NOVINKY :
.
Kontaktní e-mail : mikyhorozumy@seznam.cz
Dopředu ovšem upozorňuji, že NEPOSKYTUJI MAGICKÉ SLUŽBY, ANI PORADENSTVÍ A NEBUDU NA PODOBNÉ ŽÁDOSTI REAGOVAT. Děkuji za pochopení - Miky. Usmívající se

Červenec 2013

FROSTÍKOVA ŘECKÁ CESTA

29. července 2013 v 8:35 | Frostík |  CIZÍ PEŘÍ


Rudé prase u Řeckých bohů

Po letech jsem se nechal ukecat a vyrazil s rodinkou k móři. Ač mě, jako dítě, moře vždycky fascinovalo, protože mám rád lodě, jako dospělý jsem zjistil, že je to slaná břečka, která vás pálí do očí a pod plavkami rozežírá kůži. Nu což, pro blaho rodiny jsem se obětoval.
Ostrov Kos nás přivítal vedrem a tak jsme po ubytování vyrazili na pláž. Se synem Jakubem jsme museli zahájit podhladinový průzkum a mě nenapadlo, že bych se musel namazat ochranným krémem proti slunci. Vždyť jsem byl pořád ve vodě. Já naiva. Večer jsem měl už barvu spařeného prasete a s bolavou kůží jsem se potýkal po celý pobyt na Kosu. Triko s dlouhým rukávem jsem používal i při plavání a mokré mě hezky chladilo.
Přímo nad naším ubytovacím areálem se tyčilo kamenité pohoří o výšce asi 650m /m a mě samozřejmě lákalo ke zdolání, protože jsem chtěl procítit ducha této země. Od prvního týdne jsem plánoval výšlap, ale svah se sklonem od 45 stupňů a výš, spíš odrazoval. Proto jsem s rodinkou vyrazil mimo pláž na balvanovitý výběžek kousek od hotelu. Místo bylo za smetištěm a nikdo tam nechodil. Při prolézání kamenného pobřeží jsem objevil kozí lebku a tak mě napadlo pokecat si s místním Poseidónem. Vylovil jsem z moře krásný bílý valoun, umístil ho na obrbudr a posadil lebku na něj







OBŘADNÍ MÍSTA SOUČASNÝCH POHANŮ - 17.DÍL

25. července 2013 v 18:56 | Miky |  POSVÁTNÁ MÍSTA
SVANTOVÍTOVO OBĚTIŠTĚ





Po velmi dlouhé pauze tu máme nové, v pořadí už sedmnácté, pokračování seriálu o obřadních místech současných pohanů. Fotografie svého obětiště mi tentokrát poslal rodnověrec Tomy z Vysočiny. Tomy má své posvátné místo přímo u svého domu na zahradě. Podobně to má například také Elen, Rushwolf, nebo třeba Liliana. Zbudovat si obětiště na vlastní zahradě je velice praktické a vůbec se nedivím těm, kdo to tak mají. My panelákoví lidé jsme holt odkázáni pouze na domácí oltáře a na posvátná místa pod širým nebem musíme putovat většinou daleko od domu.
Ale zpátky k Tomymu. Ústředním bodem jeho obětiště je 70 cm vysoká pískovcová socha čtyřhlavého boha Svantovíta, kterou si Tomy sám vytesal. Každá ze čtyř Svantovítových tváří hledí svýma očima z polodrahokamů na jednu ze čtyř světových stran. Na západ se Svantovít dívá očima z temně rudého obsidiánu. Na sever hledí oči ze serpentitu. Na jih zelenavé oči z malachitu a na východ oči tyrkysové. Na všech čtyřech hlavách je položeno krevelové srdce, které při doteku vaší levé ruky čte vaše myšlenky a přání.










U paty Svantovíta jsou stále položeny symboly Slunce a koně, jeho posvátného zvířete. Koně jsou zde dva, jeden černý a druhý bílý, Slunce leží mezi nimi. Bílé oblázky ležící u poháru s vodou, který symbolizuje sepětí s Matkou Zemí Mokošou (mokrou, vlhkou bohyní) jsou nasbírány na Moravském poli, které bylo zalito českou krví.




Kousek od místa Tomy vysadil dub a břízu. Dub připomíná božské bratry včetně Peruna, bříza je stromem Vesny - Lady (sestry). Opodál je ještě posvátné jezírko, které je střídavě napájené vodou z nebes od Daždboga a střídavě z podzemí ze studny, tedy z podsvětí sídla Radiegosta, Radegasta, Radhoště...vládce hor a podzemí. Je to symbolické sepětí krve života bohů "vody". Socha stojí na vyvýšenině, ač nepatrné v rámci možností, ale je v tom symbolika...vítr a vánek - děti Striboga stejně jako počasí a nečas, děti Pogody jsou takto se Svantovítem ve větším kontaktu. Jezírko slouží i k jarnímu očistnému rituálu kupaly bohyně Vesny a Jarovíta. Kromě toho je domovem pro spoustu obojživelníků.











ŽÍTKOVSKÉ BOHYNĚ - Kateřina Tučková

16. července 2013 v 11:19 | Miky |  KNIHOVNIČKA


Na knihu Žítkovské bohyně od Kateřiny Tučkové jsem měl spadeno už dlouho. Kupovat jsem si ji ale zatím nechtěl a v naší městské knihovně jdou "bohyně" z ruky do ruky a tak jsem trpělivě čekal až opadne největší čtenářský zájem. To se dosud nestalo, ale shodou okolností jsem na ní narazil v knihovničce jednoho mého dobrého přítele, takže mám přečteno.
Kniha vypráví příběh Dory Idesové, dcery a neteře jedněch z posledních vesnických vědem, které ještě donedávna působily v odlehlé kopcovité oblasti Moravských Kopanic. Těmto vědmám se zde říkalo bohyně. Ne snad proto, že by pocházeli z nebeských výšin Svargy nebo Ásgardu, ale pro jejich umění "bohovat", tedy vyžádat si při svém léčení, věštění a čarování pomoc od Boha. První historické stopy po bohyních lze vysledovat až do sedmnáctého století, kdy proběhl čarodějnický proces s bojkovickými bohyněmi Kateřinou Shánělkou a Kateřinou Divokou. Historie bohyní je ovšem jistě mnohem starší a sahá svými kořeny až do věku pohanského. Přestože bohyně praktikovaly své umění v rámci katolické víry (chodily pravidelně do kostela a při svých rituálech se obracely na Boha, Ježíše Krista, Ducha Svatého, Pannu Marii apod.), nelze si nepovšimnout, že většina jejich dovedností je naprosto nekatolická. Bohyně věští z odlévaného vosku, léčí pomocí bylin a zaříkávání, vyrábějí amulety, mluví s duchy mrtvých, zažehnávají bouře, dokážou vypátrat zloděje a ztracené předměty, provádějí milostnou magii apod. Pohanské kořeny bohování pak ještě více naznačuje víra bohyní ve zvláštní význam a sílu některých vodních pramenů a stromů, rituální nahota při sběru bylin o svatojánské noci, pevná víra v domovního hada ochránce a svěcení čtvrtka, jako posvátného dne. Zákazy svěcení čtvrtka (Perunova či Donarova dne) ostatně vydávala církev v Evropě už od 8.století. V tento den se nesmělo podle tradice předků příst, prát, péct chleba apod. Bohuslav Balbín ve svém spisu Miscellanea hiistorica regni Bohemiae z roku 1681 například také říká, že ženy pověrčivé ve čtvrtek večer připravují zbytky jídla pro skřítky.


Pohanské bohování přežilo skryto za křesťanským pláštíkem na Moravských Kopanicích celá staletí. Křesťanská vrchnost bohyně většinou tolerovala. Občas se sice objevil nějaký fanatický Kristův stoupenec, který v bohování zavětřil síru z pekla, ale po většinu času asi farářům a vrchnosti stačilo, že bohyně chodí na mše a ke zpovědi a dávají křtít své děti a nechávali je na pokoji. Leckterý pán ostatně rád využil jejich služeb. Schopnosti bohyní byly vyhlášené a putovali k nim mnozí klienti až třeba z Polska nebo Maďarska.
Bohyně přežily celkem dobře i druhou světovou válku, neboť Himmlerovo SS-Hexen-Sonerkommando v nich spatřovalo pozůstatky starogermánských kněžek. Esesáčtí etnografové studovali jejich činnost a nadšeně hledali spojnice němčiny a místního kopanického dialektu. Smrtelnou ránu zasadily bohyním až komunisté, kteří v nich spatřovali tmářky a živly nepřátelské režimu, které nezákonně podnikají a obohacují se na úkor socialistické společnosti. Česká Státní bezpečnost byla pro bohyně paradoxně mnohem vážnějším nepřítelem než němečtí okupanti. Tlak státních orgánů a zároveň postupné pronikání "moderní civilizace" i na kdysi odlehlá místa Bílých Karpat, tak znamenalo neodvratný konec bohování na Kopanicích. Umění bohovat se tu po celá staletí vždy předávalo z matky na dceru. Nová bohyně musela zdědit zvláštní nadání a zároveň být v umění vyučena. Děti posledních kopanických bohyní se však již odmítly učit a tak bohování zaniklo v roce 2001 se smrtí poslední pětadevadesátileté bohyně ze Starého Hrozenkova, Irmy Gabrhelové.


Kniha Kateřiny Tučkové je román a tak musí čtenář počítat s tím, že děj příběhu je částečně vymyšlený. Sama autorka říká že asi 80% knihy jsou fakta a 20% fikce. Vymyšlená je především sama hlavní hrdinka příběhu Dora Idesová, kterou autorka stvořila, aby celý spletitý příběh žítkovských bohyni propojila v jeden celek. Pokud si chcete přečíst pěkný román, budete patrně spokojeni. Pokud vám ale, podobně jako mě, půjde především o autentické informace o bohyních, bude vám patrně ta nejistota, co je pravda a co ne, vadit. Existují ale ještě i jiné zdroje o tomto fenoménu. Na nějaké informace jsem narazil např. v knize Lid a národ od národopisce Františka Bartoše a chystám se na knihy Žítkovské bohyně a Žítkovské čarování od Jiřího Jilíka. Ty už sice není úplně snadné sehnat, ale nějak se k nim určitě dostanu.