Podnětem k napsání tohoto zamyšlení byly bouřlivé diskuse pod mým článkem Střípky z naší dovolené a pod Lilianiným článkem o chantech. Objevil se v nich názor, že současné čarodějky a wiccanky si na čarodějnictví pouze hrají, obelhávají samy sebe a že je jejich cesta bezcenná a neautentická, že je to celé humbuk a pitomost, psychosociální patologie, zdegenerovaná nauka, intelektuální svinstvo a mor. O mě byl pak vysloven úsudek, že to o těch čarodějkách musím všechno vědět, ale protože jsem slušňák a džentlmen, tak k tomu mlčím a zastávám se jich. Rád bych proto objasnil jak se k celé věci stavím.
Řekne-li se "čarodějnice" (nebo čaroděj), představím si osobu, která se zabývá jednoduchou přírodní magií, věnuje se čtení osudu, bylinkářství, léčitelství a provádění kouzel. Tyto osoby se vyskytovaly a dosud vyskytují u všech přírodních národů a zpravidla vzbuzují u svých soukmenovců směs pocitů úcty a strachu. Role čarodějnice, nebo chcete-li vesnické vědmy, je pro tradiční společnosti natolik významná, že obyčejně přežívá po celá staletí i tam, kde původní pohanský kult nahradí křesťanské náboženství. Praxe zůstává takřka stejná, pouze modlitby a zaříkadla jsou nově směřována ke Kristu, Panně Marii a svatým. U nás poslední zbytky tradičního čarodějství nezlikvidovala církev, zlikvidovali je komunisti, kteří by takovým pojmům jako psychosociální patologie, intelektuální svinstvo a mor, jistě radostně zatleskali. O posledních našich čarodějkách z moravských Kopanic pojednává ve své knize Žítkovské bohyně spisovatelka Kateřina Tučková (chystám se přečíst).
Tradiční čarodějnictví je velmi často dědičná záležitost a v rodinách, kde se nějaká čarodějnice nebo čaroděj vyskytl, je velká pravděpodobnost, že některý z jejich potomků bude opět kráčet touto cestou. Je to podobné jako u uměleckého nadání. Všichni jistě znáte takzvané muzikantské, nebo výtvarnické rodiny. K čarování je totiž také nutný určitý talent. Někdy se říká, že čarodějkou se nemůžete stát, ale že se jí musíte narodit. Jindy se můžete setkat s názorem, že potenciál k čarodějství máme všichni a že se čarodějem může stát v podstatě každý. Pravda je někde uprostřed. Pokud se narodíte zcela bez talentu, máte smůlu. Většina lidí ale určitou míru talentu má a může své čarodějnické schopnosti rozvíjet. Znovu se vrátím k příkladu s uměním, řekněme s malířstvím. Pokud si vzpomenete na hodiny výtvarné výchovy na základní škole, asi mi dáte za pravdu, že v každé třídě bývají tak 1-3 opravdu nadaní výtvarníci, 1-3 totální nevýtvarníci a zbytek tvoří více či méně schopní malíři. Ti tři nevýtvarníci se můžou stavět na hlavu a nikdy nic kloudného nevypotí, tři nadaní mají velkou šanci to někam dotáhnout, když budou chtít a u zbytku záleží na tom, kolik píle jsou ochotni do malování investovat. Nikdy sice nedosáhnou výsledků těch výjimečně nadaných, ale budou-li se snažit, mohou v životě pár obstojných a hezkých obrázků namalovat. Obzvláště ti, kteří si nakoupí malířské učebnice, vybaví se kvalitními pomůckami a případně začnou chodit do nějakého kroužku.
Ačkoli je u nás tradice lidového čarodějnictví přerušena, stále se tu rodí ženy i muži s čarodějnickým nadáním. Těch výjimečně nadaných je málo, ale určitě tu jsou. Někteří z nich se okultním záležitost skutečně věnují, jiní zvolili jiné cesty, ale čas od času mívají "tušení", nebo zcela nevědomky náhlými výrony své energie mění skutečnost. Opravdových mistrů čarodějů je stejně málo, jako mistrů muzikantů nebo mistrů malířů. Mistři se rodí jen jednou za několik let. Ti jsou jakoby "vyvoleni" a svému osudu se většinou ani nemohou vyhnout. Ať už jsou to mistři čarodějové, mistři muzikanti, nebo mistři výtvarníci, něco je k jejich údělu prostě pudí. Šaman by řekl, že jsou ovládnuti určitým typem duchů. My, kteří se zabýváme wiccou nebo jinou formou moderního čarodějství, patříme povětšinou do té střední kategorie. Nejme žádní mistři, ale nakoupili jsme si knihy a sehnali dobré pomůcky a když cvičíme, dosahujeme někdy i docela pěkných výsledků. Tak jako se absolventi malířského kroužku mohou nazývat malíři jen s jistou dávkou nadsázky, můžeme se i my jen s nadsázkou nazývat čaroději a čarodějnicemi. Toto označení si podle mého názoru plně zaslouží pouze ti nejtalentovanější, ti kteří se vlastně ani nemusí moc snažit, ale mají to prostě v sobě. Někdy si sice název čarodějnice nebo čarodějové půjčujeme, není to však proto, že bychom se považovali za nějaké Merliny a Morgany le Fay a věřili tomu, že se naučíme vrhat ohnivé koule a létat na koštěti, ale prostě proto, že se technikami čarodějnictví zabýváme a těžko najít jiné přiléhavější označení. Jsem přesvědčen že, Liliana, Coreyemma i Noira a celá řada dalších našich čarodějek si je těchto rozdílů dobře vědoma.
Řekne-li se "čarodějnice" (nebo čaroděj), představím si osobu, která se zabývá jednoduchou přírodní magií, věnuje se čtení osudu, bylinkářství, léčitelství a provádění kouzel. Tyto osoby se vyskytovaly a dosud vyskytují u všech přírodních národů a zpravidla vzbuzují u svých soukmenovců směs pocitů úcty a strachu. Role čarodějnice, nebo chcete-li vesnické vědmy, je pro tradiční společnosti natolik významná, že obyčejně přežívá po celá staletí i tam, kde původní pohanský kult nahradí křesťanské náboženství. Praxe zůstává takřka stejná, pouze modlitby a zaříkadla jsou nově směřována ke Kristu, Panně Marii a svatým. U nás poslední zbytky tradičního čarodějství nezlikvidovala církev, zlikvidovali je komunisti, kteří by takovým pojmům jako psychosociální patologie, intelektuální svinstvo a mor, jistě radostně zatleskali. O posledních našich čarodějkách z moravských Kopanic pojednává ve své knize Žítkovské bohyně spisovatelka Kateřina Tučková (chystám se přečíst).
Tradiční čarodějnictví je velmi často dědičná záležitost a v rodinách, kde se nějaká čarodějnice nebo čaroděj vyskytl, je velká pravděpodobnost, že některý z jejich potomků bude opět kráčet touto cestou. Je to podobné jako u uměleckého nadání. Všichni jistě znáte takzvané muzikantské, nebo výtvarnické rodiny. K čarování je totiž také nutný určitý talent. Někdy se říká, že čarodějkou se nemůžete stát, ale že se jí musíte narodit. Jindy se můžete setkat s názorem, že potenciál k čarodějství máme všichni a že se čarodějem může stát v podstatě každý. Pravda je někde uprostřed. Pokud se narodíte zcela bez talentu, máte smůlu. Většina lidí ale určitou míru talentu má a může své čarodějnické schopnosti rozvíjet. Znovu se vrátím k příkladu s uměním, řekněme s malířstvím. Pokud si vzpomenete na hodiny výtvarné výchovy na základní škole, asi mi dáte za pravdu, že v každé třídě bývají tak 1-3 opravdu nadaní výtvarníci, 1-3 totální nevýtvarníci a zbytek tvoří více či méně schopní malíři. Ti tři nevýtvarníci se můžou stavět na hlavu a nikdy nic kloudného nevypotí, tři nadaní mají velkou šanci to někam dotáhnout, když budou chtít a u zbytku záleží na tom, kolik píle jsou ochotni do malování investovat. Nikdy sice nedosáhnou výsledků těch výjimečně nadaných, ale budou-li se snažit, mohou v životě pár obstojných a hezkých obrázků namalovat. Obzvláště ti, kteří si nakoupí malířské učebnice, vybaví se kvalitními pomůckami a případně začnou chodit do nějakého kroužku.
Ačkoli je u nás tradice lidového čarodějnictví přerušena, stále se tu rodí ženy i muži s čarodějnickým nadáním. Těch výjimečně nadaných je málo, ale určitě tu jsou. Někteří z nich se okultním záležitost skutečně věnují, jiní zvolili jiné cesty, ale čas od času mívají "tušení", nebo zcela nevědomky náhlými výrony své energie mění skutečnost. Opravdových mistrů čarodějů je stejně málo, jako mistrů muzikantů nebo mistrů malířů. Mistři se rodí jen jednou za několik let. Ti jsou jakoby "vyvoleni" a svému osudu se většinou ani nemohou vyhnout. Ať už jsou to mistři čarodějové, mistři muzikanti, nebo mistři výtvarníci, něco je k jejich údělu prostě pudí. Šaman by řekl, že jsou ovládnuti určitým typem duchů. My, kteří se zabýváme wiccou nebo jinou formou moderního čarodějství, patříme povětšinou do té střední kategorie. Nejme žádní mistři, ale nakoupili jsme si knihy a sehnali dobré pomůcky a když cvičíme, dosahujeme někdy i docela pěkných výsledků. Tak jako se absolventi malířského kroužku mohou nazývat malíři jen s jistou dávkou nadsázky, můžeme se i my jen s nadsázkou nazývat čaroději a čarodějnicemi. Toto označení si podle mého názoru plně zaslouží pouze ti nejtalentovanější, ti kteří se vlastně ani nemusí moc snažit, ale mají to prostě v sobě. Někdy si sice název čarodějnice nebo čarodějové půjčujeme, není to však proto, že bychom se považovali za nějaké Merliny a Morgany le Fay a věřili tomu, že se naučíme vrhat ohnivé koule a létat na koštěti, ale prostě proto, že se technikami čarodějnictví zabýváme a těžko najít jiné přiléhavější označení. Jsem přesvědčen že, Liliana, Coreyemma i Noira a celá řada dalších našich čarodějek si je těchto rozdílů dobře vědoma.
.
Satja Das | 15. května 2012 v 16:31 | 
Elen | 
Zde hledá 
[97]: Přesné!
