NOVINKY :
.
Kontaktní e-mail : mikyhorozumy@seznam.cz
Dopředu ovšem upozorňuji, že NEPOSKYTUJI MAGICKÉ SLUŽBY, ANI PORADENSTVÍ A NEBUDU NA PODOBNÉ ŽÁDOSTI REAGOVAT. Děkuji za pochopení - Miky. Usmívající se

NOCLEH NA JAVORU

21. října 2011 v 20:43 | Miky |  JINÉ
Příběh, který vám chci nyní vyprávět se odehrál v srpnu roku 2008. Možná tato historka na blog, který je věnovaný pohanství a magii tak úplně nepatří, ale je v něm i trošku tajemna a povídání o cestě do Dánska se vám nakonec také líbilo.


Křižák pruhovaný

Tehdy před třemi lety jsme se s Maruškou a dětmi na konci prázdnin rozhodli, že ještě vyrazíme na vandr. Naším cílem byl Karlštejn, Koněprusy a okolí. Když jsme vystoupili v Karlštejně z vlaku, dali jsme si hned batohy do nádražní úschovny zavazadel, aby nás během dne při našem putování zbytečně netížili. Měli jsme v plánu prohlédnout si hrad, maličko prozkoumat lomy na Velké a Malé Americe a pak přenocovat cca. 2 kiláky od nádraží na starém trampském campu Javor. Nebyl jsem na javoru už asi 15 let a tak jsem nechal Marušku s dětmi na louce nedaleko nádraží hledat, obdivovat a fotit křižáky pruhované a sám jsem vyrazil svižným krokem k nedalekému zalesněnému kopci, abych zjistil jak naše nocležiště po těch letech vypadá a půjde-li ještě využít. Změnilo se toho dost. Dříve jsme chodívali až k lesu podél řeky, ale to jak jsem zjistil, nebylo už nyní možné. Tam, kde kdysi vedla cesta, stály dnes ploty okolo soukromých pozemků. Musel jsem jít tedy kus cesty přímo po železniční trati. Když už jsem si myslel, že koleje opustím a skočím do lesa, všiml jsem si mezi stromy trosek nějaké budovy, které teď evidentně obývala skupina bezdomovců. Neměl jsem o setkání s bezdomovci zájem a tak jsem musel ještě chvilku běžet po kolejích. Když jsem měl pocit ,že už jsem od bezhausů dost daleko vešel jsem do lesa a začal jsem se drápat do zarostlé stráně. Orientační smysl mě ani po letech nezklamal a brzy jsem se ocitl před skalní stěnou s prokopaným, asi 15 metrů dlouhým tunelem. Za tímto tunelem se nachází místo jak vystřižené z nějaké dobrodružné knížky. Je tam plácek obehnaný ze tří stran skálou. Čtvrtá strana je otevřená k železniční trati, ale přesto zvenčí absolutně nepřístupná. Plácek je totiž vysoko na skále nad tratí. Vstoupil jsem do tunelu s velkou zvědavostí, co mě bude na druhé straně po těch letech, co jsem tu nebyl, čekat. Bál jsem se, aby to nebyl tábor bezdomovců číslo 2. Můj strach byl ale zbytečný, všechno tu vypadalo tak, jako kdysi. Prostorný camp s ohništěm a ve skalních stěnách dvě nedlouhé štoly, kde se lze v případě nouze schovat před deštěm. Jediné co tu chybělo byla ta dřevěná cedule s nápisem JAVOR, kterou jsme tu tenkrát s klukama našli a podle které jsme pak místu říkali. Paráda! Nocleh máme vyřešený.


Karlštejn.


Velká Amerika.


Vrátil jsem se k ostatním a mohli jsme tak konečně vyrazit na hrad a do lomů. Počasí nám přálo a prožili jsme opravdu zajímavý den. Když jsme se však pomalu vraceli k nádraží pro naše zavazadla podíval jsem se na ostatní a najednou ze mě vylezlo : "Víte, já jsem vám ještě něco neřekl." a pak jsem jim vysypal všechno o tom brlohu bezdomovců, kteří sídlí asi tak 100 metrů od místa, kde jsem všem naplánoval spaní. Maruška se zastavila v chůzi a podívala se na mě tak, že jsem věděl, že je zle. "Tak s tím teda nepočítej. Jestli si myslíš, že se kvůli nějakýmu trampskýmu campu necháme všichni voddělat, tak to se teda pleteš." Argumentoval jsem tím, že jsou to určitě nějaký hodný lidi, protože tam mají krásný slunečník a stolek s vázou a květinou, ale nepomohlo to. Dal jsem nakonec Marušce za pravdu a navrhl jsem, že se tedy ubytujeme v nějaké chatce v karlštejnském kempu. Maruška se uklidnila a já vlastně také. Přiznám se, že i mě s nadcházejícím večerem sousedství našich asociálních spoluobčanů strašilo čím dál víc.
Zamířili jsme tedy do oficiálního karlštejnského kempu. Vstoupili jsme do budovy recepce a hned jsme se ptali, zdali je ještě nějaká chatka volná. Správce kempu nám bohužel odpověděl, že jsou již všechny obsazené. Honzík to ke zděšení všech přítomných hlasitě okomentoval slovy : "No, takže jdeme k těm bezdomovcům." Nejhorší na tom bylo, že měl pravdu. Stan jsme neměli a na podvečerní nebe se nahrnuly mraky, vypadalo to, že by v noci mohlo sprchnout. Dohodli jsme se, že půjdeme okolo toho bezdomoveckého doupěte velmi tiše a doufali, že si nás nikdo nevšimne. To se nám nakonec nepodařilo, protože partička bezdomovců měla psa a ten na nás hlasitě upozornil. Zjistil jsem ale, že Marušku ještě daleko víc než ti lidé děsí náš pochod po kolejích. Zatímco já to vnímal jako malý kousek cesty, ona to vnímala jako pořádný kus. Zatímco mě připadalo, že je podél trati dostatek místa na případný úskok stranou, Marušce připadalo, že jestli pojede vlak, tak prostě není kam utéct. Moje uklidňování nepomáhalo, Maruška měnila barvy v obličeji a v duchu už pohřbívala naše děti a se mnou se rozváděla. Když se zdálky ozval motor nákladního auta, myslela že už jede vlak a málem jí ranila mrtvice. Myslím, že za celou dobu našeho manželství jsem jí snad nikdy nenaštval tak, jako právě teď. Vlak ale nejel a my se šťastně dostaly až do lesa a nakonec i na náš plácek mezi skalami. Rozestlali jsme si pod velkým lískovým keřem. Do vlhké studené štoly se nám nechtělo, byla to jen pojistka pro případ slejváku. Uvařili jsme si polévku k večeři a Marušku její nazlobenost postupně opouštěla. Když jsme pak zalezli do spacáků, děti během krátké chvíle oddychovaly spokojeným spánkem. Nám s Maruškou, ale letěla hlavou spousta věcí a usínali jsme dlouho. Navíc nám nad hlavami ve větvích lískového keře skotačilo nějaké zvířátko. Nebylo v té tmě vidět, ale hluku nadělalo spousty. Zvíře skákalo z větve na větev, funělo a kvíkalo. Myslím, že to byl plch. Mrzelo mě ,že mám jen svíčku a ne baterku, protože jsem plcha ještě nikdy ve volné přírodě neviděl. Nakonec jsme si na jeho přítomnost zvykli a začali jsme znovu usínat. V tom se však ozvaly kroky v přístupovém tunelu. Úplně jsem se probral! Tunel duněl pod těžkou chůzí a bylo slyšet, jak boty toho člověka, nebo více lidí překračují kamenný štěrk v chodbě. Někdo jde! Posadil jsem se ve spacáku a upíral zrak na místo, kde tunel ústí na náš plácek. Maruška už seděla také. Kroky se přibližovaly a my uvažovali, kdo to může být. Že by ti bezdomovci? Nebo nějací trampové? Policajti? Mohl to být kdokoli a mě se to vůbec nelíbilo. Ve chvíli kdy jsme si už už mysleli, že se někdo objeví kroky najednou utichly. Stojí snad někdo ve stínu tunelu a dívá se nás? Zírali jsme do tmy asi pět minut a pořád nic. Nakonec jsem vylezl ze spacáku, nazul jsem boty a šel jsem se k ústí tunelu podívat. Nikdo tam nebyl. Byl jsem z toho úplně tumpachovej. V tunelu, ani nikde jinde prostě nebyla ani noha. Vrátil jsem se do spacáku. Chvíli jsme o tom s Maruškou mluvili a nebyli jsme z toho vůbec moudří. Kromě plcha už se ale nic neobvyklého neozývalo a tak jsme po nějaké době znaveni náročným dnem konečně usnuli.
Dodnes si ten noční zážitek neumíme s Maruškou vysvětlit. Jediná logická věc, která nás napadá je, že někdo do tunelu vlezl, ale v půlce se otočil a zase vyšel ven. Oba jsme ale slyšeli, že se kroky neustále přibližují. Je to prostě záhada. Jak to tenkrát bylo doopravdy, se už asi nikdy nedozvíme.


Tunel.


Snídaně na Javoru.


Průzkum štoly.


.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jarka Jarka | Web | 21. října 2011 v 21:23 | Reagovat

No to byl nervák a bez konce, bez vysvětlení! Bylo dobře, že se neprobudily děti, zbytečně by se polekaly a asi by se jim špatně spalo. Mě teda jo! Ale mě by nikdo, pod širák nedostal, takový dobrodruh nejsem a nikdy jsem nebyla. 8-O  :-D Teď mě napadá, jestli to nebyl přece jen někdo z těch bezdomovců. Říkáš, že o vás věděli, tak se třeba přišli podívat, jestli tan jste a zase odešli. ;-)

2 Zdenka"ren" Zdenka"ren" | 22. října 2011 v 17:29 | Reagovat

Tedy,dosti dobrodružný výlet :-D No a Marušce se vůbec nedivím,že se jí to zbla nelíbilo,ale stejně je odvaha,že do toho šla. :-)  ;-)

3 Miky Miky | E-mail | Web | 22. října 2011 v 19:39 | Reagovat

[1]: Jarko, většina nocí pod širákem je docela fajn, některé jsou holt "dobrodružnější". :-P
Jinak jak říkám, řešení té záhady už se asi nikdy nedozvíme. Možná je to tak, jak říkáš a možná že ne, fakt nevím, ale bylo to divné.

4 Miky Miky | E-mail | Web | 22. října 2011 v 19:41 | Reagovat

[2]: Zdenko, Maruška je zlatá žena, nezabila mě a ani se se mnou nerozvedla. :-)

5 Marie Marie | Web | 23. října 2011 v 15:09 | Reagovat

Na tenhle zážitek s tebou asi nikdy nezapomenu. Do dneška si pamatuji, jak se mi klepaly kolena, když jsme šli podél trati a já viděla tu uzoučkou cestičku ze které podle mě nebylo kam uskočit. Po levé ruce čtvery koleje po kterých každou chvíli projel vlak, po pravé ruce prostě nebylo kam uskočit. Nahlas jsem popoháněla děti, aby šly co nejrychleji jim to jde a v duchu se modlila ke všem svatým, aby jsme měli štěstí a žádný vlak nejel. K mé hrůze jsme museli ještě ke všemu přeskákat všechny koleje a vyškrábat se do strmé stráně. Hrůzou už jsem nemohla ani mluvit. Až na hoře ve stráni se můj strach proměnil ve vztek, vážně jsem se zlobila natolik, že jsem myslela, že se s tebou rozvedu....Zloba mě postupně opouštěla, já se uklidnila, uložili jsme děti ke spánku a pak se ozvaly ty záhadné kroky...Bylo slyšet jak někdo přichází štolou, na konci se kroky zastavily a jako by se někdo naším směrem díval. Během chvilky všechno utichlo, nebylo slyšet, že by někdo odcházel pryč. Seděli jsme ve spacácích a ty jsi se rozhodl jít se ke vchodu podívat. Tolik jsem se o tebe v tu chvíli bála, co kdyby tam někdo byl a neměl zrovna čisté úmysly?! Nikdo tam nestál. Nedokážu si ty kroky vysvětlit, není možné, aby se někdo přes štolu vrátil naprosto neslyšně. Ještě dneska když si na tuhle noc vzpomenu, je mi špatně od žaludku. Měla jsem tenkrát takový strach, jako ještě nikdy....Ale stejně bych se s tebou nerozvedla a ty to moc dobře víš, viď? I když, jestli mě vezmeš na Javor ještě jednou, tak nevím, nevím....!!! ;-)  :-D

6 Jája Jája | Web | 2. listopadu 2011 v 23:18 | Reagovat

[5]: Maruško, máš svatozář! Opravdu! Miky, tebe bych utloukla už na těch kolejích :)))))) ...a ten horor s příchozím, no tak to bych opravdu nerozdejchala :))). I takhle po letech a v teple domova se to čte se zatajeným dechem, ale bejt tam, pane jo, to byl zážitek :))))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama