NOVINKY :
.
Kontaktní e-mail : mikyhorozumy@seznam.cz
Dopředu ovšem upozorňuji, že NEPOSKYTUJI MAGICKÉ SLUŽBY, ANI PORADENSTVÍ A NEBUDU NA PODOBNÉ ŽÁDOSTI REAGOVAT. Děkuji za pochopení - Miky. Usmívající se

Říjen 2011

BERSERKOVÉ A ULFHEDNAŘI

29. října 2011 v 15:09 | Miky |  JINÉ



Ve svém článku o Ódinovi, havranech a vlcích jsem se zapomněl zmínit o Ulfhednarech, zvláštním spolku válečníků, zasvěcených Ódinovi, kteří se odívali do vlčích kůží. Ulfhednaři se často dávají do souvislosti s Berserky a dnes nám vlastně není úplně jasné jestli se jednalo o dva velmi podobné spolky, nebo o jeden jediný, známý pod dvěma různými názvy. Berserkové patřili mezi velmi obávané bojovníky. Je známo, že se v bitvách dokázali uvést do stavu naprosté zuřivosti. Do boje vyráželi nazí a nechránění brněním, pouze ve zvířecích kožešinách, aby ukázali, že se nebojí bolesti ani smrti. V Sáze o Ynglinzích se o nich píše : "Ódinovi muži bojovali bez brnění a byli vzteklí jako psi a vlci. Zahryzávali se do svých štítů a měli medvědí a býčí sílu. Pobili hladce celý voj nepřátel, kdežto jim neublížil oheň ani železo. Říká se jim berserkové." Stav válečného transu, zvaný berserksgangr prý sesílal na bojovníky samotný Ódin. Objevuje se i názor, že se do tohoto stavu berserkové dostávali vlivem nějaké rostlinné drogy. Vyloučit se to nedá, mějme ale na paměti že je to pouze nepodložená spekulace.
Samotný název Berserk znamená prý buď medvědí košile, nebo bez košile, možné je obojí, badatelé se zatím nedokážou shodnout. Název Ulfhednar znamená jednoznačně ve vlčí kůži. S velkou pravděpodobností však můžeme říct že, Berserkové i Ulfhednaři pracovali se silou mocných zvířecích totemů a uctívali boha války a smrti Ódina. Vikinští vládcové využívali s oblibou Berserky, jako členy své osobní stráže, nebo z nich tvořili úderné jednotky, které dokázaly vyvolat v řadách nepřátel paniku a strach. V pozdějších dobách byli Berserkové postaveni mimo zákon a tak jejich společenství a s ním i bojové umění berserksgangr postupně vymizelo.



PŘICHÁZÍ SAMHAIN

28. října 2011 v 13:40 | Miky |  KOLO ROKU
Blíží se Samhain, svátek mrtvých. Venku je pošmourno a vlhko. Ráno jedu do práce a je tma, večer se vracím a je opět tma. Navíc jsem už tři týdny nastydlý, chrchlám a jsem unavený. Dobrý náběh na depresi. Tomu říkám správná samhainovská nálada, loni bylo docela hezky a to není ono. Mrkající Tak abych k té krásně ponuré náladě ještě přispěl dovolím si zveřejnit skvělou samhainovskou báseň Jana Skácela.



MRTVÍ

Stále jsou naši mrtví s námi
a nikdy vlastně nejsme sami

Přicházejí jako stíny
ve vlasech popel kusy hlíny

Tváře jakoby vymazané
a přece je poznáváme

Po chrpách které kvetly vloni
slabonce jejich ruce voní

Tiše mne zdraví jako svého
hrbáčka času přítomného.



ÓDIN, VLCI A HAVRANI

23. října 2011 v 12:55 | Miky |  ZAMYŠLENÍ

O Ódinovi, nejvyšším bohu severského panteonu jsem na svém blogu psal již několikrát. Ve skandinávských ságách se často Ódin objevuje jako starý muž, zahalený kápí, nebo alespoň kloboukem, který mu částečně skrývá obličej. Zjeví se a nikdo neví odkud, zamíchá kartami příběhu a opět zmizí. Ódin sleduje své vlastní cíle, které většinou zůstávají smrtelníkům skryté. Jeho přízeň je sice vítaná, ale nikdo si nemůže být jistý jak dlouho bude trvat. Ten od koho se Ódin odvrátí končí zpravidla špatně. Ódin je lovec a bojovník, který oplývá nadprůměrnou inteligencí. Setkat se s Ódinem je vzrušující zážitek při němž se v člověku mísí obdiv, úcta a strach. Zajímavé je, že podobné emoce vzbuzují v lidech i zvířata, která tradičně Ódina doprovázejí, vlci a havrani. Mnoho lidí vlky a havrany obdivuje a zároveň se jich trochu bojí. Oba živočišné druhy patří mezi vysoce inteligentní a společensky organizovaná zvířata s pevnou hierarchií. Myslím, že pochopení života vlků a havranů je jednou z cest, jak pochopit samotného Ódina. S vlky se asi jen tak nesetkáme, ale havranů je u nás naštěstí docela dost. Pozoruj havrany, mluv k nim a naslouchej jim, neboť oni jsou Ódinovými posly.
Včera jsem narazil na zajímavý článek v jinak docela nezajímavém časopisu Rytmus života o spolupráci vlků a havranů ve volné přírodě. Havrani prý často zavedou vlky k mršině a vlci zase otevírají svými zuby mrtvá zvířata na místech, kam nejsou jinak schopni se havrani dostat. Podle indiánských legend existuje mezi vlky a havrany spojenectví potvrzené dávnou úmluvou. Manželé Jim a Jamie Dutcherovi, autoři knihy Vlci u dveří svým pozorováním dokládají, že si oba druhy spolu často hrají, ale nikdy si navzájem vážně neublíží. Vlci prý sežerou každého mrtvého ptáka co najdou, ale mrtvého havrana jen takřka pietně odklidí stranou cesty. Podivuhodné, nemyslíte?




Čerpáno z : Rytmus života 42/2011

NOCLEH NA JAVORU

21. října 2011 v 20:43 | Miky |  JINÉ
Příběh, který vám chci nyní vyprávět se odehrál v srpnu roku 2008. Možná tato historka na blog, který je věnovaný pohanství a magii tak úplně nepatří, ale je v něm i trošku tajemna a povídání o cestě do Dánska se vám nakonec také líbilo.


Křižák pruhovaný

Tehdy před třemi lety jsme se s Maruškou a dětmi na konci prázdnin rozhodli, že ještě vyrazíme na vandr. Naším cílem byl Karlštejn, Koněprusy a okolí. Když jsme vystoupili v Karlštejně z vlaku, dali jsme si hned batohy do nádražní úschovny zavazadel, aby nás během dne při našem putování zbytečně netížili. Měli jsme v plánu prohlédnout si hrad, maličko prozkoumat lomy na Velké a Malé Americe a pak přenocovat cca. 2 kiláky od nádraží na starém trampském campu Javor. Nebyl jsem na javoru už asi 15 let a tak jsem nechal Marušku s dětmi na louce nedaleko nádraží hledat, obdivovat a fotit křižáky pruhované a sám jsem vyrazil svižným krokem k nedalekému zalesněnému kopci, abych zjistil jak naše nocležiště po těch letech vypadá a půjde-li ještě využít. Změnilo se toho dost. Dříve jsme chodívali až k lesu podél řeky, ale to jak jsem zjistil, nebylo už nyní možné. Tam, kde kdysi vedla cesta, stály dnes ploty okolo soukromých pozemků. Musel jsem jít tedy kus cesty přímo po železniční trati. Když už jsem si myslel, že koleje opustím a skočím do lesa, všiml jsem si mezi stromy trosek nějaké budovy, které teď evidentně obývala skupina bezdomovců. Neměl jsem o setkání s bezdomovci zájem a tak jsem musel ještě chvilku běžet po kolejích. Když jsem měl pocit ,že už jsem od bezhausů dost daleko vešel jsem do lesa a začal jsem se drápat do zarostlé stráně. Orientační smysl mě ani po letech nezklamal a brzy jsem se ocitl před skalní stěnou s prokopaným, asi 15 metrů dlouhým tunelem. Za tímto tunelem se nachází místo jak vystřižené z nějaké dobrodružné knížky. Je tam plácek obehnaný ze tří stran skálou. Čtvrtá strana je otevřená k železniční trati, ale přesto zvenčí absolutně nepřístupná. Plácek je totiž vysoko na skále nad tratí. Vstoupil jsem do tunelu s velkou zvědavostí, co mě bude na druhé straně po těch letech, co jsem tu nebyl, čekat. Bál jsem se, aby to nebyl tábor bezdomovců číslo 2. Můj strach byl ale zbytečný, všechno tu vypadalo tak, jako kdysi. Prostorný camp s ohništěm a ve skalních stěnách dvě nedlouhé štoly, kde se lze v případě nouze schovat před deštěm. Jediné co tu chybělo byla ta dřevěná cedule s nápisem JAVOR, kterou jsme tu tenkrát s klukama našli a podle které jsme pak místu říkali. Paráda! Nocleh máme vyřešený.


Karlštejn.


Velká Amerika.


Vrátil jsem se k ostatním a mohli jsme tak konečně vyrazit na hrad a do lomů. Počasí nám přálo a prožili jsme opravdu zajímavý den. Když jsme se však pomalu vraceli k nádraží pro naše zavazadla podíval jsem se na ostatní a najednou ze mě vylezlo : "Víte, já jsem vám ještě něco neřekl." a pak jsem jim vysypal všechno o tom brlohu bezdomovců, kteří sídlí asi tak 100 metrů od místa, kde jsem všem naplánoval spaní. Maruška se zastavila v chůzi a podívala se na mě tak, že jsem věděl, že je zle. "Tak s tím teda nepočítej. Jestli si myslíš, že se kvůli nějakýmu trampskýmu campu necháme všichni voddělat, tak to se teda pleteš." Argumentoval jsem tím, že jsou to určitě nějaký hodný lidi, protože tam mají krásný slunečník a stolek s vázou a květinou, ale nepomohlo to. Dal jsem nakonec Marušce za pravdu a navrhl jsem, že se tedy ubytujeme v nějaké chatce v karlštejnském kempu. Maruška se uklidnila a já vlastně také. Přiznám se, že i mě s nadcházejícím večerem sousedství našich asociálních spoluobčanů strašilo čím dál víc.
Zamířili jsme tedy do oficiálního karlštejnského kempu. Vstoupili jsme do budovy recepce a hned jsme se ptali, zdali je ještě nějaká chatka volná. Správce kempu nám bohužel odpověděl, že jsou již všechny obsazené. Honzík to ke zděšení všech přítomných hlasitě okomentoval slovy : "No, takže jdeme k těm bezdomovcům." Nejhorší na tom bylo, že měl pravdu. Stan jsme neměli a na podvečerní nebe se nahrnuly mraky, vypadalo to, že by v noci mohlo sprchnout. Dohodli jsme se, že půjdeme okolo toho bezdomoveckého doupěte velmi tiše a doufali, že si nás nikdo nevšimne. To se nám nakonec nepodařilo, protože partička bezdomovců měla psa a ten na nás hlasitě upozornil. Zjistil jsem ale, že Marušku ještě daleko víc než ti lidé děsí náš pochod po kolejích. Zatímco já to vnímal jako malý kousek cesty, ona to vnímala jako pořádný kus. Zatímco mě připadalo, že je podél trati dostatek místa na případný úskok stranou, Marušce připadalo, že jestli pojede vlak, tak prostě není kam utéct. Moje uklidňování nepomáhalo, Maruška měnila barvy v obličeji a v duchu už pohřbívala naše děti a se mnou se rozváděla. Když se zdálky ozval motor nákladního auta, myslela že už jede vlak a málem jí ranila mrtvice. Myslím, že za celou dobu našeho manželství jsem jí snad nikdy nenaštval tak, jako právě teď. Vlak ale nejel a my se šťastně dostaly až do lesa a nakonec i na náš plácek mezi skalami. Rozestlali jsme si pod velkým lískovým keřem. Do vlhké studené štoly se nám nechtělo, byla to jen pojistka pro případ slejváku. Uvařili jsme si polévku k večeři a Marušku její nazlobenost postupně opouštěla. Když jsme pak zalezli do spacáků, děti během krátké chvíle oddychovaly spokojeným spánkem. Nám s Maruškou, ale letěla hlavou spousta věcí a usínali jsme dlouho. Navíc nám nad hlavami ve větvích lískového keře skotačilo nějaké zvířátko. Nebylo v té tmě vidět, ale hluku nadělalo spousty. Zvíře skákalo z větve na větev, funělo a kvíkalo. Myslím, že to byl plch. Mrzelo mě ,že mám jen svíčku a ne baterku, protože jsem plcha ještě nikdy ve volné přírodě neviděl. Nakonec jsme si na jeho přítomnost zvykli a začali jsme znovu usínat. V tom se však ozvaly kroky v přístupovém tunelu. Úplně jsem se probral! Tunel duněl pod těžkou chůzí a bylo slyšet, jak boty toho člověka, nebo více lidí překračují kamenný štěrk v chodbě. Někdo jde! Posadil jsem se ve spacáku a upíral zrak na místo, kde tunel ústí na náš plácek. Maruška už seděla také. Kroky se přibližovaly a my uvažovali, kdo to může být. Že by ti bezdomovci? Nebo nějací trampové? Policajti? Mohl to být kdokoli a mě se to vůbec nelíbilo. Ve chvíli kdy jsme si už už mysleli, že se někdo objeví kroky najednou utichly. Stojí snad někdo ve stínu tunelu a dívá se nás? Zírali jsme do tmy asi pět minut a pořád nic. Nakonec jsem vylezl ze spacáku, nazul jsem boty a šel jsem se k ústí tunelu podívat. Nikdo tam nebyl. Byl jsem z toho úplně tumpachovej. V tunelu, ani nikde jinde prostě nebyla ani noha. Vrátil jsem se do spacáku. Chvíli jsme o tom s Maruškou mluvili a nebyli jsme z toho vůbec moudří. Kromě plcha už se ale nic neobvyklého neozývalo a tak jsme po nějaké době znaveni náročným dnem konečně usnuli.
Dodnes si ten noční zážitek neumíme s Maruškou vysvětlit. Jediná logická věc, která nás napadá je, že někdo do tunelu vlezl, ale v půlce se otočil a zase vyšel ven. Oba jsme ale slyšeli, že se kroky neustále přibližují. Je to prostě záhada. Jak to tenkrát bylo doopravdy, se už asi nikdy nedozvíme.


Tunel.


Snídaně na Javoru.


Průzkum štoly.


.

DUCHOVÉ MÍSTA A KOSMOPOLITNÍ BOHOVÉ

17. října 2011 v 13:44 | Miky |  ZAMYŠLENÍ
Jedním z nejdůležitějších dědictví, které můžeme od našich pohanských předků přijmout je animistická víra. Lovci a sběrači i první pastevci a zemědělci, kteří na našem území žili, nerozdělovali přírodu na živou a neživou. Stromy a kameny pro ně nebyly jen zdrojem stavebního materiálu a zvířata jen zdrojem masa. Všechno bylo živé a mělo svého ducha.
Za některými duchy se chodilo na zvláštní posvátná místa. Jeskyně, vrchol hory, starý strom, nebo vodní pramen, to všechno mohlo představovat místa nabitá zvláštní energií a domov konkrétních duchů. Naši předkové k těmto místům putovali a žádali zde duchy o uzdravení, nebo jiný druh síly a sami tato místa posilovali svým postojem úcty a obětí. Ačkoli se v průběhu staletí na určitém území třeba vystřídalo mnoho různých kmenů a etnik, posvátná místa se většinou "dědila." z mnohých míst to lze skutečně archeologicky doložit. Jmenujme například horu Bacín v Českém krasu, kde se do skalní pukliny kladly oběti od doby kamenné, přes dobu bronzovou, železnou až do raného středověku, anebo mé oblíbené mohylové pohřebiště u Dražiček, kde jsou vedle sebe hroby halštatské, laténské i slovanské.
Duchové míst jsou nepřenosní, musí se za nimi putovat. Když se kmen nebo národ stěhuje, nemůže si vzít duchy míst sebou. Jiné je to však s bohy. Bohové jsou daleko více nakloněni kosmopolitnosti a stěhování jim nevadí. Když přišli do naší země Germáni a po nich Slované, přišli společně s nimi i jejich bohové. Bohové obvykle nejsou úzkoprsí a netrvají na tom, aby byli uctíváni pouze nějakou konkrétní etnickou skupinou. Z historie známe řadu příkladů, kdy se některý bůh, nebo bohyně uctívaný původně jediným národem, zalíbil sousedům a byl bez problémů přiřazen k jejich panteonu. Myslím, že bohům je úplně jedno kdo je uctívá. Horší už to je někdy s lidmi, ti si občas bohy svých předků přivlastňují a nelibě nesou, když je chce uctívat cizinec. Popravdě řečeno i mě připadá logičtější ctít naše "domácí" bohy, než třeba mayského Kinich Ahaua, ale pokud někoho skutečně Kinich Ahau oslovil a on myslí své uctívání poctivě a upřímně, tak kdo mu v tom může bránit? Můžeme argumentovat tím, že jsme krví spojeni s našimi předky a tudíž i s jejich bohy, ale podle této logiky bychom museli být asi všichni křesťané, protože posledních tisíc let se naše prabáby modlí ke Kristu, Panně Marii a svatým. Možná by nám Evropanům mělo být bližší náboženství, které je spojeno s domácími atributy jako je dub, jasan, lípa, havran a divoký kanec, ale právě křesťanství, které je spojeno s pro nás tak cizorodými symboly, jako je poušť, fíkovník, nebo Jonášova velryba, nás přesvědčuje, že to tak být zdaleka nemusí. Ať už se nám to líbí nebo ne, v otázce uctívání bohů je daleko důležitější vnitřní souznění s nimi, než naše bydliště a etnická příslušnost. Osobně mě to táhne hluboko k evropským předkřesťanským kořenům a přitahují mě keltští, slovanští a především germánští bohové, jiní lidé to ale mají jinak a mě je to fuk.



V období stěhování národů s lidmi putovali i jejich bohové.

EKLEKTIK

16. října 2011 v 6:55 | Miky |  ZAMYŠLENÍ
Uctívám skandinávské bohy a pracuji s runami, ale nejsem ásatruán. Říkám si wiccan, ale k tradičnímu gardnerovskému pojetí mám daleko. Bubnuju, chřestím a vnímám duchy, ale šamanem nejsem. Mým mateřským jazykem je čeština, ale své slovanství neprožívám nijak spirituálně. Jdu svojí vlastní cestou a dělám to, co se mi jeví jako správné. Hodně toho zkouším, nechávám se inspirovat mnohými zdroji, ale nikoho zcela nekopíruji. Když se mi něco nezdá, tak to pro sebe nepřijmu, i kdyby to byl všeobecně přijímaný názor. Žiju svůj život, ne život někoho jiného. Možná jsem runový čaroděj, i když čaroděj, to je asi příliš vznešený název pro to, co dělám. Jsem prostě zatracenej eklektik.Mrkající


Runový čaroděj.

DUCHOVÉ A STEREOGRAMY

13. října 2011 v 15:37 | Miky |  ZAMYŠLENÍ
Počátkem devadesátých let, když se v našem městě začaly objevovat první soukromé galerie, jsme s rodiči a známými navštívili výstavu velkoplošných trojrozměrných obrazů, neboli stereogramů. Dnes jsou tyto obrázky všeobecně známé, prodávají se jako pohlednice, tisknou se v mnoha časopisech a můžete si nechat dokonce vyrobit svůj vlastní stereogram za pár korun na zakázku. Tenkrát to ale byla velká novinka a dodnes si pamatuji užaslé reakce návštěvníků i nás samých, když nám z plakátů pokrytých barevnými fleky začaly před očima najednou vystupovat plastické figury a geometrické tvary. Běhali jsme od jednoho obrazu ke druhému a vzájemně jsme se ujišťovali, že na konkrétním plakátu vidíme skutečně všichni to samé. Každému z nás tenkrát samozřejmě chvíli trvalo, než jsme se na obrázky naučili dívat tím správným způsobem. Vzpomínám si jak jsem byl netrpělivý, když první lidé začali komentovat, co na obraze před sebou vidí a já tam měl pořád ještě pouze plochý papír pokrytý nepřehlednou změtí barev a tvarů. Záhadolog Ivan Mackerle říká, že přesně takhle to funguje v případech, kdy lidé vidí nějaké věci ve změněném stavu vědomí. Ten, kdo se umí do tohoto změněného stavu dostat, je podoben tomu, kdo dokáže rozostřit své vidění před stereogramem a zahlédnout v něm obrazy. Osoba v běžném stavu vědomí naopak neuvidí na tomtéž místě nic a nepomůže jí ani to, když si všechno vyfotografuje nebo natočí. Jediný způsob jak si můžeme pravdivost tvrzení, že "tam něco je" ověřit, je vstoupit do změněného stavu vědomí také. Na stereogramech skutečně ty trojrozměrné obrazy jsou, ale pokud se nenaučím dobře techniku nazírání, neuvidím prostě nic. Kolega, který mi bude tvrdit, že vidí hrocha mi bude připadat jako pošuk a z rovnováhy mě vyvede pravděpodobně až to, když přijde jiná osoba a nezávisle na kolegovi hrocha uvidí také. Pak mě možná napadne poslední spásná myšlenka, že je to skupinová halucinace.
Moc se mi tenhle příklad se stereogramy líbí. Často totiž přemýšlím o tom, jak si vysvětlit svoje vlastní občasné vize, o kterých už jsem na blogu několikrát psal. Jsou to zrakové klamy, nebo skutečnost? Děje se to pouze v mé hlavě, nebo je to objektivní realita? Čím dál více jsem přesvědčen, že je to zvláštní realita, kterou občas dokážu vidět, díky chvilce změněného stavu vnímání. Nemám techniku přechodu do tohoto stavu zcela zvládnutou. Někdy pomůže chřestění, nebo bubnování, někdy stačí když je analytická část mého mozku v útlumu, třeba po noční směně, někdy však nebubnuji a cítím se fit a přesto něco zahlédnu. Pokud jde pouze o vizuální vněmy, nijak mě to obvykle už nevyvádí z míry, pouze to vzbudí mou zvědavost. Někdy je ale zrakový vjem doprovázen i zvukem a to mě pokaždé trochu rozhodí. Neděje se to však často. Naposledy se mi to stalo při jednom venkovním rituálu, když jsem kromě vidění "ducha", slyšel i šustění trávy, jakoby se v ní něco pohybovalo.
Když tyto zážitky líčím své ženě, vždycky říká, že mi závidí a že je to úžasné, mě ale mrzí, že absolutně nevím co s tím. Jak to využít? Jak navázat kontakt? Několikrát jsem se pokoušel k těm bytostem promluvit, ale nikdy se nic nestalo. Mám pocit, že si mě prohlížejí stejně zvědavě jako já je, že reagují na to co dělám, ale nekomunikují, nebo jim prostě nerozumím. Neumím je vlastně ani přivolat, objeví se a zmizí, kdy chtějí. Ach, jak závidím těm, kteří mají v těchto věcech zkušeného učitele.
Ale abych nekončil svůj článek povzdechem vkládám do něj i dva stereogramy, aby každý z vás mohl vyzkoušet "jiné vidění." Přiznám se, že mi to jde z papírového obrázku "vykoukat" lépe než z monitoru, ale jde to. Nejlepší způsob je dívat se jakoby skrze obrázek do dálky za něj. Můžete mi třeba pak do komentářů napsat jestli se povedlo a co vidíte. Přeju příjemnou zábavu.








EIR - BOHYNĚ LÉČITELKA

11. října 2011 v 17:42 | Miky |  BOHOVÉ A BÁJNÉ BYTOSTI

JMÉNO : EIR
KATEGORIE : BOHYNĚ
OBLAST : GERMÁNI


Bohyně Eir je poněkud záhadná postava germánské mytologie, protože písemné zmínky o ní jsou jen velmi skromné. V Mladší Eddě se o ní říká, že je to Ásynje, která umí nejlépe léčit. Ve Starší Eddě vystupuje Eir jako jedna z devíti dívek, které dlí společně s Menglödou na skále zvané Lyfjaberg. Jméno tohoto zvláštního a přísně střeženého místa znamená v překladu Hora léčení. V Písní o Fjölsvinnovi se o tomto místě říká : Lyfjaberg je skála jež dlouho přináší nemocným zdraví a zdar. Choré ženě žádost vyplní, když na hřbet vystoupí hory. Menglödiny zlaté síně a Hora léčení jsou podobně jako říše mrtvých Hel střeženy ohnivou hradbou, mříží a obludnými psy.
V Mladší Eddě se dále o bohyni Eir dozvídáme, že patří mezi valkýry. Myslím,že to do sebe docela dobře zapadá. O valkýrách je známo, že odvádějí osoby, které padly v bitvách do zásvětí. Lyfjaberg by tedy mohlo být jedním z míst na "onom světě", kde se mrtví zotavují ze svých zranění. O blahodárném vlivu Hory Léčení svědčí i jména všech devíti Menglödiných dívek; Hlíf = Ochránkyně, Hlíftrasa = Ochrana, Tjódvarta = Opatrovnice lidu, Björt = Lesknoucí se, Blíd = Přátelská, Fríd = Mír, Aurboda = Dárkyně zlata a konečně Eir = Ošetřovatelka. Lyfjaberg však neslouží pouze mrtvým, v Písni o Fjölsvinnovi se říká, že léčitelky z hory ochrání každého, kdo jim přinese oběť a není nebezpečí v němž by neposkytly svou pomoc. Eir, která podle Snorriho ovládá léčitelské umění nejlépe, uctívají jako svou patronku někteří současní pohané, kteří se zabývají bylinářstvím a léčitelstvím.


MAGICKÉ NÁPOJE V SEVERSKÉ TRADICI

9. října 2011 v 10:03 | Miky |  ZAMYŠLENÍ

Mezi magické praktiky čarodějnic z různých koutů světa odedávna patřila i příprava kouzelných nápojů. Kromě klasických léčivých nápojů dokázaly čarodějnice namíchat také různé jedy a uspávadla, nápoje přivolávající sny a vize a v neposlední řadě také nápoje lásky a nápoje zapomnění. Kouzelné nápoje hrají důležitou roli i v severogermánské mytologii a skandinávských hrdinských příbězích. Sága o Völsunzích, kterou jsem nedávno přečetl, se o magických tekutinách zmiňuje několikrát. Ten, kdo příběh trochu zná ví, že hrdina Sigurd v jednom místě vysvobodí valkýru Brynhildu ze spánku, který na ni za trest uvalil bůh Ódin. Sigurd pak projeví přání, aby ho valkýra poučila, jak by mohl v životě dosáhnout velkých činů. Následuje několik úchvatných veršů, které známe i ze starší Eddy, v nichž Brynhilda vyučuje Sigurda runové magii. Výuka začíná tak, že Brynhilda podá svému zachránci pohár s medovinou a pronáší : "Pití ti přináším v poháru, reku, smíšené s velkou mocí a velkou slávou. Plné písní a průpovědí, dobrých kouzel a radostných run." Obraz nápoje, jehož pití přináší inspiraci, moudrost a magickou sílu je zcela v souladu s celou severskou mytickou tradicí, ze které známe například Ódinovu medovinu inspirace. V této pasáži možná Brynhilda podává Sigurdovi skutečný magický mok, nad kterým provedla zaříkání pomocí kouzelných písní a run. Kouzelné nápoje mohou být ale i zneužity ke špatnostem a tak Brynhilda v následujících radách neopomene hrdinu varovat před nástrahami, které mu jejich prostřednictvím hrozí : "Nápoje runy znej, by nezradila žena důvěru, cos jí dal. Vryj je do rohu a na hřbet ruky a na nehtu nakresli "Nouze". Požehnej pohár, buď pamětliv nástrah a česnek vhoď v číši. Pak v medovinu ti mámení zlé nikdo nenamíchá." Jaké runy má Sigurd vrýt do rohu a na hřbet ruky není z textu patrné, ale "Nouze", kterou má namalovat na nehet, není jistě nic jiného než runa "Naudiz", která dokáže zlá kouzla neutralizovat. Česnek, jež má Sigurd vhodit do číše je mocná ochranná magická bylina, která byla u seveřanů, ostatně jako u všech starých evropských národů, velmi ceněna. Dokládá to i další pasáž ze ságy, kde Gudrúna o Sigurdovi říká : "Vynikal nad všemi ostatními muži jako zlato nad železem, česnek nad jinými rostlinami a jelen nad veškerou zvěří."
Kdyby se byl Sigurd Brynhildinými radami řídil, nemusel být očarován nápojem, který mu podala královna Grímhilda, ve snaze, aby zapomněl na valkýru a vzal si její dceru Gudrúnu. Kouzlo se zdařilo, ale štěstí to nikomu nepřineslo. Brynhilda zdrcená zradou nakonec zosnuje Sigurdovu vraždu a pak dobrovolně zemře se svým milým na jeho pohřební hranici. Nyní propadá žalu ,zoufalství a vzteku zase Sigurdova právoplatná manželka Gudrúna. Nikdo ji nedokáže utišit a tak královna Grímhilda opět namíchá magický nápoj, aby svou dceru zklidnila. V sáze se o tom píše : A tak jí Grímhild podala zlomocný nápoj, Gudrún jej musela vypít a od té chvíle na všechno obviňování zapomněla. V nápoji se skrývala síla země i moře a krev jejího syna a v picím rohu byly vyryty všelijaké znaky zbarvené krví, jak se říká zde : V roh byly vryty různé runy v červené barvě, nesnadné k čtení, ryba vřesu (had), rostliny mořské z Haddingovy země a zvířecí droby. V nápoj byly namíchány zrádně početné byliny a pražené žaludy, útroby obětí, kančí játra ku konejšení hněvu. Máme tu před sebou text, který poodkrývá tajemství přípravy nápoje. Grímhilda na picí roh vyškrábala runy a různé magické symboly a přímo do nápoje vložila byliny, krev a kousky zvířecích vnitřností z obětí. Runy se možná přidávaly i do samotného nápoje, naznačují to Brynhildina slova z jiné části ságy : "Vyryté byly runy všechny seškrábány, vnořeny v posvátný mok, vyslány v širý svět.".
Tyto staré příběhy nám samozřejmě nemohou představit bohatou severoevropskou magickou tradici v celé její úplnosti, přesto nám čtení severských ság a mytologických příběhů podává barvitý obraz germánského čarodějnictví, jehož součástí bylo věštění, zaříkadla a kouzelné písně, práce s bylinami, míchání nápojů, oběti bohům a runová magie ve všech podobách.


SÁGA O VÖLSUNZÍCH A JINÉ SÁGY O SEVERSKÉM DÁVNOVĚKU

4. října 2011 v 20:16 | Miky |  KNIHOVNIČKA

Kniha Sága o Völsunzích a jiné ságy o severském dávnověku, která vyšla v letošním roce u nakladatelství Argo, je vedle Starší a Mladší Eddy dalším dobrým zdrojem informací pro každého, kdo se zajímá o život a mytologii starých Vikingů.
Kromě Ságy o Völsunzích, Ságy o Ragnaru Huňaté Nohavici a Ságy o Bósim a Herraudovi, najdeme v knize i kvalitní předmluvu od hlavní překladatelky díla Heleny Kadečkové, která nás uvede do všech historických souvislostí.



Hlavním hrdinou ságy o rodu Völsungů je bezesporu Sigurd Drakobijec. Část jeho příběhu jsem znal již ze Starší Eddy. Nyní jsem si mohl přečíst historii tohoto hrdiny a jeho rodu celou a byl jsem unešen. Je to nádherný a silný příběh, plný bolesti, lásky a statečnosti. Milovník díla J.R.R.Tolkiena si při četbě ságy nemůže nepovšimnout, odkud bral jeho oblíbený spisovatel inspiraci. Je tu drak, který hlídá poklad i meč, který byl zlomen a znovu zkut. Do příběhu, který je především o lidech, z nichž mnozí mají svůj skutečný historický předobraz, vstupuje tu a tam mytický bůh Ódin, aby významným způsobem zamíchal kartami. Na přímluvu bohyně Frigg, pomůže Ódin otěhotnět Sigurdově praprababičce, Sigurdova otce vyzbrojí Ódin magickým mečem a Sigurda samotného často obdaruje cennou radou. Podrobnosti vám líčit nebudu, mnozí tento příběh jistě znáte a pokud ne, přečtěte si ho.



Sága o Ragnarovi Huňaté Nohavici je příběhem skutečně žijícího legendárního Vikinga Ragnara, který v roce 845 přepadl a dobyl Paříž, a jeho synů Ívara, Hvítserka a Björna. Ze všech tří ság tato nejlépe vykresluje život a mentalitu starých Vikingů, pro které bylo dobývání a plenění cizích území motivováno nejen touhou po zisku, ale také a možná především touhou proslavit se. Ten, kdo seděl doma, byl prostě pecivál. Muž si získal uznání svých soukmenovců pouze tím, když projevil statečnost v boji. Čím krkolomnější a nebezpečnější Vikinská výprava byla, tím větší sláva z případného úspěchu kynula. Dobře to dokumentuje poslední Ragnarův podnik, při němž se Vikinský náčelník pustil s pouhými dvěma loděmi k Anglickým břehům. Když se ho jeho žena pokouší od riskantního útoku zradit, odpovídá Radar slovy : "Dobýt zem s mnoha loděmi si nezaslouží chválu, ale že by někdo dobyl zem, jako je Anglie, se dvěma loděmi, to se ještě nestalo." Všichni Ragnarovi muži v Anglii padli a on sám byl umučen, to bylo příčinou dalšího tažení, které tentokrát vedli jeho synové. Krevní msta byla totiž pro Vikingy věc cti, takže v podstatě válčili v jednom kuse. Pro pohanského čtenáře je velmi zajímavým momentem také to, že Ragnar i jeho synové považovali často za nutné zaútočit nejprve na místní svatyni a její kouzlo, než se pustili do boje s obyvateli města.




Poslední příběh o Bósim a Herraudovi je ze všech tří asi nejvíce pohádkový, přesto je velmi čtivý a i zde si pohanský čtenář přijde na své. Velmi se mi líbila například pasáž, kde čarodějnice Busla, která byla souložnicí Bósiho otce, donutila kletbou krále Hringa, aby propustil ze zajetí Bósiho a Herrauda, které se chystal popravit. Busla se zjeví před Hringovým lůžkem a chrlí na něj sáhodlouhou výhružnou kletbu. Král se na ni nejprve zle oboří, ale když chce vstát z lůžka a zjistí, že je jeho tělo ochrnuté, slíbí Busle, že udělá všechno co chce. Zajímavý, i když spíše pohádkový, než reálný je také popis zlověstné svatyně boha Jómalima.
Knížka je prostě moc hezká a to i na pohled. Ilustrace Petra Sládka mě naprosto dostaly. Mám Ságu zatím pouze půjčenou z knihovny, ale hodně uvažuji o tom, že si ji časem pořídím.

MYSTICA SE BLÍŽÍ

3. října 2011 v 10:45 | Miky |  JINÉ
Pomalu se blíží další ročník festivalu MYSTICA. Organizátoři již před časem zveřejnili plánovaný letošní program, který ještě průběžně aktualizují. Už teď je ale jasné, že se máme na co těšit. Říkám máme, protože doufám, že se tak jako loni zúčastním alespoň sobotního programu. Akce proběhne opět v prostorách Ateliéru Strakonická, nedaleko Smíchovského nádraží. Dveře ateliéru se sobotním návštěvníkům otevřou v 9.45 a již v deset hodin se spustí přednáška o Avalonu, jeho historii a tradicích v podání čarodějnice Dínen. V jedenáct hodin začíná Kojotovo povídání o práci s Duchy šťastného húdú. Na tuhle přednášku se těším nejen kvůli tématu, ale i kvůli samotnému Kojotovi, který je, jak už to s kojoty bývá, osůbkou velmi zajímavou a kontroverzní. Ani ve třináct hodin kvalita programu neklesá, protože se na scéně objeví Linda Dragonari se svou přednáškou o tradici germánského pohanství zvané Rökkr. Ten, kdo čte tento blog ví, že s germánští bohové jsou moje slabost, takže Lindino povídání určitě nevynechám. Ve čtrnáct hodin pokračuje program odhalením obrazu Hekaté od Sandra Dragoje. Magika a umělce Sandra neznám a tak trochu doufám, že by mě to nemuselo bavit a měl bych čas se aspoň trochu najíst, ale něco mi říká, že doufám marně a Sandro bude dobrý. V patnáct hodin se budu muset rozhodnout jestli se zúčastním Lindina rituálu, anebo si poslechnu Dianickou wiccanku LuciJi a její povídání o základním výcviku v novopohanských směrech. Přestože byl loňský Lindin rituál velmi dobrý, přikláním se zatím k přednášce. Téma mě totiž dost zajímá a LuciJe má stejně jako Dínen moje sympatie. V šestnáct hodin se představí jedno z nejstarších pohanských uskupení u nás Brothrjus Wulfe. Pokud je mi známo, tak i tato parta hodně vychází z germánských tradic, takže nemám co řešit. V sedmnáct hodin začne přednáška o nekromancii v podání člena Rudé klenby nebeské Burzzluga. Bojím se, že i tahle část programu by mohla být docela zajímavá. Od osmnácti hodin bude mít Tygr, který se už roky zabývá šamanstvím nějaké povídání o magických bylinách, takže další dobrá záležitost. Posledním bodem programu, který pro mě připadá v úvahu, abych pak stihl vlak, bude úvod do Santerie, tj. kubánské odnože voodoo. Přednášet bude Sonia Guerrera, která má kolem jména spoustu prapodivných titulů, jež mají zřejmě dokázat, že ví o čem mluví. Doufám, že to tak bude a na přednášku se těším.
Vypadá to tedy na pěkný celodenní přednáškový maraton. Mám z toho trochu hrůzu, ale když jsem to přežil loni, a to jsem jel na Mysticu přímo po noční, tak to snad dám letos.