NOVINKY :
.
Kontaktní e-mail : mikyhorozumy@seznam.cz
Dopředu ovšem upozorňuji, že NEPOSKYTUJI MAGICKÉ SLUŽBY, ANI PORADENSTVÍ A NEBUDU NA PODOBNÉ ŽÁDOSTI REAGOVAT. Děkuji za pochopení - Miky. Usmívající se

Květen 2012

NA BESEDĚ S MARTINEM RYŠAVÝM

28. května 2012 v 15:50 | Miky |  JINÉ
Vzpomínáte si ještě na nadějkovskou rodačku Kačenku, která nás loni dovedla k myslkovskému obětnímu kameni a k dolmenu? Tak tahle naše kamarádka nás pozvala do Nadějkova na včerejší besedu s dokumentaristou a spisovatelem Martinem Ryšavým. Měli jsme s Maruškou zrovna volné odpoledne a tak jsme rádi jeli. Podobné besedy pořádá nadějkovské Občanské sdružení Zachovalý kraj už od roku 2002 a do dnešního dne jich proběhlo již více než osmdesát. V příjemném prostředí kinobaru U kostela, který se v den konání akce vždy promění na čajovnu, tu místní i přespolní posluchači vyslechli už řadu zajímavých hostí. Martin Ryšavý, jehož kniha Vrač získala loni ocenění za prózu v literární soutěží Magnesia Litera, mě zajímal především jako zkušený cestovatel po Sibiři. Podle svých slov zde prožil s přestávkami dohromady zhruba tři roky svého života a tento kraj si zamiloval. Na Sibiři natočil i několik filmových dokumentů, z nichž dva, které jsem viděl ( Sibiř - duše v muzeu a Afoňka už nechce pást soby ), se mi velmi líbily. Sibiřské zkušenosti posloužily panu Ryšavému také jako inspirace pro jeho dvoudílný cestopisný román Cesty na Sibiř, který jsem nečetl, ale recenze, např. ta WuWejova, na něj pějí chválu.
Martin Ryšavý přijel vlakem do Tábora a odtud ho nadějkovská knihovnice paní Olga Černá dovezla až na místo konání besedy. My s Maruškou jsme se svezli s nimi. Martin nám prozradil, že zálibu v dobrodružném cestování v něm zřejmě vypěstoval jeho tatínek, kovaný starý tramp a že kdysi jezdil do našeho kraje muzicírovat na folkové festivaly konané v Jistebnici. Beseda se probíhala formou autorského čtení. Pan Ryšavý přečetl úryvek z každé své knihy a zároveň odpovídal na naše zvědavé otázky. Čtené úryvky i dotazy se dotkly i otázky sibiřského šamanismu a bylo velice zajímavé slyšet o těchto věcech hovořit někoho, kdo je neposuzuje z pohledu lačného západního esoterika, ale spíše očima střízlivého nezávislého dokumentaristy. Nemohu vám bohůmžel tlumočit úryvek, který nám k tomu z knihy Cesty na Sibiř pan režizér četl, protože ji nemám, ale půjčím si jiný úryvek z WuWejovi recenze. Ukázka se vztahuje k problematice tzv. národního obrození sibiřských národů, které se dnes často po letech sovětské komunistické nadvlády snaží vzpomenut na zvyky svých předků a vzkřísit je :
"Naďa mi k závěru ještě připojila obecné ponaučení: 'Naši představitelé nás teď učí radovat se z toho, že se vracíme ke všemu, čeho si vážili naši předkové: k uctívání boha ohně, boha slunce, boha země, boha tajgy... Jenže ty rituály, které k uctívání starých bohů patří, my doopravdy neznáme, děláme jen imitace. Někde jsme si přečetli, že tak a tak to dělali naši předkové, a z toho prý plyne, že i my to máme tak dělat. To se mi moc nezdá. A navíc: kdybychom se opravdu chtěli vrátit k duchovnímu životu předků, museli bychom pak naše starobylé obyčeje dodržovat pořád, celý rok, a ne se k nim hlásit jen při ysyachu. Celý život bychom tak museli přemýšlet a žít. Jenže to už nikdo dělat nechce. A pak je snad lepší nechat ty věci být, protože to stejně k ničemu dobrému nepovede. Není přece možné vydráždit duchy nepovedeným obřadem a pak si zase klidně sednout k televizi a vodce. Myslím, že něco takového nám nemůže projít."
Nepřipomíná vám to tak trochu i naší středoevropskou novopohanskou situaci? Evenkové, Něnci a další sibiřské národy, přišli o své šamany, obřady a zvyky oproti nám teprve před nedávnem, avšak zdá se, že řeší naprosto stejné problémy jako my. To, co může na Sibiři návštěvníkovi ze západu připadat jako úžasně autentické, vnímají někdy sami sibiřané jako faleš a křeč. Také pro nás, podobně jako pro sibiřany, platí, že pokud se chceme opravdu považovat za pohany, musíme jako pohané přemýšlet a žít neustále, nikoli pouze občas. Jedině tak můžeme dosáhnout autenticity a s bohy a jejich silou v našich životech opravdu počítat. Dobrý článek k tomu zrovna aktuálně zveřejnila Linda Dragonari na stránkách Dávného Obyčeje.
Ryšavého práce se ale netýkají pouze Sibiře, ale například také Vietnamu a Vietnamců a aktuálně pracuje na dokumentárním filmu z domácího Českého prostředí. Na závěr besedy byl puštěn zatím poslední Ryšavého film Medvědí ostrovy a opuštěné vojenské polární stanici na Čukotce a o životě tamějších lovců. Prostředí drsného zasněženého severu bez jediného stromu, kupodivu nadchlo více Marušku, než mne, ale celý film jsme stejně nedokoukali, neboť jsme se s paní knihovnicí a panem režizérem museli vrátit zpátky do Tábora.




Nadějkovsko je tradičně pastevecký kraj, motiv hovězího dobytka je zde velmi oblíbený.Usmívající se







Beseda se chystá.











Martin Ryšavý.






Dokument Medvědí ostrovy na závěr.

.

WÓTANOVO KOPÍ

26. května 2012 v 8:35 | Miky |  JINÉ


Během minulého týdne jsem dokončil výrobu Wótanova kopí, jehož hrot jsem si dovezl ze Sluneční zátoky. Nikdy mě nenapadlo, že bych si kopí pořizoval, ale od chvíle kdy mi Frostík ten hrot daroval, mi připadá, že vhodnější magický nástroj pro své rituály bych nevymyslel. Násadu jsem vyrobil ze dřeva stromu, který v germánské mytologii reprezentuje osu světa, tedy z jasanu. Při průzkumu jasanů v okolí mého bydliště jsem ke své nelibosti zjistil, že budu muset podetnout mladý strom. Větve starších stromů jsou totiž většinou zoufale pokroucené. Pokud jsem chtěl, aby bylo kopí alespoň trochu rovné, nezbylo mi než použít kmínek mladého stromku. Snažil jsem se vybírat tak, abych způsobil co nejmenší škodu. Nalezl jsem nakonec místo, kde pod třemi velkými jasany vyrůstalo několik mladých jasánků, tam, zdálo se mi, bude stromek nejméně chybět. Kmínek jsem zbavil kůry, seřízl ho na potřebnou velikost a rydlem do něj z obou stran vyryl runovými znaky nápis GUNGNIR (Klátivý), neboť tak se Wótanovo kopí jmenovalo. Znaky jsem zvýraznil černou barvou. Rozhodl jsem se také, že kopí vyzdobím havraním peřím, na počest Wótanových havranů Hugina a Munina. S tím jsem neměl větší problém, neboť v našem městě jsou dvě havraní kolonie a stačí se projít pod hnízdy a peří nasbírat. Kopí tak teď zdobí 24 havraních per, je jich tedy tolik, kolik je runových znaků v klasické futharkové sadě.
Představu o tom, jak budu kopí ve své rituální praxi využívat, jsem měl ještě dříve, než jsem se do jeho výroby pustil. Na začátku obřadu jím vyznačím kolem sebe kruh a poté ho zasadím do předem připravené hromady kamenů uprostřed kruhu. Jasanové kopí stojící ve vertikální poloze bude symbolem Yggdrassilu, stromu jež prorůstá a drží po hromadě celý vesmír. Podobným symbolem světového stromu byl u starých Sasů dřevěný zdobený sloup zvaný Irminsul, který stál v jejich hlavní svatyni. Tento sloup nechal v roce 772, po vítězném tažení proti Sasům, porazit císař Karel Veliký. Poražení Irminsulu mělo symbolizovat konečné vítězství křesťanské víry nad vzpurnými pohany.


Irminsul



Kopí, které zasadím do středu svého posvátného prostoru bude tedy představovat osu světa a jeho hrot bude symbolicky směřovat k severní hvězdě (Polárce, Severce), kolem které se otáčí celá hvězdná obloha. Nigel Pennick k tomu píše : "Jak napovídá samotný název, severská tradice je založena na zkušenosti lidí ze severní Evropy, podle jejichž náboženských představ je nejposvátnější částí oblohy severní nebeský pól. Neviditelná osa hvězdné klenby, kolem níž krouží další hvězdy, měla mnoho poetických názvů - kenningů : up north, střed měsíční síně, Ódinovo kopí (northunbrijská runa Gar) a vrchol sloupu světa Irminsul."
O méně známé runě Gar, která je v textu zmíněna, píše Pennick na jiném místě : "Třicátou třetí a poslední runou nortumbrijského systému je Gar. Znamená doslova kopí, v užším smyslu Ódinovo kopí Gungnir s jasanovou rukojetí. Na rozdíl od ostatních 32 run není Gar zařazena do žádného ze čtyř aettů, ale má funkci středu, k němuž se všechny ostatní runy vztahují. Jako Ódinovo kopí je symbolem Yggdrassilu, stromu, který tvoří osu runového kruhu."

Runa Gar

V této souvislosti je zajímavá i runa Tiwaz, runa předního starogermánského boha oblohy Tyra, která svým tvarem připomíná kopí a nebeskou klenbu nad Irminsulem. Paul Rhys Mountfort upozorňuje v knize Nordické runy, že anglosaská runová báseň hovoří o runě Tiwaz, jako o symbolu nebo znamení, které nedovolí zbloudit ani v temnotě noci. To by podle Mountforta mohlo naznačovat, že byl kdysi Týr reprezentován i nějakou hvězdou nebo souhvězdím a nabízí nám k úvaze Mars, Polárku a hvězdy Aldebaran, Betllegeuse a Rigel, které tvoří dohromady formaci šípu. Já se přikláním k té Polárce, protože právě ona byla po staletí používána jako orientační bod, který pomáhal nočním poutníkům a mořeplavcům nezabloudit.


Runa Tiwaz


Mám vymyšlena i slova, která při zasazení kopí do země pronesu : " BEZ POČÁTKU I KONCE JE YGGDRASSIL A POSVÁTNÝ IRMINSUL OPĚT STOJÍ ! "




















AEGISHJALMUR - HELMA DĚSU 2.

22. května 2012 v 8:14 | Miky |  SYMBOLY
Půjčil jsem si v knihovně před pár dny knížku Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla od Martina Rychlíka a narazil v ní na zajímavou informaci o tetování v lidové kultuře Bosny. Staré ženy tu ještě před sto lety zdobily mladé dívky ve věku 13 - 16. let tetováním na předloktí, dlaních a na hrudníku. Tradičně se tak dělo v předvečer jarní rovnodennosti, což by mohlo naznačovat velmi dávná původ zvyku. Tetované vzory jsou popisované jako křížky, hvězdičky a vločky a když se na ně podíváte, spatříte překvapivě znamení, která byla na severu Evropy známá jako Aegishjalmur (tj. helma děsu), o kterých jsem se na blogu zmiňoval nedávno. O tomto bosenském zvyku, kterému se říkalo "vypichování kříže", soudili etnografové 19.století, že se zde jedná o upevňování římskokatolického ritu v nestabilním multikulturním prostředí. Nevím jak vám, mě ale znaky moc katolické nepřipadají a pokud měly tuto funkci, myslím že navázala na mnohem starší, ještě předkřesťanskou tradici.
V téže knize jsem v tetovacím vzorkovníku z indonéských Moluk nalezl pod číslem 147. ještě další znak připomínající aegisjalmur. Vím také, že stejné znamení používali i severoameričtí indiáni a od nich je převzal do symboliky své dětské zálesácké organizace Woodcraft Indians , E.T.Seton. Zdá se, že aegishjalmur je archetypním znakem, jež se vyskytuje v mnoha různých kulturách. Všude bývá považován za ochranné znamení a často má souvislost se světovými stranami.







Bosenské tetovací vzory.




Zdroj : Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla / Martin Rychlík, NLN 2005

O DUALISMU

19. května 2012 v 13:37 | Miky |  JINÉ
Dualismus staví věci proti sobě tím, že vymezuje protiklady. Prohlédněte si napsané slovo "protiklad" a poznáte jeho povahu: klade věci proti - nikoliv pospolu. Dualismus čili protiklady proto tvoří základ pro boj, pro porovnávání se a zároveň pro pýchu a odsudek - pozor, to je důležitá souvislost. Vždycky musí být někdo, na koho svalujeme vinu, vždy je někdo lepší a jiný horší. Lidi často dělíme na přátele a nepřátele, chceme být jako někdo a tím získat a nechceme být jako jiný, protože tím bychom ztráceli. Dělení magie na černou a bílou mohl vymyslit jedině dualismus - přesto se dnes mnozí ptají, zda je tato jejich magie černá či bílá, zda konají dobro či zlo.
/ Zuzana Antares /







Dualistický pohled na svět je naprosto typický pro křesťanství, vím to z vlastní zkušenosti. Na jedné straně tu stojí dobrý Bůh a na straně druhé zlý Ďábel, na jedné straně je svatost a na druhé hřích. Dobrý křesťan žije vlastně už teď v božím království, zatímco běžný bezvěrec nebo jinověrec žije ve světě kterému vládne kníže temnoty. Křesťanský život je neustálý duchovní zápas a snaha nesejít z té úzké cesty, která jediná přivede člověka k Bohu. Jinověrec je stálou hrozbou a proto musí být buď obrácen, nebo zničen. Pokud jste křesťan dobrák, nebudete samozřejmě nikoho ničit, ale budete ho přinejmenším litovat a modlit se za něj.
Ve starých pohanských náboženstvích to bylo jinak. Také zde existovalo povědomí o polaritě sil. Byly zde síly ohně a síly ledu, síly chaosu a síly řádu, síly zrození a síly zmaru. Ačkoli ne všechny síly byly vnímány jako přátelské a člověku nakloněné, všechny měly svoje místo v řádu světa a všechny byly uctívány. Podle svědectví kronikáře Helmolda, Polabští Slované vzývali boha dobrého i boha zlého (Bělboha i Černoboha). Dovedete si představit křesťanskou svatyni zasvěcenou Satanovi a padlým andělům? Mnoho pohanských bohyní a bohů pak v sobě neslo oba aspekty, světlý i temný. Pohané také obvykle neměli nejmenší potřebu kohokoli na svou víru obracet. Ctili bohy svých otců a respektovali bohy svých sousedů. V pohanském vesmíru byl dostatek místa pro bohy všech. Tam, kde se rozdílné kultury setkávaly, nebylo také vzácným jevem přijmout sousedovic boha do domácího panteonu. Podobné to bylo i při setkávání s křesťany. Šamani tradičních kultů dodnes často pověsí na svůj krk vedle jiných amuletů i kříž a snaží se zařadit mezi své pomocné duchy i Ježíše, Marii a svaté. Každá síla navíc se hodí.
My, dnešní novopohané však zdaleka tak imunní proti dualistickému uvažování nejsme. Jedním ze smutných dokladů této skutečnosti je naše pověstná hašteřivost. Zase jsou tu přesné představy o tom, jak má správné pohanství vypadat. Nadáváme si do extrémistů a sluníčkářů a padají tu soudy o tom, kdo je pohanem jen na půl a kdo si na své pohanství jen hraje. Rád bych řekl, že je to vlastně dobré znamení, které ukazuje, že dnešní pohani jsou silné osobnosti s vlastním názorem, obávám se ale, že je to spíše ukázka naší nevyzrálosti a neváhám říci i blbosti.


POHANSKÉ SETKÁNÍ VE SLUNEČNÍ ZÁTOCE.

15. května 2012 v 20:17 | Miky |  JINÉ



Jak už jsem předeslal v minulém článku, setkání pořádané Pohanským kruhem se uskutečnilo v legendární Sluneční zátoce, kterou čtenáři foglarovek jistě dobře znají z knihy Hoši od Bobří řeky. Kdysi jsem byl členem foglarovského klubu, takže mě tu zajímal nejen pohanský sraz, ale docela i místo samo. Od časů Hochů od Bobří řeky se to v zátoce hodně změnilo, ale s trochou fantazie nebylo těžké si představit, jak to tu tenkrát vypadalo. Na místě kdysi souvislého lesa, stojí dnes rekreační a táborové středisko s několika budovami a hřištěm a právě sem se sjelo z různých koutů naší země cca. 25 pohanů. Kromě několika členů Pohanského kruhu zde byla velká skupina lidí z Dávného obyčeje a pak také několik "bezpartijních" mezi které jsem patřil například já a Frostík, nebo Cody a jeho žena Jana.

CESTA NA SETKÁNÍ POHANSKÉHO KRUHU

13. května 2012 v 19:03 | Miky |  JINÉ
Při mém povolání je těžké něco naplánovat. Mnohokrát už jsem měl plánované volno, které mi bylo na poslední chvíli zrušeno a párkrát mě už telefonicky odvolali i z dovolené. Když mě tedy Myslič asi před půl rokem zval na setkání pořádané Pohanským kruhem, napsal jsem mu, že tomu nechám volný průběh a buď prostě přijedu a nebo ne. Myslel jsem si, že to spíše nevyjde, ale co čert (nebo možná Ódin) nechtěl, dostal jsem právě na tento víkend v práci volno. Pak se mi ozval Frostík, že jede taky a že bych mohl jet s ním v autě. Oni snad i ti bohové chtějí abych jel, napadlo mne, a na Frostíkovu nabídku jsem kývl.
Vyrazili jsme v pátek odpoledne a protože jsme měli dost času, rozhodli jsme se cestou navštívit ještě dvě místa. Já jsem navrhl památný tis v zámeckém parku ve Vilémovicích a Frostík chtěl prozkoumat ruiny středověkého hradu Lacembok. Čekalo nás ale ještě jedno neplánované překvapení. Přehlédli jsme totiž cestou jednu odbočku a dojeli jsme až do Jiřic, kde nás doslova zastavila pamatná 600-800 let stará lípa. Vylezli jsme z auta a jali se obdivovat její nádherně rostlý, zcela dutý kmen a košatou zelenou korunu. Dutina lípy připomínala malou živou jeskyni, škoda že byla uzavřena dvířky. Frostík říkal, že nás ta lípa přivolala.



























Pak jsme pokračovali dál až do Vilémovic. V zámeckém parku tu mají tis červený o kterém se tvrdí, že je starý 2000 let. Osobně se domnívám, že je to dost nadsazené a strom nebude mít ani půlku toho věku, každopádně je to ale nejstarší a nejmohutnější tis, který jsem kdy viděl. Znáte také ty tisové keře z našich parků, které mívají kmeny široké tak na obejmutí dvěma dlaněmi? Tak vilémovský tis má obvod kmene asi 3,5 metrů. Je to úctyhodný stařešina. Jeho energie byla oproti lípě, jak jsem řekl já "temnější", a jak řekl Frostík, "kyselejší".















Fotografie tisu se mi moc nezdařili, trochu lepší jsou ty, které jsme pořídili v sobotu.



Potom přišel na řadu hrad Lacembok. Hrad byl kdysi dobyt a zcela zničen, takže jeho hledání mi připomínalo moje mnohá pátrání po mohylách a hradištích. Můj druh byl ale dobře vybaven, několika mapkami a plánky, takže jsme místo našli poměrně brzy. Frostík mi nadšeně ukazoval kudy vedla ku hradu příjezdová cesta, který kopec v sobě skrývá zbytky obvodového zdiva palácové věže a spoustu dalších věcí. Bylo vidět, že se o tyto věci zajímá a ví dobře o čem mluví, rozvaliny mi ožívaly před očima. Největší radost ale Frostíkovi udělal krásný habr rostoucí ze staré hradby. Říkal, že habr je jeho strom a tenhle byl opravdu moc hezký.



















V areálu hradu dnes stojí trampský srub.



Na místě starých hradeb rostly i jiné hezké stromy.


Nakonec jsme se vrátili k autu a když jsme vyvětrali jeho vyhřáté útroby vyrazili jsme do nedaleké Sluneční zátoky, kde se mělo konat pohanské setkání. O tom ale až příště….


O ČARODĚJNICTVÍ A ČARODĚJKÁCH

8. května 2012 v 8:07 | Miky |  ZAMYŠLENÍ
Podnětem k napsání tohoto zamyšlení byly bouřlivé diskuse pod mým článkem Střípky z naší dovolené a pod Lilianiným článkem o chantech. Objevil se v nich názor, že současné čarodějky a wiccanky si na čarodějnictví pouze hrají, obelhávají samy sebe a že je jejich cesta bezcenná a neautentická, že je to celé humbuk a pitomost, psychosociální patologie, zdegenerovaná nauka, intelektuální svinstvo a mor. O mě byl pak vysloven úsudek, že to o těch čarodějkách musím všechno vědět, ale protože jsem slušňák a džentlmen, tak k tomu mlčím a zastávám se jich. Rád bych proto objasnil jak se k celé věci stavím.
Řekne-li se "čarodějnice" (nebo čaroděj), představím si osobu, která se zabývá jednoduchou přírodní magií, věnuje se čtení osudu, bylinkářství, léčitelství a provádění kouzel. Tyto osoby se vyskytovaly a dosud vyskytují u všech přírodních národů a zpravidla vzbuzují u svých soukmenovců směs pocitů úcty a strachu. Role čarodějnice, nebo chcete-li vesnické vědmy, je pro tradiční společnosti natolik významná, že obyčejně přežívá po celá staletí i tam, kde původní pohanský kult nahradí křesťanské náboženství. Praxe zůstává takřka stejná, pouze modlitby a zaříkadla jsou nově směřována ke Kristu, Panně Marii a svatým. U nás poslední zbytky tradičního čarodějství nezlikvidovala církev, zlikvidovali je komunisti, kteří by takovým pojmům jako psychosociální patologie, intelektuální svinstvo a mor, jistě radostně zatleskali. O posledních našich čarodějkách z moravských Kopanic pojednává ve své knize Žítkovské bohyně spisovatelka Kateřina Tučková (chystám se přečíst).
Tradiční čarodějnictví je velmi často dědičná záležitost a v rodinách, kde se nějaká čarodějnice nebo čaroděj vyskytl, je velká pravděpodobnost, že některý z jejich potomků bude opět kráčet touto cestou. Je to podobné jako u uměleckého nadání. Všichni jistě znáte takzvané muzikantské, nebo výtvarnické rodiny. K čarování je totiž také nutný určitý talent. Někdy se říká, že čarodějkou se nemůžete stát, ale že se jí musíte narodit. Jindy se můžete setkat s názorem, že potenciál k čarodějství máme všichni a že se čarodějem může stát v podstatě každý. Pravda je někde uprostřed. Pokud se narodíte zcela bez talentu, máte smůlu. Většina lidí ale určitou míru talentu má a může své čarodějnické schopnosti rozvíjet. Znovu se vrátím k příkladu s uměním, řekněme s malířstvím. Pokud si vzpomenete na hodiny výtvarné výchovy na základní škole, asi mi dáte za pravdu, že v každé třídě bývají tak 1-3 opravdu nadaní výtvarníci, 1-3 totální nevýtvarníci a zbytek tvoří více či méně schopní malíři. Ti tři nevýtvarníci se můžou stavět na hlavu a nikdy nic kloudného nevypotí, tři nadaní mají velkou šanci to někam dotáhnout, když budou chtít a u zbytku záleží na tom, kolik píle jsou ochotni do malování investovat. Nikdy sice nedosáhnou výsledků těch výjimečně nadaných, ale budou-li se snažit, mohou v životě pár obstojných a hezkých obrázků namalovat. Obzvláště ti, kteří si nakoupí malířské učebnice, vybaví se kvalitními pomůckami a případně začnou chodit do nějakého kroužku.
Ačkoli je u nás tradice lidového čarodějnictví přerušena, stále se tu rodí ženy i muži s čarodějnickým nadáním. Těch výjimečně nadaných je málo, ale určitě tu jsou. Někteří z nich se okultním záležitost skutečně věnují, jiní zvolili jiné cesty, ale čas od času mívají "tušení", nebo zcela nevědomky náhlými výrony své energie mění skutečnost. Opravdových mistrů čarodějů je stejně málo, jako mistrů muzikantů nebo mistrů malířů. Mistři se rodí jen jednou za několik let. Ti jsou jakoby "vyvoleni" a svému osudu se většinou ani nemohou vyhnout. Ať už jsou to mistři čarodějové, mistři muzikanti, nebo mistři výtvarníci, něco je k jejich údělu prostě pudí. Šaman by řekl, že jsou ovládnuti určitým typem duchů. My, kteří se zabýváme wiccou nebo jinou formou moderního čarodějství, patříme povětšinou do té střední kategorie. Nejme žádní mistři, ale nakoupili jsme si knihy a sehnali dobré pomůcky a když cvičíme, dosahujeme někdy i docela pěkných výsledků. Tak jako se absolventi malířského kroužku mohou nazývat malíři jen s jistou dávkou nadsázky, můžeme se i my jen s nadsázkou nazývat čaroději a čarodějnicemi. Toto označení si podle mého názoru plně zaslouží pouze ti nejtalentovanější, ti kteří se vlastně ani nemusí moc snažit, ale mají to prostě v sobě. Někdy si sice název čarodějnice nebo čarodějové půjčujeme, není to však proto, že bychom se považovali za nějaké Merliny a Morgany le Fay a věřili tomu, že se naučíme vrhat ohnivé koule a létat na koštěti, ale prostě proto, že se technikami čarodějnictví zabýváme a těžko najít jiné přiléhavější označení. Jsem přesvědčen že, Liliana, Coreyemma i Noira a celá řada dalších našich čarodějek si je těchto rozdílů dobře vědoma.


.

AEGISHJALMUR - HELMA DĚSU

3. května 2012 v 18:46 | Miky |  SYMBOLY




Aegishjalmur, nebo-li Helma děsu, je tradiční germánské magické znamení, které chrání svého nositele a zastrašuje protivníka. Helma děsu byla podle severských ság součástí pokladu draka Fafnira, kterého zabil hrdina Sigurd. Drak toto kouzlo dlouhá léta úspěšně používal na odstrašení svých nepřátel. V eddické Písni o Reginovi se píše : Fáfni leží na Gnitské pláni. Má podobu saně a na hlavě má hrozivou přilbu, které se leká vše živé. Sám poraněný drak potom v Písni o Fáfnim říká : "Přilbu hrůzy jsem proti hrdinům měl, když jsem hlídal planoucí poklad. Sám jsem se domníval, že silnější všech jsem, že se mně nemůže žádný rek rovnat." Podle severské tradice přešla znalost Fáfnirova kouzla spolu s celým pokladem do Sigurdova vlastnictví a ten ho pak naučil další lidi. Říká se, že hadi a draci mají tajemnou schopnost paralyzovat svou kořist strachem a přesně tuto schopnost umí vybudit i znak aegishjalmur, je-li správně použit.
Nejjednodušší varianta Helmy děsu vypadá takto :



Jedná se vlastně o ochrannou runu Algiz namířenou do čtyř světových stran.

Velmi podobná je i varianta na následujícím obrázku :




Runa Algiz zde mění svoji formu a spíše než losímu paroží se podobá vidlím, nebo hrábím. Tato forma je doložena i z magických ochranných znaků na kraslicích z různých slovanských oblastí. Pro zajímavost nakoukněte sem :
http://pohanstvi.wordpress.com/2011/03/30/symboly-a-runy-na-kraslicich/


Rozvinutější a zřejmě nejpoužívanější forma Helmy děsu vypadá takto :





Tento symbol již míří svými rameny do osmi směrů a ovlivňuje podle tradice svou magií bytosti všech devíti světů. Střed znamení představuje Mitgárd a čaroděje, který aegishjalmur používá a osm ramen vyzařuje svou sílu do zbylých osmi světů. Tento magický znak prý dokáže zastrašit i duchy, trpaslíky, álfy a další bytosti. Germánští bojovníci si prý s oblibou nechávali aegisjalmur před bitvou malovat na čelo. Čaroděj údajně maloval znamení na čela válečníků prsteníčkem své pravé ruky namočeným v krvi nebo slinách.

Pokud se porozhlédnete po internetu, objevíte jistě celou řadu různých variant znaku aegishjalmur. Následující varianta slouží k předcházení konfliktům. Pokud se máte setkat s někým, kde hrozí hádka, můžete si znamení nakreslit nasliněným prstem na čelo a přitom říkat : "Mezi (jméno dané osoby) a mnou, není možný žádný spor!"



Další varianta znaku celkově zesiluje vaše magické operace vysílané směrem ven, tedy na jiná místa a k jiným osobám :



Následující znak naopak upevňuje vaší magickou sílu směrem dovnitř, dodává odvahu, napomáhá soustředění apod. :





Příběh o Sigurdovi a Fáfnirovi v sobě však skrývá i určité varování. Ani skálopevná sebedůvěra a hrůza, kterou pouštíme na ostatní ještě není zárukou, že vždy zvítězíme. Vždycky je tu možnost, že protivník na něhož narazíte bude silný a odvážný. Sigurd drakovi před jeho smrtí říká : "Přilba hrůzy však neochrání, když stateční se střetnou." Těch opravdu statečných je ale málo, na většinu lidí, kteří vás deptají a ztrpčují vám život, kouzlo aegisjalmuru pravděpodobně zabere.




Obrázek Sigurda a Fáfnira zdroj zde.

OBŘADNÍ MÍSTA SOUČASNÝCH POHANŮ - 13.díl

1. května 2012 v 8:08 | Miky |  POSVÁTNÁ MÍSTA
Pavlův kamenný svět


Pavel je velmi zajímavý člověk, za pohana se nepovažuje, ale jeho láska ke krajině a přírodě a komunikace s duchovními bytostmi je něčím, co nás s ním dozajista spojuje. Především je ale stavitelem megalitů. Přičiněním Pavla a jeho přátel je naše vlast o některá krásná a energeticky silná místa bohatší. Napsal mi o tom tohle : "Postavil jsem toho hodně, ať už sám, nebo nás bylo víc. Vše je pro krajinu nebo lidi. Jsou nenápadné kamínky v krajině aby si jich nikdo moc nevšiml - mají tam svůj účel. Jsou i veliké - většinou v horách a lesích. Ale žádný z nich jsem nikdy nepovažoval za svůj osobní! Nikdy mne to ani nenapadlo. Je jich mnoho o samotě postavených, jsou dvojice i trojice, několik kruhů, se středovým menhirem i bez, dvě Tauly a teď jeden z posledních je i s dírou." Také milevský menhir u kterého jsem už vykonal několik svých rituálů a který považuji za jedno ze "svých" posvátných míst, stojí právě díky Pavlovi. Požádal jsem ho, jestli by nám do seriálu neposlal fotku z nějakého svého obřadního místa a on mi obrázků různých míst poslal hned několik a k tomu toto vyjádření : "Ani jednu z těhle fotek jsem já ale nefotil. Vyfocené mám ale prakticky všechno - v různých kvalitách a zařazeno v albumech. U hodně kamenů mám hodně dobrý důvod nezveřejňovat, že jsou a kde jsou. V knize Kamenný svět /Kozák, Bartl, Holečková, MH 2003/, jak víš, také najdeš dost."
Jak už jsem řekl, Pavel se pohanem být necítí a tak jsem ho poprosil, zda-li by nám nemohl k fotkám poslat také nástin jeho životní filosofie. Četl jsem jeho text, který je uveden níže pozorně a bez předsudků a musím říci, že ačkoli sám nepoužívám výrazy jako Vysoké Duchovní Bytosti, nezajímám se o UFO a nejsem si jist tím, že by Čechy měly být duchovním centrem tisíciletí, jakési duchovní souznění s ním cítím. Pavel možná není pohan v tom smyslu, jak tomu obvykle rozumíme, jeho megality ale současným pohanům jako svatyně určitě slouží, já jsem toho příkladem. Proto dnes také rád snímky několika jeho míst zveřejňuji.




První fotografie zachycuje jedno místo na Šumavě, kterému se říká Pohanské kameny. Bližší z obou vrcholových kamenů byl znovu postaven Pavlem a jeho přáteli.


A toto je menhir u Milevska, místo kde občas konám své obřady.

Další fotografie již uvádím bez popisu:

































Vlastně ani nevím odkud začít. Jdu dopředu, cestou světla, hledání, poznání. Začalo to kameny a postupně se rozšiřovaly obzory na všechny strany. S tím i poznání. Na jednom místě mi bylo řečeno vílou že mám stavět kameny. Na to téma byl i sen, který se zdál. Postupně bylo tu potřeba dát kamínek, nebo zase támhle. Pak jsem našel napůl povalený, který přímo volal po narovnání. Postavených kamenů přibývalo a pak začaly přibývat i naprosto nové. Jsou postaveny a energeticky fungují jako ty dávné, co tu stojí třeba až z dob Atlantidy. Postavit kámen neznamená postavit menhir. Místo hledám, stejně tak kámen a ten zase musí souhlasit s tím, že ho někam dám. Pak se ho i ptám, kterou stranou do země a i jakým směrem která strana. Některé kameny je potřeba posílit, jiné ne.
Některé menhiry léčí, jiné propojují energetické linie, u jiných se lze setkat za jistých podmínek s VDB - Vysokými Duchovními Bytostmi. Jsou i další astrální bytosti - přírodní, např. skřítkové, víly, vodníci, trolové atd. Astrály zemřelých lidí - tady jsou pro mne důležití druidové a drusady a také atrály význačných lidí - co se Čech týká třeba Libuše, Krok, Karel IV, Arnošt z Pardubic atd. - ti všichni v dřívějších dobách pro tuto zem něco dělaly. Pak astrály zemřelých zvířat - zde hlavně draci. Pak můžeme potkat astrál mimozemské bytosti (UFO) a to z mnoha entit.
No a výše zmíněné VDB - jsou z mnoha vyšších prostorů a někteří se občas zrodí coby člověk, aby tady vykonali nějakou důležitou práci. To jsou všichni ti zaznamenaní bohové dávných civilizací. V různých časech bylo zapotřebí aby v nějakém koutě Matky Země byla krajina vylepšena pro nastávající čas a tak se zrodili do lidských těl a konali.
Každá VDB zrozená sem je v první řadě člověk!!! Podléhá všem vlivům jako kdokoliv jiný. Musí si uvědomit, proč sem přišla a co tu má dělat a tou cestou jít. Miluje tedy, podléhá nemocem, spřádá plány - jako kdokoliv jiný.
Každý, kdo se narodil má možnost volby mezi hmotou a duchem - to vidíme kolem sebe a snadno některé lidi zařadíte...neustále je tedy nutné pracovat. Je dostatečně známo, že Čechy mají být v tomto tisíciletí duchovním centrem. Myslím, že to v Čechách dost lidí již teď vnímá. Krajina byla "opravena" - základy tady byly, ale vše bylo věky porušeno. Dost toho je vylepšeno a připraveno pro lidi duchovního vnímání.
Nevyznávám žádné náboženství ani nejsem v žádné sektě. Mé počátky jsou v Tuatha de Danaan.
Je množství různých svatyň a energetických míst v Čechách. Dost často kostely - byli postaveny na mnohem starších svatyních. Stejně tak kaple a rotundy. Jsou i místa nenápadná - tak, prostě na louce, na kopci, na skalce, nevyznačující se na pohled ničím. Přesto může citlivý člověk sílu místa vnímat na dálku nebo z fotky. Různé svatyně jsou v lesích a horách. Mají podoby různé - říkáme jim "ohrada" či menší "ohrádka", nebo podkova. Jsou to ty různé nedefinovatelné zídky a různé kamenné útvary z kamenů seskládané. Sem patří i mohyly. Pozor, ne všechny jsou pohřební! Některé jsou udělány za jiným účelem a jsou to rituální místa. V mohylách nejsou pohřbeni jen lidé, ale také obři či draci. A ti pohřbení nemusí být ani zdejší - kdysi sem došli z daleka a tady ukončili svůj život.
No a všechny bytosti ještě dělí polarita - ne všechny mají kladnou...
A nějak mi došlo a nevím, co bych ještě dále plkal...