na Blog.cz

Řád britských druidů (BDO) založil spolu se svými přáteli s Alexandrijské Wiccy umělec, spisovatel, básník, hudebník a písničkář Philip Shallcrass, který je v pohanské komunitě také známý jako Greywolf (Šedý vlk). Základem této nové druidské tradice se stal Philipův coven, který byl v roce 1979 přetvořen na druidský háj.
Podobně jako v jiných druidských tradicích, probíhá i v Řádu britských druidů výuka v třístupňovém systému Bard, Ovat a Druid. Velkou novinkou je, že tato výuka nyní probíhá i pomocí on-line kurzů, v nichž jsou studentům zasílány učebnice přímo po internetu v PDF formátu. Zatím je touto formou zpřístupněna pouze bardská úroveň, ale s on-line kurzy ovatů a druidů se do budoucna také počítá. Členství v BDO je bezplatné, ale ten, kdo chce absolvovat on-line bardskou výuku (není podmínkou), zaplatí za materiály a konzultace 150 liber šterlinků (tj. asi 243 dolarů). Na mé možnosti to není zrovna málo, ale kdybych uměl dobře anglicky, asi bych do toho šel. Typickým znakem BDO je totiž jeho zjevná spřízněnost s šamanstvím a animistickými kulty přírodních národů a toto pojetí mi velmi vyhovuje. Zástupci BDO přímo říkají:

Vidíme druidství jako projev přirozené domorodé spirituality našich evropských předků, která se projevuje i jinde ve světě všude tam, kde přírodní duchovní tradice přežily nebo byly obnoveny. Cítíme duchovní příbuznost s sibiřskými šamany, americkými indiány, skandinávskými Sami, domorodými Australany, africkými Zuniji, hinduisty v Indii a všemi dalšími lidmi po celém světě, kteří sdílejí naše základní přesvědčení.

Jedná se o:

1) Animismus, tedy víru, že všechny věci jsou naplněny a oživeny duchem. Tato, pro nás zásadní víra, nás vybízí, abychom si uvědomovali duchovní podstatu všeho živého i "neživého". Toto uvědomění nás povzbuzuje, abychom ke všem bytostem a všem věcem přistupovali s respektem a beze lži v srdci a motivuje nás k duchovnímu environmentalismu, který je součástí moderního druidství. Stopy animismu lze najít i v Buddhismusu, Islámu a Křesťanství.
2) Mnohobožství, tedy přesvědčení, že existuje mnoho bohů a bohyň a všichni si zaslouží respekt a úctu. Víra v množství božstev mimo jiné podporuje toleranci, což nám umožňuje vidět jiné víry jako platné cesty k duchovnímu růstu. I když vidíme, že hlavním cílem všech duchovních cest je nalézat jednotu s vesmírem, nevidíme jednotu jako jediného mužského Boha Otce, nebo ženskou Velkou Bohyni. Univerzální jednota daleko přesahuje takovéto omezené lidské pojetí.
3) Respektování našich předků. Ctíme předky ducha, stejně jako naše skutečné přímé pokrevní předchůdce. Předci ducha jsou ti, kteří šli podobnou duchovní cestou před námi a proto s nimi cítíme blízkou spřízněnost. Respekt k našim předkům vychází z toho, že to co jsme a kdo jsme vychází z nich, a to jak fyzicky, tak i duchovně. U našich předků můžeme také najít učitele a vedení.
4) Pohanství v původním slova smyslu, které vnímáme jako spiritualitu, která ctí duchy místa, ve kterém žijeme. Úcta k duchům naší lokality nás přirozeně vede k úctě k duchům z jiných zemí, jestliže cestujeme. Ctíme-li duchy místa, ctíme také obyvatele toho místa, způsob jejich života, jejich myšlení a předky.

Krásně vystižené základy na kterých stojí i moje víra! Nutno ještě dodat, že jednou z vůdčích osobností Řádu britských druidů byla až do roku 2002 také Emma Restall Orr, jejíž knihu Živá tradice druidů řadím vůbec k tomu nejlepšímu, co jsem kdy na téma pohanství přečetl.

Oficiální stránky BDO ze kterých vychází tento text a z nichž jsou použity i obrázky naleznete zde.

Kůň hrál odnepaměti v životech našich předků důležitou roli. Mnoho archeologických nálezů i zpráv starověkých autorů dokládá, že kůň býval nejenom prestižním jezdeckým zvířetem vládců a nejlepších bojovníků, ale že měl podstatné místo i v náboženských kultech a magii. U Germánů, Slovanů i Keltů hrál stěžejní roli v těchto kultech zejména bělouš. Bílé koně naši předkové zasvěcovaly bohům a bohyním a z jejich chování pak četli budoucnost. Výmluvné svědectví o tom podává například římský historik Tacitus ve své Germánii:
"Znají také rozšířený zvyk dotazovat se hlasů ptáků a jejich letu; mimořádnou zvláštností germánského národa je však zkoumání větření a odkazů koní. Zvířata se chovají na náklady kmene v již zmíněných hájích a pasekách, jsou zářivě bílá a neznesvěcena žádnou pozemskou službou. Kněz a král či hlava státu chodí vedle koní, kteří jsou zapřáhnuti u svatého vozu, a pozorují jejich ržání a frkání. Žádné znamení se netěší větší důvěře, a to nejen u širokých vrstev prostého lidu; dokonce u vznešených a kněží; ti se totiž pokládají za služebníky boží a o koních se domnívají, že znají vůli bohů."
Podobný význam měl posvátný bílý kůň i pro Slovany. Dánský kněz Saxo Grammaticus se ve svém popisu slovanské Svantovítovi svatyně v Arkoně zmiňuje o tom, že Svantovítovi byl zasvěcen bělouš, na kterém směl jezdit pouze kněz. Věřilo se, že na něm Svantovít v noci podniká válečné výpravy, protože ráno nalézali koně zpoceného a zabláceného, jako by se vrátil z daleké cesty. Také Svantovítův kůň se využíval k věštbám. Kněží prý četli osud podle toho, které předměty položené na zemi překročil. Pomocí téhož koně se též věštil zdar nebo nezdar válečných výprav. Jestliže kůň překročil řady kopí rozložených před svatyní nejprve pravou nohou, bylo to příznivé znamení, v opačném případě se od tažení upustilo.

Keltové dokonce věřili, že bílá kobyla může být vtělením samotné bohyně Epony. Epona, znázorňovaná jako jezdkyně na koni byla natolik silným božstvem, že ji do svého panteonu přijali dokonce i Římané. Střediskem jejího kultu u nás byla pravděpodobně oblast Koněprus. Mnoho místních názvů té oblasti je odvozeno od koní a na vrcholu tzv. Zlatého koně stála bezesporu keltská svatyně.

Bílý kůň, který radí a pomáhá hrdinovi se nakonec dostal i do našich pohádek. Vzpomeňme třeba na prince Bajaju, nebo na ruskou pohádku o tom, jak hloupý Ivánek dostal od bílé kobylky darem z jejího stáda kouzelného hřebečka.
Naši předkové si však samozřejmě vážili i koní jiných barev. Kůň představoval vznešené a divoké zvíře a byl ctěn hlavně pro svou schopnost cestovat a rychle se přesouvat z místa na místo. Mezi Germány byl legendárním koněm Ódinův osminohý Sleipnir. O některých zvláště dobrých koních se tradovalo, že pocházejí ze Sleipnirova rodu. Dvě ze čtyřiadvaceti run germánského futharku jsou s koňmi přímo spojeny. Je to runa Ehwaz(kůň) a runa Raido(jízda). Je známo, že také koňské kosti, kůže a žíně bývaly používány k magickým účelům. Zvláštní místo měly v této magii koňské hlavy a lebky. Jedna ze starých severských ság popisuje jak hrdina jménem Egil upevnil na lískovou hůl koňskou hlavu a spolu s kletbou ji zarazil do země tak, aby hlava směřovala směrem k domovu jeho protivníka krále Erica. Našel-li kdysi seveřan před svým domem kůl s koňskou hlavou, bylo mu jasné že byl někým proklet.

Koňská hlava mohla ale naopak zajistit lidem i ochranu. Mnoho koňských lebek se proto našlo zakopaných v základech domů, v pohřebních mohylách, nebo zazděných v hradbách.

Do dnešních dnů nám toho z bývalé slávy koňského kultu mnoho nezbylo. Snad pouze podkovy, které věšíme na své domy pro štěstí.

.

Duch bramborového knedlíku v prášku - to je název, co? Asi jste zvědaví co z toho nakonec vyleze. Ti, kteří čtou tento blog pravidelně jistě vědí, že na duchy věřím a to dokonce nejen na duchy lidí, ale i na duchy zvířat, stromů, kamenů apod. Ale duch bramborového knedlíku? Nehráblo už tomu Mikymu úplně?
Vezměme to všechno pěkně po pořádku. Slyšeli jste už někdy o fenoménu Orbs? Jsou to takové ty světelné koule, které se zničehonic občas objeví na nějakém snímku. První kdo na tyto úkazy upozornil byli lidé fotografující záhadné obrazce v obilí. Když na některých svých snímcích piktogramů tyto podivné průhledné koule světla objevili, hned nadšeně přišli s teoriemi o záhadných energiích, světelných bytostech apod. Mnoho lidí skutečně věří, že světelné koule (orbs) jsou inteligentními bytostmi, nebo duchy a dokládají toto své tvrzení poukazem na to, že orbové se často objevují na fotografiích míst, jako jsou hřbitovy, posvátné jeskyně, místa konání rituálů apod.
Musím s hrdostí říct, že se mi orbs a podobné úkazy už také několikrát podařilo vyfotit. Jednou to bylo v koruně prastaré Holubovy lípy ve Vlásenici a jindy zas při sbírání kopřivy, krátce po tom, co jsme se s Maruškou k bylinám modlili a nabídli jim oběť. Hádejte, kde se mi ale podařilo vyfotit orbs nejčastěji a zdaleka ty nejkrásnější? Nevíte? Dáte se podat? Na punkových koncertech! Pokud jsou orbs nějaké bytosti, pak musím říct, že strašně ujíždí na punkové hudbě.

Vysvětlení je ale mnohem prostší. Orbs jsou ve skutečnosti prachové částice a jiné smetí ve vzduchu, od něhož se odrazí blesk fotoaparátu, sluneční paprsky, nebo jiný zdroj světla. V chumlu lidí pod pódiem na rockovém koncertu je obyčejně ve vzduchu prachu habaděj. Nevěříte? Stále si myslíte, že jsou na těch fotografiích duchové? Můžete tedy učinit pokus. Sfoukněte ze staré skříně trochu prachu a pak udělejte snímek s bleskem. Možná se vám to nepovede hned na poprvé, ale nakonec se vám na snímcích určitě nějaký orb ukáže. Já jsem to prubnul dneska dopoledne, když jsem dětem připravoval bramborové knedlíky z prášku. Při přesypávání prášku do misky jsem třikrát zmáčkl spoušť a na prostředním snímku jsem skutečně zachytil krásného "ducha" bramborového knedlíku.

Nechci určitě nikomu brát jeho víru a nadšení. Někteří lidé tvrdí, že zdaleka ne všechny tyto vyfotografované úkazy lze vysvětlit prachovými částicemi a je samozřejmě možné, že za některými snímky je mnohem víc. Myslím ale, že i duchovně orientovaný člověk by si měl uchovat zdravý rozum a neskočit hned na všechno.

Úvodní snímek orbs na hřbitově ze stránek : http://www.greatdreams.com/orbs/orbs_of_light.htm

Nedávno se na pultech knihkupectví objevila ZÁKLADNÍ KNIHA GERMÁNSKÉHO POHANSTVÍ - NA DUCHOVNÍ CESTĚ ÁSATRÚ od Diany L. Paxsonové. Jak už název napovídá jedná se o knihu, která nám představuje pohanský směr orientovaný na zvyky, náboženství a božstva starých germánských kmenů. Z předmluvy Isaaca Bonewitse vyplývá, že toto dílko vyšlo původně jako součást knižní edice, která podává základní informace o rozdílech a variacích různých typů současného pohanství. Není to tedy příručka ve stylu : "Jak se stát germánským pohanem?",ale spíše informativní kniha, která má za úkol čtenáře seznámit s tím, co to vůbec germánské pohanství je. Germánský pohan, který už delší dobu praktikuje, v této knize zřejmě mnoho nového nenajde. Člověk jako já, který se Germány zaobírá teprve něco málo přes rok a žádné "Asatruány" osobně nezná, však určitě knížku ocení.

Kniha je rozdělena do tří částí. První část se věnuje historii a představuje nám dějiny germánského pohanství od pravěku až po současnost. Druhá část se věnuje jednotlivým bohům a bohyním, seznamuje nás s germánskými svátky a se způsoby jak bohy ctít a sloužit jim. Krátce je zde pojednáno i o Runách a typech germánské magie. V poslední části se nejprve dozvíme něco málo o germánské kosmologii, o konceptu wyrdu a orlögu, o pohledu Germánů na posmrtný život a o etických principech Ásatrú, které jsou známé jako Devět ctností. Závěr knihy je pak věnován organizační struktuře germánských novopohanských skupin, upozorňuje na některé rozdíly v přístupech skupin i jednotlivců a přináší řadu webových odkazů na Ásatrú organizace z různých koutů světa.

Základní kniha germánského pohanství je vůbec první, v češtině vyšlou knihou na dané téma a jako základní informační zdroj je určitě dobrá. Doufejme, že se u nás v budoucnu objeví i další knihy, které toto téma rozvinou a umožní českým zájemcům o Ásatrú ještě více nahlédnout do bohaté studnice tradic a moudrosti pohanských předků staré Severní Evropy.

Kouzelná oblast plná pastvin a velkých kamenů, která se rozkládá mezi Milevskem a Sedlčany byla už nejednou cílem našich cest. Na svém blogu jsem vám už představil řadu pozoruhodných míst z této oblasti : Vrškámen, Menhir u Milevska, Husovu kazatelnu, menhiry u Chlístova, obětní kámen a dolmen u Myslkova, andělský kámen, skalní bránu a menhir u Vesce a menhir u Veletína a další. Dnes se společně podíváme ke skalnímu útvaru s názvem Čertovo břemeno. Nalezneme ho ve svahu, který se tyčí mezi obcemi Ounuz a Cunkov. Název útvaru je odvozen z pověsti, podle které se kdysi čert snažil zabránit dokončení stavby kostela v Nadějkově. Plánoval na rozestavěný svatostánek svrhnout z výšky obrovský balvan, který nesl vzduchem až z dalekého Jeruzaléma. Když už byl nad Cunkovem, zaslechl jak se v Nadějkově rozezněly zvony, neklamné znamení, že kostel byl právě vysvěcen a pekelník už proti němu nic nezmůže. Čert mrštil balvanem o zem a u Cunkova se tak objevila skála, které se od té doby říká Čertovo břemeno. Pravděpodobně pak ještě skálu vztekle podupal, protože její povrch zdobí řada kamenných misek, které jsou prý stopami po čertově kopytu.
Je to jedno z mnoha lidových vyprávění o čertech, kteří podle pověstí zanechali v naší krajině snad více stop, než katoličtí svatí. Čerti jsou vlastně tak trochu záhadou, protože s biblickým ďáblem, nemají tito chlupatí a rohatí raraši absolutně nic společného. Čert je postava pocházející ze slovanské předkřesťanské démonologie a k jeho spojení se satanem došlo až mnohem později.
Ale pryč od čerta a zpátky ke skále u Cunkova. Místo jsme s Maruškou navštívili dvakrát. Poprvé v roce 2003, když jsme měli se skauty nedaleko odtud tábor a podruhé letos v rámci naší dovolené. Na strmou skálu, která se jeví z jedné strany absolutně nepřístupná, se dá ze strany druhé poměrně snadno vylézt. Ačkoli je to místo skutečně velmi pěkné, musím se přiznat, že jsem si jeho atmosféru ani při jedné naší návštěvě pořádně nevychutnal. Při pohledu dolu přes okraj vrcholového balvanu mě totiž vždycky jímají závratě a já trnu, aby nám ze skály nepopadaly děti. Těm z vás, kteří zvládáte výšky lépe než já, návštěvu Čertova břemene rozhodně doporučuju.

Moc hezké fotografie Čertova břemene naleznete zde.

Konečně se dostávám k závěrečné části mého dánského povídání. Když se vnořím do svých zápisků z naší tehdejší cesty, nebo se nechám pohltit atmosférou pořízených fotografií, vždycky si znovu uvědomím jak výjimečný a úžasný to byl podnik. Bylo to splnění jednoho z mých snů a hodně mi to celé dalo. Svobodný vítr, který jsme s Mílou v dánských komunách nasáli, nadlouho dobil moje baterky a ještě měsíc po našem návratu jsem si do svého deníku popravdě napsal, že neuteče jediný den, ba možná ani hodina, abych si na Christianii a na ThyLejren nevzpomněl. Zapsal jsem si tehdy : Obrazy z mých vzpomínek se slévají s obrazy, které znám z TV dokumentu o alternativní kultuře a vytváří v mé hlavě podivnou směs rostoucí do mystických rozměrů. Pořád prostě žasnu nad tím, že jedna z těch úžasných věcí, které jsem tak dychtivě v dokumentech sledoval se zpřítomnila a já se stal její součástí. Ne, nemohu se vrátit do padesátých let a setkat se s Jackem Kerouacem, nemohu se vrátit ani do šedesátých let a putovat s davem hippies do San Francisca. Christianii a ThyLejren jsem ale prožil na vlastní kůži. Vlastníma nohama jsem šlapal po Pusher street a vlastníma rukama se dotýkal pazourků na prašných cestách v ThyLejrenu a to už mi nikdo nevezme.
Ale nebyly to pouze ty komuny, co na mě tak mocně zapůsobilo, bylo to vlastně celé Dánsko a jeho dobří obyvatelé. První dny po návratu jsem si bolestně uvědomoval rozdíl mezi zvláštně klidnými a vlídnými Dány a mezi nervózními, uspěchanými a agresivními Čechy. Několik týdnů po příjezdu z Dánska jsme s Maruškou a dětmi stáli ve frontě na vstupenky na petřínskou rozhlednu a já šokovaně sledoval nepříjemnou pokladní, jak doslova řve na nějaké angličany, že vstupenky nedostanou, protože prostě nemá peníze na rozměnění. Vzpomněl jsem si na nesmírnou trpělivost, kterou s námi Dánové v podobných situacích měli, na jejich shovívavost a vlídnou ochotu pomoci a skoro jsem se v té chvíli styděl, že jsem Čech. Pro nás takřka neuvěřitelná životní pohoda se projevovala v Dánsku v tisíci běžných maličkostech. U nás musíte například při přecházení silnice po přechodu hodně chvátat a stejně obvykle ještě nejste v půlce vozovky a už naskakuje na semaforu červený panáček, v Dánsku stihne přejít na zelenou i poslední babička o holi a řidiči se nezdají ani trochu nervózní. A tak by se dalo pokračovat dál. Češi bohužel také mnohem agresivněji reagují proti všem výstřelkům vůči tzv. normálnosti. Zatímco u nás se každý pokus o skutečnou alternativu velmi rychle pacifikuje (vzpomeňme např. Czektek, Ladronku apod.), v Dánsku funguje několik anarcho-komun už celá desetiletí. Ani tam to nemají alternativci samozřejmě úplně jednoduché, pravicové strany se pokusily už mnohokrát tato společenství zlikvidovat. Díky podpoře široké veřejnosti se to, ale zatím naštěstí nepodařilo. Letos v únoru měla Christianie opět na kahánku. Nejvyšší dánský soud totiž definitivně rozhodl, že obyvatelé Christianie nemají na pozemky a domy tzv. "svobodného města" žádné právo. Úřady hrozily čtvrti zbouráním a developeři už si brousili zuby na lukrativní pozemky. Bývalým hippies a jejich potomkům se však podařilo sehnat dostatek peněz a Christianii od města za 76,2 milionu dánských korun (asi 246 milionů Kč) oficiálně odkoupili. Ačkoli o tom nemám žádné konkrétní informace, předpokládám že christianští uspořádali na záchranu svého sídla podobně jako předtím squateři z Ungdomshuset veřejnou sbírku a veřejnost je prostě podpořila. Z průzkumů veřejného mínění ostatně vždycky vyplívalo, že Dánové si ve své většině přejí Christianii zachovat. Bylo by něco takového myslitelné v Česku?

Více než Christianie se mi ale líbilo ve venkovské komuně ThyLejren, proto je většina fotografií, které jsem dnes k článku zařadil, právě od tud. Být něco podobného u nás, už bych tam nejspíš byl a stloukal si tam nějaký sroubek. V ThyLejrenu nemusíte kupovat pozemek, není třeba mít stavební povolení, platit projektanta a zápis do katastru nemovitostí, žádná z těchto omezení, která stojí spoustu peněz a dovedou člověka otrávit tu nejsou. Stačí jen sehnat nějaký materiál domluvit se s komunou a pustit se do práce. Člověk se skoro diví, že je v kempu stále dost místa. Podle mého odhadu je zaplněn pouze z jedné třetiny. Ne každý se zřejmě dokáže smířit s trochou toho nepohodlí, jako je např. suché WC a také s tím, že je odtud všude daleko. Daleko k doktorovi, daleko do práce, daleko kamkoli. Je to prostě konec světa a lišky tu dávají dobrou noc.
Děkuju bohům, že taková místa existují a že jsem je mohl spatřit na vlastní oči. Možná se tam někdy ještě vrátím, často na to myslím, ale i kdyby ne, tak Christianie, Thylejren a celé Dánsko už navždy zůstanou v mém srdci.

Další snímky znázorňují jak jsme komunu viděli my v roce 2008.

JMÉNO : HEL, HELJA

KTEGORIE : BOHYNĚ

OBLAST : GERMÁNI

Bohyně Hel je jednou z nejtajemnějších a nepozoruhodnějších postav celé germánské mytologie. Hel je dcerou boha Lokiho a obryně Angrbody. Jejími sourozenci jsou vlk Fenri a had Jörmungad. Hel a její sourozenci jsou velmi mocná a hrůzu nahánějící božstva. Ásové byli brzy po jejich narození varováni věštbou, že se v Lokiho dětech skrývá nebezpečí pro bohy i pro celý svět. Ódin proto nechal vlka Fenriho spoutat kouzelným vláknem, hada Jörmunganda svrhl do moře a Hel odeslal hluboko do devátého světa a dal jí moc nad říší mrtvých. Do Heljiny říše odchází po smrti lidé, kteří zemřeli stářím a nemocí. Pro ty, kdo padli jako hrdinové na bojišti jsou podle severské mytologie připraveny ctnostnější síně Valhala a Folkvang, jimž vládne Ódin a Freya. Ódinův zásah proti Lokiho dětem byl však pouze dočasným řešením, protože podle předpovědi se jednoho dne Jörmungad vynoří z moře, Fenri roztrhne pouta a oba se postaví po boku obra Surtra a povedou společně armádu obrů do boje proti Ásům a lidem. Pro Hel bude bitva velkou žní, protože padne i Valhala a Folkvang a mrtví budou houfně putovat do jediné zbývající říše mrtvých, do Helu.
Zjev bohyně Hel je hrůzný. Je vysoká, pohybuje se obvykle pomalu a hledí při tom k zemi. Polovina jejího těla je černá hnijící mrtvola. Lidé, kterým se ukázala říkají, že jí doprovází i hnilobný zápach. Je nesmlouvavá, ale nic nenaznačuje, že by byla zlá. Je prostě taková, jaká je sama smrt, nekompromisní, nepěkná, ale naprosto přirozená a nikomu nestranící. Nemá zapotřebí někomu ubližovat, nebo někoho pronásledovat, její čas jednou přijde a její říše je říše odpočinku. Lidské záležitosti ji příliš nezajímají, ale někteří prý s její pomocí dokáží léčit tělo i duši. To se může zdát zvláštní, ale vzpomeňme např. na to, jak se motiv smrtky léčitelky objevuje ve známé pohádce o Dařbujánovi a Pandrholovi. Smrt a umírání jsou témata nepříjemná a mnoho lidí o nich nechce raději přemýšlet, ani o nich nic slyšet. Pokud patříte mezi ty, pro které jsou tato témata tabu, tak se určitě nepokoušejte s bohyní Hel o kontakt. Ona může být prospěšná pouze tomu, kdo se otázkám smrtelnosti nevyhýbá a je s nimi víceméně vyrovnán. Říkám "víceméně", protože pud sebezáchovy nám úplné vyrovnání se smrtí dovolí jen málokdy. Možná by bylo vhodné zakončit toto povídání o bohyni Hel a o smrti citátem od Starhawk, který už jsem použil v článku o Pohanské knize mrtvých :
Jděte do lesa ,na louku nebo do zahrady - kamkoliv ,kde rostou a umírají květiny ,ptáci či zvířata. V přírodě je smrt neustále přítomna. Listy padají k zemi ;květiny odumírají. Motýl zamává křídly a padne. Za keřem leží mrtvý králík.
V každém okamžiku něco umírá. Neznámý šestý smysl či vzdálené instinktivní tušení smrti vyvolává vzrušení u všech tvorů, kteří jsou ze smrti živi, od mikroskopických bakterií přes brouky a mravence až po kojoty. Země vdechuje smrt tisícerými ústy ,každé tělo nechá rozpadnout na základní prvky a na oplátku sytí a vyživuje kořeny obřích stromů a posílá dravcům jejich okřídlenou kořist. Každý dobrý zahradník ví ,že proces zkázy hnojí zemi, zúrodňuje půdu. Všechen růst pochází ze smrti.
Cyklus rození, smrti, růstu, skonu a obrody je základem životodárných procesů na této planetě. Od doby ,kdy se na zemi objevily lidské bytosti jako myslící, vědomá stvoření, lidé ,kteří žili obklopeni přírodou a byli v ní zakořeněni, tyto procesy sledovali, uvědomovali si svou závislost na nich a považovali je za posvátné. Chápali smrt jako integrální součást cyklu a věděli, ne pomocí víry či vědomého uvažování, ale z přímého pozorování světa, že smrt je matrice, z níž se rodí nový život.

Autor fotografie : Svein Bringsdal, Zdroj

V návaznosti na poslední článek o čarodějnické tradici Reclaiming bych rád vyjádřil svůj názor na téma pohanství a politika. Pravidelní čtenáři tohoto blogu asi vědí, že moje politické postoje se s těmi, kterými žije tradice Reclaiming, v zásadě shodují. Propojení duchovní cesty, potažmo pohanské tradice, s nějakým konkrétním politickým směrem však považuji za věc problematickou a nešťastnou. Nevidím problém v tom, když se pohan politicky angažuje. Na to má samozřejmě plné právo, měla by to ale být pouze jeho osobní věc. Pohan je především člověk, který uctívá přírodní síly, staré předkřesťanské bohy a ctí své předky. To, jestli je svým politickým přesvědčením zároveň anarchista, nácek, ódéesák, komunista, nebo bezpartijní je věc druhá a s pohanskou vírou jako takovou nesouvisí.
Silně mě proto například iritují lidé okolo českých webových stránek Bratrství.net, kteří se snaží vytvořit dojem, že správný pohan by měl být hrdý nacionalista a bojovník proti multikulturalismu. Tyto stránky mě štvou nejenom proto, že stojím svým politickým přesvědčením na opačné straně barikády, ale i proto, že z míchání náboženství a politiky nikdy nic dobrého nevzešlo. Historických příkladů by bylo mnoho. Se Starhawk bych se tedy asi pravděpodobně sešel na stejné demonstraci ale členem Reclaimingu bych se nestal.

Pohanská tradice Reclaiming (Obroda) se zrodila v roce 1980 v San Franciscu. U jejího vzniku stála Diana Baker, Starhawk a skupina dalších čarodějnic, ovlivněných učením Zsuzanny Budapest a Feri wiccou Victora a Cory Andersenových. Tradice Reclaiming je však už od svých počátků velmi neortodoxní, dává možnost svým členům čerpat z mnoha různých zdrojů a podporuje i osobní inspiraci. S tradicí Feri jí spojuje především učení o trojité duši a výcvik pomocí tzv. železného a perleťového pentagramu.
Velmi specifickým znakem tradice Reclaiming je její politická angažovanost. Svá politická východiska nachází Reclaiming ve feminismu, nenásilí, míru, spravedlnosti, ekologickém aktivismu a v boji za práva gayů a ostatních menšin. Toto neobvyklé propojení pohanského společenství a levicově orientované politiky nám bude dávat větší smysl uvědomíme-li si, že místem vzniku této tradice je San Francisco, město které je od padesátých let minulého století Mekkou a baštou mnoha amerických bohémů, alternativních umělců, beatníků, anarchistických básníků a hippíků.
Pro tradici Reclaiming je charakteristická nehierarchická stuktůra a společné rozhodování formou konsensu. Rituály jsou koncipovány tak, aby se všichni co nejvíce zapojili. Reclaiming se brání tendencím vyzdvihovat guru a vytvářet duchovní celebrity. Čarodějný výcvik je veden tak, aby každého rozvíjel v samostatně uvažujícího silného a tvůrčího jedince, nikoli vedl k závislosti na autoritách. Oblíbené jsou extatické šamanské techniky a přímý, nezprostředkovaný kontakt s božstvy.
Tradice je postavena na přesvědčení, že Země je živá a veškerý život je posvátný a vzájemně propojený. Velmi silným rysem společenství Obrody je důraz na ekologickou zodpovědnost.

Obsáhlejší článek o tradici Reclaiming zde.

Posvátné místo může vzniknout i v běžné přírodní krajině, pokud k němu chováme úctu a jsme ochotni mu přinášet oběti. V tom případě se může stát posvátným místem třeba zahradní strom. Pokusím se to vyjádřit současnou metaforou: krajina či konkrétní místo jsou hardware, rituální úkony a ceremonie, které se tam provádí jsou software. Jejich spojením vzniká kybernetický sytém a uvádí do rovnováhy všechny části vesmíru: hmotné i spirituální, vnější i vnitřní, svrchní i spodní. Všechny tyto duality splývají na posvátném místě v jediný celek. Stav jednoty a celosti ti umožňuje transformovat celou tvou představu o skutečnosti, a to bez ohledu na konkrétní situaci. Proto jsou vztahy k přírodním posvátným místům tak důležité.

Zdroj: Poselství šamanů,Gesenko von Lüpke. Práh 2009.

Možná už jste zaznamenali, že bývalá dětská filmová hvězda Michaela Kudláčková, která nám všem asi nejvíce utkvěla v paměti jako Barča ze seriálu My všichni školou povinní, se hlásí k čarodějnictví. Není na tom vlastně nic až tak neobvyklého, protože hereček a jiných umělkyň, které k magii v té, či oné podobě tíhnou je docela dost. Mezi ty nejznámější patří například Květa Fialová a Ljuba Skořepová. Většinu z nich ale vnímám spíše jako malinko ulítlé, byť docela sympatické excentričky, než skutečné čarodějnice. Michaele Kudláčkové ale její čarodějnictví věřím. Její knihu JAK SE MODLÍ ČARODĚJKY jsem sice nečetl ale z rozhovorů a článků, které jsem zachytil na internetu, na mě působí rozumně a zdá se, že ví o čem mluví. Michaela se věnuje hlavně bylinkám, astrologii, vykládá sny a tarot a provozuje runovou magii. Právě přes její články o runách jsem se k ní dostal. Velmi oceňuji, že Michaela ve svých návodech na runová kouzla a amulety opakovaně zdůrazňuje, že jsou runové znaky pevně spjaté se severskými bohy a proto je nutné k nim přistupovat s náležitou úctou. V úvodu k článku Věštění z run a runové amulety říká toto:
Už z úcty k bohům, kteří jaksi obhospodařují tyto tajemné a velmi mocné symboly, je postavím na první místo. Zaslouží si to.
Runová magie je také jednou z nejmocnějších a nejúčinnějších vůbec. Je to proto, že pokud něco žádám od run, oslovuji přímo bohy, a to osobně.
Runy také nelze kdykoli vzít a jen tak si vrhnout, jako to lze třeba s kartami. Nedělá se to. Řeč karet se totiž točí kolem našeho podvědomí, případně podvědomí lidí, na které se ptáme. Tak je to i s čajovými lístky, kávovou sedlinou, nebo třeba křišťálovou koulí. U run je to jinak.
Bavíme se přímo s bohy.
Runy se vrhají rituálně a záleží rovněž na dni, kdy k tomuto úkonu přistupujeme, protože každý den se svou otázkou oslovujeme jiného boha.
Je to náročné, ale když se člověk naučí alespoň trochu runám porozumět, je to devíza na celý život. Výroba run dříve patřila výhradně do rukou druidů.
Pokud vás teď postavím přímo před runové symboly a rovnou vás naučím, jak takový amulet vyrobit a proč, nemyslím, že by to splnilo účel.
Máte-li porozumět, bylo by ode mě seriózní nechat vás napřed nahlédnout do světa těch, které o pomoc případně požádáte. Ráda vás seznámím s těmi, kteří jsou tak štědří ke mně, abyste poznali, do čích rukou vlastně svěřuji své prosby, přání a také mnoho díků.
A dále v článku následuje popis několika nejznámějších germánských bohů.
Z této a podobných zmínek je vidět, že Michaelin přístup k runám rozhodně nelze označit pouze za nějaké new age třeštění bláznivé herečky. Podobně sympatické jsou mi i její názory v oblasti léčivých bylin, nebo výkladu karet. Možná že si tu její knihu nakonec přečtu.
Článek zakončím Michaeliným citátem z jednoho jejího rozhovoru, kde na otázku zdali bychom se měli obávat magie odpověděla takto:
Bát se magie by znamenalo bát se celého života. A jestli by se člověk měl něčeho obávat, tak pak nejvíc sám sebe. Protože veškerou špatnost si přináší a způsobuje sám. Je to proto, že všechno co v životě udělám, co si myslím, co řeknu, má vždy zpětnou vazbu ke mně. Oběhne to takové kolečko, u někoho větší u někoho menší, a vrátí se to zpět. Jak říkaly už naše pra pra babičky "Co zaseješ , to sklidíš." "Jak myslíš, tak žiješ". Je v tom obrovský kus moudrosti.
Koho by zajímaly Michaeliny články o runách může si kliknout na následující řádky:
Věštění z run a runové amulety I.
Věštění z run a runové amulety II.
Ochranný amulet pro bezpečnou cestu.
Kouzlo pro získání pracovního místa.
Kouzlo lásky.

Michaela při výrobě runového amuletu.

První fotografie od Milana Malíčka zdroj

Druhá fotografie zdroj

O menhirech u Chlístova už jsem na blogu napsal lecos. Při naší poslední návštěvě tohoto tajemného místa jsme přímo v Chlístově, uvnitř autobusové zastávky, narazili na krásné obrázky a texty milovníka tohoto kraje jiřího Vocílky. Texty i malůvky vztahující se ke Chlístovu a menhirům jsem přefotil, abyste se mohli také pokochat.

V tomto článku bych vám rád ukázal několik zajímavých kamenů, které jsme potkali během naší cesty k obětnímu kameni a k dolmenu. Název Veletínské kameny není úplně přesný, neboť jejich rozptyl kolem této obce je značný, potřeboval jsem ale pro článek nějaké jednotící pojmenování.

První velmi hezký kámen jsme zahlédli přibližně v půli cesty mezi Chlístovským rozcestím a Veletínem. Pohled na něj se poutníkům odkryl díky hurikánu Kyril, který učinil z mnohých zdejších lesů bohůmžel paseky. Zašpičatělý kámen ihned upoutal naší pozornost. Běželi jsme si ho s Honzíkem hned prohlédnout zblízka a teprve u něj jsme si uvědomili jeho skutečnou velikost.

Na druhý kámen nás upozornila naše průvodkyně Kačenka. O tomto kameni, který stojí vzpřímeně mezi kmeny stromu se mluví jako o Veletínském menhiru. Ačkoli není ze silnice příliš vidět, byl prý objeven z okolo projíždějícího auta ženou, která cítila jeho sílu.

Další kameny jsme potkali na pastvině před samotou Buckovna. Ten na prvním obrázku stojí na pozemku odnepaměti a říká se mu, nevím proč, Soudný kámen. Ten druhý špičatější, který vypadá jako menhir je novodobý a byl vztyčen za účasti současného majitele pastvin.

Mezi obětním kamenem a dolmenem jsme narazili ještě na spoustu dalších zajímavých "kousků". Nejprve na pěkný špičák na pasece :

A potom na mnohé krásné kamenné útvary v lese. Na ukázku alespoň jeden z nich :

Když jsme se s Maruškou v květnu toulali po kopcovité krajině nad Jistebnicí našli jsme překrásné místo pro rituály. Vysoko v pastvinách, vedle tehdy kvetoucího hlohu jsme objevili velký plochý kámen, který se přímo nabízel jako oltář.

Dnes ráno jsme sbalili věci a vyrazili na toto místo s myšlenkou, že zde oslavíme letošní Lughnasadh. Když jsme se ale ke kameni a hlohu přiblížili, čekal nás tam elektrický ohradník a tahle cedulka :