NOVINKY :
.
Kontaktní e-mail : mikyhorozumy@seznam.cz
Dopředu ovšem upozorňuji, že NEPOSKYTUJI MAGICKÉ SLUŽBY, ANI PORADENSTVÍ A NEBUDU NA PODOBNÉ ŽÁDOSTI REAGOVAT. Děkuji za pochopení - Miky. Usmívající se

Květen 2013

TAJEMSTVÍ VÝRAZU ERILAR

29. května 2013 v 12:41 | Miky |  ZAMYŠLENÍ






Ze setkání ve Sluneční Zátoce jsem si kromě mnoha zážitků přivezl také knihu Runy - dějiny, dešifrace, výklad od L.M.Enoksena, kterou mi půjčil soukmenovec Myslič. Tomas, který měl knihu zapůjčenou přede mnou, o ní prohlásil, že je to nejlepší kniha o Runách , kterou četl. Autor se totiž zdržuje jakéhokoli esoterického výkladu a zkoumá Runy čistě vědecky. Dozvíte se tak, jak se runové písmo vyvíjelo, jak se jednotlivé znaky v průběhu času měnily, a jak je správně číst. Kromě jiného jsem se v této knize také konečně dozvěděl něco konkrétního o záhadném výrazu "Erila", který se vyskytuje v mnoha dochovaných runových nápisech a na který mě nedávno upozornila Catalessi.
Výraz, o kterém je řeč, se v nápisech objevuje v podobě ekerilaR. Začátek tohoto sousloví "ek", znamená ve staroseverštině "já" a odpovídá gótskému výrazu "ik", anebo třeba dnešnímu německému výrazu "ich". Velké "R"(Runa Algiz) v závěru sousloví je obvyklou severskou koncovkou u podstatných jmen. Zbývá nám tedy dešifrovat samotný výraz "Erila", což ovšem není nikterak jednoduché. Výraz se vyskytuje obvykle na začátku runového nápisu a označuje se jím samotný jeho pisatel. Například : "Já, Erilar, kouzel znalý se zvu." nebo : "Já, Erilar, jsem psal tyto Runy." Co tedy pojem Erila znamená? V zásadě existují tři možné teorie. Ta první říká, že výraz Erila je odvozen od jména germánského kmene Eruli (Heruli). Někteří badatelé se totiž domnívají, že runové písmo vytvořil právě tento kmen a jeho příslušníci pak znalost Run, rozšířili po celém germánském světě. Pojem Erila by potom mohl označovat přímo některého z Herulů, nebo příslušníka jiného kmene, který se znalostí Run obdržel i čestný titul runových zasvěcenců "Erila". Tato teorie má ovšem trhliny, neboť kmen Herulů se v období největšího rozmachu runového písma ve Skandinávii, tedy mezi roky 200 - 500 po Kr. na tomto území vůbec nenacházel.
Druhá teorie říká, že pojem Erila souvisí s anglosaským výrazem Earl, či skandinávským Jarl, kterým byli titulováni kmenoví náčelníci a králové. V Eddách se ostatně dočteme, že znalost Run byla jednou z dovedností, kterou bůh Heimdall předal svému lidskému synovi s aristokratickými rysy, Jarlovi. Z mnohých ság se potom dozvídáme, že umění číst a psát Runy k výbavě správného Jarla opravdu patřilo. Že by ovšem sám Jarl vlastnoručně tesal runové nápisy? To se mi nezdá. Na to měl určitě své lidi. A s tím souvisí teorie číslo tři.
Podle této varianty slovo Erila nesouvisí ani s kmenem Herulů, ani s Jarly, ale je samostatným výrazem, označujícím prostě znalce Run a výrobce runových nápisů.
Která z těchto tří teorií je ta správná? Těžko říct. Můžete v podstatě uvěřit jakékoli z nich, anebo vymyslet další, ale jednoznačného důkazu se dnes už pravděpodobně nedočkáme.


Násada kopí z Kragehulu.


Nápis na kopí začíná výrazem Ekerilar. Třetí a čtvrtý runový znak je spojený. Podobně je spojený i znak sedmý a osmý.



Runový kámen z Järsbergu.



Slovo Waritu, které je příbuzné s anglickým slovem Write, se u paty kamene otáčí a Runy mění směr.



Runový amulet z Lindholmenu. Také zde se setkáváme s výrazem Ekerilar, který je v tomto případě psán zprava doleva (viz.obrázek v úvodu článku).

PÍSECKÉ SETKÁNÍ S MOHYLOVÝMI KULTURAMI

24. května 2013 v 9:21 | Miky |  JINÉ


Jižní a jihozápadní Čechy bývají občas v literatuře označovány jako tzv. Země mohylového lidu. V celé této oblasti je totiž roztroušena řada starých mohylových pohřebišť, která zde vznikala již v době bronzové, dále v době železné a naposledy v době, kdy tuto krajinu osídlili Slované. Jsem pohan a zároveň rodák z Tábora a tak není divu, že mohylová pohřebiště jsou častým cílem mých výprav do okolí. Když jsme s rodinou o minulém víkendu vyrazili do Písku, abychom se podívali na pískové sochy, které tu v rámci festivalu Cipískoviště vyrostly na nábřeží Otavy, nenapadlo mě, že jednu mohylu uvidím přímo ve městě kousek od kostela. Při nedávné rekonstrukci dlažby (r.2008-2009) se totiž zjistilo, že středověké město bylo založeno přímo na mohylovém pohřebišti ze střední doby bronzové. Rozpadlá kamenná komora jedné z mohyl byla po obnově dlažby zakonzervována a zasklena a návštěvníci Písku si ji i s kopiemi bronzových nálezů mohou přímo na náměstíčku prohlédnout.











Spoustu dalších mohylových i jiných nálezů je potom k vidění v městském muzeu. Například doba bronzová :


















Doba železná :




















Potěšila mě i ukázka hliněných ozdob z Halštatské svatyně na Burkováku, kterou jsem už několikrát navštívil.






Svoje zastoupení tu mají i Keltové :














Také Germáni :











A nakonec Slované :














A na závěr přidávám ještě tři snímky krásného modelu mohylového pohřbu z muzea v Týně nad Vltavou :







.

O ČERTOVÝCH KAMENECH

19. května 2013 v 10:58 | Miky |  POSVÁTNÁ MÍSTA

Včera jsme s Maruškou, Honzíkem a mými rodiči navštívili město Písek. Jeli jsme se mrknout na sochy z písku, které se zde každým rokem touto dobou staví na nábřeží Otavy v rámci místního festivalu Cipískoviště. Kromě toho jsme tu navštívili Prácheňské muzeum, které všem vřele doporučuji. Já byl samozřejmě nadšen hlavně z expozice Pravěk a doba slovanská, kde je k vidění hodně nálezů z jihočeských mohyl od doby bronzové až po ty Slovany. V muzeu je ale spoustu jiných zajímavých věcí, třeba ten koutní hrnec z mého předchozího příspěvku. Koupil jsem si zde také katalog k výstavě Poslední Germáni v Čechách z r.2007 a v místním knihkupectví jsem narazil na super knížečku o Čertových kamenech na Blatensku.




Knížka obsahuje popis a fotografie 22 kamenů s miskami, viklanů a přírodních dolmenů, které se v okolí Blatné nacházejí. Je v ní i mapka, kde lze který balvan najít, takže máme zase po čem pátrat. Mnoho z těch dvaadvaceti balvanů má název související s čertem ; čertův balvan, čertův kámen, čertovo kopyto, čertův náramek, čertův cestovní vak, čertova brána a čertův ranec. Jiné kameny rohatce v názvu nemají, ale místní pověst je s čertem přeci váže. Například kámen Šlapátka, ve kterém jsou údajně otištěny chodidla Panny Marie. Světice prý na balvanu stála právě ve chvíli, když vzdorovala čertu.
Zajímavé je že podobné čertovy kameny i podobné pověsti, které se k nim vážou najdeme snad po celé Evropě. V Německu se jim říká Taufelsteine v Rusku Чертов камень a v Polsku Diabelski Kamień. Všiml jsem si, že katoličtí Poláci své čertovy kameny rádi pacifikují znamením kříže (viz.obr.).



Jeden z polských čertových kamenů.


Ještě zajímavější je, že na Litvě jsou tyto kameny nazývány Velniasovými (pohanský bůh příbuzný našemu Velesovi a germánskému Wotanovi) a kamenné misky, které na těchto balvanech bývají nazývají Velnio pédos, tedy Velniasovy stopy. O těchto miskách toho už bylo napsáno mnoho. Obrozenci 19.století v čertových kamenech s nadšením spatřovali stará pohanská obětiště a v kamenných miskách nádoby do kterých byla zachycována obětní krev. 20.století pak odmítlo tyto hypotézy jako archeologický romantismus. Hlavním argumentem tehdy bylo, že misky nejsou vyhloubené uměle, ale vznikly přirozenou přírodní cestou. Archeolog a etnolog Lubor Niederle k tomu ovšem zcela správně poznamenává : Pravda bude asi uprostřed. Že valná, ba snad největší část těchto mís povstala přirozeným způsobem, o tom není pochyby. To však jistě neznačí, že by člověk nemohl i přirozeně utvořené mísy užíti ke svým účelům. Vědec a archeolog obvykle nepřizná žádnému kameni kultovní funkci, pokud není podepřena nějakým nálezem z jeho bezprostřední blízkosti, a mnohdy ani tehdy ne. Já si naopak myslím, že jen málokterý z těch mísových kamenů unikl pozornosti našich předků a kultovní funkci neplnil. A pokud jí neplnil kdysi, není důvod aby ji neplnil dnes.
V Čechách je takových kamenů mnoho a to nejenom na Blatensku. Několik jsem jich už navštívil a pokaždé to byl silný zážitek. V některých mísách už jsem své oběti nechal. Naposledy jsem navštívil před týdnem Čertův kámen u Melechova, loni skalku zvanou Čertovka u Humpolce a ještě před tím např. Čertovo břemeno u Cunkova, nebo Čertovy kanapíčka u Níkovic. Už se těším až budu prolézat okolí Blatné.















.

PODOBNOST ČISTĚ NÁHODNÁ ?

18. května 2013 v 23:02 | Miky |  JINÉ


Na prvním obrázku je jedno ze známých novodobých zobrazení světového stromu Yggdrasillu. Podle severských mýtů jeho listí spásají jeleni Dain, Dvalin, Duneyr a Duratro. Jeleny u stromu světa vidíme i na slovanském opaskovém nákončí nalezeném v Mikulčicích. Tentýž motiv jsem dnes viděl i na koutním hrnci v Prácheňském muzeu v Písku.
Pro ty, kdo to neví : Koutní hrnec je speciální nádoba, ve které se nosila strava (hlavně polévka) šestinedělkám do kouta. Kout, bývalo plachtou oddělené místo ve světnici, kde přebývala rodička se svým miminkem. Pouze v koutě byla žena s dítětem chráněna proti nemocem a zlým duchům. Koutní plachta, která prostor vymezovala bývala zdobena vyšitými magickými symboly, později se na ní připichovaly svaté obrázky apod.

NÁVRAT ZE SLUNEČNÍ ZÁTOKY

12. května 2013 v 18:06 | Miky |  JINÉ
Před několika hodinami jsem se vrátil ze Sluneční Zátoky, kde od pátku 10.5. do neděle 12.5. probíhal druhý ročník setkání pořádaného Pohanským kruhem. Podobně jako loni se ani letos ve Sluneční Zátoce slunce moc neukazovalo a účastníci museli v pátek i sobotu vzdorovat deštivému počasí. Přesto jsme s Frostíkem a Fíbou v pátek zvládli, po asi hodinovém chození a promokání v lese, objevit Čertův kámen s parádními "obětními" mísami a v sobotu s hrstkou šesti statečných vystoupat na pověstmi opředenou horu Melechov.
Více se toho ode mě dnes už nedozvíte. Myslič mě totiž poprosil, abych sepsal reportáž o setkání v Zátoce pro web Pohanského Kruhu a mě se nechce psát totéž dvakrát. Ten, kdo by chtěl tedy vědět o setkání víc, bude si muset ještě chvilku počkat. Až bude článek sepsán a zveřejněn, dám vám zde na blogu vědět.





.

ÚVAHY O SLOVANSKÉ BOHYNI MORANĚ

6. května 2013 v 10:31 | Miky |  ZAMYŠLENÍ

Hned na úvod misím říct, že se v tomto článku nevyhnu několika spekulacím a budu možná spojovat nespojitelné. Nejsem ovšem profesionální etnograf, a tak si mohu nějaké málo podložené domněnky dovolit.
První spekulace se skrývá již v samotném názvu článku, protože neexistuje žádný jasný doklad o tom, že by staří Slované skutečně nějakou bohyni jménem Morana uctívali. V nejstarších historických záznamech, ze kterých pochází zprávy o Perunovi, Velesovi, Svarogovi a spol., se jméno Morany nevyskytuje. Zmínky polského kronikáře Jana Dlugosze z 15.stol., a českého kronikáře Václava Hájka z Libočan ze století šestnáctého, kteří o Moraně jako o bohyni hovoří, nejsou díky pozdní dataci vědeckou obcí, přijímány jako průkazné.
Jediné, co tedy spolehlivě víme, je to, že v západoslovanském prostředí je odnepaměti v jarním období vykonáván obřad známý, jako "Vynášení smrti." První písemná zmínka pochází z roku 1366, kdy byla tato zvyklost zakázána církevní synodou. Dobře zažitý a široce praktikovaný zvyk je však jistě mnohem starší a jeho kořeny leží v pohanských časech. To je ostatně i důvod, proč byl církví opakovaně zakazován. Dříve byl obřad patrně vázán na čas jarní rovnodennosti, s nástupem křesťanství se začal praktikovat v tzv. Smrtnou neděli, tedy 14. Dnů před Velikonocemi.
Ústřední postavou tohoto jarního zvyku byla slaměná figurína zvaná Morana, Morena, Mořena, Mařena, Marzana, ale také Smrtholka či Kostroma. Figuru, upevněnou na tyči, navlečenou do ženských šatů a ozdobenou náhrdelníky z vyfouklých vajec, nebo prázdných šnečích ulit, vynášeli obyvatelé vsí a měst ve velkém průvodu za obec a zde ji obřadně zlikvidovali. Někde se ke kamenovala a tloukla holemi, ale nejčastěji se zapálila a vhodila do potoka nebo do řeky a nechala se jejím proudem odnést. Lidová tradice nám k tomuto zvyku zanechala celou řadu obřadních písní, např :

Nesem, nesem kyselo,
čtyry leta viselo,
na pátý rok spadlo,
jak spadlo, hned zvjadlo.
Smrť, smrť ukrutná
kyselico nechutná;
kyselicu zíme
a smrť utopíme.




Z místa likvidace Mořeny se odcházelo kvapně, někdy se i utíkalo a nikdo se neotáčel. Tradovalo se, že ten, kdo by ve zmatku zakopl a zůstal pozadu, zemře.
Potom se nazdobil a opentlil mladý zelený stromek a vesničané si přinášeli do obce "Nové léto." Lidé přitom zpívaly rozličné písně, např :

Smrt nesem ze vsi,
nový líto do vsi:
buďte páni veselí,
s červenými vejci,
s žlutými mazanci.
Jakej je to mazanec,
bez koření, bez vajec.
Buďte páni veselí,
na tu smrtnou neděli:
smrt jsme Vám odnesli,
nové léto přinesli.
Vítej líto líbezné,
obilíčko zelené!"


Nebo :

Smrt plave po vodě,
nový líto k nám jede,
s červenými vejci žlutými mazanci.
Buďte páni veselí,
na smrtnou neděli.
Smrt jsme vám odnesly,
nové léto přinesly.
Líto, nový líto, co jsi nám přineslo?
Mnoho dobrého,
kvítí pěkného, modrého, bílého a červeného.




Smysl celého rituálu je tedy celkem jasný. Mořena, nebo Smrtholka tu představuje nemoci, smrt a zimní období, se kterým se lidé vypořádávají a loučí a opentlený stromek je symbolem plodného teplého období, tedy léta.
Lidová tradice nám dále praví, že nové léto nám otevírá sv.Jiří.

"Smrtná neděla, kam ses poděla.
Děla jsem seděla, děla jsem seděla svatému Jiří,
aby mně otevřel do ráje dveři.
Svatý Jiří vstává, zem odmyká
aby tráva růstla, travička zelená,
růžička červená, fiala modrá."

Smrtná neděla, kdes klíče poděla?
Dala jsem je, dala, svatému Jiří.
Svatý Jiří vstal, pole odmykal,
všelijaké kvítí, až se pole svítí,
fiala modrá, růže červená.


Dále :

Velikonoc veliká, kdes tak dlouho byla,
u studánky u rudánky, ruce jsem si myla,
lístečkem, plístečkem jsem se utírala.
Svatý Jiří jede k nám,
po věnečku veze nám,
nám, nám, těm troubeckým pannám.


A ještě :

Smrtná neděle, kams klíče dala? Dala jsem je, dala Květné neděli.
Květná neděle, kams klíče dala? Dala jsem se, dala, Květným pondělkům.
Květný pondělku, kams klíče dal? Dal jsem já je, dal jsem, Zeleným čtvrtkům.
Zelený čtvrtku, kams klíče dal? Dal jsem je, dal, svatému Jiří.
Svatý Jiří vstal, zemi odmykal, aby tráva rostla, tráva zelená.


Říká se, že sv.Jiří zde vlastně nahrazuje původního slovanského boha plodnosti a jara (ekvivalent germánského Freye), který byl v Bělorusku znám jako Jarilo a v Pomoří, jako Jarovít. V jedné běloruské písni se zpívá :

Po světě širém Jarilo chodil, na poli žito rodil, lidem děti plodil.

A Jarovítův kněz prý při obřadech svého boha říkával :

"Já jsem tvůj bůh, jsem ten, který odívá pole obilím a lesy listím, v mé moci jsou plody luk a stromů, plodnost stád a vše, co slouží k užitku člověku. To vše daruji těm, kteří mě ctí, a odnímám těm, kteří se ode mě odvracejí."

Jestliže tedy svatý Jiří ve skutečnosti představuje boha jara a života, mohla by opravdu Morana představovat bohyni zimy a smrti, která mu spolu s klíči předává vládu nad Zemí.
Etymologové vysvětlují, že jméno Morana souvisí se slovanskými výrazy mřít, mořit a mor. Má-li Morana představovat bohyni smrti, není na tom ostatně nic divného. Ze stejného slovního základu prý ovšem také pochází výraz moře. Někteří to vysvětlují tak, že pro Slovany, kteří nikdy nebyli žádnými velkými mořeplavci, představovalo moře něco potencionálně nebezpečného, tedy místo, kde hrozí smrt. A teď si zaspekuluji a nabídnu vám jiné vysvětlení. V knize o Podkarpatské Rusi jsem totiž nedávno objevil dvě zaříkadla, která zdejší vesnické vědmy používaly na odčarování uhranutého novorozence. Obě jsou úžasná, ale vzhledem k jejich délce je teď nebudu celá přepisovat. Důležité je, že zaříkávačky zde posílaly nemoci do moře k jejich matce! V jednom z těch zaříkadel stojí :

"Nemoci, z jedení, ze spaní, ze zvracení, všeliké strachomety, ne tak vy dělejte, oj, vy se obraťte v moře. Tam baba zubatá, tam baba hrbatá, plece ji stiskněte a dítěti pokoj dejte! …"

A v tom druhém :

"… a poslala nemoci za vysokou horu, za červenou skálu, i v siné moře. Tam je jejich máma, tam jim dají práci, vodu přelívati, písek přesýpati. …"

Matka nemocí, zubatá, hrbatá … Nemohu se zbavit dojmu, že se tu mluví o Moraně a na mysl mi vyplouvá otázka; neříkáme moři moře právě proto, že je bájným sídlem bohyně Mořeny? A kam vlastně tečou všechny ty potoky a řeky, kam na jaře figuru Morany házíme? Do moře! Možná tímto způsobem vracíme bohyni do jejího pravého domova, odkud se k nám s příchodem zimy zase vrátí. Jsou to jen domněnky a spekulace? Asi ano, ale možná, možná na tom něco je.
A ještě něco zajímavého jsem v té knize o Podkarpatí objevil. Každý z vás už pravděpodobně někdy četl notoricky známý odstavec z Kosmovy kroniky o nástupu knížete Břetislava I. na trůn. Pro ty, kdo to přeci jen neznají ho ale odcituji :

…hned na počátku svého knížectví vzplanul velkou horlivostí pro křesťanské náboženství. Vyhnal ze země všechny čaroděje, hadače a věštce a rovněž dal pokácet a spálit i háje a stromy, které prostý lid na mnohých místech ctil. Tento dobrý kníže vymítil i další ohavnosti a bezbožné výmysly, aby se jim Boží lid v budoucnu neoddával. Vesničané, ještě napolo pohané, zachovávali totiž pověrečné zvyky: v době letnic, v úterý nebo ve středu přinášeli dary, u studánek zabíjeli oběti a obětovali zlým duchům, v lesích a na polích konali pohřby, oddávali se hrám, jež podle pohanského obřadu konali na odpočinutí duší na rozcestích a křižovatkách, a konečně rozpustile provozovali i bezbožné kratochvíle nad mrtvými, při nichž se škraboškami na tvářích volali prázdné stíny.

Vždycky mi vrtaly hlavou ty hry a bezbožné kratochvíle, které podle kronikáře provozovali staří Čechové nad mrtvými. V knize Podkarpatská Rus jsem narazil na svědectví etnografa A.Markuše, který popisuje zvyky, které se ve zdejším kraji prováděly, když někdo zemřel. Nejdříve prý dali pozůstalí mrtvému zazvonit. Navečer pak do jejich chalupy přišli sousedé, aby společně četli žaltář a modlili se. Potom následovala hostina, po které odešli všichni staří domů. Mládež ale zůstala a do pozdní noci, někdy až do rána hrála hry.
Jedna z popsaných her je velice zajímavá. Vybral se jeden člověk , který měl představovat smrt. Ostatní ho namazali bílou moukou, vyřezali mu z brambor zuby, zahalili ho do bílé plachty a dali mu do rukou dva pruty. Jeden mládenec pak vešel do domu a volal smrt. Druzí chlapci, se nejprve snaží smrt zadržovat, ale nakonec ji přece do chalupy pustí. Namaskovaná osoba prochází mezi přítomnými a švihá je pruty. Hra končí tím, že některý z mládenců vezme vědro vody a začne všechny polévat. Nejvíce to samozřejmě schytávala děvčata.
Když se nad tím zamyslíme, je to divná hra. Nemá vítězů ani poražených a víc než co jiného připomíná hru divadelní. Těžko říct o co v ní jde, ale švihání pruty a polévání vodou, dost připomíná jarní slovanské zvyky spojené s Velikonocemi. Tedy období, kdy se též za ves vynáší figura smrti. Když jsem ale ten text četl, ihned mi v hlavě naskakovala slova z Kosmovy kroniky o hrách nad mrtvými, při nichž se se škraboškami na tvářích volaly prázdné stíny.
Postava smrti je ve slovanském prostředí obvykle ženského pohlaví, je to ta baba zubatá, baba hrbatá z výše uvedeného zaříkadla. Etnograf Jan Souček, který prováděl výzkum v Moravských Kopanicích, říká :

"Jako smrt si představují Kopaničáři starší šedovlasou ženu, zahalenou od hlavy až k patě do šedého nebo bílého závoje. Není to zde tedy kostlivec a nemá rovněž žádný smrtící nástroj, jako např. kosu. Tato bytost je však prý charakteristická zvláštním pohledem, ze kterého naskakuje husí kůže. Tak mi ji aspoň líčila žena z Vápenic, která ji údajně sama dvakrát potkala. Vždy, když odcházela od domu, ve kterém právě někdo zemřel. Do obydlí se může dostat i tou nejmenší skulinou, nejčastěji však prý klíčovou dírkou. Člověka usmrtí tak, že jej obejme a zadusí."*

Poslední věta o klíčové dírce a dušení tak trochu spojuje postavu smrti s folklórní postavou Mory/Můry. A jsme zase u toho slovního kořene mor. Na stránkách Rodné víry jsem ještě narazil na zajímavou výpověď ženy z Makedonského Mariova :

"Od otce vím o bohu Perunovi a o bohyni Moreně. Bohyně Morena - lidi zabíjí. To, že se rodíme, nezpůsobuje bůh Perun, ale bůh Dajbog a bůh Dajbog nám dává a bůh Perun dává lidem růst a bohyně Morena lidi bere, to znamená, že umírají. A pak je svatý Aranďel zabíjí nožem, kopím. Pro dobytek byl bůh Perun, jen ten, jen ten, jiný ne. Otec tak říkával, že byl i pro lidi, a bůh Dajbog znamená, že dával lidi, a bůh Perun, aby rostl dobytek i lidé, a bohyně Morena je brala. Lidem se zjevovala čas od času, plakala, procházela se po vsích a po lukách. Prý tu zaplakala, a slyšeli ji v Prilepu. To znamená, že když zapláče v Prilepu, tady ji uslyšíme. Tady na kopcích stála, vysoko stála. A volala a ptala se: "Do kterého domu mám večer vstoupit, kam mám přijít?"**

Tuto výpověď zaznamenali etnografové během terénního výzkumu až v devadesátých letech 20.století, proto je dobré ptát se, zda je vůbec možné, aby až do této doby byla někde zachována nepřerušená pohanská tradice. Já o tom dost pochybuju, ale pověst o smrti, která pláče, obchází okolí a ptá se, kam může večer vstoupit, bude zřejmě původní.
Tolik tedy, k mým dnešním úvahám nad bohyní Moranou.


Slovanská obřadní maska nalezená v Novgorodu.





*Zemřelí v představách lidu na Moravských kopanicích / Jan Souček, Ústav lidového umění, Strážnice.
**Narodna mitologija na Makedoncite II. / Vražinovski, Tanas, Skopje-Prilep 1998.

HISTORIE MENHIRU U MILEVSKA

3. května 2013 v 9:49 | Miky |  POSVÁTNÁ MÍSTA



Menhir, který stojí v bukovém lese západním směrem od Milevska je už několik let jedním z mých oblíbených obřadních míst. Když jsem ho před lety objevil, ještě jsem netušil, že se v budoucnu setkám a spřátelím i s člověkem, který stojí za jeho znovuvztyčením. Nemluvím samozřejmě o nikom jiném, než o Pavlovi Bartlovi, věrném čtenáři mého blogu. Jelikož se v poslední době o původu tohoto kamene šíří různé dezinformace, poprosil jsem Pavla, zda-li by nám o jeho historii mohl něco říct.
O tom, kdo milevský menhir vztyčil poprvé nám není známo nic. I když nepochybuji, že Pavel nějakou svou teorii má. Kyvadlo ovšem není oficiálně uznaná vědecká metoda a tak nechme tyto soukromé poznatky stranou. Jisté však je, že kámen zde v minulosti opravdu stál. Naši dnešní stavitelé megalitů při své práci vycházeli z knihy Vývoj Milevska a okolí od pravěku až do r.1939, ve které autor ing. jaroslav Růžička píše toto : "V našem kraji stojí takový asi 2 m vysoký kámen nad židovským hřbitovem v lese nalevo od pěšiny do Držkrajova. Co ten kámen znamená, nevím. Snad se tu v době předkřesťanské něco stalo? Neboť pohanské obětní kameny, by byly asi od kláštěra všechny zničeny. A kdyby kámen označoval místo neštěstí z doby křesťanské, byl by na něm křížek. Odkopání země kolem něho neodkrylo nic"
Při pátrání v popsaných místech objevil pan Pavel Kozák kámen, který svou velikostí i tvarem odpovídal popisovanému menhiru. Pavel Bartl na ten okamžik vzpomíná takto : "Když Pavel Kozák tehdy ukázal na kámen - ten jeden, mezi ostatními - a bylo zjištěno, že chce postavit, jali jsme se odstraňovat mech, listí a hlínu, - a pak jsme našli vytesaný křížek cca 4x4 či 5x5cm. V tu chvíli mi bylo naprosto jasné, že ten Kozák tehdá vládne něčemu, čemu já jsem nevládnul - to přišlo až časem, - a že našel skutečně to, co jsme hledali, totiž povalený menhir. A že je to pro mě něco, na čem mohu stavět. K tomu mohu dodat, že od toho roku 1999 jsem postavil asi 5 dalších kamenů na kterých byl ten samý křížek plus mínus." A pak dodává : "Můj osobní názor je ten, že v těch dobách, kdy se horlilo proti pohanům a pohanství a káceli se menhiry a podobné artefakty, chodil někdo znalý věci krajinou a označoval ty padlé - pro věky příští !!! (Udělal bych dnes to samé!!!) Myslím si, že vždy byli jedinci znalí "věci"... Nebyl čas na holedbání se vědomostmi - byl čas útlumu. Díky označení já, chodící krajinou teď, vím, do jaké kategorie zařadit kámen, na kterém křížek najdu. A je to pro mne zároveň potvrzení že jsem byl přistrčen ke správnému kameni. Že jsem si to nevycucal z prstu..."
Křížek je žel bohům právě v té části kamene, která nyní spočívá v zemi. Pavel mi ale slíbil, že mi příležitostně ukáže podobný křížek na jiném kameni.
Z řad milevských starousedlíků nedávno padlo obvinění, že menhir na tomto místě nikdy nebyl, že byl dovezen odjinud a je to celé podvod a tak mi Pavel poslal unikátní snímky, na kterých je ještě ležící a odhrabávaný kámen vidět. Znovuvztyčení proběhlo ve dnech 1.8. a 30.8. 1999.