NOVINKY :
.
Kontaktní e-mail : mikyhorozumy@seznam.cz
Dopředu ovšem upozorňuji, že NEPOSKYTUJI MAGICKÉ SLUŽBY, ANI PORADENSTVÍ A NEBUDU NA PODOBNÉ ŽÁDOSTI REAGOVAT. Děkuji za pochopení - Miky. Usmívající se

FROSTÍKOVA ŘECKÁ CESTA

29. července 2013 v 8:35 | Frostík |  CIZÍ PEŘÍ


Rudé prase u Řeckých bohů

Po letech jsem se nechal ukecat a vyrazil s rodinkou k móři. Ač mě, jako dítě, moře vždycky fascinovalo, protože mám rád lodě, jako dospělý jsem zjistil, že je to slaná břečka, která vás pálí do očí a pod plavkami rozežírá kůži. Nu což, pro blaho rodiny jsem se obětoval.
Ostrov Kos nás přivítal vedrem a tak jsme po ubytování vyrazili na pláž. Se synem Jakubem jsme museli zahájit podhladinový průzkum a mě nenapadlo, že bych se musel namazat ochranným krémem proti slunci. Vždyť jsem byl pořád ve vodě. Já naiva. Večer jsem měl už barvu spařeného prasete a s bolavou kůží jsem se potýkal po celý pobyt na Kosu. Triko s dlouhým rukávem jsem používal i při plavání a mokré mě hezky chladilo.
Přímo nad naším ubytovacím areálem se tyčilo kamenité pohoří o výšce asi 650m /m a mě samozřejmě lákalo ke zdolání, protože jsem chtěl procítit ducha této země. Od prvního týdne jsem plánoval výšlap, ale svah se sklonem od 45 stupňů a výš, spíš odrazoval. Proto jsem s rodinkou vyrazil mimo pláž na balvanovitý výběžek kousek od hotelu. Místo bylo za smetištěm a nikdo tam nechodil. Při prolézání kamenného pobřeží jsem objevil kozí lebku a tak mě napadlo pokecat si s místním Poseidónem. Vylovil jsem z moře krásný bílý valoun, umístil ho na obrbudr a posadil lebku na něj








Vyčkal jsem na největší vlny, co se tříštily o úpatí, a pozdravil místní živly. Na odpověď přišla vlna, co stříkla až na mě. Dobré znamení, nebo to bylo stále sílicím větrem?
Ač jsme si slibovali od opuštěného místa lepší šnorchlování, příboj rozvířil usazeniny a zakalil vodu. Nechali jsme se tedy vynášet vlnami po písku nahoru a dolů. Moře nám ukázalo přívětivě, že proti jeho síle, nemá človíček šanci. Duch moře je jiný, než mají naši vnitrozemský živlové vody.
Při výletu lodí po okolních ostrovech jsme mohli poznat, jací Řekové jsou. Všude mají státní vlajky a na kterou jsou hrdi, protože symbolizuje - křížem příslušnost ke křesťanství a pruhy státní heslo (co pruh to slabika) "Svobodu nebo smrt". To je mi bližší, než naše "pravda vítězí". Kdo pracuje v turistice, si musí za sezónu vydělat na celý rok a tak vidíte, že se snaží. Jinak mají na všechno dost času. I když jsem viděl pokrývat střechu i v sobotu. Ale zase makat v tom vedru… je to prostě jiná země. Jízda lodí po vlnách s náklonem i 2metry nás odměnila i pohledem na delfína. No, sice to byl jen kousek hřbetu s ploutví, ale bylo to poprvé naživo v moři.
Národ hodnotím i podle piva. Co mě mile překvapilo, bylo místní pivo Alfa. Chutí podobné protivínskému Platanu. Dostal jsem ho na malém ostrově i s předchlazenou sklenicí z mrazáku a majitel taverny se rovnou zeptal, zda chci půllitr. Tím mě dostali. Abych pozvedl řeckou ekonomiku, dal jsem si hned dvě. Pivo v hotelu bylo slabota, chuťově sice šlo, ale raději jsem chodil po jídle na bar na Ouzo.
Útok na hřeben jsem stanovil na neděli. Vstal jsem v 5.00h místního času, provedl nezbytnou hygienu, nacpal dvě dvoulitrový petky do baťohu a nazul kotníčkový goráče. Za šera jsem se proplížil areálem hotelu k horní bráně v plotu, co nevedla nikam. Jen kusy zahradního nábytku napovídaly, k čemu slouží. Místní si s odpadem nedělají hlavu. Co překáží, hodí za plot. Hlavně, že je v hotelu uklizeno. Přešel jsem stoupající strž a napojil se na cestu zařezávající se do svahu.



Proč a za jakým účelem ji vydlabali do svahu, nevím, autem je nesjízdná, protože je rozbrázděná různými rýhami od vody. Musí být po Italech, kterým Kos do roku 1947 patřil. Ti už na to měli techniku a za tu dobu, při minimálních srážkách, to mohla voda vyhloubit. Po 500 metrech se stočila dolů a zmizela v kamení.



Tak a přímo vzhůru na hřeben. Snažil jsem se sice využívat kozích stezek, ale ty mizeli nebo mě zavedli ke skalnímu srázu. Šplhal jsem po čtyřech mezi planými olivovníky a využíval terén k udržení se na svahu. Terén pro kamzíky, ale tady je suplují místní polodivoké kozy.



Je jich tu plno, a když je překvapíte, kůzlata si vás prohlížejí a ti odvážnější jdou k vám. Pak přiběhne mamka koza a svého potomka odežene.
Když máte hlavu těsně u země, neunikne vám nic, co leží na ní. Když jsem viděl už třetí vystřelenou patronu do brokovnice, pochopil jsem, že tu už přede mnou někdo byl. Ale co by tu lovil? Kozy? Pak jsem vyplašil divokého králíka a odpověď byla tu. Když jsem se vydrápal nad pásmo olivovníků, vykouklo slunce a začalo paprsky ohmatávat krajinu pode mnou.



Krása, ostrovy vystupovaly z oparu a já vnímal probouzející se zemi.



Začal jsem přelézat přímo k stoupajícímu hřebeni. Zde už rostly jen pichlavé rostliny a těch pár olivovníků, bylo skusem koz vytvarováno a zhuštěno do bizardních bonsají. Pokud na ně šlápnete, udrží vás. U úžasného uskupení skal (líbili by se Pavlovi) jsem si oddechl.



Po hřebeni to docela šlo. Sice jsem si musel dělat značky pro návrat, protože některé bloky skal měli jen jednu bezpečnou cestu nahoru a ta nebyla seshora vidět.




Tady je vidět zkulturňování bonsaje - a la řecká koza.




A hřeben kolmo se napojující se, po kterém jsem přilezl.




Pohled od hlavního svahu.




Tam dole je náš hotel a začátek mé cesty.




Tenhle útvar má asi 12m. Ne Pavle, opravdu jsem si tam nehrál.




Pokochal jsem se a hurá nahoru. Au! Toto píchá.




Posledních 300m, při sklonu 50stupňů jsem měl dost. Aspoň mi to zpestřila užovka stromová, a ač to byla jen malá tkanička a okamžitě zmizela v podrostu, vnímal jsem jí jako pozdrav mocností země. Byl jsem, teda očekáván.




Měl jsem toho dost, když jsem se vyškrábal nahoru, přímo do rodících se mraků.




Provedl jsem děkovný obřad místním bohům a jen jsem ho dokončil, objala mě příjemně chladivá mlha.







Hlazen vousem samotného Dia, jsem vnímal sílu této země. Neslyšel jsem žádné hlasy (v Čechách slyším občas jen nesrozumitelný šepot stromů) ale řecké bohy, o kterých mám jen určitou představu, jsem vnímal. Prostě tam byli.





Po dvaceti minutách se zvedl vítr a začal čistit nebe. Došel jsem na malou homoly a začal stavět kamennou věžičku. Jak je mým zvykem, natahal jsem hodně velký kameny. Jeden kámen byl však opravdu divnej, měl hlavu a nožičky.

Syčel na mě a začal sprintovat svojí nejvyšší rychlostí pryč.




A mám tě!




Po dokončení stavby jsem sestoupil do sedla, a kde se vzal, tu se vzal - kozák, pasák koz s dvojmetrovou zahnutou berlou. Jako by utekl z Betléma, až na ty džíny a kostkovanou košili. Pozdravili jsme se řecky a on upaloval směrem, kde stále úpěnlivě mečela koza. Severní strana hřbetu je pozvolnější a tak i přístupnější pro pastvu. Zalezl jsem si na kamenitý vrchol a kochal se, neboť jsem přehlédl většinu ostrova.








Slunce už stálo nad nejvyšším kopcem a začalo pálit.




Sedě u rozlomeného betonového obelisku, ponořen do krajiny, si najednou dva metry ode mne malá 20 cm vysoká sovička. Valila na mě žlutá kukadla, a zvedala se a sedala, až jí to přestalo bavit a odlétla. Á, to byl pozdrav od Palas Atheny.



Teplota stoupala a já vyrazil dolů. Do noh se mi zabodávali trny, až holeně krváceli. Jeden trn jsem si odvezl domů, pod kůží a propašoval tuhle přírodninu do ČR. Po týdnu jsem ho vymáčkl ven. Mezi kameny jsem objevil polojeskyňku s kostrou kozy. Rohy už byly rozpraskané. Škoda. Pak jsem zjistil, že kámoška sovička, či sovičák, hnízdí s partnerem ve skalní stěně, naproti přes strž od kolmého hřebenu.



Při slezení na boční dolejší hřeben, po kterém jsem přišel, jsem sešel do strany a nemohl jsem najít výstupní cestu. Musel jsem trefit přechod skály, jinak, vše končilo kolmou stěnou. Co však dodneška nechápu, je, že najednou mi proletěla kolem hlavy sovička a přeletěla nad hřebenem a zmizela v místě, kde jsem nechal postavený kámen, co mě měl upozornit na trhlinu mezi skalami, kudy jsem vylezl nahoru. Kámen samozřejmě splýval s okolím. Díky bohové!



Z konce skal už jsem po svahu skákal, klouzal a jel po pérdeli, no a dvakrát po držce. Olivovník je jak Řekové. Roste si v suti na suchém ostrově, okousávaný, nezalívaný, a když přiletí turista, zastaví ho. Jak jsem se dostal na cestu, bylo vyhráno. Při návratu rodina jásala, že už může na tobogány. Došli jsme tam a zatím co děti řádili na skluzavkách, leže na lehátku, jsem se podíval nahoru: "Jó, stálo to za to".
Vyznačení mé cesty. Zezdola to fakt klame.







.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Adonis Adonis | E-mail | 29. července 2013 v 12:52 | Reagovat

Dechberoucí! :-)

2 Myslič Myslič | 30. července 2013 v 0:34 | Reagovat

Pěkný, snad to budete moci porovnat s mojím reportem na  kruhu :-D

3 Pavel Pavel | 30. července 2013 v 8:45 | Reagovat

Jako obvykle jsi mne potěšil svou květomluvou a prvovýstupem v neznámém terénu. Vžíval jsem se při čtení do toho neboť když jsem v cizině, často utíkám v hluchých chvilkách a lezu po kopcích a objevuji - tak jako ty teď. Ono to nejde, sedět na zadku, když se dá někam vylézt, shora se rozhlédnout, vidět nádherné skalní útvary, tys viděl sovičku a želvu... Že pohled klame, to taky znám - stačí, když jsi napsal žes vylezl do 650m a je to jasné. Zvířátka dokážou překvapit - já byl asi nejvíc v šoku, když jsem na Korsice měl k vrcholu Monte di Oro 2389m (šlo se ze sedla cca 1100m) snad 50 výškových metrů a narazil na pohodlně ležící a v klídku přežvykující krávu. Byla sama, ale očividně spokojená.
Osobní zážitky jsou nade všechno. :-)

4 Catalessi Catalessi | 30. července 2013 v 12:12 | Reagovat

Pěkné! Já zase v Severní Itálii hodila do moře modlitbu v láhvi, věnovanou moři slz a potu. A namazala jsem se vlastnoručně vyrobeným opalovacím krémem, který mou bledou pokožku jakžtakž ochránil...

5 Elen Elen | E-mail | 30. července 2013 v 19:57 | Reagovat

Moc hezky napsané Frostíku, obdivuji tě , že jsi se vydal do těch kopců, vypadají velmi nepřístupně a určitě to stálo za to :-)
Taky přidám kapku z mého soudku. Byli jsme v červnu s rodinou na Krétě, moc krásný ostrov. Zem je zbarvena do červena, kopce a hory se táhnou do nedohledna, zeleně není tolik jako na tvých fotkách, moře bylo průzračné, domorodci usměvaví, přívětiví, vynikající víno :-)
Do kopců jsem si netroufla, proto můžu obdivovat tvou odvahu. Také jsem zkoušela mluvit s tamními bohy. Ani nevím zda jsem navázala spojení, jen pocit, že se svět narodil zrovna na tom místě, těžko popisovat....

6 Myslič Myslič | 5. srpna 2013 v 20:47 | Reagovat

:-D Zde je moje "pohanské" povídání o cestování po Řecku a jeho ostrovech, snad se Vám bude líbit :-D : http://pohanskykruh.wordpress.com/2013/08/05/tip-na-vylet-ostrovy-kos-a-nisyros/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama