervózní dědek. Pak se ozval mobil, volala Maruška. Říkala, že se moc těší a ať pozvu Mílu v neděli na oběd, že se společně koukneme na fotky z naší cesty. Tak jsem Mílu pozval a řekl mu jestli se nechce Marušky hned zeptat jakej jsem nervózní dědek já, že by mu mohla lecos vyprávět.
A pak už jsme byli v Táboře a nakonec doma a všichni mě doma vítali a nejvíc naše Ťapka, která se ze mě málem zbláznila a já z ní. Nebyla k udržení a nedocházel jí dech a furt a furt na mě skákala. Vybalil jsem dárky a taky ty tři barevný krabičky s bombónama z Kodaňského nádraží. Když je děti ochutnaly zjistili jsme že mají pendrekovou příchuť. Mám pendrek docela rád, ale tohle bylo něco příšerného. Jsou ti Dánové ale blázni.
A to je všechno. Teď je 22.08h. Celá rodina už spí a já sedím v obýváku, piju kafe, jím paštiku a toustový chléb zakoupený ještě v Thy Lejren, zapisuju tenhle poslední zápis do svého cestovního deníku a nemůžu uvěřit, že už je to všechno za mnou. Možná, že se tam ještě jednou vrátím a možná vezmu tentokrát Marušku a děti sebou. Kdo ví? Teď zaklapnu svůj deník, zhasnu, půjdu spát a nechám se překvapit jaká dobrodružství přinesou další dny.

Buddha


Poslední zápis do cestovního deníku to ale nakonec nebyl. Udělal jsem potom ještě další dva. První jsem napsal dva dny po našem příjezdu a ten druhý po měsíci. I po čtyřech týdnech jsem byl pořád plný dojmů a myšlenek a potřeboval jsem to vypsat na papír. V příštím, už posledním díle tohoto seriálu se s vámi podělím o některé pasáže z těchto zápisků a přidám k tomu náhled na tuto cestu s odstupem tří uběhlých let. Projdu také fotoarchiv a pokud naleznu něco zajímavé, co jsem v seriálu nezveřejnil, tak to udělám na závěr.