NOVINKY :
.
Kontaktní e-mail : mikyhorozumy@seznam.cz
Dopředu ovšem upozorňuji, že NEPOSKYTUJI MAGICKÉ SLUŽBY, ANI PORADENSTVÍ A NEBUDU NA PODOBNÉ ŽÁDOSTI REAGOVAT. Děkuji za pochopení - Miky. Usmívající se

Únor 2014

MOJE STŘEDEČNÍ ROZJÍMÁNÍ NAD WÓDANEM

28. února 2014 v 20:47 | Miky |  ZAMYŠLENÍ


Přede dvěma dny zveřejnil Myslič na stránkách Pohanského Kruhu moc pěkný článek o tom, jak Ódinův archetyp jednookého vojevůdce putuje lidskými dějinami a my se s ním znovu a znovu setkáváme v historických postavách jako např. Filip Makedonský, generál Kutuzov nebo Jan Žižka z Trocnova. Článek vyšel ve středu, což je shodou okolností Ódinův den (Wednesday) a já ještě navrch ten samý den dopoledne obětoval Wódanovi/Ódinovi na svém domácím oltáři. Zpíval jsem u toho Catelessin popěvek Wodanaz, Wodanaz alú, Wodanaz, Wódanaz, Wódanaz alú ás a po zbytek dne mi pak Wódan zůstával v mysli. Večerní četba Mysličova článku pak nádherně ódinovsky zarámovala celý můj den.
Mé myšlenky o Ódinovi se však toho dne ubírali jiným směrem, než ty Mysličovy. Vzpomněl jsem si na svého oblíbeného německého bylinkáře Wolfa Dietera Storla, který v jedné své knize říká, že jednou z podob do které se Wódan ukryl po christianizaci Evropy je postava svatého Rocha, katolického patrona proti moru. Svatý Roch bývá znázorňován jako vousatý poutník s kloboukem a holí a u jeho nohou bývá pes, který mu podle legendy kdysi nosil jídlo a lízal mu jeho morové rány. Ikonografická podobnost s Ódinem, který bývá rovněž zobrazován jako vousatý tulák s holí či kopím, kloboukem na hlavě a vlky u nohou je zjevná. Jednoho takového Rocha jsem si vyfotil loni na Píseckém náměstí.


SV.ROCH


Na vnější podobě obrazů svatého Rocha a boha Wódana by ještě nebylo nic tak zvláštního, ale moje myšlenky mě vedly dál. Vzpomněl jsem si, že svatý Roch je také jedním ze světců, jehož obraz používají stoupenci woodoo, když vzývají strážce křižovatek a brány do světa duchů, Legbu. Kromě Rocha bývá Legba uctíván i v podobě sv.Lazara, sv.Kryštofa, sv.Judy apod., tedy světců, kteří jsou poutníky nebo mrzáky, jež se opírají o hůl. Legba je totiž podle některých popisů stařec v klobouku který kulhá. Kulhavost prý způsobuje to, že je každou nohou v jiném světě. Výjimku mezi kulhavci tvoří jen Legba v podobě sv.Petra, tam jsou zase důležité Petrovy klíče od brány nebeské, které v Legbově případě symbolizují klíče od světa duchů. Papa Legba je uctíván na křižovatkách a rozcestích a je bytostí, kterou woodooisté žádají na
počátcích každého svého obřadu, aby jim zprostředkovala kontakt s ostatními duchy. Při jednom svém samhainovém obřadu jsem to kdysi také udělal a pak se děly věci, že jsem si málem krůpnul do textilu.


PAPA LEGBA

Možná vás napadlo proč jsem se jako evropský pohan tehdy obracel na ducha z afrokaribského kultu, tak vám to hned řeknu. Magie rozcestí a křižovatek totiž do naší evropské pohanské tradice neodmyslitelně patří a je docela dobře možné, že se do woodoo, které v sobě mixuje rozmanité vlivy, dostala od nás. Už Kosmas ve své České Kronice barvitě líčí jak naši předkové vykonávali obřady na rozcestích a křižovatkách, přinášeli k nim oběti a volali zde duchy mrtvých majíce škrabošky na tvářích. Princip klíčníka, který otevírá bránu do světa duchů se mi líbil, ale poněvadž jsem neznal jméno evropského boha, který by tuto funkci zastával, zkusil jsem to tehdá přes Legbu. Dnes už vím, že evropským bohem křižovatek je např. řecký Hermes. Tento vykutálený bůh, kterého Římané ctili pod jménem Merkur, byl tzv. poslem bohů. Pro své komunikační schopnosti byl ctěn řečníky, pro svůj talent nabývat bohatství zas obchodníky, ale i zloději všeho druhu a navíc to byl vedle boha Thanata, průvodce duší mrtvých do zásvětí. Při cestách a hlavně na křižovatkách stavěli stoupenci tohoto antického boha tzv. hermovky, tedy kameny naskládané do sloupce nad sebe, u kterých se Hermovi/Merkurovi obětovalo. Možná se vám teď zdá, že moje odbočka od Wódana už je veliká, ale vydržte prosím ještě chvilku. Asi je vám známo, že Římské impérium nemělo ve zvyku brát porobeným národům jejich bohy. Římané se na nově dobytých územích vždy rychle zorientovali a místní božské panteony napasovali podle funkcí a atributů jednotlivých bohů na ten svůj. A víte se kterým z germánských bohů ztotožnili svého Merkura? Ano, hádáte správně, s Wódanem. My známe Ódina/Wódana hlavně jako válečníka, Římané si ale zcela správně všimli, že Wódan je také poutník, básník velkých komunikačních schopností a čaroděj, který rozmlouvá s mrtvými, z nichž některé odvádí do svých zásvětních síní. Je to dokonce hledač pokladů a intrikán, který ukradl obrům kouzelnou básnickou medovinu. Těch shod nalezli tolik, že mu v klidu říkali Wotan-Mercator a zasvětili mu stejně jako Merkurovi středu.


HERMES

Není tedy nakonec tím poněkud zlověstným a potměšilým bohem křižovatek, který může zprostředkovat setkání s duchy, Wódan? S Merkurem toho má zjevně společného hodně a možná nakonec i s tím vousatým starcem Legbou. Minimálně se oba maskují podobou svatého Rocha. Mají toho společného víc? Není možné, že by byl Wódan, Merkur a Legba jen jinými podobami jednoho a toho samého boha? Tak tohle byly myšlenky, které se mi ve středu honily hlavou. Jsou to všechno samozřejmě jen málo podložené spekulace, ale mám takový neodbytný pocit, že by na tom něco mohlo být…Mrkající


ÓDIN
.

VELKOKNÍŽE JAROSLAV

26. února 2014 v 9:29 | Miky |  FILMY


Nedávno jsem shlédl ruský film Velkokníže Jaroslav. Na přebalu DVD jsem se dočetl, že knížeti půjde o život, když ho pohanský kmen Medvědů bude chtít obětovat bohu Velesovi a to rozhodlo. Chtěl jsem prostě vidět, jak se tvůrci filmu vypořádali s těmi pohany.
Příběh se odehrává na počátku jedenáctého století na Kyjevské Rusi, která se v té době skládá z několika menších knížectví, kterým vládnou synové velkoknížete Vladimíra I.Svjatoslaviče, kterého dodnes pravoslavná církev uctívá jako světce, který se zasloužil o christianizaci Rusi. Jedním z Vladimírových synů je kníže Jaroslav, který vládne nejvzdálenějšímu knížectví Rostovskému na severovýchodě země. A právě Jaroslav je hrdinou tohoto filmu. Ve snímku vystupuje jako mírotvorce, který ochraňuje obyvatelstvo před nájezdy loupeživých band, které odvádějí mnoho lidí do otroctví. Když se kníže rozhodne postavit proti nájezdníkům pevnost na břehu Volhy na území kmene Medvědů, je jimi zajat. Jaroslav nabízí Medvědům svou ochranu a připojení ke knížectví, ti to ale odmítají. Mají z cizinci neblahé zkušenosti a Jaroslavovi nevěří. Rozhodnou se ho obětovat Velesovi. V rozhodujícím okamžiku se objeví medvěd, který zaútočí na náčelníka kmene, Meleje. Jaroslav se pohotově chopí sekery a medvěda zabije. Kmen je šokovaný zabitím posvátného zvířete, ale náčelník si to vyloží, jako znamení, že Veles chce nechat Jaroslava žít a pošle ho do péče kmenového kouzelníka Čurily. Kouzelník léčí bylinami Jaroslavova zranění a oba muži při tom vedou hovory o svých bozích. Když se Čurila knížete ptá proč chce mít jeho bůh všechny lidi stejné, když ani dva listy na stromě nejsou stejné, odpoví mu Jaroslav, že pokud lidi ponecháme tak jak jsou, stává se z nich zvěř.




Knížeti se nakonec podaří kmenové starší přesvědčit, že se jim spojenectví s Rostovským knížectvím vyplatí. Vůdce Jaroslavovy gardy, Varjag Harald má ale jiné plány. Snaží se vše navléknout tak, aby se Rostovci s Medvědy navzájem pobily a on sám se svými Varjagy se pak mohl ujmout vlády. Skoro se mu to podaří, ale Jaroslav nakonec prohlédne Haraldovu lest a spojené síly Medvědů a Rostovců Varjagy zlikvidují. Harald se snaží zachránit tak, že si vezme Jaroslavova malého syna jako živý štít. Když Harald vyhrožuje, že malého chlapce podřízne, kníže se ho zeptá : "To se nebojíš Boha?" Harald odpoví : "Ty máš svého boha a já zas svého. Ódin zabíjet dovolí." Kníže však řekne Varjagovy, že Ódin je bohem válečníků, kdežto on je jen zbabělec, který se schovává za dítě. To si samozřejmě Harald nedá líbit, pustí syna a vrhne se do souboje s Jaroslavem. Jak jinak, zvítězí samozřejmě Jaroslav.
Vše končí "happy-endem", když se všichni, Rostovci i Medvědi, sejdou na břehu Volhy, kde právě Jaroslavovi kněží vztyčují na místě bývalé Velesovy svatyně velký kříž a sám kníže pronese ke shromáždění řeč : "Je dobře, že jsme spojili svoje síly. Dnes tu nezakládáme pouze obyčejnou pevnost. Pevnost je počátkem města. My jsme odlišní jako listy na stromě. Je nás hodně, ale Bůh je jeden a miluje nás všechny. A jestli se budeme rozdělovat na naše a cizí, budeme žít v nenávisti a ve sporech, pak zahyneme. Dílo naše i naší nesmrtelnou duši si zahubíme sami. Jedinou naší silou je jednota a láska." Kamera pohlédne do tváře usmívajícího se medvědího čaroděje, který dojatě pronese : "Je moudrý jako Čurila." A tak končí film, který se nás snaží pěkně po křesťansku přesvědčit, že dobře se nám povede jedině pod vládou jediného moudrého lidského vládce (např. Jaroslava nebo třeba Putina) a samozřejmě jediného Boha na nebesích. Úplně blbej film to není, je v něm pěkná ruská příroda, ne úplně špatné bojové scény a tak, ale pro pohansky smýšlejícího diváka je to docela nářez.Mrkající



JONAS JAUNIUS TRINKUNAS - otec litevského pohanství

23. února 2014 v 17:36 | Miky |  GALERIE OSOBNOSTÍ


Letos 20. ledna zemřel ve svých 75 letech známý litevský etnolog, folklorista a především nejvýznamnější obroditel starého litevského pohanského náboženství, Jonas Jaunius Trinkūnas. Jonas se narodil 28.února 1939 v Klaipėdě. Základní školu ukončil v Kaunasu v roce 1957 a v roce 1965 získal titul v oboru filologie na Fakultě litevského jazyka a literatury na Univerzitě ve Vilniusu. Ještě jako student univerzity založil Společnost přátel Indie. Během zkoumání védské tradice pocítil velkou potřebu proniknout ke kořenům kultury svého vlastního litevského národa.




V roce 1967 uspořádali Trinkūnas a jeho přátelé první oslavu Rasos ( letního slunovratu ) v Kernavė, což se setkalo s nesouhlasem ze strany sovětských úřadů. Toto setkání odstartovalo tzv. zpívající revoluci. Mezi Litevci rychle narůstal zájem o staré pohanské tradice. Litevské folklórní a národopisné soubory organizovaly další oslavy původních svátků a Trinkūnas s několika přáteli založil novou národopisnou společnost Ramuva při Univerzitě ve Vilniusu. Jonas Jaunius Trinkūnas začal cestovat po litevských vesnicích. Studoval místní folklór, zaznamenával lidové tradice a učil se staré písně. Brzy měl velké množství žáků a následovníků, kterým se začalo říkat ramuviais (cestovatelé) a Litevci, kteří žili po celá léta pod nadvládou Sovětského svazu se začínali probouzet ze své letargie a radostně objevovali dědictví svých předků. To bylo pro představitele sovětské moci nebezpečné a nežádoucí a tak KGB začala organizátory a účastníky oslav pronásledovat jako nepřátelé sovětského impéria a J.Trinkūnas byl v roce 1973 donucen opustit universitu. Až do roku 1988 mu byla zakázána veškerá vědecko-výzkumná činnost. Poté mu Sąjūdis (reformního hnutí z Litvy ) umožnilo návrat na univerzitu, kde pracoval nejprve jako asistent při Ústavu filozofie a sociologie. Od roku 1990 do roku 1993 pracoval jako vedoucí oddělení etnické kultury na litevském ministerstvu kultury. Od roku 1994 působil jako vědecký pracovník Etno - Sociologie divize Ústavu filozofie a sociologie. Přednášel o etnické kultuře na Pedagogické univerzity ve Vilniusu, zúčastnil se řady mezinárodních konferencí a dalších akcí týkajících se starých pohanských náboženství, napsal mnoho článků pro litevské i zahraniční listy a napsal několik knih.




V roce 1992 zaregistroval J.Trinkūnas spolu se svými následovníky náboženskou komunitu Romuva, které později zastřešila všechny litevské komunity praktikující starověkou baltskou víru. V roce 1998 byl do Vilniusu svolán Světový kongres etnických náboženství ( WCER ) a J.Trinkūnas byl zvolen jejím předsedou. Později byl jako předseda kongresu a duchovní vůdce litevské Romuvy zván na různá mezi-náboženská setkání v Indii, Austrálii, USA apod. V roce 2002 byl Trinkūnas vysvěcen jako Krivis (velekněz) Romuvy a dostal jméno Jaunius (od jaunas tj. mladý). Jeho nové jméno mělo symbolizovat člověka, který pomohl znovuzrodit víru předků.
V roce 2013 byl Jonas Jaunius Trinkūnas za svoji disidentskou a národopisnou činnost oceněn prezidentkou Litvy, která mu předala Řád litevského velkovévody Gediminase.
Začátkem roku 2014 odešel Jonas Trinkūnas do slavných síní ke svým předkům, litevská Romuva však žije dál a na svého dobrého Krivise nikdy nezapomene.




Prameny : http://www.romuva.lt/new/ a wikipedie.

PÁTÉ VÝROČÍ MÉHO BLOGU

18. února 2014 v 9:18 | Miky |  O BLOGU
Za několik dní oslaví můj blog své páté narozeniny! Když jsem tehdy v únoru roku 2009 s blogováním začínal, ani ve snu by mne nenapadlo, že to vydržím tak dlouho. Byla to spíše zkouška a trochu hec ze strany mého tehdejšího kolegy z práce, který mě k blogerství popostrčil. Brzy mě to ale chytlo a nakonec šly vlivem blogu do kopru i mé, do té doby pečlivě vedené, ručně psané zápisníky. Za těch pět let se toho hodně změnilo. Začínal jsem psát, jako přesvědčený eklektický wiccan a nyní jsem to, čemu se někdy nehezky říká etnický pohan. V roce 2009 jsem byl ve své víře naprostým samotářem, nyní mám mnoho pohanských přátel, se kterými jsem se seznámil nejprve přes internet a později i v reálu. V prvních letech jsem uveřejňoval 10-15 článků měsíčně, nyní v průměru zveřejním tak tak 3-4. Dříve jsem témata pro články aktivně vyhledával, teď píšu prostě jenom tehdy, když mám opravdu co. Částečně jsem se přesunul také na facebook. S poklesem mé aktivity na blogu, klesla samozřejmě i jeho čtenářská základna. V dobách největší slávy chodilo na můj blog cca. 500 lidí denně, v současnosti je to zhruba polovina tohoto počtu.
Své dnešní rozjímání bych rád zakončil malou rekapitulací toho nejlepšího, co se na mém blogu loni objevilo. Vezmeme to hezky od začátku. V lednu a únoru jsme se ve dvou článcích mohli s Frostíkem a Pavlem podívat do "strašidelného" lesa Bor :




V dubnu jsem vás pozval na lov krutihlavů :




A Frostík na akci zvanou Keltský telegraf :




V červnu jsme společně oslavili letní slunovrat na Gabrétě :




A prohlédli si zajímavé kameny v okolí Kadova :




A v říjnu jsme s přáteli pocítili dotek Valhaly na Rašovce :




Kromě toho jsme se společně zamýšleli nad bohyní jara a úsvitu Ostarou :
Nad domovním hadem ochráncem :
Nad slovanskou bohyní Moranou :
A nad bohem Jarilem, který se stal svatým Jiřím :




Přibylo nám několik dílů do seriálu o obřadních místech současných pohanů :





A spáchal jsem rozhovory s herečkou a čarodějnicí Michaelou Kudláčkovou, s autorem krásných runových karet Jaroslavem Sklenářem a se Zdeňkem Ordeltem, který křísí slovanský šamanismus. Poslední dva jmenované rozhovory jsem ovšem nezveřejnil na svém blogu, ale na webu Pohanského Kruhu.




.

HORY A KOPCE OPŘEDENÉ TAJEMSTVÍM - Jan A. Novák

11. února 2014 v 9:06 | Miky |  KNIHOVNIČKA
Koncem minulého roku se na trhu objevila kniha s názvem HORY A KOPCE OPŘEDENÉ TAJEMSTVÍM a lákavým podtitulem Horské svatyně, obětiště a sídla bohů v České republice. Novinář a publicista Jan A. Novák nám v knize představuje 37 českých hor a kopců, které mohou být zajímavým cílem výprav leckterého turisty, milovníka záhad a samozřejmě i pohana. Některá ze zmiňovaných míst jsem už navštívil, o některých jsem věděl, ale jsou zde i kopce, které zatím unikaly mojí pozornosti. Autor u každé hory zmiňuje místní pověsti, archeologické nálezy, historické souvislosti a zajímavosti. Pro ty, z nás, kteří bychom chtěli popisovaná místa navštívit i v reálu, jsou na začátku každé kapitoly uvedeny GPS souřadnice a na konci i možnosti autobusových a vlakových spojů.
Pro člověka, jako jsem já, který se rád toulá po vlastech českých a vyhledává přírodní zajímavosti a místa s možným napojením na pohanskou minulost, je tato kniha další cennou pomůckou při plánování cest.




CO V KNIZE NAJDETE :

1. Bacín, 2. Blaník, 3. Boreč, 4. Boubín, 5. Branická skála, 6. Burkovák, 7. Kazín,
8. Kleť, 9. Kobyla, 10. Komorní hůrka, 11. Kotouč, 12. Kozákov, 13. Krudum, 14. Ládví,
15. Manda, 16. Milešovka, 17. Obří hrad, 18. Petrovy kameny, 19. Petřín, 20. Plešivec, 21. Praděd, 22. Radhošť, 23. Rovina, 24. Říp, 25. Slánská hora, 26. Sněžka, 27. Svatá hora, 28. Šárka, 29. Šibeniční vrch, 30. Tetín, 31. Trosky, 32. Vítkov, 33. Vysoká Roudná, 34. Vyšehrad, 35. Závist, 36. Zbiroh, 37. Železná hůrka.

PERUNŮV HÁJ PRI UBREŽI

3. února 2014 v 9:09 | Miky |  POSVÁTNÁ MÍSTA

Před nedávnem se mi na e-mailu ozval pan Eduard Hvižďák ze Slovenska. Pan Hvižďák se zajímá o dějiny svého rodného kraje a tak se stalo, že jednoho dne narazil na historickou zmínku o místě nedaleko jeho bydliště, které neslo ještě ve 14.století jméno Perunův háj. Zmínka o Perunově háji pochází z listiny z roku 1327, na které se řeší vymezení hranic mezi panstvími dvou šlechticů. Panu Hvižďákovi nedala tato informace spát a tak začal pátrat ve starých mapách, kde přesně se mohlo toto místo nacházet. Na žádné z map však Perunův háj vyznačený nebyl. Při prohlížení satelitních snímků oblasti, kde by se měl Perunův háj teoreticky nacházet však jednoho dne objevil několik kruhových objektů, které jsou dnes mezi odborníky známé jako rondely. Při průzkumu zdejšího terénu pak objevil nedaleko rondelů i několik mohyl.

Mohyly.

Pan Eduard měl pocit, že nalezl co hledal, ale chybělo ještě potvrzení zvenčí. To se mu dostalo, když místo navštívil tzv.nejvyšší slovanský žrec Alexandr Páter Dij z Omska. Alexandr Dij využil své okružní cesty po Evropě a pana Hvižďáka navštívil. Společně celou louku, kde dříve možná rostl háj prošli a žrec určil centrum svatyně jen asi 5m od místa středu největšího z rondelů.


Páter Alexandr Dij se svou ženou.

Kromě toho Páter Dij cestou našel několik kamenů, na kterých objevil runy.








Údajné runové kameny.


Tyto kameny prý kdysi lemovaly cestu do svatyně. Od této chvíle je pan Hvižďák přesvědčen, že místo, které objevil je pravá Perunova svatyně, jeho největším přáním zůstává, aby to do budoucna potvrdil i seriozní archeologický průzkum. Vědečtí pracovníci, které pan Hvížďák dosud oslovil, se k záležitosti staví různě. Dr.Zdeněk Farkaš pana Hvižďáka upozornil, že rondely nemají se Slovany nic společného, ale pocházejí z mnohem staršího období, tedy mladšího neolitu, tj.asi 5000 let př.n.l. Archeologa Martina Pristaše naopak výzkum pana Hvižďáka velmi zaujal a jeho ústav nyní předmětné území chrání jako archeologické naleziště. V roce 2011 prošli oblast archeologové s detektory kovů a neobjevily nic, na důkladný výzkum zatím chybějí peníze.
Co si o celé záležitosti myslím já? Nechci tvrdit, že ta svatyně je nepravá, ale důkazů je zatím po čertech málo. Pan Hvižďák mi poslal DVD plné fotografií, dokumentů a textů, ale nic z toho mě o správné lokalizaci Perunova háje nepřesvědčilo. Určitou indicií by mohly být ty letecké snímky s rondely. Je sice pravda, že rondely jsou o několik tisíc let starší, než naši první slovanští osadníci, ale známe i místa, která jsou k posvátným účelům různými kulturami využívána po celá staletí i tisíciletí a to dokonce i bez přímé návaznosti jedné kultury na druhou. Na satelitních snímcích z DVD jsem ty rondely původně vůbec nemohl najít. Pan Hvižďák mi sdělil, že na předchozích snímcích ze serveru mapy.sk, jež byly foceny v jiném období, byly kruhy vidět velmi zřetelně. Poradil mi kde hledat a doporučil lupu, a tak jsem nakonec ty kruhové objekty přeci jen našel. Horší už je to s těmi údajnými runovými kameny. Drtivá většina těchto kamenů, alespoň jak to lze posoudit ze snímků, je dle mého názoru pouze přírodně zvrásněna a nemá s runami vůbec nic společného. Z velkého množství fotografií na DVD jsem našel pouze dva nebo tři kameny, kde by se o vytesaných značkách snad dalo trochu uvažovat. Páter Dij, který se prohlašuje za nejvyššího slovanského žrece je uznávanou autoritou lidí kolem tzv. Slovansko-Árijských Véd, kteří tvrdí o Slovanech tolik naprosto zjevných nesmyslů, že pro mne nepředstavuje žádnou záruku odbornosti, spíše naopak. Pokud mohu přítomnost rondelů považovat alespoň za nepřímý důkaz, tak kamenům nepřiznávám ani to.





Jeden z mála znaků, který opravdu vypadá jako vyrytá runa Algiz.





Jediné, co má pro mě skutečnou hodnotu, je tedy ta zmínka o Perunově háji z r.1327. Ani ta však ještě nedokazuje, že by u Ubreže existoval ještě ve 14.století nějaký živý Perunův kult. I když kdo ví? Některé věci kolem Peruna se na Slovensku opravdu udrželi až do novověku. Pro mě je ta listina ale spíše indicie, že zde kdysi v minulosti posvátný Perunův háj byl, a že se tato skutečnost udržela v místním názvu až do středověku.


Základem síly Perunovy svatyně prý byla voda, která ji obtékala.


Podle teorie pana Hvižďáka došlo ke zničení svatyně tak, že byla voda odvedena umělými koryty pryč.

Před panem Hvižďákem každopádně smekám, neboť svému výzkumu zasvětil už několik let svého života a přeju mu ze srdce, aby nové objevy jeho teorii potvrdili. Inkriminované místo je podle fotografií opravdu krásné a věrohodný důkaz by mě velmi potěšil. Každopádně už dnes slouží tato louka při Ubreži jako obřadní místo například Svatoháji rodné víry, což je společenství, které se prý jinak k Védám i k těm kamenům staví stejně odmítavě jako já.


Svatoháj slaví u Ubreže dožínky.







.