NOVINKY :
.
Kontaktní e-mail : mikyhorozumy@seznam.cz
Dopředu ovšem upozorňuji, že NEPOSKYTUJI MAGICKÉ SLUŽBY, ANI PORADENSTVÍ A NEBUDU NA PODOBNÉ ŽÁDOSTI REAGOVAT. Děkuji za pochopení - Miky. Usmívající se

Březen 2012

OBŘADNÍ MÍSTA SOUČASNÝCH POHANŮ - 11.díl

31. března 2012 v 16:25 | Miky |  POSVÁTNÁ MÍSTA


V dnešním pokračování našeho seriálu o obřadních místech se podíváme na poslední sérii fotografií od Fíby. Místo, které dnes uvidíme je od kruhu Gabréta, co bychom kamenem dohodili, a to doslova. Prý jen asi 10-15 metrů směrem k poli. Jedná se o starý dub s nádherně propletenými větvemi, pod který Fíba umístil tři kameny. Uprostřed je kámen do kterého vytesal misku. Po levé straně kamenné misky stojí kámen s obrazem bohyně Frigg a po její pravé straně je kámen s obrazem Ódina. Oba tyto kameny stály původně v kruhu, ale později byly nahrazeny kameny sice s totožnými božstvy, avšak se jmény, které více odpovídají naší středoevropské oblasti. Odin má oštěp a jeho chybějící oko vzniklo přirozenou dírou v kameni. Na Odinově kameni je z boku napsáno runami ve staroseverštině toto: "Odinn helga we thetta ok hindra alla illska", což by v překladu mělo být přibližně toto: "Odine ochraňuj toto místo a nevpusť vše zlé". Ptal jsem se Fíby jestli má ta miska ve středovém kameni nějaký zvláštní účel a on mi napsal, že ne. Prý se jen občas umyje tou dešťovou vodou, která se v kameni drží, ale rituálem by to nenazval. V Polsku, pokud vím, se však kamenným miskám říkávalo sledoviky a údajně se zde věštilo z mraků, které se odrážely v jejich vodní hladině. Fíba si zase všiml, že vodou z kamenných misek se omývají i pohané v Litvě a poslal mi odkaz s ilustrační fotografií.
Kameny každopádně tvoří společně s dubem harmonický celek a i z fotografií je cítit, že to místo má úžasnou atmosféru.
















































Poslední dvě fotografie s Ódinem a Frigg mi poslal Frostík, který toto místo nedávno navštívil.

RUNY, MAGICKÉ KARTY - Silver RaveWolf, Nigel Jackson

30. března 2012 v 8:18 | Miky |  KNIHOVNIČKA


Knihu RUNY - magické karty mám doma už docela dlouho. Nevzpomínám si sice přesně, kdy jsem si ji koupil, ale bylo to pravděpodobně hned v roce 2008, kdy u nakladatelství Fontána vyšla. Sada runových karet, která je součástí knižního balíčku, mě ihned zaujala svým výtvarným ztvárněním. Magik a výtvarník Nigel Jackson si mě svým uměleckým stylem naprosto získal. Jacksonovy obrázky nejsou sice zdaleka tak realistické jako například obrázky na runových kartách Romana Caldy, přiložených ke knize Poselství run od Renaty Herber, ale mě prostě nějak sednou a oslovují víc.
To, o těch obrázcích už jsem zde na blogu myslím jednou psal, dnes bych se chtěl ale zastavit u knihy, která Jacksonovy karty doprovází. Kniha nám nepředstavuje pouze tradiční významy runových znaků, ale je zároveň jakýmsi úvodem do tradice runového čarodějství Witan. Pojem Rune-Witan se prý poprvé objevuje v saské básni o Beowulfovi z 8.století a dal by se volně přeložit jako runový mudrc, nebo runový čaroděj. Magický systém Witan pracuje sice s runami, s runovými duchy a germánskými božstvy, ale podle autorky tento systém nenavazuje přímo na pohanské kulty, ale vychází spíše z tradic středověkého germánského čarodějství. Witan pracuje s mnoha božstvy germánského panteonu, ale ústřední roli v něm hraje zahalený bůh Woden a bohyně Holda (Holle), která Wodena doprovázela s houfem duchů při Divoké honbě. Divoká noční štvanice duchů je známá z pověstí na mnoha místech Evropy, včetně ČR. Silver RavenWolf ji popisuje takto :
Uprostřed zimy Ódin ujíždí nocí na svém hřebci a vede hordu divokých duchů zvanou Wutanes Her, po magických stezkách, geomantických cestách spojujících světy. Na těchto duchovních stezkách, kterým Sasové říkali Wodenova cesta, strašidelných, rituálních pěšinách v krajině, vedoucích mezi pohřebními mohylami a hřbitovy se prý zjevovala Ódinova divoká družina mrtvých bojovníků. Místa, kde se Ódin zastavil, aby zde nechal napást svého oře, se stala děsivými a mystickými a vítr se na nich od té doby divoce prohání.
O Wodenově družce říká autorka toto :
Archetyp Holdy reprezentuje temnější nebo noční stranu bohyně Freyji, jako Matky Podsvětí a čarodějné bohyně severských mystérií. Její jméno je odvozeno od indoevropského jména Kolyo označuje Tajemnou bohyni neboli Zahalenou Paní, prvotní bohyni smrti a znovuzrození. Dáma Holda nebo Hel má v mytologii dvojitý aspekt. Přední část jejího těla je krásná a na pohled lákavá, ale zadní část je černá hnilobou jako středověký obraz Paní Světa. Jako Perchta je to skvělá Bohyně Bříza, Bílá Paní zrození a dárkyně života; ale současně je to Stará čarodějnice s rozcuchanými vlasy, Zimní babizna nebo Matka Husa sama, střásající z mraků na svět přívaly vloček. Kněží starých Franků ji ztotožňovali s bohyní Dianou a Herodiadou, neboť ona vede lety čarodějnic čili gandreidh (cestu duchů) na Yule a na filipojakubskou čili Valpružinu noc…
Není to první text, ve kterém jsem se dočetl o možných souvislostech mezi bohyní Holdou a bohyní Freyou, či Perchtou, poprvé jsem se zde ale setkal s tím, že se dává Holda do souvislosti s Dianou a Herodiadou a musím říct, že to dává smysl! Účast na nočním reji duchů a čarodějném shromáždění kolem "Satana" a Diany, či Herodiady, bývala ve středověku opravdu častým obviněním, při čarodějnických procesech. Divoký lovec a divoká lovkyně, kteří stojí v čele noční démonické štvanice dostávali v různých krajích a různých dobách rozličná jména. Woden, nebyl vždycky Woden, ale také například Hainzmichl nebo Herleich. Středověcí křesťanští blouznivci pak ve Wodenovi viděli samotného ďábla a Holdu ztotožňovali s biblickou hříšnicí Herodiadou, která žila se svým švagrem nechvalně proslulým králem Herodem. Diana je jakožto pohanská božská lovkyně, také docela logickou kandidátkou na vůdkyni nočního honu.




Podle knihy je důležitým symbolem Řádu Witanu tzv. hvězda Holdy, neboli hexefus, tedy vlastně runa Hagal ve své starší podobě, která bývá nazývána matkou run. Členové Witanu kolem sebe prostřednictvím vizualizace vytvářejí na začátku svých rituálů kruh v podobě živého hlohového plotu, přičemž na světových stranách je kruh přerušen znamením hexefusu, který tvoří brány pro průchod energií. Silver RavenWolf si všímá podobnosti názvu runy Hagal se starogermánským výrazem pro čarodějnici Hagazussa a vysvětluje souvislost tohoto jména s tvorbou kruhu v podobě živého plotu takto :
V saské nebo spisovné staré němčině toho, kdo vyznával starou víru, nazývali Haegtessa nebo Haguzusa, což znamenalo "Strážce Hranice", "Jezdec Hranice"* čili někdo, kdo obchází pomezí mezi světy. Od těchto slov se odvozuje slovo "Hexe" (německy čarodějnice) a také staroanglické slovo ježibaba - "Hag". ve středověké němčině a ve Staré Anglii byly čarodějnice a čarodějové ti, kteří znali průchody v Hranici, Plotu mezi světy a dokázali jimi libovolně projít.
Ze všech věšteckých a čarodějnických postupů, které jsou v knize uvedeny, mě nejvíce zaujal Rituál Gealdor /Galdr (germánský výraz pro zaříkání, či kouzelnou píseň), pomocí kterého jsou vyvolávány síly a duchové spojení s konkrétní runou. Nebudu zde popisovat celý rituál, protože to by zabralo moc místa, ale uvedu alespoň zaříkadla, která jsou na různých místech rituálu použita, a která mi připadají velmi povedená :


Při ohni světa a ledu světa,
při jasném lůně Ginunngagap
a Sloupu světa Yrminsulu,
přivolávám boha/bohyni……(podle runy jejíž síla je vyvolávána)
z jeho/jejího sídla.
Ať jeho/její přítomnost naplní toto místo,
ať posílí má kouzla,
propůjčí mi moc.
Ó ……, k tobě se modlím, posil mé zaklínání,
a pobídni duchovní bytosti, ať poslouchají a shromáždí se zde
nesouce posvátnou moc runy ……
Zjev se, Ó ………
Ve jménu boha/bohyně ………,
Staniž se!


Vy, svaté síly a bytosti této runy …….,
mé slovo se odráží až do výšin Ásgardu,
do hlubin Helu
zvučí devíti říšemi
až v kořenech a v koruně světového jasanu,
nesouce dál mé kouzlo z říše možností
do proudu bytí.
Toto je má vůle ….
Staniž se!


Leťte dál,
leťte dál
Velcí duchové runy ……,
aby se pavučina sudby obrátila
v souladu s přáním a vůlí mou.


Sláva vám,
Vy posvátné, božské bytosti, které jste přišly na pomoc.
ať jste požehnány vy i já,
a věčný mír mezi námi,
až do zkázy světa i po ní.
Vy síly skryté v runě,
jménem Wodena i Holdy.
Sláva vám!


V knize najdete spoustu zajímavých textů a praktických návodů, ale vzhledem k tomu, že je autorkou kontroverzní a diskutovaná RavenWolf, také několik parádních špeků. Naleznete zde například "proslavené" Silveřino kouzlo, při kterém se mají v ohni spálit použité osolené spodky a toto kouzlo pochází podle autorky navíc ještě dokonce od severoamerických indiánů.Smějící se Velký otazník visí také nad samotným Řádem Witanu. Ačkoli jsem se hodně snažil, nepodařilo se mi o něm nikde, vyjma této knihy, najít jedinou zmínku. Budí to trochu podezření, že si Silver RavenWolf, Řád Witanu celý vymyslela. S úsměvem však mohu říct, že jestli to tak je, vymyslela si ho dobře.


* Další významy slova "Hagazussa", které jsem našel na internetu zní : "Ta, která dřepí, či sedí na živém plotě" a "Ta, která chodí po hraně".



SVATÁ ROZÁLIE

24. března 2012 v 16:27 | Miky |  POSVÁTNÁ MÍSTA
Z oslavy Ostary na Burkováku jsme se vydali pěšky do Bernartic na autobus, který nás měl dovézt domů. Trochu jsme si cestou zašli, abychom se podívali k zázračnému prameni svaté Rozálie - přímluvkyně proti nakažlivým nemocem. Pramen vyvěrá pod pozemkem starého morového hřbitova. Pohřbívalo se tu v roce 1680, v době kdy v Bernarticích řádil strašlivý mor a tamější hřbitov už nestačil. U pramene, který prý mnoho lidí uzdravil, vyrostla už v roce 1681 malá kaplička. Místo získalo brzy věhlas a tak byla kaple v roce 1719 rozšířena a v roce 1783, tedy 103 let od morové epidemie, přestavěna do nynější podoby.





Představa morové nákazy a spousty mrtvých, kteří zde byli pohřbeni je sice nevábná, ale místo samotné je dnes velice poklidné a krásné. Silný pramen je zastřešen a přímo nad ním je oltář s obrazem Panny Marie. Jak také jinak, prameny přece bývají pod ochranou Bohyně. Vedle oltáře na zdi někdo zavěsil na červenou šňůrku jmelí, jak symbolické. Přímo na pozemku bývalého hřbitova roste několik starých krásných lip. Jedna z nich má v dutině svého kmene květiny a několik svatých obrázků. Jmelí, posvátný strom a pramen - krása! Další důkaz toho, jak je v našich lidech, dokonce i křesťanech, to pohanství hezky zakořeněné. Cítili jsme se tu s Maruškou velmi dobře.








































Po krátké přestávce u svaté Rozálie jsme vyrazili na poslední kus cesty. Do Bernartic to už nebylo daleko, ale my se po těch šichtách v práci, co jsme měli za sebou, docela vlekli. Při čekání na autobus jsme si s pobavením všimli, že na nás z jednoho bernartického domu shlíží bůh Merkur.






.

KDYŽ DVA DĚLAJÍ TOTÉŽ, NENÍ TO VŽDYCKY TOTÉŽ

21. března 2012 v 9:01 | Miky |  ZAMYŠLENÍ



Tímto článkem bych se chtěl ještě jednou vrátit k Burkováku a naší oslavě rovnodennosti v místním kamenném kruhu. Jak již jsem se zmínil, zdejší kromlech, který opravdu velmi pěkně ladí se svým okolím, postavila skupina lidí spřízněná s filosofií pana Pavla Kozáka, autora několika pěkných knih o energiích krajiny a tajemných místech. Kousek od kruhu stojí velká informační tabule, kde se může návštěvník dočíst jak byly kameny vybírány a k jakým účelům kromlech slouží. Pokud máte chuť, můžete si text přečíst na níže vložených fotografiích. Dočtete se zde o aktilitech (zářících kamenech), o jejich krystalické struktuře, která je schopná generovat léčivou energii, o jejich aktivaci apod. Kdykoli čtu podobné texty já, vždycky si uvědomím, že to co vypadá na první pohled stejně, není vždycky totéž. Vyhledáváme s Maruškou na našich cestách stejná místa, jako Pavel Kozák a jeho knihy nám v tom mohou být i pomocí, to co však na těchto místech hledáme a také nacházíme se od toho, co zde nachází pan Kozák dost liší. Postavíme-li se s Maruškou před kámen, starý strom, nebo pramen, nepřeměřujeme s virgulí v ruce intenzitu jeho energie, nekreslíme mapy linií, která toto místo pojí s místy jinými, ani nevytváříme teorie o tom, že se na tomto místě konaly obřady černé magie, nebo se zde zjevila kosmická bytost, náš přístup je mnohem prostší. Většinou se jen kocháme krásou toho místa a necháváme na sebe bez virgule působit jeho atmosféru. Strom, nebo kámen pro nás není objekt měření, ale živá bytost, které projevujeme modlitbou, nebo symbolickou obětí svou úctu. Na rozdíl od pana Kozáka, my neznáme kameny mrtvé, známe pouze spící. Pokud skládáme jednoduchý kamenný kruh ke svému obřadu, není pro nás důležitá krystalická struktura kamene, ale pouze to, jestli kámen se svým umístěním do kruhu souhlasí, či ne. Možná bychom nakonec intuitivně vybrali stejný kámen, jako pan Kozák, ale pro nás to není práce s energiemi, ale komunikace s duchy. V kromlechu pod Burkovákem by nás nikdy nenapadlo léčit se s přitisknutými zády u středového kamene a odměřovat přitom na stopkách 3 minuty. Kruh z kamenů ale vnímáme jako nádhernou archetypní přírodní svatyni a s vděčností jsme zde oslavili důležitý solární svátek. Ta vděčnost patřila samozřejmě nejen zdejším duchům, ale i stavitelům kruhu, protože ačkoli je náš náhled na některé věci rozdílný, jejich cestu plně respektujeme. Zásluhou Pavla Kozáka, Pavla Bartla, Veroniky Palukové a dalších podobných nadšenců bezesporu vznikají na různých místech naší země mimořádně krásné a silné, novodobé megalitické stavby. Vznikají navíc na místech, která jsou volně přístupná veřejnosti a jsou tedy jakýmsi darem nám ostatním, za to jim patří náš dík.














.

OSTARA 2012 NA BURKOVÁKU

19. března 2012 v 18:42 | Miky |  KOLO ROKU



Po třech letech jsme dnes ráno vyrazili s Maruškou opět na horu Burkovák u Nemějic. Vrchol hory byl v Halštatské době obřadním místem. Archeologové zde našli jámy po dřevěných kulech a tisíce malých keramických předmětů ve tvaru kroužků, ozubených koleček, koníků apod. Předměty byly uzpůsobené k zavěšení a tak se předpokládá, že zde jimi byl možná ozdoben posvátný strom, anebo jimi byla ověšena dřevěná konstrukce se stříškou, po které zde zůstaly kůlové jámy. Ať tak, či onak, koncentrace předmětů dosvědčuje, že šlo o významné místo. Na západním svahu hory navíc najdeme pohřebiště z té samé doby, o třiceti velkých mohylách. Při naší poslední návštěvě v roce 2009, jsme si prohlédli pouze vrcholek kopce. Tentokrát jsme měli v plánu i prohlídku mohyl a také návštěvu kromlechu, který zásluhou Věry Michalcové, Veroniky Palukové, Pavla Kozáka a dalších nadšenců, pod horou vyrostl v roce 2010.



VRCHOL BURKOVÁKU












Mohyly jsme našli snadno. Půjdete-li z vrcholu Burkováku po zelené značce směrem ke kromlechu, narazíte na ně těsně před tím, než vyjdete z lesa na louku. Nenašli jsme však bohůmžel ani jedinou mohylu neporušenou. Všechny jsou brutálně prokopané a poničené. V době před zničením ale musely působit monumentálně. Oproti mohylám z Dražiček, bývaly tyto možná 2x-3x větší. Většina pahorků je dnes také hustě zarostlá stromy a ostružiním. Udělat kloudnou fotku nelze.



MOHYLY












Novodobý kromlech stojící pod kopcem je mimořádně povedený. Stavitelé vybrali velmi pěkné kameny. Člověk by skoro věřil, že jde o opravdovou pravěkou památku. Už doma, když jsme si kruh prohlíželi na netu, jsme se rozhodli, že v něm oslavíme letošní jarní rovnodennost. Oběti, které jsme položily na středový kámen, byly určeny duchům tohoto místa, duchům hory, kamenů i těm, kteří spí ve svahu v mohylách. Jako symbol svátku Ostara, jara a probouzejícího života posloužila červená kraslice. Zapálili jsme 9 vonných tyčinek a pak jsme se za společného bubnování ponořili do meditace a tichých modliteb. Děkujeme tvůrcům kruhu za to, že jsme zde mohli tuto oslavu uskutečnit.



OSTARA V KROMLECHU

































Další snímky z Burkováku zde.

UCTIVÉ CHOZENÍ

16. března 2012 v 14:44 | Miky |  KNIHA STÍNŮ


Dnes dopoledne jsem na chvilku zašel na tankodrom. Nehledal jsem tam tentokrát hady, žáby a čolky, mým cílem bylo místečko v lese, které se od loňské oslavy Beltine stalo pro mě a Marušku místem obřadním. Chtěl jsem toto místo poznat skrze cvičení popsané v knize Šamanské léčení od Kristin Madden :


UCTIVÉ CHOZENÍ
Na začátku požádejte místo a jeho bytosti, aby vám pomohly tímto zážitkem projít a poskytly vám vedení. Zavřete oči a zhluboka se nadechněte.
Jakmile je otevřete, jděte k první věci, na níž váš zrak spočine. Dýchejte zhluboka, dokud neucítíte určité spojení s ní. Vnímejte, jaké to asi je, stát se touto věcí. Poděkujte jí, že se s vámi podělila o svůj prostor, a nechte se vést k další věci, která přitáhne vaší pozornost.
Takto děkujte a přecházejte k dalším věcem, dokud nepocítíte změnu ve vašem vědomí nebo spřízněnost s tímto místem.
Poděkujte místu za vedení a za to, že se s vámi podělilo o svou podstatu.
Všímejte si ve svém vědomí všech postřehů či změn, které z tohoto cvičení vzešly.

Trochu jsem si to cvičení upravil. Poté, co jsem promluvil k duchům místa a nabídl jim oběti, začal jsem bubnovat na buben. Naladil jsem tak svou mysl do změněného stavu, podobně jako když podnikám své šamanské cesty, ale místo abych zavřel oči a putoval "jinam", začal jsem chodit od místa k místu a postupoval podle uvedeného návodu.
Bylo to velmi silné a kromě emočních vjemů mi docházelo mnoho věcí o tomto místě i na intelektuální úrovni. Při pozorování starých rozpadajících se kmenů stromů, které byly pokryty mechy a lišejníky a v jejichž prasklinách běhali malí pavoučci, jsem si například uvědomil jak důležité je toto dožívající a tlející dřevo pro své okolí. A to nejen jako obydlí a potrava jiných tvorů, ale dokonce i z hlediska estetického. Kdyby byly v okolí pouze mladé a zdravé stromy, nebylo by to tu zdaleka tak pěkné jako teď. Uvědomil jsem si také jak rozdílné jsou energie u země a u kořenů stromů a v jejich korunách. U kořenů to patřilo těm mechům a tlejícímu loňskému listí, zatímco ve větvích těch samých stromů to patřilo větru, slunečním paprskům a ptákům. Bylo toho ještě mnoho co jsem prožíval a co mě napadalo, ale co vám budu vyprávět, zkuste si to cvičení někdy sami, je to fajn.
Když jsem pak přestal chodit a zastavil jsem se za zvuku bubínku před oltářním kamenem, napadla mě úplně spontánně píseň k poctě bohyně Njördy (Nerthus). Chvíli jsem ji zpíval a pak mi na zpáteční cestě ještě dlouho zněla v uších.














Síla u kořenů :




Síla v korunách :



.

OBŘADNÍ MÍSTA SOUČASNÝCH POHANŮ - 10.díl

13. března 2012 v 7:38 | Miky |  POSVÁTNÁ MÍSTA

V základech každého pohanského směru leží šamanismus. Napadlo mě tedy oslovit šamanskou dvojici Markétu a Pavla, zdali by také nechtěli přispět nějakou fotografií do našeho seriálu o obřadních místech. Z Markétiny odpovědi jsem pochopil, že pro ni a pro Pavla je obřadním místem každé místo, kde provádějí obřady, zejména pak jejich týpí, ve kterém nebo u kterého uskutečňují většinu svých rituálů. Markéta mi napsala, že fotografie z přírodního místa zatím nemají, ale v létě při chystaném obřadu Hledání vize prý nějaké pořídí. Příslib fotografií mě potěšil, ale pak mě napadlo, že by možná bylo zajímavé vidět i nějaké obrázky z jejich (nebo od jejich) týpí, něco takového jsme v seriálu každopádně ještě neměli. Znovu jsem Markétě napsal a ona neměla nic proti tomu, abych si vybral nějaké fotky z galerie na stránkách jejich šamanské poradny www.pristav69.cz . Napsala k tomu pro nás také hezké zamyšlení nad slovem pohan, v němž si všímá zvukové podobnosti tohoto slova s pojmy hana, hanba či pohanění.











Jsem pohanem bez viny
Nemám ráda označení pohan. Možná ti vzdělanější než jsem já, vědí, kde se přesně vzalo, ale pro mě to znamená nést hanu, tj. jakousi vinu, hanbu … Obecně označuje ateisty, v lepším případě polyteisty, předcházející před lepší, vyspělejší vírou v jednoho boha, nebo jinověrce obecně. Padá na ně hana. Za co vlastně a proč? Za odlišné vnímání světa? A v tom to právě leží …
Pohané jsou vlastně vyznavači předkřesťanských kultur. Ti, co žijí v přírodě, na rozdíl od civilizovaných obyvatel křesťanského světa. Členové přírodních národů. Ti, kteří se pokoušejí žít ve shodě se všemi bytostmi světa, s bohy a s přírodními cykly. Žijí v přírodě, a proto vědí, že není "mrtvá", ale že s ní lze komunikovat, učit se od ní, být s ní ve spojení k prospěchu svému i celého světa. Všechny pohanské kultury jsou vlastně kultury šamanské. Mají velmi výrazné společné rysy, které nevycházejí z žádných svatých knih, ale z prostého navazování kontaktu s přírodou a s bytostmi, které v ní žijí. Jistě, jsou různé specifické obřady, zvyky a rituály, které odlišují jednotlivé šamanské kultury - Kelty od Slovanů, Germány od Eskymáků, nebo šamany ze Sibiře od severoamerických či jihoamerických indiánů, ale tyto rozdíly jsou dány především jinými životními podmínkami, ve kterých žijí. Základem všech je však společné vnímání světa a člověka v něm, jako neoddělitelné, smysluplné a funkční jednoty bytí.
A čeho se vlastně křesťané, kteří vložili hanu na pohany, báli a vlastně stále bojí? Bojí se jejich moci. Moci, která pramení z toho, že každý člen šamanských společenství může komunikovat se všemi bytostmi, které obývají jeho svět - s bohy i se všemi ostatními. A díky této komunikaci je schopný získat moudrost i rady a léčbu v těžkých chvílích. Křesťané nedůvěřují člověku, že je vůbec schopen bez příslušného vedení, výchovy a instrukcí, porozumět božím slovům. Potřebuje podle nich nutně prostředníka, který mu poví, co vše znamená a jak se vším správně naložit. A od toho, je jen krůček k nesvobodě a manipulaci.
Ať jsme si toho vědomi nebo ne, naše kultura stojí na křesťanských základech. Stojí na nedůvěře, že si lidská bytost může na vše přijít sama, stojí na dogmatech, že podstata člověka je špatná, hříšná a že se musí stále vylepšovat a zdokonalovat. Chápe člověka jako bytost, která je sice pánem tvorstva, ale má nad sebou pána zdaleka mocnějšího než je on sám. A pouze na něm - bohu závisí, zda člověka pozvedne k sobě, nebo zda zůstane v tomto slzavém údolí. Nehostinná vyhlídka … A proto přijímat naši civilizaci za svou jako celek znamená, stavět svůj životní koncept na slabém člověku, utrpení a vině.
Být pohanem v dnešní době neznamená jen návrat k přírodě, ale především k chápání člověka, jako bytosti, která je neoddělitelnou a důležitou součástí celku. Být pohanem znamená vnímat člověka jako od základu dobrou bytost, která má své pevné místo na Matičce Zemi.

Vaše šamanka Markéta Švarcová


OBRÁZKY Z OSLAVY LOŇSKÉHO ZIMNÍHO SLUNOVRATU U TÝPÍ.
























PAVEL A MARKÉTA.




.

ROZJÍMÁNÍ NAD ÓDINEM

11. března 2012 v 13:28 | Miky |  ZAMYŠLENÍ
Bůh Ódin je pro mě stále záhadou. Ačkoli je často prezentován jako představitel vesmírného řádu v opozici vůči silám chaosu, málokterá postava germánské mytologie je tak rozporuplná a těžko uchopitelná jako on. Ódin sice stvořil se svými bratry náš svět, určil planetám jejich dráhy a vdechl život člověku, stále v něm ale zůstává cosi obřího, zlověstného. Ze starých severských ság víme, že Ódinova přízeň vůči lidem bývala vždycky vrtkavá. Hrdina Sigmund nejprve obdržel od Ódina podporu a darem magický meč, ale v závěrečné bitvě příběhu se Ódin proti svému oblíbenci postaví, svým kopím mu meč roztříští a nechá Sigmunda padnout. Také další bájný hrdina Hadding se dlouho těší Ódinově přízni. Vládce severského panteonu naučil Haddinga jak sešikovat vojsko k boji a v bitvě prý stál za Haddingovými zády a sám střílel proti jeho protivníkům deseti šípy najednou. Hrdina se však nakonec oběsí. Také dánského krále Haralda naučil válečné taktice a dlouho ho podporoval v boji, nakonec se však proti Haraldovi rovněž postavil, úmyslně vyvolal spor mezi ním a jeho synovcem Hringem a nechal ho v bitvě s ním zemřít.
Z pohledu dnešního člověka včetně mě samotného to nemá příliš logiku, ale je fakt, že pro Ódinova vyznavače byla zřejmě smrt v bitvě, nebo smrt oběšením důstojným koncem. Zasvětit se Ódinovi má svoje rizika i dnes. Diana L. Paxsonová v Základní knize germánského pohanství říká : "Avšak zrazuji od jeho (Ódinova) vzývání v případě, že vám jde pouze o vítězství a slávu. Ódin se velmi zajímá o budoucnost světa. Vezme si ty, kteří se mu zasvětili, a využije je, podobně jako své sebeobětování, pro vyšší dobro. Ti, co se s ním setkají, naleznou velmi silnou osobnost, která se někdy poněkud neočekávaně vkládá do lidských životů. Silácký přístup k Ódinovi může být bolestivý, a možná proto s ním mohou lépe komunikovat ženy a lidé spirituálně vnímaví než machističtí muži."
V souladu s tím vzpomíná druidská kněžka Emma Restall Orr na svého pohanského kolegu, který nabídl v rituálu svůj život Ódinovi a od toho dne byl jeho život roztrháván na kousky, za brutálních ztrát a bolestných zklamání všeho druhu.
Podle mínění některých historiků se Ódin (Wotan) dostal na vrchol germánského panteonu v dobách bojů s římany a expanze známé jako "stěhování národů" ,kdy se válčení začalo hrát důležitější roli, než tradiční zemědělství a pastevectví. Předtím patrně Ódin plnil jiné funkce a byl především bohem mrtvých a jakýmsi prašamanem. Některé indicie naznačují Ódinovu příbuznost se slovanským bohem Velesem. Také Veles byl bohem čarodějů a spravoval říši mrtvých. Jsou zde ale i rozdíly. Veles je například známý také jako bůh stád a to Ódin pravděpodobně nikdy nebyl. Na druhou stranu existuje záznam ze 16. stol. z Malé Litvy, kde u Velniasova pramene (Velnias je baltská obdoba Velese) muži obětovali své oko, aby dosáhli moudrosti a přesně to udělal u Mimirova pramene sám Ódin. Ódina tedy nemusíme vnímat pouze jako válečné božstvo, ale také jako šamanského poutníka, básníka, mudrce a vládce mrtvých, který je doprovázen svými totemovými zvířaty vlky a havrany.
Čtu teď knihu Totem vlka od Ťianga Žunga. Mongolský kmenový stařešina Bilig v knize opakovaně připomíná, že svou skvělou bojovou taktiku odkoukal Čingischán právě od vlků. Ve více než polovině zaznamenaných Čingischánových bitvách lze prý vlčí taktiku boje (lovu) vysledovat. Vzpomněl jsem si u čtení této knihy na Ódinovi vlky a na pověsti o tom, jak učil své oblíbené válečníky bojové taktice. Možná se staří seveřané učili podobně jako Čingischán také od vlků a v jejich očích tedy od samotného Ódina. A možná, že se Ódin nakonec proti těm válečníkům obrátil proto, že byl unaven tím, že po něm chtějí pořád jen vítězství v bitvách, když on je tu koneckonců i od jiných a možná důležitějších věcí. Možná. Kdo ví? Jak jsem řekl na začátku Ódin je pro mě stále záhadou a ono to tak asi má i být. Prochází prostě našimi životy ukrytý pod pláštěm a širokým kloboukem a jeho přítomnost u nás vzbuzuje mrazení v zádech a pocit tajemství.




.

LÍPA, MOHYLY A JALOVCE

10. března 2012 v 19:32 | Miky |  POSVÁTNÁ MÍSTA
Dnešek jsme s Maruškou prožili v lese. Ráno jsme se vlakem svezli do Sudoměřic u Bechyně, abychom zde chvilku pobyli v přítomnosti památné lípy, která podobně jako ta Ústějovská, ač vyvrácena a podepřena zídkou, roste a prospívá dál.












Naším dalším cílem bylo najít slovanské mohylové pohřebiště na Žluté hoře u Bechyňské Smolče. Do hledání jsme se pustili s klasickou turistickou mapou 1:50 000 a popisem cesty ze stránek Mystika.cz. Ať už ale máte popis cesty sebelepší, hledat mohyly je vždycky tak trochu sázka do loterie a šance, že je naleznete je obyčejně tak padesát na padesát. My jsme navíc nevyrazili ze Smolče jak nás návod nabádal, ale ze Sudoměřic, a tak byla šance, že sejdeme z cesty ještě o trošku větší. Nám to ale moc nevadilo. Na lesních pěšinách bylo krásně a my po týdnu perných směn lačně všemi póry nasávali z okolí psychické občerstvení. Kupodivu jsme však pohřebiště našli poměrně snadno. Došli jsme na návrší s názvem Žlutá hora (nebo Žluté hory) a hned jsme si vpravo od cesty všimli mladého borového porostu. Věděli jsme, že prostor pohřebiště byl v roce 2004 odlesněn a následně osázen a tak tak jsme se vrhli do hustého porostu a začali pátrat. Brzy jsme narazili na první mohyly. Byly poměrně veliké, zvláště do šířky, ale absolutně zarostlé mladými stromy. Zkusil jsem některé vyfotit, ale moc to nešlo. Malá část pohřebiště na západní straně zůstala naštěstí dosud takřka holá. Byly to vlastně úplně první mohyly, které jsme s Maruškou viděli někde jinde, než přímo v lese. Na návrší svítilo slunce a mohyly navršené z písčité křemičité půdy se bíle leskly v jeho paprscích. Nádherný pohled.
Na jednu z mohyl jsme položili oběti pro předky a zapálili zde vonné tyčinky. Pak jsme se na jinou mohylu usadili a zůstali zde v radostném rozjímání asi půl hodiny. V jednu chvíli se ozvalo zaskřehotání a nad pohřebištěm přeletěl veliký krkavec, prostě paráda.Mrkající



Pátrání začalo v takovéhle houštině.



Tady se fotit mohyly opravdu nedaly.


To už je výrazně lepší.



















Další fotky z pohřebiště zde.


Pak jsme se zvedli a vyrazili k poslednímu cíly naší výpravy k rezervaci Černýšovické jalovce. Začínal nás trochu tlačit čas. Chtěli jsme jalovce vidět, ale zároveň jsme potřebovali stihnout vlak, abychom byli včas doma u dětí. K jalovcům jsme dorazili úplně uštvaní. Prohlídka místa byla velmi krátká, ale přesto jsme i zde stihli položit oběti. Ačkoli jsme byli v jalovcovém hájku jen chvilku, zapůsobilo na mě tohle místo možná ještě víc než mohyly. Maruška měla z jalovců stejný dojem. Rozhodli jsme se, že se sem určitě někdy vrátíme. Mě by se možná líbilo v blízkosti jalovců i přenocovat. Je to místo velké síly.




























Další fotky jalovců zde.

OBŘADNÍ MÍSTA SOUČASNÝCH POHANŮ - 9.díl

6. března 2012 v 20:37 | Miky |  POSVÁTNÁ MÍSTA
GABRETA




Dnešní díl našeho seriálu o obřadních místech bude množstvím fotografií i textu zatím zcela bezkonkurenční. Fíba nám v něm představí krásný kamenný kruh, který je obřadním místem skupiny českých vyznavačů germánského pohanství. Každý kámen v tomto kruhu má svoji zvláštní úlohu a symboliku a já proto udělám nejlépe, když nechám mluvit Fíbu samotného :

Kruh se nejčastěji nazývá "Gabreta" případně "Na Gabretě", někdy také "Na Zlatce" (podle nedaleké Zlaté Koruny). Je tvořen středovým kamenem-oltářem s vytesaným symbolem Slunce, hvězdné oblohy a vlastně i cyklu jako takového. Tento symbol ornamentální svastiky je vytvořen pomocí čtyř spirál. Spirála sama o sobě může odkazovat k životu, případně k nesmrtelnosti, pokud jí budeme vnímat jako "slunečního hada omlazujícího se svlékáním kůže" (viz znak litevské Romuvy). Čtyři spirály takto provedené mohou odkazovat na sluneční svátky v roce, čtyři roční období a také na už zmíněnou hvězdnou oblohu, která se zdánlivě otáčí kolem hvězdy Polárky.






O POSVÁTNÝCH STROMECH U KAPLÍ A KŘÍŽKŮ

4. března 2012 v 20:38 | Miky |  ZAMYŠLENÍ
Uctívání posvátných stromů a hájů bylo pro pohanské národy staré Evropy naprosto charakteristické. Likvidace posvátných stromů byla také často tím prvním, na co se křesťanští misionáři ve snaze pokořit starou víru zaměřili. V 10. století Regino doporučuje, aby kněží ničili posvátné háje, které má lid v úctě, aby káceli a pálili stromy, z kterých pověrečný lid nedovolí v bázni ani větvičku uříznout. Při kácení posvátných stromů bylo hlavním cílem pohanům dokázat, že jsou jejich bohové bezmocní. Mělo to často ovšem i vedlejší efekt. V lidech, kterým byly takto brutálně pošlapány jejich posvátné hodnoty, rostla zlost a touha po pomstě. Papež Řehoř Veliký proto už v 6. století nabádá " V žádném případě ať se falešné svatyně nebourají! Ne, lid ať ve svém srdci milnou víru odloží a v starých svatyních ať pravého Boha vzývá." V praxi se obvykle kombinoval obojí přístup. Na počátku se většinou předvedla síla a když byl největší odpor pohanů zlomen nastoupil kompromis a místo aby byl posvátný strom pokácen, vyrostl vedle něj křesťanský svatostánek.
Posvátnost stromů je v nás natolik zakořeněna, že mnohdy je postup i opačný a vedle kapličky, či křížku se stromy často cíleně vysazují. I křesťané asi nějak podvědomě cítí, že strom k posvátnému místu prostě patří. Na cestách po naší vlasti tak často potkáváme ty nejkrásnější stromy právě vedle kostelů, kaplí, božích muk a křížků. Nejčastěji to bývají lípy, ale vidíme u nich i duby, jasany, javory a další druhy stromů. Přiznám se, že mi spojení kaplička+strom vůbec nevadí. Obvykle tvoří harmonický a oku libý celek a já tam stejně víc než toho Ježíška, či Mařenku vnímám to podvědomé pohanství, které je v lidové katolické zbožnosti očividné. Navíc, strom většinou vede. Například tenhle křížek v poli, který jsme loni potkali cestou k sepekovským mohylám, by bez těch stromů moc parády nenadělal.





A ještě totéž místo z jiného pohledu.



.

OBŘADNÍ MÍSTA SOUČASNÝCH POHANŮ - 8.díl

1. března 2012 v 4:56 | Miky |  POSVÁTNÁ MÍSTA
V dalším, v pořadí již osmém pokračování našeho seriálu, se podíváme na obrázky ze tří obětích obětních míst, které využívá následovník vlčího kultu Rushwolf se svojí rodinou. Rushwolfa osobně neznám, ale jeho názory, které jsem zachytil z komentářů na různých pohanských webech jsou mi velmi blízké. Jsem proto rád, že ho prostřednictvím těchto jeho tří posvátných míst mohu ještě trochu více poznat. Rushwolf mi k fotkám poslal pěkný a obsáhlý text, který bych jen těžko dokázal nějak srozumitelně přetlumočit. Rozhodl jsem se proto, že tentokrát nechám mluvit autora snímků samotného :


Začal bych asi naším domácím oltářem, který ač je to možná nezvyklé není umístěn přímo v bytě, ale na zahradě, která je od našeho příbytku vzdálená cca 100 m a svou formou se jedná už spíše o regulérní obětiště. Důvodů proč jsme přestěhovali náš domácí oltář a většinu rituálních úkonů pod širé nebe je několik... prvním a hlavním důvodem je už povaha božstev, nějak mi prostě nesedí přinášení obětí a uctívání divokých vlčích božstev v lidském příbytku mezi čtyřmi stěnami. Dalším důvodem byla příliš velká prašnost a malý byt, který tak nějak znemožňoval udržovat domácí oltář v důstojném stavu. Čili domácí oltář v našem příbytku je spíš symbolický a všechny hlavní i ty každodenní rituály se přesunuli ven a musím říci že to nemá chybu :-) ... každé ráno co ráno musím totiž stejně přes zahradu abych nakrmil zvířectvo než vyrazím do práce a tak velmi uvítám těch pár minut za rozbřesku, které mohu strávit u tohoto obětiště, poděkovat bohům, případně jim předložit nějakou obětinu, na chvilku se zastavit, vychutnat východ slunce a příchod nového dne bez ohledu na počasí a roční dobu, takovou atmosféru bych asi doma sotva zažil a daleko více mi to pomáhá vnímat to jak kolem nás plyne čas a jeho roční cykly. Co se popisu týče, obětiště vzniklo na terénní nerovnosti, kterých bylo na naší polodivoké a bažinaté zahradě několik, jedná se vlastně o mohylku s téměř kruhovým půdorysem, na jejímž vrcholu je umístěno ohniště na zápalné oběti a vztyčený kámen na němž je umístěna jelení lebka - ta v podstatě nahrazuje Vlka, protože vlčí lebky, kožešiny, drápy, zkrátka vše kvůli čemu by vlk musel předčasně zemřít aby se to dostalo na můj oltář je pro mě tabu. No a jelen, je jakožto kořist (kořist symbolická v jídelníčku vlka obecně spíše nepřevládá :-) ) vlčím tělem, takže slouží jako zástupný symbol vlka a také provázanosti lovce s kořistí a v podstatě všeho se s vším když to zjednoduším ;-) Dalším důležitým objektem obětiště je samotný oltář tvořený velkým plochým kamenem pod nímž vzniká přirozený prostor (taková malá jeskyňka) který slouží na deponování vysloužilých sakrálních předmětů, a symbolizuje v podstatě zásvětí. Zbylé části mohylky jsou osázeny bylinkami kvůli estetice a příjemné vůni.
















Další mé obětiště se nachází cca 1 km od mého bydliště a pojí se s mými pohanskými začátky, jedná se o prostý kruh z kamenů, který jsem vyskládal na palouku který se nachází v křovinatém háji uprostřed polí. Už od mala mě to místo přišlo jako takový ostrov, takový svět sám pro sebe a místo kam sem se i já utíkal abych našel klid pro svá rozjímání, první rituály - ne vždy podařené - a kde jsem si tak nějak stylem pokus omyl vytvářel svou vlastní liturgii a strukturu rituálů... od těch prvních let se místo už dost změnilo, vodní režim, pomalé rozrůstání křovin... to všechno mělo za následek že místo se stávalo čím dál tím hůře dostupné a stísněnější, i já sem se od těch dob dost změnil, přeci
jen byla to doba hledání a formování a tak ani mnozí bohové, které jsem tenkrát na tom místě volal, nejsou titíž kterým obětuji a děkuji dnes a možná i proto ve mě začal převládat pocit, že bych se s tímto místem měl pomalu s díky rozloučit a nechat tento "ostrov" zase svému vlastnímu osudu. Dnes je to tedy místo, které je pro mě stále posvátné, stále ho řadím mezi "svá" obětiště, ale je to zároveň místo kam již nevstupuji a které se pro mě stalo tabu.














Třetím místem, které má pro mě velký význam z hlediska rituální praxe je skála s názvem Kokrháč v krušných horách a také ho řadím mezi svatyně a obětiště, tentokrát ale vytvořené čistě rukou přírody bez toho abych ho nějak upravoval či zdobil, je to místo, kde začínám svoje výpravy do přilehlých částí krušných hor a místo kde se vpravdě cítím "hostem" svých vlčích bohů. Je to místo veřejně byť ne zrovna snadno přístupné ale i tak se občas stane že po některých návštěvnících tam zůstane brajgl, který je nutné odnést a uklidit naštěstí i tak místo nic neztrácí na své kráse a důstojnosti... bylo by asi zbytečné psát o tom místě cokoli dalšího, bude-li mít někdo cestu kolem, ať se tam zastaví a na chviličku porozjímá, třeba tam ten "otisk" tlapy Velkého Vlka spatří ;-)










Pokud vás zajímá co to vlčí kult je nahlédněte do článků na Rushwolfově blogu, nebo na stránky carpapathiana.wz.cz