NOVINKY :
.
Kontaktní e-mail : mikyhorozumy@seznam.cz
Dopředu ovšem upozorňuji, že NEPOSKYTUJI MAGICKÉ SLUŽBY, ANI PORADENSTVÍ A NEBUDU NA PODOBNÉ ŽÁDOSTI REAGOVAT. Děkuji za pochopení - Miky. Usmívající se

Březen 2013

O JITŘENCE, KTERÁ OTEVÍRÁ JARO

28. března 2013 v 19:20 | Miky |  KOLO ROKU

My Pohané jsme před několika dny oslavili svátek jarní rovnodennosti, který mnozí z nás nazývají anglosaskými výrazy Ostara nebo Eostre. Pokud si dáte práci a budete pátrat po původu názvu tohoto svátku, pak se pravděpodobně dozvíte, že je odvozen od jména bohyně Eostre, kterou uctívali pohanští Anglosasové. Máme o tom doklad z 8.století, kdy anglický mnich Northubrijského kláštera, známý jako svatý Bede, ve svém spisu De temporum ratione zapsal, že podle této bohyně nazývali staří Angličané celý měsíc duben, kterému říkali Ēosturmōnaþ. Svatý Bede dále dosvědčuje, že svátek bohyně Eostre byl nahrazen křesťanskými Velikonocemi.
Bedův spis De temporum ratione nám, žel bohům, dává jediné relevantní informace, které o bohyni Ostaře/Eostre máme. Je tedy vůbec možné udělat si o této bohyni nějakou konkrétnější představu? Naštěstí ano. Jedná se totiž o bohyni, kterou nalezneme prakticky v jakémkoli indoevropském panteonu. Řekové jí znali jako Eos, Římané jako Auroru a Baltové jako Auštru nebo Aušrine. Všechna tato jména souvisí s úsvitem, jasem a východní stranou. Anglicky se východ řekne east, německy osten a islandsky austur. Samotná bohyně se na nebi ukazuje jako nejjasnější hvězda, která je vidět ještě i krátce po rozednění, tedy jako Jitřenka, nebo chcete-li, planeta Venuše. Slované ji znali jako už zmíněnou Jitřenku, Denici, Večernici (je totiž zároveň první viditelnou hvězdou při stmívání) a konečně jako Zoru. Jméno Zora souvisí například s pojmy obzor, zornice, či zorné pole. Ve slovanském folklóru byla Zora opěvována jako nejjasnější, čistá a vznešená. Dochovalo se například jedno zaříkadlo, které zpívala děvčata během jarního rituálního obmývání potoční, či říční vodou, ve kterém se říká : "Vodýce, Jordanýce, umýváš hóry i dóliny, bílé kořeny, žluté kameny, obmyj i mne ze všelijakých vyrážek, strupů, abych byla spanilá jak Vesna, pěkná jak Zora jasná. Jak se lidé radují z Vesny, tak aby mne milovali, abych byla sytá jak podzim a bohatá jak Země."
Velmi zajímavý příběh o Jitřence se nám dochoval v mytologii starých Baltů. Podle tohoto příběhu se kdysi v prvních jarních dnech konala velká nebeská svatba. Měsíční bůh Menuo si vzal za ženu sluneční bohyni Saule. Když ale přišla noc a Menuo putoval oblohou sám, zakoukal se do Jitřenky (Aušrine) a pomiloval se s ní. Tato zrada rozlítila hromovládce Perkúnase, který pak ve vzteku Menua rozsekl v půli. Od té doby se Měsíc půlí a pak znovu dorůstá.
Zajímavé je, že rituální koupele starých Slovanů, při kterých děvčata zpívala o svém přání být krásné jako Zora se konaly na jaře. Velká nebeská svatba a následná zrada Menua s Aušrine také proběhla "na jaře nejprvnějším". Ať už tedy mluvíme o germánské Eostre, slovanské Zoře, nebo baltské Aušrine, vždy nás to nějak přivádí k jarnímu období. A je to vlastně logické! Jitřenka je bohyní jasu, svítání a nových počátků, a tak bychom asi jen těžko hledali bohyni, která by se hodila více k tomu, aby nám otevřela brány jara. Vítej Ostaro!




.

ZÁHADA HADA HOSPODÁŘÍČKA

17. března 2013 v 12:41 | Miky |  ZAMYŠLENÍ




Had Hospodáříček! Už si ani nepamatuji, kdy jsem o něm poprvé slyšel. Určitě to bylo ale někdy v době, kdy jsem se začal intenzivněji zajímat o víru starých Slovanů. Had Hospodář, nebo též Domovní had, býval podle pověstí dobrým ochranným duchem každé slovanské domácnosti. Bydlel prý pod prahem nebo v peci a přinášel obyvatelům domu štěstí a prosperitu. Lidé ho proto ctili a přinášeli mu obětinu ve formě mísy s mlékem. Pokud se někdy našel hlupák, který by domovního hada zabil, přineslo to rodině nějakou katastrofu. Mohl třeba vyhořet dům, nebo v rodině někdo zemřel. Někteří badatelé se domnívají, že Hospodáříček byl vlastně vtělením ducha některého z předků. Někdy se had objevoval pravidelně, jindy jen občas a jeho přítomnost prozrazovala pouze určitá znamení. Byl to například zvláštní hadí zápach, nebo tajemné zvuky podobné cinkání zvonečku.
Později jsem slyšel dva zajímavé příběhy. První mi vyprávěla moje babička. Vzpomínala, že když byla malá, tak jí jednoho dne volala její maminka, ať se jde rychle podívat do kamen, že se tam v plamenech svíjí had. Byli z toho obě paf a nakonec se shodli, že hada asi přinesli ze sklepa s uhlím. Já si u toho vyprávění vzpomněl na Hospodáříčka a myslel jsem si o tom své. Druhý příběh, který je ještě podivnější, mi vyprávěla kolegyně z bývalého zaměstnání. Říkala, že měli ve svém starém bytě s manželem záhadu. Občas se prý od někudy ozval zvuk "jako když o sebe cinknou dvě skleničky". Ať dělali, co dělali nemohli na zdroj divného zvuku přijít. Jednou, když už se chystali s manželem spát a povídali si v posteli s pohledem upřeným na strop. Přeplazil se jim prý po stropě bílý zářící had a někam zmizel. Obě historky, tahle i ta babičina, mě utvrzovaly v tom, že had hospodáříček je duchovní bytost. Jak by jinak mohl had žít v plamenech kamen, nebo se udržet na stropě a pak beze stopy zmizet?
Ještě později jsem však slyšel třetí příběh a ten mojí teorii o čistě duchovní bytosti rozbil na padrť. Vyprávěl mi ho soukmenovec z Pohanského Kruhu Shaman. Můj přítel pochází z Východního Slovenska a říkal mi, že mluvil s několika lidmi, kteří si domovní hady ještě pamatovali a viděli je na vlastní oči. Jedním z těch lidí byla Shamanova babička. Ta prý vzpomínala, jak byla kdysi na návštěvě u známých a oni se jí ptali, jestli chce vidět jejich hadího krále. Když přisvědčila tak vzal hospodář domu do rukou misku s mlékem a říkal :

"Hadí králi,
pojď k nám z dáli,
mlíčko bílý,
ať tě sílí."

V tu chvíli se prý odněkud z domu připlazil veliký takřka dvoumetrový had a začal pít mléko z misky. Shaman mě ubezpečoval, že to byl opravdový had a ne žádný duch. Byl jsem z toho naprosto šokován. Hadů, zejména užovek obojkových jsem se v životě už něco nachytal, ale přiznám se, že jsem si nebyl jist jestli hadi vůbec pijí. Měl jsem totiž zato, že přijímají vodu jen z potravy. Měli jsme doma kdysi asi rok terárko se dvěmi užovkami kostkovanými. V tom terárku měli naši hadi i velkou misku s vodou ve které občas plavali, ale nemohl jsem si vzpomenout, že bych je viděl někdy pít. Když jsem si ale pak zjišťoval jak to s těmi hady a pitím je, našel jsem na You Tube video, ve kterém ukázkově pije vodu užovka červená. Pokud tedy hadi pijí vodu, proč by jim nemohlo chutnat mléko?


Jedna z obojkovek, kterou jsem chytil u rybníčku na jedné jihočeské návsi.

Věděl jsem, že nejpravděpodobnějším kandidátem na hada Hospodáříčka je užovka stromová, která je u nás sice již vzácná, ale pořád ji můžeme asi na třech místech v republice potkat. Pustil jsem si o ní nedávno krásný dokumentární film Kráska v šupinách, který všem doporučuji a dnes jsem přesvědčen, že užovka stromová je skutečně tím hadem, kterého naši slovanští předkové chovali a uctívali. Dokument je o malé izolované oblasti výskytu tohoto hada v Poohří a opravdu stojí zato se na něj podívat. Dozvíte se v něm, že užovka stromová, lidi přímo vyhledává, nebojí se jich a neutíká před nimi. Ke kladení vajec používá komposty a hnojiště na lidských zahradách a často jde za lidmi až do domu. V chladnějším počasí jí můžete nalézt jak se hřeje stočená například pod dekou ve vaší posteli. Lidé z té oblasti v Poohří jsou na své hady zvyklí a nebojí se jich. Ženy a děti si je hladí a muži jim budují nová hnojiště. Pokud se do oblasti přistěhuje někdo nový, starousedlíci ho o hadech ihned informují, aby se jich nebál a neublížil jim. O tom všem je ten dokument. Byl jsem tím filmem přímo fascinován. Užovka stromová je na naše poměry obrovská a přesto v sobě má jakousi eleganci a krásu. Pohybuje se tak zvláštně klidně a rozvážně, že i při své velikosti vzbuzuje spíše důvěru, než strach. Řeknu vám, že bych se do Poohří nejradši rozjel a vyzkoušel, jestli by si ta hadí krasavice dala říct a přijala misku s mlékem.



VELÍZ

16. března 2013 v 22:04 | Frostík |  CIZÍ PEŘÍ

Vzhůru za minulostí.

Na každé dovolené si najdu čas a některé výlety směřují za pohanskou minulostí naší země. Minulé léto jsme trávili u kámoše na chatě ležící v Údolí Ticha na jihu Křivoklátska. Pár kilometrů na sever se nachází pověstmi opředený kopec Velíz.
Tato dominanta okolí musela přitahovat lidi od nepaměti a nejstarší psaná zmínka vypráví o knížeti Jaroslavovi, kterého zde přepadli a týrali Vršovci. Taky mohlo jít o určitou formu rituálu, který byl však přerušen pomocí věrného služebníka. Kníže zde dal za svou záchranu postavit r. 1003 kostel Sv. Jana Křtitele. Název Velíz, je velmi podobný jménu boha Velese o kterém víme, že je bůh podsvětí, magie, úrody a dobytka. Vodí duše do Návu, nebo k Veledubu. Na něm sedí pod Svarožicem, vedle své družky Živi, většinou nadurděný, drbe se mezi rohy a vystrkuje na odiv svou obrovskou červenou býčí ozdobu, plodivý kolík. Byl mu však tenhle kopec zasvěcen?
Asi od roku 2003 určitě.
Ač jsem navrhoval, pěší túru, museli jsme brát ohled na kámošovo caparty a tak se jelo auty.




Ač to zdálky nevypadalo, od vesnice začíná ostré stoupání. Na úzké asfaltce naštěstí zmizel zákaz vjezdu a v tu chvíli jsem byl rád, že si vezu pozadí. Menší děti by to opravdu nedali.
Pohodlně jsme se dostali až ke kostelu.




Přímo před hřbitovní zdí (na fotu za autem) leží odkryté základy probošství.



Zvláštní je umístění. Proč nestavěli přímo na vrchu, jako většinu církevních staveb? Tohle místo je přímo vystavené severozápadním větrům. Byl tehdy vrchol poznamenaný něčím, co nešlo s křesťanstvím dohromady? Nebo to bylo prakticky jen kvůli vodnímu zdroji?
Na kraji lesa nás navedla šipka, kam máme jít. Díky pohani. Široká stezka nás vedla na SSV. Proti vší logice nemíříme na hlavní vrchol, ale přes mělké sedlo tvořící podlouhlou plošinu.



Na konci klesá terén ke skalním výchozům a tam stojí v přítmí lesa… ON!



Vels - Veles - Volos
Vypadá fakt naštvaně. A tak zkouším kyvadlo. Nic moc. Ztotožňuji se s ním. Jen nám chybí rohy.



Mé děti si pohrály na skalkách a jdeme prozkoumat nejvyšší bod kopce. Při odchodu cítím brnění v konečcích prstů. No sláva, nacházím silový bod na kraji ohniště proti Velesovi, tam jsem ho nehledal. Tok jde přímo nahoru a tak dokud v něm nestojíte, necítíte ho. Teď se kyvadlo hezky točí.
Honem za rodinkou.



Malý průzkumníci, aneb chyť si své dítě.
Mrazíci vítězí a obsazují vrchol.





Až na tu malou plošinu, je okolí vrcholu zničeno těžbou kamene.
Tohle jsou nejspíš spáry po vylámání kamenných žil.














A co na závěr? "Já tedy nevím, ale na Kokoříně, měli aspoň pivo a párky."
Když už jsme nic nenašli, ani to v mapě slibované hradiště, využili jsme mobility a přemístili se do hospody, kde jsme se oddali pohanskému obžérství. V rámci pohanského vzdělání vám posílám toto.




Frostík