NOVINKY :
.
Kontaktní e-mail : mikyhorozumy@seznam.cz
Dopředu ovšem upozorňuji, že NEPOSKYTUJI MAGICKÉ SLUŽBY, ANI PORADENSTVÍ A NEBUDU NA PODOBNÉ ŽÁDOSTI REAGOVAT. Děkuji za pochopení - Miky. Usmívající se

Říjen 2012

DUŠIČKOVÉ POVÍDÁNÍ O VÍLÁCH, NÁVKÁCH A RUSALKÁCH

29. října 2012 v 23:03 | Miky |  ZAMYŠLENÍ
Zkuste si zadat do vyhledávače heslo "Víla", nebo "Víly" a budete odkázáni na spoustu různých webových stránek, kde jsou tyto zvláštní postavy slovanské mytologie popisovány jako "bytosti světla" podobné andělům, které nemají nic jiného na starost, než pečovat o čistotu přírody, kvetení kytiček apod. Tato představa o vílách vychází patrně z televizních pohádek a přeslazených new age výkladů, ale má jen málo společného s tím, co si o vílách mysleli naši slovanští předkové. Pokud se podíváme do nejstarších záznamů o vílách a do starých lidových pověstí a legend, zjistíme, že víly byly sice vždycky popisovány, jako velice krásné, ale zároveň z nich šel i strach. A není divu! Staří Slované je totiž nevnímali jako hodné elementály, ale jako zvláštní druh bytostí, ve které se měnili někteří mrtví lidé. Na Slovensku se například tradovalo, že víly jsou duše zasnoubených dívek, které zemřely dříve než se vdaly. Právě proto prý měly spadeno na hezké mladíky, které opojily svojí krásou a pak je utancovaly k smrti. Rusalky jsou podle všeho zase duše mladých dívek, které se kdysi utopily. Proto jsou vázány na vodu. Jinak mezi Vílami a Rusalkami není větší rozdíl. Víly i Rusalky rády tančí a zpívají a prahnou po tom získat nějakého muže. V Rusku se říkalo, že si rády berou z hrobů hochy, kteří se narodili mrtví, nebo zemřeli beze křtu. Tito chlapci, a patrně také ti, které víly utancovaly k smrti, se stávaly tzv. Víleníky, tj. Vílami mužského pohlaví. Existuje teorie, která dává do souvislostí samotné slovo Víla se slovním kořenem vel (hynouti), něhož povstalo litevské velýs = nebožtík, vélés = duchové mrtvých, německé wal = záhuba, zhynutí (odtud Valhalla, Valkýra aj.) Ve slovanských jazycích najdeme ale také pojmy viliti = bláznit, nebo vilný = svůdný, takže spojení s tím kořenem vel není zcela jisté. U Malorusů, Bulharů a Slovinců se však setkáváme s alternativním názvem pro Víly, který zní Návky či Navje a zde je spojení se slovanským světem mrtvých, kterému se říkalo Náv, zcela prokazatelné.
Víly však v pověstech nevystupují vždy jako zlé a nebezpečné. Pokud je lidé ctí a přináší jim oběti (květny, barevné stužky, pokrmy) mohou je chránit, léčit nebo je obdarovat nějakou kouzelnou mocí. Ve Slovinsku se říká, že pokud si víla některého člověka oblíbí, může se mu stát tzv. Posestrimou, tj. Vílou ochránkyní.
Zajímavou informací je, že ve staré černohorské pověsti, která je podobná naší pověsti o Blanických rytířích, se vypráví, že v hoře, ve které spí národní hrdina Crnojevič Ivan, kolem něj stojí Víly na stráži. Není na tom ale vlastně nakonec nic divného. Vždyť kdo jiný by měl dělat společnost duchům hrdinných bojovníků, než duchové krásných dívek? Kromě hrdinů střeží Víly tradičně také vodní prameny. Srbská tradice říká, že není pramene, který by neměl svoji Vílu. Naši předkové chápali prameny, jako místa kterými lze vejít do podsvětí a proto by nás strážkyně, která je Vílou, tedy duchem mrtvé ženy, neměla překvapovat. Jsem přesvědčen, že mnohé zázračné Mariánské studánky, vděčí za svou pověst nikoli zjevení Panny Marie, ale zjevení ochranné Víly, které si křesťané vyložili po svém.
V souvislosti s blížícím se Samhainem ještě zmíním, že v Rusku a na Balkáně je doloženo slavení tzv. Rusalných svátků, které probíhaly sedmý týden po Velikonocích. Součástí těchto svátků, které měly jak název napovídá něco společného s Rusalkami, byla také návštěva hrobů a vzpomínání na mrtvé. Rusalné svátky byli tedy jakousi jarní obdobou "Dušiček". Říká se, že kdo nedonesl na "rusalnou neděli" na hrob mrtvým oběti, byl Rusalkami potrestán.
Informace pro tento článek jsem čerpal především z knih Bájesloví Slovanské/Jan Máchal a Mýty a báje starých Slovanů/Josef Růžička. Nevím na kolik jsou tyto knihy spolehlivými zdroji, ale myslím, že ty náznaky úzkého propojení Rusalek a Víl se světem mrtvých nejsou ani výmyslem, ani pouhou náhodou.



DUŠIČKY...

27. října 2012 v 19:43 | Miky |  ZAMYŠLENÍ


Když před nedávnem zahalily na několik dní náš kraj inverzní mlhy, několik lidí mi nezávisle na sobě řeklo : "To už je pravé dušičkové počasí" a mysleli tím takové to vlhko a pošmourno, které přetrvává prakticky od rána až do večera. Slunce se v takových dnech neukazuje buď vůbec, anebo jen nesměle prosvítá skrze mlžný opar a jeho paprsky jsou tak slabé, že by je snesl i Tolkienův Glum. V tomto čase má všechno kolem takový tajemný a trochu strašidelný nádech. Stromy se už zbavily skoro všech listů a ukazují nám, jak vypadají spletence jejich větví. Vyrazíte-li v těchto dnech do lesa, nebo do parku, bude vám to spadané mokré listí šustit pod nohami a vy ucítíte tu zvláštní vůni tlení a možná se vám bude zdát, že jste za závojem mlhy zahlédli nějaký stín či pohyb. A třeba se vám to nebude jen zdát. Jsou tady "Dušičky". Závoj mezi světy je tenký a duše předků touží po tom, ohřát se u našich ohňů, posadit se k našim stolům a cítit vůni pokrmů i moků, které jim nabídneme. Vyražte na hřbitovy. Zapalte svíce na hrobech, mohylách, na oltářích i za vašimi okny. Vzpomeňte na své mrtvé a nabídněte jim to, co měli za svého života rádi. Dejte jim najevo, že je ctíte a poproste je za ochranu a požehnání. Setkání s předky a vzájemné ujištění, že k sobě patříme, to je přece podstata tohoto svátku.
Pro mě je to svátek dvojnásobný, protože jsem se na Dušičky narodil. Maruška mi k narozeninám koupila láhev bylinného "Wódenovského" likéru Praděd, o kterém básním od našeho pohanského setkání u Frostíka. Když jsme doma vzhledem k metanolové aféře před přípitkem kontrolovali datum jeho výroby, v úžasu jsme na etiketě četli : 2.11.2010. Likér byl vyroben před dvěma lety na Dušičky…



PELYNĚK ČERNOBÝL

21. října 2012 v 9:18 | Miky |  MAGICKÝ HERBÁŘ
VZPOMEŇ SI PELYŇKU, CO JSI SLÍBIL...




Latinský název : Artemisia vulgaris

Vládnoucí planeta : Měsíc, Venuše

Lidová tradice i archeologické nálezy dokládají, že pelyněk je v celé Evropě odpradávna hojně používán k magickým a rituálním účelům. Pelyněk černobýl, který dnes většina lidí vnímá pouze jako obtížný plevel, byl u nás v minulosti velice ctěn. Lidé věřili, že pelyněk má moc zahánět zlé duchy a tak si často jeho snítku přivazovali nad domovní dveře a kouřem zapálené rostliny očišťovali sebe i rituální prostor před obřady. Při letním slunovratu si lidé splétali z pelyňku věnečky a opasky a pak je obřadně pálili ve "svatojánském" ohni. Takto se zbavovali nemocí a zlých sil, které do sebe pelyňkové věnce a pásy nasály.
Mezi devíti kouzelnými bylinami boha Wodena (Ódina) z anglosaského herbáře Lacnunga (11.stol.) je pelyněk uveden na prvním místě. V promluvě k pelyňku z téhož herbáře se říká :

Vzpomeň si pelyňku, co jsi slíbil,
cos přísahal při slavnostním slibu.
Jsi první mezi všemi, ó nejstarší ze všech bylin.
Máš moc proti třem i proti třiceti.
Máš moc proti jedu a uštknutí.
Máš moc nad zlem, které se šíří krajinou!

Dnes už bohůmžel nevíme na jaký slib se toto zaříkání odvolává, ale je vcelku jasné, že germánská mytologie obsahovala jakýsi příběh o tom, že pelyněk přislíbil lidem pomoc proti zlu. Kdy, proč a za jakých okolností, nám zůstává utajeno. Motiv rostlin, které skládají přísahu je nám ale znám například z příběhu o Baldrovi, kterého trápili zlé sny, které věštili, že bude zabit. Tehdy bohyně Frigg vyzvala oheň, železo a další kovy, kameny, zvířata, ptáky i rostliny a stromy, aby přísahaly, že Baldrovi neublíží. Přísahy se však nezůčastnilo jmelí a to stalo Baldrovi zhoubou.

Pelyněk při svých obřadech používám od roku 2009, kdy napsala Dínen na Fóru Bohyně, že četla archeologické pojednání, které uvádí, že se v některých svatyních na našem území zachovaly zbytky po (asi očistném) vykuřování pelyňkem černobýlem a jalovcem. Zpočátku jsem pelyněk stříhal na malé kousky a sypal ho na žhavý uhlík, ale při tomto způsobu bylina rychle vyhoří a zhasne a musí se stále dosypávat. Nedávno jsem ale viděl vykuřovat pelyněk šamanskou etnoložku Pavlínu Brzákovou, která používá celou rostlinu svázanou nití do svazku. Zkusil jsem to také a je to bezvadné! Svazek hoří pomalu a rovnoměrně, dá se uhasit a znovu použít při dalším obřadu. Jedinou nevýhodou je, že dýmu je opravdu hodně a tak se svazek nadá používat doma v paneláku, ale pouze při venkovních rituálech. Venku může ale směle nahradit asijské vonné tyčinky, protože vykuřuje stejně dobře, ba co dím, lépe a je to naše domácí tradiční vykuřovadlo. Zkuste to! Než pelyněk při svém obřadu zapálíte, můžete se k němu naklonit a pošeptat mu tu modlitbu z Lacnungy : "Vzpomeň si pelyňku, co jsi slíbil ..." Je to opravdu silné a je to naše.Mrkající













.

RAŠOVKOVÁNÍ - DEN DRUHÝ

18. října 2012 v 15:19 | Miky |  JINÉ
Po osmé hodině ráno jsme se všichni živí a zdraví probudili. Hned po probuzení jsem se zašel podívat na Frostíkův kruh, který je od chaty jen kousek, a který jsem si nestačil předešlého dne pořádně prohlédnout. Doprovázela mě Frostíkova Aida, která mě během celého toho víkendu opravovala názor na bulteriéry. Aida je neskutečně přátelská a hravá fenka, která se vám pořád plete pod nohy a nabízí vám klacek na hraní, nebo usíná s hlavou ve vašem klíně. Tedy žádný tupý zabiják. Jediné chvíle, kdy na vás zaštěká jsou okamžiky, kdy jí nevěnujete pozornost, například když si prohlížíte a fotíte Frostíkův kruh. ;-) Takže zase nic. Pořádně si s kameny popovídám zřejmě až někdy příště.










Zatímco jsem byl na kruhu, pustil se Frostík do smažení těch hub. Jako hostitel byl náš kamarád nepřekonatelný. Neustále se staral o to, abychom měli co jíst a pít, a aby bylo v chatičce teplo. Po snídani jsme si zabalili věci, naložili je do auta a vyrazili jsme přesně podle plánu na Hradišťský vrch. Pěší stoupání jsme začali na krásné louce, kde se mezi několika břízkami tyčil jeden z kamenů, který kdysi Frostík postavil. Bylo krásně jasno, obloha modrá a celé místo i s kamenem působilo překrásně. Když jsem se menhiru dotkl, cítil jsem v kameni zvláštní chvění i bez kyvadla.














Potom jsme postupovali k vrcholu kopce. Frostík nás ale nevedl přímo, nýbrž cestou, kterou šel kdysi se svými přáteli při samhainovém nočním rituálu. Součástí této stezky byl i průchod skalní puklinou, který symbolizoval přechod do zásvětí. Na vrcholu Hradištního kopce jsme si prohlédli zbytky valů a zajímavé novodobé obětiště. Povídali jsme si přitom o době bronzové, o archeologických nálezech apod.















Hradištní val.


Naší další zastávkou směrem k Českým Budějovicím, byla obec Doudleby. Tohle místo jsem chtěl vždycky vidět. Také Doudleby jsou bývalým hradištěm a mají naprosto senzační polohu na poloostrově vzniklém v meandru řeky Malše. O hradišti se říká, že je Přemyslovské, na cedulce turistického rozcestníku bylo uvedeno, že je Slavníkovské, ale jmenuje se to tu podle Doudlebů, takže nevím. Každopádně to bylo hradiště slovanské a jeho zakladatelé už asi byli křesťané. Důkazem přežívajícího pohanské myšlení je bezpochyby svatý pramen, který se nachází jen několik desítek metrů od hradištní akropole.



Letecký snímek Doudleb ze stránek http://www.legrestour.com










Poslední naší zastávkou bylo mohylové pohřebiště u Plava. Na prohlídku tohoto místa jsme měli už opravdu málo času, ale přesto jsme tu na chvilku zastavili. Ani ne tak proto, abychom si to zde důkladně prohlédli, jako spíše proto, abychom sem příště trefili. Měli jsme sebou Fíbu, který místo znal a toho se muselo využít. Zběžná prohlídka mě však spíše rozesmutnila, než potěšila. Veliké mohyly z doby bronzové a halštatské jsou ve velmi špatném stavu. Stručně řečeno, jeden výkop vedle druhého. Zbytek svíčky ve skleničce na jednom hrobě však napověděl, že sem chodí i lidé, kteří si místa váží.













Po několika minutách na mohylách jsme nasedli do auta a rozjeli se do Budějovic, kde se naše cesty rozešly. Do vlaku jsem si odnášel Náboženství pravěkých Evropanů, půjčené od Fíby a spoustu nových zážitků a námětů k přemýšlení. Kluci, děkuju.

RAŠOVKOVÁNÍ - DEN PRVNÍ

16. října 2012 v 20:17 | Miky |  JINÉ
Před dvěma dny jsem se vrátil z malého víkendového pohanského setkání, které se konalo na Frostíkově chatě. Říkám z malého, protože jsme se zde sešli pouze tři, Frostík, Fíba a já. Původně měl přijet i Tomas s Mysličem, ale klukům to nějak nevyšlo, takže jsme si museli vystačit sami. Fíbu jsem znal až dosud pouze z jeho příspěvků na Slavonii, z několika vzájemně vyměněných e-mailů a pak také jako autora nádherných pohansky zaměřených obrázků a výrobků, ale nikdy jsem se s ním nesetkal tváří v tvář, takže to byla premiéra.






Chlapi na mě čekali v Budějovicích na nádraží. Tam mě i s báglem naložili do auta a hned jsme vyrazili k našemu prvnímu společnému cíli, kterým byl kamenný kruh Gabréta. Čtenáři tohoto blogu si Gabrétu jistě ještě dobře pamatují ze seriálu o obřadních místech. Kruh dosud slouží Fíbovi a jeho přátelům z dnes již zaniklého pohanského uskupení Heathen Hearts ke slavení některých sezonních svátků. Kameny byly ve skutečnosti o něco menší, než jak jsem to odhadoval z fotografií, ale místo na mě i v reálu působilo stejně silně a dobře, jako na obrázcích. Dovolil jsem se Fíby, a zatímco si kluci prohlíželi okolí, provedl jsem na kruhu malý obřad. Nabídl jsem duchům místa oběť a pak jsem chodil kolem dokola s chřestidlem a povídal si s jednotlivými kameny. Všiml jsem si, že malé runové kameny vnitřního kruhu většinou dobře korespondují s povahou božstva, které je ztvárněné na větším kameni za nimi. Nejvíce jsem souzněl s kamenem na kterém je vytesaná bohyně Frija.











Když jsem se svým rituálem skončil, připojil jsem se ke klukům a společně jsme sešli dolů k Vltavě, abychom se podívali na další Fíbův kámen, na Fuldahu. Fíba nám po cestě ukázal i několik dalších zajímavých balvanů, které by možná v budoucnu mohly také ozdobit jeho rytiny. Ve stráních jsme pak do mojí bundy nasbírali i pár hub a Frostík slíbil, že nám je osmaží zítra na snídani.






Když jsme vyšplhali lesem zpátky k autu, rozjeli jsme se k Frostíkově chatě na Rašovce, kde jsme měli trávit sobotní noc. K obědu jsme měli výborný guláš, který pro nás připravila Frostíkova dobrá žena, budiž jí za to dík, a pak jsme se chvíli věnovali dřevorubecké práci. Frostík nařezal v lese nějaké klády a pak jsme je pomocí rudlíku, nebo na svých ramenou odnosili k chatě. Frostík sice říkal, ať to o té "brigádě" raději neprozrazuji, aby se k němu lidé nebáli jezdit, ale já myslím, že případní hosté mají v tomto smyslu, pro strach uděláno.






Navečer jsme si ještě udělali vycházku k říčce Černá, takže zas tolik nás ta práce nezničila. Prošli jsme kolem ruiny staré papírny a pak pokračovali dál údolím proti proudu toku. Kdyby nebylo už tak pozdě, asi bychom vyšplhali i na kopec s pozůstatky hradiště z doby bronzové, který se nad údolím vznešeně tyčil. Dohodli jsme se, že tenhle podnik necháme až na ráno a zatím jsme akorát po kamenech přeskákali říčku na druhý břeh a vylezli zde na vysokou skálu. Chvíli jsme se kochali pohledem z ptačí perspektivy, ale protože se už opravdu začalo valem smrákat, vydali jsme se raději na zpáteční cestu k chatě.


















U stolu a rozehřátých kamen jsme pak popíjeli a debatovali až do čtyř hodin do rána. Pili jsme pivo, svařené víno, medovinu a také Praděda, kterého Frostík koupil speciálně kvůli Mysličovi. Myslič totiž říká, že tvrdý alkohol nepije, ale v případě Praděda dělá výjimku. Dědek na etiketě je prý jasný Ódin, takže likér užívá z náboženských důvodů. Probrali jsme všechno možné i nemožné. Debatovali jsme nad knihou Náboženství pravěkých Evropanů od Vladimíra Podborského, kterou sebou přivezl Fíba, vyprávěli si i o jiných knihách a filmech a sdělovali si vzájemně různé zážitky a zkušenosti ze života. Padla tu zmínka i o prokletém Braníšovském lese Bor, o kterém se mluví jako o českém Blair Witch a padl návrh, že bychom mohli toto místo někdy společně navštívit. Mluvili jsme také o Pohanském kruhu a tak nám zde dost chyběli Myslič s Tomasem, kteří nám byli bývali mohli zodpovědět některé naše otázky.
Během večera nám samovolně asi 3x vypadla roura od kamen, takže když jsme si lehli na kutě a zhasli, a já poslouchal, jak kamna tiše hučí, napadlo mě, že by nás tu mohli také najít všechny udušené. Nebyl to hezký pocit. Fíba kvůli mé obavě rozsvítil a kamna ještě jednou zkontroloval a pak už jsme se nořili do snů. Já jen doufal, že to není naposled…


Pokračování příště.

O MŮŘE

8. října 2012 v 9:11 | Miky |  ZAMYŠLENÍ


O Můře, tedy bytosti, která sedá na prsa spáčů, dusí je a saje z nich sílu, už jsem kdysi na svém blogu psal. Fenomén Můry nebo, chcete-li Mory mě fascinuje už dlouho. Začal jsem se o ni zajímat už někdy v mých sedmnácti letech, kdy jsem Můru, která mě dusila zažil na vlastní kůži. Tehdy jsem nevěděl, co se děje a myslel jsem, že umírám. V dalších letech jsem vyslechl mnoho podobných zkušeností z úst svých známých. Někteří se pouze dusili, jiní říkali, že i něco viděli. Nemám dodnes jasno v tom, co si o tom myslet, ale jsem rád, že jsem měl tento prožitek v životě pouze jedenkrát.
Naši předci v tom ovšem jasno měli. Četl jsem nedávno knihu Narození a smrt v české lidové kultuře od etnoložky Alexandry Navrátilové, ve které jsem našel o Můře řadu zajímavých věcí. Především se mi potvrdilo, že naši předkové opravdu nevnímali Můru, jako samostatnou entitu. Můra byla podle vyjádření pamětníků duší nešťastného člověka, která v noci ve spánku opouští jeho tělo a pak navštěvuje jiné lidi a moří je. Představa psychicky vyčerpaného, ubitého člověka z něhož v noci odchází fragment jeho duše, aby načerpal sílu u jiných, mi docela dává smysl.
Etnografové zaznamenali výrok staré paní z Benešovska, která o Můře řekla : " Ta nejslabší sejde po sekeře pod hlavou na noc dané, ta horší po svěcených věcích, té nejhorší se slíbit musí… a dobrotou jí ukojíte, pomůžete." Některá Můra se lekla sekery, jiná v kostele posvěcených předmětů (pravděpodobně křížků, růženců apod.) a jiné se musely připravit oběti a rituálně jí vyjádřit náklonnost. Sekera je prastarým univerzálním ochranným předmětem, který je spojen ještě s mocí pohanské hromovládného boha, který sekerou či kladivem potíral nečisté síly. Svěcené křížky tento starý ochranný symbol postupně nahradili. Můra, která pocházela z člověka, který tyto věci respektoval, se jich pravděpodobně zalekla. Můra, která pochází z ateisty je ovšem silnější kalibr, protože bezvěrce, sekera ani křížek nezastaví. Takové Můře se muselo slíbit… Lépe než zaříkadla typu : " Můro, Můro muří, nepřicházej k mému loži, Panenka Marie ti zapověděla, abys k mému loži chodila! ", prý fungovalo, nabídnout Může něco dobrého a jít na ní vlídně. Pokud bychom vzali v potaz variantu s duší psychicky ztrápeného člověka, dávalo by to dobrý smysl. Nebudu přeci ubližovat lidem, kteří jsou ke mně hodní.

SAMHAINOVÁ INSPIRACE

3. října 2012 v 20:02 | Miky |  KOLO ROKU


Za necelý měsíc tu máme Samhain a tak je možná načase promyslet si, jak a kde letošní svátek předků oslavíme. Před nedávnem jsem na youtube narazil na krátký filmový záznam ze samhainové (vélinés) oslavy Litevské pohanské organizace Romuva. Už jsem na mohylách Samhain slavil, ale tahle pospolitost, ty svíčky a to společné zpívání, to je pro mne velká inspirace. Také se vám to líbí ?