NOVINKY :
.
Kontaktní e-mail : mikyhorozumy@seznam.cz
Dopředu ovšem upozorňuji, že NEPOSKYTUJI MAGICKÉ SLUŽBY, ANI PORADENSTVÍ A NEBUDU NA PODOBNÉ ŽÁDOSTI REAGOVAT. Děkuji za pochopení - Miky. Usmívající se

Červenec 2012

PERUN A ZMEJ

31. července 2012 v 15:18 | Miky |  BOHOVÉ A BÁJNÉ BYTOSTI


Mockrát už jsem hořekoval nad tím, že se nám nedochovala slovanská mytologie. To, že jsou příběhy o našich bozích zřejmě navždy ztraceny, mě opravdu moc mrzí. Přiznám se, že je pro mě dost obtížné komunikovat s bohy, o kterých nic nevím. Některým lidem to možná až tolik nevadí, ale pro mě je prostě znalost těch příběhů důležitá, znát pouze jména mi nestačí. I to je asi jeden z důvodů proč se obracím spíše k bohům germánským, o nichž toho víme přeci jen o něco více. Skvělé, nedávno mnou přečtené knihy, Mýty kmene Čechů od Dušana Třeštíka a Perun - bůh hromovládce od Michala Téry, povzbudili mou naději, že lze některé slovanské mýty přeci jen alespoň částečně rekonstruovat. Mnoho lze odvodit například z příběhů některých křesťanských světců, kteří v ranně christianizovaném slovanském prostředí převzali úlohu pohanských bohů. Na mnohých místech slovanského světa se v různých obměnách vypráví příběh, ve kterém hromovládce pronásleduje blesky svého nepřítele, který se před ním schovává na různá místa a nakonec nalezne útočiště v hlubinách vod. Hromovládce je v příběhu nazýván Pjarunem, ale častěji spíše Bohem, Hromem nebo svatým prorokem Iljou. Následující varianta příběhu pochází z Běloruska.

Hádal se Bůh s Nečistým :
Zabiju tě !
Jak mě zabiješ? Schovám se.
Kam?
Pod člověka!
Zabiju člověka, hříchy odpustím - a tebe zabiju.
Schovám se pod koně.
Tehdy zabiju koně, člověku to namístě nahradím - a tebe zabiju.
Ale já se schovám pod krávu.
Zabiju i krávu, hospodáři to namístě nahradím - a tebe zabiju.
Schovám se pod dům.
Dům spálím, člověku to namístě nahradím - a tebe zabiju.
Ale já se schovám pod strom, tam mě nezabiješ.
Strom rozbiju a tebe zabiju.
Ale já se schovám pod kámen.
Rozbiju i kámen - a tebe zabiju.
Tehdy já se schovám do vody, pod kmen, pod kládu.
Tam je tvoje místo, tam zůstaň.
Tak kde hrom udeří, tam Bůh bije nečistého.

Také slovanská lidová tradice dokládá, že bouře byla vnímána jako zápas hromovládce s démony. V Srbsku se při bouřkách říkávalo, že Ilja pronásleduje čerty. Nečisté síly se mohly schovat do stromu, domu nebo do člověka a proto hrozilo, že do těchto cílů Ilja bleskem udeří. Podle Bělorusů si hromovládce nejprve posvítí bleskem aby čerta viděl pak po něm udeří hromem. Hromovou zbraní, kterou Perun na démony vrhal, byla sekyra, kladivo nebo palice. Na Litvě lidé Perkunasovi pomáhali při bouři tak, že vyhazovali do vzduchu své sekyry. Věřili, že tak zároveň chrání svoje domy a pole před démonickým krupobitím.
Na mnoha místech Evropy, včetně České kotliny, se věřilo, že kamenné a pazourkové sekyry pocházející z neolitu, jsou nalezenými střelami hromovládce. Říkalo se jim hromové klíny, hromové střely nebo hromové kameny. Těmto kamenným nástrojům byla připisována velká magická moc. Dědily se z generace na generaci a věřilo se, že se jich nečisté síly bojí. Mohly ochránit dům před bleskem, neboť Perun neměl důvod udeřit tam, kam se zlý duch neodvážil a používaly se i při léčitelských rituálech, protože mohly vyhnat zlého ducha z těla. Podobnou moc jako hromové kameny měly v lidovém podání všechny předměty, například dřevo stromů, zasažených bleskem.



Hromový kámen z Třebíčska z knihy Narození a smrt v české lidové kultuře/ A. Navrátilová.


Perunův protivník se v různých verzích zmiňovaného příběhu jmenoval různě : čert, ďábel, drak, zmej, zmiuljan-car, zmej Gorynyč apod. Hadí nebo dračí podoba protivníka je častá. Podobně jako proti severskému hromovládci Thorovi, stoji i tedy proti slovanskému Perunovi jako hlavní protivník mýtický drak - had. Je pozoruhodné, že náš jediný jedovatý had si dodnes uchoval jméno Perunova protivníka Zmej, Zmiuljan - Zmije! Stejně jako Jörmungand, nalézá slovanský Zmej před hromovládným bohem své útočiště v hlubokých vodách. Aby však nebyla situace dnešních badatelů tak jednoduchá, setkáváme se na některých místech Srbska, či Makedonie s tím, že se jméno Zmej připisuje samotnému hromovládci.





Volně čerpáno z knihy Perun - bůh hromovládce/Michal Téra.

DUBY V TUROVECKÉM LESE

27. července 2012 v 9:26 | Miky |  POSVÁTNÁ MÍSTA
V úterý jsem se toulal po Turoveckém lese. Chtěl jsem navštívit své oblíbené duby u rybníku Borek, které jsem na vlastní oči uviděl poprvé v roce 1989. Od té doby jsem byl u boreckých dubů mnohokrát a vždycky mi tam bylo moc dobře. Dub, který nyní zdobí nové záhlaví mého blogu má úžasné kořeny, do kterých se dá sednout jak do křesla. Několikrát jsem v těch kořenech odpočíval, svačil a pozoroval hladinu velkého rybníka se dvěma ostrůvky. Můžete tu vidět mnoho druhů vodních ptáků, užovky obojkové a budete-li mít štěstí i vydru. Byl jsem zde několikrát v létě, ale také brzy z jara i v bílé zimně a vždycky tu bylo krásně a klidně.

















Na hrázi rybníka roste šest asi 350 let starých, státem chráněných dubů, z nichž nejmohutnější má obvod kmene větší než sedm metrů. Se svými trampskými kamarády jsme ho kdysi zkoušeli obejmout tak, že jsme se drželi za ruce a utvořili kolem něj kruh. Bohužel si už nepamatuji, kolik nás k tomu bylo zapotřebí. Vyfotil jsem se u něj zase samospouští, abyste měli trochu představu o jeho velikosti.
















Tentokrát jsem měl ale v úmyslu najít ještě jeden strom, u kterého jsem dosud nikdy nebyl. Není vyznačen ani na mapách a já se o něm dozvěděl pouze díky knížce Památné stromy táborska od Petra Klímy, která vyšla loni. Od boreckých dubů je tento strom vzdálen pouhého jedenapůl kilometru, ale cesta je značně dobrodružná a zahrnuje přeskok potoka a škrábání se křovím. Vynaložená námaha se ale zatraceně vyplatila. Pokud chcete zažít klid ve stínu stromů na hrázi jihočeského rybníka, navštivte Borek, pokud chcete magii, navštivte lesní dub nedaleko Pilského rybníka. Strom už je suchý a polámaný, ale dosud vás svým zjevem ohromí. Býval to hraniční strom vymezující uzemí lesů města Tábora a lesů v majetku hraběte Latoura z Radenína. Ačkoli je dnes již bez života, dokud se nerozpadne je stále chráněný a slouží jako významný biotop pro vývoj hmyzu a jako úkryt pro různá jiná zvířátka. Totéž se o něm dá říci i v spirituálním smyslu. Cítil jsem, že starý kmen je obydlen duchy a celé místo slouží jako jakési shromaždiště. Také tento dub má asi 350 let a obvod jeho kmene měl za živa asi 490 cm. I zde jsem se pokusil o pár fotek na samospoušť, ale nějak se mi ten strom na těch obrázcích kácí.

















A na závěr pro Elen fotka pstřeně dubového, který rostl u kořenů stromu. Kupodivu je prý tato houba jedlá.






Zbytek Fotografií zde.



Na přání jednoho čtenáře dodávám ještě popis cesty a mapu.




Cestu jsem začal v Plané nad Lužnicí, konkrétně u zámku na Strkově. V zámeckém parku jsou tři krásné chráněné lípy a jeden dub. Mám je také nafocené, ale nechtěl jsem článek zahltit snímky, tak jsem celé místo vynechal. Pak se pokračuje po žluté turistické značce až k rybníku Borek, což je asi 3,5 km. Na hrázi strkovského rybníka jsou další krásné duby, které jsem také v článku vynechal. Těsně před vstupem do Turoveckého lesa je nyní nutné projít skrze stavbu dálnice.
Suchý dub se nachází při lesní cestě nedaleko Pilského rybníka, označil jsem místo do mapy červeným křížkem a šipkou. Přeji všem poutníkům šťastnou cestu!

TAJEMNÁ NOČNÍ PANÍ

25. července 2012 v 20:34 | Miky |  ZAMYŠLENÍ
Se zájmem jsem shlédl první a třetí díl televizního dokumentu o čarodějnicích, který byl nedávno odvysílán v rámci cyklu Mýty a fakta historie. První díl nám připomenul případ, který se odehrál v roce 1384 v Miláně. Dvě ženy, Sibilla a Pierina, zde byly vyšetřovány inkvizicí, protože tvrdily, že se každou noc ze čtvrtka na pátek scházejí s jinými ženami a navštěvují pak domy bohatých lidí, kteří připravují hostinu pro Madonu Oriente a její společnost. Madona Oriente (Paní z východu), též Madona Giuoco (Paní Hry), nebo prostě jen Paní, byla líčena jako tajemná ženská postava, která žehnala domácnostem, které nalezla naklizené a čisté a vyučovala své stoupenkyně léčitelství, bylinkářství a věšteckému umění. Jejích shromáždění se neúčastnily pouze ženy, ale i muži, zvířata a duchové mrtvých. Když byly Sibilla s Pierinou inkvizitorem kárány, že podléhají mámení smyslů a že by se měly obrátit ke Kristu s prosbou o odpuštění, obě ženy řekly, že to není mámení ale skutečnost a že nedělají nic špatného. Ježíš je samozřejmě i jejich Pán, ale on že je v nebi, zatímco Madona Oriente je uprostřed svého společenství na zemi. Inkvizitor nakonec usoudil, že ženám přeskočilo a přiměl je aby se Madony Oriente zřekly a uložil jim ponižující pokání. O nedělích museli stát v hábitu se žlutým křížem na hrudi a na zádech před kostelem a veřejně se kát ze svých hříchů.
Ukázalo se však, že ženy se své Paní zřekly jen na oko a dál jí potají sloužily. O šest let později v roce 1390 byl proto jejich proces obnoven. Nový inkvizitor se nespokojil "s bláboly o Paní z Východu" a mučením ženy donutil, aby se přiznaly, že noční setkání svolává sám ďábel. Nakonec byly Sibilla a Pierina zaživa upáleny. Otázkou ovšem zůstává, kdo byla vlastně ta Paní, která měla podle obou žen moc křísit i mrtvé? Byl to opravdu jen výplod ďábelsky zmámené mysli obou žen? Nebo to bylo celé zinscenované inkvizicí a ženy se ve skutečnosti nesetkávaly ani s Paní Oriente, ani s Ďáblem? Nikoli. Mnohé další historické záznamy napovídají, že se v Milánském procesu setkáváme se starým ženským kultem, který má své kořeny hluboko v pohanských časech.
Skoro 1000 let před tím než byly Sibilla a Pierina upáleny se odehrál jiný příběh, který nám mnohé napovídá. Píše se rok 429 po Kristu a znavený biskup Germanus z Auxerre tluče na dveře u jednoho domu ve vsi uprostřed britských lesů a žádá o pohostinství. Venkované biskupa vlídně přijímají a pohostí ho kuřaty, čerstvým chlebem a vínem ze sudu. Ve chvíli, kdy se již biskup chystal na lože, začali jeho hostitelé opět prostírat stůl. Překvapený Germanus se táže, koho ještě v tuto pozdní hodinu čekají? Odpověď ho šokuje. Čekají prý návštěvu dobrých žen, které v noci létají po nebi. Vládkyně těchto žen, prý ochraňuje domy, které jsou v pořádku a pěkně naklizené a kde je pečlivě připraveno pohoštění. Biskup předstíral, že jde spát, ale potají pozoroval společnost, která se v domě sešla k hodům. Jeho křesťanská duše byla zděšena. Později prohlásil, že se zde sešli démoni, kteří předstírali, že jsou lidmi a prostřeli jim pohané, kteří předstírali, že jsou křesťany.
První příběh se odehrál na konci čtrnáctého století, ten druhý v polovině pátého, první se odehrál v Itálii a ten druhý na Britských ostrovech, a přesto zde nacházíme tentýž motiv. Tajemná Paní "přilétá" se svými družkami v noci do domu, kde je pro ni nachystaná hostina a odměňuje se domácnostem, které jsou čisté a naklizené.
Kult tajemné bohyně, která je v církevních spisech nazývána dominae nocturnae (Paní noci), byl podle mnohých záznamů rozšířen po celé Evropě a udržel se dlouho do středověku. Paní noci byla známá pod mnoha jmény, mezi kterými nechybí ani jméno římské bohyně Diany, germánské bohyně Holdy a biblické Herodiady, která byla podle lidové pověsti potrestána Bohem, za vinu na smrti svatého Jana Křtitele tak, že musí na věky létat noční oblohou. V písemnosti z 12.století, jejíž autorem je biskup John ze Salisbury například čteme : "Mnozí ujišťují, že takzvaná Noční žena nebo Herodiada svolává porady a shromáždění, kdy se bohatě hoduje, různé služby zařizují, a jednou se po zásluze trestá a jindy k zasloužené slávě povyšuje."
Z Canonu episcopi, který v roce 906 sepsal německý opat Regino von Prüm se zase dočteme toto : "Jsou zločinné ženštiny, které skrze předstírání a našeptávání Satana svedeny věří a přiznávají, že v noční době s pohanskou bohyní Dianou nebo Herodiadou a s nespočetným množstvím žen na jistých zvířatech jedou, přes mnohé země Boží potají a vší tichosti spěchají, Dianu coby svou paní poslouchají a za určitých nocí se do jejích služeb nabízejí."
Jiné záznamy naznačují, že se tyto noční lety děly za pomocí tzv. létacích mastí, které obsahovaly halucinogenní rostliny, jako např. rulík, blín, nebo durman. Máme tu tedy co dočinění s ženským kultem s kořeny v pohanských dobách v jehož středu stojí bohyně, která vládne živým i mrtvým a bdí nad dodržováním rodinného a domácího pořádku. Stoupenkyně kultu se uvádí do změněného stavu vědomí v němž se učí od své Paní léčit a věštit a pomáhají těmito službami tam, kde jsou zvány a pohoštěny.
Někteří spojují tuto tajemnou Noční Paní také s lidovou tradicí obchůzek tzv. Perchty (též Berchty), které se v Německu a také v Čechách konaly ještě v 19.století. V čase mezi Mikulášem a Vánocemi navštěvovala pod rouškou tmy domácnosti strašidelná maska Perchty, která hrozila rozpárat břicho nožem každému, kdo by v její svátek nejedl předepsané jídlo, kaši a ryby. Podle Otomara Dvořáka Perchta zosobňuje nemilosrdný soud nad odpadlíky a všemi, kdo porušují tradici, vytvořenou generacemi předků. Jednání Perchty opravdu trochu připomíná Noční ženu, která "jednou se po zásluze trestá a jindy k zasloužené slávě povyšuje", ale kdoví, tady už pouze spekulujeme.
Pravou identitu Noční Paní už dnes zřejmě nevypátráme. Pravdu bude mít asi spisovatelka Vanna de Angelis, která ve své knize Hon Na čarodějnice nejdřív vypočítává všechna její jména; Diana, Herodiada, Orienta, Abundia, Satia, Holle či Holda a potom říká, že se tu nejspíš smíchalo několik podobných kultů, kterým dominuje staré indoevropské ženské božstvo, ochránkyně porodů, tkadlen a rodinného krbu, paní mrtvých, ale též léčitelka a znalkyně rostlin. Myslím, že mnohé z těch vysmívaných a podceňovaných moderních čarodějek, tuto bohyni vlastně vědomě či nevědomě dodnes následují.


Let čarodějnic od Luise Ricarda Falera.





Zdroje :
Myty a fakta historie / Čarodějnice (ČT)
Vanna de Angelis / Hon na čarodějnice (Alpress 2004)
Otomar Dvořák / Podoby staroslovanských zvířecích démonů (Svět magie 3/2000)
RNDr. Vladimír Karpenko / Čarodějnické procesy (Sféra 12/09)

PERUN, BŮH HROMOVLÁDCE - Michal Téra

20. července 2012 v 18:42 | Miky |  KNIHOVNIČKA


Je to jen náhoda? Dnes má svátek Ilja, který se stal kdysi mezi čerstvě christianizovanými východními a jižními Slovany nástupcem Perunovým a já právě dnes dočetl skvělou knihu Michala Téry - Perun, bůh hromovládce. Nebudu se teď pouštět do nějaké solidní recenze, protože by to byla děsná fuška a navíc to přede mnou už velmi dobře zvládl Kojot, ale naprosto vážně prohlašuji, že lepší knihu o slovanském pohanství jsem ještě nečetl a možná ani žádná lepší neexistuje. Tolik uvedených historických písemných pramenů o pohanském náboženství starých Slovanů, tolik odkazů na slovanský folklór a takové množství různých porovnání slovanských zvyklostí a bájí s etnografickým, historickým a archeologickým materiálem ostatních indoevropských tradic, shrnutých v jediné knize, jen tak nenaleznete.
Jsou půjčené knihy, které jen přečtu a odložím a jsou i jiné knihy, ve kterých si zatrhnu pár odstavců a ty si pak přepíšu do svých poznámek. V případě Peruna, boha hromovládce, mi bylo již po první přečtené kapitole jasné, že tady bych si musel zatrhat a přepsat knížku celou a tak mi asi nezbývá, než se ji pokusit sehnat. Nebude to lehké, protože e-shopy hlasí, že je beznadějně vyprodána a čeká se na dotisk, ale já si počkám. Zatím si holt zase jen pár věcí zkopíruju a opíšu.Mrkající
Je-li pravda, to co se píše v komentářích pod Kojovou recenzí a Michal Téra je Jezuita, který současné pohany nemá moc v lásce, pak jim patrně touhle knihou posloužil více, než by se mu líbilo. Perun, ať mu za to požehná!



Moje loňská návštěva Želivského dubu.
Takovéto stromy byly kdysi zasvěceny Perunovi.

ČERTOVKA, ANDĚLKA A KAMENNÉ MOŘE

15. července 2012 v 19:23 | Miky |  POSVÁTNÁ MÍSTA
Milí přátelé, asi jste si všimli, že jsem teď několik dní nereagoval na komentáře a neodpovídal na e-maily. Byl jsem prostě na cestách, mimo dosah internetu a světe div se, přežil jsem to! ;-) No, a na těch cestách jsem narazil na jedno další krásné místo v naši vlasti, které bych vám nyní rád ukázal.
S Maruškou, švagrem a našimi dětmi jsme si v pátek udělali výlet na zříceninu hradu Orlík u Humpolce. Vyrazili jsme z Humpolce po zelené značce místní naučné stezky a já se moc těšil na dvě skalky, na Andělku a na Čertovku, o kterých se zmiňují turistické průvodce. Na Čertovce, která je mimochodem mnohem hezčí než Andělka, se podle místní pověsti kdysi usadil čert, který pak trápil lidi v širokém okolí. Pověst dále vypráví, že Pán Bůh vyslal na pomoc trpícím lidem anděla a ten se usadil na sousedním skalisku a tak dlouho čerta otravoval, až to jednoho dne rarach nevydržel, odrazil se od své skály a vrátil se do pekla. Stopy po pekelníkově odrazu jsou prý na kameni patrné dodnes. Obě skalky jsme si s naším Honzíkem dobře prohlédli a na Čertovce jsme ty "dolíky po kopytech" opravdu našli.


Skála Andělka.



Skalka Čertovka.



Na nižším výběžku skály pod Honzíkem jsou čertovy stopy.



Čertovy stopy.



Měl jsem zato, že tím jsme s kameny protentokrát skončily, pravé překvapení nás ale čekalo v lese, jen o pár desítek metrů dál. Celý svah zalesněného kopce, na kterém Orlík stojí je pokryt balvany, kterým se tady, tak jako na mnohých jiných místech u nás říká Kamenné moře a mnohé z nich jsou opravdu nádherné. Hned na úpatí kopce nás uvítala velká skalní mísa s vodou, o které se v průvodcích nedočtete kupodivu nic.













O několik kroků dál mě upoutalo několik ležících kamenů, které dodržovaly přibližný tvar kruhu, jimž vévodil jeden kámen vztyčený.





Cestou do svahu jsem ještě narazil na jeden velký, výrazný balvan, sedící na hromadě dalších. Ten mi připomněl obrázky kamenů ze Žihelského lesa.








A pod ním u cesty stál další kámen, který vypadal jako menhir. Vyfotil jsem se u něj na samospoušť, aby byla vidět jeho výška.









Na tomto snímku je vidět v pozadí i ten velký viklanovitý balvan z předchozí série snímků.




A ještě ta samospoušť.




Chodil jsem od jednoho kamene ke druhému a objevoval jsem stále nové a nové balvany pozoruhodných velikostí a tvarů. Zbytek výpravy už byl daleko přede mnou a já se nemohl od kamenného moře odtrhnout. Zdaleka jsem tu neprolezl všechno, co bych chtěl, ale musel jsem doběhnout ostatní, abych je nezdržoval. Kdybych byl humpoleckým pohanem, není pochyb o tom, že na tohle místo bych často chodil. Je to od města, coby kamenem dohodil a je to tu krásné.




Více fotografií si můžete prohlédnout zde.

VIDEO OD MOHYL

9. července 2012 v 21:38 | Miky |  POSVÁTNÁ MÍSTA
Dneska ráno jsem po delší době navštívil mohylové pohřebiště u Dražiček. Poopravil jsem svůj obřadní kruh a vykonal zde malý obětní rituál k poctě duchů místa. Měl jsem dost času a tak jsem se rozhodl, že sejdu dolu ze stráně k Příběnickému potoku a porozhlédnu se trochu po okolí. Když už jsem byl skoro dole, tak mě napadlo, že bych mohl na pohřebišti natočit na fotoaparát komentované video a trochu vás, čtenáře blogu, tímto místem provést. Vyšplhal jsem tedy zpátky do stráně a ještě celý zadýchaný, jsem video natočil. Není to žádná valná kvalita, ale pokud se chcete nyní alespoň virtuálně přenést na jedno z největších mohylových pohřebišť v Čechách, jste srdečně zváni :






Doplnění : Na videu říkám, že obřadní kruh je na místě něco málo přes rok. Když jsem se díval do záznamů, zjistil jsem, že jsem ho tu vyskládal 8.září 2010. Přesnější by tedy bylo říci, že kruh je zde již téměř dva roky.

V komentářích je zmiňována fotografie v Dražičkách nalezené zdobené pochvy meče z knihy Keltská civilizace/Jan Filip, můžete se na ni podívat zde.

ČAROVNÁ MOC ROSTLIN - Wolf Dieter Storl

8. července 2012 v 6:10 | Miky |  KNIHOVNIČKA


Čarovná moc rostlin je v pořadí již třetí knihou, kterou jsem od Wolfa Dietera Storla četl. Čekal jsem asi půl roku, než byla v knihovně konečně volná a pak jsem ji přelouskl ve třech dnech. Jak už sám název napovídá, Wolf Dieter Storl se v této knize opět věnuje svému oblíbenému tématu, a to bylinám. Tentokrát je výpověď knihy poněkud osobnější, protože autor mluví o bylinách, které jsou jeho srdci zvláště blízké a které po šamansku považuje za své rostlinné spojence. Útlá knížka popisuje vlastně pouze 9 různých bylin, ale každá z nich je zde spojena s nějakým Storlovým osobním příběhem či zkušeností. Dočteme se tu například o kostivalu, kterým si autor vyléčil zlomeninu klíční kosti, o řebříčku, který skoro zázračně zhojil do hloubky rozřízlou dlaň Storlovy tetičky, o pelyňku s jehož pomocí vyhnal autor zlé duchy z velkého kongresového sálu, o štětce lesní, která mu pomohla porazit boreliózu, o magických zkušenostech s rulíkem zlomocným, apod.
Nejen o bylinách, ale i o autorovi samotném se tedy z knihy dozvíte lecos. Krom jiného je zde například popsáno, jak se Storl vlastně setkal se svým přítelem a učitelem čejenským medicinmanem Tall Bullem, o kterém se zmiňuje snad v každé své knize. Pokud jste si stejně jako já mysleli, že Wolf Dieter Storl vyhledal Tall Bulla s touhou učit se u něho, budete asi překvapeni, bylo to přesně naopak. Medicinman se totiž doslechl, že se Storl vyzná v divokých rostlinách, které přišli do Ameriky s bílými osídlenci a chtěl se od něj přiučit. Následující rok a půl strávili oba bylinkáři ve stepi a lesích a učili se jeden od druhého. Storl se od Čejena především naučil přistupovat k rostlinám jako k živým bytostem, které touží po tom nám pomáhat a komunikovat s námi. Autor v knize uvádí několik případů, kdy potřebná rostlina přišla k nemocnému do snu, nebo mu rovnou vyrostla na zahrádce. Někomu to může znít samozřejmě bláznivě, ale Storl je vzdělaný člověk, antropolog s rozsáhlými znalostmi botaniky a etnografie a i ten, kdo na duchy nevěří, ale o zmiňované obory se zajímá, si v jeho knihách přijde na své.
Mě osobně kniha, jak se říká "nakopla" a s novou dychtivostí teď opět sleduju rostliny, které venku potkávám. Vyhlédl jsem si už například místečka, kam půjdu na podzim vykopat kořen štětky lesní a rozhodl jsem se natrhat si a nasušit trochu heřmánku terčovitého na vykuřování. Knihu všem vřele doporučuji.



.

TŘEBOŇSKÝ HLOH

7. července 2012 v 8:57 | Miky |  POSVÁTNÁ MÍSTA
Jsou staré stromy za kterými putuji cíleně a pak jsou také jiné, které potkám, jakoby náhodou. Tylův hloh patří k těm druhým. Když jsme v úterý vyrazili na rodinný výlet do Třeboně, měli jsme v tomto krásném jihočeském městě docela jiné cíle. Chtěli jsme například vidět Schwarzenberskou hrobku, projet se lodí po rybníku Svět a dát si točeného kvasnicového Regenta v pivovarské hospodě. Všechny tyto cíle jsme si splnili. K tomu jsme ještě vylezli na městskou věž a prohlédli si místní klášter, kde se to na starých freskách hemží čerty.





Když jsme se pak navečer vraceli k nádraží, udělali jsme ještě odbočku k Bertiným lázním. A právě tam jsem toho fešáka spatřil. U malého domku, ve kterém v roce 1856 pobýval Josef Kajetán Tyl, roste nádherný starý hloh s dutým pokrouceným kmenem. Strom tu rostl už za Tyla, neboť dendrologický průzkum provedený v roce 1998 prokázal, že hloh je více než 200 let starý. Toto stáří a obvod kmene 248 cm., mu zajistilo prvenství mezi všemi českými hlohy. Jeho kmen je dnes zpevněn dvěma kovovými obručemi, ale jinak se strom jeví stále vitální. Toužil jsem si se stromem trochu "popovídat", ale neustálý proud turistů a lázeňských hostů, za mými zády, mi to znemožňoval. Přesto jsem velice rád, že jsem tohoto krasavce viděl.


Tylův dům a starý hloh.




Víte, hlohy jsou velmi zajímavé stromy se zvláštní energií. V Keltské ogamové abecedě patří hlohu jeden znak a pro své trny je strom spojován i s germánskou runou Thurisaz. Jedna stará pověra říká, že usnete-li pod hlohem, mohou vám víly a skřítci ukrást duši. Já jsem jednou přespával na mysliveckém posedu obklopeném kvetoucími hlohy v ptačí rezervaci Velký a Malý Tisý a duši mi nikdo neukradl. Probudil jsem se ale s bestiální alergií, takže od té doby vím, že pyl z hlohu je můj alergen. ;-) Přesto ale z jara květy hlohu nedočkavě vyhlížím, protože jsou neklamnou známkou nastupujícího Beltinu. V tradičních keltských zemích byly hlohy vysazovány k pramenům. Poutníci pak na již vzrostlé stromy u pramenů navazovali kousky látek s modlitbou a prosbami za uzdravení. Když jsem to před lety (v roce 1998) zjistil, vykopal jsem jeden mladý hloh ve stráni, kam chodíme s Maruškou sbírat hlohové květy na tinkturu a v batohu na zádech jsem ho odvezl k lesní studánce, kterou jsme kdysi vykopali se skauty. Nebyla to ale dobrá volba. Místo u studánky je vlhké a zastíněné a hloh tam už léta strádá. Stále sice žije, ale je takový bídný, nanicovatý. To ovšem neplatí o hlohu třeboňském, takže budete-li mít cestu kolem, zajděte ho určitě pozdravit.
































O ZVYCÍCH, KTERÉ SE JEŠTĚ NEZTRATILY

4. července 2012 v 11:13 | Miky |  ZAMYŠLENÍ
Před nedávnem byl na stránkách Pohanského kruhu zveřejněn inspirativní článek o etnickém pohanství, který určitě stojí za přečtení a za zamyšlení. Chtěl jsem na něj zareagovat komentářem, ale rozepsal jsem se natolik, že jsem se nakonec raději rozhodl svůj komentář mírně poupravit a použít ho jako článek u sebe na blogu.
Autor zmíněného článku v jednom místě říká toto : Dodnes můžeme vidět, k jakým koncům vede, když misionáři nějakému domorodému kmenu přinesou evropskou civilizaci, jinými slovy, zbaví jej jeho původního duchovního dědictví - náboženství a kultury. Multikulturalisté však nad takovým prolnutím civilizací patrně nadšeně tleskají.
A já jsem chtěl na tato slova zareagovat takto :
Já myslím, že pokud to nejsou praktikující křesťané, tak netleskají. Vzpomínám si na bývalého šéfredaktora časopisu Koktejl, Josefa Formánka, jak před lety v pražských ulicích veřejně protestoval proti devastování původních kultur křesťanskými misiemi a mnoho i docela obyčejných lidí dnes chápe, že se nám tímto způsobem ze světa ztrácí ta pestrost a exotika za kterou do ciziny tak rádi jezdíme. Svoji vlastní původní kulturu však považuje hodně Evropanů za dávno ztracenou a proto jim výpůjčky odjinud nevadí. Přesně takhle jsem to před mnoha lety cítil i já. Obdivoval jsem kultury mnoha přírodních národů, zejména severoamerických indiánů, ale z vlastní kultury jsem byl zhnusen. Evropané přeci byli ti, kteří všechna ta kmenová společenství, která jsem tak obdivoval, zničili. Připadalo mi, že kam vkročí noha bílého muže, tam pak 1000 let tráva neroste. Věděl jsem sice, že kdysi jsme i my tady v Evropě žili podobně jako ti Indiáni, ale měl jsem za to, že po těchto časech už nezůstalo ani památky. Odvracel jsem se proto od vlastních kořenů a hledal raději jinde. Pokud se totiž dnešní Evropan neztotožňuje s křesťanským světonázorem, cítí se vykořeněn a to co ztratil, hledá logicky u jiných, méně globalizovaných národů.
Úkolem současných evropských pohanů by podle mě mělo být, pomáhat lidem tu ztracenou identitu najít. Připomenout jim, že ne všechno bylo zapomenuto. Měli bychom možná začít tím, že podpoříme to, co z pohanských časů ve společnosti přežilo alespoň ve zdegenerované formě. Drtivá většina Čechů například slaví Beltine a Samhain, aniž si to vlastně uvědomují. Čarodějnice a dušičky dosud nepatří mezi státní svátky a přesto si kvůli nim spousta lidí bere z práce volno - to je přece úžasná síla tradice! Ukažme těm lidem, co je vlastně obsahem těchto svátků, naučme je to opět slavit po pohansku! Kdyby čeští pohané místo věčného vzájemného hašteření dokázali uspořádat pro veřejnost Beltine ve starém stylu, s rozděláváním ohně pomocí tření dřev, očistným procházením mezi ohni a tancem okolo májky, udělali by určitě lépe. Možná bychom se pak časem dočkali i podobně silné účasti na takovýchto akcích, jakou mají pohané např. v Litvě nebo na Ukrajině. Podobně by jistě šlo na dušičky uctít na hřbitově, např. u vsypové loučky, naše zesnulé obětními dary a vzpomínkovým rituálem. Předky by to potěšilo a u veřejnosti by to vzbudilo pozornost.
To samé můžeme udělat i s Velikonocemi. A nemám na mysli pouze vynášení Morany, které je už zase mezi lidmi docela populární. Spousta cizinců, a to i blízkých sousedů, např. Němců, je naprosto fascinováno naší tradicí velikonoční pomlázky. Vraťme těmto zvykům jejich dávný obsah. Je nejvyšší čas! Dneska chodí bohůmžel s pomlázkou koledovat i děvčata, protože už nevědí, že pomlázka v rukou muže je vlastně falickým symbolem, který má ženě předat zdraví a plodnost a obarvené vejce, které za to muž dostane je symbolickým ženiným příslibem daru nového života. Malování kraslic bývalo opravdovým rituálem a koledující mladíci podle barvy a výzdoby vajec kdysi dobře poznali, jestli jim děvče vyjadřuje svoji náklonnost nebo ne. Kraslice jako symbol nového života nacházíme dokonce i ve starých slovanských hrobech. Obchůzka s pomlázkou a zdobení vajec je zvyk, který přežil celá staletí a pochází z pohanského dávnověku. Měli bychom se postarat o to, aby to lidé věděli.
Dalším příkladem zvyku, který se nám v pokleslé formě dochoval až do současnosti je rituál přípitků, který stoupenci Ásatrú znají jako Sumbel. Kdo neví o co se jedná, může si k tomu přečíst dobrý článek zde. Dodnes je zvykem při svatbách a jiných oslavách povstat kolem stolu a připít oslavencům. Málokdo již dnes ale ví, že přípitky měli pro naše předky magický význam a že se připíjelo nejen oslavencům, ale také bohům a bohyním a co bylo při přípitku vyřčeno, šlo jen těžko vzít zpět. Později, v době, kdy již bylo obyvatelstvo Evropy christianizováno, byl ještě stále tento rituál provozován, jako tzv. interpretatio christiana, tj. kulturní jev z času pohanství, který v upravené podobě v rámci rozšiřování vlivu církev přejala. Namísto bohům se tedy teď připíjelo křesťanským svatým. Nejznámějším dokladem tohoto zvyku u nás je slavný přípitek svatému Michalovi, který pronesl na hostině před svým zabitím kníže Václav. Pohanský rituál přípitků byl také jedním z důvodů, pro které se polský světec sv. Stanisław I. ze Szczepanowa (1030-1079), odmítal účastnit oslav a hostin. Věřím, že i v nezasvěceném Evropanovi, který by měl příležitost se s rituálem Sumbel v jeho původní podobě setkat, se rychle probudí kmenová paměť po předcích a bude dobře rozumět tomu, co se děje. A takových věcí bychom při troše snahy jistě nalezli mnohem více. Namátkou mě třeba napadá, že jsem se mnohokrát setkal s tím, že i nepohané mají často tendenci obětovat trochu svého jídla ohni. Ano, většinou to dělají, jakoby vtipem, ale možná se zde ozývá i nějaká v genech zasutá vzpomínka z naší minulosti. Naši předkové přeci takto obětovali do plamenů domácího krbu ochranným rodovým duchům. Na tyto věci bychom se měli zaměřit.
Ačkoli jsem na začátku řekl, že pomáhat lidem najít jejich ztracenou identitu a oživovat jim smysl starých zvyků, bychom my pohané měli chápat jako svůj úkol, byl bych nerad, kdyby to někdo pochopil jako výzvu k jakési pohanské misii. Na rozdíl od křesťanů nemám tendenci lovit duše a "zachraňovat" je před cestou věčného zatracení. Respektuji skutečnost, že existuje mnoho cest a každý má právo jít po té, která je mu blízká. Pokud někomu pomůžu objevit tradice jeho předků, budu rád, pokud se ale rozhodne tyto tradice ignorovat, je to jeho věc a pro mě proto horším člověkem nebude.


Sumbel.



.

VZPOMÍNKA

2. července 2012 v 20:26 | Miky |  JINÉ
Dneska jenom taková malá kuriozita. Nedávno jsem listoval jedním svým starým trampským sešitem s výstřižky a narazil jsem na článeček, který mi v roce 1987 vyšel v časopise Mladý Svět v rubrice Táborový oheň. Je to docela úsměvné, ale je to doklad, že jsem měl tendence vnucovat své psaní lidem už v minulém století, ještě za docela jiného režimu :









.