NOVINKY :
.
Kontaktní e-mail : mikyhorozumy@seznam.cz
Dopředu ovšem upozorňuji, že NEPOSKYTUJI MAGICKÉ SLUŽBY, ANI PORADENSTVÍ A NEBUDU NA PODOBNÉ ŽÁDOSTI REAGOVAT. Děkuji za pochopení - Miky. Usmívající se

Červen 2013

O ČARODĚJNICKÝCH PROCESECH A NAŠÍ RODINĚ

29. června 2013 v 8:09 | Miky |  ZAMYŠLENÍ
Nedávno jsem si půjčil knihu Čarodějnické příběhy od pana doktora Jindřicha Francka, který je ředitelem Státního archivu v Jičíně a léta se zabývá právními dějinami 16. - 18.století. Kniha obsahuje přepisy výpovědí mnoha lidí, kteří byli v průběhu těchto tří století u nás (v Čechách, na Moravě a ve Slezsku) souzeni pro čarodějnické delikty. Doufal jsem, že v těch výpovědích naleznu, nějaké staré bylinné recepty, nebo nějaké pěkné zaříkadlo, ale žel bohům, nic takového jsem v knize nenašel. Tedy, skoro nic. Abych byl spravedlivý tak na straně 171. je záznam z procesu, který proběhl v únoru roku 1732 a osmdesátiletá porodní bába Magdaléna Spurná z Nové Vsi na chudobínském panství v něm uvádí toto : "Vezu skákavá semínka, která se dostanou koupit od lidí z hor a namočím je na hodiny do svěcené vody, potom zloděj nemá pokoj a klid, pokud jsou semínka namočená a musí ukradený majetek zase vrátit zpět." Na otázku, jak ta semínka vypadají, odvětila, že rostou na vysokém stonku, mají krátké lusky, a jakmile se jich někdo dotkne, zrnka vyskočí. Podle tohoto popisu je zřejmé, že se jednalo o semínka netýkavky nedůtklivé. Tím je ovšem veškerý použitelný materiál z knihy vyčerpán.



Skvělé informace o čarodějnických procesech v našich zemích nalezneme ale hned v úvodní kapitole knihy, kterou sepsal Petr Kreuz. V tomto úvodu se například dozvíte, že Heinrich Kramer - Institoris, nechvalně proslulý autor inkvizitorské příručky Kladivo na čarodějnice, prožil poslední léta svého života na Moravě, kde roce 1505 zemřel a byl pohřben v Olomouci. Kramer u nás ovšem netrávil důchod, ale pracoval zde jako papežský inkvizitor a jeho snem bylo potření českých kacířů.
Další zajímavou informací z úvodu knihy je to, že zatím pravděpodobně největší průzkum dějin čarodějnických procesů provedlo tzv. SS-Hexensonderkommando zřízené již v roce 1935 Heinrichem Himmlerem. Toto komando pracovalo až do roku 1944 a podařilo se mu zpracovat veškerou dostupnou odbornou literaturu té doby a také historické materiály z více než 150 archivů jak na území Německa, tak částečně i v okupovaných zemích. Himmlerův tým, byl vlastně první vědeckou skupinou, která, aniž by se o to snažila, dokázala, že odhady o počtu obětí čarodějnických procesů, jsou značně nadsazené. Z celého rozsáhlého území, kde výzkum probíhal, dokázal tým nashromáždit údaje "jen" o 33 tisících souzených osobách. Dnešní vědci pak potvrzují, že počet obětí evropských čarodějnických procesů zřejmě o mnoho nepřekročil 100 tisíc. Je to samozřejmě stále hodně a nechci utrpení těch lidí vůbec zlehčovat, ale je dobré vědět, že počet 9 milionů obětí, který uvádí např. wiccan Raymond Buckland ve své Velké učebnici čarodějnictví a magie, je naprosto mylný.
V jednom televizním dokumentu, který se o SS-Hexensonderkommandu také zmiňoval, říkali, že Himmler byl celý odvázaný z toho, když mu jeho výzkumníci podali zprávu, že jedna z odsouzených čarodějnic se jmenovala Himmlerová. Nacisté totiž vnímaly tyto procesy jako "vyhlazovací program katolické církve proti germánským ženám". Himmler se proto přímo tetelil blahem při pomyšlení, že jedna z těchto germánských mučednic, by mohla být jeho předkem. Z tohoto úhlu pohledu jsem dopadl lépe než Himler, protože jsem v knize Jindřicha Francka našel hned tři osoby, které byly u nás souzeny za čarodějnictví a nesly moje příjmení Straka. V procesu z Velké Bíteše z roku 1576 to byla jmenovkyně mé dcery, tedy Anna Straková, která vyrobila jakousi očarovanou vodu a tou pak kropila zámecké schody v místech, kudy procházely panské chůvy. Straková chtěla, aby chůvy přišly o mléko a ona mohla za dobrý plat nastoupit na jejich místo. Kouzlo se zdařilo, ale následkem toho zemřelo i miminko a když všechno prasklo bylo zle.
Počátkem roku 1605 byl v Nyburce odsouzen k smrti další čarodějník s mým příjmením, Jiřík Straka, který pomocí špryclí z žebříku, na němž mučívali zločince a ženského lůžka (porodní placenty) očarovával koně. Apelační soud se tehdy kupodivu Jiříka zastal a můj jmenovec vyvázl pouze z úředním zápisem.
Dalším Strakou, který se společně s Janem Pražským a Janem Haláškem věnoval očarovávání koní byl Martin Straka ze Sedlice. Tahle partička byla vcelku drsná, protože ke svým kouzlům používala části těl z oběšenců. Kromě oběšencovy košile a uříznuté ruky, použili např. také uřezané oběšencovo varle, které usušili, rozemleli na prach a dávali žrát v chlebu klisnám, aby lépe zabřezly. Tohle bylo asi i na soudce moc a tak všechny tři, včetně mého jmenovce, odsoudil v roce1610 pardubický soud k trestu smrti stětím.
Zajímavé pro mě bylo zjištění, že příjmení Straka bylo zřejmě hojně používané už ve středověku a pak také to, že ta naše rodinka byla asi pěkná cháska.MrkajícíSmějící seSmějící se



.

ČERTŮV CESTOVNÍ VAK

28. června 2013 v 23:29 | Miky |  POSVÁTNÁ MÍSTA
Konečně jsem se dokopal k tomu, abych dal dohromady poslední slíbený díl seriálu o kamenech v okolí Kadova. Tentokrát společně navštívíme výraznou kamennou sestavu, které se tu říká Čertův cestovní vak.


Tato zvláštní hromada velkých balvanů leží na malém kopci nad vsí Slatinou a vztahuje se k ní pověst o dvou slatinských sousedech, kteří se hádali o pozemek. Každou noc vždy jeden nebo druhý z nich pousouval kamenný mezník do sousedova pole. Jednou se u mezníku dokonce setkali a řádně se servali. Jednomu z nich došla trpělivost a povolal si na pomoc čerta. Slíbil mu svou duši, pokud se mu povede zasadit mezník do sousedova pole tak hluboko, že s ním nikdo nehne a navíc mu ještě po poli rozhází balvany. Čert se zaradoval, jak lacino ziskal lidskou duši a odletěl do Brd, kde vylomil kus velké skály. Na zpáteční cestě, když zakokrhal kohout, se mu skála v jeho vaku rozlomila a jeden její kus mu vypadl u Kadova. Lidé tomu místu říkají Viklan. Zbytek čert vysypal na poli u Slatiny, a to právě na místě, které dnes známe jako Čertův cestovní vak. Sedláka, kerý se ďáblu upsal, pak našli lidé ráno mrtvého. Svýma stuhlýma rukama však stále objímal mezník.



Na fotce z roku 1899 je Čertův cestovní vak ještě v naprosto holé krajině bez stromů.





Dnes kameny pomalu zarůstají lesem.




































Malý kousek od cestovního vaku je přírodní dolmen zvaný Čertova brána. Takhle pěkně byla brána vidět ještě v roce 2011, když ji fotili autoři knihy Čertovy kameny na Blatensku.



A takhle zarostlá byla Čertova brána, když jsme ji fotili my.

















.

SLUNOVRAT NA GABRÉTĚ

23. června 2013 v 19:45 | Miky |  JINÉ
Před chvílí jsem se vrátil ze slunovratového setkání na Fíbově Gabrétě a hned za tepla se pouštím do reportáže z akce.
Sobotní dopoledne jsem si ještě musel odkroutit v práci, ale hned jak jsem splnil své pracovní povinnosti, zamířil jsem s batohem na vlakové nádraží. Tam mě čekalo nepříjemné překvapení v podobě ohromných davů lidí, které se tu tlačili před jakýmsi jevištěm, na kterém pěvecký sbor zrovna rozehrával "Kde domov můj…". Elektrifikovaná trať z Tábora do Bechyně totiž právě oslavovala 110 let od svého otevření. Všude samý nafukovací balonek, dětský kočárek a hromada čumilů s pivními kelímky a do toho děsný vedro a já si naprosto zdrchanej z ranní šichty, s obrovským těžkým batohem, mezi nimi klestil cestu k pokladně. Absolutní úhyn! Ale zvládl jsem to a aniž bych zkolaboval nebo kohokoli zmlátil, jsem se dostal k pokladně a nakonec i do vlaku.
Přestup v Českých Budějovicích proběhl v pohodě a další vláček mě vezl do stanice Zlatá Koruna. Když jsme projížděli Holubovem, Třísovem a Plešovicemi, kochal jsem se pohledem z okna, a se zájmem jsem sledoval, jak se změnila všechna ta známá místa, kde jsme kdysi s kamarády trampy vandrovali. A pak už výstup z vlaku a cesta dolů do Koruny a pak přes most na druhý břeh Vltavy.


Šel jsem chůzí loudavou a nasával tu atmosféru starobylé klášterní obce a pak i vodáckého campu u řeky. Sluníčko pálilo a já si to šinul podél Vltavy směr Gabréta.





Měl jsem v úmyslu dojít až pod Gabrétu a pak vyšplhat do stráně na kruh. Čáru přes rozpočet mi ale udělala asi půlkilometrová louka plná kvetoucích trav. Jako starej alergik jsem se zalekl a jal jsem se raději rovnou šplhat do lesního svahu, ačkoli Gabréta byla ještě daleko. Udělal jsem dobře, protože Fíba mi později říkal, že tou loukou prošel a ta tráva mu byla až po prsa. Než jsem ten kopec ale vyšplhal, byl jsem zmáčený potem a srdce mi bouchalo, jak před infarktem. Holt už nemám tu kondici, co dřív. S každým dalším krokem v tom těžkém terénu, ze mě tekly doslova řeky. Když jsem konečně z lesa vyšel na jakousi posečenou louku, dal jsem si picí pauzu a pokoušel jsem se z mapy pochopit, kde vlastně jsem. To se mi vcelku podařilo. Zvolil jsem si směr a orientační body a vyrazil jsem přes louku k dalšímu lesu.


A zase prodírání křovím a pak prošlapávání cesty skrze kopřivy a pak ještě jednou z kopce a další les a nakonec obilné pole, které mělo být podle mých výpočtů už pod Gabrétou. Vybral jsem si v obilí jednu vyjetou kolej od traktoru a stoupal jsem do mírného svahu ke kruhu.


Ostřil jsem zrak jestli nahoře u dubů někoho neuvidím a opravdu! Stojí tam mezi stromy Fíba a zvedá ke mně svou ruku na pozdrav. Sláva jsem konečně tu. V kruhu je ještě Frostík a pak nějaký Jirka, kterého vidím poprvé. Když jsem konečně nabral dech, poprosil jsem kluky, aby mě, až si příště vzpomenu nejít po silnici a přes hory a doly, raději rovnou zabili.


Na loučce pod kruhem stojí dva stany a u hořícího ohně sedí dvě děvčata, která se představí jako Naďa a Růženka. Je nás tedy zatím šest. Možná nás už prý ani víc nebude, protože spousta lidí na poslední chvíli svou účast zrušila. Pomalu vybaluju a stavím na loučce třetí stan.


Všichni si povídají, Frostík je veselej a zplna hrdla se nelejvá vínem. Sedám si spokojeně k ohni, napichuju dva buřty na klacek a najednou vidím, že je zle. Frostík vypadá nějak divně a když promluví, přestává mu být rozumět. Oparně se ho ptám, jestli bude schopen provést obřad. Odpovídá sice, že v pohodě, ale nevím jestli to bylo česky. Ještě jednou si nahne vína, a pak se ukládá ke spánku do trávy. A sakra! Zdá se, že náš hlavní celebrant neodhadl svou míru. Necháváme ho spát v naději, že se dá ještě do večera do kupy.
Trochu se nám nad hlavami honí mraky a z dálky je slyšet hřmění. Nedaleko nás asi prší. Najednou někdo říká, ať se podíváme na nebe. Nad pahorkem s kamenným kruhem se klene úžasná duha! Bohové nám ukázali svůj most do Ásgardu! Všichni vyběhneme na kraj lesa k poli a kocháme se tou podívanou.


Pak se vracíme zpátky k ohni a najednou vidíme, že přichází další účastníci. Je to Daniel a Sofie, oba v krásných historických kostýmech. Hodně se smráká a my docházíme k tomu, že by bylo třeba začít s obřadem. Opatrně budím Frostíka a ptám se ho, jak se cítí. Znovu říká, že v pohodě, ale podle toho jak mluví a jak se u toho kymácí, je mi jasné, že v pohodě není nic. Nevíme, co dál. Navrhuju, že spáchám jednodušší alternativní verzi obřadu, ale zvedá se vítr a začíná pršet. Nejprve slabě, a pak čím dál tím víc a do toho hřmí a nebe křižují blesky. Přesunujeme se ke kruhu. Beru jeden hořící klacek z ohniště a pokouším se na kruhu zapálit dříví, které je připravené ve velkém obřadním kotli. Klacek mi ale zhasíná a bouře ještě zesiluje. Děvčatům to ale, zdá se, nevadí. Naďa se nadšeně tiskne k velkému dubu a viditelně si to běsnění živlů užívá. Růženka obchází kruh kolem dokola a dotýká se přitom kamenů rukama. Se sukní vlající ve větru a rozpuštěnými vlasy vypadá jako opravdová čarodějnice. Ostatní jen stojí kolem kamenů pod stromy, nechávají se máčet deštěm a sledují blesky na nebi. Ani mě už nevadí, že obřadní oheň nebude. Je to celé vlastně fantastický odvaz!









Déšť ustává a Jirka s děvčaty se loučí a odchází. Dávám jim na cestu trochu sušeného pelyňku, který jsme měli rituálně spalovat. Říkám jim, ať si přivoní a pak ho cestou domů s nějakým přáním rozsypou po pěšině. Fíba, Daniel, Sofie a já se vracíme k ohni. Frostík pochrupuje zavřený ve stanu.
Odešel i Daniel se Sofií a my s Fíbou jsme zůstali u našeho malého svatojánského ohýnku sami a povídali jsme si spolu asi až do tří do rána. Když jsme pak zalezli do stanu a do spacáku, slyšel jsem ještě při usínání, že znovu začíná pršet.

...

Ráno jsem se musel hodně nutit, abych vstal, a když jsem vylezl ze stanu ven, zjistil jsem, že oba moji kamarádi jsou už na nohou.

















Frostík byl už naprosto ve formě a navrhl nám, že bychom se mohli ještě společně zajet podívat na keltské oppidum do Třísova. Rádi jsme ten nápad přijali. Zastavili jsme na parkovišti nedaleko třísovské lípy a pak jsme se vydali na obhlídku areálu. Kluci mi potom ukázali místo, kde stála Frostíkova svatyně a pak mě zavedli k unikátnímu odkryvu starého keltského opevnění. Bylo to fajn.


















Pak už nás čekali jen České Budějovice a rozloučení. Ačkoli se nás na akci sešlo méně, než jsme čekali a obřad se nakonec nekonal, zůstalo nám odhodlání, v přádání slunovratů pokračovat. Tak tedy, pokud bohové dají, zase za rok.

OBĚTNÍ MISKY U KADOVA

20. června 2013 v 14:24 | Miky |  POSVÁTNÁ MÍSTA
V předposledním blogovém zastavení na naučné stezce po okolí Kadova vám ukážu tzv. skalní, nebo též obětní misky, které se nachází na velkém balvanu asi kilometr od viklanu východním směrem. Stezka nás vedla po silnici až k informační ceduli, která nás nasměřovala do lesa. Pak to chtělo trochu hledání. Nicméně, na druhý pokus jsme kámen našli.
Také tyhle misky prý do kamene vypálili svými zadky čerti. Vtipné je, že nedaleko od tud se nachází ještě další podobný kámen, který jsme nenavštívili, a do toho, podle pověsti vyležel misku sám svatý Vojtěch. Je vidět, že čerti i světci jsou ve skutečnosti jedna a ta samá banda.Mrkající



















Někdo před námi spusil na vodní hladinu kamenného jezírka lodičku z kůry.












.

KADOVSKÝ VIKLAN

16. června 2013 v 9:03 | Miky |  POSVÁTNÁ MÍSTA

V dnešním pokračování seriálu o kamenech z okolí Kadova se podíváme na balvan, který je ze všech zmiňovaných nejznámější, který pojmenoval celou naučnou stezku, a který se stal i součástí znaku obce. Jedná se samozřejmě o kadovský viklan.






Do obecního znaku se dostal právem, neboť stojí na malém návrší hned za posledními kadovskými chalupami a je to jeden z největších a nejlépe zachovalých viklanů v Čechách. Přestože váží asi 30 tun spočívá jeho dolní část na spodním balvanu tak malou plochou, že lze balvanem skutečně pohybovat. Místní lidé se tím dříve zřejmě dobře bavívali, a tak se stalo, že na podzim roku 1893 s kamenem pohupovali tak horlivě, až ho ze svého místa shodili.






Teprve po devadesáti letech se partě nadšenců vedených ing.Pavlem Pavlem ze Strakonic, povedlo vrátit viklan na jeho původní místo.






Kámen je moc pěkný a díky tomu, že stojí uprostřed dubového hájku na malém pahorku, má celé místo velice příjemnou atmosféru.
















.

ČERTŮV NÁRAMEK

14. června 2013 v 10:34 | Miky |  POSVÁTNÁ MÍSTA
Dalším kamenným objektem, který jsme na své cestě po okolí Kadova navštívili je takzvaný Čertův náramek. Váže se k němu pověst o kadovském kantorovi, který se s čertem vsadil, že pekelník nedokáže z Brd donést hromadu kamenů dříve, než se on s dětmi ve třídě pomodlí otčenáš. Sotva se děti začaly modlit vyrazil čert rychlostí blesku k brdským kopcům, kde nasbíral plnou náruč obrovských kamenů. Rychle se vracel vzduchem zpět, ale u obce Pole mu jeden kámen vypadl a zaryl se hluboko do země. Čert se ho pokoušel zvednout, ale s plnou náručí balvanů to nedokázal. Jediné co se mu povedlo, bylo zanechat na vypadlém kameni stopu svého kopyta.

Tenhle kámen s čertovým kopytem jsme neviděli. Fotka pochází přímo z knihy Čertovy kameny na Blatensku od Jiřího Sekery a Jana Kurze.



Po neúspěchu se ztraceným kamenem se čert znovu vznesl do vzduchu a pokračoval ke Kadovu. Lapálie s vypadlým kamenem ho ale zdržela a tak, těsně před tím než doletěl do Kadova zaslechl, jak děti říkají "Ámen". Naštvaný čert vysypal kameny na hromadu tam, kde právě byl a za hřmotu a zápachu zmizel.
Ty kameny stojí na svém místě dodnes. Vede k nim pohodová naučná stezka s krásnými výhledy do kraje.



Obec Kadov, v jejíž okolí se všechny ty krásné kameny nacházejí.




Stezka, která nás dovedla k náramku.


Čertův náramek tvoří sestava balvanů, které jsou na sebe poskládané do třímetrové výšky.














Celý objekt by byl ještě mnohem hezčí, kdyby desku vrchního kamene, kdysi neodsekal kameník. Odsekaný kus z vrcholové desky se ale odlomil špatně a kameník ho nechal tam, kam dopadl. Díky tomu si můžeme dodnes dobře představit původní podobu náramku.



Tady z okraje desky sleduju její odlomený kus.



A to je on, odsekaný kus čertova náramku, který dosud leží na svém místě.


Příště se podíváme přímo na Kadovský viklan.Usmívající se

OBĚTNÍ KÁMEN U KADOVA

13. června 2013 v 9:01 | Miky |  POSVÁTNÁ MÍSTA
Včera jsme absolvovali první průzkumnou cestu za čertovými kameny na Blatensku, podle knihy Jiřího Sekery a Jana Kurze. Naším cílem byly kameny, které se nachází podél naučné stezky v okolí Kadovského viklanu. V několika článcích vám postupně ukážu všechna kamenná zastavení této trasy. Dnes ale začnu rovnou balvanem, který mě nadchnul nejvíc, a to tzv. Obětním kamenem, ačkoli se na naší cestě nacházel až asi v její druhé třetině. Obrovský balvan s velkou skalní mísou je usazen na několika menších kamenech a díky své poloze na vrcholku kopce je vidět už z dálky. Neexistuje žádný archeologický doklad o tom, že by zde naši dávní předkové opravdu obětovali, ale umístění kamene je natolik výrazné, že by mě vůbec nepřekvapilo. Je to prostě svatyně, kterou tu pro nás připravila sama příroda.

















Vyšplhali jsme s Honzíkem na vrchol kamene, abychom si důkladně prohlédli mísu, která byla po vydatných deštích po okraj naplněná vodou.











Něco mě přímo táhlo k tomu do misky ponořit hlavu. A když už jsem byl v tom, udělal jsem to třikrát po sobě, aby to mělo patřičný magický náboj.Mrkající














Voda z mísy mě nádherně osvěžila a dodala mi energii na další cestu. Byla to prostě paráda!










V příštím článku vám ukážu pár snímku z kamenné sestavy, které místní říkají Čertův náramek.

O HODNÝCH INDIÁNECH, ZLÝCH BĚLOŠÍCH A ÚCTĚ K VLASTNÍM PŘEDKŮM

11. června 2013 v 6:28 | Miky |  ZAMYŠLENÍ
Nedávno jsem si přečetl knihu Miroslava Stingla Války rudého muže a musím říct, že to byla četba velmi poučná. Autor v knize zachycuje historii osidlování Ameriky a konfliktů a válek mezi původními obyvateli a evropskými přistěhovalci.
Od doby, kdy jsem si jako dvanáctiletý přečetl Vinnetoua Mrkající mám indiány rád a dlouho jsem si je doslova idealizoval. Kniha Války rudého muže, možná může těm, kdo si indiány idealizují dodnes, otevřít oči. Stingl totiž popisuje historické události realisticky a tak se čtenář, který doposud znal jen náčelníka Seattlea a jeho ekologicky laděný dopis prezidentovi Spojených Států, seznámí i s poněkud pokřivenějšími indiánskými charaktery. V knize se jistě setkáte s mnohými obdivuhodnými indiánskými hrdiny, ale také zde poznáte některé indiánské mizery a prospěcháře. Dozvíte se například, že mnohé indiánské osvoboditelské války zkrachovaly jen díky tomu, že se v řadách původních obyvatel našel nějaký zrádce, který bělochům vyzradil plány a úkryty svých soukmenovců. Někdy se vlastnosti parchanta i hrdiny sešly dokonce v jediné osobě. Připomeňme si pro příklad pueblanského šamana Popeho, který sjednotil kmeny a během povstání v 1680 osvobodil od Španělů celé Nové Mexiko a část Arizony a Colorada. Tento hrdina zlikvidoval ve své zemi i 30 františkánských misii a pak očišťoval při velkých obřadech šťávou z juky všechny indiány, kteří se před tím nechali pokřtít. Nakonec ale stoupla Popemu jeho sláva do hlavy, nutil své soukmenovce, aby se mu klaněli a přivlastňoval si ke svým sexuálním hrátkám všechny indiánky, které se mu zalíbily. Vrcholem bylo, když se on, který zakázal užívat všech španělských předmětů, nechal oblečen v drahé róbě vozit v bývalém guvernérově kočáře. Jako vystřižené z Orwellovy Farmy Zvířat.
Indiáni prostě vždycky byli a dodnes jsou obyčejnými lidmi se všemi klady i zápory, které lidé mají. Představa, že před příchodem bílého muže žili v harmonii, lásce a míru je naprosto mylná. Už před evropskou kolonizací probíhala na americkém kontinentu spousta mezi-kmenových válek, při nichž často silnější kmeny zabírali území těm slabším a jejich příslušníky zabíjeli a zotročovali.
Ve staletém konfliktu; indiáni versus bílý muž, mají samozřejmě indiáni mnohé mé sympatie. To oni byli v Americe doma a to oni vzdorovali (často nesmírně statečně) početnějšímu a technicky vyspělejšímu nepříteli. Ovšem ani boje mezi bílými osadníky a indiány nelze vždycky nazírat černobíle. Vžijte se například do role chudého Evropana, který dostal šanci na lepší život v Novém světě. Představte si, že v roce 1620 vstoupíte na americkou půdu, založíte tu osadu Massachusetts, kde pak prožijete v míru celých 12 let. V roce 1632 se pak se sousedy přestěhujete do úrodného údolí Connecticutu, které vám věnovali přátelští mohykáni, aby ve vás měli posilu proti indiánům kmene Pequota, kteří je už po léta v jejich lovištích napadají. Brzy po přestěhování se dozvíte, že Pequotové shromažďují bojovníky, aby s vámi udělali krátký proces. Co uděláte? Pokud neuděláte nic, indiáni jistě pobijí vás i vaší rodinu, se kterou už v Americe více než desetiletí spokojeně žijete a hospodaříte. Tehdejší osadníci pochopili, že musí indiánskému útoku předjít a tak tábor svých protivníků přepadli a zlikvidovali. A teď mi řekněte, na čí straně byla spravedlnost?
Chci říct, že dějinách dobývání Nového světa se bezesporu původním obyvatelům velice ublížilo. Dalo by se dokonce říct, že postupné vybíjení indiánských obyvatel Ameriky je tou největší genocidou v lidských dějinách vůbec. Představovat si ovšem, že to byl konflikt naprosto čestných, mírumilovných a takřka svatých rudochů s naprosto zkaženými a vysoce nemorálními bělochy, je blbost. Tak jako mezi bělochy nebyli pouze mizerové, kteří porušili každou smlouvu, nebyli ani mezi indiány jen samí Mirkové Dušínové.
Nepohrdejme svojí vlastní kulturou a rasou, ale čerpejme z toho nejlepšího, co nám naši předkové předali a z jejich chyb se poučme. Spousta lidí je dnes, v mnohém jistě oprávněně, otrávena naší současnou civilizací a obrací se proto ke kulturám indiánů, asiatů, nebo Indů. Žádná z těchto kultur, které mají samozřejmě také své vlastní mouchy, by ale dobrovolně své předky a své tradice nezavrhla. Nedělejme to prosím ani my.


Ilustrační obrázek z mého oblíbeného filmu Poslední mohykán.

DESET OTÁZEK PRO RUNOVOU ČARODĚJKU MICHAELU KUDLÁČKOVOU

9. června 2013 v 10:55 | Miky |  JINÉ

Michaelu Kudláčkovou mám v paměti zafixovanou coby dětskou filmovou hvězdu z televizního seriálu "My všichni školou povinní" a pak také ze dvou docela povedených historických filmů "Poslední propadne peklu" a "Putování Jana Amose". Dnes je ovšem Michaela již dospělá žena a matka čtyř dětí a s filmovým řemeslem se dávno rozešla. V současné době je šéfredaktorkou dámského internetového magazínu www.popelky.cz a někteří jí znají také jako runovou čarodějnici a kartářku. Zaujalo mě, že Michaela na rozdíl od některých jiných "čarodějek" nevytrhuje Runy z kontextu severské mytologie a že se hlásí se k víře ve staré germánské bohy a tak mě napadlo požádat ji o rozhovor. K mému milému překvapení Michaela mé žádosti vyhověla.



1) Michaelo, lidé si Vás vzhledem k Vaší minulosti asi často spojují se světem show-byznysu a celebrit. Vy na mě ale nepůsobíte jako klasická celebrita. Mám z Vás spíše pocit ženy, která si kráčí svou vlastní cestou bez ohledu na konvence, mýlím se?

Michaela : Tak trochu ano a je pravda, že jsem dávno přišla na to, že bych ve světě show-byznysu asi zemřela hlady. Nejsem na to povaha. Neumím se prodat. Navíc, mnohem víc se nachází právě ve studiu historie starých kultur a moc ráda přibližuji tyhle věci lidem. Nemám ráda kalhoty a lebedím si s kytkou za uchem :-)

2) Čtenáře mého blogu bude jistě nejvíce zajímat Vaše čarodějnictví a runová praxe. Můžete nám říct, jak dlouho a jakým způsobem s Runami pracujete?

Michaela : Když jsem postupně objevovala a studovala staré kultury, objevila jsem hnedle po Egyptě a moudré mayské civilizaci také sever. Germány, Kelty tím i Druidy. Došlo mi, kde máme většinou kořeny a jak je nám celá tahle mytologie a některé zvyky blízko. Je to zhruba dvanáct let. Runy nejen používám,ctím je, ale nějak vnitřně cítím, že když věřit v nějaké bohy, tak právě v tyhle.

3) Vím, že vlastnoručně vyrábíte runové amulety, jaké s nimi máte zkušenosti?

Michaela : Jen ty nelepší. Jsou velice silné zářiče, nehledě na to, že je to i písmo. Mají celou řadu použití. Je třeba k nim přistupovat s pokorou a s úctou. Vlastně je to jediný druh magie, který čas od času použiji a třeba pomocí nich pomohu i druhým.


Runový amulet s Michaeliny dílny.


4) Na stránkách www.popelky.cz píšete, že při práci s Runami se napojujete přímo na staré bohy a mluvíte o nich jako o "svých bozích", můžete to nějak rozvést?

Michaela : Ano, člověk musí, pokud chce použít runy vědět, s kým vlastně komunikuje a co v té chvíli dělá. Je to přenádherná mytologie, severští bohové mají lidské vlastnosti, jsou smrtelní a já k nim mám nesmírně blízko. Jsem přesvědčená, že jde o skutečnou energii, stejně, jako u Andělů, kdy ovšem nevíme jak vypadají a kým ve skutečnosti jsou. Pokud člověk požádá, bývá vyslyšen. Víte, já nemám ráda církve, ale Bohy ano. Jenomže, Bůh - Bohové, Andělé a vůbec vyšší formy inteligence a vědění, nehnízdí v kostelích. Jsou všude kolem nás i v nás. Člověk se ze špatných činů a zlých myšlenek nemůže vyplácet odpustky a klečením na struhadle či šmudláním růžence. Musí je napravit a neopakovat. Bůh, Bohové, Universum tohle nelze uplatit. To jen člověka. Ano, jsou to moji Bohové. Mám je ráda. Kdo dnes ví, že se přísahá právě pravou rukou, a že se říká "ruku na to" právě díky oběti Týra? :-)

5) Když mluvíte o andělech, špatných činech a zlých myšlenkách, nemohu se nezeptat.
a) Věříte v absolutní dobro a absolutní zlo, nebo tyto pojmy chápete jako relativní ?
b) Dělíte magii na černou a bílou, nebo je podle Vás magie pouze jedna?


Michaela : a) Musela jsem se nad Vaší otázkou zamyslet. Existuje jakási vyšší forma vědomí, či inteligence, se kterou se dá komunikovat a která je, řekněme prosta jakékoli zášti a podobných věcí, protože je jednoduše vyšší formou inteligence. Je podle mého nehmotná. Nepotřebuje pro svou existenci fyzické tělo tak, jako jej nepotřebuje myšlenka. Proto může být kdykoli kdekoli a není závislá na prostoru a čase. Někdo tomu říká Andělé, ale upřímně, přestože s tím komunikuji, nevím co to je. Vím jen, že to je dobré.
Logicky vedle toho existuje na světě i to špatné. Je to opět myšlenka. Někteří lidé mají tuhle polaritu raději, protože její účinek je rychlejší. Má ale nepříjemnou zpětnou vazbu. Je to do jisté míry spravedlivé, protože s čím kdo zachází...:)
Není to ale o tom, že bych byla zastáncem teorie o Satanech, kteří tahají lidi za flígr a nutí je dělat zlé věci. Vždycky máme na výběr. Pokud zvolíme cestu poctivou, férovou i přesto, že se ta jednodušší ne tak férová nabízí, žádný Ďábel, nebude vzteky bez sebe, protože je mu to prostě jedno. Je to jen myšlenka, kterou někdo může, nebo nemusí proměnit v čin.
Co se oněch Andělů týče, klidně uvěřím i tomu, že je to jakási mimozemská inteligence, nebo nějaké univerzální vesmírné vědomí, které je úplně všude. Nevím co je, ale mluvím s tím a je velice příjemné. Už jsem si na to i zvykla.

Michaela : b) Nedělím. Magie sama o sobě nežije. Je to nástroj. Nemůže být zlá nebo dobrá. Jako nedělíme nože na ty, které krájí chleba a ty, kterými se píchají lidi pod lopatky. Magie je způsob života a každý si vybere, jak ho chce vyplnit. ;)

6) Kromě Run se ale zabýváte ještě výkladem tarotových karet, astrologií, karmou a dalšími věcmi, cítíte se být spíše čarodějnicí, než ortodoxní pohankou?

Michaela : Já slovo čarodějnice nemám ráda. Ono mi tak trochu zavání stovkami tisíc mrtvých, umučených nevinných lidí. Drásá mě, když se i v televizi mluví o Beltinu jako o "pálení čarodějnic". Vždyť to bylo masové vraždění žen, dětí, mužů… !! Měli bychom se probrat z tohohle omylu. Je to překrásný svátek plný lásky a nástupu nového života. Tady se uctívá jaro, život, příroda Bohyně - matka. To, o čem se mluví v souvislosti čarodějnicemi je o smrti a utrpení. Ne, nejsem čarodějnice. Jsem žena a člověk. Jsem součást přírody a ta je překrásná a nesmírně moudrá i mocná. Je dobře si uvědomit, že díky ní jsme naživu a taky bychom být nemuseli. Nejsem nic ortodoxního, jsem součást přírody, kterou mám ráda, a které si vážím. :-)

7) Když už mluvíme o Beltinu, slavíte i další svátky, např. Samhain, slunovraty atd.?

Michaela : Slavíme Beltine a Samhain. Jako vysloveně včetně rituálů, které k nim patří. Logicky ale také dělám rodině Vánoce. Fakt je, že chápu Vánoce trochu jinak, stromek máme živý a víme, že vánoční svátky jsou mnohem starší otázkou Slunovratu, ale jinak to u nás také voní cukrovím. :)

8) Na videu mě zaujala Váše metoda vykládání Tarotu. Žádné skládání keltských křížů apod. rozložíte zamíchané karty před sebe a víceméně náhodně z nich některé vytahujete, je to tak?

Michaela : Ano. Ono není kolem toho třeba dělat zbytečné oficiality. Tarot je vlastně prostředek. Neživý předmět, pomocí kterého je možné nahlédnout do budoucnosti. Odpovídá na otázku, která je položena. V podstatě je schopen hovořit o věcech, které se nestaly, jakoby už proběhly. V tom je ten dar. Člověk, který se mě ptá, se vlastně dozví, co by mu přineslo, kdyby udělal to nebo ono. A s ohledem na to, se pak třeba rozhodne. Neříkám lidem, co je určitě čeká, ale co se může stát zítra, pokud se dnes zachovají nějak. Protože budoucnost je z větší části jen následkem přítomnosti a lze jí do jisté míry regulovat. Je to fyzika. Zákon akce a reakce. Zákon synchronicity vesmíru. Pak je tu karma, která se měnit nedá, ale všechno předem určeno není.

9) Viděl jsem také Vaše video z návštěvy kerského menhiru, chodíte hodně na silová místa do přírody? Máte nějaká oblíbená?

Michaela : Mám ráda pobyt v přírodě a ráda vyhledávám tahle místa. U Klobouk je také krásný menhir s jehož léčivou energií mám nejlepší zkušenost. Vyléčil mi rameno. Ale posaďte mě pod strom, mezi květiny, do trávy…nechte mě poslouchat ptáky a vnímat přírodu a bude mi taky dobře. :-)

10) A ještě otázka na závěr :
- Vzhledem k Vašemu zaměření na staré kultury bych se ještě rád zeptal. Slyšela už jste něco o českých pohanských uskupeních , jako je Česká pohanská společnost, Dávný obyčej, nebo Pohanský kruh? Pokud ano, jaký z nich máte dojem?


Michaela : Znám je. Já moc nemám ráda, když jsem kdekoli organizovaná, ale rozhodně proti těm lidem nic nemám. "Leben und leben lassen". (žít a nechat žít)

Michaelo, velice Vám děkuji za Váš čas a přeji Vám všechno dobré.

CYRIL A METODĚJ

3. června 2013 v 9:38 | Miky |  FILMY




29. června uvede Česká televize první část čtyřdílného doku-dramatu Cyril a Metoděj - apoštolové Slovanů. Snímek s 60ti milinovým rozpočtem se natáčel v České republice, na Slovensku, na Kypru, v Turecku a v Itálii a popisuje život a práci slovanských věrozvěstů. Film prý ukazuje i tuhý boj, který křesťanští misionáři sváděli s původní pohanskou vírou, takže se asi máme na co těšit. Trochu mě znepokojuje, že mezi odbornými poradci figurovali i zástupci Římskokatolické a Pravoslavné církve. Doufám, že se tedy filmaři nenechali zblbnout a neuvidíme pohany jako křepčící padouchy a ubožáky, kteří byli ze svého tmářství osvobozeni vzdělanými a bezúhonnými světci. Ale i kdyby, tenhle seriál si stejně ujít nenechám!


.