NOVINKY :
.
Kontaktní e-mail : mikyhorozumy@seznam.cz
Dopředu ovšem upozorňuji, že NEPOSKYTUJI MAGICKÉ SLUŽBY, ANI PORADENSTVÍ A NEBUDU NA PODOBNÉ ŽÁDOSTI REAGOVAT. Děkuji za pochopení - Miky. Usmívající se

Září 2013

VOTIVNÍ OBĚTI NA KŘEMEŠNÍKU A JINDE...

29. září 2013 v 7:35 | Miky |  JINÉ
V tentýž den, kdy jsme se pokochali krásou lípy v Kamenici, jsme ještě navštívili jeden z nejvyšších vrcholů Českomoravské vrchoviny, Křemešník. Na Křemešníku jsme už byli před rokem v lednu, když celou krajinu pokrývala vrstva bílého sněhu. Chtěli jsme tehdy vidět léčivý pramen, jehož voda tryská pouze v zimním období. Tentokrát jsme měli v úmyslu vyšplhat na místní rozhlednu a potěšit se výhledem na Vysočinu oděnou v podzimních barvách. To nám ale nevyšlo, neboť rozhledna je v září přístupná pouze o víkendech. Shodou okolností jsme se ovšem ocitli na vrcholu zhruba pět minut před začátkem prohlídky místního poutního kostela a tak jsme přijali, co nám sám osud nachystal a prohlédli si místní křesťanský svatostánek i s výkladem slečny průvodkyně. Měl jsem z toho velkou radost, protože už dávno jsem chtěl vidět vitrínu s votivními dary v podobě malých ručiček, nožiček, očí apod., které zde kdysi věřící nechávali jako poděkování za zázračné uzdravení těch částí těla, které tyto předměty představují.
Praxe obětování podobných předmětů je prastará a sahá svými kořeny až do pohanských dob. Nejstarší doklady o přinášení napodobenin nemocných údů do chrámů pocházejí už ze starého Egypta. Archeologické nálezy svědčí o tom, že staří Egypťané přinášeli tyto oběti svým bohům, jako výraz prosby nebo poděkování za uzdravení. Doklad tohoto zvyku najdeme dokonce i v Bibli. V I.knize Samuelově v 6.kapitole, se dočteme o Pelištejcích (nesemitský národ původem z Kréty nebo z Balkánského poloostrova), kteří se zmocnili izraelské archy úmluvy a biblický bůh je za to potrestal epidémií nádorového onemocnění. Pelištejci zavolali své kněze a věštce a ptali se jich, jak se nemoci zbavit. Kněží jim doporučili archu izraelitům vrátit a poslat s ní židovskému bohu i zlaté napodobeniny jejich nádorů a postižených orgánů. Stejný zvyk je doložen i ze starého Říma a Řecka, přičemž řecké obětní dary svědčí o velmi dobré znalosti anatomie a vysoké úrovni tehdejších léčitelů.



Řecké votivní oběti na terakotových destičkách.


Tato praxe je však známá snad ze všech koutů světa včetně "barbarského" severu. Nejznámějším keltským dokladem tohoto ritu je nález několika set dřevěných a kamenných obětí od pramene řeky Seiny.



Náš etnograf Čeněk Zíbrt se domnívá, že všeobecná rozšířenost zvyku napovídá, že tato praxe nebyla přejímána jedním národem od druhého, ale že se vyvinula nezávisle na sobě na různých místech zároveň.
Církev se k tomuto zvyku stavěla nejednoznačně. Někdy byl zakazován, jako pohanský přežitek. Svědčí o tom celá řada církevních ustanovení, jako např. Indiculus superstitionum et paganiarum již z 8.století, ale lidé pak na to reagovali obvykle tak, že místo do kostela nosili napodobeniny údů na lesní rozcestí a věšeli je na stromy. Proto, pokud byly tyto oběti přinášeny do křesťanských chrámu a s křesťanskou modlitbou, přivírala nad nimi často raději církev oči.



Oběti z pramene Seiny.

V Čechách byl tento zvyk ve středověku i novověku prokazatelně praktikován na řadě poutních křesťanských míst. Jmenujme například Svatou Horu u Příbrami, sochu Panny Marie v Jičíně, anebo již řečený poutní kostel sv.Trojice na Křemešníku. V jednom ze svých kázání mluví o tomto zvyku jako o pověře i mistr Jan Hus. Chudí lidé zhotovovali nemocné údy většinou z vosku, majetnější je nechali tesat ze dřeva či z kamene a ti nejbohatší je nechávali zhotovovat ze stříbra či zlata. Kromě tělesných údů se obětovali i podoby domácích zvířat, domů apod. Zde si věřící nejspíš vyprošoval ochranu pro svůj dobytek a svojí domácnost.


Vytrína s votivními dary na Křemešníku.




.

KAMENICKÁ LÍPA

28. září 2013 v 10:10 | Miky |  POSVÁTNÁ MÍSTA


Tuhle letitou krásku jsem měl v plánu navštívit už řadu let a včera se mi to konečně povedlo. Mluvím o lípě po které dostalo jméno městečko Kamenice, tedy přesněji Kamenice nad Lipou.







Podle pověsti byla lípa zasazena společně se základním kamenem při stavbě zdejšího hradu, pozdějšího zámku, tj. v roce 1248. Nikdo neví jestli je strom opravdu tak starý, ale pokud by byl opravdu vysazen ve 13.století, patřil by v naší zemi k těm úplně nejstarším. Vyloučené to není, neboť lípy se mohou skutečně dožít 1000 i více let. Jako nenapravitelný skeptik se domnívám, že je kamenická lípa o něco mladší, ale krasavice je to nevídaná. Za ta léta, co v zámeckém parku stojí už přestála mnohé. V roce 1824 jí při bouži zasáhl blesk a lípa přišla o svoji velikou korunu. Spodní část stromu však rostla a prospívala vesele dále a její takřka vodorovně se pnoucí větve inspirovaly místní zámecké panstvo k tomu, že na nich v 19.století vybudovala obrovský arkýř, tj. taneční parket s vedlejšími odpočívadly. Parket lípě nesvědčil a ta jeho vlivem přišla o další část kmene a některé větve, proto byl počátkem 20.století odstraněn.
































.

NOVÁ SOCHA V TOMYHO ZAHRADĚ

27. září 2013 v 7:53 | Miky
Tomy, který se s námi před časem podělil o obrázky ze své zahradní svatyně se sochou Svantovíta, mi před několika dny poslal další tři fotografie. Jeho svatoháj se totiž rozrůstá. Tomy si nechal od svého známého řezbáře vytesat krásného dřevěného boha Triglava. Ten řezbář je prý v současné době bez práce a za 1000 - 2000 Kč (podle náročnosti) rád vyrobí dřevěný idol i vám, pokud by byl zájem. Nemám zatím na toho pána žádný přímý kontakt, ale můžete mi případnou objednávku poslat na můj e-mail Miky71@centrum.cz a já vás s ním přes Tomyho spojím.














.

NA MOHYLÁCH A NA HRADIŠTI

20. září 2013 v 14:58 | Miky |  JINÉ
Je to pro mě vždycky svátek, setkám-li s některým svým soukmenovcem z Pohanského Kruhu. Měl jsem proto velkou radost, když k nám na jih přijeli ve středu z Vysočiny Tomas a jeho žena a to dokonce jenom proto, aby mi dovezli dvě kruhařská trička. Trochu jsem se bál, že dovezou velikost L, o které se také mluvilo. Jak mi totiž roky přibývají jsem pořád tlustší a tlustší a eL-ko bych musel asi někomu dát. Dovezli ale mojí oblíbenou velikost XXL, takže můžu v klidu ještě něco přibrat.


Když už ke mně přátelé z Vysočiny vážili takovou cestu, nabídl jsem jim, že jim ukážu dvě moje oblíbená pohanská místa. Tím prvním bylo mohylové pohřebiště v lese u Dražiček a tím druhým hradiště Svákov u Soběslavi. Na mohylách jsem už skoro rok nebyl a tak mě popoháněla zvědavost, jestlipak tu ještě stojí malý menhir, který jsme tu před časem s Pavlem a s Frostíkem vztyčili a jestli je v pořádku můj obřadní kamenný kruh. Menhir spokojeně stál na svém místě a kruh byl neporušený a zase o něco zelenější a mechovější. Já i Tomas jsme na kruhu obětovali zdejším duchům. Já jsem své oběti položil na středový oltář a Tomas zapálil své voňavé pryskyřicové vykuřovadlo na jednom z kamenů obvodového kruhu.






Jedna věc mě na pohřebišti ale přeci jen nepotěšila. Nějaký blázen se prokopal do jedné mohyly asi metr a půl hluboko. Smysl té šachty jsem nepochopil. Pokud si někdo myslí, že zde najde Štorchův bronzový poklad, tak je na omylu. Prakticky všechny zdejší mohyly už byly v minulosti rozkopány a drtivá většina z nich skrývala už tehdy jen trochu hliněných střepů a popel mrtvých. Každý nový výkop je tudíž zbytečný. Hledači pokladů zde tedy jen ničí staré posvátné místo a provokují duchy, o jejichž reálné přítomnosti jsem se tu sám před časem přesvědčil.


Po návštěvě Dražiček jsme popojeli ještě několik kilometrů jižněji a zastavili auto přímo pod kopcem, na kterém stojí mohutné valy Svákovského hradiště. Historie tohoto místa je dlouhá. Lidé zde sídlili již od doby bronzové, dále přes dobu železnou, až po dobu prvních Slovanů v 7. a 8.století. Později se přestěhovali na druhou stranu řeky, kde zbudovali město Soběslav a staré hradiště zůstalo prázdné. Valy tohoto hradiště jsou neobvykle dobře zachovalé, místy až 8m vysoké. Po jejich vrchu lze dodnes snadno víc než polovinu 3,8ha velkého hradištního prostoru obejít. Myslel jsem, že udělám nějaké lepší snímky, než onehdá při naší zimní sněhové návštěvě, ale chyba lávky! V zimně toho bylo díky opadaným listům stromů a keřů vidět mnohem víc.

Dva snímky krásného, ale zarostlého hradištního valu.




Napili jsme se i z blízkého posvátného pramene, který si, jak jinak, dnes přivlastňují křesťané.







Objevili jsme místo, kde na suchém bezu rostlo jidášovo ucho, houba, která nesmí chybět v žádném čínském pokrmu.








Našimi milými průvodci během celé cesty byli dva Tomasovi psi.








.

JARILO - JAROVÍT - SV.JIŘÍ

15. září 2013 v 10:43 | Miky |  BOHOVÉ A BÁJNÉ BYTOSTI

Není žádným tajemstvím, že mnozí pohanští bohové byli ctěni ještě dlouho po vnucené christianizaci pod maskou křesťanských svatých. Veliký Perun se stal svatým Eliášem (Iljou) Hromovládcem, Veles byl dál ctěn coby svatý Blažej (Vlasij) ochránce skotu atd. atd. Slovanský bůh jara a plodnosti, kterému říkali na východě Jarilo a v Pomoří Jarovít, se podle názoru mnohých badatelů transformoval v postavu svatého Jiří, jehož svátek slavíme 24.dubna. Jarilova charakteristika nám byla zachována v řeči, kterou jeho jménem pronášel pomořanský kněz při jarních Jarilových slavnostech :
"Já jsem tvůj bůh, jsem ten, který odívá pole obilím a lesy listím, v mé moci jsou plody luk a stromů, plodnost stád a vše, co slouží k užitku člověku. To vše daruji těm, kteří mě ctí, a odnímám těm, kteří se ode mě odvracejí."
V Bělorusku zas během Jarilova svátku přiléhaly svobodné dívky k velké dřevěné figuríně s nadměrně velkým falem a v lidové písni se zpívávalo : "Po světě širém Jarilo chodil, na poli žito rodil, lidem děti plodil." Jarilo je tedy bohem, který přichází po období vegetačního klidu, aby vrátil plodnost zemi, zvířatům i lidem. V lidových představách projíždí Jarovít krajem na svém koni a jako bojovník a vítěz nad zimou a otevírá svými klíči zemi, aby se opět zazelenala a znovu urodila.




Stejnou roli hraje v pozdějším folklóru i sv.Jiří. Dochovalo se nám mnoho pořekadel a písní, které to potvrzují, např :

Svatý Jiří volá,
Země se otvírá,
aby tráva rostla,
tráva zelená.
(Čechy)


Svatý Juří
kořen búří,
aby rostla tráva,
všelijaké kvítí
na věnečky vití.
Tráva bude růsti,
pšenička metati.
(Morava)

Říkalo se, že do svatého Jiří tráva neroste, kdyby ji kleštěmi tahal a po svatém Jiří roste, kdyby ji palicí zatloukal. Klíče, kterými Jarilo otevírá zemi, dostává tento bůh přímo od zimní bohyně Moreny, jejíž vláda nad zemí právě končí. I tento motiv je zachycen v mnohých našich jarních písních :

Má milá Maréno, kdes ty klúče dala,
co bys nimi pole odmykala?
Dala sem ich, dala, svatému Jánu,
aby nám otevřel nebeskú bránu.
Dala sem ich, dala svatému Juří,
by nám otevřel do Ráje dveří.
Svatý Juří stává a s klúči sa šúrá,
co by tráva vyrostla nám hrubá.
Tráva pro kozičky, růža na voničky,
růža červená a fiala modrá.
(Rožnovsko)


Nebo podobně :

Mořena, Mořena,
kam jsi klíče děla?
Děla jsem je, děla
svatému Jiří,
aby nám otevřel do ráje dveří.
(Čechy)


Celý tento jarní mýtus byl vtělen do rituálu vynášení Smrti a přinášení Nového Léta. Nejdříve se lidé obřadně zbavili Moreny a s ní i nemocí, neplodnosti a smrti tím, že její figuru zapálili, rozbili či vhodili do proudící vody a potom přinášeli do vsi nazdobený stromek, jako symbol samotného Jarila a s ním přicházejícího nového léta, plodnosti a zdraví. Opentlený stromek ozdobený kraslicemi byl v různých krajích nazýván různě; léto, létéčko, líto, strom, vršek, lesola, letorost, borek, vrba, chvojka, hájek, květnice, máj, májíček apod. Souvislost s májem bude možná pro vás zajímavá, avšak v našem folkloru není ojedinělá. Však je svátek svatého Jiři, 24.duben, již velmi blízko velké májové oslavě. Ještě o krůček blíže je jí Jarilův svátek, který se v Rusku slavil až 27.dubna. Ve Slezsku se v souvislosti s májem a svatým Jiřím zpívalo :

Májíčku zelený,
pěkně ustrojený!
Svatý Jiří jede
pole odmykati,
aby tráva rostla,
všelijaké kvítí.
Májíčku zelený,
pěkně ustrojený!


A v Pusté Kerti koledníci zpívávali :

Nesiem vam máj pod zelený háj, aby tráva rástla vyše kolena. Sadili sme iskričky (sedmikrásky), nechcely nám rasť bez božej milosti. Svätý Petr, svatý Ján, vynese nám vína džbán. A vy pani matičko, vyneste nám vajíčko, jedno nebo dve, šak vám to maličko ubudne. Svätý Jur volá : zem sa otvárá, všelijaké kvítí, až se hora svítí, růža, fiala.



Na Balkáně, ve Slovinsku a v Chorvatsku se zachoval zvyk obchůzky tzv. Zeleného Juraje. V den svatého Jiří tu mladý chlapec, nazdobený květy a zelení, za zpěvu písní obchází vesnická stavení. I v tomto zvyku se nám nejspíše zjevuje postava boha Jarovíta.
Všechno, co bylo řečeno, nám představuje Jarovíta, jako boha jara, štěstí a plodnosti. V období před nástupem křesťanství, v čase kdy pomořanští Slované vzdorovali velkému tlaku Germánů, vystupoval do popředí Jarovít ve svém aspektu vítěze a válečníka. Kronikář Helmhold popisuje Jarovítovu svatyni, ve které visel na zdi obrovský zlatem obitý štít, jehož se nesměl dotknout žádný smrtelník. Tento zlatý štít, který možná symbolizoval sluneční kotouč se ze svého místa snímal pouze v čase války. Tehdy byl vezen v čele vojska, jako magický předmět přinášející vítězství.




Ale zpátky k jarnímu vzkříšení přírody. Kromě vegetace, probouzí Jarilo podle lidové tradice také teplomilné ještěrky, hady a žáby. Dodnes se u nás říká : Na svatého Jiří, vylézají z děr hadi a štíři. Jarilo hady a obojživelníky nejen probouzí, ale vládne jim a propůjčuje jim i léčivou moc. Etnografové zaznamenali v této souvislosti řadu zajímavých zvyků. Například v Zálesí vycházeli lidé v době před sv.Jiřím na místa, kde se zdržují hadi a chytali je. Chyceného hada pak zabili. V okamžiku, kdy hada usmrcovali museli mu říci, k jakému léčivému účelu jej potřebují, např : "Pro nátku!" - "Pro ouroky!" - "Na otok!" a podobně. Sušenou hadí hlavu, či srdce pak nosili jako léčivý amulet zavěšený na krku nebo v pod paží. Podobný zvyk je zaznamenán i v Poličce, Chroustově apod. V době před svatým Jiřím se chodilo také na žáby. Sušená zelená žabka, zašitá v pytlíčku se zavěsila nemocnému na krk. Po devět dní se pak musel nemocný s pytlíčkem na krku před východem slunce modlit vždy devět otčenášů. Devátý den musel nemocný, modlíce se, jít k řece a vhodit pytlíček přes hlavu do vody. Žába zašitá v sáčku do sebe nasála jeho nemoc a nemocný byl zdráv. Tyto magické zvyky, ač spojené s křesťanskou modlitbou, mají bezesporu svůj původ v pohanských časech.
O historické existenci samotného svatého Jiří neexistuje žádný doklad. Podle jedné legendy byl Jiří římským vojákem, který se vzepřel svému protikřesťanskému císaři Diokleciánovi a byl za to mučen a popraven. Jiná legenda vypráví příběh o tom, jak Jiří zabil draka, který sužoval lidi ve městě Lýdii. Vděční obyvatelé města prý pak konvertovali ke křesťanství. Všechno ale nasvědčuje tomu, že svatý Jiří je pouze účelově vytvořenou postavou, která měla nahradit pohanského jarního boha. Světcovo jméno Jiří, tedy latinsky Georgius, nebo řecky Georgios, vychází ze základu Ge - země a ergon - práce. Jiří je tedy vlastně zemědělec či rolník. Tímto způsobem přejal světec roli předchozího vegetačního božstva. Svatý Jiří bývá zobrazován jako rytíř v plné zbroji, který propichuje svým kopím draka. Tento obraz v sobě zahrnuje Jarovítovu roli vítěze a válečníka i vládce nad plazy a obojživelníky. Církev tedy takto pohanům naservírovala křesťanského světce, kterému lid rozuměl a snadno ho přijal za vlastního. Přijímal ho o to snadněji, že podle Cyrilova Soudního zákoníku lidem, hrozilo každému, kdo by obětoval nebo přisahal pohanským bohům, zabavení majetku a prodání do otroctví.
Svatý Jiří byl oblíbeným světcem prvních přemyslovců, kteří mu rádi zasvěcovali církevní svatostánky. V 10.století mu Boleslav I, nebo jeho syn zasvětil i rotundu na naší posvátné hoře Říp. O 200 let později byl kostelík opraven a zasvěcen svatému Vojtěchovi. Ještě později bylo zasvěcení opět změněno a rotunda se vrátila svatému Jiří - Jarovitovi.




.

MYSTICA JIŽ ZÍTRA !

12. září 2013 v 18:52 | Miky |  JINÉ



Další ročník festivalu Mystica začíná již zítra. Já se letos s velkou pravděpodobností nezúčastním, ale všem, kteří mají čas, festival určitě doporučuji. Byl jsem na předchozích třech ročnících a pokaždé to pro mě byl velmi osvěžující a obohacující zážitek. Kromě přednášek a workshopů bude i letos možné zůčastnit se otevřených rituálů. Pročtěte si program a zvažte, jestli nepřijedete alespoň na jeden den. Věřím, že i letos to bude stát za to.

Program Mystica 2013

Pátek:

17:30 - Zahájení festivalu a proslov.
18:00 - Sandro Dragoj - Přednáka: Sandro Dragoj a jeho život s přízraky. (velký sál)
19:00 - Jan Kočvar - Přednáška: Střet křesťanství a dálněvýchodních kultur v 19. století. (velký sál)
20:00 - Míla - Přednáška: Bolest různé formy jejího přijímání. (velký sál)
20:00 - Sandro Dragoj - Magická operace (malý sál)
21:20 - Linda Ileana Dragonari - Rituál runy Kaunaz. (velký sál)

Sobota:

12:00 - Sarkyr - Workshop: Kurz tvůrčího psaní. (velký sál)
13:00 - Dínen - Přenáka: Bojová magie a ženské válečnické kulty. (velký sál)
14:00 - Dianičky Rit (malý sál)
14:00 - Myslič - Přenáška: Etnické pohanství - víra a životní filosofie pro 21.století. (velký sál)
15:00 - Ghaast - Přednáška: Uvedení o původního čarodějnictví. (velký sál)
15:00 - Myslič - Workshop: Výroba a zavěšování přacích runových návazů. (malý sál)
16:00 - Valerie Chlubnová - Přenáška: Hřbitovní hlína coby magický prostředek. (velký sál)
16:00 - Wolos - Přednáška: Síla a moudrost rodu. (malý sál)
17:00 - Abogarth - Přednáška: Stvoření Zombie. (velký sál)
17:00 - Wolos - Rituál: Veles - dotyk předků. (malý sál)
18:00 - Sonia Guerrera - Přednáška: Rituály ohňa a dymu v mágii Santérie. (velký sál)
18:00 - Tomáš Barton - Přednáška: Archetyp vlka a vlčí božstva v současné civilizaci. (malý sál)
19:00 - Sonia Guerrera - Pokračování přednášky. (velký sál)
20:00 - Baron de Belle Ville - Přednáška: Heterodoxni Helénská Gnóze. (velký sál)
21:00 - Jana Marešková - Ukázka haitského tance. (velký sál)
21:10 - Baron de Belle Ville - Rituál: La Diablesse. (velký/malý sál, vybere si baron osobně)

Neděle:

12:00 - Xaltotun - Přednáška a: Magické aspekty práce s tělem. (velký sál)
13:00 - Xaltotun - Workshop: Železná košile mistra magie. (velký sál)
14:00 - Sarkyr - Přednáška: Necronomicon, nejčtenější kniha, která nikdy neexistovala. (velký sál)
15:00 - Koubič, Sarkyr, Guldur - Přednáška: Vývoj mýtu Cthulhu. (velký sál)
16:00 - Dínen - Přednáška: Temná strana Faerie. (velký sál)
17:00 - Sandro Dragoj - Rituál: Obřad Hecate. (velký sál)
18:00 - Závěrečná řeč k ukončení festivalu.


Více informací na http://davnyobycej.cz/mystica/

LASKAVEC - bylina lásky

8. září 2013 v 12:58 | Miky |  MAGICKÝ HERBÁŘ
LASKAVEC OCASATÝ

Latinský název : Amaranthus caudatus

Vládnoucí planeta : Saturn


Při četbě národopisné literatury narazím občas na zmínku o rostlině jménem laskavec, kterou, jak se zdá, naši předkové s oblibou používali v milostné magii. Laskavec se objevuje i jedné scéně mého oblíbeného filmu Staré báje Vikingů (Stara Basn), kterou vám nyní nabízím ke shlédnutí.


Pěkné že? Problém je, že laskavec pochází z Jižní Ameriky a do Evropy se dostal až v 16. století. Není tedy myslitelné, aby dívka z naší ukázky chtěla po vědmě tuto rostlinu v době předpiastovského Polska, tedy v 9.století. Ale to nevadí, mohla tehdy chtít samozřejmě nějakou jinou bylinu s obdobnými účinky.
Podle dostupných informací se v naší zemi začal laskavec pěstovat až v 18.století, ale ihned se stal vyhledávanou a oblíbenou záhonovou květinou. Vesnické vědmy zřejmě velmi brzy rozpoznaly jeho čarovné vlastnosti a laskavec začal být hojně používán být používán v magických obřadech, které měli přivolat něčí lásku. Bohyně na Žítkové například doporučovaly dívkám, aby nechaly svému vytouženému mládenci sníst koláček do kterého zapekly trochu laskavce. Traduje se, že jedenkráte jedno děvče nechalo takovýto koláček chladnout na okně a v nestřežené chvíli ho snědl beran, který pak nebohé děvče pronásledoval kamkoli se hnulo.
Pokud máte obavy o zdraví těch mládenců, kteří laskavec požili, jsou to obavy zbytečné. Nejenže laskavec není jedovatý, je jedlý, ba dokonce velmi výživný a zdravý. Indiáni ve střední Americe ho pěstovaly na obživu již před 5-8 tisíci lety. Pro své výživné vlastnosti byl ctěn jako potrava bojovníků. Semena laskavce jsou malá asi jako sezamová semínka a chutnají sladce oříškově. Mele se z nich mouka, která je dnes oblíbená u vyznavačů zdravé výživy. Laskavec se jako "obilovina" hojně pěstuje v Číně, Mexiku, Jižní Americe i USA. V Evropě se jeho pěstováním na zrno zabývají nejvíce na Slovensku, v Maďarsku a Itálii. V ČR je pěstován na ploše asi 400 ha.
Dnes se můžeme s touto, kdysi cizokrajnou rostlinou setkat u nás někdy i ve volné přírodě. Často je vidět například na náspech železničních tratí na jižní Moravě. Fotografie pro tento článek jsem pořídil před vchodem jednoho panelového domu na našem sídlišti. Kromě této formy, můžete potkat i laskavec, jehož květy rostou vzpřímeně, který pak vzdáleně připomíná náš šťovík.