NOVINKY :
.
Kontaktní e-mail : mikyhorozumy@seznam.cz
Dopředu ovšem upozorňuji, že NEPOSKYTUJI MAGICKÉ SLUŽBY, ANI PORADENSTVÍ A NEBUDU NA PODOBNÉ ŽÁDOSTI REAGOVAT. Děkuji za pochopení - Miky. Usmívající se

Únor 2012

O přitakání životu tady a teď (Philip Carr-Gomm)

28. února 2012 v 6:27 | Philip Carr-Gomm |  CITÁTY A MYŠLENKY
Tradice druidů oslavuje a odhaluje současný život, ne život, jaký by mohl být po smrti, nebo jaký by mohl být, kdybychom dovedli přetrhnout cyklus smrti a nového zrození. Navíc učení druidů akceptuje, jak život přichází do bytosti a raduje se z vrozené sexuální přirozenosti veškerého života. Nabízí přístup, který je založen na plném začlenění do světa, na oslavě krásy a radosti a nezabývá se snahou "povznést se nad obtíže". Doporučuje, abychom byli zde a ne někde jinde.







OBŘADNÍ MÍSTA SOUČASNÝCH POHANŮ - 7.díl

26. února 2012 v 7:58 | Miky |  POSVÁTNÁ MÍSTA
ELENINA LÍPA



Šaman Don Oscar Miro-Quesada říká, že pokud chováme k nějakému místu úctu a jsme ochotni mu přinášet oběti, stává se toto místo posvátným. Může to prý být třeba i strom ve vaší zahradě. A přesně takový posvátný strom má na své zahradě Elen.
Elen je mladá maminka a bylinářka, která žije na severu Moravy. Je to pohanka, ale svou cestu nedokáže přesně definovat. Slova a škatulky pro ni nejsou důležité, řídí se spíše svou intuicí a pocity. Učí se komunikovat s rostlinami, duchy, bohy, elementy a jejich bytostmi, ale nedělá to nijak systematicky, nechává tomu prý volný průběh.
Elen mi napsala :

Rituály v přírodě dělám, ale nevážou se konkrétní místo. Sbalím si věci, jdu a narazím na něj cestou. Vlastně, mám v lese místo,kde mu při každé návštěvě něco nechám. Dokonce už ho i vykáceli, ale mám to místo pořád stejně ráda a dárky nechávám místo vedle stromu, na pařezu. :-)
No, a pak je tu "moje lípa". Stojí v trojúhelníku s hrušní a slivoní. Je to místo, které na mě velmi působí. Není udržované a stromy jsou dokola obrostlé bezem, šípkovými keři, hložím a malinami. Lípu mám nejraději a větší svátky slavím s ní. Napadlo mě u ní zbudovat něco z kamenů, ale časem mi došlo, že je to místo dokonalé.







Elen mi ještě napsala, že lípa má na svém kmeni pět očí a v koruně devět trsů jmelí. Kousek od ní prý stojí hraniční kámen. Lípa tedy stojí na jakémsi rozhraní. Já jen dodávám že, hraniční místa jako jsou křižovatky cest, jeskyně a vodní prameny, považovali naši předkové vždycky za posvátné a rádi na takových místech konali své rituály a devět trsů jmelí, to je symbolika posvátného jako hrom!
Elen vidí na lípu z oken svého domu i ze zahrady a denně se s ní zdraví a sleduje na ní proměny kola roku. Následující čtyři fotografie jsem si s Eleniným svolením půjčil z jejího blogu. Snímky pocházejí z loňského samhainovského rituálu, kdy se u lípy Elen loučila s jejím vegetačním cyklem.














Oči na kmeni.







Trsy jmelí.


.

PERUN

24. února 2012 v 22:20 | Miky |  BOHOVÉ A BÁJNÉ BYTOSTI


JMÉNO : PERUN
KATEGORIE : BŮH
OBLAST : SLOVANÉ

V poslední době často přemýšlím o Perunovi. O slovanských bozích se toho obecně ví velice málo. Často je nám známo pouze jméno božstva a zbytek jsou jen dohady a teorie. Perun je jedním z mála slovanských bohů, o kterých přeci jen nějaké informace máme. Víme, že je to vládce bouří, hromu a blesku, že ho Slované prosili za vláhu a dobrou úrodu svých polí, že si ho brali za svědka svých přísah a že ho v čase války vzývali jako válečné božstvo. S jistotou také víme, že byl uctíván východními, jižními a velmi pravděpodobně i západními Slovany. Perun tedy vynikal nad mnohé své lokálně uctívané kolegy a kolegyně a byl vpravdě bohem všeslovanským. V určitých obdobích a na určitých místech byl navíc vnímán jako vládce celého slovanského panteonu. Naznačují to například slova Prokopia z Kaisareie, který v 6. století napsal, že podunajští Slované "věří, že je jediný bůh, tvůrce hromu a jediný pán všech věcí, a obětují mu býky a jiná zvířata všeho druhu". Prokopios tím nemyslel, že by Slované byli monoteisty, o pár řádků dál ostatně píše "…dále uctívají řeky, vodní víly a další božstva", chtěl jen zdůraznit Perunovo výsadní postavení. O 600 let později kronikář Helmold, autor Slovanské kroniky podobně říká, že Slované "nepopírají že je jeden bůh v nebesích, který rozkazuje ostatním, ten je pak nad jiné mocný a rozkazuje ostatním a tito poslušně vykonávají úřady jím rozdělené. Tito další bohové pošli z jeho krve a každý jeden je tím vznešenější, čím blíže je k bohu bohů."
Ačkoli Prokopios, ani Helmold nejvyššího boha výslovně nejmenovali, minimálně Prokopiova slova o bohu tvůrci hromů a býčích obětech, na Peruna jasně ukazují. Z etnografických záznamů pocházejících ze Srbska a Makedonie víme, že býk, nebo beran byla typická oběť, která se nabízela Perunovi u jemu zasvěcenému dubu.
Mezi všemi evropskými hromovládnými bohy bychom jistě našli mnohé shody, podobnosti mezi slovanským Perunem a germánským Thorem (Donarem) jsou však přímo do očí bijící. Podobně jako Perun, byl i Thor bohem rolníků i válečníků. Oba bohové patřili k těm nejctěnějším a v časech násilné christianizace byly zhusta káceny Perunovy i Donarovy duby. Velkou zásluhu na takřka shodné charakteristice obou bohů měla bezesporu kultura Kyjevské Rusi, ve které se prolínaly slovanské a vikingské vlivy. Pozoruhodnou shodu spatřuji i v atributech obou bohů, které symbolizují sílu blesku. Thorovou bleskovou zbraní bylo kladivo Mjöllnir a Perunovou zbraní byla ohnivá sekyra. Thorovo kladivo je i dnes notoricky známým symbolem, který visí na krku nejednomu pohanovi. Méně známý, ale v minulosti velmi rozšířený amulet v podobě Perunovi sekyry, je svým tvarem Thorově kladivu velmi podobný. Zvláště pak varianta sekyry, která je v níže uvedené tabulce označena jako typ 2.






Jak ukazují další obrázky, také Perunova sekyra typu 1. vykazuje s Mjöllnirem jisté tvarové shody. Encyklopedie mytologie germánských a severských národů navíc říká že Mjöllnir byl zobrazován ve třech základních podobách. Jako sekyra! (původně kamenná), palice, případně kříž s konci zahnutými proti směru hodinových ručiček (svatika). Zajímavou spojnicí mezi Perunem a Thorem je baltský bůh Perkúnas (jméno příbuzné Perunovi), který ovšem nenosí sekyru, nýbrž kladivo, které se nazývá Milna (jméno příbuzné Mjöllniru).




Osobně jsem přesvědčen, že nejlepší cesta jak se něco dozvědět o Perunovi, je nastudovat z germánské mytologie osobnost Thora. Slované si vyprávěli jistě o Perunovi své vlastní příběhy, ale ty jsou dnes bohůmžel ztracené a skrze Thora se k Perunovi dostaneme určitě hodně blízko.
S nástupem křesťanství převzal ve slovanských zemích Perunovu úlohu svatý Ilja (Eliáš) hromovládce, jezdící po obloze ve svém ohnivém voze. Iljův svátek se slavil v Rusku 20.července a v Makedonii 2.srpna. Perunův svátek má tedy své místo někde na přelomu července a srpna, v čase kdy oslavujeme Lughnasadh. Už vím kterému dárci úrody letošní oslavu Lughnasadhu zasvětím.


Sv.Ilja - hromovládce.


Čerpáno z :
Encyklopedie slovanských bohů a mýtů / Naďa a Martin Profantovi
Encyklopedie mytologie germánských a severských národů /Jitka Vlčková

TŘETÍ NAROZENINY BLOGU

23. února 2012 v 10:36 | Miky |  O BLOGU
Za dva dny oslaví můj blog své třetí narozeniny. Je tu tedy opět čas trochu se za posledním rokem ohlédnout a zhodnotit, jak si na tom jako bloger stojím.
Zatímco loni jsem touto dobou těžko hledal inspiraci k dalším článkům a začínal se smiřovat s myšlenkou, že blog postupně zanikne, letos mám zatím materiálu a nápadů dost a spíše se potýkám s únavou a nedostatkem času na psaní. Hodně mi pomáhá a povzbuzuje mě zejména nový seriál o obřadních místech současných pohanů. Jsem moc vděčný všem, kteří se ozvali a poslali své snímky a věřím, že přibudou i další. Uvědomuji si, že přírodní svatyně jsou jednou z věcí, které nás jako pohany sjednocují. Už jsme tu měli svatyně eklektického wiccana, germánských pohanů, čarodějky a druidů a jistě mi dáte za pravdu, že ačkoli se naše názory a přístupy mohou v ledasčems lišit, při pohledu na fotografie těch míst, všichni společně jihnem a uvědomujeme si, že toho máme hodně společného. Moje vize je, že tento seriál bude v podstatě bez konce. Možná budou v budoucnu mezi jednotlivými díly větší přestávky, ale možnost zaslat své snímky bude stále otevřená. Zatím mám ale ještě od vás několik pokračování v zásobě a někteří další přislíbili, že brzy něco pošlou.
Návštěvnost blogu se od loňska drží v průměru na 250ti originálních přístupech denně, ale v poslední době se stále častěji dostávám i nad hranici tří stovek návštěv za den. Díky novým aktivním diskutérům se ale rozhodně zvedla komentovanost článků. Zatímco loni jsem měl na blogu pouze jediný článek, pod kterým bylo víc než 20 komentářů, letos jich je tu takových celá řada. Deset článků bylo komentováno více než 30x a objevil se i jeden článek s šedesáti a jeden dokonce se sedmdesáti komentáři! Všem, kdo si dal tu práci a něco okomentoval děkuji, je to pro mě zpětná vazba a dává mi to pocit, že si blog nepíši pouze pro sebe. Ačkoli?! Pro sebe ho píšu asi především. Blogování mi hodně nahradilo ruční zapisovaní zážitků a postřehů do deníků, což je na jednu stranu škoda, ale na tu druhou mě veřejná prezentace mých myšlenek vede k větší preciznosti a k tomu, abych to, o čem píšu lépe promýšlel. Blog je vlastně taková mapa mé cesty a vy, kteří ho čtete pravidelně, dobře víte kterým směrem se aktuálně moje myšlení ubírá.
Z článků za poslední rok se dá například snadno vyčíst, že se prohloubil můj vztah ke germánským bohům a že i mé uvažování a praxe se postupně vzdaluje od klasické wiccy. K eklektické wicce se stále hlásím, ale je to v mém podání stále více to, čemu se někdy posměšně říká wiccatrú. Mě to ale nevadí a myslím si, že to ustojím.
Děkuji všem věrným čtenářům za jejich přízeň.




OBŘADNÍ MÍSTA SOUČASNÝCH POHANŮ - 6.díl

22. února 2012 v 17:20 | Miky |  POSVÁTNÁ MÍSTA
BUKOVÝ NEMETON




V dnešním dílu našeho seriálu společně navštívíme druidskou svatyni, která se nachází na Sokolovsku. Talcern, který mi snímky zaslal, kráčí pohanskou stezkou už zhruba 20 let. Od samého počátku následuje stezky keltských předků a to ho dovedlo k mnoha rozdílným duchovním směrům. Nějaký čas se seznamoval s Wiccou, později se věnoval šamanství. Devět let již pracuje a studuje s českou větví Řádu Bardů, Ovatů a Druidů. Kromě toho se nechává inspirovat i germánským pohanstvím a moudrostí staré Indie.
O místě ze snímků mi Talcern napsal :

Bukový Nemeton se neustále vyvíjí, asi před deseti lety, jsme hledali nové místo pro naše setkávání, až jednoho dne se před námi objevil nenápadný hájek na kraji lesa. Bohové vedli naše kroky a vyslyšeli naše modlitby. Ihned nás svým umístěním mezi louku a les, ale i vnitřním uspořádáním oslovil. Členitý, kamenný terén převyšuje plochý kruhový prostor, zde se zrodila myšlenka posvátného místa setkávání.

Z počátku jsme poupravili místo k táboření, následovali úpravy rituálního prostoru a vytvoření kamenného kruhu se středovým kamenným oltářem ve tvaru srdce. Po čase nás okolnosti a nevítané návštěvy skotu donutili vytvořit přírodní hradbu. Tak se pozvolna celý hájek proměňoval v posvátné místo, které měnilo i nás.

Dalším velkým činem bylo vybudování velkého kameného labyrintu následovala úprava místa a výstavba chýše pro očistný rituál Brighitina kotle léčení (potní chýše). Posléze se součástí hájku se stal i přilehlý prostor pro chůzi po žhavých uhlících a započatá je výstavba kamenné, temné chýše.

Bukový Nemeton využívají Talcernovi přátelé většinou k oslavám svátků kola roku. Směsí popela, bylin a rozdrcených vaječných skořápek zde vysypávají velkou mandalu daného svátku, která podporuje atmosféru a koncetraci na danou oslavu. Po slavnosti ji buď uklidí nebo nechají rozplynout, jako připomenutí neustálé proměny, plynutí kola roku a pomíjivosti.

Fotografie jsou opravdu krásné a bude jich trochu víc.


Nejprve čtyři snímky ze svatyně připravené k loňskéhomu letního slunovratu.















Ještě jeden snímek z výšky, ale z jiného rituálu.


Nyní několik snímků z okolí.
Nejprve dvě fotografie labyrintu.







Místo setkání.



Brighitin kotel léčení.



Zimní slunovrat - Alban Arthan.







A ještě jeden krásný závěrečný pohled na Bukový Nemeton.

Ještě musím doplnit, že za tento článek vděčíme také Airisovi, který mě s Talcernem zkontaktoval.
Díky, Airisi.

OBŘADNÍ MÍSTA SOUČASNÝCH POHANŮ - 5.díl

19. února 2012 v 7:34 | Miky |  POSVÁTNÁ MÍSTA
Čarodějnická borovice




Fotografie do dnešního pokračování seriálu o obřadních místech mi poslala západočeská čarodějnice Coreyemma, která se na své pohanské cestě zaměřuje hlavně na vanatrú, druidství, šamanismus a ženská mystéria. Vyfotografovala pro nás svoji oblíbenou borovici, ke které chodí provádět své rituály, obětiny, věštby a meditace. Přes den se v okolí pohybuje dost lidí a tak Coreyemma chodí k borovici hlavně v noci. Napsala mi o ní toto :
Toto místo jsem si oblíbila před rokem a půl. Rituály tady provádím asi od září 2011 dole u kmene, meditace několik metrů nad zemí na větvi, odkud mám dobrý výhled a kmenem krytá záda.
Často se mi zjevují božstva na okraji louky, kde přechází v hustější porost. Blíže ke mě se pravidelně objevují ženská božstva, mužská se projevují jako větší, ale vzdálenější mezi stromy.
Než jsem zde začala provádět rituály, musela jsem místo vyčistit od nespočetného množství víček od pet lahví, jinak jsem na něm žádné úpravy neprováděla.
Jako symbol spojení nosím v Knize Stínů jehličí a v prostoru mého domácího oltáře mám jednu spadlou šišku.
Už se mi stalo, že pode mnou prošel před jedenáctou večerní pejskař, ale čarodějky na stromě si těžko někdo ve tmě všimne.
A já jen dodám, že kdyby si ji ten pejskař náhodou všiml, měl by asi solidní šok. Coreyemma je prostě živel a noční meditace ve větvích stromu mi k ní úplně sedí. Možná jste si na poslední fotografii všimli, že u kořenů borovice leží několik rozhozených zelených kostek. Tuším, že to má něco společného s novým věšteckým systémem, který Coreyemma vymyslela, ale to už bychom se museli zeptat přímo jí.
Myslím, že dnešní díl seriálu by mohl být pro řadu čtenářů povzbuzením. Coreyemmina borovice je totiž důkazem, že naše obřadní místo nemusí vždycky nutně vypadat jako Stonehenge, ani nemusí být vždycky na těžko dostupném místě v divočině. Pokud máme otevřená srdce a dobrý vnitřní zrak, může si nás přitáhnout i docela nenápadné místo v našem nejbližším okolí.









Coreyemmin článek o jednom rituálu u tohoto stromu si můžete přečíst zde.

SEN

17. února 2012 v 20:03 | Miky |  JINÉ
Dnes v noci jsem měl sen. V tom snu jsem viděl jednoho pána z našeho důchoďáku. Nic neříkal, jen přede mnou stál a díval se na mne. Stál! Víte, on totiž ve skutečnosti už několik měsíců jenom leží, maximálně sedí. Byl pěkně učesaný a hladce oholený, vypadal tak nějak mladší. Bylo to celé takové zvláštní.
Když jsem se probudil, hned jsem si řekl, že je asi mrtvý. Asi před čtrnácti dny ho odvezli do nemocnice, zápal plic, nevypadal dobře. V práci jsem se hned díval na nástěnku, kam se vyvěšují parte a pak taky do hlášení. Nic. No, asi jsem se spletl, byl to jen sen.
Asi deset minut před koncem mé směny volali z nemocnice. Pan P….. dnes v noci v 0.40h. zemřel…


KNIHA LESŮ, VOD A STRÁNÍ - S.K.Neumann

17. února 2012 v 17:56 | Miky |  KNIHOVNIČKA


Možná jste překvapeni tím, jakou knihu jsem dnes do této rubriky zařadil. Není to tentokrát nic druidského, či wiccanského, ale je to básnická sbírka, kterou jsme měli ve škole za minulého režimu jako povinnou četbu. Autorem této knihy je navíc člověk, který u nás kdysi zakládal Komunistickou stranu. Někteří z vás asi v tento okamžik znechuceně překliknou na něco zajímavějšího, ale ten kdo dočte tento článek až do konce možná zjistí, že dílo S.K.Neumanna může být i pro nekomunistu a pohana velice zajímavé.




S.K.Neumann byl totiž především člověk, který nesmírně miloval přírodu a když čtu některé jeho básně o toulání po lesích a luzích, cítím v nich niterné, neváhám říct pohanské prožitky. Jakožto anarchokomunista byl Neumann přirozeně odpůrcem církve a tradičních náboženství, v přírodě však prožíval napojení na jakousi pradávnou přirozenou spiritualitu a byl si toho dobře vědom. V závěru básně nazvané V modřínech se ke svému překvapení například dozvíme, že Neumann instinktivně došel k tomu, co se dnes mezi pohany a esoteriky učí, jako Meditace stromu:

V květnovou zeleň modřínů,
ve smaragdovou lázeň
hodil jsem srdce únavu
a mozku střízlivou kázeň.

Dostal jsem ukrutnou, divou chuť
celý se ponořit do ní;
ne jako člověk, jako strom se chvět
pod cvalem větrných koní.

Tak zatraceně býti nah!
Tak moudrý, pevný, svěží!
Tak samozřejmě přijímat
mlčenlivý život, jež běží!

Celý jsem vtiskl se do stráně,
jí sestoupil až ke dnu,
čekal, až zapustím kořeny
a větve zelené zvednu.

Modřínů vlající chocholy
nad hlavou šuměly mi,
les v nitro vcházel mi pomalu
a všemi smysly mými.





No řekněte, není to krásná bardská poezie?
Jak už název napovídá, pojal Neumann sbírku KNIHA LESŮ, VOD A STRÁNÍ jako velkolepou oslavu přírody a poděkování za to, co se mu od ní za ta léta, kdy ji dychtivě a nadšeně na vlastní kůži poznával, dostalo. V prologu knihy stojí :

Nesmrtelnou hymnu slíbil jsem kdys lesům.
Snadno přísahy se činí v líbánkách.
Slíbil jsem ji stromům, zvěři, hmyzu, vřesům.
Milovali jsme se v rozkošnických snách…


Úvodní báseň sbírky je dokonce pojata jako modlitba. Je to vlastně jakási parafráze otčenáše avšak místo Bohu Otci je určena Matce Zemi. Místo "Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého", zde čteme "Ve jménu života i radosti i krásy." a dále například : "Buď vůle tvá nám vším, jak ptáku je a hmyzu, pokorné bylině i zpívající vodě." V básni Jarní zvěstování nalezneme zase parafrázovaný "zdrávas" : "Zdrávas, země, plná milosti, požehnaná jsi mezi světy. Země, požehnaný plod života tvého, člověk!"


Sbírka je plná krásných básní, které mi mnohdy evokovaly mé vlastní zážitky z toulání. Jeho slova z básně Improvisace mi například připomněla, jak jsem prolézal zalesněné prudké stráně nad Lužnicí, abych zde obdivoval krásné stromy a kameny :

… A borem ruce mi voní.
Po stráni dolů běžel jsem bořinou,
Kmenů se chytal, těchž jak loni,
Sklouzal jsem, klopýtal za srnčí rodinou.
Opilý lesy, divoký, nevinný
Stanul jsem nad domky dědiny….

S.K.Neumann samozřejmě nebyl novopohanem, ale jakousi sympatii ke světu přírodních antických bohů bezesporu cítil. V následujícím úryvku z básně Listopad mezi buky popisuje básník okamžik, kdy se při procházce po krásné bučině začal náhle cítit ve svém městském oděvu jaksi nepatřičně. Neumann říká, že jako divoký, nahý pohanský bůh faun, by do té nádhery zapadl mnohem lépe :

…Stojím v klíně kopců; harmonií stesků
sladce dýše píseň listopadová.
A mne mrzí jedno: v černém haveloku
že tu stojím jako skvrna surová.

Raději byl bych faunem chlupatým a hnědým,
v hnědých proudech listí sotva zřejmý bod:
na bukový pařez s píšťalkou bych used
listům padajícím hráti doprovod.

Ještě více se Neumannova spřízněnost s antickými bohy projevuje v jiné jeho básni, která ovšem do naší sbírky nepatří, přesto zde úryvek odcituji :

Na zeleném předhoří sídlo vystavím si
z čedičových balvanů, z napuštěných dřev,
ukřižuji révoví na prohnuté římsy,
aby neslo do oken modrých hroznů krev.

V starém parku pustnoucím v stíny plné vůně
starých bohů necudných sochy postavím,
Venuše a Pomony a vášní v snědém lůně,
Bacchy, Fauny chlupaté, pány let i zim.

V houští však, jež na podzim plno rudých plodů,
Priapovu postavím sošku topornou,
kamennému k oltáři povede tré schodů
mechem vlhkým zarostlých, zahalených tmou….

/ Ze sbírky Horký van a jiné básně /




A na závěr si vás dovolím otravovat ještě jednou básní z Knihy lesů, vod a strání. Jmenuje se Zimní noc a je přímo magicky krásná :

To není země, to je sen,
jejž bledý měsíc vykouzlil
pod zastíněnou oblohou
na vlnách sametových chvil.

To není země, to je div,
nesmírná hudba bílých cest,
jež pro své tiché jiskření
do hlubin strhly světlo hvězd.

To není země, to je zjev,
jenž vyplul z nekonečnosti.
Já, blázen, bloud a cizinec,
jdu směšný mraznou věčností.




Černobílé fotografie S.K.Neumanna jsou z knihy Zpěvy hněvu i lásky /Nakladatelství Československý spisovatel 1962.
Obrázek Josefa Čapka pochází přímo z Neumannovy sbírky Kniha lesů, vod a strání.

OBŘADNÍ MÍSTA SOUČASNÝCH POHANŮ - 4.díl

15. února 2012 v 8:22 | Miky |  POSVÁTNÁ MÍSTA
FULDAHA




V dnešním pokračování našeho seriálu se společně podíváme na první sérii snímků, které mi poslal Fíba. Fotografie zachycují runový kámen, který Fíba vytesal počátkem roku 2000 na břehu řeky Vltavy, nedaleko Zlaté Koruny. Kámen je jakousi poctou a oslavou samotné řeky, která zde po miliony let utvářela vzhled krajiny a která k sobě přitahovala lidskou pozornost už od pravěku. Kromě jiného, se právě v této oblasti tyčilo nad řekou významné keltské oppidum, na němž ještě donedávna stávala novodobá svatyně s osmi dřevěnými idoly, o které jsme si už povídali.
Obraz vytesaný do kamene představuje Vltavu v podobě vodní ženské bytosti a je doplněn dvěma runovými nápisy. První nápis nese slovo Fuldaha, což je nejstarší známé jméno řeky. Jméno bylo zaznamenáno roku 872 ve Východofranských, tzv. Fuldských letopisech v souvislosti se zápisem o porážce pěti českých knížat u této řeky. O necelých 250 let později, tedy v roce 1113 byla zapsána další podoba jména této řeky jako Wulth-a. Mnich Kosmas pak v roce 1125 zachytil slovanskou podobu tohoto původně germánského jména jako Wlitaua / Vlitava.
Druhý runový nápis je magickou kombinací ve které byly použity 3x3 runy, Uruz - divoká nezkrotná síla, Laguz - voda a Othila - dědictví, země předků. Význam nápisu je tedy Divoká voda v zemi předků.


















.

WOTANOVY MUCHOMŮRKY

13. února 2012 v 8:43 | Miky |  ZAMYŠLENÍ
Tak nevím. Před pár dny jsem si v knihovně půjčil knihu O druidských nápojích a čarodějném bejlí - Stefan Haag/ Granit 2003. Na jednom místě se tam píše : "Ságy germánské mytologie vypravují, že muchomůrky vždy vyrostou na místě, kam na zem ukápla slina Wotanova koně." Moc se mi to líbí, poněvadž mám rád Wotana i muchomůrky, ale bohům žel nevím, jestli mohu této informaci důvěřovat. Není zde totiž žádný odkaz na konkrétní ságu, kde by to bylo zmiňováno a já sám se to zatím v žádné sáze nedočetl. Ptal jsem se na to mailem Fíby, a ten o tom také neslyšel. Poučil jsem se už dostatečně o tom, že ne všechno, co se v podobných, rádoby znalých knihách píše, bývá pravda.
Kdysi jsem se například v jedné knize dočetl, že vánoční zvyk líbat se pod jmelím vychází z mytologie Germánů, kde se praví, že bohyně Frigg na Baldrovu památku výslovně nakázala, aby se všichni, kdo projdou pod jmelím navzájem políbili a připomněli si tak důležitost míru a lásky. Po přečtení starší i mladší Eddy jsem zjistil, že se tu nic takového nepíše. Kde to autor vzal? Zřejmě si to vymyslel, nebo to opsal od někoho, kdo si to vymyslel.
Ještě horší je to s informacemi o Keltech. Ono se totiž o nich moc neví a tak je možné si vymyslet takřka cokoli. Kdykoli tedy někde narazíte na nějaké prohlášení o tom, co Keltové dělali, věděli nebo si mysleli, berte to s rezervou. Pokud nebude toto tvrzení podepřeno nějakým odkazem na historický zdroj, bude to spíše přesvědčení autora, než dávných Keltů. Wolf Dieter Storl například zmiňuje, že v nějaké knize narazil na starý keltský rituál obětování kukuřice, aniž by autorům vadilo, že kukuřice se do Evropy dostala až po objevení Ameriky. Takových pitomostí najdete tuny.
Možná ale v nějaké sáze skutečně ta zmínka o Wotanových muchomůrkách je, pokud by to mohl někdo potvrdit, ozvěte se.




OBŘADNÍ MÍSTA SOUČASNÝCH POHANŮ - 3.díl

12. února 2012 v 11:23 | Miky |  POSVÁTNÁ MÍSTA
FROSTÍKOVY SVATYNĚ 2.


Další Frostíkovo obřadní místo se nachází nedaleko Kaplice. Z obrázků je vidět, že zde byly zúročeny všechny předchozí stavební zkušenosti a místo je z mého pohledu dokonalé. Podobá se tomu předchozímu, ale má hezčí oltář. Do krajiny zapadá, jakoby tu stálo odnepaměti.



A když už mluvíme o oltáři, požádal jsem Frostíka o zaslání nějakých snímků, kde je oltář připraven pro rituál a podívejte se na tu krásu.










Kruh je moc hezký v zimě, když je zapadán sněhem. Ta druhá sněhová fotka je ze včerejška.







Posledním obřadním místem, které pro nás Frostík nafotil je nijak neupravovaná přírodní ostrožna nad Vltavou u Krumlova. V okolí jsem se kdysi párkrát toulal jako tramp a vím, že podobných míst s výhledem na meandrující Vltavu je zde více a ačkoli jsem tam nikdy žádný rituál nedělal, dodnes mám ve vzpomínkách mnoho silných prožitků, které jsem zde cítil. Jednou jsem zde například po vydatných deštích několik dlouhých minut ohromeně pozoroval rozbouřenou burácející Vltavu a nad ní úžasné mlžné pruhy, ačkoli jsem pospíchal na vlak.








Tady je vidět, že nemusíme všichni stavět kamenné kruhy, abychom pocítili sílu přírody. Tohle místo je krásné.

OBŘADNÍ MÍSTA SOUČASNÝCH POHANŮ - 2.díl

10. února 2012 v 7:48 | Miky |  POSVÁTNÁ MÍSTA
FROSTÍKOVY SVATYNĚ 1.

V dnešním pokračování našeho seriálu o obřadních místech současných českých pohanů vyberu něco z materiálů, které mi poslal Frostík. A poslal toho opravdu hodně. V e-mailové poště mám obrázky celkem ze čtyř Frostíkových svatyní a tak jsem se rozhodl rozdělit jejich ukázky do dvou samostatných článků.
Frostíkovi je dnes 40 let. Pohanem byl vlastně od dětství, ale vědomě na tuto cestu nastoupil v roce 1995. U počátků stála kniha Zlatý věk země Bójů od Anny Bauerové a o něco později Keltská magie od D.J.Conwayové. Keltové, jejich kultura a víra se stali pro Frostíka srdeční záležitostí. Je proto logické, že první svatyně, kterou zbudoval, byla zasvěcena keltským bohům a místo, které pro ni vybral leželo na akropoli bývalého keltského oppida u Třísova, nedaleko Zlaté Koruny. Na kamenný oltář v kruhu zde pohlíželo z dřevěných vyřezávaných sloupů osm bohyní a bohů, Lug, Taranis, Epona, Esus, Teutates, Rek (podle plastiky z Mšeckých Žehrovic), Morrigan a Cernunnos. Frostík a jeho přátelé zde prožili krásnou část svého života a několik silných rituálů. Tato svatyně se však stala záhy velmi známá a leckde se o ní psalo. Například zde http://keltoman.sweb.cz/Trisov.pdf , nebo zde http://eldar.cz/hade/trisov.html . Nakonec byla přímo přes svatyni zavedena místní naučná stezka a to byl počátek konce. Frostík o tom píše : "Pak to přišlo, přes svatyni vybudovali naučnou stezku a pak se začali v kruhu objevovat odpadky, rýpance nožem na stélách a nakonec někdo rozbil popisku. Co však bylo horší, energie kruhu naspořená obřady a přinesená znalými, začala mizet. Klesala a klesala. Po Beltine 2001 se deska oltáře obřadně rozlomila a dřevěný bohové odjeli služební dodávkou dožít jinam."

Foto Vladimír Řepík /eldar.cz

Obřad v Třísovské svatyni.


Zprávy o třísovské svatyni se donesly tenkrát i ke mně. V roce 2003 jsme s Maruškou a Honzíkem v okolí Zlaté Koruny vandrovali a jedním z našich cílů bylo tehdy tuto svatyni najít. Hledali jsme ji marně, netušili jsme, že byla již dávno přestěhována k Trhovým Svinům na pozemek Frostíkova kamaráda. To však byla pro dřevěné bohy ve skutečnosti poslední rána. Kamarád nechal místo zpustnout a dřevěné sloupy pomalu podléhají zkáze.


Takto dnes dožívá bývalá třísovská svatyně nedaleko Trhových Svinů.


Druhou svatyni pro své rituály vybudoval Frostík v lese nedaleko Českého Krumlova. Obřadní kruh byl tentokrát vytvořen z kamenů a i z obrázků vypadá toto místo velice harmonicky. To, že zde tentokrát chybí podoby bohů, možná souvisí s tím, že Frostík se po wiccansku začal postupně více, než ke konkrétním bohům obracet ke Stvoření (já tomu říkám Velké Tajemství) a jeho mužskému a ženskému aspektu, které nazývá Pánem a Paní. Svatyně u Krumlova existuje a plní svou funkci dodnes.



Kromlech u Českého Krumlova.







..................................
Znovu vyzývám všechny čtenáře, aby se nebáli a poslali mi na e-mail nějaký obrázek svého obřadního místa, myslím že by bylo škoda seriál hned zase ukončit.

OBŘADNÍ MÍSTA SOUČASNÝCH POHANŮ - 1.díl

7. února 2012 v 8:00 | Miky |  POSVÁTNÁ MÍSTA
MYSLIČŮV KAMENNÝ KRUH V ULLOVĚ HÁJI

Prvním místem, které bych vám chtěl v tomto novém seriálu představit je Mysličův kamenný kruh. Na tomto kruhu je pozoruhodné to, že je vyskládán ze starých vyvrácených hraničních kamenů, které Myslič posbíral v okolních lesích a pak je na vlastních zádech donesl. Každý kámen je zasvěcen jednomu z germánských bohů. Nejvyšší kámen patří Ódinovi a ty další, čteno zprava do leva, náleží Tyrovi, Ullovi, Heimdallovi, Njördovi, Frejovi a ten poslední bohyni Skadi. Sama bříza, uvnitř které je malý oltář je zasvěcena bohyni Frigg. Letos by měl přibýt ještě kámen pro Völunda a možná i nějaký další. Místo, kterému Myslič říká Ullův háj, a které Mysliče přitahovalo už od dětství, se nachází poblíž jednoho malého města v Posázaví.

Mysličovi je nyní 35 let, je vyznavačem Ásatru a pohanství se věnuje již asi 12 let. Poslední dva roky se přesunuje pozvolna k jakémusi "panárijskému" pantheonu. Thora, Peruna, Taranise a další dnes například považuje za jediného Hromovládce, který jde až k chetitskému Tešubovi. Poslední dobou ho hodně zajímá Helénské pohanství, o kterém se píše články na stránkách Pohanském Kruhu. Evropské pohanství je pro Mysliče spojeno s národovectvím, což jak říká : " je pro některé "duhové" pohany nepřijatelné, ale já to tak prostě mám." Já bych k tomu dodal, že jsem "duhový pohan" a Mysličův postoj je pro mě přijatelný. Myslič se prostě považuje za "etnického" pohana a moc rád by prý žil v Římském impériu, v časech, než ho zničilo křest'anství.



Obřadní kruh z hraničních kamenů.


Oslava zimního slunovratu 2010.


Ullův háj. Ull je podle severské mytologie nevlastním synem boha Thora. Je to zdatný lovec a lyžař, myslivecký posed v pozadí tedy vlastně docela dobře k tomuto místu sedí.
.
.

Včera mi Myslič poslal ještě několik obrázků ze své Imbolkové slavnosti v Ullově háji. Fotky jsou to moc pěkné, tak jsem neodolal a do článku je dodatečně vkládám.
















OBŘADNÍ MÍSTA SOUČASNÝCH POHANŮ - úvod

6. února 2012 v 11:40 | Miky |  POSVÁTNÁ MÍSTA
Na nápad uvést na blogu seriál, který by představil čtenářům posvátná místa, na kterých provádí současní čeští pohani své rituály, mě přivedl Myslič. Moc se na ten seriál těším, protože fotografie míst, které mi zatím poskytli Myslič, Frostík a Fíba, jsou opravdu krásné. Doufám, že jejich krása neodradí další pohany, jejichž obřadní místa jsou třeba skromnější. Obřadním místem nemusí být samozřejmě vždycky pouze kamenný kruh. Může to prostý strom, skála, nebo lesní paseka. Myslím, že za fotografii stojí i místo, kde jste nic nestavěli a nepředělávali, ale kde přesto cítíte sílu a chodíte tam dělat své rituály. Délka seriálu bude záviset na vaší ochotě s ostatními fotografie vašich míst sdílet. Proto prosím každého, kdo by se chtěl připojit, aby se mi ozval na e-mail miky71@centrum.cz. K fotografiím přiložte prosím stručný popis toho, kdy místo vzniklo, jak často je užíváno a přibližnou oblast, kde leží (např. Strakonicko, nebo nedaleko Tábora), to stačí. Připojte také pár slov o sobě, jakou pohanskou stezkou kráčíte, jak dlouho apod. Všem dopředu moc děkuji.
Pokud to zvládnu, tak první díl seriálu spatří světlo světa již zítra.


Jedno z našich obřadních míst. Absolutně přírodní, nijak neupravované.

ŠAMANSKÉ PUTOVÁNÍ

5. února 2012 v 12:34 | Miky |  KNIHA STÍNŮ


To, co šamana charakterizuje nejvíce, je jeho schopnost navozovat si změněný stav vědomí, ve kterém pak putuje duchovními světy, aby se v nich setkal s duchy a nalezl lék, či odpovědi na své otázky. Existuje mnoho způsobů kterými šamani do změněného stavu vědomí vstupují. Mezi ty nejčastější patří požití rostlinné drogy, rytmické bubnování, chřestění, půst, tanec apod. Bubnování a chřestění, které si oblíbili hledači šamanské moudrosti z moderních západních zemí, patří ke způsobům nejsnazším a nejbezpečnějším. Metoda bubnování skutečně funguje a má nesporné výsledky. Poslouchání monotónních úderů bubnu dostane po chvíli vaší mysl do jakéhosi snového stavu, ve kterém se pohybujete zvláštními světy a setkáváte se zde s různými bytostmi.
Řekl jsem, že schopnost putovat duchovními světy je pro šamany charakteristická, to však neznamená, že každý kdo těmito světy putuje je šaman. Skutečný šaman si nevolí svou roli sám, ale je k šamanské službě povolán duchy. Skutečný šaman se ze svého šamanství nemůže vyvázat, neboť odmítnutí této služby by pro něj, nebo jeho blízké mělo fatální důsledky. Skutečný šaman nenavštěvuje duchovní světy jen tak ze zvědavosti, ale svádí v nich často těžké zápasy, které ho mohou stát i život. Skutečné šamanství vyžaduje oběť. Pokud jsme nebyli k šamanství povoláni a pokud jsme se plně nepoddali duchům, nemáme právo se nazývat šamany. Můžeme sice šamansky putovat, ale nikdy neshromáždíme dostatek síly, abychom mohli efektivně sloužit druhým. Naše cesty budou mít význam především pro nás samé. Skutečný šaman je tu však pro ostatní.
Šamanské cestování má ale velký význam i pro toho, kdo nemá ambice nazývat se šamanem. Je to totiž jedinečný prostředek dosahování své osobní gnóze (poznání). Každá cesta, kterou jsem za zvuku bubnu, nebo chřestidla podnikl, mě něčemu naučila. Tyto lekce jsou často naprosto překvapivé. Málokdy se cesta vyvíjí tak, jak bych čekal. Poznatky z šamanských cest totiž nevycházejí z naší běžné logiky, ale přímo od duchů.
Cestování s pomocí bubnu je skutečně překvapivě snadné, existuje však několik zásad, kterých bychom se při něm měli držet. Caitlín Matthewsová jich vyjmenovává osm.
1. Potřeba nebo účel. U každé magické práce je velmi důležité ujasnit si nejprve cíl (záměr) svého konání, rozhodně to platí i šamanského putování. Cesta, kterou podnikáte bez jasného cíle je nesmyslná. Šamanské cestování není turistika za krásami jiných světů, ale duchovní práce, která nás má někam posunout. Mám vyzkoušeno, že bez jasného záměru se cesta stává bezcílným bloumáním a mrháním času, které nám nic dobrého nepřinese. Stanovit si cíl, neznamená naplánovat si výsledek cesty, ten je mnohdy překvapením. Nedávno jsem například cestoval proto, abych se setkal s bohyní Freyou. Před cestou jsem dokonce vytvořil její sigilium, abych svůj záměr ještě posílil. Nakonec jsem se ale k svému údivu nesetkal s ní, ale s jejím dvojčetem a bratrem Freyem.
Jedním z prvních cílů šamanského cestování by mělo být nalezení našeho silového zvířete, nebo jiného průvodce. Během dalších cest se bez pomoci našeho zvířete často neobejdeme.
2. Příprava místa. Příprava místa, která zahrnuje shromáždění potřebných předmětů, zajištění místa před vyrušením a obřadní očistu, je sama o sobě rituálem, který nás jakoby přednaladí pro další činnost. Bez přípravného rituálu se z našeho putování vytrácí úcta a nejsme-li uctiví my, nebude k nám uctivý ani duchovní svět.
3. Čerpání ze zdroje. Tímto termínem označuje Caitlín Matthewsová vylaďování našeho vědomí do změněného stavu. V našich podmínkách se tak nejčastěji děje pomocí bubnování. U laponských šamanů je zvykem, že nebubnuje šaman, ale jeho pomocník. Šaman se tak nerušeně věnuje svému duchovnímu letu. Také my můžeme mít samozřejmě pomocníka, nebo si můžeme pustit nahrávku bubnování z cédéčka. Osobně ale považuji za nejlepší způsob, když se doprovázíme bubnováním sami. Někteří autoři nám radí nejvhodnější rytmy a frekvence. Fried Froemer doporučuje frekvenci 180ti úderů za minutu, Michael Harner mluví dokonce o 205 - 220 úderech za minutu. John Matthews říká, že se mu osvědčily tyto rytmy : Cesta Dolního světa - tři pomalé pravidelné údery; Cesta do Středního světa - pět pravidelných rychlejších úderů; Cesta do Horního světa - sedm rytmických velmi rychlých úderů.
Moje zkušenost je taková, že rychlost bubnování je dobré občas během cesty změnit. Nemyslím náhodně, to by mohlo být rušivé, ale v některých okamžicích (podle toho, co se ve vizi děje) prostě cítím, že je nutné trochu zrychlit, nebo ubrat. S tím nám ovšem pomocník, nebo nahrávka nepomůže, proto upřednostňuji vlastní bubnování.
4. Pozvání duchů. Pozvání duchů a prosba o jejich pomoc při cestě je obvykle součástí přípravy místa. Jakmile se ale ponoříme do vize, měli bychom povolat své průvodce a pomocníky. Na cestách se často vyskytnou překážky, kde si bez pomocného ducha těžko poradíme. Při jedné své cestě do Dolního světa jsem musel například plout po řece mrtvých, jejíž temná voda se mi vůbec nelíbila, nebýt toho, že mě mé strážné zvíře vzalo na hřbet a plul jsem na něm, asi bych si na tento úkol netroufl.
5. Délka Cesty. Doporučuje se stanovit si nejen cíl, ale také délku cesty. Obvykle to bývá 10 - 30 minut. Praktik se může na délce dohodnout se svým pomocným bubeníkem, nebo si vybere CD nahrávku odpovídající délky. I zde vidím daleko výhodnější vlastní bubnování. Těžko totiž předem odhadnout kolik času budeme potřebovat. Někdy se naplní účel mé cesty docela rychle, ale dlouho mi trvá zpáteční cesta. Kdyby mi v tomto okamžiku moji cestu někdo utnul, asi by část mé duše zůstala trčet někde v jiném světě. Když bubnuji sám, vím přesně kdy přestat.
Jinak doporučuji cesty zbytečně neprotahovat. Pokud jste obdrželi odpověď na svou otázku, nebo nalezli to, co jste hledali vraťte se zpět. Možná vás v průběhu cesty napadne ještě další cíl, ke kterému byste se rádi dobrali, nechte ho ale raději na jindy. Jakmile začnete vymýšlet v průběhu putování další cíle, začíná se váš původní záměr rozpadat a vy pak běháte od jednoho k druhému a výsledky bývají zmatené.
6. Návrat. Návrat by měl proběhnout stejnou cestou, ale v opačném sledu. Začala-li vaše cesta v jeskyni, nebo u stromu, měla by zde i skončit.
7. Poděkování duchům a pomocníkům. Pokud si chceme s duchy uchovat dobré vztahy, neměli bychom na poděkování za jejich pomoc nikdy zapomenout.
8. Sdělení nebo použití rady. Jak už bylo řečeno, necestujeme pro zábavu, ale za určitým cílem. Své poznatky z cest je nutné nejprve zapsat a později otestovat jejich platnost. Pokud si průběh cesty nezapíšeme, mohou se nám z hlavy vykouřit důležité detaily, je to podobné jako u snů. Dostalo-li se vám nějaké rady, zkuste jí řídit, proto jste přeci cestovali.



Šamanův pomocník bubnuje, zatímco ležící saamský šaman putuje do Dolního světa. /kresba z roku 1673/

ŠTĚTKA LESNÍ - Přírodní lék na boreliozu

4. února 2012 v 7:09 | Miky |  MAGICKÝ HERBÁŘ
ŠTĚTKA LESNÍ

Latinský název : Dipsacus sylvestris




Štětka lesní, není pojmenování pro starou nemravnou trampku, ale název pro poměrně rozšířený druh bodláku. Včera večer, než jsem šel spát, jsem si pustil na Cestách k sobě záznam přednášky šamanského bylináře Wolfa Dietera Storla a dozvěděl jsem se o takřka zázračných účincích této rostliny na boreliozu.



Boreliozu všichni známe, jako nepříjemné onemocnění, které přenášejí klíšťata. Mnozí z vás, kteří chodí rádi do přírody se s touto nemocí už možná seznámili na vlastní kůži. Já sám jsem boreliozu prodělal asi před 15ti lety a jeden můj skautský kolega se s ní potýkal už dokonce 3x. Nemoc se mnou tenkrát dost zamávala, ale zřejmě vzhledem k tomu, že byl můj organizmus jinak mladý a silný, nepotýkám se dnes s žádnými vážnými následky. Jiní takové štěstí neměli a i po přeléčení silnými antibiotiky trpí dále těžkými bolestmi kloubů apod. Wolf Dieter Storl ve své přednášce říká, že borelioza je vůči antibiotikům do značné míry rezistentní a při jejich nasazení se dokáže zapouzdřit a skrýt v méně prokrvovaných částech těla a potom s odstupem třeba i 10ti měsíců od léčby, opět zaútočit. Člověk, ačkoli je oficiálně vyléčen, pak nadále trpí různými potížemi. V těchto případech může velmi účinně pomoci přírodní léčba štětkou lesní.
Štětka je dvouletá rostlina a tak jako mnoho jiných dvouletek, vytváří i ona v prvním roce svého růstu tzv. přízemní růžici listů. V této době je veškerá síla rostliny koncentrována v jejím kořeni a je to právě kořen, který se k léčbě používá. Pokud chcete zatočit s boreliozou, vykopejte několik těchto jednoletých kořenů, nakrájejte je na malé kousky a strčte je na 3 týdny do sklenice se silným alkoholem. Vyrobíte tak klasickým způsobem tinkturu, kterou budete užívat po lžičce 3x denně, podobu minimálně jednoho měsíce. Po zbytek roku pak alespoň na 1-2dny v měsíci tuto kůru opět nasadíte. Velmi prý pomáhá, když tuto léčbu kombinujeme s tzv. hypertermickou terapii, tj. alespoň každý třetí den se naložíme do vany s tak horkou vodou, jakou jen dokážeme snést. Pokud horkou vodu snášíme špatně je dobré nahřívat alespoň bolavé, boreliozou postižené klouby. Mnoho lidí, včetně Wolfa Dietera, se těmito prostředky skutečně vyléčilo a nyní již nepociťují žádné obtíže. Vzhledem k tomu, kolik mám známých, kteří boreliozu prodělali, půjdu letos asi na kořeny.Mrkající








Fotografie štětky lesní pořídila moje žena Maruška
Fotografii Wolfa Dietera Storla jsem si půjčil zde.