NOVINKY :
.
Kontaktní e-mail : mikyhorozumy@seznam.cz
Dopředu ovšem upozorňuji, že NEPOSKYTUJI MAGICKÉ SLUŽBY, ANI PORADENSTVÍ A NEBUDU NA PODOBNÉ ŽÁDOSTI REAGOVAT. Děkuji za pochopení - Miky. Usmívající se

Duben 2013

LOV KRUTIHLAVŮ

30. dubna 2013 v 7:30 | Miky |  JINÉ

Ozval se mi přítel ornitolog, jestli bych s ním nechtěl vyrazit na kroužkování ptáků. Objevil prý na našem tankodromu lokalitu s výskytem krutihlava a rád by nějakého chytil. Kdysi jsem byl členem Moravského ornitologického spolku a skoro všude jsem chodil s dalekohledem, ale u odchytu ptáků do sítí a jejich kroužkování jsem ještě nikdy nebyl, takže jsem kamarádovu nabídku hned nadšeně přijal.
Krutihlav je zvláštní pták. Veliký je asi jako vrabec, peří má zbarvené jako nějaká sova a lepkavý jazyk kterým chytá mravence a jiný hmyz má dlouhý jako strakapoud. Hnízdí v dutinách stromů, ale protože si je nedokáže sám vytesat usazuje se jenom tam, kde nějakou vhodnou dutinu najde. Pokud je takový příbytek již obsazen, neváhá odtud konkurenčního opeřence vyhnat a vyházet mu z jeho hnízda nevysezená vajíčka, nebo dokonce již vylíhlá mláďata. Nejzajímavější je ovšem krutihlavovo chování, když se cítí ohrožen. Tehdy tento pták roztáhne ocas do vějířku, svěsí křídla a zlověstně kroutí očima a hlavou. Občas to ještě doprovází výhružným syčením. Tyto prapodivné tance, které mají za úkol protivníka zmást nebo zastrašit, daly krutihlavovi i jeho české, latinské a německé jméno. Krutihlava jsem viděl pouze jedinkrát v životě a to, když jsem ho našel ležet mrtvého na cestě v Turoveckém lese. Nyní, když jsem dostal šanci ho vidět živého a zblízka, neváhal jsem. Ačkoli byl všední den vzal jsem sebou i našeho Honzíka, protože lepší vzdělávací akci si ani nedovedu představit.
Sraz jsme měli včera v sedm hodin ráno u klokotného kláštera. Náš kamarád měl ale trochu zpoždění, protože doma zapomněl odchytové sítě a vracel se pro ně. Pokud by bylo jasno a slunečno, mohlo by nám zpoždění zhatit lov, protože v jasném světle jsou sítě vidět a ptáci se jim vyhnou. Včera bylo ale celý den pod mrakem, takže se z toho nestřílelo. Nejdříve jsme si celý tankodrom společně prošli. Byla to paráda vidět po delší době všechna ta známá místa a sledovat probouzející se jarní přírodu. Keře a stromy se zelenaly, ptáci zpívali a nám bylo fajn.













Když jsme došli na místo, kde náš kamarád před nedávnem slyšel hlasy krutihlavů, shodili jsme ze zad batohy a začali jsme chystat sítě. Viděl jsem je prvně v životě a žasnul jsem nad tím jak jsou jemné a přitom pevné. Občas se do nich zamotala nějaká větvička a při její odstraňování kupodivu pokaždé povolilo dřevo, ale vlákno zůstalo celé.















Kamarád měl na mobilu nahraný krutihlavův zpěv a jen co ho poprvé na zkoušku pustil, přilétl na nedaleký strom živý pták a začal odpovídat. Nechali jsme mobil vyhrávat pod sítí a odešli jsme na jiné místo postavit druhou síť. Když jsme měli hotovo a šli jsme tu první zkontrolovat, už v ní jeden krutihlav vysel.










Krutihlav obecný.







O kus dál se v síti třepotal poměrně běžný, ale taky krásný budníček větší. Kámoš pak oba opeřence prohlédl, změřil a okroužkoval. Než jsme krutihlava vypustili, směl jsem si ho chvilku podržet v ruce. Byla to nádhera! Cítil jsem jeho teplé tělíčko a snad i tlukot srdce. Byl jsem z toho nadšenej.





Budníček větší.





























Odchyt ptactva mě vážně dostal. V pauzách mezi kontrolami sítí jsme sebou flákli do měkké trávy a jen tak jsme leželi a odpočívali. Tomu říkám prácička! V krátkém čase, který jsme zde strávili se nám podařili chytit a okroužkovat ještě dalšího krutihlava a dalšího budníčka a pak taky asi slavíka, který nám ulítl dříve, než se nám ho podařilo spolehlivě určit.
Na zpáteční cestě jsme v tůňkách nachytali několik žab. Náš kámoš, který kouká většinou do korun stromů a ne do louží, si přál vidět nějakého čolka. Čolci jsou ale potvory malinkaté a je těžké je objevit. Honzík se ale pochlapil a jednoho pro našeho přítele našel a chytil.





Čolek obecný.



Bylo to fajn dopoledne a někdy si to určitě zopakujeme. Jen tak to ale nebude, náš kamarád totiž odjíždí na dva měsíce sledovat pěnice vlašské na Jižní Moravu.



.

PÍSMO STARÝCH SLOVANŮ? 2.

23. dubna 2013 v 9:22 | Miky |  JINÉ
Před časem jsem na svém blogu zveřejnil článek PÍSMO STARÝCH SLOVANŮ? Reagoval jsem v něm na informace o tzv. Venedském/Venetském písmu, které jsem vyčetl z knihy Češi od Evy Vutkové. Autorka ve své knize rozvíjí teorii slovinského badatele Mateje Bora a toto písmo představuje jako slovanské. Protože jsem ale už o starých Slovanech pár knih přečetl, ale žádná z nich Venetské písmo v souvislosti s nimi nezmiňovala, připadalo mi to celé jako naprostý nesmysl a Evu Vutkovou jsem v podstatě obvinil z fantazírování. V komentářích pod článkem mě potom Milada1 upozornila, že Venetské písmo opravdu existuje, že se v něm našlo asi 200 nápisů na různých materiálech a doporučila mi, abych si přečetl nějaké knihy o historii a druzích písem. To jsem teď, takřka po půl roce konečně udělal a musím se tímto paní Evě Vutkové omluvit. Z půjčených knih jsem se dozvěděl, že Venetské písmo nejenže existuje, ale stalo se také vedle písma Raetského největším inspiračním zdrojem pro germánské Runy. Kmeny Venetů a Raetů sídlily v alpské oblasti na severu Itálie a právě zde se pravděpodobně Germáni poprvé s tímto písmem setkali. Jen o kousek vedle v jihorakouském Negau byla totiž nalezena bronzová helma na které je jednou z variant severoitalských písem vyryt v germánském jazyce nápis Harigasti Teiwa, který se obrací k bohu Teiwazovi/Tyrovi. Důkaz je to nepřímý, ale důležitější je, že při bližším zkoumání lze prakticky všechny Runy odvodit z Venetské, Raetské, popřípadě Etruské, Latinské či Řecké abecedy.


Tabulka, která ukazuje možné inspirační zdroje germánských Run.



Vraťme se ale k ještě přímo k písmu Venetskému. Můžeme ho skutečně označit za písmo slovanské? Tady musím říct, že jen velmi těžko. Venetština z dochovaných nápisů se žádnému slovanskému jazyku nepodobá. Má naopak velice blízko k latině, což je ostatně v oblasti severní Itálie logické. Veneti z alpské oblasti se patrně od balto-karpatských Venetů, u nichž je slavinita více než pravděpodobná, v mnohém lišili. Shoda jmen obou kmenů je buď zcela náhodná, anebo (a to je pravděpodobnější) byli alpští Veneti odštěpkem původního slovanského kmene, který byl ovšem v době vzniku písma v italickém prostředí již zcela asimilován. A to jsou ty důvody proč zmínku o Venetském písmu takřka v žádné knize o Slovanech nenalezneme. I kdybychom připustili, že alpští Veneti byli Slované jak řemen, což je silně nepravděpodobné, nebylo by možné považovat Venetské písmo za všeslovanské, protože se s ním jinde než na severu Itálie nesetkáme.


Na této mapce je dobře vidět, jak keltská expanze rozdělila baltsko-karpatské Venety od Venetů v severní Itálii.





Venetský nápis na náhrobní stéle. Nápis se čte zprava doleva a zní : PUPONEI EGO RAKOI EKUPETARIS tj. "Já jsem hrobka Pupona Raka".




Raetské písmo na kouscích parohu. Předměty pocházejí ze svatyně, kde Raetové obětovali svým bohům části svých úlovků. Nápisy vesměs vypovídají o tom, kdo předmět božstvu daroval.





Zdroj : Tabulka s Runami, tabulka s Venetským písmem a mapka z knihy Encyklopedie písem světa - Lubor Mojdl / Libri 2005. Fotografie s ukázkami Venetského a Raetského písma z knihy Národy starověké Itálie, jejich jazyky a písma - Daniela Urbanová, Václav Blažek /Host 2008.

KAŽDÝ MÁME SVOU VLASTNÍ VERZI POHANSTVÍ

14. dubna 2013 v 11:04 | Miky |  ZAMYŠLENÍ

Evropské pohanství patří mezi přírodní, nebo chcete-li zemská náboženství, a proto není divu, že je tak rozmanité a pestré. Podobně jako nalezneme v přírodě ne jeden, ale mnoho druhů stromů, máme tu vedle sebe pohanství slovanské, keltské, germánské, řecké, římské atd., atd. Ale skutečnost je ještě barevnější. Pokud bychom zůstali u metafory stromů a přirovnali slovanské náboženství například k lípě, měli bychom zmínit, že existuje nejenom nejznámější lípa srdčitá, ale také lípa velkolistá, lípa řapíkatá, lípa plstnatá a jejich kříženci. Podobně nalezneme rozdíly mezi pohanstvím východních, západních nebo jižních Slovanů a to nemluvím o řadě místních odchylek, které bychom jistě zjistili v každé jednotlivé slovanské vsi. A zůstaneme-li ještě chvilku u přirovnání ke stromům, pak mi každý milovník přírody potvrdí, že co strom, to originál a nenašli bychom dvě lípy, byť téhož druhu, které by byly na chlup stejné. Proto se bude moje víra vždycky trochu lišit od víry Mysliče, Tomase, nebo Lindy Dragonari, přestože všichni věříme v ty samé germánské bohy.
Je dobré si uvědomit, že tato různorodost není zdaleka jen důsledkem násilné christianizace a rozbití starých tradic, ale byla tady vždycky, dávno před nástupem křesťanství. Různorodost je pro pohanská náboženství přirozená a naprosto typická. Nedávno jsem pročítal knihu o kultuře přírodního národa Laponců (Sámů), který žije rozprostřen v severních oblastech Norska, Švédska, Finska a Ruska. Laponců není mnoho, přesné sčítání je nemožné, ale nejoptimističtější odhad mluví o 100 tisících lidech. U takto malého národa bychom možná očekávali kulturní jednotu. Skutečnost je ale taková, že i Laponců nalezneme řadu krajových a místních odlišností a to jak ve způsobu života, tak v oblasti náboženských představ. Ačkoli máme zažitou představu Laponce, jako kočovného pastevce sobů, existují také Laponci rybáři a Laponci lovci. Původní sámské náboženství je animistické a obrací se k duchům zvířat, míst a předků, ale obsahuje i tzv. vyšší mytologii s panteonem atmosférických bohů. Nejvyšším bohem tohoto panteonu je Radien, známý též jako Veraldenrandien nebo Veraldenolmai. Ve východních Lappmarkách mu říkali také Ukko nebo Tiermes. Radien je vládcem světa, ovlivňuje počasí, sedí na bílém oblaku a na zádech má vak plný šípů a blesků. Na jednotlivých místech se však představy o tomto bohu od sebe navzájem více, či méně liší. U některých Laponců se jeho postava a působnost dokonce rozdělila mezi dvě bytosti a máme tu tak vedle sebe boha Veraldenolmaie a Horagallese, přičemž Horagalles je typický hromovládce s kladivem, který se už značně podobá skandinávskému Thorovi. Pak tu máme například boha Bieggolmaie, který je všude uctíván jako vládce větru, ale na pobřeží Finnmarky mu přičítají také vládu nad mořem a rybami. Nebudu sámský panteon dále rozebírat, protože to není důležité. Chtěl jsem pouze na těchto několika příkladech ukázat, že Wódan jak ho znám já, se může v některých aspektech lišit od Wódana, jak ho zná třeba Tomas a přitom se nic zásadního neděje. Snaha o naprostou jednotu a uniformitu, byť v rámci jednoho konkrétního pohanského proudu, by byla mylná a neodpovídala by ani skutečné podobě náboženství našich předků, ani prosté lidské přirozeností. Navíc by byla taková snaha stejně marná. Dokonce i křesťané, kteří by byli tak rádi jednotnými, protože "pravda je přeci jen jedna" nakonec vytvořili desítky a možná i stovky denominací a proudů, které se často nedokážou shodnout ani na základních věcech. Z vlastní zkušenosti pak mohu potvrdit, že i v rámci jediné církve a dokonce jediného kostela, nebo sboru má každý z farníků stejně svou vlastní verzi víry. Oficiálně se to netrpí, ale fakticky to tak prostě je, protože to je přirozené a přirozenost se nedá úplně zadusit.
Jako pohan se cítím svobodně. Necítím vinu, když se moje pojetí pohanství liší od pojetí, které je blízké například Wolosovi, nebo jiným mým pohanským přátelům a nemám tendenci své vlastní pojetí komukoli přizpůsobovat. Vážím si jiných náhledů. Některé jsou mi inspirací, jiné prostě nemohu přijmout, ale v zásadě to vnímám tak, že to, čemu věří druzí a jak svou víru praktikují, není moje starost. Moje starost je být věrný svému svědomí a svým bohům. Necítím úkol někoho misionařit a sám se také nikým zmisionařit nenechám.



OHNĚ NA KOPCÍCH

4. dubna 2013 v 9:10 | Frostík |  CIZÍ PEŘÍ

Už se stává pravidlem, že někdy okolo Ostary se účastním akce, která má blízko k historii a pohanství. Jde o "Keltský telegraf". Ten je založen na myšlence dálkové komunikace našich předků. Autenticitu tu nehledejte, ani nemá smysl se pitvat v názvu, který je však výstižný a nevysvětlující. Jde o posílání signálu na určitou vzdálenost netechnickými prostředky. Nejefektivnější se jeví oheň. Ve dne to bylo kouřem a v noci světlem. Na obsluze, která toto obstarávala, záviselo bezpečí sídlištní enklávy. Zakladatelé Keltského telegrafu vyloučili kouř, neb v naší krajině je dost průmyslových zdrojů a kde ne, láká hasiče k akci. Problém s viditelností a s přílišnou vzdáleností některých signálních míst, je řešen použitím ohňostrojových raket a signálních světlic. Při prvním ročníku jsem pozoroval oheň na Hradištní hoře ze vzdálenosti 27 km a musel jsem si vzít dalekohled, abych tu malou oranžovou bludičku vůbec viděl.
Signální síť je rok od roku hustější, rozvětvenější a letos překročila i hranice s Německem. My jsme nejjižnější česká větev přijímací signál z hory Kleť. (1084m/m) Naše stanoviště je na Hradištním vrchu u Kaplice (780m/m) v pozůstatcích pevnosti z doby bronzové, která ovládala blízkou obchodní stezku. Nejbližší keltské nálezy pochází z Kaplice (cca 4km) a tak mohlo opravdu sloužit toto místo k tomuto účelu.
Co mě a ostatní ze všech těch míst po naší republice však nejvíc na této akci bere?
Určitě ten pocit sounáležitosti. Je nás hodně co nelení a vylezou na kopec, kde u ohně se stejně smýšlejícími přáteli čekají na malinký barevný květ ohňostroje. Cítíte ten záblesk minulosti a propojenost s lidmi, kteří tu stáli před stoletími, možná i tisíciletími.

V sobotu 23.3. po prací naplněném dni jsem dorazil do obce Hradiště. Za hospodou u posledních domů zástavby vidím Jima, jak tahá bágl a zásoby ze své dodávky. Vysvětluje mi, že někdo rozjezdil už tak rozbahněnou cestu. "To vyjedu!" frajeřím, "Hoď sem věci a sedej". Kašpar s námi šplhá a občas opouští cestu a nebezpečně se tlačí k tarasu. Moje SUVéčko to zvládlo, což dosvědčuje bahno na střeše. Jim je vysmátej, že to nemusel jít pěšky. Ač je Jírova louka krytá ze tří stran, je tu kosa. Pár stupňů nad nulou a mraky po obloze nás vítají. Obleču se do svého jako "keltského"pláště a upaluju do týpka.








Na přivítanou zkoušíme nová nerozbitná štamprdlata "La Cross" co Zbyňa zrecykloval z tomatovek.






Teď už čekáme na ostatní a na tmu.






Při kontrole nekeltské kukuřice jsem si neodpustil, si zapózovat.






Setmělo se a vyjasnilo, jsou vidět i hvězdy: " U Taranise, to je zima!"






"Takováhle je tam kláda."







Náš počet dosáhl desítky a nastal čas pro výstup na stanoviště. Už hezky mrzne, když zdoláváme strmé úbočí kopce, přesto než dosáhneme vrcholové plošiny, teče z nás pot. Oceňuji svůj oštěp, jehož ratiště slouží jako opěrná hůl v kamenitém terénu. Lesní svážnice přetíná starou hradbu rozpadlou v znatelný val a my vstupujeme na plochu hradiště. Oproti minulému roku, kdy jsme byli na svahu pod hradbou, se přesouváme na korunu severní hradby nad skálou. Je zde obrovský průsek směřující k hoře Kleť, díky výšce vidíme nad stromy Chlumskou horu (656m/m) a skrz horní větve smrků na východě prosvítá světlo rozhledny na Slabošovce (624m/m) u Besednice.
Jíra kontroluje azimuty nově vzniklých stanovišť a Zbyňa hledá známky přítomnosti tzv. Čertů. (obsluhy stanovišť)





Teplota klesá a tak rozděláváme oheň.






Poslední kontrola rozvrhu časů a pokus o zvukovou signalizaci.






Pak to vypuklo. Vidíme malý signál z Kletě. Je krásně vidět jen očima. Kupodivu na Horním Háji (739 m/m) vylétá signální světlice, ač byly domluveny dvouminutové přestávky mezi signály. My střílíme přesně na čas.






Dvě minuty po nás jsou vidět světlice z Chlumské hory a po nich na čas zasvítí rachejtle kulové pumy přesně nad smrky ve směru od Slabošovky. Jíra navazuje mobilem kontakt s ostatními čerty a potvrzuje viditelnost jejich signálů. Ač je letos zima, vyjasněné počasí nám přeje. Zkouším fotit přes oheň výhled do kraje, ale lze jen rozpoznat Kaplice nádraží.






Nechali jsme oheň dohořet a sešli dolů přímou cestou do tepla Týpý. Pak už se jen pilo, hodovalo a kdo tam nespal, odjel do tepla domova. Tři drsňáci přežili mrazivou noc pouze za pomoci alkoholu.






Tento ročník Keltského telegrafu se velmi vydařil. Les neshořel, nikdo neumrzl, ani se nezmrzačil. Při vysoké viditelnosti jsme mohli sledovat postupné přemisťování světelného signálu z místa na místo. Myslím, že tato akce byla hezkým zážitkem pro všechny zúčastněné a doufám, že budou přibývat čertů a s nimi dalších míst v krajině, kde vzplanou ohně, a bude se vyhlížet objevení signálního světla.

Frostík