NOVINKY :
.
Kontaktní e-mail : mikyhorozumy@seznam.cz
Dopředu ovšem upozorňuji, že NEPOSKYTUJI MAGICKÉ SLUŽBY, ANI PORADENSTVÍ A NEBUDU NA PODOBNÉ ŽÁDOSTI REAGOVAT. Děkuji za pochopení - Miky. Usmívající se

Září 2011

MŮJ ŽIVOT S DUCHY - Lon Milo DuQuette

29. září 2011 v 10:39 | Miky |  KNIHOVNIČKA

Když jsem si této knížečky všiml v Levných knihách poprvé, nestála mi ani za to, abych do ní nahlédl. Spokojil jsem se s letmým pohledem na obálku, a ten mě spolehlivě odradil. Na obrázku na deskách knihy totiž sedí šedovlasý pán v tmavém obleku a bílé košili s velkým prstenem na ruce. Vidím-li někoho v obleku, hned mi to evokuje čtyři kategorie lidí : jehovista, dealer, politik, nebo pracháč. Všechny čtyři kategorie jsou mi z různých důvodů protivné. Jsou to jistě předsudky, ale prostě to tak mám. Člověk z obálky zmíněné knihy na mě působil jako pracháč (asi ten prstenMrkající). V kombinaci s názvem knihy Můj život s duchy jsem si myslel, že jde o nějakého excentrického anglického džentlmena, který žije na starém rodinném sídle ve společnosti duchů svých aristokratických předků. Nic pro mě. Pak jsem si ale přečetl recenzi na tuto knihu u Kojota a došlo mi, že jsem se asi zmýlil. Když jsem si pak knihu za pouhých 29 Kč koupil a začetl se do ní, zjistil jsem, že jsem se zmýlil zatraceně.
Kniha je vlastně životopisem Lona Milo DuQuette, biskupa gnostické katolické církve, což je církevní odnož slavného magického řádu Ordo Templi Orientis. Nevím, jak je na tom DuQuette dnes, ale v mládí mezi pracháče rozhodně nepatřil. Naopak, v šedesátých letech se protloukal jako folkový zpěvák a hippík a pak byl dlouho bez práce a neměl pomalu ani na nájem a jídlo. Už začátek knihy, který se věnuje autorovu dětství je velmi zajímavý. Lon trpěl od narození Parthesovou chorobou, která mu zasáhla horní část stehenní kosti a tak musel většinu času prvních let svého života strávit na lůžku. Toto omezení vyvolalo v mysli malého chlapce spoustu velmi zajímavých mystických vizí. V další části knihy se dočteme o Lonových hippísáckých zážitcích ze šedesátých let. To bylo něco pro mě. O šedesátá léta, tehdejší muziku a alternativní kulturu se zajímám už roky. Také poslední a nejobsáhlejší část knihy, ale stojí za to. Zde nám autor popisuje své zážitky z mnohaleté magické praxe, kterou započal nejprve jako člen rosekruciánského řádu AMORC, poté pokračoval v Tradičním Martinistickém řádu a nakonec zakotvil a vypracoval se do vysoké funkce v Crowleyho řádu Ordo Templi Orientis.
Kniha je napsaná moc hezky. Z autorových slov, ač je v magických kruzích významnou osobností, čiší sympatická skromnost a celé je to vyprávěné s jemným humorem, který mě několikrát donutil při čtení vyprsknout nahlas smíchy. Četba knihy mě ale nakonec stejně znovu přesvědčila, že vysoká magie není nic pro mne. Ačkoli všechny ty mágy a hermetiky hluboce respektuji, cítím že mi ten hierarchický styl, který se projevuje ve všem od rozdělení úrovní vesmíru, přes kategorie archandělů, andělů a démonů, až po magikovo putování po výukových stupních, prostě nevyhovuje. S velkým napětím jsem v knize četl o evokacích a zaklínání duchů, ale i zde magik vystupuje z pozice autority zaštítěné nejvyšší bytostí, která ještě ke všemu nese v rámci kabalistické tradice všechna ta jména biblického despotického Boha. Magik samozřejmě vnímá tohoto Boha velmi odlišně od toho jak ho vnímají běžní křesťané, je to pro něj spíše nejvyšší princip, který je obsažen ve všem i v magikovi samotném, než ten starý diktátor Jehova, ale stejně… moje káva to není. Bližší mi pořád zůstává takové to přírodní rovnostářské "šamanství ". I tak jsem se ale u knihy náramně pobavil a ledacos se i dozvěděl. Člověk si při četbě klade otázku, zda jsou všichni ti duchové, které jako mágové, čarodějnice a šamani vidíme, slyšíme a cítíme, jen v našich hlavách, nebo jsou skuteční. Kniha mě znovu utvrdila v názoru, že jsou v našich hlavách a jsou zatraceně skuteční!

SEDĚT NA MOHYLÁCH...

28. září 2011 v 11:43 | Miky |  JINÉ

Irské legendy vyprávějí o božském rodu Tuatha Dé Dannon, který se po prohrané válce s Milesiany stáhnul do podsvětní říše. Branami do světa Tuatha Dé Dannonů jsou od té doby jeskyně, jezera a především pohřební mohyly. Vůdce Tuathů jménem Dagda přidělil prý vládu nad každou ze starých velkých mohyl jednomu ze svých potomků. Keltská legenda o tajemném národě, který žije skrytě v dutých kopcích, stojí patrně i v základech pověstí o vojsku, které spí v horách. Tyto pověsti jsou hojně rozšířeny také u mnoha našich kopců, jmenujme např. Blaník, Plešivec, nebo Boubín. Keltové chovali tato místa v úctě. Prostí lidé se jim raději vyhýbali, ale druidští čarodějové je vyhledávali a sedíc na mohylách vstupovali do kontaktu s bohy i se svými dávnými předky.
Se stejnou praxí se setkáváme i u Germánů. Zde bylo toto hledání vizí nazýváno termínem Utiseta, což lze přeložit jednoduše jako Sedět venku. Germánští čarodějové takto seděli na posvátných místech mlčky, nebo za zpěvu kouzelných písní celé hodiny. Mezi nejsilnější místa pro Utiseta řadili i Germáni pohřební mohyly. Sezením na mohylách, zpravidla přes noc, se navazoval kontakt s duchy mrtvých. Mistrem v této činnosti byl samotný bůh Ódin. Podle Snoriho Sturlusona vyhledával Ódin pohřebiště a popraviště a probouzel zde mrtvé. Stejný zdroj uvádí, že Ódin znal kouzelné písně, které otevíraly zem, hory, skály a mohyly. Podobně komunikuje se svou mrtvou matkou na její mohyle také eddický hrdina Svipdag : "Probuď se, Gróo, probuď se, matko, budím tě před mrtvých branou. Vzpomeň si jen, že sama vyzvalas syna k své mohyle." A Gróa odpovídá : "Co svírá srdce synáčku mému, jaké tě potkalo protivenství, že matku voláš, která v mohylu vešla a obydlí lidí opustila?" Svipdag vysvětlí matce svůj problém a ona ho naučí několik kouzelných písní, které mu v jeho strasti pomohou. Zde bych upozornil, že získávání kouzelných písní od pomocných duchů je velmi typický znak šamanské praxe v mnoha kulturách.



Včera jsem po dlouhé době zase vyrazil k mohylám u Dražiček. Ráno ještě ležela na celé krajině mlha, ale jak jsem se blížil k lesu začala se mlha trhat a objevilo se příjemné zářijové slunce. V lese bylo krásně. Paprsky slunce pronikali přes koruny stromů, které se začínají pomalu barvit do odstínů hnědé a žluté. Šlapal jsem tou rovnou lesní asfaltkou, která vede až k pohřebišti a nedočkavě ho vyhlížel v dáli. Když jsem dorazil na místo požádal jsem nejprve místní duchy o svolení chvíli tu zůstat. Byl jsem přijat velmi vlídně, dokonce jsem měl pocit, že už mě tu znají. Velmi mě potěšilo, že kamenný kruh dosud nikdo neponičil. Naopak! Kruh stále více zarůstá mechem a působí, jako by tu byl už roky. Očistil jsem se šalvějí a začal jsem připravovat obřad. Oslovil jsem v rituálu vládkyni mrtvých bohyni Hel a její služebníky strážkyni mostu Modgud a strážce brány Garma. Požádal jsem bohyni, aby mi dovolila mluvit s duchy a držela přitom zpátky ty se zlými úmysly. Jako oběť jsem jí nabídl tmavý koláč plný semen a černé pivo. Použil jsem také černou svíci, kterou jsem koupil loni na Mystice od Lindy Dragonari. Do země před oltář jsem zapíchl několik havraních per, jako symbol šamanského boha Ódina. Na severní kámen kruhu jsem položil oběti i pro mohylové duchy. Potom jsem vzal do ruky chřestidlo a více než hodinu jsem vytrvale chřestil. Chtělo by to vytrvat ještě déle, ale tolik času jsem bohužel neměl. I tak jsem ke konci své seance zřetelně prožíval změnu vnímání. Zvuk chřestidla se jakoby rozložil do několika poloh a já dokázal vnímat všechny najednou a přitom každou zvlášť. Věděl jsem, že nespím a přesto jsem celé své okolí prožíval tak nějak snově. Občas jsem měl pocit, že jsem zaznamenal v okolí kruhu nějaký pohyb. Vlevo ode mě jakoby někdo stál. Vnímal jsem tu postavu jako muže v šedých šatech splývajících až na zem s hlavou pokrytou nějakou bílou plachetkou. Prohlížel jsem si ho periferním zrakem a neodvažoval jsem se pootočit k němu hlavu, protože by mi vize pravděpodobně zmizela. To se nakonec, když jsem to nevydržel a podíval jsem se tím směrem, také potvrdilo. Všechno co jsem viděl a cítil (bylo toho víc, ale těžko se to popisuje), bylo vyloženě pokojné a bylo to velmi odlišné od toho, co jsem zde zažíval během svého loňského, špatně připraveného samhainového rituálu.
Po cca. hodině a čtvrt jsem své sezení a celý rituál ukončil a bylo mi to trochu líto, protože do stavu jakéhosi vytržení jsem se dostával skutečně až ke konci a vůbec se mi nechtělo to celé přerušovat.
O tradiční Utiseta tedy nešlo, to by vyžadovalo daleko více času, ale přesvědčil jsem se, že to funguje a těším se, že si to někdy zopakuji. Pohřebiště u Dražiček se v tomto ohledu jeví jako ideální místo.


Rozplývající se mlhy nad dražickým lesem.


Většina mohyl na pohřebišti stojí v pravidelných východo-západních řadách.





Oltář pro bohyni Hel.



MABON 2011

23. září 2011 v 21:56 | Miky |  KOLO ROKU


Letošní rituál podzimní rovnodennosti jsem věnoval bohyni Nerthus. V podvečer jsem vyrazil do bývalého jablečného sadu, který je kousek za naším sídlištěm. Děkoval jsem bohyni za její přízeň a bohatou úrodu země, která nás všechny sytí. V oběť jsem jí nabídl mléko a med a připil jsem jí ovocným vínem. Zapálil jsem tři vonné tyčinky. Jednu duchům místa, jednu předkům a jednu bohům. Pak už jsem jen za zvuku chřestidla sledoval jak se nad krajinu snáší tma. Když jsem pak nakoukl pod kámen, který ležel vedle oltářního stromu, objevil jsem tři krásné slepýše, kteří pod ním v klidu spali. Nádherný symbol přicházejícího podzimu. Opatrně jsem kámen zase přiklopil.















O WICCANSKÉM REDE

20. září 2011 v 10:39 | Miky |  ZAMYŠLENÍ
Nedlouho potom, co byly v Anglii v roce 1951 zrušeny poslední zastaralé zákony proti čarodějnictví, představil amatérský archeolog a penzionovaný britský úředník Gerald Gardner na veřejnosti své čarodějnické společenství, které vstoupilo ve známost jako Wicca. Ačkoli byla Wicca původně prezentována ,jako starobylý čarodějnický kult s nepřerušenou mnohasetletou tradicí, je nám dnes jasné, že bylo toto náboženství z větší části vytvořeno samotným Gardnerem. Gerald Gardner využil svých předchozích okultních znalostí a zkušeností, spojil dohromady prvky lidového čarodějnictví, pohanského folkloru a evropských magických řádů a vytvořil tak, jak se dnes říká, "moderní pohanské čarodějnictví se starověkými kořeny." Jedním z Gardnerových cílů bylo také očistit čarodějství od špatné pověsti. V padesátých letech minulého století si mnoho lidí stále ještě představovalo čarodějnici pouze jako skrznaskrz špatnou osobu, která nemá na práci nic lepšího, než uctívat Satana, očarovávat dobytek a metat na lidi kletby. Gardner proto upravil jeden ze slavných výroků britského mága Aleistera Crowleye a prohlásil že základním pravidlem všech čarodějnic je takzvané Wiccanské Rede, které říká : "Dělej co chceš, pokud to nikomu neuškodí!" Gardnerovou snahou zjevně bylo představit čarodějnici jako osobu, která spíše pomáhá, než škodí. Obecně vzato je to tak. Hlavním posláním kmenových šamanů a vesnických čarodějnic všech dob skutečně bylo svému lidu pomáhat. Šamani léčili nemoci, hledali ztracené předměty a magickou cestou pomáhali lovcům v úspěšném lovu. Čarodějnice připravovaly rostlinné léky, pomáhaly při porodech, vyráběly ochranné magické předměty apod. Až potud je to pravda. Nebyla by to ale pravda celá, kdybychom také nepřipomněli keltské čarodějky, které stály na pobřeží a sesílaly kletby na Caesarovy lodě během římské invaze do Británie. Součástí šamanské i čarodějnické praxe bylo také odedávna pomáhat svému kmeni v boji proti nepříteli. Tady se už evidentně o nějakou "bílou" magii nejedná. Vesnická čarodějnice mohla také samozřejmě někomu pomoci s jeho osobní mstou, byli bychom naivní, kdybychom to popírali. Každá čarodějnice ovšem takovým jednáním vždy vstupovala na tenký led. Převládlo-li totiž uprostřed daného společenství přesvědčení, že je čarodějka zlá a nebezpečná, mohli se s ní lidé krutě vypořádat. Nejeden čaroděj byl jistě zabit i v dobách dávno před inkvizicí. Většina současných čarodějnic buď negativní magii pro své klienty neprovádí vůbec, nebo jim to alespoň zkouší rozmluvit. Zkušenost je totiž taková, že vědomé použití magie ke zlým účelům se člověku v dalším žití nějakým způsobem vymstí. Jsou i mágové a čarodějnice jež tvrdí, že to mají zmáknuté a nic se jim nemůže stát, já ale o tom jejich zmáknutí dost pochybuji.
Wiccanskému rede je dnes často vyčítáno že je příliš vzdálené realitě a něco na tom bude. Vždyť každé naše konání vždy někomu prospívá a jinému zase škodí. Neškodit prostě nelze. Navíc, postavit se i silou nebo magií protivníkovi, který má snahu ublížit nám, nebo našim blízkým, je z mého pohledu to nejlepší, co můžeme udělat. Má tedy Wiccanské Rede vůbec nějaký smysl? Sám pro sebe ho vnímám jako určitý ideál, který mě směřuje k dobru a zodpovědnosti za své činy. Co je ale tím dobrem a co zlem je vždycky otázka. Pokud se vám nabízí rychlá odpověď, zkuste se vždy raději ještě jednou zamyslet. Vždyť i ten středověký inkvizitor, Hitler, Stalin, nebo Mao Ce-tung konali ze svého úhlu pohledu vlastně dobro. Jen málokdo chce být skutečně programově zlý. A právě v tomhle vidím u Wiccanského Rede jeho největší sílu. Rede vám neříká, co je zlo a co dobro, neoznačuje vám "třídního" nepřítele, říká pouze : "dělej co chceš, ale přemýšlej nad tím!"


SETKÁNÍ S VYDROU

16. září 2011 v 16:00 | Miky |  JINÉ

Pamatujete se ještě na Kejchala? No jasně, je to ten kamarád se kterým jsme v červnu na tankodromu pozorovali listonohy. Tak právě tenhle Kejchal se mi předevčírem telefonicky ozval : "Miky, měl bych pro tebe dobrej tip." A pak mi popsal místo na tankodromu, kde předchozího dne více jak hodinu pozoroval vydru. Místo o kterém Kejchal mluvil dobře znám a tak jsme se s Maruškou hned včera ráno vydali na tankáč. Jen co jsme ale vyšli z domu, uslyšeli jsme tlumený zvuk vzdálené střelby ze samopalu, který se ozvěnou odrážel mezi paneláky. Bylo nám jasné, že na tankodromu se právě cvičí.
Odložili jsme svou cestu tedy na dnešek. Maruška se ale ráno dala do dlouho odkládaného úklidu fotografií a tak jsem nakonec vyrazil sám. Na kraji tankodromu jsem se zastavil abych se pomodlil k duchům místa. Použil jsem něco na způsob modlitby: "Kráčím vaším směrem" a přidal k tomu ještě zvláštní modlitbu k duchovi vydry, protože to, že Kejchal někde před třemi dny viděl vydru, samozřejmě neznamená, že jí tam musím dneska potkat i já. Když jsem se přiblížil k doporučenému místu, zpomalil jsem a našlapoval jsem ve svých těžkých botách jak nelehčeji to šlo. Jen co se mi ale odkryl výhled na vodní hladinu, rozhrnulo se rákosí a do rybníčku přímo přede mnou vklouzla vydra. Že to půjde takhle dobře jsem opravdu nečekal. Vydra se potápěla a zase vynořovala na různých místech a vypadalo to, že si se mnou nedělá žádné starosti. Zkusil jsem se tedy postavit vykouknout z křoví a dvakrát jsem ji vyfotil. Vydra zaplula pod hladinu a vynořila se o pěkný kus dál. Vypadalo to, že chytila rybu. Přesunul jsem se abych na ni lépe viděl, ale schovala se mrška do vrbového roští. Slyšel jsem jak mlaská a funí, ale nakonec všechno ustalo a vydra byla fuč. Posadil jsem se tedy na břeh, že jako počkám. Nikam jsem přeci nechvátal a bylo krásně. Pozoruju vodní hladinu a naslouchám rozličným zvukům. Je toho slyšet opravdu hodně; zvláštní a takřka pravidelné loupání v rákosinách, šumot křídel vážek, občasné žbluňknutí vody - asi rybky, nebo žáby. Za chvíli se dostávám do lehce meditačního stavu. Asi po dvaceti minutách se ozval nějaký podezřelý zvuk kousek ve stráňce pode mnou. Že by vydra? Ale ne, necelé dva metry od mých nohou vylézá z travin chřástal vodní. Koukáme se na sebe překvapeně. Chřástal možná dokonce zděšeně, šup a za hlasitého pípání zdrhl pryč. Viděl jsem tohoto skrytě žijícího vzácného opeřence teprve podruhé v životě, takže skoro tak dobrý jako vydra, ale jenom skoro.


Chřástala se mi vyfotit nepodařilo, tak jsem si vypůjčil obrázek ze stránek Přírodainfo.cz


A tak zase sedím koukám a naslouchám. Když se ale vydra ani po dalších dvaceti minutách neobjeví, rozhoduji se odejít pryč.
Toulám se chvíli tankáčem, pozoruju žabky v loužích a najednou se ocitám u kamene, u kterého jsme na jaře s Maruškou slavili Beltine. Paprsky slunce pronikají skrze koruny stromů a zlehka se dotýkají našeho posvátného kruhu. Nechal jsem v úctě na kameni jablko, vonné tyčinky a trochu šalvěje a vydal jsem se obloukem zpátky k vydřímu rybníčku. Opět zlehka našlapuji a opět se přede mnou zakrátko objeví vydra. Je krásná! Přepravuji si foťák, vypadá to nadějně. V tom ale vidím jak zleva po cestě kráčí nějaký muž. Byl to sympaťák ,zastavil se na kus řeči. Ukázal jsem mu na displeji fotoaparátu své rozmazané fotky vydry a on mi vyprávěl, jak viděl před třemi roky dole u řeky ledňáčka. Od té doby ho pořád vyhlíží a nic. Vydra se samozřejmě vypařila, protože dva chlápci rozplývající se nad krásami přírody, to už na ní bylo moc. Co se dá dělat, tak možná zase někdy příště.

Vydří loviště.



Vydra přímo proti mě.



Místo, kde jsme s Maruškou na jaře slavili Beltine.

BLANÍK - VEŘEJOVÁ SKÁLA

15. září 2011 v 0:07 | Miky |  POSVÁTNÁ MÍSTA

Na bájném Blaníku jsme byli s Maruškou už po třetí ,ale teprve při naší předvčerejší návštěvě jsme se podívali také k Veřejové skále, která podle pověstí skrývá magický vchod do nitra hory. Skála, kterou jsem znal dosud pouze z fotografií, je ve skutečnosti mnohem větší, než se z obrázků zdá. Líbil se mi její povrch plný důlků. Ač kamenná, připomínala mi dřevěné sochy se stopami po řezbářově dlátě. Krásné místo! Shodli jsme se s Maruškou, že atmosféra hory se dá u Veřejové skály nasát lépe, než na samotném vrcholu, kde stojí rozhledna a kde je stále plno turistů. Nahoře na skále jsme našli zbytek svíčky a rozdrolené zbytky levandule, možná tu někdo před námi uctil duchy místa. Ve stráni nad skálou se dochovaly dva souběžné valy, jejichž původ a účel je nejasný. Ze strategického hlediska jsou valy bezúčelné. Jedno z mnoha tajemství hory...

Veřejová skála







Kresba rytíře na Veřejové skále.


Valy před Veřejovou skálou.





Na vrchol Blaníku jsme samozřejmě vylezli také. Byl jsem tentokrát vybaven plánkem keltského opevnění a tak jsem nadšeně chodil kolem dokola a s papírem v ruce porovnával terén s obrázkem na plánku. Bylo to fajn, protože se mi velkou část vnějších i vnitřních valů skutečně podařilo identifikovat. Mnoho badatelů předpokládá, že se na Blaníku nacházela dávná keltská svatyně. Podle Václava Cílka tomu nasvědčuje už samotný půdorys valů, který místy připomíná keltské posvátné okrsky zvané "Viecreckschanze". Svaté a legendami opředené místo to bylo i ve středověku, kdy sem podle svědectví Jana Husa chodili lidé uctívat svaté, kteří spí v hoře. Kazatel z Betlémské kaple byl touto modloslužbou pobouřen a vyčítal lidem, že duchy hory nejen ctí, ale staví jim tu z kamenů jakýsi chrám.
Blaník je prostě perfektní. Líbila se nám i z kamene vytesaná socha rytíře, která tu při naší minulé návštěvě ještě nebyla. Kamenná hlava vystupující ze svahu bukového lesa vypadá jako socha pohanského boha a myslím že se do toho prostředí opravdu hodí.


Vnější val keltského opevnění Blaníku.





Kamenná hlava rytíře.


PAGAN PRIDE DAY 2011

12. září 2011 v 18:39 | Miky |  JINÉ


Tuto neděli se v Centrálním Parku v Praze - Podolí koná PAGAN PRIDE DAY. Akce, která se ve světě pořádá již řadu let, proběhne u nás v ČR teprve podruhé. Pro pohany je tato akce především příležitostí se setkat a propagovat svou víru na veřejnosti. Program, jehož součástí budou různé workshopy a prezentace jednotlivých českých pohanských sdružení, začíná ve 14.hodin. Na závěr se počítá s otevřeným společným rituálem. Vstup na akci je zdarma, ale bude vítáno přispějete-li nějakým dárkem do potravinové sbírky pro zvířata ze stanice pro ohrožené živočichy ve Vlašimi.
Plánoval jsem, že se letos zúčastním. Chtěl jsem si ještě před akcí projít areál bájného Vyšehradu, který je od místa konání nedaleko. V tuto chvíli už vím, že mi to nevyjde. Pokud to ale nemáte daleko a netlačí vás nějaký jiný program, jděte se určitě podívat. Myslím, že to bude pěkné. Mrkněte se na reportáž Ohnivého kruhu z loňského ročníku.
Loni byl touto dobou k dispozici k akci letáček. Letos ta propagace nějak vázne a tak jsem malinko upravil jeden svůj starší obrázek a nabízím ho tu k volnému šíření. Není to sice nic moc, ale aspoň něco.





RANNÍ MODLITBA

12. září 2011 v 8:39 | Miky |  KNIHA STÍNŮ

NA POČÁTKU TOHOTO DNE
ZDRAVÍM VELKÉ TAJEMSTVÍ
SÍLY VŠECH SMĚRŮ
A SVÉ PŘEDKY
ZDRAVÍM I MOCNOU FREYU
KRÁSNOU PANÍ SESSRUMNI A FOLKVANGU
VELKOU MATKU VŠECH ČARODĚJNIC A ČARODĚJŮ
ZDRAVÍM TAKÉ ÓDINA
VLÁDCE VALHALLY A ÁSGARDU
VELKÉHO OTCE VŠECH ČARODĚJŮ A ČARODĚJNIC
ZDRAVÍM I MOCNÉ RUNOVÉ DUCHY

BOHOVÉ A DUCHOVÉ MÝCH PŘEDKŮ
ŽÁDÁM VÁS DNES Z TOHOTO MÍSTA
O VAŠÍ POMOC A POŽEHNÁNÍ NA MÉ CESTĚ
DOPŘEJTE MI POCÍTIT VAŠÍ PŘÍTOMNOST A POŽEHNÁNÍ
BOHOVÉ A DUCHOVÉ MÝCH PŘEDKŮ
KÉŽ VAŠE SLÁVA NEBUDE NIKDY ZAPOMENUTA!






INTERNETOVÉ COVENY

11. září 2011 v 9:11 | Miky |  JINÉ

Legenda českých wiccanů Jakub Achrer Zahrada uvedl kdysi ve výčtu chyb, kterých se jako čaroděj-nováček dopustil, také založení internetového covenu. Ze zpětného pohledu to hodnotil jako nehoráznou kravinu a každého od podobných nápadů zrazoval. Nevím jestli bych to nazval jako Zahrada přímo kravinou, protože proti virtuálnímu spojení a vzájemné podpoře podobně smýšlejících jedinců nic nemám, je ale jasné, že opravdový coven na webu vytvořit nelze. Virtuální coven bude vždycky jen náhražkou, která se skutečnému čarodějnému společenství nemůže rovnat. Bude to něco, jako například virtuální manželství - to nejpodstatnější bude chybět. Přesto mi internetová čarodějnická společenstva v zásadě proti mysli nejsou. Představují prostě určitý druh komunikace mezi názorově blízkými lidmi, kteří třeba jinak nemají možnost se sejít a pokud je řídí schopní lidé mohou se z toho vyvinout i docela prospěšné projekty. Jednou z takových úspěšných virtuálních wiccanských skupin je např. společenství The Children of Artemis (Děti Artemidy), vedené čarodějkou Elen Hawke. Na českém webu jsem v poslední době zaznamenal tři nedávno vzniklé internetové coveny.
Prvním z nich je společenství, které si říká Čarokruh. Duší tohoto společenství je kartář a čaroděj Ondřej Skála, který vystupuje pod jménem André Skalon. Ačkoli je Čarokruh prezentován jako Uzavřený Neregistrovaný coven, bylo mi po několika mých komentářích sděleno, že coven funguje víceméně virtuálně, přijímá nové členy a že mám-li zájem, mohu se přidat. Z webových stránek vyplívá, že Čarokruh hodně čerpá z Bucklandovi Velké učebnice čarodějství a magie a je zaměřen na dobro lásku a pozitivní magii. Na můj dotaz, co by se ode mne jako od člena očekávalo a co můžu od společenství čekat já, jsem nedostal odpověď.
Dalším zajímavým spolkem je Zlatý chrám modrých čarodějů. Společenství se prezentuje jako coven eklektické Wiccy, který se skládá ze dvou částí, vnějšího a vnitřního kruhu. Vnitřní kruh je uzavřený a v současné době nepřijímá nové členy, vnější kruh je volně přístupný a funguje jako virtuální coven, který komunikuje prostřednictvím diskusního fóra a e-mailu. Zlatý chrám plánuje na svých stránkách zpřístupnit svoji Knihu stínů a spustit on-line kurz pro nováčky. Pokud se mu to povede, bude to na naší scéně docela přelomová záležitost.
Posledním virtuálním společenstvím, na které jsem narazil je Coven Arachnne. Společenství je přístupné všem, kteří se hlásí k wicce a magii a jsou ochotni se podělit o své myšlenky. Toto sdílení se děje především prostřednictvím společného blogu, kde členové zveřejňují své články. Jedinou podmínkou členství je věk nad 15 let a opravdový zájem o věc. V současné době má Coven Arachnne čtyři členy. Články, které jsem stačil pročíst jsou mi docela sympatické.
Všechna vyjmenovaná společenství jsou dosud mladá a trpí jistě svými dětskými nemocemi, jenom čas může ukázat jestli se jedná o pouhé plácnutí do vody, nebo se z toho zrodí něco víc. Největší náběh k tomu má asi Zlatý chrám. Přál bych to ale ze srdce všem.

MAYSKÁ PROROCTVÍ A ROK 2012

10. září 2011 v 13:36 | Miky |  ZAMYŠLENÍ

O apokalypse, která má údajně nastat 21.12.2012 slyšel snad už úplně každý. A jak se zvolna k tomuto datu blížíme budeme o ní slyšet pravděpodobně, čím dál častěji a hlasitěji. Zajdete-li dnes do knihkupectví, nebo novinového stánku jistě brzy objevíte několik knih, nebo článků, které se touto záležitostí zabývají. Je to velký byznys. Objeví-li se totiž na nějakém produktu slovo Mayové a letopočet 2012, tak pravděpodobnost, že bude prodán prudce stoupá. Mayská proroctví jsou v tomto ohledu hádám dneska už možná úspěšnější než Harry Potter, nebo Šmoulové.
Smutné je, že veškerý humbuk kolem zimního slunovratu 2012 je s největší pravděpodobností založen na chybném přepočtu. Mayský kalendář je totiž velice složitý systém čtyř vzájemně se překrývajících cyklu a sladit ho s kalendářem, který dnes používáme my není vůbec snadné. Aby to bylo možné, muselo by se v obou kalendářích najít zaznamenané nějaké jednoznačně shodné datum. Muselo by jít o nějakou potvrzenou historickou událost nebo jedinečný astronomický úkaz. Přestože se v tzv. Drážďanském kodexu (předkolumbovském mayském literárním díle) vyskytuje poměrně velké množství astronomických údajů, které by mohly teoreticky pomoci, nabízí se badatelům bohužel celá řada možností. Varianta podle které končí Velký počet Mayského kalendáře rokem 2012 je pouze jedna z cca. padesáti a zdá se, že to není zrovna tou nejpřesnější. Mnoho badatelů se dnes přiklání k názoru, že Mayský kalendář skončí spíše až v roce 2116. Příznivci záhad a apokalyptických scénářů jsou však k těmto informacím většinou hluší. Všechno už je moc rozjeté a lidi se na konec světa paradoxně vlastně těší. Dobře to ve svém nedávném článku popsal Skeevee.
Další smutnou věcí je, že drtivou většinu všech knih a dalších publikací, které se Mayským kalendářem a mayskými proroctvími zabývají nenapsali Mayové, ale bílí, rádoby odborníci na věci esoterické. Tito "znalci" mixují mayskou kulturu, které příliš nerozumí s Nosterdamem, Atlantidou a kdovíčím ještě a necitlivě tak manipulují s mayským kulturním a duchovním dědictvím. Dnešní potomci starých Mayů jsou z toho docela nešťastní. Sami Mayové totiž nevnímají ukončení svého kalendáře jako konec světa, ale jako přechod z jednoho historického období do druhého. Měl by to být posvátný čas změn a očišťování země. Mluví-li tedy někdo v souvislosti s Mayským kalendářem o apokalypse a totálním zničení zeměkoule, nemá to s mayskými proroctvími nic společného.
Odmyslíme-li si ale všechen ten humbuk okolo a možnost špatného přepočtu, musíme uznat, že nás mayská proroctví o přechodu do jiného věku zastihla v době, kdy se mnohé věci doopravdy mění a spousta z nás má obavy z budoucnosti. Právě to je také jistě jeden z důvodů proč mají tato proroctví v tzv. západním civilizovaném světě tak silnou odezvu a proč jim mnoho lidí naslouchá. Bez ohledu na to, jestli to nějak souvisí s kalendářem Mayů, se náš svět zmítá v ekonomické krizi, která se pravděpodobně brzy ještě prohloubí. Státy vyspělého světa jsou dramaticky zadlužené a náš sociální a ekonomický systém se zjevně hroutí. Zároveň s tím probíhají také změny klimatu a jejich dopad na náš život je čím dál zjevnější. Mayové tvrdí, že jsou tyto změny příležitostí pro lidstvo začít znovu jinak a lépe. Někteří esoterici dokonce mluví o přestupu lidstva do nové vyšší dimenze a tvrdí jak už cítí ty úžasné vibrace. Já bych tomu věřil moc rád, ale přiznám se, že jsem v tomto ohledu spíše pesimista. Historie nám totiž ukazuje, že v minulosti měli lidé v podobných okamžicích většinou spíš tendenci semknout se kolem diktátorů nabízejících spásu a najít si nějakého viníka k lynčování. Velmi dobře se nám dnes nabízí například Romové, nebo Arabové. Indiánská výzva k vnitřní transformaci a přeorientování hodnot je určitě namístě a já si myslím, že ke změnám hodnot ve společnosti asi dojde. Jenom se obávám, že ten posun nebude vždycky zrovna pozitivním směrem.



O PŘÍSTUPU K POHANSKÝM BOHYNÍM A BOHŮM

9. září 2011 v 8:36 | Miky |  ZAMYŠLENÍ
Je tomu zhruba 13let, co se s větší, či menší intenzitou zabývám wiccou a přibližně rok, co jsem doma vytvořil runový oltář a začal ctít germánské bohy. Dříve než jsem se vydal pohanskou stezkou, byl jsem několik let křesťanem a uctíval trojjediného Boha. Způsob kterým dnes přistupuji k pohanským bohům a bohyním je ale na hony vzdálený způsobu, kterým jsem kdysi ctil boha křesťanského. Jako křesťan jsem se před svým Bohem neustále kořil. Učili mne, že za všechno dobré co jsem v životě udělal vděčím jedině Bohu a za všechno zlé co jsem provedl si můžu sám. Všechna čest, moc i sláva patří Bohu a přivlastnit si jakoukoli svojí dobrou vlastnost, jako skutečně svojí vlastní, by byla pýcha. Vzpomínám si jak nám bratr kazatel (kterého si jinak jako člověka dodnes vážím) říkal, že nemáme mít sebevědomí, ale Tebevědomí. Žádoucí přístup k Bohu byl pouze ten se skloněnou hlavou a bezvýhradnou odevzdaností. : "Ne má vůle, ale tvá vůle se Bože staň." Jednou mě v modlitebně hledal můj nevěřící kamarád a když vešel zrovna se zpívala píseň : "Nyní pokloňme se před Králem, klekněme před naším Stvořitelem, vždyť On je náš Bůh a my jsme ovce pastvin Jeho. Stádem jenž On sám vodí, rukou svou On sám vodí." Můj kamarád a kolega z práce, který byl shodou okolností ještě anarchista, byl zděšen. Jestli se něčeho hrozil, tak to byli lidé s náturou ovcí a stáda bez vlastní vůle, kteří se nechávají ovládat diktátory a tady jich najednou viděl plný sál.Mrkající Já jsem se však kořil před Bohem dobrovolně a rád. Bible mi přeci na mnoha místech dosvědčovala, že padnout před Bohem tváří k zemi a vidět sama sebe jako nehodného hříšníka je ten nejsprávnější přístup, který mohu zvolit. Bůh se přece staví proti pyšným, avšak pokorným dává milost (1.Petr.5/5). U pohanských bohů je to trochu jiné. Kdybych s postojem, nehodného hříšníka, žadonícího o milost přistoupil před Ódina, s největší pravděpodobností bych se setkal s jeho pohrdáním. Ódin a mnozí další pohanští bohové vás totiž nechtějí vidět jako plazícího se červa, ale jako hrdou lidskou bytost. Mnohem více než patolízalství a závislost, ocení vaši odvahu a samostatné rozhodování. Následování pohanských bohů je spíše o partnerství a vzájemném respektu, než o Pastýři a o ovcích.
V desateru přikázání stojí : "Nebudeš mít jiného boha mimo mne! Nezobrazíš si boha zpodobněním ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující." Biblický Bůh si od svých vyznavačů nárokuje veškerou úctu a nehodlá se o ni s nikým a ničím dělit. Pohan svou úctu naproti tomu dělí mezi mnoho bohů a bohyní, modlí se ke stromům a pramenům i ke svým předkům. Necítí se být bytostí narušenou dědičným hříchem, je prostě tím ,čím je. Má svoji světlou i temnou stránku, stejně jako veškerá příroda kolem něj a za své lidství se nemusí stydět. A přesně tak nás vidí i pohanští bohové. Přistupujeme-li tedy k pohanským bohům, nemusíme si sypat hlavu popelem a ponižovat se. Můžeme před nimi stát zpříma a s hlavou vztyčenou. Někteří z nich dají před servilní adorací dokonce přednost tomu, když si je budete trochu dobírat. Každopádně se dá říci, že co bohyně a co bůh, to také jiná osobnost a jiná povaha. S univerzálním přístupem pokorného hříšníka si při práci s pohanskými panteony rozhodně nevystačíte.




ÚCTA K DUCHŮM MÍSTA

6. září 2011 v 9:33 | Miky |  ZAMYŠLENÍ
Provádíte někdy své rituály, nebo meditace ve volné přírodě? Pokud ano, pak je jistě správné před začátkem rituálu oslovit duchy místa, které jste si ke svému konání vybrali a nabídnout jim nějaký, alespoň symbolický dar. Vaše modlitba může znít například takto:
"Zdravím vás bytosti a duchové tohoto místa. Přicházím v míru a s přátelskými úmysly. S úctou Vás žádám ,abyste přijali mé dary a dovolili mi chvíli pobýt ve vaší přítomnosti."
Pokud skutečně přicházíte s úctou, budou pravděpodobně místní bytosti k vaší přítomnosti vstřícné. Cítíte-li ale po své modlitbě a nabídnuté oběti neklid a nesouhlas, sbalte raději fidlátka a zkuste to jinde. Věřím že postoj respektu a úcty k duchům místa je pro naší pohanskou praxi zásadní. Bez tohoto postoje si můžeme klidně navlékat obřadní pláště, věšet na krk pentagramy a Thorova kladiva, ale ve skutečnosti se naše činnost nebude příliš lišit od činnosti lidí, kteří si chodí do lesa zahrát např. paintball, anebo třeba zajezdit na čtyřkolce. Pokud se chceme přiblížit myšlení a praxi našich pohanských předků, musíme začít přistupovat k duchům a přírodním silám jako k reálným a svébytným entitám, musíme naslouchat jich hlasu a respektovat jejich prostor. V opačném případě budeme v krajině pouze vetřelci, kteří provozují své podivné hobby a uspokojují své vlastní ego.



GERMÁNI (dokument)

4. září 2011 v 7:48 | Miky |  FILMY


Díky Dragonovi a jeho komentáři pod mým článkem o Čertově břemeni jsem měl možnost konečně shlédnout čtyřdílnou sérii dokumentů Germáni, kterou jsem v době kdy byla vysílána na ČT 2 propásl.
První díl s názvem Barbaři proti Římu začíná v roce 58 před n.l. ,kdy se Římané poprvé střetli s Germány, konkrétně s kmenem Suebů, vedeným náčelníkem Ariovistem. Římané nejprve Sueby vyzvali, aby odtáhli a bez boje jim vyklidili území. Ariovist se jim samozřejmě vysmál. Prohlásil že Suebové byli v této zemi první a že ji budou bránit. Římané se poté pokoušeli několik dní Sueby vyprovokovat k bitvě na otevřeném poli, kde byli díky své taktice a výcviku ve velké výhodě. Suebové ale vyčkávali, neboť je jejich vědma varovala, že nesmí bojovat dříve, než nastane novoluní. Šestého dne, ale germánští bojovníci odmítli již více římské provokace a výsměšky snášet a vyrazili do boje. Kněžka je již nedokázala zadržet. Následky byly katastrofické, Suebové byli naprosto rozdrceni. Od té chvíle se řeka Rýn stala hranicí mezi územím ovládaným Římem a územím které Římané nazvali Germánie.


Vědma přináší oběť bohyni Nerthus.


Dokumentaristé si dovolili trochu zaspekulovat a vypráví dále příběh zmíněné kněžky, která jako jedna z mála bitvu přežila. Za Rýnem se přidala ke kmeni Cherusků a žila s nimi pokojně bezmála 50 let. Na sklonku jejího života však začali za Rýn opět pronikat Římané. Nejprve je vedl římský válečník Drůsus a později, po jeho smrti Drůsuv bratr, schopný diplomat Tibérius. Strategie "cukr a bič", tedy na jedné straně válečná hrozba a na straně druhé výhody plynoucí z římského spojenectví se nakonec ukázala úspěšnou a čím dál více kmenů končilo pod Římskou nadvládou. Roku 8 před n.l. se Římanům vzdali i Cheruskové. Kníže Cherusků pak musel poslat svého syna Armínia jako rukojmí na převýchovu do Říma k císařskému dvoru a právě tímto okamžikem končí první díl.


Vědma utíká před Římany za řeku Rýn.


Druhý díl Bitva v Teutoburském lese začíná návratem Armínia do vlasti. Dvacet let strávil v Římě, kde dokonale poznal tamější kulturu i vojenskou taktiku. Arminius se dobře osvědčil v římské armádě a tak byl povýšen do stavu římského rytíře, což byla po senátorovi nejvyšší římská hodnost. Po návratu do vlasti Cherusků, ale Arminius spatřuje porobu svého lidu a rozhodne se sjednotit kmeny a Římanům se postavit. Armínius věděl, že v otevřeném poli nemají Germáni proti dobře vycvičenému vojsku šanci a tak lstí vylákal místodržícího Vara a jeho tři legie do Teutoburského lesa. Římský místodržící Varus mladému Arminiovi, jakožto římskému rytíři, důvěřoval a nechal se jím proto vést. Armínius tvrdil, že armádu dovede na místo, kde musí Římané potlačit germánskou vzpouru a zatím zavedl 30 000 římských legionářů do pasti. Pochodující kolona se v lese na úzké cestě musela roztáhnout do délky několika kilometrů, když Germáni zaútočili, nemohli Římané zaujmout svá obvyklá bojová postavení. Germáni římské legie naprosto rozdrtili. V roce 16 po Kristu se Řím z Germánie stáhnul. Armínius se stal uznávaným vůdcem. Nárokoval si ale pozici samovládce a požadoval od ostatních kmenových vůdců absolutní poslušnost, což se podobalo více v římské, než germánské tradici. Touha po moci se Armíniovi nakonec stala osudnou. Germánští kmenoví vůdcové si vážili své nezávislosti a Armínius se jim stal trnem v oku. Ve věku sedmatřiceti let ho nakonec zavraždil jeden jeho blízký příbuzný. Zásluha na vítězství v Teutoburském lese už ale Armíniovi navěky zůstala. Od této drtivé porážky už Římané Germánii nikdy zcela neovládli.


Publius Quinctilius Varus, římský místodžící v Germánii.


Armínius, germánský vůdce z bitvy v Teutoburském lese.


Třetí díl Pax Romana popisuje život v Germánii ve třetím století. Řím vystavěl na hranici s Germánii na kilometry se táhnoucí val se soustavou bran a strážních věží zvaný Limes. Římané rezignovali na další rozšiřování říše, opevnili se za valem a skrze Limes kontrolovali nejen výpady barbarů, ale také pohyb zboží. Germánští kupci mohli po zaplacení cla vstoupit za val a s Římany obchodovat. Germánská šlechta toužila po luxusním zboží z Říma a neváhala za něj platit ani otroky, které tvořili váleční zajatci ze sousedních kmenů. Jedním z takových otroků je i hrdina třetího pokračování, smyšlený germánský válečník Gryfó, jehož osudy v tomto díle sledujeme.


Chlodvíkův pobočník.

Čtvrté pokračování s názvem Ve znamení kříže vypráví o postupné christianizaci původně pohanských germánských kmenů. Zlomovým okamžikem v této záležitosti bylo obrácení krále Franků Chlodvíka, který se přiklonil ke křesťanství roku 496, během bitvy s kmenem Alemanů. Frankové prohrávali a tak se zoufalý Chlodvík obrátil na Krista a slíbil mu věrnost, pokud mu dá vítězství. Frankové nakonec doopravdy zvítězili a Chlodvík se tak stal křesťanem. Král Chlodvík a s ním jeho 3000 bojovníků se pak nechalo hromadně pokřtít v Remeši. Francká říše se pod Chlodvíkovým vedením rozšířila a stala se evropskou velmocí. Tím započala éra christianizace germánských kmenů, kterou dovršil o tři století později další z franckých králů Karel Veliký. Někteří přestoupili na novou víru dobrovolně, jiní byli donuceni mečem. Mnoho posvátných stromů a hájů padlo pod křesťanskými sekyrami a na místech pohanských svatyní vyrůstaly nové svatostánky zasvěcené Krisu a křesťanským svatým. Tvář Evropy byla natrvalo změněna.
Dokument považuji za povedený a každému jeho shlédnutí vřele doporučuji. Z pohledu pohana se mi zdál nejzajímavější hned první díl, který sleduje osud germánské vědmy. Pro českého diváka bude jistě překvapení, že v mnohých tvářích z filmu pozná naše domácí herce.



Germánský pohřeb.


Obrázky v článku pocházejí ze stránek ČT.