NOVINKY :
.
Kontaktní e-mail : mikyhorozumy@seznam.cz
Dopředu ovšem upozorňuji, že NEPOSKYTUJI MAGICKÉ SLUŽBY, ANI PORADENSTVÍ A NEBUDU NA PODOBNÉ ŽÁDOSTI REAGOVAT. Děkuji za pochopení - Miky. Usmívající se

Říjen 2013

BOŽÍ MUKA NA STARÝCH POHANSKÝCH MÍSTECH

31. října 2013 v 18:11 | Miky |  POSVÁTNÁ MÍSTA
Možná se divíte proč se, já pohan, zajímám o nějaká boží muka. Odpověď je jednoduchá. Za prvé mě zajímá kulturní dědictví po našich předcích jako celek, křesťanskou éru nevyjímaje, a za druhé to, co se na první pohled jeví křesťansky, mívá často pohanský základ. Boží muka pak mají tento základ nepochybně. Budu-li čerpat ze zdrojů, které shromáždil pan Otomar Dvořák, pak Církev po staletí brojila ve svých zákazech proti dvěma druhům pohanských svatyní. Ten první druh nazývala slovem templa a zde se jednalo veliké pohanské chrámy ve stylu proslulé Arkony. Druhým typem byly svatyně nazývané fanis, o kterých badatelé soudí, dovolávajíc se zmínek v Bonifácových Epištolách, že mohlo jít o jednoduché přístřešky, chránící sošku, nebo pohanský oltář před nepřízní počasí. Takovýchto malých svatyní bylo po kraji rozeseto mnoho a zdá se, že malé církevní stavby, jako např. právě boží muka, postupně převzaly jejich funkci. Potvrzuje to i spis Alberta Chanovského ze 17.století*, ve kterém je vysvětleno, že boží muka u nás vznikala od dob knížete Boleslava II., a to z popudu sv.Vojtěcha a stavěla se hlavně na rozcestích, v místech, kde stávaly pohanské modly "aby tudy přetrženy byly všelijaké čáry, kouzla, ano i modlářství." Boží muka měla symbolizovat kůl, ke kterému byl připoután Kristus, když ho bičovali (odtud název) a svaté obrázky v jejich výklencích měly podle Chanovského sloužit pocestným a málo učeným lidem, aby patříce na všelijaké obrazy, ptali se jiných, co to znamená a křesťanské víře se tak dokonaleji učili. Boží muka se ale často stavěla i na místech, kde došlo k nějakému neštěstí či bitvě, někdy přímo v místech pohřbu, u cest, před městskými hradbami a branami "aby města křesťanská byla od pohanských rozeznána" (A.Chanovský), anebo prostě tam, kde jimi chtěl jejich stavitel vyjádřit svoji zbožnost. Dnes už jen u málokterých božích muk přesně víme, kdy a proč byla vystavěna. Z těch původních dřevěných muk (obr.1.), jež se stavěla za knížete Boleslava, se samozřejmě nedochovala žádná. Nejstarší naše boží muka jsou gotická - kamenná (obr.2.) a úplně nejčastěji v naší krajině potkáme boží muka barokní (obr.3.).






Z pohanského hlediska jsou jistě nejzajímavější ta boží muka, která stojí, jak již bylo řečeno, na rozcestích, což jsou tradiční magicko-rituální místa, a pak ta, která stojí přímo na pohřební mohyle. Uveďme jako příklad boží muka zvaná sv.Antoníček, která stojí na mohyle z doby železné u obce Mohelno na hranicíc Vysočiny a Jižní Moravy.



Zdroj : http://itras.cz/mohelenska-hadcova-step/galerie/762/ Foto: Vosátka Pavel



Nebo stavbu na pomezí božích muk a křížku, která se tyčí na velké mohyle s hrobem velmože z pozdní doby bronzové u Chotouně.



Zdroj : http://cestyapamatky.cz/kolinsko/chotoun/mohyla



Další boží muka, která snad také stojí na mohyle, jsem navštívil včera u obce Dírná. Přestože jsou to údajně nejhezčí boží muka v Jižních Čechách a nejsou ani moc daleko od mého bydliště, viděl jsem je na vlastní oči včera poprvé.









Konkrétní informace jsem k nim nikde nenašel, ale ten pahorek, na kterém stojí, přímo dráždí představivost. Jestli je to opravdu pravěká nebo ranně středověká mohyla nebo ne, to nevím. K nejbližšímu mohylovému pohřebišti to ale není daleko. Mohylník u Dobré Vody je odtud vzdušnou čarou sotva 15 km. Podle mého názoru to hrob je, ale netroufám si odhadnout, jak starý. Jisté je, že se jedná o uměle navršený kopec, který se z jedné strany poněkud táhne do boku. Není to tedy ukázkova homole, ale mohyla takovéhoto protáhlého tvaru není v našich krajích žádnou výjimkou. Ten kopeček je mnohem větší, než se z fotografií zdá a samotná boží muka jsou přímo gigantická. Když se pod ně postavíte, tyčí se nad vámi jak Irminsul. Jak jsem tam tak pod nimi stál a hleděl do oblak, všiml jsem si, že vysoko na nebi krouží dva velcí ptáci. Chvíli jsem byl na vážkách co vidím, ale pak mi to došlo. Kroužili nad námi dva orli. Na káňata měli přeci jen moc protáhlá, skoro až čapí křídla. Znamení? Nevím, ale zážitek teda rozhodně.













* Albert Chanovský / Správa křesťanská s krátkým výkladem podstatnějších věcí, které každému křesťanu věděti hodně a náležitě přísluší.

MALÁ ÚVAHA O RODNÉM JAZYCE

28. října 2013 v 8:15 | Miky |  ZAMYŠLENÍ
Nikdy jsem nebyl velkým příznivcem používání cizích jazyků při obřadech. Nevadí mi, když se například vzývání severských bohů přikrášlí krátkým popěvkem či modlitbu ve staronorštině, ale v zásadě mám za to, že bohové, kterým by vadila čeština, nestojí za moji pozornost.
V našem rodném jazyce totiž vlastníme, často málo doceněný, poklad. Když zkoumáme význam slov řeči, kterou jsme zdědili po našich předcích, mohou nám dojít netušené souvislosti. Uveďme na ukázku například slovo SVĚT. Slovo SVĚT má ve slovanských jazycích přímou souvislost s výrazy SVĚTLO a SVETÝ (v češtině SVATÝ). Svět byl tedy pro naše předky svatým prosvětleným místem. Vnímání světa(tedy především země), jako posvátného prostoru, nám ukazuje, že víra našich pradědů se v mnohém podobala např. víře amerických indiánů a dalších přírodních národů. Jiným slovanským výrazem pro svět (např. v ruštině) je MÍR. Tímto výrazem zároveň označujeme stav souladu. Slovo MÍR tedy naznačuje, že svět je přesně takový, jaký má být. Všechny bytosti a věci v něm mají své místo a společně s ostatními věcmi a bytostmi tento celek ladí. To neznamená, že se ty bytosti musí navzájem milovat. Nejde o křesťanský ráj, kde se má podle slov Bible vlk s beránkem pást. Pohané nevnímají svět, jako prostor narušený prvotním hříchem. Ne, to, že zde vlci žerou beránky, že tu nerostou jen kopretiny, ale také bodláky a kopřivy, a že se občas rozvodní řeky, je v pořádku. Nemusí to být vždy příjemné, ale je to v pořádku a vidíme za tím tajemný soulad, který bychom dnes nazvali funkčním planetárním ekosystémem, a kterému naši předci říkali MÍR. A tak by se dalo pokračovat. Asi jste si všimli, že jsem v předešlých větách několikrát použil slovo SOULAD. Mohl bych teď rozvést, že tento termín má souvislost se slovy LADNÝ, LADIT, potažmo s božstvem nazývaným LADO či LADA. Rozvádět to už ale nebudu. Mým úmyslem bylo jen ukázat, že zkoumáním našeho rodného jazyka můžeme dojít k zajímavým poznatkům, které snad mohou částečně doplnit i mezery v našem poznání staré pohanské víry. Proto si svého jazyka važme. Ne všichni mají to štěstí, že si jazyk svých předků uchovali. Například v Latinské Americe je mnoho indiánských národů, které se hlásí k duchovnímu odkazu svých předků, ale hlásí se k němu již španělsky, protože jazyk svých otců zapomněli.
Používání cizokrajných jazyků při obřadech může vypadat efektně a pokud se obracíme ke germánským nebo keltským bohům, snad je to i vhodný doplňek, bohové nám ale jistě rozumí, i když mluvíme tak, jak nám zobák narostl. Navíc pak máme jistotu, že nám rozumí i všichni, kdo se našeho obřadu účastní. Pokud by cizí jazyk v našich rituálech převážil, považoval bych to vysloveně za kontraproduktivní. Bylo by to pohrdnutí dědictvím po předcích a vlastně i popřením své vlastní přirozenosti. Přičemž úcta k předkům a pěstování přirozeného, nebo chcete-li přírodního způsobu života, tj. způsobu života PŘI-RODU Mrkající, jsou naprosto zákládní pohanské hodnoty.



RAŠOVKOVÁNÍ - druhý ročník

22. října 2013 v 21:22 | Miky |  JINÉ





Rok se sešel s rokem a několik pohanů opět prožilo jeden nezapomenutelný říjnový víkend na Frostíkově chatě na Rašovce. Páteční večer ještě velmi připomínal naše loňské setkání, kdy jsme celé Rašovkování absolvovali jen s Frostíkem a Fíbou. Kluci z Vysočiny měli totiž posílit naše řady až druhého dne. Stejně jako loni jsme tedy s Fíbou i Frostíkem popíjeli a filosofovali tak dlouho do noci, až se pátek překulil do soboty a my se někdy kolem půl jedné ráno konečně oddali spánku a snům.






Když jsme se ráno vyhrabali ze spacáků, byla krajina v okolí chaty pokryta jemnou námrazou. Říjen je holt říjen.





Po snídani jsme si namasírovali svaly a opět, stejně jako loni, jsme se pustili do tahání těžkých klád z lesa. Celou akci řídil Frostík, který ve svém dlouhém modrém plášti vypadal jako školník, nebo jako náš dílenský mistr, kdysi na učňáku. Na rozdíl od řečeného mistra ovšem Frostík dřel z nás ze všech asi nejvíc. Zatímco já a Fíba jsme klády vozili na kolečku, mistr Frostík používal pouze svá záda a paže. Když bylo všechno dřevo přetaháno na své místo, vrátili jsme se znovu do lesa, ale tentokrát už jen zarelaxovat a zkusit najít nějaké houby. Úlovek byl slabý, ale dostali jsme se z pracovního módu do rekreační nálady a to byl vlastně náš cíl. Náhle se mi rozezněl mobil. Tomas a Myslič už se přiblížili, ale potřebovali trochu poradit kudy dál. Frostík jako navigátor obstál, neboť dříve, než jsme se stačili vrátit k chatě, byli naši přátelé v cíli. Společně s nimi přijeli i dva Tomasovi psi, Kryšpín a Bady. Ti se hned hrnuli do seznamování s Frostíkovou bulteriérkou Aidou. Přestože kluci dorazili až po brigádě, ignorovali jsme staré heslo "kdo nepracuje, ať nejí!" a Frostík ohřál svůj vlastnoručně vařený, výborný houbový guláš i pro ně.





Pak jsme všichni vyrazili na okružní túru po okolí, kterou pro nás náš hostitel předem naplánoval. Počasí nám přálo. Pozdní říjnové slunce se ukázalo ve své snad největší možné síle a prosvítilo svými paprsky stráně místních kopců tak, až se utápěli v záplavě téměř kýčovitých barev místních listnáčů. Po ranní námraze už nebylo ani památky. Některé fotky, které jsem po cestě udělal, vypadají spíše jako malby, než jako fotografie. Prostě nádhera!












Podzimní barvy se odrážely i v místní kamenité říčce a úspěšně tak popíraly její oficiální jméno - Černá.





Říčku jsme museli dvakrát přebrodit a jak dokládá vložené video, nebylo to v tom proudu, na kluzkých kamenech a se psi zrovna jednoduché.


Na prvním brodu jsme objevili tělo mrtvého raka. Když je jeden rak mrtvý, budou tu jistě i jiní, živí. Příroda je zde prostě nádherně zachovalá.






Na cestě jsme se několikrát zastavili, abychom nabrali sílu a v klidu se pokochali nádhernou okolní krajinou. Nejkrásnější zastavení bylo na vysoké skále u trosek středověkého hradu Sokolčí.















Naším dalším cílem byl vrchol hory Hradiště. Frostík nás vedl cestou necestou a především cestou do strmého svahu a nám všem už po ušlých kilometrech valem ubývaly síly. Myslič prohlásil, že jedním z důvodů proč nešel na vojnu bylo to, že přesně tohle nechtěl nikdy prožít. Frostík nás stále povzbuzoval, že už tam budeme, že "už to prosvítá", ale pokaždé se objevila jen další malá terasa v obrovitém zalesněném svahu a vrchol kopce byl v nedohlednu. Tu a tam se Frostík neudržel a unikla mu ze rtů slova : "tak teď teda nevím, kde jsme", což náš tým už naprosto demoralizovalo. Když nám ale náš horský vůdce slíbil, že jen co přelezeme přes hřeben bude to jen skok do hospody, Myslič zázračně zregeneroval a navrhl jít nejkratší a nejprudší cestou k vrcholu. Celou cestu jsem poctivě fotograficky dokumentoval, ale v této fázi už jsem se soustředil jen na přežití. Nakonec jsme ale přeci jen stanuli na vrcholu a já z vděčnosti obětoval na místní přírodní oltář dravčí pero, které jsem celou dobu nosil zapíchlé ve vlasech. Kluci se smáli, že to péro po cestě pořád padalo, ale teď, že konečně pořádně stojí.






Kousek pod vrcholem jsme se zastavili na louce, kterou vlastní Frostíkův kamarád Jíra. Na louce tu stojí típiové tyče a moc hezký Frostíkův menhir.








Byl tu i sám Jíra a nějací další lidé, ale my už byli myšlenkami v hospodě a moc jsme se tu nezdrželi. Hospoda se jmenovala Mexico a bylo to velmi příjemné prostředí. Ochotná paní hostinská hned nabídla Tomasovi misku s vodou pro jeho psi a udělala nám společné foto. Myslič byl tak nadšený z nízké ceny piva, že začal přemýšlet o tom, že by sem pro své kámoše z hospody u nich doma uspořádal zájezd. Desítka (a výborná!) tu totiž stála pouhých 22 Kč.




Čekalo nás ale ještě kus cesty a tak jsme po třech pivech pokračovali zpátky na Rašovku. Na kraj padal rychle soumrak a nad obzor vycházel úplněk. Po cestě z hradištní hory mi vypadlo koleno a tak jsem teď notně kulhal. Tomas měl bolavej puchejř, tak kulhal taky. Potáceli jsme se prostě všichni tou magickou úplňkovou krajinou jak váleční veteráni.









A pak nás konečně přivítala Rašovka! Znovu jsme se posilnili gulášem a pak jsme se dali do likvidace všech našich alkoholických zásob. Nejdříve jsme vypili všechno pivo, pak všechnu medovinu, pak všechno víno a na závěr přišel na řadu rum. Myslič prohlásil, že popíjení alkoholu je pravá a nefalšovaná indoevropská tradice, rozšířená od Irska až po Sibiř a Frostík trefně podotkl, že to, co zde zažíváme je vlastně dotek Valhaly.





Kupodivu z té Valhaly nebylo ani nikomu špatně. Ráno po probuzení jsme sice byli ještě lehce omámeni, ale jinak pohoda.
Po snídani jsme byli už fit a tak jsme mohli absolvovat poslední část našeho společného programu, tedy návštěvu Fíbova runového kruhu na Gabrétě. Tomas a Myslič viděli tohle obřadní místo v reálu poprvé. Já jsem tu byl sice už potřetí, ale to nikterak neumenšilo mé pozitivní dojmy. Možná právě naopak. Měl jsem tak nějak pocit, že už tu část mojí duše bydlí a zbytek mé osoby k ní přišel na návštěvu. Po prožitém víkendu jsem přeci jen cítil únavu, tak jsem tu jen tak posedával a polehával v trávě a bylo mi dobře.














Do Tábora jsem se svezl autem s Tomasem a Mysličem, kteří pak pokračovali dál na Vysočinu. Co říci závěrem? Na Rašovce bylo moc krásně a tak snad za rok, zas…