NOVINKY :
.
Kontaktní e-mail : mikyhorozumy@seznam.cz
Dopředu ovšem upozorňuji, že NEPOSKYTUJI MAGICKÉ SLUŽBY, ANI PORADENSTVÍ A NEBUDU NA PODOBNÉ ŽÁDOSTI REAGOVAT. Děkuji za pochopení - Miky. Usmívající se

Listopad 2011

MYSTICA 2011

28. listopadu 2011 v 16:29 | Miky |  JINÉ

Hned na úvod se všem omlouvám, že tentokrát nemám skoro žádné fotky. Po prvních dvou blesknutích svého fotoaparátu jsem byl totiž pořadatelem upozorněn, abych focení omezil, nepoužíval blesk a před každým programem požádal přednášejícího o povolení. Fotit bez blesku ve špatně osvětleném sále nemělo cenu a shánět povolení přednášejících se mi nechtělo. Vyfotil jsem tedy jen několik snímků z tržiště. No co, alespoň jsem měl větší klid na poslech.
Minulý rok jsem na festival dorazil s mírným zpožděním, když už běžela první přednáška. Letos jsem dorazil včas a mírné zpoždění měla naopak Dínen, která se zasekla někde v metru. Začátek prvního semináře o Avalonských mysteriích se tak maličko posunul. Chudák Dínen se přihnala jak velká voda a začala přednášet dřív než se vůbec stačila rozkoukat.

WICCA - SATANSKÁ PAST

24. listopadu 2011 v 18:02 | Miky |  JINÉ
Mám rád obrázky. Sám trochu maluju a velice rád si prohlížím obrázky, které namaloval někdo jiný. Někdy se bavím tím, že zadám do googlu tématické heslo, jako je např. wicca, pohanství, ásatrů apod. a pak se probírám obrázky, které se pod tímto heslem objeví. Nedávno jsem natrefil na jednu zajímavou wiccanskou malůvku a když jsem ji zvětšil, zjistil jsem, že jde o ilustraci z titulní strany knihy WICCA - SATANS LITTLE WHITTE LIE (Wicca - Satanova malá bílá lež). Autorem knihy je nějaký Bill Schnoebelen, který prý byl 16 let wiccanem, ale nakonec prokoukl Satanovu past a obrátil se ke Kristu. Bude to asi opravdu husté dílko, protože v úryvcích z knihy narazíte např. na tyto tři pozoruhodné citáty :

Skutečný duchovní rozdíl mezi Wiccou a satanismem je možné nejlépe ilustrovat takto: Praktikování Wiccy má na vás po duchovní stránce stejný vliv, jako když vám vybuchne u obličeje granát. Praktikování satanismu je jako když vám u obličeje vybuchne neutronová bomba. Rozdíl tam je, ale pořád je to pro vás naprostá pohroma.

Existují jen dva druhy Wiccanů, "vyšší UPS", kteří vědí, že Satan je jejich Bůh, a naivní wiccani z nižší třídy, kteří si myslí, že uctívají božstva přírody.
Jaký druh jste vy?

Nemusíte obětovat panny, nebo otáčet kříž vzhůru nohama, abyste byli satanisty! Jediné, co musíte udělat, je zavrhnout Ježíše Krista, a už jste satanista! Pokud si nezapamatujete nic jiného z této knihy, pamatujte toto:
Všechna pohanská náboženství jsou řízena Satanem!

Nad tématy Wicca a Satan a Wicca a křesťanství jsem se už na svém blogu v minulosti zamýšlel a tak dnes nechám tyto citace bez dalšího komentáře.
Ale ten obrázek je fakt super, posuďte sami.



FESTIVAL MYSTICA 2011 JIŽ TENTO VÍKEND!

22. listopadu 2011 v 22:33 | Miky |  JINÉ



Tento pátek 25.11. v 16.hodin startuje třetí ročník čarodějnicko-pohanského festivalu MYSTICA. Nakoukněte do programu ,přečtěte si mojí reportáž z loňska a zvažte svoji účast. Mystica je svým zaměřením na pohanská a magická témata, akcí u nás ojedinělou a bylo by škoda nechat si ujít.

JIŽNÍ ČECHY V RANÉM STŘEDOVĚKU - Michal Lutovský

20. listopadu 2011 v 8:24 | Miky |  KNIHOVNIČKA


Tuhle krásnou knihu jsem dostal ke svým nedávným narozeninám a mám z ní velkou radost. Nemohu ji samozřejmě hodnotit z hlediska odborného, protože nejsem ani historik, ani archeolog, nýbrž jen dychtivý laik, ale jako jihočeský wiccan, který rád navštěvuje stará pohanská místa jsem z ní úplně nadšený.
Kniha se zabývá jihočeskými archeologickými lokalitami, které jsou spojené s raně středověkým, tedy především slovanským osídlením (6 - 11.stol. ). Jedná se zejména o hradiště, plochá sídliště a pohřební mohyly. Z vyjmenovaného mě nejvíc zajímají mohylová pohřebiště, protože se jedná o posvátné okrsky, které si často dodnes dochovaly svou sílu a k duchům předků jsme tu opravdu blízko. Z knihy se o mohylách dozvíme mnoho zajímavého. Autor si např. všímá, že většina velkých pohřebišť leží ve vrcholových partiích kopců a návrší. Pohřební kopec tak často zaujímal centrální polohu vůči osadám ležícím v okolí a lidé mohli se svou nekropolí udržovat alespoň rámcový vizuální kontakt. Zajímavostí je i to, že slovanské mohyly většinou na pohřebištích tvoří západovýchodní řady. Tento směr respektují i mohyly podlouhlého tvaru a pokud je v mohyle kostra, leží v tomto směru také, přičemž muži mívají hlavu na východ a ženy na západ. Dozvíte se také, že mnohé mohyly byly navršeny kolem dřevěného kůlu, na jehož vrcholu stál urnový hrnec s popelem a kostmi zemřelého. V Kožlí u Orlíka se ve dvou mohylách našly namísto kůlů dokonce vztyčené kameny.
V závěru knihy je soupis všech lokalit, který čítá 37 hradišť a výšinných sídlišť, 82 rovinných sídlišť, 59 mohylových pohřebišť a 25 plochých kostrových pohřebišť. Mnohá z těchto míst jsou v knize popsána podrobněji. Díky těmto informacím teď už například vím, které z mohyl v Dražičkách, kam často jezdím, patří k těm nejstarším (ještě halštatským) a které naopak k těm nejnovějším a že jižní část pohřebiště, kde dnes není v terénu nic patrné, možná skrývá ploché hroby, neboť se tu nalezlo několik malých esovitých záušnic. Překvapením pro mě bylo, že některé velmi zajímavé, ale málo známé lokality se nachází i v místech, která znám a kde už jsem třeba několikrát byl. Dozvěděl jsem se například o mohylovém pohřebišti nad Kozským potokem, kde jsem byl párkrát na houbách, anebo jiných mohylách u Sedlečka, kde jsem asi rok pracoval. Kniha je vybavena řadou fotografií a ilustrací, zobrazujících popisovaná místa, nebo na nich nalezené předměty. Jsou zde i fotografie přímo z archeologického průzkumu, takže uvidíte například způsob, jakým se mohyly prokopávají a můžete obdivovat i kamennou stélu z mohyly v Kožlí.
To, co mi v knize chybí, jsou podrobné mapy a popisy cest k lokalitám. Množství potencionálních vykradačů je ale velké a tak to naprosto chápu. I tak je pro mě ale kniha velkou inspirací k dalším výpravám a jsem si jist, že alespoň některé z nich budou úspěšné.


Ilustrační záběry z mých vlastních cest za pohanskými památkami.
Jedna z velkých mohyl u Vitína na kopci Baba.



Mohutné valy slovanského hradiště na Svákově.
.

PROČ NEJSEM NÁRODOVEC

16. listopadu 2011 v 9:05 | Miky |  ZAMYŠLENÍ
S velkým zájmem jsem sledoval diskuse, které se nedávno rozhořely na webech BRATRSTVÍ a POHANSKÝ KRUH, pod prohlášením, ve kterém se zástupci české pobočky Mezinárodní Pohanské federace distancovali od jednotlivců i skupin, jež své pohanství spojují s extrémním nacionalismem. Diskuse to byly opravdu bouřlivé, neboť oba zmiňované weby jsou provozovány a navštěvovány pohany, kteří národní prvek, považují za jeden ze základních pilířů své víry. Někdy mám pocit, že se většina článků na těchto stránkách zabývá více politikou, než samotným pohanstvím. Rozhodně se zde dává více prostoru národovectví a odporu vůči multikulturalismu, než třeba přírodě a rituální pohanské praxi. To ale nemíním jako kritiku, pisatelé článků mají prostě své pohanství s těmito postoji silně provázané a mají potřebu to dávat najevo. Někteří diskutéři však považují tyto akcenty za natolik zásadní, že označili pisatele prohlášení, potažmo další liberály za nevyzrálé, nepravé pohany, kteří si na své pohanství jenom hrají, a to je stejně nefér, jako tvrzení PFI, že nacionalismus do pohanství nepatří a špiní jeho jméno. Asi bychom měli na obou stranách opustit myšlenku jediného pravého pohanství a připustit, že přístupy mohou být různé. Já jsem například levičák se sympatiemi k hnutí hippies, na nacionalismus se dívám s velkou nedůvěrou a přesto si myslím, že si na své pohanství nehraju a beru ho smrtelně vážně. Ve své pohanské praxi čerpám především z tradic a odkazu svých evropských předkřesťanských předků. Jako vodítko mi slouží nejen knihy novopohanských autorů, ale zajímám se i o práce historiků, etnologů a archeologů. Přesto mě národovectví nebere a samotný pojem národ (ačkoli ho jako pomocné slovo také používám) je pro mě snadno zneužitelný a uměle vykonstruovaný termín. Hned řeknu proč.
Všechny znaky na jejichž podkladě se s nějakým národem obvykle indentifikujeme jsou totiž při bližším zkoumání sporné. Tím prvním znakem, který nás zřejmě napadne je jazyk - mateřština. Mluvím česky, tak jsem Čech. Zní to logicky, ale podle této definice bychom museli českou národnost přiřknout také každému černochovi, Arabovi nebo Vietnamci, který se u nás narodil a od dětství se učil česky. Jazyk toho o našem původu a národnosti opravdu moc neříká, vždyť i předkové mnohých Čechů mluvili kdysi např. německy. Namátkou mě teď také napadají ty spousty Irů, Velšanů a Skotů, které byli v minulosti donuceny přestat používat své rodné keltské jazyky a přijmout angličtinu. Podle jazyka jsou dnes tedy Germány, ale podle rodu jsou to spíše Keltové. Další příklad: Po Velké Francouzké revoluci proběhl ve Francii průzkum místních jazyků a ukázalo se, že z pětadvaceti milionů Francouzů mají za svůj mateřský jazyk francouzštinu pouze tři miliony. Stát zakročil a začala se plošně vyučovat francouzština - uměle se vyrobili noví Francouzi! A tak by se dalo pokračovat.
Když jsme nepochodili s jazykem, mohla by tedy možná určovat naší národnost rasa, nebo řekněme fyziologický typ. V určování národnosti podle rasy se za války vyžívali zejména němečtí nacisté. Měřili lebky, porovnávali barvu očí, znáte to. I dnes ještě někteří lidé věří bludům o tom, že všichni Keltové měli zrzavé vlasy, vystouplé lícní kosti a modré oči apod. Z archeologických nálezů však bezpečně víme, že Keltové, Germáni i Slované byli už tenkrát v dobách své slávy podobnou směskou různých typů, jako jsme my dnes. Pravda je, že např. ve Skandinávii se setkáme s modrookými blonďáky mnohem častěji, než třeba u nás ve střední Evropě. Mohli bychom proto snadno tvrdit, že takto vypadají typičtí severní Germáni. Co si ale počít s obyvateli severního Ruska, kteří vypadají úplně stejně, ale cítí se být Slovany. Ani fyziologický typ nám tedy v určení národnosti nepomůže.
Dalším znakem, který by mohl něco vypovídat jsou lidové zvyky, kultura, či náboženství. Tyto znaky se ale často velmi lišili kmen od kmene i v rámci velkých jazykově příbuzných skupin. Hledání prvků, které by byly typické pro všechny Germány, všechny Slovany, nebo všechny Kelty, bývá proto velmi obtížné. Stačí se třeba jen podívat do Tacitova výčtu Germánských kmenů a hned vidíme, že co kmen, to jiné zvyky, jiný způsob oblékání a jiné náboženské zvyklosti. Staré "národy"zdaleka nepředstavovaly jednolité celky, které by si potrpěly na svém keltství, germánství, slovanství, apod. Jednotlivé kmeny se spojovaly, nebo spolu válčily, a pramálo přitom obvykle záleželo na tom, jakou řečí jejich protivník, nebo spojenec mluví.
Posledním a asi vůbec tím nejnejistějším znakem příslušnosti k nějaké národnosti je obývání určitého území. Ačkoli nacionalisté někdy mluví o tradičním území, na kterém jejich národ žije od nepaměti, pravý opak bývá pravdou. Po celou dobu lidské historie se národy stěhovaly a hranice měnily.
Samotný pojem národ byl během historie vykládán různými způsoby ,ale až příliš často byl zneužíván k rozdmýchávání vášní a vytváření nepřátelské atmosféry "my a oni". Když se řekne národ, vybaví se mi obrozenci falšující dějiny, Hitler a pochody vyholených ranařů skandujících heslo "Nic než národ!" Nemůžu za to, prostě to tak mám. Podstatně pozitivnější vztah mám k evropanství. Evropany se může zcela po právu cítit většina z nás. Jako Evropané jsme však dědici velkého množství různých, od sebe se lišících kultur a během staletí jsme vstřebali i řadu různých mimoevropských vlivů. I když jako pohané čerpáme především z předkřesťanských kultů, nemůžeme tisíciletou křesťanskou historii jednoduše vymazat. Navzdory nacionalistickému tvrzení, že tzv. národní náboženství jsou více ve shodě s genetickými, mentálními či environmentálními vlastnostmi daného národa*, dnes mnoho Evropanů křesťanství vnímá jako své dobrovolně přijaté náboženstvím (dokonce jako dědictví po předcích) a vždycky už to tak patrně i zůstane. Nezanedbatelné množství Evropanů se také hlásí k buddhismu, hinduismu a dalším náboženstvím východu. Globalizace se nám nemusí líbit, ale je skutečností, které se budeme jen těžko stavět. Chceme snad postavit nepohanská a neevropská vyznání mimo zákon? Já doufám, že nikoli. Pohanství je vzkříšeno, o tom není pochyb. Osobně dokonce věřím, že u nás bude pohanů v dalších letech zdárně přibývat. Ten kdo však věří v nějaký masový návrat naší společnosti k pohanství a v Evropu očištěnou od cizorodých vlivů, je buď naiva, nebo fanatik. Jistá opatrnost je jistě na místě, ani já si samozřejmě nepřeji, aby se bílý Evropan stal v Evropě menšinou a aby tu na každém rohu stála mešita. Z agresivního nacionalizmu a bojovníků za rasovou a kulturní čistotu mám ale přeci jen pořád větší strach, než z přílivu přistěhovalců. To je ale pouze můj osobní postoj a někteří jiní pohani to prostě vnímají opačně. S nacionálně orientovaným křídlem pohanství si asi nikdy úplně rozumět nebudu, o extremizmu bych ale začal mluvit až ve chvíli, když by toto křídlo začalo vyzívat k rasové válce a velebilo plynové komory. S tím jsem se v našem pohanství zatím naštěstí ještě nesetkal.


*Citát ze článku Proč ožívá stará duchovnost č.1/ Bratrství.net

SKÍRNIHO KLETBA A TROLLÍ RUNY

12. listopadu 2011 v 7:32 | Miky |  ZAMYŠLENÍ

Známá eddická báseň Skírnismál popisuje příběh v němž se vanský bůh Frey zamiluje do krásné obryně Gerd. Frey vyšle za Gerd svého sluhu Skírniho, aby jí jeho jménem nabídl sňatek. Skríni nejprve obryni nabízí vzácné dary, ale Gerd stále tvrdošíjně Feyovu nabídku odmítá. Při představě, že by se měl vrátit ke svému zoufale zamilovanému pánovi s nepořízenou, přinutí Skírni Gerd přijmout sňatek pod hrozbou strašlivé kletby. Kromě jiného Skírni říká : "Thursovu runu ti vyryji a tři jiné: chlípnost, posedlost, žádost. Mohu je vymazat, jak jsem je vyryl, bude-li toho třeba." Tato výhružka zabrala a Gerd svolila, že si Freye vezme.
Mnoho badatelů se už pokoušelo Skírniho runové kouzlo interpretovat. Co se týče thursovi runy je celkem jasné, že se jedná a runu Thurisaz, která nese ve staré norštině přímo název Thurs (troll, obr). Runa Thurisaz je nositelkou zvláště silné energie a mnoho čarodějů doporučuje při práci s touto runou velkou opatrnost. Mám osobní zkušenost, že Thurisaz lze velmi dobře použit jako runu ochrannou. Je třeba ale počítat s tím, že na rozdíl od runy Algiz, která pouze chrání, dokáže thurisaz vašemu nepříteli jeho útok také slušně vrátit. Naznačuje to ostatně i anglosaská runová báseň, ve které se říká : "Trn (angl. thorn) je velmi ostrý a se zlou se potáže, kdo se za něj zachytí a ještě hůře dopadne ten, kdo do trní spadne." Norská a islandská runová báseň zase naznačuje, že je runa Thurisaz z nějakého důvodu nebezpečná zvláště ženám. V norské básni čteme : "Thurs způsobuje ženám nemoci; neštěstí nikoho nepotěší." a v islandské básni se říká : "Thurs je soužením žen a obyvatel skalnatých údolí a manžel obryně Varthurny." Možná i to byl důvod proč se Gerd Skírniho runového kouzla tak zalekla.
Co ale ty tři další runy o kterých je ve Skírnismálu řeč? Neznáme žádné runy, které by nesli názvy: chlípnost, posedlost, žádost. Co s tím? Nabízí se několik odpovědí. Můžeme se například pokusit mezi známými runami nalézt tři takové, jejichž význam se třem jmenovaným vlastnostem alespoň blíží. S tím bude ale problém, protože jednotlivé překlady těchto původně staroislandských výrazů se značně liší. Jenom v knihách, které doma mám jsem našel tyto varianty : chlípnost, posedlost, chtíč / zlomyslnost, neklid, pomatenost / chlípnost, posedlost, poběhlictví / chtíč, spalující touha, nesnesitelná potřeba / zuřivost, špína, chtíč.
Další možností, kterou nemůžeme vyloučit, je že se zde jedná o runy, které vůbec neznáme. Existuje totiž názor, že run je ve skutečnosti daleko více, než jen těch 24 nejznámější znaků germánského futharku. Text Runatálu : Pro Ásy Ódin, pro elfy Dain, Dvalin pro trpaslíků svět, Asvid pro obry ukrutné,… si dokonce někteří vykládají tak, že každá jmenovaná skupina dostala své vlastní runy. Pokud by to tak bylo, mohl Skríni mít na mysli třeba nějaké elfí runy.
Bernard King nám nabízí ve své knize ještě jiné řešení. Podle názoru tohoto autora použil Skírni runy Wunjo (radost), Kenaz (pochodeň, osvícení) a Pertho (hra, ženské pohlavní orgány) a pomocí trollí runy Thurisaz jim pozměnil význam na zuřivost, špína, chtíč. Metoda, kterou King navrhuje je jednoduchá. Vyrytím runy Thurisaz pod jakoukoli jinou runu, posunete její význam níže uvedeným způsobem :

FEHU - chudoba
URUZ - ztráta sil
THURISAZ
ANSUZ - prokletí
RAIDO - bouře
KENAZ - špína
GEBO - nízkost
WUNJO - zuřivost
HAGALAZ - záplavy
NAUTHIZ - zmrzačení
ISA - zrada
JERA - hladomor
EIHWAZ - neschopnost
PERTHO - ženský chtíč
ALGIZ - bezbrannost
SOWULO - pálivé horko
TEIWAZ - porážka
BERKANA - sterilita
EHWAZ - nejistota
MANNAZ - nepřízeň
LAGUZ - sucho
INGUZ - mužský chtíč
OTHILA - ztráta dědictví
DAGUZ - temnota

Kingova metoda je rozhodně zajímavá a nabízí runovým čarodějům nové možnosti. Jak ale pod mým článkem o Kingově knize uvádí dlouholetý praktik Darken, pokud chceme používat runy k destruktivní magii, lze to udělat mnoha způsoby a není třeba kvůli tomu dělat z jednoho znaku antirunu. Na tom je určitě kus pravdy. Thurisaz ani žádná jiná runa si nezaslouží, abychom ji vnímali výhradně negativně. Runy nejsou ani zlé ani hodné, vždycky záleží na tom jak se s nimi nakládá a jakým způsobem jejich energie použijeme.

SYMBOLIKA ČÍSEL A RUNOVÉ ČAROVÁNÍ

9. listopadu 2011 v 4:39 | Miky |  KNIHA STÍNŮ
Vzpomínáte si ještě jak jsem čaroval s runami a třídenní svící? Byla to vlastně taková kombinace svíčkové a runové magie s využitím posvátného čísla tři. Toto číslo lze samozřejmě při práci s runami použít i jinak. V článku o runových kombinacích jsme si například ukázali, jak lze každý runový znak graficky ztrojit. Nejde zde přitom o žádný moderní výmysl, už v eddické Písni o Sigurdovi se dočteme jak valkýra Sigrfrída nabádá hrdinu, aby na jílec, čepel i hrot svého meče vyryl třikrát vítěznou runu Teiwaz. V runové magii lze ale samozřejmě použít i jiná čísla. Numerickou symbolikou runového čarování se ve své knize zabývá Bernard King. Pozoruhodné je, že se King nespokojil s klasickou, dnes velmi populární numerologií, ale přisoudil jednotlivým číslům významy na podkladě pečlivého studia severských mýtů a legend. Věřím, že osvojení si této číselné symboliky může naše runové čarování zdokonalit. Podle záměru kouzla můžeme použít jednu runu, nebo více různých runových znaků, jejichž celkový počet bude korespondovat s naším cílem. Chceme-li například něco zabrzdit, zkomplikovat, nebo ztížit, použijeme k tomu kouzlo složené ze čtyř významově vhodných run. Bude-li se naše kouzlo týkat záležitostí lásky, použijeme pro změnu sedm znaků, apod. Podívejme se tedy nyní na to, jaký význam Bernard King jednotlivým číslům připisuje :

JEDNIČKA - reprezentuje význam slova, které je jménem runy, nebo moc se jménem runy spojenou.

Jednička nemá žádný zvláštní význam, osoby a věci, které se vyskytují v germánské mytologii samostatně jsou prostě tím, čím jsou.

DVOJKA - implikuje služebné postavení, podřízenost či otroctví.

Dvojice lidí, zvířat a jiných bytostí hrají v severských legendách obvykle služebnou roli. Thorův vůz táhnou dva kozli, Freyin zase dvě kočky. Ódinovi slouží dva vlci a dva havrani. Thóra doprovází k Utgardskému Lokimu dva sluhové. Ve Fjolsvinnsmálu stojí na stráži dvě líte saně atd.

TROJKA - je aktivovací posloupností. Tři trollí runy jsou nutné k aktivaci změny podoby, nebo mění význam následujícího textu. Zároveň je to počet run vyžadovaný pro výzvu či vzývání o nižší intenzitě.

Trojka je v severské mytologii velmi důležitým číslem a vztahuje se vždy k zásadním věcem. Tři kořeny Yggdrasilu, tři Norny, tři strašlivé zimy ragnaröku atd. Ódin musel strávit s Gunnlöd tři noci, aby získal kouzelnou medovinu, vanská čarodějnice Gullveig je třikrát spálena a třikrát vstane z mrtvých a dalo by se pokračovat dále.

ČTYŘKA - označuje otrávenost, únavu či nepohodu.

Cestou do Thingsteadu musel Thor překročit čtyři řeky. Čtyři velcí jeleni okusují větve Yggdrasilu a čtyři velcí hadi se skrývají pod jeho korunou. Čtyři trpaslíci pracně podpírají nebeskou klenbu a čtyři berserkové vzdorovali na Baldrově pohřbu vlčí smečce obryně Hyrrokkin. Čtyřka se vyskytuje v severských legendách obvykle ve spojení s neštěstím, nepohodou a neklidem.

PĚTKA - přináší uspokojení či úspěch, je vhodná k léčebným účelům.

Ódin strávil pět plných zim po boku Fjölvara na zeleném ostrově v přítomnosti krásných žen. Utgardský loki pomocí pěti úkolů lstivě porazil boha Thora. Thor bezpečně ukryl kotel obra Hymiho pět mil pod zem. Ve Výrocích Vysokého se dočteme, že přátelství po pěti dnech plane jasněji než falešný zájem.

ŠESTKA -je nepříjemnost, něco nechtěného.

Šest hadů škodí v kořenech Yggdrasilu. Pouta, která svazují Fenriho jsou vyrobena ze šesti ingrediencí. Šestého dne hyne podle Hávamálu falešné přátelství.

SEDMIČKA -je spojena se sexuálními záležitostmi.

Sedmička bývá v severských legendách spojena s milostnými vztahy. V písni o Hárbardovi koketuje Ódin se sedmi sestrami a pak má se všemi sexuální poměr. Völund a jeho bratři zas žijí sedm let šťasně se svými labutími nevěstami.

OSMIČKA - je spouštěcí posloupností, podobně jako trojka. Označuje úplnost, sílu, je to číslo potřebné pro intenzivní výzvu.

Ódinův kůň Sleipnir, který je ze všech koní nejrychlejší má osm nohou. Thorův palác Bilskirnir má 640 tj. 80x8 pater, Valhalla má tentýž počet dveří. Loki žil v podzemí osm zim a jeden runový nett má osm znaků.

DEVÍTKA - je nástrojem pro ještě vyšší stupeň dokonalosti, osmička je celek, devítka jej podtrhuje a potvrzuje.

Devítka, tedy 3x3 je nejmocnějším číslem germánské mytologie. Devět dlouhých nocí byl Ódin zavěšen na Yggdrasilu, než spatřil runy. Devět mocných světů spojuje svými kořeny a větvemi strom Yggdrasil. Devět matek porodilo Heimdalla a devět kněžek sídlí na Hoře léčení s Menglödou. Osmička tvoří celek, ale devítka jej dovršuje. Z Ódinova zlatého prstenu Draupniho skane každé deváté noci osm dalších shodných prstenů. V Písni o Hymim rozbije Thor osm kotlů a devátý ukradne.


Všem přeji úspěšné čarování.Usmívající se




RUNY - Bernard King

7. listopadu 2011 v 6:27 | Miky |  KNIHOVNIČKA


Kniha Runy od Bernarda Kinga vyšla v nakladatelství VOTOBIA už v roce 1996 a většina internetových obchodů u ní má dnes již poznámku - nedostupná, nebo není skladem. Náš Honzík mi ji musel půjčit v dětském oddělení naší městské knihovny, jelikož v oddělení pro dospělé ji kupodivu nemají, asi ji považují za příliš infantilní čtivo. Mrkající
U knih dám hodně na obálku a protože mě bílé desky s vyobrazením brakteátu s Vadsteny příliš nezaujaly, moc jsem toho od ní nečekal. Měl bych s tím asi něco dělat, protože jsem knihu podobně jako v případě Mého života s duchy/Lon Milo DuQuette, jen kvůli dojmu z obálky, hrubě podcenil. Pokud jste již nějakou knihu o runách četli, budete pravděpodobně některé informace, jako je základní význam runových znaků, nebo stručná charakteristika nejznámějších germánských bohů, už znát. Přesto si troufám tvrdit, že navzdory nevelkému počtu cca. 170.stran, objevíte v Kingově knize poměrně hodně nového. Autor se zabývá historickými runovými nápisy na kamenech i předmětech denní potřeby a uvádí zajímavé příklady k jakým účelům a jakým způsobem bývaly runy kdysi používány. Pro mě, jakožto pro člověka praktikujícího runovou magii, byl velkým přínosem autorův výklad germánské číselné symboliky a její aplikace v runových kouzlech a pak také vysvětlení, jak může během čarování ovlivnit ostatní runy kombinace s tzv. trollí runou Thurisaz.
V některých věcech jsem však s autorem nesouhlasil. Bernard King je velký tradicionalista a tak například podceňuje runy psané a tvrdí, že jediný správný způsob je runy tesat, nebo rýt. , dále také říká, že pokud jste si runovou sadu koupili a nevyráběli ji sami, můžete jí rovnou vyhodit z okna. Navzdory těmto tvrzením mám vyzkoušeno, že psané runy fungují velice dobře a že k magii lze bez problému použít i např. zakoupené runové karty. Citát z knihy, který jsem zvolil na závěr tohoto článku je jistě také tradicionalistický, ale zde se s autorem naprosto shoduji :
"Mají-li nám runy skutečně sloužit, musíme se vnitřně vyladit s tradicemi a mytologií s nimi spojenými. Nejlepší cestou, jak toho dosáhnout, je individuální a hluboce osobní identifikace s některým ze severských božstev."


POHANSTVÍ - PLNOHODNOTNÁ DUCHOVNÍ CESTA

5. listopadu 2011 v 10:29 | Miky |  ZAMYŠLENÍ
Když jsem někdy v roce 1996 opouštěl církev hodně mě to táhlo k přírodní spiritualitě. Velmi mě v té době inspirovali američtí indiáni, australští domorodci apod. Brzy jsem ale zjistil, že u všech tzv. přírodních národů je podstatnou složkou jejich víry úcta k předkům a já nějak cítil, že si sice mohu přisvojit Wakan Tanku, ale indiánské předky nikoli. Začal jsem se tedy rozhlížet po dávné přírodní spiritualitě Evropanů a zjistil jsem, že existuje cosi jako novopohanství. Zprvu jsem měl ke kříšení pohanství značnou nedůvěru. Připadalo mi to jako naivní hra. Nedovedl jsem si představit, že by se z těch chatrných střípků pohanské víry, které se dochovaly v lidových zvycích a archeologických nálezech dalo vybudovat něco solidního. S velkou vervou jsem ale sháněl informace, četl jsem knihy a praktikoval takové svoje vlastní primitivní pohanství, až všechny mé pochybnosti padly. Zjistil jsem, že takový ten prazáklad jako je animismus, šamanství, modlitba a oběť je ve všech kulturách takřka stejný a že toho materiálu skrývajícího se v lidových tradicích, antických spisech a archeologických nálezech zase tak málo, jak jsem se domníval, není. Novopohanství, které se začalo rozvíjet někdy v první polovině dvacátého století má navíc za sebou dnes už několik desetiletí své existence a za tu dobu zde vyzrálo pár velmi dobrých pohanských tradic. Tyto tradice jsou často natolik kvalitní, že čtu-li si dneska například v knize o učení siouxského medicinmana Fools Crowa, spatřuji mezi tím co učil a praktikoval on a tím, co učí a praktikují naši druidi, wiccani a pohani, mnohé podobnosti a vidím, že moje spirituální zkušenost se od zkušenosti autentického indiána mnoho neliší. To mi dává pocit hrdosti. Vážím si našeho evropského pohanství a nemám dnes již ve vztahu k přírodním národům s nepřerušenou tradicí pocit jakékoli méněcennosti. Novopohanské tradice se už v naší moderní společnosti dobře zabydlely a především na západ od našich hranic žijí běžným mnohageneračním životem provázeným rituály na uvítání novorozenců, svatebními obřady i pohanskými pohřby. Nemám komplex ani z řady teologických a filozofických děl, kterými oplývá křesťanství a jiná etablovaná náboženství, protože i mezi pohany se dnes najdou jedinci, kteří svou víru promýšlí skutečně do hloubky a jsou schopni o ní vést akademické diskuse. Každý pochybovač si může přečíst knihu Živá tradice druidů od Emmy Restall Orr a zjistí jak niterná a hluboká může pohanská víra být.
Oslavili jsme Samhain a já myslím, že by bylo vhodné v závěru tohoto článku poděkovat všem novopohanům, kteří nás v naší víře předešli a odešli už k předkům. Děkuji jim za jejich práci a úsilí při obnově a kříšení dávných tradic a za jejich moudrost a zkušenosti, na kterých dnes my žijící můžeme stavět.