NOVINKY :
.
Kontaktní e-mail : mikyhorozumy@seznam.cz
Dopředu ovšem upozorňuji, že NEPOSKYTUJI MAGICKÉ SLUŽBY, ANI PORADENSTVÍ A NEBUDU NA PODOBNÉ ŽÁDOSTI REAGOVAT. Děkuji za pochopení - Miky. Usmívající se

Březen 2014

JARNÍ CESTA NA JARNÍK A VELKÝ MEHELNÍK

23. března 2014 v 13:09 | Miky |  JINÉ


Tuhle akci jsme se Shamanem naplánovali vlastně už v listopadu 2012. Byli jsme tehdy spolu u viklanu pod Velkým Kosatínem, který sloužil našim dávným předkům jako obřadní místo a mluvili jsme o tom, že bychom měli navštívit i další kámen na Písecku, u kterého byly objeveny zbytky pohanských nádob, a to Loupežnický stůl na Velkém Mehelníku. Než jsme tento plán uskutečnili, trvalo nám to sice skoro rok a půl, ale zato jsme tentokrát nevyráželi sami. Kromě dalšího člena Pohanského Kruhu, Frostíka, s námi byli ještě dva moji trampští kamarádi z Tábora, jeden pohan od Lipna a dvě děti. I když Vítka bych výrazem "dítě" nechtěl urazit. Právě dnes slaví dvanácté narozeniny a přiznejme si to, byl to hlavní tahoun naší výpravy. Tak dobrou fyzičku, jako měl on, nikdo z nás starých pardů neukázal.



Celá akce začala občerstvením v Shamanově chalupě. Hostitel nám navařil kávu a bohatě prostřel stůl a všichni účastníci se shodli, že to je velmi pěkný začátek. Když jsme vyluxovali obloženou mísu, pustili jsme se i do talířku s želé bonbóny ve tvaru dinosaurů a vášnivě jsme debatovali o tom, jestli chutná líp brontosaurus nebo stegosaurus. Slunce, které krásně svítilo za okny, nám připomnělo, že bychom měli asi přeci jenom vstát od stolu a vyrazit.
Prvním naším cílem bylo mohylové pohřebiště nedaleko obce Údraž. Paďoursky jsme se dovezli auty až ke stavení U Honzíčka, odkud to bylo k mohylám už jen pár kroků. Dříve, než jsme však na pohřebiště vstoupili, provedli jsme obřad, ve kterém jsme požádali místní duchy o svolení. Očistili jsme se kouřem pelyňku, nabídli jsme duchům obětní dary a Frostík jim zazpíval píseň, kterou pro ně složil. Obřad jsem vedl já a z počátku jsem byl dost nervózní a klepali se mi ruce. Jsem pohan samotář a pro tolik lidí jsem nikdy nic podobného nedělal. Dokonce jsem se přeříkával i u obřadních formulí, které jinak ovládám snad i pozpátku. Spolubratři a duchové byli ale tolerantní a myslím, že jsme rituálem nakonec prošli dobře.










Mohyly u Údraže pocházejí z doby bronzové, halštatské a hradištní. Mezi prvními a posledními pohřby v této lokalitě je tedy rozpětí bezmála dvou tisíců let a lid, který zde ukládal své mrtvé k odpočinku pocházel v průběhu času z několika odlišných kultur. Některé zdejší mohyly mají mělký obvodový příkop, nebo vnitřní kamenný věnec. Násypy jsou až 1,5m vysoké a ty největší mají v průměru až 12 metrů. Tak, jako na jiných pohřebištích, setkali jsme se i zde s tím, že většina mohyl je poničena dřívějšími výkopy. Mnoho z nich by působilo ještě impozantněji, kdyby jim nechyběly jejich vrcholy a nehyzdily je krátery po hledačích pokladů. Tahle neúcta k místu odpočinku našich předchůdců je k pláči, ale náš stát nemá, žel bohům, dost vůle a sil tomu zabránit. Kouzelné ovšem na tomto místě bylo, že jsme tu všude na zemi nacházeli kousky spadaného zlatého jmelí.
















Když jsme si místo dostatečně pochodili, přesunuli jsme se auty k místu zvanému U hromové jedle a odtud jsme se pěšky vypravili k Loupežnickému stolu. Po cestě nás zaujal výrazný kámen za kterým rostl bezový keř. Šli jsme si ho prohlédnout z blízka a zjistili jsme, že za bezovým keřem je Mehelnická studánka. Pramen, kámen a bezový keř, tedy jedno z těch posvátných míst, které stvořila sama příroda.







Potom následovalo ještě krátké stoupání do svahu a ocitli jsme se přímo na vrcholu Velkého Mehelníku u sestavy velkých kamenů, které jsou známé, jako Pimonova sluj, tedy místo, kde sídlí ochranný duch Píseckých hor trpaslík Pimon. Kousek od sluje se nacházel i druhý cíl naší cesty, Loupežnický stůl. Jedná se o velký balvan s mělkými prohlubněmi, které podle místní pověsti sloužili jako talíře pro hostiny zdejších loupežníků. Na podporu této pověsti do balvanu zdejší kameník kdysi vytesal tři strašidelné lebky. Nálezy halštatských střepů přímo u kamene naznačují, že to mohlo být kdysi i obětní místo zdejších obyvatel z doby železné.










S Frostíkem jsme se ale shodli na tom, že mnohem posvátněji na nás působí Pimonova sluj, na kterou je od Loupežníkova stolu dobře vidět. Slůj má ideální polohu ve vrcholové partii kopce a něco z ní opravdu vyzařuje. Kdybych si měl tipnout, tak tím opravdu důležitým místem pro staré Halštaty byla právě Pimonova sluj. V barvách vidím, jak se zde tehdejší lidé shromáždili u kamenného stolu, který posloužil knězi jako oltář, ale všichni společně upírali svůj zrak k sestavě balvanů na vrcholu, protože bytost, nebo bytosti které přišli uctít, sídlili právě tam.











Dnes je toto místo silně frekventované a jen během naší krátké návštěvy se tu objevilo několik dalších turistů. K obřadům se tedy už nehodí a ani my jsme zde nic takového nevykonali. Připevnili jsme tedy, alespoň na jeden zdejší buk informační tabulku pro další návštěvníky.







Posledním cílem naší výpravy byla rozhledna na kopci Jarník. Trasa k ní byla krásná, ale perná. Kráčeli jsme cestou necestou, přes kaliště divokých prasat a kořeny stromů ve svazích a poslední kilometry už mnozí z nás na svých tělech docela cítili.

















Nejvíc jsem obdivoval malého Shamanova synka Filipa, který byl viditelně unavený, ale nechtěl se vzdát a opravdu až k rozhledně došel. Při stoupání do schodů rozhledny se už o moje stehna pokoušely křeče, ale výhled z vrcholu byl fascinující. Nádherné zalesněné kopce v okolí a všude stromy porostlé jmelím, tmavé mraky hrozící deštěm a pocit nekonečnosti prostoru. Nádhera!



















Kousek pod vrcholem Jarníku jsme se mohli dokonce občerstvit, pivem nebo limonádou v místní restauraci, a přiznejme, že jsme to už všichni potřebovali. Pak už nás čekalo jen několik kilometrů bloudění zpátky k autům. Trochu mi to připomínalo stoupání na vrchol Hradištní hory z loňské Rašovky, ale tentokrát jsme zvolili směr, kde nic neprosvítalo, a světe div se, auta jsme našli. Za sebe mohu říct, že se mi to naše putování moc líbilo. Doufám, že má Pohanský Kruh - Jižní Čechy ještě řadu podobných akcí před sebou.

O Ódinovi (Freya Aswynn)

15. března 2014 v 17:18 | Freya Aswynn |  CITÁTY A MYŠLENKY
Co mě nutí k této cestě? Proč mě tak přitahuje právě Ódin? Proč ke mě promlouvá více, než jakýkoli jiný bůh nebo bohyně? Jako žena a bývalá Wiccanka bych měla být asi více v kontaktu s Bohyní. Ale ne, to se nestalo. Byl to Ódin a vždy to bude Ódin. On je můj a já jsem jeho.

/Freya Aswynn v rozhovoru pro Vor Tru Magazine 1993/



.

KOUZELNÉ PŘEDENÍ, ANEB RUNOVÉ PŘESLENY

8. března 2014 v 8:17 | Miky |  ZAMYŠLENÍ
Keltské přesleny.

Je tomu jen několik dní, co jsem na facebooku založil skupinu, která se věnuje runové magii a severské tradici a už mám v této oblasti několik nových postřehů. Nejvíce mě zatím zaujaly fotografie dvou přeslenů s runovými nápisy, které do komentářů pod jedním příspěvkem vložila Catalessi. Teď mě napadá, víte vůbec, co je to přeslen? Ani bych se nedivil, kdyby ne, protože přeslen je něco, co už v našich končinách používá snad jen několik nadšenců pro stará řemesla a milovníci tzv.Living history. V dřívějších dobách patřily ale přesleny k těm nejběžnějším domácím předmětům. Jak už vám název možná napověděl, přeslen se používal k předení, a to k předení tím nejstarším a nejjednodušším způsobem, kdy se vlákno navíjí na malé ruční vřeteno. Přeslen je pak malé závaží ve tvaru kotouče, které umožňuje, aby se dalo vřeteno roztočit asi tak, jako jsme jako malí roztáčeli káču, nebo setrvačník. Pro lepší představu přikládám na konci článku i instruktážní video. Tímto způsobem spřádali len a vlnu už naši pravěcí předkové a přesleny z kamene, keramiky, dřeva, skla, či kovů jsou dodnes poměrně častým archeologickým nálezům.
Předení bývalo jednou z tradičních ženských dovedností a tak nás ani nepřekvapí, když se o vymření rodu ze strany ženských potomků mluví jako o vymření po přeslici, což byla zase tyč na kterou si přadleny věšeli chomáče nezpracovaného vlákna, aby ho nemusely při práci držet v ruce.

Přadlena z Velislavovy Bible.

Přadlena, která proměňovala přízi ve vlákno a to potom v sukno a následně v šaty, bývala symbolem dobré ženy, která se umí postarat o svoji rodinu. Nemůžeme se proto divit, že nejdůležitější evropské bohyně, které plnily úlohu strážkyní rodinného krbu, bývaly zároveň přadleny. V germánské mytologii to byla zejména Ódinova manželka Frigg a pak také Norny. Podle staroseverské tradice je hvězda, kterou nazýváme Polárka, a kolem které se otáčí noční obloha vlastně vrcholem Frigginy přeslice, a tak se nám tu krásně spojuje představa přeslice a světového stromu, neboť obojí tvoří pomyslnou osu světa.

Bohyně Frigg.

Kromě toho bývalo předení vlákna ve všech evropských mytologiích spojeno s představou spřádání osudu. Přadlena Frigg prý jako jediná z bohů znala osudy všech a tři Norny podle legend neúnavně splétají vlákna našeho žití a na jejich vůli záleží zda bude toto žití šťastné či nikoli.

Norny.

Obyčejná činnost předení měla tedy vždycky i svoje neobyčejné a posvátné pozadí a lidské přadleny se při své práci stávaly tak trochu bohyní Frigg, která pečuje o své potomstvo, a jak napovídají Catalessiny fotky, tak možná i tak trochu Nornami, které spřádají lidské osudy. Na prvním Catalessiném snímku je přeslen nalezený v norském Bohuslänu. Po obvodu kotouče je vyryt nejprve celý Futhork a potom jsou připojena slova "ion a mik" tj. "Jone, vezmi si mě". Zatímco kompletní runová abeceda symbolizuje celistvost a uzavřenost kruhu, druhá část nápisu je evidentně kouzlem, kterým si chtěla předoucí dívka přivolat svého milého. Představte si tedy nyní tu norskou dívku, jak sedí u přeslice a nacvičeným monotónním pohybem roztáčí vřeteno a myslí přitom na svého Jona. A jak se otáčí přeslen s runovým kouzlem a na vřeteno se navíjí nit, dostává se dívka postupně do jakéhosi tranzu, v němž se spojuje vyřčené a runami vyryté kouzlo s touhou v jejím srdci a s kruhovým pohybem přeslenu. Úžasná šamanská technika, nemyslíte?

První runový přeslen.

Na druhém, dřevěném přeslenu, je vyryto slovo "tut" thurisaz, uruz, obrácený thurisaz. Možná magické slovo, možná jen tři Runy tvořící kouzlo. Zde bude už těžší přijít na to, čeho chtěla přadlena svým kouzlem dosáhnout, ale kdybyste se zeptali mě, jak bych tyto tři Runy využil, řekl bych vám, že je to dobrá kombinace pro to, postavit někomu překážku do cesty. Thurisaz je obávaná Runa spojovaná s thursy (obry) a trny. Obvykle značí nějaké potíže a mám s ní opravdu zkušenost jako se zbrání velkého kalibru. Také Runa Uruz (tur - zubr) může znamenat potíže, neboť zabití býka bývalo mezi starými Germány zatěžkávací zkouškou pro mladé muže. Jestliže tedy v prvním případě přadlena přivolávala svého vytoužené muže, v tomto druhém případě se možná kouzlem bránila např. nechtěnému sňatku, který jí domluvili rodiče. Ale to je jen čistá spekulace, neberte mě úplně vážně. Kařdopádně jsem Catalessi vděčný za rozšíření obzoru, neboť runové přesleny jsem před tím nikdy neviděl.

Druhý runový přeslen.







.

PŘÁTELÉ RUNOVÉ MAGIE A SEVERSKÉ TRADICE

4. března 2014 v 11:17 | Miky |  JINÉ

Dneska dopoledne jsem na facebooku založil novou skupinu. Skupina je určena všem příznivcům runové magie a severské tradice, přičemž severskou tradici vnímám podobně jako Nigel Pennick, jako tradici pohanských národů na sever od Alp. V tomto smyslu severská tradice zahrnuje nejen tradiční moudrost starých Skandinávců, ale také kontinentálních Germánů, Slovanů, Keltů a Baltů.
Skupina je otevřena všem lidem, které kultura těchto oblastí oslovuje nebo se na ní snaží navazovat. Zároveň by měla být i diskusním fórem pro studenty a praktiky runové magie. Facebookáři jsou srdečně zváni.Mrkající