NOVINKY :
.
Kontaktní e-mail : mikyhorozumy@seznam.cz
Dopředu ovšem upozorňuji, že NEPOSKYTUJI MAGICKÉ SLUŽBY, ANI PORADENSTVÍ A NEBUDU NA PODOBNÉ ŽÁDOSTI REAGOVAT. Děkuji za pochopení - Miky. Usmívající se

Červen 2012

BARBARSKÉ ZVYKY HERULŮ?

26. června 2012 v 23:08 | Miky |  ZAMYŠLENÍ
Toto je slíbený článek pro Catalessi, který je ovšem o kmeni Herulů pouze zdánlivě :


Germánskému kmeni Herulů je občas přisuzován vynález runového písma. Pro nás je to zajímavé hlavně z toho důvodu, že Herulové svého času sídlili i na našem území. Například honosný pohřeb z mohyly Žuráň, nacházející se nedaleko Brna by podle některých badatelů mohl patřit právě jednomu z herulských vládců. Ne všechno, co nám historické záznamy o tomto kmeni říkají nás ale musí nutně potěšit. Zaposlouchejme se například do zprávy, kterou nám o Herulech zanechal ve svém díle Válka s Góty, Prokopius s Kaisarerie :
"Jací lidé jsou Herulové… Věřili v množství bohů a pokládali za zbožné usmiřovat je lidskými obětmi. V mnohých zvycích se odlišovali od ostatních lidí. Jejich starci a nemocní neměli totiž právo na život : jakmile někdo z nich zestárl nebo onemocněl, byl nucen poprosit příbuzné, aby ho co nejrychleji odstranili ze společnosti lidí. Ti nasbírali hodně dříví, postavili vysokou hranici a posadili ho na vrchol; potom poslali k němu jednoho z Herulů, který nepatřil k rodině, s dýkou. Nebylo totiž dovoleno, aby ho zabil příbuzný. Když se ten, kdo zabil jejich příbuzného, k nim vrátil, rychle zapalovali všechno dříví, počínajíce od rohů. Když zhasl oheň, sbírali kosti a rychle je zakopali…"
Jste touto, poměrně detailní zprávou o praktikách Herulů zhrozeni? Říkáte si, co to bylo za lidi, když se takto chovali ke svým seniorům a nemocným? Pak tedy vězte, že podobné zvyklosti nebyly v archaických společnostech zase tak neobvyklé, jak by se mohlo zdát. Velice podobně jednali se starými a těžce nemocnými lidmi ještě donedávna například Grónští Inuité. Zmiňuje se o tom třeba Fridtjof Nansen v knize Život Eskymáků :
"Pohanští Eskymáci zabíjejí nejen zmrzačené děti, ale také děti nemocné, o nichž nevěří, že budou moci zůstat na živu, a takové, jejichž matka při porodu zemřela a nikdo je nemůže kojit. Takové děti většinou odkládají na zem nebo je házejí do moře. Našim uším to zní strašlivě, ale přesto se to dělá ze soucitu. Za těžkých životních podmínek, v nichž Gronlanďané žijí, nemohou vychovávat dítě, které by nikdy nebylo k užitku a jen by společnost vyjídalo. Z podobného důvodu také starci, kteří již nemohou konat užitečnou práci, nepožívají velké vážnosti, a ostatní vidí nejraději když staří lidé zmizí. Na východním pobřeží se prý stávalo, že starci, o nichž se věřilo, že brzy zemřou, byli utopeni, nebo se také utopili sami. Něco podobného se stávalo dříve i na západním pobřeží."
Možná vám to přesto stále zní strašně, ale vězte, že i v naší moderní společnosti se mnozí těžce nemocní lidé, nebo lidé staří, kteří si připadají zbyteční, pokoušejí o sebevraždu. Děje se tak dokonce navzdory tomu, že naše společnost je vybavena mnoha specializovanými pracovišti, které jsou připraveny poskytnout těmto lidem veškerou potřebnou péči. Oč hůře se asi cítili zestárlí a nemocní Herulové, kteří věděli, že se jejich konec blíží a že ujídají ze společných zásob svým dětem. Jsem přesvědčen, že pokud mladší Herulové měli sprovodit ze světa svého staršího soukmenovce, nebyla v tom sadistická krutost, ale spíše soucit a smysl pro povinnost. Dobře to vysvětluje další odstavec z knihy Život Eskymáků :
"Pojem dobrého a správného jednání je zde na světě velmi rozdílný. Jen pro příklad mohu jmenovat jedno eskymácké děvče, které řeklo Nielsi Egedovi, když s ním mluvil o lásce k Bohu a bližnímu : ….Já jsem už podala důkaz o lásce k bližnímu. Jedna nemocná stařena, která nemohla zemřít, mě totiž prosila, abych ji za peníze dovedla k příkré skále, s níž se vždycky vrhají ti, které už omrzel život. Já jsem ji tam však dovedla a shodila dolů zadarmo, protože jsem vždycky milovala své bližní." Edge mínil, že to byl ošklivý čin a řekl jí, že svou bližní zabila. "Dívka však odporovala; udělala to prý, poněvadž s ní měla soucit, a když stařena dopadla dolů, plakala nad ní." Má se tohle nazývat dobrým nebo špatným činem?"
Co říci na závěr ? Mrzelo by mě, kdyby tento článek někdo pochopil jako nabádání k tomu, abychom se snad tímto způsobem zbavovali svých nemocných a starých. Osobně v této oblasti dávám přednost hospicovému přístupu, tedy pomoci umírajícím odejít pokud možno přirozeným a zároveň důstojným způsobem. Staré Heruly a grónské Inuity vzhledem k jejich podmínkám ale dobře chápu a nad jejich zvyky se nepohoršuji. Viděl jsem ostatně už několik lidí opravdu dlouho a bolestně umírat a tak rozumím našim předkům, že se v dobách, kdy ještě nebyly k dispozici silné tišící léky, rozhodli toto utrpení svým blízkým zkrátit.



Ilustrační obrázek z TV dokumentu Germáni.

ROZHOVOR S MYSLIČEM O POHANSKÉM KRUHU

22. června 2012 v 18:42 | Miky |  JINÉ
Pohanský kruh již delší dobu vzbuzuje moji zvědavost, a myslím, že nejen moji. Od ostatních českých pohanských organizací se PK rozhodně v mnohém liší. Není to Občanské sdružení, neplatí se zde, pokud vím, členské příspěvky a rozhodování o společných věcech může každý člen ovlivnit svým hlasem na sněmu, tak jako za dávných pohanských časů. Poprosil jsem tedy Mysliče, zda by mi pro můj blog neposkytl o Pohanském kruhu rozhovor a zde je výsledek :




V DOBĚ KDY JSTE ZAKLÁDALI POHANSKÝ KRUH, TADY JIŽ EXISTOVALA PFI A DÁVNÝ OBYČEJ, CO VÁS VEDLO K ZALOŽENÍ DALŠÍ POHANSKÉ ORGANIZACE?
Myslič : Ano, ty skupiny tu již byly. Jenže, já mám stálé připojení na internet asi rok a půl, tudíž jsem o PFI vůbec nevěděl :-)) . O DO jsem věděl, ale nic určitého. Ostatní zakládající členové PK, pokud vím, mimo Rodnou víru (někteří) žádné užší kontakty s jinou organizací u nás neudržovali. Rozhodnutí založit PK přišlo během jedné diskuse na jistém národoveckém webu, kdy si několik diskutujících (vůbec jsme se neznali) uvědomilo, že by nebylo od věci založit pohanskou národoveckou skupinu, která by měla ono "národovectví" a "etnizaci" pohanství přímo v programu. DO je občanské sdružení, tudíž je někde trochu jinde než my, ale ze všech skupin u nás, je nám svým cílem asi nejblíže. Nicméně, jsou zaměřeni i na magii a to my v náplni nemáme. Rodná víra v podstatě nevyvíjí aktivitu a o národovectví nebo chceš-li "nacionalismus", se moc neopírá.

LETNÍ SLUNOVRAT 2012

21. června 2012 v 20:26 | Miky |  KOLO ROKU


Letošní slunovrat jsme s Maruškou oslavili na malém návrší za naším městem, kam jsem si chodíval jako malý s kamarády hrát. Už tenkrát mi to tam přišlo magické a svojí atmosféru si místo uchovalo dodnes, navzdory tomu, že svahy kopce se postupně zaplňují domky. Na samém jeho vrcholu je však divoce zarostlý lom se dvěma jezírky, který mi jako malému připadal, jako vyhaslý kráter sopky. Žasli jsme dnes s Maruškou nad neuvěřitelnou pestrostí zdejších dřevin. Rostou zde duby, jasany, jeřáby, vrby, olše, jabloně, hlohy, šípky, třešně atd. … , s bylinkami je to tu podobné. Létají zde vážky, z jezírek skřehotají žáby, v korunách stromů zpívají ptáci - je tu prostě moc hezky.





















Rituál jsme uskutečnili u jedné skalní stěny, která se stala pro tento okamžik oltářem. Zasvětili jsme ho Baldrovi, Sunně a všem přírodním duchům tohoto místa. Poprvé jsem také, mimo svůj domácí oltář, k obřadu použil obě magické zbraně od Frostíka. Nebyla to žádná velká slunovratová oslava s ohněm, ale takový komorní rituálek "v našem stylu", ale bylo to fajn.
Přeji vám všem krásné léto!
















.

KEJKLÍŘI POD HVĚZDAMI

18. června 2012 v 10:51 | Miky |  JINÉ


Blíží se slunovrat a už je to cejtit ve vzduchu! Sobotní noc byla nádherně teplá a kdo zabloudil do uliček táborského starého města, mohl se setkat s kouzelníky, kejklíři a podivnými bytostmi všeho druhu.

OBŘADNÍ MÍSTA SOUČASNÝCH POHANŮ - 15.díl

16. června 2012 v 12:13 | Miky |  POSVÁTNÁ MÍSTA



Tomasova lesní svatyně

Když jsem si před pár dny prohlížel fotografie, které nám do seriálu o obřadních místech poslal Tomas, moje srdce zajásalo. Tomasova lesní svatyně je přesně podle mého gusta. Je nenápadná, kráčí-li okolo člověk, který neví, že tam něco je, ani si jí nevšimne. Navíc je zasvěcená Wótanovi, jehož jednooká tvář se zde na nás dívá ze starého suchého kmene stromu a Wótan je jeden z mých oblíbených bohů.
Poprosil jsem Tomase, aby mi napsal i něco o své pohanské víře :

Pohanem, co se týče myšlení, jsem v podstatě od dětství, i když skutečné praxi jsem se tehdy nevěnoval:-). I díky své silně katolické babičce z vesnice, kde jsem trávil mnoho času, jsem jako dítě začal vnímat silné rozpory v křesťanské víře, kdy lidé na jedné straně dodržovali prastaré zvyky, kterými v podstatě hřešili a na straně druhé se potom v neděli všichni modlili v kostele, kde z nich měl bůh tyto hříchy sejmout. Už tehdy mi došlo, že katolická církev je skvělý nástroj k ovládání lidí. Začal jsem tehdy věřit v sílu přírody, do čehož se časem přidala i víra ve staré bohy.
Díky svým přímým předkům, kráčím stezkou germánství, jak jistě víš a stejně jako Ty, nemám předsudky vůči žádným Bohům tohoto panteonu. Kdysi jsem dělil božstva na temná, člověku spíše nepřátelská a světlá, lidem nakloněná ale postupem času jsem dospěl do dnešního stádia kdy tohle absolutně neřeším. Tohle dělení je stejně příliš umělé, protože i "temní" můžou člověka obohatit a mohou mu pomoci pochopit spousty věcí. Stejně jako den i noc mají své, tak i chaos a řád by se měli vyvažovat. Můj zájem, co se týče historie, se také časem stočil ze Skandinávie a Vikingů na pevninské Germány, ke kterým máme podstatně blíž. A ono ani na nějaké adorování vikingů jsem stejně nikdy moc nebyl :-)





































Svatyně slouží výhradně k obětování bohům. V okolních lesních tišinách krmí Tomas lesní bytosti a duchy :





















Poslední tři fotky jsou z Tomasova oblíbeného místa v Jizerských horách kam se jezdí každoročně toulat na celý víkend :
















.

ČERTOVY KANAPÍČKA

15. června 2012 v 5:32 | Miky |  POSVÁTNÁ MÍSTA
Posledním a také hlavním cílem naší úterní výpravy byly tzv. Čertovy kanapíčka u Níkovic. Našel jsem toto místo zcela náhodně při prohlížení mapy. Název mě zaujal, a tak jsem začal pátrat na netu a popravdě řečeno, moc informací jsem nevypátral. Objevil jsem ale několik fotografií místa a byl jsem hned okouzlen. Ještě okouzlenější jsem byl, když jsme na místě stanuli. Na nevysokém pahorku mohylového tvaru, který se pne nad Níkovicemi, leží roztroušeno několik velkých balvanů s rozměrnými obětními mísami. Právě ony jsou nazývány čertovými kanapíčky. Kousek od kamenů stojí malá kaple. Nevím jestli jí zde kdysi lidé postavili, aby zahnali čerta, anebo proto, aby zvýraznili posvátnost tohoto místa, shodl jsem se ale s děvčaty na tom, že to tu kapličce sluší a atmosféru místa spíše podtrhuje než kazí.
Vzpomněl jsem si při průzkumu místa na článek o litevském bohu Velniasovi ze stránek slavonie.org. Velnias, který má hodně společného se slovanským Velesem a germánským Wótanem, je s podobnými lokalitami často spojován. Mnoho místních názvů spojuje na Litvě dodnes Velniase s rašeliništi, jezery, pastvinami a kameny. V článku se mimo jiné píše : Když přenáší Velnias kameny, vzedme se vzdušný vír. Když vkročí na kámen, zůstanou po něm otisky. Ty se nazývají Velnio pėdos - Velniasovy stopy - a pojí se s nimi zázračné jevy. Dešťová voda v těchto stopách získává čarovné vlastnosti, přičemž ženy tyto kameny vyhledávají kvůli plodnosti.
V Čechách bůh Veles v lidové tradici často splývá s čertem. Zamýšlel-li u nás například kdysi někdo nějakou lotrovinu, často se prý říkávalo : "Jakýpak Veles ti to našeptává?" A čert u nás, podobně jako Velnias na Litvě, zanechal své stopy na mnohých kamenech, které nesou dodnes jeho jméno. Celá ta velká oblast plná pastvin a kamenů na severozápad od Nadějkova se nazývá Čertova hrbatina. V okolí nalezneme např. Čertův kámen, kámen Čert a konečně nejznámější Čertovo břemeno, které jsme navštívili loni. O Čertových kanapíčkách u Níkovic jsem však dosud neměl ani potuchy. Místo je to vskutku nádherné a navzdory svému čertovskému jménu působí na návštěvníka velice pokojně. Zkusil jsem si na kanapíčko lehnout a nebýt tak studené možná bych tu i usnul.
Tohle místo je málo známé a proto neprávem opomíjené, budete-li mít cestu kolem určitě se zajeďte na kanapíčka podívat.



Pahorek mohylového tvaru skrývající svatyni.















































Další fotografie k prohlédnutí zde.

KNĚZ U HRAZAN

14. června 2012 v 6:41 | Miky |  POSVÁTNÁ MÍSTA


Dalším cílem našeho úterního výletu byl skalní útvar s názvem Kněz, který se nachází nedaleko Hrazan. Přiznám se, že jsem nám nedával moc šancí, že toto místo najdeme. Četl jsem totiž článek na stránkách druidova.mysteria.cz a tam psali, že na poprvé ho hledali asi 3 hodiny a stejně nenašli. Vzpomněl jsem si na své dvě cesty, kdy jsem marně hledal obětní kámen u Myslkova a bylo mi jasné, že to nebude legrace. Cesta ke knězi není značená a terén je dost nepřehledný a tak nám nezbylo, než se spoléhat na intuici. Šli jsme vcelku správně, ale nebýt domorodého drvoštěpa, který nás v posledním úseku nasměřoval, možná bychom místo opravdu minuli. Mě bylo vcelku jedno jestli to najdeme nebo ne, protože krásné to tu bylo všude. Procházeli jsme lesíky a pastvinami a všude jsme nacházeli krásné stromy, kameny i rostliny. Přesto jsem byl nakonec Knězem ohromen. Viděl jsem už hodně kamenných misek, ale ta zdejší je opravdu krásná. Sestava obětní misky a velkého kulovitého balvanu nad ní působí mimořádným dojmem. Postavíte-li se pak do stráně pod ní a podíváte-li se vzhůru, spatříte lavinu obřích kamenů, které jakoby se na své cestě dolů zastavily nějakým kouzlem.
Zpáteční cesta byla už snadná. Sotva jsme slezli ze stráně s kamenným mořem dolu, objevil se před námi rybníček a první hrazanské chalupy. Pokud sem ještě někdy zavítáme, najdeme už toto místo lehce.




















































V zalesněné stráni za vodní nádrží v Hrazanech, se nacházel cíl naší výpravy.

RINGVAL KVĚTUŠ

13. června 2012 v 6:17 | Miky |  POSVÁTNÁ MÍSTA
Včera jsme s Maruškou a naší kamarádkou Kačenkou podnikli další průzkumnou cestu po Nadějkovsku a Kovářovsku. První naše zastávka byla v obci Květuš, kde jsme si prohlédli místní ringval. Ringwallsinseln (ringval) je německý název pro nevelké kruhové zemní objekty s centrálním ostrůvkem obkrouženým vodním příkopem a nevysokým hliněným valem. V Německu i v Čechách bylo těchto záhadných kruhů nejasného původu a účelu nalezeno už mnoho desítek. Ringvaly byly situovány většinou na okrajích staroslovanských vesnických areálů. Jejich původ bude tedy zřejmě v ranném středověku. O účelu se zatím vedou spory. Někteří se domnívají, že jde o jakési pozůstatky opevnění, zbytek sídla šlechtice, nebo útočiště pro případ napadení osady. Jiní však namítají, že malé ostrůvky o obvyklém průměru 10 - 20m., by byly pro tyto účely jen málo vhodné. Pravděpodobnějším se jeví názor, že ringvaly jsou pozůstatkem kruhových svatyní. Ani tato varianta však nelze ničím konkrétním podložit. S velmi originálním řešením záhady přišel český archeolog Zdeněk Buchtele, který si všiml, že mnoho ringvalů se nachází v lokalitách, jejichž místní název je spojen se včelami (např. Včelnice, Včelná, Včelí pastva či Včelí zahrada. Podle Zdeňka Buchteleho mohly ringvaly starým Slovanům sloužit jako místa pro chov včel, která byla před divokou zvěří, zejména medvědy, chráněna vodním příkopem a valem s palisádou. Včel a medu si naši slovanští předkové velice vážili. Ještě počátkem minulého století bylo vcelku běžné oznamovat obřadně včelstvu smrt hospodáře. Včela byla vnímána jako dar bohů. Říkávalo se : "Včela, z božího čela!" Včely, včelí plásty a tzv. včelí cesty byly také častým motivem při zdobení kraslic.
O ringvalu v Květuši jsem se dozvěděl ze záhadologických stránek Kpufu.cz. Na těchto stránkách najdete seznam a popis i některých dalších ringvalů. Když jsem objekt v Květuši fotil, přiznám se, že na mě moc starobyle nepůsobil. Břehy místy zpevněné poskládanými kameny mi připadaly jako nepříliš staré dílo. Holky mě ale přesvědčovaly, že starý ringval mohl být jen nověji poopraven. Kačenka říkala, že zná majitele pozemku, a že se ho příležitostně zeptá, zda-li je mu původ kruhu znám. Jsem zvědav, jestli se něco dozvíme.




























Zdroje : web kpufo.cz, časopis Regenerace 4/2010.

Velice pěkný obrázek dobře zachovalého ringvalu u obce Prameny nedaleko Mariánských Lázní si prohlédněte zde.

OBŘADNÍ POHANSKÁ MÍSTA - ROZCESTNÍK

12. června 2012 v 5:27 | Miky |  OBŘADNÍ MÍSTA - ROZCESTNÍK

Seriál o obřadních místech současných pohanů se bude pravděpodobně stále rozrůstat. Pro větší přehlednost jsem se rozhodl stvořit tento rozcestník, který bude k dispozici v kolonce rubriky. Rozcestník budu s každým novým pokračováním seriálu doplňovat a vy se z něj kliknutím na nadpis snadno dostanete, ke kterémukoli již vyšlému dílu.

Ullův háj / Myslič /





Frostíkovy svatyně 1. / Frostík /









Frostíkovy svatyně 2. / Frostík /





Fuldaha / Fíba /





Čarodějnická borovice / Coreyemma /





Bukový nemeton / Talcern /





Elenina lípa / Elen /





Rushwolfovy svatyně / Rushwolf /


















Obřadní týpí / Pavel a Markéta /






Svatyně Ódina a Frigg / Fíba /






Airisova posvátná místa / Airis /












Pavlův kamenný svět / Pavel /









Mikyho místa / Miky

















Lesní svatyně. / Tomas /












Hromová svatyně. / Frostík /









Svantovítovo obětiště. / Tomy







Kromlech Na Větře / Zbyněk Milner





Hromovládcova svatyně / Frostík


ZAMYŠLENÍ NAD GARDNEREM A WICCOU

11. června 2012 v 4:24 | Miky |  ZAMYŠLENÍ
V roce 1921 zveřejnila britská antropoložka Dr. Margaret Murrayová svou knihu The Witch Cult in Western Europe. Představila v ní svou teorii o tom, že tzv. hon na čarodějnice a pověstné inkviziční procesy byly vlastně církevním pokusem zlikvidovat v Evropě poslední zbytky předkřesťanského náboženství, které uctívalo rohatého boha plodnosti a jeho ženský protějšek bohyni plodnosti Dianu.
O 30 let později se objevil na scéně Gerald Gardner, který prohlásil, že toto staré náboženství všechna pronásledování přežilo a představil ho světu jako Wiccu. Nevíme dnes už nakolik tomu sám věřil a nakolik to byla záměrná fabulace, dobře to ale asi vystihl okultista Aidan Kelly, když řekl, že Gardner při svém pomýleném pokusu o reformu starého náboženství vytvořil náboženství úplně nové.
Legenda o znovuobjevení původní evropské spirituality ale zapůsobila a mnoho lidí podnítila hledat své kořeny a oživovat víru ve staré bohy. Ať už si dnes o Gardnerovi a jeho Wicce myslíme cokoli, nelze mu upřít zásadní vliv na rozvoj novopohanství. Dnes už je nám jasné, že Wicca je syntézou středověkých magických praktik a lidového čarodějství a byla ovlivněna Svobodnými zednáři a kdoví čím ještě. Na svoji dobu byla ale velkým obratem k pohanství. Všechny předgardnerovské "pohanské" spolky se vědomě obracely ke křesťanství, byť třeba jen k jeho esoterní formě. Návrat ke keltství, germánství nebo slovanství byl v devatenáctém a počátkem 20.století chápán především jako návrat ke kultuře a národnosti, nikoli jako návrat k náboženství a bohům. Philip Carr-Gomm (hlava Řádu bardů, ovatů a druidů) například říká, že mnoho z duchovních vůdců původních obnovovatelů druidských tradic, bylo pevně zakotveno v církvi, především metodistické. Gardnerovská Wicca se oproti tomu, již od počátku profiluje jako pohanský kult, který byl křesťanstvím pronásledován. Gardnerův postoj : já jsem pohan a vyznávám původní evropskou víru, se stal inspirací pro mnohé. Současní pohané i současná Wicca, je v autenticitě svého pohanství již mnohem dále, než byla Wicca v padesátých letech minulého století, nebuďme ale na Gardnera příliš přísní. Lecos si sice přibarvil a byl křesťanstvím ovlivněn více než si sám uvědomoval, ale jeho touha probudit starou víru a staré bohy byla upřímná a pohnula mnohými jeho následovníky, kteří se potom dostali třeba někam dál.
V malém měřítku se tato historie vlastně opakuje dodnes. Mnoho vůdčích osobností současných pohanských směrů přiznává, že původně začínali Wiccou a teprve později zvolili a rozvinuli nějaký konkrétní pohanský směr. Podobně to prožila i spousta řadových pohanů, například já, Frostík, nebo Lady Rovena. Všichni jsme začínali Wiccou ( v našem případě tou eklektickou). Wicca byla tím původním impulsem a základem na kterém jsme každý vystavěli svou jedinečnou praxi. Dnes už bychom se asi úplně čistými wiccany ani jeden z nás nenazvali, přesto v nás Wicca dozajista zanechala stopy a vděčíme jí za mnohé. Myslím, že kdybych dnes Wiccu zavrhl nebo ji zesměšňoval, jenom proto, že už vidím některé věci jinak, byla by to z mé strany hloupost a nevděk.



O povaze darů (Zuzana Antares)

7. června 2012 v 23:04 | Zuzana Antares |  CITÁTY A MYŠLENKY
Dar je zrádná věc. S ním se obdarovanému dostává od dárce jakéhosi poselství, často předává dárce - obvykle nevědomky - s darem bytost, která mu má pomoci ke splnění jeho záměrů vzhledem k obdarovanému. S darem předává dárce i to, co k obdarovanému skutečně cítí - tedy ne to, co demonstruje. Dar může být jako neviditelný provaz, který odarovaného svazuje, zatímco dary dávané z povinnosti kradou sílu.

/ Zuzana Antares - Základy magie /



A já jen dodávám, že tomu může být i naopak a pokud je dar věnován nezištně a s přáním všeho dobrého, může se stát předmětem skrze který do našich životů přichází síla a požehnání.


Fotografie, zdroj : Deník.cz

OBČANSKÁ VÁLKA POHANŮ

3. června 2012 v 8:02 | Frostík |  CIZÍ PEŘÍ
Rád dnes uveřejňuji Frostíkův článek Občanská válka pohanů, který vznikl jako reakce na časté a většinou nesmyslné slovní přestřelky na pohanských webech a fórech. Občanská válka je přiléhavý název, protože v těchto hádkách pohané opravdu střílí do vlastních řad. Děje se tak často ve snaze dokázat druhým, že já jsem ten chytřejší a zkušenější a moje verze pohanství je ta zaručeně nejsprávnější. Ve skutečnosti však zde není vítězů a pohanství jako celek se díky těmto bojům jeví nezávislému pozorovateli, nebo případnému zájemci, jako víra a životní styl, jehož hlavním znakem je nevyzrálost a sebestřednost jeho vyznavačů. Jako pohané samozřejmě nemusíme mít všichni na všechno stejný pohled, diskuse a výměna názorů jsou fajn, měli bychom toho ale být schopni i bez toho, abychom museli druhé napadat a zesměšňovat. Ale to už se moc rozkecávám, nechme teď promluvit Frostíka :


Občanská válka pohanů

Má cesta k pohanství, které beru jako životní styl a určitý pohled na svět, byla poměrně křivolaká a prodělala časem dost změn. Pár věcí jsem se na této duševní pouti naučil. My jsme ti, kdož můžeme měnit svůj osud a vše záleží na nás. Bohové mají rádi ty, co se nepodvolí a svým přičiněním dosáhnou cíle. Obstát se ctí. To je moje cesta. Ač jsou příčiny dány, svým konáním měníme následky. První roky jsem čerpal z knížek a poslechu. Přímo praktikujících pohanů jsem znal málo. Ale když jsem se setkával s podobně zaměřenými jedinci, bylo o čem mluvit. A jestli jsme měli protichůdné názory na věc? Neřešili jsme to. Ty to máš takhle a já takhle.
Lví podíl na mém duchovním rozvoji má Wicca. Vychvalovaná, zatracovaná, milovaná, opovrhovaná. Pro mě je to duchovní směr, nespojující s žádnou církví, kultem ani náboženstvím. Je to sice novotvar a slepenec starých nauk a lidových tradic, ale co se mi na ní líbí je, že si každý může utvořit svoje duchovní vyznání a přesně pro sebe. Žádné dogma. Ono se totiž nikdo nemůže ohánět tím, že oni vyznávají něco původního. Vždyť ty střípky z minulosti jsou skoro nic. Wicca je přímým obrazem svého vyznavače. Pokud ovšem předvedeš svůj rituál někomu, musíš počítat s jeho ohodnocením. Je na tobě jak s tím naložíš. Někdo zvenčí ti taky může otevřít oči, tak proč o tom nepřemýšlet ?! Jak jsem se postupně učil, docházelo k situacím, že moje zaběhlé postoje neodpovídali mnou nalezené pravdě. Třeba Knihu stínů jsem předělával 3x, protože mi některé věci připadali postupem času příliš křečovité, ba přímo přiblblé. To je taky jedna z věcí vedoucí k rozporu mezi pohany. Nectností a slabostí směru Wicca je slučování neslučitelného, či přímo si odporujícího. Což o to, to bychom přešli, ale někteří zveřejňují přímo do očí bijící nesmysly. Pokud získám nové zkušenosti a poznatky, musím si i přizpůsobit svůj duchovní systém vnímání Všehomíra. Můžeme i změnit celý systém za nový, pokud pracuje na stejném principu. Pokud v něm změníme část, musí konečný stav provozu být beze změn. Cesty jsou různé, ale výsledek musí být stále stejný. A i to původní bylo kdysi nové, na to se stále zapomíná. Toť některé názory pro pochopení mých dalších postojů.
Mé poněkud naivní představy o tom, že pohany spojuje víc věcí než je odcizuje, vzaly za své při vstupu Internetu do naší domácnosti. Dlouho jsem se bránil, ale s nástupem mé ratolesti do školy se vkradl i k nám. Postupně jsem objevoval různé stránky pohanů a různé komentáře mi ukázaly nevraživosti různých skupin pohanů proti sobě. Občanská válka. Na některých webech to probíhá většinou v klidu. Ale běda, jakmile se objeví kontroverzní téma na něž mají diskutéři opačný názor. Pak vypukne přestřelka jak u Verdunu. Připomíná mi to malé děti rozšlapávající si bábovičky. Pokud někdo nesouhlasí, měl by to napsat, tak jako by to říkal dotyčnému do očí a ne se schovávat za klávesnicí a používat těžkou ironii a výsměch. Pokud se někdo snaží něco vysvětlit, tak oponent přitvrdí a žene dál diskusi ve stylu "a teď tě dostanu". Nezapomínejme, že útočíme na jeho duchovní hrad z písku složený z vnitřních pocitů a my mu do něj dupeme. Je to šlápnutí na jeho duši. Pak můžeme očekávat, že nám hodí písek do očí a praští nás kbelíčkem. A ty komentáře z pozice zkušenějšího, odsuzující začátečníka do pozice nemehla? Chápu, že když mu to vysvětlujeme po třetí a on si mele stále to samé, můžeme použít trochu vysvětlující ironie. Zkušenější by měli ukázat cestu a pomoci v hledání a neschovávat vše pro sebe/díky všem, kteří to dělají/. Nebrat to tak, že když si tím těžkým hledáním prošel on, musí ti začínající také. Stejně pouze získané a používané dovednosti ukážou, zda dotyčný něco umí. Na hlavu je to rozebírání dobra a zla. Kdo ví co je dobro a zlo? Pohled z etické roviny? Vše je jen otázka postoje. Ty hlouposti o dělení magie na bílou a černou jsou k ničemu. Magie není černobílá, magie prostě je. Skrze ni provádíme násilnou změnu vysláním energetické vlny/naší akcí/ a ta vyvolává reakci. To je násilí. V tomto časoprostoru bylo velké "zlo" vyvráceno vždycky "zlem". Etnopohanům se nadává do nácků. Proč? Že mají rádi svou vlast, její národní tradice a chtějí zachovat to, co tvoří národ? Neříkalo se jim dřív vlastenci? To už nás ta fašistická Evropská unie pěkně zblbla. Proč sluníčkáři? Že jsou v opozici proti temnotě v duši? Ono hrát si na někoho temně drsného je k smíchu. Pár opravdových drsoňů znám a jsou to veselí a fajn kluci. Pokud se někdo hlásí k lásce ke všem bytostem, je to přece skvělé. Zdá se to někomu moc přislazené? Pak dotyčný má asi citové problémy. Že někomu vadí, když si někdo vyleze na strom a medituje? Šílené by bylo, kdyby vzal kvér a šel střílet do lidí. Jestli se nám něco na některých webech nelíbí, tak tam prostě nelezme. Budu opakovat myšlenku jedné naší známé čarodějky: "Mnoho lidí praktikuje v soukromí spíše než by riskovali špatné přijetí nebo hádky v internetové diskuzi." Divíme se jim? Mé zkušenosti na webech tomu dávají za pravdu. Pak se nesmíme divit, že se lidé nechtějí scházet a sjednotit. Co však proti tomu dělat? Právě poznávat se osobně. Ono totiž dělat na internetu ze sebe drsňáka a chytráka jde každému slabochovi. Osobně jsem zažil, že klučina, do kterého byste to neřekli, zvládl statečně situaci, před kterou borec neobstál. Ještě že na mě zbyl jen ten zombie.
O tom, že je nutné se osobně poznávat, mě utvrdil sraz Pohanského kruhu. Přiznám se, že jsem tam jel s velkou zvědavostí. Jeden pohan odmítl jet s tím, že to tam bude samý skinhead a druhý byl plný rozporuplných pocitů jako já. Když jsme dorazili do Sluneční zátoky, přivítal nás obří Říman a náčelník ubytovacího prostoru. Po ostatních pohanech nebylo ani vidu, ani slechu. Když jsme vypili pár piv, zjevil se jeden skinhead se psem a pak druhý. Po bližším pohledu jsem pochopil, že genetika je obdařila úbytkem vlasů a tak zbytek prostě oholili. Na jejich místě bych udělal totéž. Přehazovačky jsou mi k smíchu. S počtem vypitých Rebelů přibývali i další pohané a postupně jsme se dávali do družných rozhovorů. Kde byla ta rivalita a nevraživost? Asi dobrý výběr lidí. Lišili jsme se jen v tom, že někdo byl v černém stylu gotik a ostatní měli na sobě pohodlné oblečení. Večer proběhl v duchu kamarádské zábavy a dal mi pár postřehů o tom, kdo jaký je. Třeba někdo působící temně zachraňoval ptáče drozda a zas někdo působící jako intelektuál mě přesvědčoval, že má doma tisíc věcí, pomocí nichž lze zabít člověka. Když jsem to chtěl upřesnit, byl bych zabit i postelí. Opravdu jsme se ten večer nasmáli. Druhý den po prolitém dopoledni jsme navštívili prastarý tis a všichni ač různých směrů ke stromu přistupovali s úctou a tlapkali na něj. /Přitom toho dubového fešáka vedle, až na některé, míjeli./ Na stanici pro mrzáčky zvířátka bylo vidět jak všichni jihnou při pohledu na místní svěřence. A kdo miluje zvířata, nemůže být zlý člověk. Jsme rozdílní, to ano, ale máme mnoho věcí společných. A to by nás mělo sjednocovat. Večer, po shlédnutí zajímavého filmu, který připomínal v některých scénách Záhadu Blairwitch a pokecu při očekávání Dionýsovských mystérií, jsem se třeba dozvěděl vše o konstrukci a funkci atomového reaktoru. Získal jsem i informace na výrobu pláště. /Na obřady, ne atomového reaktoru./ Mystérií jsme se sice nedočkali , ale když jsme přinesli za tmy dřevo, mohli jsme zasednou ke krásnému táboráku. Jak jsme u něj seděli, tak jsem si uvědomil, že jsme všichni součástí pohanského kruhu. Jenom stojíme na různých stranách ohně a v různých vzdálenostech od něj. Sluníčkáři sedí na východě, etňáci víc k západu, temní jen na západě a přírodní kulty si mohou běhat okolo, jak chtějí. / Můj je Jih. Ať stojíme, kde chceme, jsme stále součástí pohanství. Zapomeňme na vše, co nás rozděluje. Debatujme, vyměňujme si názory a přemýšlejme o názorech druhých. Vždy ale respektujeme duchovno ostatních.
Bohové a Pán s Paní s vámi.



P.S. - Je jasné, že na určitý počet lidí připadá daný počet blbců postrádající toleranci a tvářicí se jako kamárádi. To je statistika. A právě osobně se před nimi můžeme varovat.





.

OBŘADNÍ MÍSTA SOUČASNÝCH POHANŮ - 14.díl

1. června 2012 v 18:12 | Miky |  POSVÁTNÁ MÍSTA
Už delší dobu mi nikdo neposlal žádný příspěvek do seriálu o současných pohanských obřadních místech a tak jsem se rozhodl, že vám v dnešním pokračování ukážu svoje vlastní místa. Všechny už jste je sice na blogu viděli, ale určitě neuškodí ukázat vám je v jediném článku pěkně pohromadě.
O to první místo, které jsem si velmi oblíbil a několikrát jsem u něj provedl nějaký obřad, se zasloužil věrný čtenář a komentátor tohoto blogu Pavel. Ano, mluvím o menhiru nedaleko Milevska. Podle starých místních záznamů tento kámen ještě v roce 1939 stál, ale pak se pravděpodobně během druhé světové války zřítil k zemi. V létě roku 1999 ho Pavel se skupinou několika přátel opět vztyčil. Místo si mě hned při mé první návštěvě získalo. Kámen je velmi krásný a mladý bukový lesík v jeho okolí má velmi příjemnou atmosféru. U menhiru je hezky v každém ročním období a z mého pohledu se toto místo hodí k oslavám všech osmi svátků kola roku. Sám jsem u něj zatím oslavil Beltine a Mabon 2010 a Imbolk 2011.



Menhir u Milevska - Beltine 2010.






Menhir u Milevska - Mabon 2010.





Menhir u Milevska - Imbolk 2011.


Mým druhým oblíbeným obřadním místem je skupina balvanů v lese nedaleko táborského tankodromu. K tomuto místu mě dovedl sen a společně s Maruškou jsme zde oslavili letošní i loňský Beltine. Výhodou tohoto místa je jeho relativní blízkost k mému bydlišti a těsné sousedství mokřadního ekosystému, kde se lze setkat s mnoha vzácnými živočichy. Místo má svoji zvláštní sílu a atmosféru, ale k oslavám pozdně letních a podzimních svátků se nehodí, protože v tomto období zarůstá bujnou vegetací.




Obřadní místo pod tankodromem.







Posledním místem, které vám dnes ukážu je kamenný kruh, který jsem vyskládal v lese vedle mohylového pohřebiště u Dražiček. Místo je velice vhodné k oslavám Samhainu a k jiným rituálům, které se obracejí k předkům a bohům podsvětí. Ostatní svátky bych zde neslavil, duchové mrtvých jsou zde mocně přítomni a je neradno je vyrušovat. Pokud ale přicházím s úctou a jasným záměrem, bývám přijat velmi dobře.



Kamenný kruh u mohylového pohřebiště u Dražiček.

















Mohyly U Dražiček.



Obřady a oslavy svátků konám i na jiných místech a ještě o dalších vhodných místech vím. Většina z nich je ale už pro mě trošku z ruky. Tři místa o kterých byla dneska řeč jsou pro mě tedy těmi nejdůležitějšími.
POKUD MÁTE TAKÉ SVÉ OBŘADNÍ MÍSTO, NEVÁHEJTE A POŠLETE MI NA MŮJ E-MAIL JEHO FOTOGRAFIE, BYLO BY URČITĚ ŠKODA TENTO SERIÁL UKONČIT.Usmívající se