NOVINKY :
.
Kontaktní e-mail : mikyhorozumy@seznam.cz
Dopředu ovšem upozorňuji, že NEPOSKYTUJI MAGICKÉ SLUŽBY, ANI PORADENSTVÍ A NEBUDU NA PODOBNÉ ŽÁDOSTI REAGOVAT. Děkuji za pochopení - Miky. Usmívající se

CESTA PO DÁNSKU (12.díl)

1. července 2011 v 21:38 | Miky |  DÁNSKÝ DENÍK
Čtvrtek 12.6.2008 - den sedmý

Dánsko


Znovu jsme usnuli. Probudil jsem se až díky slunci, které mi svítilo do očí, hluboko v německém vnitrozemí. Nevím kolik je hodin, ale odhaduju, že tak sedm. Mobil se pokusím zapnout až na území ČR. Teď se musíme smířit s několika hodinami jízdy nezáživnou německou krajinou.
10.38h Před chvílí jsme opustili Drážďany. Bude to asi pěkné město, ale z autobusu toho moc vidět není. Na poslední ceduli stálo : PRAHA 114 km. V dálce už jsou vidět vrcholky Českého středohoří.
12.20h Jsme 70km od Prahy. Padá mi hlava, usínám. Jen co jsme vjeli do Čech začalo pršet.
12.30h Konečně jsme v Praze! Mohli bychom sjet sice metrem z Florence přímo na Hlavák a hned sednout na vlak domů, rozhodli jsme se ale, že svojí cestu ukončíme tak, jak jsme ji začali - v Dobré čajovně na Václaváku.
Sedli jsme si zase ke stolku na dvorku pod slaměným slunečníkem a najednou jsme si všimli, že růže kterou Míla obětoval Buddhovi v den našeho odjezdu, dosud leží v jeho dlaních. Jediný rozdíl byl, že teď byla zvadlá. Konec naší cesty a zvadlá růže - jak symbolické…
Pili jsme čaj ze svých šálků a najednou se ve dvorku čajovny objevil tichý chlápek a začal vybírat vajgly z malého odpaďáku v rohu. Už několikrát jsem viděl Mílu, jak podobnému člověku věnoval svůj balíček tabáku, teď ale žádný neměl. Poslední věnoval nějakému dědouškovi na nádraží v Kodani. Vzal jsem tedy balíček svůj a poprvé ve svém životě jsem něčím jiným než drobáky obdaroval houmlese. Když jsem vstal s balíčkem od stolu uslyšel jsem za svými zády tichý Míluv hlas "Míšo…" Otočil jsem se a Míla mi k tomu podává ještě balíček cigaretových papírků.
Pak jsme dopili čaj a vyrazili k nádraží. Vonné tyčinky, které jsme zapálili u Buddhy, dosud posílali svůj kouř nebesům.
Vlak byl narvanej k prasknutí. Seděli jsme, ale zbytek našeho kupé zabíraly nějaké dívenky, co jely se školou na vodu. Holky se neustále chichotaly, brebentily svými vysokými hlásky a lezli Mílovi na nervy. Míla se mi za svou náladu omlouval, že už je holt starej nervózní dědek. Pak se ozval mobil, volala Maruška. Říkala, že se moc těší a ať pozvu Mílu v neděli na oběd, že se společně koukneme na fotky z naší cesty. Tak jsem Mílu pozval a řekl mu jestli se nechce Marušky hned zeptat jakej jsem nervózní dědek já, že by mu mohla lecos vyprávět.
A pak už jsme byli v Táboře a nakonec doma a všichni mě doma vítali a nejvíc naše Ťapka, která se ze mě málem zbláznila a já z ní. Nebyla k udržení a nedocházel jí dech a furt a furt na mě skákala. Vybalil jsem dárky a taky ty tři barevný krabičky s bombónama z Kodaňského nádraží. Když je děti ochutnaly zjistili jsme že mají pendrekovou příchuť. Mám pendrek docela rád, ale tohle bylo něco příšerného. Jsou ti Dánové ale blázni.
A to je všechno. Teď je 22.08h. Celá rodina už spí a já sedím v obýváku, piju kafe, jím paštiku a toustový chléb zakoupený ještě v Thy Lejren, zapisuju tenhle poslední zápis do svého cestovního deníku a nemůžu uvěřit, že už je to všechno za mnou. Možná, že se tam ještě jednou vrátím a možná vezmu tentokrát Marušku a děti sebou. Kdo ví? Teď zaklapnu svůj deník, zhasnu, půjdu spát a nechám se překvapit jaká dobrodružství přinesou další dny.

Buddha


Poslední zápis do cestovního deníku to ale nakonec nebyl. Udělal jsem potom ještě další dva. První jsem napsal dva dny po našem příjezdu a ten druhý po měsíci. I po čtyřech týdnech jsem byl pořád plný dojmů a myšlenek a potřeboval jsem to vypsat na papír. V příštím, už posledním díle tohoto seriálu se s vámi podělím o některé pasáže z těchto zápisků a přidám k tomu náhled na tuto cestu s odstupem tří uběhlých let. Projdu také fotoarchiv a pokud naleznu něco zajímavé, co jsem v seriálu nezveřejnil, tak to udělám na závěr.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Wu Wu | E-mail | Web | 2. července 2011 v 1:19 | Reagovat

Fakt super vyprávění, moc se mi to líbí, málokterý cestopis jsem četl s takovou chutí.

2 Jarka Jarka | Web | 2. července 2011 v 8:52 | Reagovat

Zrovna včera, než jsem usnula, myslela jsem na tvoje dánské vyprávění, nějak jsem musela vytušit, že už je na světě, další díl. :-D Mrzí mě, že už jsme na konci cesty, bylo to báječné počteníčko. :-)
Teď si uvědomuji, že jsem nedávno četla na hlavní stránce centrum.cz, zprávičku o tom, že je Christiania zachráněná, že ji "hipíci" koupili. Už si nepamatuji podrobnosti, možná, by se ta zpráva ještě někde na netu, našla. :-D

3 Miky Miky | E-mail | Web | 2. července 2011 v 10:24 | Reagovat

[1]: Díky. Myslel jsem, že tyhle poslední kapitoly už ani nikoho moc zajímat nebudou. :-)

4 Miky Miky | E-mail | Web | 2. července 2011 v 10:27 | Reagovat

[2]: Tak to je pro mě nová informace! Poslední, co jsem slyšel já bylo, že Christianie končí. Moc se mi ulevilo. Než napíšu poslední díl zkusím všechno okolo toho zjistit. :-)

5 Zdenka"ren" Zdenka"ren" | 2. července 2011 v 16:21 | Reagovat

Díky za další vyprávění,těším se už na avizovaný poslední díl. Jo a Drážďany jsou krásné,máme je "za kopcem" ;-)

6 Vlčice Vlčice | 13. července 2011 v 16:26 | Reagovat

Konečně jsem se sem dostala :) Krásné zakončení, bohové stáli při vás že se vám nic nestalo. Přemýšlím že bych se tam sama někdy vypravila...

7 Miky Miky | E-mail | Web | 13. července 2011 v 20:01 | Reagovat

[6]: Tak to ti Vlčice z celého srdce doporučuju. :-) Také stále přemýšlím, že se tam ještě někdy vrátím. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama