NOVINKY :
.
Kontaktní e-mail : mikyhorozumy@seznam.cz
Dopředu ovšem upozorňuji, že NEPOSKYTUJI MAGICKÉ SLUŽBY, ANI PORADENSTVÍ A NEBUDU NA PODOBNÉ ŽÁDOSTI REAGOVAT. Děkuji za pochopení - Miky. Usmívající se

RAŠOVKOVÁNÍ - druhý ročník

22. října 2013 v 21:22 | Miky |  JINÉ





Rok se sešel s rokem a několik pohanů opět prožilo jeden nezapomenutelný říjnový víkend na Frostíkově chatě na Rašovce. Páteční večer ještě velmi připomínal naše loňské setkání, kdy jsme celé Rašovkování absolvovali jen s Frostíkem a Fíbou. Kluci z Vysočiny měli totiž posílit naše řady až druhého dne. Stejně jako loni jsme tedy s Fíbou i Frostíkem popíjeli a filosofovali tak dlouho do noci, až se pátek překulil do soboty a my se někdy kolem půl jedné ráno konečně oddali spánku a snům.






Když jsme se ráno vyhrabali ze spacáků, byla krajina v okolí chaty pokryta jemnou námrazou. Říjen je holt říjen.





Po snídani jsme si namasírovali svaly a opět, stejně jako loni, jsme se pustili do tahání těžkých klád z lesa. Celou akci řídil Frostík, který ve svém dlouhém modrém plášti vypadal jako školník, nebo jako náš dílenský mistr, kdysi na učňáku. Na rozdíl od řečeného mistra ovšem Frostík dřel z nás ze všech asi nejvíc. Zatímco já a Fíba jsme klády vozili na kolečku, mistr Frostík používal pouze svá záda a paže. Když bylo všechno dřevo přetaháno na své místo, vrátili jsme se znovu do lesa, ale tentokrát už jen zarelaxovat a zkusit najít nějaké houby. Úlovek byl slabý, ale dostali jsme se z pracovního módu do rekreační nálady a to byl vlastně náš cíl. Náhle se mi rozezněl mobil. Tomas a Myslič už se přiblížili, ale potřebovali trochu poradit kudy dál. Frostík jako navigátor obstál, neboť dříve, než jsme se stačili vrátit k chatě, byli naši přátelé v cíli. Společně s nimi přijeli i dva Tomasovi psi, Kryšpín a Bady. Ti se hned hrnuli do seznamování s Frostíkovou bulteriérkou Aidou. Přestože kluci dorazili až po brigádě, ignorovali jsme staré heslo "kdo nepracuje, ať nejí!" a Frostík ohřál svůj vlastnoručně vařený, výborný houbový guláš i pro ně.





Pak jsme všichni vyrazili na okružní túru po okolí, kterou pro nás náš hostitel předem naplánoval. Počasí nám přálo. Pozdní říjnové slunce se ukázalo ve své snad největší možné síle a prosvítilo svými paprsky stráně místních kopců tak, až se utápěli v záplavě téměř kýčovitých barev místních listnáčů. Po ranní námraze už nebylo ani památky. Některé fotky, které jsem po cestě udělal, vypadají spíše jako malby, než jako fotografie. Prostě nádhera!












Podzimní barvy se odrážely i v místní kamenité říčce a úspěšně tak popíraly její oficiální jméno - Černá.





Říčku jsme museli dvakrát přebrodit a jak dokládá vložené video, nebylo to v tom proudu, na kluzkých kamenech a se psi zrovna jednoduché.


Na prvním brodu jsme objevili tělo mrtvého raka. Když je jeden rak mrtvý, budou tu jistě i jiní, živí. Příroda je zde prostě nádherně zachovalá.






Na cestě jsme se několikrát zastavili, abychom nabrali sílu a v klidu se pokochali nádhernou okolní krajinou. Nejkrásnější zastavení bylo na vysoké skále u trosek středověkého hradu Sokolčí.















Naším dalším cílem byl vrchol hory Hradiště. Frostík nás vedl cestou necestou a především cestou do strmého svahu a nám všem už po ušlých kilometrech valem ubývaly síly. Myslič prohlásil, že jedním z důvodů proč nešel na vojnu bylo to, že přesně tohle nechtěl nikdy prožít. Frostík nás stále povzbuzoval, že už tam budeme, že "už to prosvítá", ale pokaždé se objevila jen další malá terasa v obrovitém zalesněném svahu a vrchol kopce byl v nedohlednu. Tu a tam se Frostík neudržel a unikla mu ze rtů slova : "tak teď teda nevím, kde jsme", což náš tým už naprosto demoralizovalo. Když nám ale náš horský vůdce slíbil, že jen co přelezeme přes hřeben bude to jen skok do hospody, Myslič zázračně zregeneroval a navrhl jít nejkratší a nejprudší cestou k vrcholu. Celou cestu jsem poctivě fotograficky dokumentoval, ale v této fázi už jsem se soustředil jen na přežití. Nakonec jsme ale přeci jen stanuli na vrcholu a já z vděčnosti obětoval na místní přírodní oltář dravčí pero, které jsem celou dobu nosil zapíchlé ve vlasech. Kluci se smáli, že to péro po cestě pořád padalo, ale teď, že konečně pořádně stojí.






Kousek pod vrcholem jsme se zastavili na louce, kterou vlastní Frostíkův kamarád Jíra. Na louce tu stojí típiové tyče a moc hezký Frostíkův menhir.








Byl tu i sám Jíra a nějací další lidé, ale my už byli myšlenkami v hospodě a moc jsme se tu nezdrželi. Hospoda se jmenovala Mexico a bylo to velmi příjemné prostředí. Ochotná paní hostinská hned nabídla Tomasovi misku s vodou pro jeho psi a udělala nám společné foto. Myslič byl tak nadšený z nízké ceny piva, že začal přemýšlet o tom, že by sem pro své kámoše z hospody u nich doma uspořádal zájezd. Desítka (a výborná!) tu totiž stála pouhých 22 Kč.




Čekalo nás ale ještě kus cesty a tak jsme po třech pivech pokračovali zpátky na Rašovku. Na kraj padal rychle soumrak a nad obzor vycházel úplněk. Po cestě z hradištní hory mi vypadlo koleno a tak jsem teď notně kulhal. Tomas měl bolavej puchejř, tak kulhal taky. Potáceli jsme se prostě všichni tou magickou úplňkovou krajinou jak váleční veteráni.









A pak nás konečně přivítala Rašovka! Znovu jsme se posilnili gulášem a pak jsme se dali do likvidace všech našich alkoholických zásob. Nejdříve jsme vypili všechno pivo, pak všechnu medovinu, pak všechno víno a na závěr přišel na řadu rum. Myslič prohlásil, že popíjení alkoholu je pravá a nefalšovaná indoevropská tradice, rozšířená od Irska až po Sibiř a Frostík trefně podotkl, že to, co zde zažíváme je vlastně dotek Valhaly.





Kupodivu z té Valhaly nebylo ani nikomu špatně. Ráno po probuzení jsme sice byli ještě lehce omámeni, ale jinak pohoda.
Po snídani jsme byli už fit a tak jsme mohli absolvovat poslední část našeho společného programu, tedy návštěvu Fíbova runového kruhu na Gabrétě. Tomas a Myslič viděli tohle obřadní místo v reálu poprvé. Já jsem tu byl sice už potřetí, ale to nikterak neumenšilo mé pozitivní dojmy. Možná právě naopak. Měl jsem tak nějak pocit, že už tu část mojí duše bydlí a zbytek mé osoby k ní přišel na návštěvu. Po prožitém víkendu jsem přeci jen cítil únavu, tak jsem tu jen tak posedával a polehával v trávě a bylo mi dobře.














Do Tábora jsem se svezl autem s Tomasem a Mysličem, kteří pak pokračovali dál na Vysočinu. Co říci závěrem? Na Rašovce bylo moc krásně a tak snad za rok, zas…




 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jája Jája | Web | 22. října 2013 v 22:35 | Reagovat

dotek Valhaly :-D  :-D  :-D Miky dík, celé tvé i Mysličovo vyprávění včetně nádherných obrázků mi udělalo moc dobře :), škoda že i příště bez bab :-D

2 Miky Miky | E-mail | 22. října 2013 v 22:47 | Reagovat

[1]: No jo, tyhle čistě pánské, nebo čistě dámské jízdy mají něco do sebe. :-D
Ale máme i smíšené akce, např. Sluneční Zátoku a ta taky stojí za to. :-)

3 Myslič Myslič | Web | 23. října 2013 v 15:14 | Reagovat

Miky to pojal naštěstí jinak než já a to je moc dobře :-D

4 Frostík Frostík | 25. října 2013 v 10:23 | Reagovat

Pro upřesnění, ten menhir u Jíry není můj, jen jsem ho stavěl s ním a mojí Lásečkou.

5 Adonis Adonis | E-mail | 29. října 2013 v 10:31 | Reagovat

Mně se o vás zdálo! Byl jsem na nějakém veletrhu a tam našel stánek s "pohanskou" literaturou. Za stánkem seděl Miky - nebyl jsem si jistý, zda tam prodává, nebo jen někoho na chvíli střídá, lidé se tam různě mísili. Viděl jsem různé tváře, známé mi jedině z tohoto blogu. Procházel se tam taky mladík olbřímího vzrůstu (asi 2,5 m), o kterém jsem věděl, že je to "taky jeden z nich". Držel v ruce kelímek s pivem, bavil se s různými lidmi a co chvíli se chehtal. Pak si mne všimnul, jeho obří tlapa mi dopadla na rameno a on s potutelným úsměvem zahulákal: "Tady se někdo tváří tuze nenápadně! Myslíš, že tě neznám? Já dobře vím, že o nás čteš!"  :-P

6 Miky Miky | E-mail | 30. října 2013 v 7:27 | Reagovat

[5]: Skvělé! :-D To fakt pobavilo. :-) Adonisi, a nechceš se s námi někdy vidět doopravdy?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama