NOVINKY :
.
Kontaktní e-mail : mikyhorozumy@seznam.cz
Dopředu ovšem upozorňuji, že NEPOSKYTUJI MAGICKÉ SLUŽBY, ANI PORADENSTVÍ A NEBUDU NA PODOBNÉ ŽÁDOSTI REAGOVAT. Děkuji za pochopení - Miky. Usmívající se

Listopad 2012

PÍSMO STARÝCH SLOVANŮ ?

30. listopadu 2012 v 14:49 | Miky |  JINÉ
V článku o knize Češi, odkud jsme přišli ?, jsem slíbil, že vám na blogu ukážu i takzvané Venedské Runy, kterým je ve zmíněné knize věnovaná jedna kapitola. Hned v úvodu je třeba říci, že Venedské, (tj.Slovanské) Runy jsou pravděpodobně stejnou spekulací, jako celá ta kniha. Velmi dlouho jsem hledal v seriozních knihách a brouzdal po internetu, ve snaze dozvědět se o tomto písmu něco víc z jiného pramene, leč marně. Autorka čerpá zřejmě z jediného zdroje, kterým je kniha Veneti, First Builders of European Community, slovinských badatelů Jožka Šavliho a Mateje Bora. Eva Vutková uvádí, že Venedské nápisy rozluštil Matej Bor podle nějakých tabulek, které našli archeologové, ale chybí tu údaje jaké nápisy, jaké tabulky a kteří archeologové je našli a kde.




Tabulka s tzv. Venedským písmem.



Obrázek jedné té tabulky, která na mě mimochodem moc autenticky nepůsobí, je v knize otištěn, ale vzhledem k tomu, že jsem o tomto typu písma nikde nic jiného nedohledal, mi to připadá celé nějaké podezřelé. Pokud by někdo z vás měl nějakou informaci, budu rád. Prozatím to na mě působí jako další pokus dovymyslet slovanskou obdobu germánských Run. A těch pokusů už tady bylo v minulosti více. Např. písmo na bronzových figurkách slovanských božstev z Retry, nebo Runy, kterými byla sepsaná tzv. Velesova kniha. Retranské figurky i Velesova kniha, byly ovšem odhaleny jako falza. Přiznám se, že ty falzifikátory maličko chápu. I mě by se samozřejmě líbilo, kdyby se nějaké prastaré slovanské písmo z pohanských časů objevilo, za cenu podvodu ovšem nikoli.

Idoly z Retry.




Ukázka písma z Velesovi knihy.



Nepochybuji ani v nejmenším o tom, že slovanští žrecové nějaký typ magických značek používali. Svědčí o tom například poznámka bulharského mnicha Chabra z 10.stol, že : "Slované dřív ,když byli pohany neměli písma ,ale počítali a věštili črtami a zářezy." A tyto "črty" mohly být v některých případech skutečně podobné Runám. Mělo by to svojí logiku, protože Slované jistě přicházeli s Germány a jejich písmem do styku a podobnosti najdeme i mezi Runami a písmem etruským, řeckým apod. Musíme si ale zároveň s lítostí přiznat, že slovanský systém (nebo systémy) magických znaků se nedochoval a nebyl patrně nikdy tak dobře zavedený, jako Runy germánské. Archeologických nálezů, které by mohly alespoň teoreticky archaické písmo Slovanů obsahovat, je velice málo a znaky, které jsou na nich vyryté se obvykle neshodují se znaky z nálezů pocházejících z jiných slovanských lokalit.



Tabulka se znaky (písmem) na slovanských předmětech, z knihy Náboženství pravěkých Evropanů / Vladimír Podborský.




Pojďme se tedy nyní společně podívat tzv. Venedské písmo, které nám v knize Češi, odkud jsme přišli? Předkládá paní Eva Vutková :






Z knihy Evy Vutkové vyplívá, že jednotlivé znaky Venedské abecedy představují vždy počáteční písmeno nějaké věci či předmětu, který Runa zároveň zjednodušeně symbolizuje svým tvarem. Například :





Písmeno (P) prý dále například svým tvarem připomíná cep, kterému se v různých slovanských jazycích říká "pránik, ptálnik, palica". Písmeno (S) symbolizuje "srp". Písmeno (Š) představuje "štěp". Písmeno (H) znamená "haluz" ve smyslu "větev". Písmeno (B) sybolizuje ženu, tedy "babu", atd. atd.

Systém je tedy docela pěkně vymyšlený a pokud by nebyl vydáván za starobylý, neměl bych ani nic proti tomu, aby ho někteří neortodoxní zájemci z řad současných slovanských pohanů používali. Ostatně, jiné Venedké Runy, které používají někteří starověrci v Rusku, nebudou jistě o nic autentičtější. Různých uměle vzniklých magických abeced je celá řada, a svým tvůcům tyto abecedy obvykle slouží velice dobře. Osobně ale dál zůstávám věrný klasickým Runám, které sice nejsou slovanské, ale jsou zaručeně autetickým dědictvím staré předkřesťanské spirituality severní Evropy.

GERMÁNSKÉ POHŘEBIŠTĚ WESIORY

23. listopadu 2012 v 17:26 | Miky |  CIZÍ PEŘÍ


Tento článek by se dobře hodil do rubriky Posvátná místa, ale protože mi fotografie do něj poskytl můj nový přítel Tomáš, se kterým jsme letos oslavili společně Samhain, zařadil jsem ho do rubriky Cizí peří.
Tomáš měl to štěstí, že během své návštěvy Polska navštívil staré mohylové pohřebiště Gótů a Gepidů (germánské kmeny s kořeny v jižní Skandinávii) z I -III.stol., které se nachází nedaleko vesnice Wesiory v Kašubské oblasti. Kromě mohyl se na pohřebišti nachází obřadní kamenné kruhy i samostatně stojící menhiry. Podle jedné teorie jsou kruhy starší a sloužily jako místa sněmů a kmenových soudů. Pohřbívání do mohyl začalo prý až později, v době, kdy se zde už nesněmovalo. Na mě ale kruhy působí jako obřadní místa, která k pohřebišti prostě patří.
Areál je veřejnosti přístupný, ale musíte zaplatit vstupenku, která vás i s parkovným vyjde asi na 4 Zlotý. Na pohřebišti je samozřejmě zakázáno cokoli ničit, ale lidé se mohou mezi mohylami volně procházet, vstupovat do kruhů, dotýkat se kamenů… Z obrázků, které jsou na internetu dostupné je vidět, že se zde občas odehraje i nějaký novopohanský obřad. Návštěvníci potvrzují, že atmosféra místa je krásná a neobyčejně silná. Mnoho lidí zde pozorovalo i záhadná světla a jiné zvláštní úkazy, které jsou jen obtížně vysvětlitelné.






Fotografií je poněkud více, ale bylo opravdu těžké z toho množství obrázků, které mi Tomáš poslal vybrat, který zveřejnit a který ne.


ČEŠI - ODKUD JSME PŘIŠLI ? - Eva Vutková

18. listopadu 2012 v 10:45 | Miky |  KNIHOVNIČKA


Do téhle knihy jsem chodil tak dlouho nakukovat do knihkupectví, až jsem nevydržel a koupil jsem si jí. Rovnou se přiznám, že zhruba s polovinou toho co, kniha říká nesouhlasím, ale přesto to bylo dobré čtení, které mě přinutilo hodně přemýšlet a její koupě určitě nelituji. Autorka v této knížce rozvíjí teorii slovinských badatelů, Jožka Šavliho a Mateje Bora o tom, že Slované jsou původními indoevropskými zemědělci, kteří kdysi žili i ve Francii, v Itálii a dokonce na Britských ostrovech a teprve později byli v těchto místech převrstveni nově příchozími etniky. Jak už název knihy napovídá, největší pozornost v ní Eva Vutková věnuje české kotlině. Autorka tvrdí, že Slované u nás žili ještě před Kelty a Germány a nikdy odsud nikam neodešli. Slovany vykresluje jako mírumilovné a důvěřivé rolníky, kteří se u nás nechali Kelty a potom i Germány porobit a sloužili jim jako vládnoucí aristokratické vrstvě. Pokud patříte mezi keltomany, pak knihu raději nečtěte, protože se zde dozvíte, že Keltové byli krutí a nafoukaní nomádi, kteří byli posedlí válkou a toužili pouze po slávě a lesku a k hodným slovanským zemědělcům, kteří je živili, se chovali jako k otrokům. S Germány to bylo úplně to samé, takže chudáci Slované, u nás žili historicky nepostřehnuti celých 1000 let. Také se vám to zdá trochu přitažené za vlasy? Mě tedy ano. Na druhou stranu by ovšem tato teorie vyřešila dosud neobjasněnou otázku, odkud se zde naši slovanští předkové tak náhle vynořili. Je historickým faktem, že Slované v poměrně krátkém čase (500-800 n.l) ovládli polovinu Evropy, aniž by kronikáři vyspělých národů té doby zaznamenali jejich postup. Území Polska, Čech a severovýchodního Německa byla kontinuálně po mnohá tisíciletí obývána, a přesto nikdo nezaznamenal boje příchozích Slovanů s původním obyvatelstvem. To je opravdu divné. Eva Vutková je přesvědčena, že Slované k nám v šestém století odnikud nepřišli, jednoduše proto, že tu už dávno byli. Dobu pod nadvládou Keltů a Germánů, přirovnává k osudu českého lidu v období Rakousko-Uherské monarchie. Za Rakouska se ve městech a na důležitých místech, jako jsou úřady, školy apod. mluvilo německy a Češi, kteří tvořili nižší vrstvu společnosti, byli pro návštěvníka z ciziny takřka neviditelní. Na podporu své teorie přináší autorka řadu "důkazů". Paní Vutkové například tvrdí, že řada pohřebišť, dokonce až z doby kamenné, se vyskytuje na místech, která nesou slovanská místní jména jako : Žalany, Žalčice, Žalov, Žalý apod. Podle ní to souvisí s pojmem "žal" a říká, že kdyby naši předkové přišli na naše území až v 6.století, tak by nemohli vědět, že na těch místech jsou prastaré hroby, a tudíž by tato místa nenazvali pietními názvy značícími smutek. Další indicií jsou prý např. pověsti, které se vztahovaly k Býčí skále na Moravě, ještě před tím, než v ní byla objevena soška býčka, lidské kostry a množství předmětů z doby Halštatské. Pověsti mluvily o obětování lidí, pokladech a ohnivém býku a celkem věrně tedy popisovali to, co se zde v 5.století př.n.l., tedy tisíc let před údajným příchodem Slovanů, odehrálo. A autorka se ptá : "Jak by se mohli naši předkové o tajemství této jeskyně dozvědět? I kdyby na našem území žily zbytky Keltů a Germánů, se slovanskými zemědělci, by se těžko dorozuměli. A navíc, proč by jim vyprávěli o událostech, které se staly před tisíci lety?"
Mnohé z toho, co Eva Vutková v knize říká je jistě zajímavé a stojí za zamyšlení, to co mě ale celou dobu hnětlo, bylo líčení povah jednotlivých národů. Zatímco Slované jsou zde vykresleni, jako vyspělí, kulturní, chytří a mírumilovní, Keltové a Germáni jsou líčeni jako hotové zrůdy. Slovani za svou přátelskou a dobrou povahu a výborný vztah k přírodě vděčí prý svému zemědělství. Rolník, který žije na jednom místě se totiž musí snažit o trvale udržitelný život, ale nomád, lovec a sběrač si bere co se mu namane a o následky se nestará. Od lovu zvířat a plundrování přírody je pak prý už jen kousek k zabíjení a okrádání lidí. Zemědělci prý žijí v demokratické, rovnostářské společnosti, zatímco lovci rádi bojují, opovrhují prací a zakládají si na majetku a postavení.
Teda nevím, ale mám za to, že je to přesně naopak. Na příkladu lovecko-sběračských národů, které se dochovaly až do současnosti, můžeme snadno dokázat, že málokterá společenství žijí demokratičtěji a ve větším souladu s přírodou, než právě ony. Nomádi navíc obvykle majetek nehromadí, protože je prostě nepraktické se s ním při přesunech tahat. Větší sociální a majetkové rozdíly mezi lidmi se začaly objevovat právě až tehdy, když se lidé usadili a začali hospodařit.
Poslední a zároveň nejhorší část knihy dokládá naší "ušlechtilou" národní povahu na osobnostech jako je Jan Hus, František Palacký, nebo T.G.Masaryk. Aby ta moudrost a humanita našeho národa ještě vynikla, jsou v této části knihy citováni zároveň také zlí Germáni, jako A.Hitler, J.Goebbels, či R.Heydrich. Rozumějte, já mám naší zemi rád a svých slovanských předků si vážím, ale abychom ze sebe dělali světce a z ostatních národů dělali vyvrhele, to snad nemáme zapotřebí.
Málem bych zapomněl, že jedna kapitola se také věnuje slovanským, tzv.Venedským Runám, ale o tom něco napíšu třeba zase příště.

HRADIŠTĚ HRAD U ČIMELIC

11. listopadu 2012 v 20:18 | Miky |  POSVÁTNÁ MÍSTA
Dnešek byl pro mě velkým mezníkem, protože jsem se poprvé setkal se Shamanem, svým jihočeským soukmenovcem z Pohanského Kruhu. Naplánovali jsme si společnou výpravu na staré Halštatsko-Laténské hradiště na vrchu Hrad u Čimelic. Ani jeden z nás tam dosud nebyl a tak jsme zabili dvě mouchy jednou ranou a při poznávání nového místa jsme poznávali i jeden druhého.



Hradištní vrch tyčící se v mlhách na obzoru.



Z obce Boudy jsme vyrazili po žluté turistické značce směrem na sever a brzy jsme se ocitli uprostřed podzimem zbarveného mlhavého lesa. Celou cestu jsme si pořád o něčem povídali, takže jsme zabráni do hovoru minuli odbočku k vrcholu, ale brzy jsme na to přišli a svůj omyl jsme napravili. Hradiště patří k těm menším, neboť se rozkládá se na ploše pouhého 1,5 ha. Tvoří ho dva soustředné oválné valy. Vnější val má délku 420m a výšku místy až 2,5 m. Vnitřní val obepíná vyvýšenou akropoli. Jeho délka je 244 m a výška až 3m. Dodnes není jasné k čemu toto malé hradiště vlastně sloužilo, neboť nebyly nalezeny stopy po jeho stálém osídlení. Možná sloužilo jako útočiště v dobách ohrožení, možná mělo strážní funkci a možná šlo o hradiště kultovní. Obvykle se zdráhám vidět hned v každé pravěké památce svatyni, ale tady bych se k této variantě docela přikláněl. Ty dva téměř kruhové valy s výraznou akropolí mají skutečně silnou atmosféru, kterou dnes dokresluje skupina zvláštně pokroucených stromů, nacházejících se těsně pod nejvyšším bodem hradiště. Oba jsme zde opravdu "něco" cítili.



Cesta k akropoli.








Na vrcholu hradiště.


















Rekonstrukce části vnitřního valu.





Když jsme to tu pořádně okoukli, slezli jsme z hradištního kopce do údolí a pak vyšplhali na další vrchol s názvem Velký Kosatín. Opět nás čekal pohled na krásné přírodní scenérie, tvořené zejména zajímavými kamennými sestavami a buky s nádherně oranžovým listím. Naším cílem byl ale viklan pod kopcem, u kterého archeologický průzkum odkryl střepy Halštatských nádob, dřevěné uhlí a zvířecí kosti. Nejbližší okolí tohoto zvláštního a výrazného balvanu bylo tedy s největší pravděpodobností dějištěm starých pohanských rituálů. Také my jsme se zde rozhodli duchy tohoto místa v malém rituálu společně uctít. Stopy po pravěkých obřadech se prý našly pod převislou stranou kamene a tak jsme situovali svůj rituál právě tam. Když jsme si však po obětech prohlédli místo důkladně, došli jsme se Shamanem k závěru, že rituály se odehrávaly spíše na opačné straně balvanu, na kamenných deskách před ním a převis sloužil spíše jako odkladiště pro zbytky starých obětin. Můžeme se samozřejmě mýlit, ale kdybychom zde měli pravidelně obětovat my, určitě bychom to tak dělali.





















Informační tabule nedaleko viklanu nám připomněla, že přibližně 100 m jihovýchodním směrem od kamene se rozkládá mohylové pohřebiště. Věřte nebo nevěřte, ale ačkoli 100m není žádná velká vzdálenost a prochodili jsme to tam křížem krážem, nepodařilo se nám ty mohyly najít. Nakonec jsme to vzdali s tím, že si to necháme jako úkol pro příště. I tak jsme toho dnes prožili a viděli víc než dost.
Pokud budu mluvit sám za sebe, tak jsme si se Shamanem hodně sedli a vypadá to na plodnou budoucí spolupráci. Pohanský Kruh Jižní Čechy začíná žít!

MŮJ VSTUP DO POHANSKÉHO KRUHU

3. listopadu 2012 v 18:21 | Miky |  JINÉ
21.října tohoto roku jsem se stal členem Pohanského Kruhu. Po mnoha letech solitérního praktikování jsem se tak přihlásil a připojil k nějaké konkrétní pohanské skupině. Ve skutečnosti se toho pro mě mnoho nemění, protože PK zcela respektuje individuální cesty svých členů. Dává mi to ale pocit, že někam patřím a doufám, že skrze Kruh poznám nové, podobně smýšlející lidi. Nejvíce se těším na spolupráci se svým soukmenovcem z nedalekého jihočeského města, se kterým jsme si zatím vyměnili několik e-mailů. Pohanský kruh se hlásí k tzv. etnickému pohanství a proto bývá někdy podezírán z nacistických tendencí. Přiznám se, že jsem měl tento předsudek vůči Kruhu původně i já. Potom jsem ale osobně poznal Mysliče, Tomase a jejich názory a pochopil jsem, že se mýlím. Být etnickým pohanem neznamená, být nepřítelem neevropských kultur. Znamená to držet se svého a ctít a respektovat cizí. Není nic špatného na tom poučit se a inspirovat u cizokrajných animistických a polyteistických společenstev s nepřerušenou tradicí. Tento pohled jinam, nám může pomoci pochopit, jak to kdysi dělali naši vlastní předkové. Špatné ale je, tyto neevropské tradice vykrádat a přivlastňovat si způsoby, rituály a panteony, které k našemu kulturnímu okruhu nenáleží. Takový přístup by ve svém důsledku neprospěl ani těm vykrádaným, ani nám. Etnický pohan ctí tedy ve skutečnosti cizokrajné tradice více, než leckterý vyznavač filosofie New Age, který si bezostyšně a podle své libovůle přivlastňuje rituály, mýty, posvátné předměty a místa, jež mu ve skutečnosti nenáleží.
Pokud snad někdo z vás přeci jen Pohanský Kruh ještě z nacismu podezírá, pak vězte, že jsem se při své žádosti o vstup netajil s tím, že jsem bývalý hippík, levičák a poměrně velký liberál a přesto se nenašel nikdo, kdo by měl vůči mému vstupu námitky.




KRÁTKÁ ZPRÁVA Z LETOŠNÍ OSLAVY SAMHAINU

2. listopadu 2012 v 8:15 | Miky |  KOLO ROKU
Původně jsme měli oslavit Samhain s Frostíkem. Plánovali jsme buď přenocovat na Blaníku, nebo se sejít u ševětínských mohyl. Frostík dokonce složil samhainovskou píseň, kterou jsme měli v plánu předkům společně zazpívat, ale nakonec ze všeho sešlo. Měl jsem totiž z práce volno pouze jediný den (31.10.) a na odpoledne mi ještě osud přichystal nějaké povinnosti. Nechtěl jsem se ale oslavy Samhainu úplně vzdát a tak jsem se rozhodl, že navzdory shonu vyjedu jednatřicátého ráno na chvíli k mohylám do Dražiček a rituál prožiju tam. Byl jsem už smířen s tím, že svátek předků oslavím prostě sám, jako každý rok, bohové ale opět zatočili kolem osudu a přišel mi e-mail od Keltského pohana z Jižních Čech, který až dosud praktikoval samostatně, ale nyní zatoužil Samhain oslavit ve skupině. Napsal jsem mu, že ačkoli jsem se před několika dny připojil k Pohanskému Kruhu, tak Samhain budu slavit sám a ještě ke všemu nikoli večer, ale dopoledne, ale on stejně přijel a do Dražiček jsme vyrazili společně. Bylo to pro mě dost nové, protože až dosud jsem prováděl rituály buď jen samostatně, nebo s manželkou a nyní tu byl člověk, kterého jsem viděl poprvé v životě, ale myslím, že se to docela povedlo. Duchové z mohyl to přijali dobře. Měl jsem pocit, že je těší, že se rozrůstá počet těch, kteří je na tomto místě ctí. Pro mě to byla nová zkušenost a hlavně jsem byl rád, že jsem poznal dalšího jihočeského pohana a fajn člověka, který bydlí jen asi 45Km od Tábora. Vypadá to, že nás je tady na jihu ve skutečnosti víc, než si myslíme a jen o sobě často nevíme.
Sláva bohům! Sláva předkům!


.