NOVINKY :
.
Kontaktní e-mail : mikyhorozumy@seznam.cz
Dopředu ovšem upozorňuji, že NEPOSKYTUJI MAGICKÉ SLUŽBY, ANI PORADENSTVÍ A NEBUDU NA PODOBNÉ ŽÁDOSTI REAGOVAT. Děkuji za pochopení - Miky. Usmívající se

Leden 2014

PÁR DOJMŮ ZE SOBOTNÍ PŘEDNÁŠKY

28. ledna 2014 v 16:16 | Miky |  ZAMYŠLENÍ
Minulou sobotu se mi povedlo odprezentovat, a snad i úspěšně, svoji přednášku na téma Posvátná pohanská místa v minulosti a dnes. V pražské čajovně Šamanka, kde celá akce probíhala, kromě mne promluvili na podobná témata ještě Lukáš "Finley" Velehradský a Josef "Jožka" Petr. Budu-li mluvit za sebe, vnímal jsem atmosféru v sále jako domácky příjemnou. Ani jsem vlastně neměl pocit, že jde o přednášku. Připadalo mi to spíše jako příjemný pokec s přáteli. Svoji zásluhu na tom samozřejmě měli moji kamarádi Dlouhán, Frostík a Myslič, kteří mě podporovali z diváckých židlí, ale i pořadatel akce Ondra Vaverka z ČPS a vlastně všichni přítomní.
Po skončení akce se část osazenstva odebrala do blízké hospody, kde jsme obsadili dva sousedící stoly. U jednoho seděla čépéeska a u druhého kruhaři. Mezi oběma pak pendloval "bezpartijní" Aaen, který vyvinul teorii o odlišné energii, která na něj jde z obou skupin. ČPS nazval těmi intelektuálnějšími a nás kruhaře těmi iracionálnějšími, což jsem moc nepochopil, protože málokdo na mě působí racionálněji, než soukmenovci z Pohanského Kruhu. Nu což, každý má právo na názor.
U našeho stolu se také vedla diskuse na téma vykrádání duchovních tradic. Mezi přítomnými se totiž objevil názor, že je možné si brát z jakékoli, i cizokrajné tradice cokoli, co nám funguje. Členové Pohanského Kruhu, jakožto etničtí pohané ale zastávají postoj, že výrazem úcty k cizím kulturám by mělo být i to, že nebudeme svévolně manipulovat s jejich posvátnými předměty, napodobovat jejich obřady apod. Tyto věci totiž obyčejně příslušníci naší rasou porobených přírodních národů právem považují za poslední formu imperialismu, tentokráte duchovního, které se na nich dopouštíme. Postojem : "Mě je jedno, co si o tom myslej, hlavně, že mi to funguje", prokazujeme svou neúctu k původním kulturám a dopouštíme se duchovní krádeže. Pokud to někdo nechápe, měl by si možná zkusit představit, jak by se asi tvářili katolíci, kdyby nějaký laik začal doma podle římského rituálu proměňovat hostie a víno v tělo a krev Krista, zval k přijímání své sousedy a hájil se tím, že mu to prostě funguje.
Kromě těchto vážnějších témat se ale probírala i spousta skvělých pitomostí a hodně jsme se nasmáli. Byl jsem rád, že jsem se zas po čase viděl se svými soukmenovci z Kruhu a rád jsem poznal i lidi z ČPS. Při přednášce se mi hodně líbila Jožkova prezentace projektu Pohanských stop. Ještě víc než samotný projekt se mi asi líbil Jožka, protože jeho přístup k pohanství a pohanským místům jsem vnímal v mnohém jako identický s tím mým. Finleyova prezentace o geomantii mě oslovila méně, protože hodně vycházela z učení Pavla Kozáka, jehož názory ne vždy docela sdílím. Každopádně i Finleyova prezentace mi přinesla několik nových cenných informací, takže se dá říct, že jsem se sobotním výletem do Prahy naprosto spokojen.
Jedna přednáška je tedy za mnou a nyní nastává čas začít se připravovat na další, která mě čeká v květnu v rámci tzv. čajoven v Nadějkově. Téma tam budu mít podobné, ale bude to před docela jiným publikem. Předpokládám, že mezi posluchači nebude ani jediný pohan, zato tam možná budou nějací katolíci, takže mi držte palce.


ŽÍTKOVSKÉ ČAROVÁNÍ - Jiří Jilík

11. ledna 2014 v 11:55 | Miky |  KNIHOVNIČKA


Jedním z dárků, které jsem letos našel pod vánočním stromkem, byla kniha Žítkovské čarování od Jiřího Jilíka. Je to vlastně dvojkniha, protože v sobě spojuje dvě předchozí Jilíkovy knihy Žítkovské bohyně a Žítkovské čarování, které se v prvním vydání objevily samostatně.
Pokud jste již četli o žítkovských vědmách a jejich umění, dnes tolik populární román Kateřiny Tučkové, pak vězte, že Jilík ve svých knihách rozebírá toto téma mnohem podrobněji a bez románové fabulace. Autor pečlivě o tomto fenoménu shromáždil veškeré dostupné informace a dolnil je i vlastními vzpomínkami na poslední autentickou kopanickou bohyni Irmu Gabrhelovou, která zemřela v r.2001. Kniha Žítkovské čarování obsahuje výňatky ze zápisků několika českých etnografů a novinářů, kteří se bohyněmi, byť třeba jen okrajově, zabývali, a také svědectví mnoha lidí, kteří s bohyněmi a jejich bohyňováním učinili nějakou zkušenost. Velice cennými se mi jeví především zaznamenané texty zaříkadel a popisy některých magických postupů, které bohyně používaly. Oproti předchozímu vydání obsahuje nové Žítkovské čarování i mnohem více foto-materiálu, který zachycuje krajinu, život a kroje na Moravských Kopanicích.
Jiří Jilík odvedl opravdu dobrou práci. Pokud jste ctiteli čarodějnického umění a s nadšením hltáte wiccanské knihy z anglosaského prostředí, možná vám při četbě Jilíkovy knihy dojde, že občas běháme pro inspiraci na kraj světa, a zatím máme pravý poklad doma. Jilík píše, že čarodějnictví byl v minulosti po celé Evropě jev obecně rozšířený, ale jestliže např. anglické "gunning folk" (dobré čarodějnice) do jedné shořeli na hranicích, bohyně ze zapomenutého karpatského regionu Kopanic - byť i ony byly vystaveny pronásledování - středověký hon na čarodějnice přežily. V 19.století dokonce zaznamenaly dobu své největší slávy a během 20.století se jako přežitek pověrčivosti z našeho světa vytratily, aniž by si kdo uvědomil, že jsou posledními autentickými představitelkami násilím vymýceného, nám neznámého a nedostupného poznání a vědění, které provázelo člověka na tisícileté pouti tímto světem.
V závěru knihy pan Jilík opět vzpomíná na Irmu Gabrhelovou a s povzdechem říká : Moje návštěvy ve stavení v Čjérných byly jen občasné; snad jsem si tehdy v plném rozsahu neuvědomoval výjimečnost této ženy a skutečnost, že se mnou rozpráví poslední autentická žítkovská bohyně. Možná jsem měl přijíždět častěji a dozvědět se víc, ale vzápětí s tou myšlenkou v duchu polemizuji. Irma mi řekla, co říci chtěla. Více znát a vědět není třeba. Vše, co se stává veřejnou informací, se ocitá v prostoru bulvarizace a zbaveno výlučné posvátnosti to ztrácí i neznámou energii přítomnou v magické komunikaci. Energii, o níž se dá soudit, že je schopna za určitých podmínek ovlivnit určité procesy a děje v přírodě, na nichž je člověk jako součást přírody vědomě nebo nevědomě zúčastněn.
Ano, všechno, co se stáva veřejnou informací, se ocitá v prostoru bulvarizace, to pan Jilík vystihl přesně. Všechno se prostě z knih vyčíst nedá a existuje až příliš mnoho lidí, kteří něco načtou a pak si bez jediného autentického prožitku hrají na oborníky a kritiky, kteří mohou posusuzovat zážitky a znalosti druhých. Čtěme proto i tuto knihu s hlubokou pokorou a respektem ke znalostem předků, a především nezapomínejme na to, že skutečná znalost se rodí pouze z opravdových žitých vztahů s lidmi, přírodou a s bohy.


Autor knihy Jiří Jilík s poslední žítkovskou bohyní Irmou Gabrhelovou.

OBŘADNÍ MÍSTA SOUČASNÝCH POHANŮ - 20.díl

6. ledna 2014 v 23:58 | Miky |  POSVÁTNÁ MÍSTA
Obřadní místo, které nám dnes představí Martin Starý, nestavěli pohané a není ani přímo pro pohany určené. Patří tedy vůbec do našeho seriálu? Já myslím, že ano. Stavitelé ho vybudovali pro každého navštěvníka, který je schopen ho ocenit a s respektem využít. Pokud ho použije ke svému obřadu pohan, stává se toto místo, alespoň pro tu chvíli pohanským. Sám jsem na podobných "nepohanských" místech např. na kromlechu pod Burkovákem, nebo u milevského menhiru již pár svých obřadů s úspěchem provedl a tak jsem vděčný všem stavitelům, kteří dokáží citlivě takovou novodobou megalitickou svatyni postavit a zasadit do krajiny a ještě jí nezištně nabídnout nám všem.

KUTNOHORSKÉ MENHIRY
/Martin Starý/



Kutnohorské menhiry asi nejsou typickým místem, které staví zde diskutující členové pohanského vyznání. Nejsou skryté daleko od lidí, ani neslouží k žádným obřadům. Vybudované byly pro relaxaci všech, kdo dokáží vnímat pozitivní energii a také proto, aby se zlepšila "atmosféra" kolem Kutné Hory. Já osobně nejsem žádného vyznání. Jak říká Pavel Bartl, jsem "něcista", který věří v něco vyššího, mocnějšího. Protože mám rád českou historii a zejména tu dávnou, od malička miluju kameny v jakékoliv podobě a dost dlouho se zajímám i o léčitelství a další věci mezi nebem a zemí, napadlo mě, že bychom mohli postavit u Kutné Hory menhiry.
Dlouhá léta se znám se Slávkem Benešem, který se prakticky zabývá léčitelstvím, energiemi, ale i kulturou Keltů. Slovo dalo slovo a v polovině roku 2011 jsme začali hledat se Slávkem nejen vhodné místo, ale i kameny. Ty jsme získali darem od Města Kutná Hora, které je vlastníkem i 20 km vzdáleného žulového lomu v Morašicích. Tam jsme vybrali nejen obvodové kameny, ale především velký kámen centrální. Ležel z poloviny potopený v tůni.



Pomocí jeřábu a dvou Tatrovek jsme dovezli kameny do Kutné Hory a postupně je instalovali na předem určená místa. Lokalita vztyčovaných kamenů se nachází nad Kutnou Horou na travnaté planině zvané Malý Sukov. Z místa je krásný výhled nejen na okolní sady a vinice, ale i na všechny kutnohorské památky i vzdálené Železné hory. V roce 2012, na svátek Beltain (čarodějnice) byl vztyčen skoro 6 tunový centrální kámen, pod který jsme dali pamětní schránku. V ní bylo uloženo mnoho informací o našem sdružení Denemark, ale i o dědečkovi S. Beneše - ing. Stagerovi, který vymyslel dopravník na mrákotinský monolit, který dnes stojí na Pražském hradě. Centrální kámen s kameny po obvodu (poloměr je 10 m) byl doplněn kamenným stolem a blízkým ohništěm. Kameny jsou situovány na významné kutnohorské památky (kostely).




V červnu 2012 jsme psali Mikymu, který náš mail přeposlal Pavlovi Bartlovi. Ten záhy psal, že se mu náš kruh zdá mrtvý, že máme jen hezkou skupinku kamenů. Pak však přijel i s kamarádem Samem a názor změnili. Bylo však potřeba kromlech "nastartovat" a trochu upravit. Z toho upravování se nakonec vyvinula skoro 2letá spolupráce s oběma pány. Stali se z nás přátelé a díky jejich pokynům, které Pavel dostává tam shůry, jsme postupně kolem Kutné Hory instalovali další samostatné menhiry (vrch Kaňk, les Na Rovinách, pole nad Žižkovem, louka u Velkého rybníku, na zvířecím hřbitově). A také v Libenicích. Ty jsou známé tím, že v 50. letech 20. století zde archeologové našli keltskou svatyni, možná observatoř s velkým menhirem, který byl převezen na dvůr Akademie věd ČR do Prahy. My jsme na návsi postavili na památku staré svatyně dva nové menhiry, které tvoří dvojici "milenců".



Protože máme okolí Kutné Hory perfektně zmapované, víme i o každém kameni. Kousek od kromlechu se staví nové domy a kvůli základům byly ze země vyzvednuty velké bloky místní ruly. Z té jsme nakonec u kromlechu postavili linii šesti kamenů, směřujících od centrálního kamene přes Lechův kámen u Kouřimi až na Pražský hrad, na Žiži (všimněte si "náhody" kolem našeho kromlechu, monolitu, ing. Stagera a S. Beneše i následně postavené linie - Pavel o tomto nic nevěděl, když mu bylo o linii řečeno). Nakonec do Kutné Hory přijel i pan Kozák, který ještě radil doplnit obvod kruhu šesti dalšími kameny a také umístit dva metry od centrálního kamene jeden kámen menší. Těm teď říkáme "David a Goliáš". Větší mezery mezi kameny jsme pak ještě vyplnili akátovými kůly. Důvod byl prostý - aby do kruhu nemohla vjíždět auta a nerušila tak energii kruhu.
V okolí Kutné Hory stojí i několik kamenných bab. Z některých zbyly jen zbytky, celé zůstaly už jen dvě. Jedna stojí asi 50 m v poli pod vrchem Kuklík, druhá na rozcestí u "propadliny" na Kaňku. K oběma se váží pověsti. S Pavlem jsme řešili jejich původ. Dnes do podoby kříže přitesané "mušlákové" kameny prý byly kdysi klasické menhiry. I dnes jsou živé, i když změnily svůj vzhled.


Naši přátelé, kteří nám fandí a kteří jsou "něcisti" stejně jako my, si s naší pomocí a díky radám P. Bartla postavili několik živých kamenů i na své zahrady - jako domácí vysílače kladné energie. Říká se totiž, že Kutná Hora je zakleté a mrtvé město. Možná je na tom něco pravdy. Stovky kilometrů středověkých štol pod městem, přemístěné miliony kubíků materiálu a stovky mrtvých horníků pod zemí asi udělaly své. I to byl účel, proč jsme chtěli v K. Hoře kameny vztyčit. Nejsilnějším energetickým bodem v Kutné Hoře není, jak by se zdálo, chrám sv. Barbory, ale kostel sv. Jakuba. Ten je energeticky propojený s celou soustavou našich kamenů. Díky vylepšení kromlechu a posílení bodů u chrámu sv. Barbory by se měla zlepšit i energie tohoto gotického chrámu. Snad se tak časem vyčistí všechna negativní energie z našeho města i jeho podzemí. Dvanáct kamenů jsme také dovezli do Ringellandu v Habrkovicích, kde si menhiry staví sami. Celkem už stojí v Kutné Hoře a okolí 37 kamenů a další chystáme.




K menhirům dnes chodí lidé na procházky, milenci si zde dávají romantická dostaveníčka, trampové zde opékají buřty. Bohužel nám je už také vandalové počmárali sprejem. My pořádáme u kromlechu v datech keltského kalendáře (Beltain, Litha - letní slunovrat) akce pro širokou veřejnost. Oblíbené je především bubnování na Samovy šamanské bubny, které v roce 2013 navštívilo cca 500 lidí z celé ČR. V duchu pozitivní energie si zde lidé stejného smýšlení mohli dát pivo, pečené maso a večer shlédnout ohňovou show. Tyto akce chceme pořádat pravidelně.










V roce 2014 chceme postavit ještě jeden menhir na vrchu Vysoká, nedaleko Miskovic. Na vrchu stojí ruiny malého Belvederu a také rozhledna. To bude zase další povídání…..
Poděkování patří nejen Pavlovi, Samovi a jeho přátelům, ale i Kutnohorákům, kteří nám průběžně se stavbou pomáhají. Nesmíme zapomenout ani na firmu Dřekoba a Silnice Čáslav Holding, bez kterých bychom tak velké kameny do Kutné Hory nedopravili a nepostavili.





.