NOVINKY :
.
Kontaktní e-mail : mikyhorozumy@seznam.cz
Dopředu ovšem upozorňuji, že NEPOSKYTUJI MAGICKÉ SLUŽBY, ANI PORADENSTVÍ A NEBUDU NA PODOBNÉ ŽÁDOSTI REAGOVAT. Děkuji za pochopení - Miky. Usmívající se

Červenec 2014

U POČÁTKŮ VOD - Jan Kobzáň

31. července 2014 v 9:49 | Miky |  KNIHOVNIČKA

Nedávné přečtení knihy "Návrat Slovenov" mě povzbudilo k tomu, abych po letech znovu sáhl po úžasné knize valašského malíře, grafika a spisovatele Jana Kobzáně s krásným a trochu tajemným názvem "U počátků vod". Jan Kobzáň se narodil 9. července 1901 v Liptále u Vsetína v dřevěné chalupě. Když mu ve čtyřech letech zemřela matka, otec ho dal na vychování ke staříčkovi Martinu Škrabánkovi zpod Vartovny, řečenému Škrabaneček. Bylo v tom kus štěstí, protože v chalupě u Škrabanečků se často scházívali sousedé a dlouho do noci potom besedovali a vzpomínali na staré časy na Valašsku, a protože zde staří vzpomínali na to, na co vzpomínali kdysi jejich staří, otevřel se tu Janu Kobzáňovi obraz starého Valašska daleko do počátků 19.století a možná ještě dál. Od svých sedmnácti let začíná Kobzáň tyto vzpomínky, historky, pověsti a pohádky zapisovat a pomalu tak vzniká kniha "U počátků vod", která se pak stala cenným dílem v oblasti národopisu a sociologie. Kniha vznikala od roku 1918 do roku 1926, ale poprvé a zatím naposledy vyšla až dlouho po autorově smrti v roce 1984, a dnes je prakticky nesehnatelná. Já mám velké štěstí, že jí vlastní jeden můj dobrý kamarád, který mi jí už podruhé půjčil.
Kniha nás vlastně dovede ke Škrabanečkům do chalupy a my se stáváme nepřímými účastníky sousedských besed. Tu vzpomíná jeden, tu druhý a čtenář se pomalu noří do starých časů a žasne, jak že ti Valaši v době vlastně ještě docela nedávné žili. Život to byl těžký, protože neúrodné kopce dávaly jen malou možnost něco vypěstovat a ještě se muselo robotovat na panském. Valaši byli především pastevci a nesnadným životem zocelení a houževnatí lidé. Byli to lidé zžití s přírodou, v mnohém ne nepodobní americkým indiánům, které mnozí z nás dnes obdivují. Ve svých horách žili do značné míry izolovaní od okolního světa. Dědina - to bylo z pět ze šest gruntů, pár chalúpek! Ostatek ludí žili enom na salašoch. Ti nevěděli, co je kostel, hospoda nebo spolek. Do dědiny zešli enom nekeří o jarmakoch, o velikých svátkoch, ale ostatek neveděli nikdo, co je ludé a svět! Lidé z rovin chudými a drsnými Valachy často opovrhovali. V knize se vzpomíná, že bohatší Hanáci by nikdy nepozvali Valacha do chalupy a z jeho bídy a nuzného vzhledu si rádi utahovali. Tvrdý život naučil Valachy nedůvěřovat těm, kdo je hned samý úsměv. Říkávali o sobě : "Chlap škaredě hledí, ale pěkně myslí!" Šak kdo hledí pěkně - pěkně, ten je obyčajně potmělúch! Proto Valaši nade všecko nemajú rádi ludí úlisných, sladkohubých - obmyslných, a nemajú rádi pánisk!



V těch starých časech běhávaly malé děti po venku úplně nahé a starší většinou pouze v košili bez gatí. Někteří dostávali první gatě, až jako skoro dospělí. Do té doby poháněli voly a pásli koně jen v dlouhé košili. Také boty měli jen dospělí a starší děti. V knize se píše : "Tetička Řezníčková, dolu Veruna, néní tak stará a vykládala, že první zaobutí měla až ve dvanásti rokoch! A to byla ze mlýna! Šla sa tedová, že ukázať v nových jančároch k súsedom, ale když vešla do sněhu, sněh sa jí na ně začál přichýtať - ona mysléla, že to nesmí - sedla do sněhu, jančárky vyzula a k súsedom přišla bosky - jančárky v hrsti!"
Oheň tehdy Valaši rozdělávali pomocí křemene, ocílky a troudu vyrobeného z choroše troudnatce. Tyto křesací soupravy i vyráběli a prodávali dole pod horami, aby si tím trochu přividělali. Staříček Škrabanečků v knize vzpomíná, jak viděl sirky poprvé v životě v roce 1870 na jarmarku v Kyjově. Doláci a Hanáci ale sirky prý moc nekupovali, protože se báli, aby jim od nich nechytla chalupa. Horalé zase raději dále křesali, protože jim v kopcích sirky zhášel vítr.
Valaši byli lidé nezkrotní a divocí, často se stavěli pánům jako zbojníci se sekerami v rukou a podobně jako ti vzpomínaní indiáni, kteří kradli sousedním kmenům koně, holdovali Valaši zvláštnímu sportu, krást přespolním, jejich dobytek. "Ludé, jak třeba hen pod jedlú na Bařinách, mívali padesátšedesát ovec. Bývalo od nich pětadvacet funtů brynze co deň... Okonaly to roby. Chlapi byli většinú času v roce na pytláckej po horách - chodívali v bandách po dvanásti až štyryadvacíti, až na Hukvalsko nebodo buchlovských hor. Nebo bývali ve světě po formance, po zbojničině, po zlodějce: kradúvali sa koně, voli, barani, ovce - plemenité kuse - chodilo sa na ně až do Uhra a do Polska!
Ale ináč krasť, takjak sa místy krade včil - šaty, peřiny, peníze, snopy z polí, mašíky ze chlévů, to bývalo za onoho času na chlapa velká haňba. Tedová sa kradlo enompro chov a pro slávu, pravilo sa aj tom věřilo, že enom "kradané sa šlechtí" . Tož to bývali vyhlášení a vážení ludé, kteří uměli "dobře ukrásť", přivést býčka, barana, plemenicu dobrú, dojky krávy, ovce... K temu bylo třeba smělosti a obratnosti, aj dobréj hlavy!"
Izolovaný život v horách a blízký kontakt s přírodou způsobil, že Valaši, ač byli samozřejmě křesťany, vnímali věci dost po pohansku. Když sa misionáři o vizitací ptali, kolej je bohů, jakýsi kotařan pravíl, že je v každej raztoce jeden... Staříček Škrabanečků to viděl trochu jinak : "Prvej mívali iného boha a to býl dobrý bůh, tého sa nebylo báť. A býl enom sám, né jak včíl sú třé... Býl enom sám a ostatek byli duchové! Co tých bývalo, co tých bývalo! A byli nedobří duchové , a byli jedni, že byli dobří duchové. A ešče byli jedni takoví duchové, že nebyli ani dobří ani zlí. Ale o tý jejich skutky nebylo co stať. Létali v povětří, svět pokúšali, a to byli tí světlonošové." Ale byli i jiní, kteří zase soudili, že žádný Bůh není a všechno je jen příroda. Staříček Vaculík třeba říkal : "Kde by Pámbu měl takú hlavu, aby všecko v sedmi dňoch zmyslél! Také bych já hádal neináč, než že všecko enom ze samotnéj povahy přírody vzéjíté a ostatek že sú bajky!" Mnoho Valachů mělo také blíže k evangelické víře, katolickou měli dost spojenou s pány a útiskem: "Moja mamka vykládala, když přišél biskup z Holomúca, všeci svobodní sa museli zejíť v dědině u vysvěcenéj káple, a kdo neuměl zdrávasek, dostál cedulku a musél sa mu učit. Kdo ho ani podruhéj neuměl, musél dáť pokutu. A kdo ani potřetí sa ho nenaučíl, ten byl prohlášen za kacířa a musél jíť do Baňat na tý pevnosti proti Turkom. Aj roby a cérky slobodné musely íť kolem měst okopy kopať. Tam moc našého národa zahynúlo! A všecko pro zdrávasek."



Život Valachů byl ale především spjatý se starými zvyky a tradicemi, které jistě sahaly svými kořeny až do pohanských časů. Lidé chodili pro radu a pro pomoc k bohyním a božcům, vědomkyním a vědomcům a i obyčejné : Gazděny sbírávaly všelijaké bylinky a kořénky, halúzky - aj tú rosu - míchávaly to do krmiva, vařívaly s nápoji nebo tým statek nakuřovaly, zastrkovaly to ve chlévoch za hrant, za klínečky, dávaly to sobě, čeladi aj hospodářovi pod hlavu nebo k nohám do postele. Doktorům z měst se moc nevěřilo : Chlapiska jakživi v chalupě dochtora neviděli, ale mu nevěřili. Chlapiska věřili, že pomože lačná slina, paučina, psí, medvědí nebo hadí sádlo, ale dochtor a jeho léky, to nevěřili. Všechno v přírodě vnímali jako živé a obdařené duchem a v každém tvorovi mohla přebývat i duše některého předka : Staříček Vaculíkovi, a né sami na týchte horách, věřija, že duša jedného každého z nás sa navrátí na svět a vletí třeba aj do dobytčete, do muchy, do ose, do psa, do stroma... Někteří tvorové se těšili obzvláštní úctě : Staří nedali ublížiť ničem, ani žádnej havěti, ani iščerce, ani ščúrom. Nedali ani hada nebo ropuchy zabiť. Had préj je hospodář, ropucha hospodyň. Jedni zabili na náspě ropuchu - a do týdňa pozbyli tela... když někdo zabíl v domě hada, všecko vyšlo na zkazu a nanic! Stará pohanská magie byla zachovaná i symbolech na výšivkách : Pravívalo sa, že nekeří tí vyšívači, tkalci a krejčíři věděli aj cosi víc. Vetkali nebo nitkami vyšili, gombíkama vybili takové znaky pro ščestí a aj ten osud člověka. Zažehnávalo to neščestí a přitahovalo dobrú planétu, ukazovalo to budúcnosť. Lidé to už znali, který znak co značí. Nevěsty sa radívaly co na plachetku, na rúšku, co na obojek, šátek, fěrtúšek. Všecko to slúžilo k něčemu, takové ty znaky dědovské. Učily sa to jedny od druhých, od maměnky, od tetky, od stařenky aj staříků.
Toto a mnoho jiného se v knize dozvíte. V závěrečné kapitole staříček Škrabanečků umírá. Sousedé se dál u Škrabanečků scházejí a besedují, ale staříček chybí a na čtenáře dopadá jakýsi smutek, že se staříčkem odchází i celé ty staré časy. Staříček Vaculík prorokuje, že přijde veliká vojna, kde budou i roby střílať a málo co obstojí naživu a nad textem se vznáší zvláštní splín. Do toho však pojednou Julka Škrabanečků vyzve svého synka : "Jak ťa to staříček učili...Šak nám ukaž, na jizbě nám ukaž! Alo!" a Ogarec seskočí z pece a popadne valašku, zazpívá a zatancuje ukázkového odzemka. Besedáři to sledují se slzami v očích a náhle vědí, že jejich národ a tradice dosud žijí : Toto nebylo už enom klamné zjevéní, viďéní, jak jich časem vytvořilo snáď v představě chlapů valašské bájání starých bájajů. Toto byla živá skutečnosť, živá krév neumíranéj junači valašskéj - neumíraná krév z krvi a kosť z kosti, odkojená dychem hor, neumíraného Beskydu.


Obrázky :
1) Obal knihy U počátků vod z r.1984.
2) Fotografie slezského Valacha v kompletním zimním kroji z knihy : O Goralech, Valaších, Laších a Jaccích na těšínském Slezsku / Marian Dembiniok , vydavatelství Regio 2010.
3 - 4) Obrázky Jana Kobzáně.

NÁVRAT SLOVENOV - MiroSlav Švický

22. července 2014 v 14:50 | Miky |  KNIHOVNIČKA

Knihu Návrat Slovenov (česky : Návrat Slovenů), Miroslava Švického, mám sice už docela dlouho, ale pečlivě jsem jí pročetl a prostudoval teprve minulý týden, když jsem si jí z elektronické formy konečně vytiskl na papír. Autor, který je známější pod jménem Žiarislav, je výraznou osobností v oblasti obnovy původní slovanské duchovní tradice na Slovensku. Od roku 2002 žije postaru na samotě ve Veporských horách v části Slovenského rudohoří a všemožně se snaží šířit slovanskou kulturu. Hraje na tradiční nástroje, píše články a knihy, pořádá semináře, přednáší, společně se sdružením Rodný kruh organizuje každým rokem oslavu letního slunovratu, které se účastní stovky lidí, atd., atd.
Kniha Návrat Slovenov je stěžejním Žiarislavovým dílem. Autor jí vydal vlastním nákladem už v roce 1997, a od té doby se stala ukazatelem cesty pro mnohé. Mluví se o ní jako o knize, která : vzbudila zájem o původní slovenskou a slovanskou kulturu, obnovila oslavy slunovratů a dalších svátků, povzbudila lidi k slavnostnímu přijímání slovanských jmen, pomohla mnohým objevit úctu k přírodním živlům a silám, vrátila lidi k tradičním písním a zvykům a povzbudila ke zkoumání vědomí a víry předků. Pro mnohé byla tato kniha impulsem ke studiu národopisu a mnohým, bez nadsázky, změnila život. Začetl jsem se do ní tedy s velkým očekáváním a zájmem.


Žiarislav.

Ptáte-li se, zdali bylo toto moje očekávání naplněno, odpověděl bych asi slovy z našich pohádek "bylo, nebylo". Kniha se čte pěkně a má v sobě opravdu takový ten náboj, který ve vás podněcuje hrdost na příslušnost ke slovanskému národu a povzbuzuje ve vás touhu ještě více zkoumat své vlastní kořeny. Ani Žiarislavovi se ale, žel bohům, nevyhnul takový ten nešvar mnohých slovanských rodnověrců, "vařit z vody", tedy čerpat spíš ze své intuice, než z ověřených pramenů, a přitom své závěry vydávat za hotovou věc. Každý, kdo má o původních historických pramenech trochu ponětí, si to uvědomí už při výčtu a charakteristice slovanských bohů. Celá tato část knihy je uvedena obecnou úvahou o bozích, v níž Žiarislav mimo jiné tvrdí, že Sloveni, na rozdíl např. od starých Řeků, nepřipisovali bohům lidské chování, a že vnímali své bohy spíše panteisticky, tedy jako božství, které se projevuje ve všech přírodních bytostech a jevech. Autor k tomuto názoru dospěl podle svých slov proto, že ani v historických archívech, ani v lidové slovesnosti, nenalezneme zmínky o tom, že by prý např. Perun sváděl Ladu, nebo, že by se slovanské bohyně chovaly úplně lidsky, sváděli pastýře a apod. Tady by se dalo jistě argumentovat odkazy na baltskou mytologii, která je se slovanskou úzce příbuzná. Baltové mají např. hromovládného boha Perkúnase - Slované Peruna, rohatého boha Velniase - Slované Velese apod., a tito bohové se chovají v baltských příbězích, podobně lidsky, jako např. bozi Řeků, Germánů a dalších národů. Prostě mám za to, že logičtější je předpokládat, že slovanské náboženství se bude v základních rysech s ostatními indoevropskými národy spíše shodovat, než rozcházet. Ale nechme to být a podívejme se na Žiarislavovy popisy jednotlivých bohů. U popisu Peruna nemám žádných námitek a kapitolka mě dokonce obohatila i o několik nových zajímavých informací. Pak následuje popis bohyně Lady a tady už se opět ocitáme na tenkém ledě. O bohyni Ladě, nebo bohu Ladovi (ano, není tu jisté ani pohlaví), se totiž neví skoro nic, takže vše, co o tomto božstvu Žiarislav píše, je spíše jeho spisovatelskou licencí, než podloženým faktem. Autor mluví o Ladě, jako o ženské protiváze Peruna a jeho mužské síly a přisuzuje jí vodorovnou čáru v symbolu tzv. prakříže (tj. rovnoramenný kříž v kruhu), zatímco Perunovi prý patří čára svislá. Zní to logicky a vnitřně s tím docela souzním, ale za ověřenou skutečnost to v žádném případě vydávat nelze. Hned v další podkapitole se Žiarislav dopustí pozoruhodného výkladu, když pouze na základě podobnosti slovního základu "rod" prohlásí, že bůh Ra(o)dhošť/Radegast je západní obdobou východoslovanského boha Roda! Pak následuje obsáhlý text o bohyni Živě, která je barvitě popisována jako bohyně životní síly a dokonce jako životní síla sama. Opět mohu říct, že je to moc hezké čtení a vnitřně bych s tím bez problémů souzněl, ale podobně jako u Lady, i tady je třeba říct, že o bohyni polabských Slovanů Živě, nevíme vůbec nic a dokonce i její jméno je nejisté, protože kronikář Helmold z Bosau ho zapsal ve tvaru "Siva" a jeho převod do slovanské podoby "Živa", je pouze pravděpodobný, nikoli jistý. Za zmínku ještě stojí bůh Svarog, kterého Žiarislav popisuje jako boha Slunce, ačkoli jediný historický text (slovanský přepis Byzantské kroniky Josefa Malaly z 11.stol.), který Svaroga zmiňuje, ho popisuje spíše jako otce boha slunce, než Slunce samotné, to je ale detail. Ostatním v knize zmíněných božstvům, tedy Mokoši, Vesně a Moreně, věnuje Žiarislav jen okrajovou pozornost.
Je zjevné, že autor rekonstruuje slovanskou tradici více na základě etymologie, tedy toho, co odvodí z významu slovanských slov, než na základě historických záznamů, kterých je ostatně stejně velmi málo. Dojít k jádru předkřesťanské slovanské tradice pomocí toho, co lze zjistit zkoumáním jazyka, je zajímavá myšlenka, a nutno říct, že to Miroslavu Švickému docela jde a některé jeho objevy starého duchovna ve významu slov, jsou přímo fascinující a kupodivu i pravděpodobně správné. Žiarslav upozorňuje na to, že slovům a jazyku přikládali velký význam už naši předkové. Vždyť samotný název národa; Slované, Sloveni, souvisí se pojmem "slovo". Žiarislav přímo říká : "Národ, ktorý stráca svoj jazyk, stráca svojho ducha. A aj keď ho nikto nevyvraždil, jako národ zaniká. Etruskovia boli potalianštení, Oboriti i Slovania z Rujány a Lužickí Srbi boli ponemčení, Kelti z Franskej riše takisto, slovenskí Kelti a mnohí Avari boli poslovenčení, Moravskí Sloveni a Slováci boli počeštení a mnoho zadunajských aj preddunajských Slovákov bolo pomaďarčených. Kto stratí zmení svoju reč, zmení svoje duchovno, to je nezvratný jav." S tím naprosto souhlasím. Někdy ale může etymologický postup rekonstrukce staré víry samozřejmě selhat a tak bychom měli své objevy vždycky korigovat i tím, co se můžeme o Slovanech, jejich životě a víře dozvědět z jiných zdrojů (archeologie, historie, národopis). Žiarislav to v Návratu Slovenov ne vždy úplně dělá, ale kniha je z roku 1997, a od té doby už možná některé poznatky přehodnotil.
Další věc, která je pro Žiarislava a žel bohům i mnohé další slovanské rodnověrce charakteristická, je neobjektivní hodnocení Germánských národů. Negativní vztah ke Germánům je u našince částečně pochopitelný, protože v minulosti stáli Slované a Germáni velice často proti sobě jako nepřátelé. Tato historická zkušenost je žel bohům častou příčinou zcela nesmyslných předsudků. Dodnes se mnozí z nás nezbavili zjednodušeného obrozeneckého schématu, že Germáni byli vždycky zlí válečníci, zatímco Slované byli odjakživa mírumilovnými zemědělci. Oproti této zažité představě je faktem, že i Germáni byli často mírumilovnými zemědělci a že i Slované uměli být, když na to přišlo, krutými válečníky. V kapitole o bohyni Ladě, která, jak její jméno napovídá představovala sílu souladu, ladnosti a ľubosti (lásky), Žiarislav například píše, že Germáni žádnou takovou bohyni neměli. Cituji : "Germánské národy, ktoré mali Tora (porovnateľného s Perúnom) nemali Ladu. Takmer všetky božstvá mali bojové. Mali oheň, no nemali vodu. Mali rozdělovanie, no nemali spájanie. Preto boli v konočnom dosledku privelmi útočné (a niečo z toho sa prenieslo aj do dneška)." To je samozřejmě nesmysl. Už Tacitus popisuje například germánskou bohyni představující Matku Zemi Nerthus a říká, že když projížděl krajem kněz s vozem, na kterém se vezla socha této bohyně, museli ustat veškeré boje, lidé povinně odkládali zbraně a oslavovali přítomnost Nerthus svátkem plným radosti. To nevypadá na tipicky válečnou bohyni, co myslíte? Kromě Nerthus měli Germáni i další mírumilovné bohyně, například Eir, která je popisována jako bohyně, která umí nejlépe léčit a splečně s devíti dalšími bohyněmi, které nesou jména jako Hlíf = Ochránkyně, Tjódvarta = Opatrovnice lidu, Blíd = Přátelská, Fríd = Mír, apod., ochrání každého, kdo jim přinese oběť a není nebezpečí, v němž by neposkytly svou pomoc. Z toho ta germánská agrese přímo čiší, že?Mrkající Přimlouvám se proto, zbavme se už pro jednou těch stereotypů "zlí Germán, hodný Slovan", protože oba národy mají ve svých řadách lidi vzácné, ale i naprosté blbce. Původní, nebo chcete-li rodná víra Germánů a Slovanů vykazuje značné shody a pokud máme nějakého nepřítele, není to Germán, ale žido-křesťanská monoteistická nauka, která tu původní, přirozenou a přírodní kulturu obou našich národů do značné míry rozložila a stále ji rozkládá.
Co říci na závěr? Možná jsem Žiarislavovu knihu skoro celou dobu kritizoval, ale výsledný dojem z její četby přesto nemám vůbec špatný. Žiarislav i jeho aktivity jsou mi vlastně hodně sympatické a ačkoli mám možná k určitým jeho názorům výhrady, myslím, že dělá dobrou práci a moc mu, i celému Rodnému kruhu fandím. Když čtu některé vydařené pasáže z Návratu Slovenov, když poslouchám Žiarislavovu hudbu, nebo když vidím fotografie z akcí Rodného kruhu, musím před tím vším smeknout a mám za to, že máme u nás v Čechách ještě hodně co dohánět.






Slunovrat Rodného kruhu.


Použité fotografie z www.trnavskyhlas.sk a sclabonia.sk

MŮJ SOUČASNÝ VZTAH K WICCE

15. července 2014 v 7:52 | Miky |  ZAMYŠLENÍ
K napsání této úvahy mě inspiroval můj kamarád a soukmenovec Myslič, který se nedávno v jedné facebookové diskusi vyjádřil v tom smyslu, že se jako etnický pohan necítí spřízněn např. s wiccany nebo "čarodějkami" a byl by nerad, kdyby si někdo myslel, že s nimi má něco společného. Musím říct, že Mysliče docela chápu, ale sám to mám jinak, protože jsem k etnickému pohanství došel právě skrze wiccu a čarodějství a tak je můj vztah k těmto směrům poněkud vlídnější a rozhodně nemohu říct, že bych s nimi neměl nic společného.
Moje cesta k etnickému pohanství byla dlouhá a místy krkolomná. Vztah k naší české krajině, k duchům míst a obřadům jsem si budoval vlastně už jako patnáctiletý trampík, vyznavač setonovského woodcraftu a obdivovatel přírodního náboženství amerických indiánů. Potom přišla konverze ke křesťanství, které mě na několik let otočilo úplně jiným směrem. Bylo mi tehdy totiž vysvětleno, že podivné woodcrafterské obřady a uctívání přírody jsou modloslužebnictvím a urážkou jediného pravého Boha, takže jsem tyto věci, jakožto čerstvý nadšený konvertita zavrhl a uvnitř sebe potlačil. Když jsem pak z mnoha různých příčin, zhruba po sedmi letech, křesťanství opouštěl, zaslechl jsem to volání země a přírodních duchů opět a s novou intenzitou. Zatoužil jsem tenkrát navázat na víru svých předkřesťanských předků a tak jsem, coby rodilý Čech, logicky začal pátrat v knihách o starých Slovanech. Výsledkem bádání jsem byl ale zklamán. Zjistil jsem, že Církev v tomto případě pracovala opravdu "dobře" a informace o náboženství starých Slovanů zničila takřka dokonale. V té době jsem shodou okolností narazil na první knihy o wicce. Autoři tvrdili, že kořeny wiccy sahají až do doby kamenné ke kultům uctívání bohyně Matky Země a Rohatého boha lovu a plodnosti. V těch knihách se mluvilo o starých šamanech, kteří se ve zvířecích kůžích s parohy na hlavě obraceli na božstva typu Cernunos a o vesnických vědmách a léčitelkách, které si z pokolení na pokolení předávaly čarodějnickou tradici, a mě to celé připomínalo mnou tolik milovanou spiritualitu amerických indiánů, a zároveň mě těšilo, že to je spiritualita domácí, tj. evropská. Vyhovoval mi i propracovaný a zároveň jednoduchý rituál a kolo osmi sezónních svátku vycházejících z rytmu přírody a navazujících na staré pohanské oslavy. Co mi naopak moc nesedělo, byl přesah wiccy do oblastí jako je židovská kabala, tradiční astrologie, učení o karmě, reinkarnaci, aurách apod. Vlivem těch knih jsem pochopitelně do těchto oblastí také trochu zabrousil, ale spíše jen okrajově a pořád jsem měl pocit, že to k tomu pohanství moc nepasuje. Wicca v mnohém zřetelně navazuje na okultní řády 19. a 20.století, ale mě mnohem víc vždycky oslovoval její odkaz k pravěkému šamanismu a pohanským kultům. Nicméně, trochu jsem cvičil praktickou magii podle Františka Bardona a chtěl jsem mít v těchto věcech alespoň základní znalosti a přehled. Naučil jsem se malinko věštit a čarovat, ale vždy jsem raději používal slovo wiccan, než čaroděj. Wicca pro mě prostě byla spíše způsobem, jak navázat na víru a tradice předků, než školou vysoké magie. Ostatně, byl jsem wiccanem eklektickým, nikoli tradičním, takže jsem se nemusel na nikoho ohlížet a dělal jsem si to po svém.
Později jsem se prostřednictvím Run dostal k Eddám, severským ságám, tacitově Germánii atd. a s překvapením jsem zjistil, že Germáni měli poněkud více štěstí než Slované, neboť na dochovaných informacích z jejich pohanského dávnověku se dá vystavět solidní současná pohanská praxe. Navíc mi prostřednictvím těchto nových poznatků začaly dávat větší smysl i ty útržkovité informace, které jsem nasbíral o Slovanech, Keltech atd. Nastalo u mě přechodné období, kdy jsem s trochou nadsázky říkal, že provozuji "wiccatrú", tedy něco mezi wiccou a ásatrú (tj. víra v severogermánské bohy Ásy) a nakonec jsem od wiccanské praxe ustoupil nadobro. Čím více se mi totiž vyjevovalo, jak asi to staré pohanství vypadalo, tím více jsem si uvědomoval, jak málo se mu dnešní wicca podobá.
Je tedy wicca špatná? Ne, to neříkám. Nesdílím názor, že wicca vlastně ani žádné pohanství není. Pohanství to je. Jsou v ní přece vzývána stará božstva, slaví se v ní původní pohanské svátky apod. Je to ale pohanství, které je velmi naředěné žido-křesťanským okultismem, některými principy přejatými z východních náboženství apod. Spíše než ke klasickému polyteismu má wicca také asi blíže k panteismu, i když tohle je těžké posoudit, protože každý wiccan to má s bohy trochu jinak. Přestože jsem si nakonec zvolil cestu etnického pohanství, které mi připadá původní spiritualitě našich předků mnohem blíže, dokážu wiccany plně respektovat a považovat je, když už ne za bratry, tak určitě aspoň za bratrance ve víře. Zvláště ty poctivé, kteří svou cestou kráčí už nějaký ten pátek. Wiccanům, kteří pilně studují, cvičí a přistupují k celé záležitosti poctivě a do hloubky, žel bohům velice škodí řada pseudowiccanů, kteří po četbě jedné nebo dvou knih propadli sebeklamu, že už všechno vědí a všechno umí a jali se svou "moudrost" šířit mezi přáteli a spolužáky, po internetu a v jiných médiích. Pro většinu rozumně uvažujích lidí (pohanů i nepohanů) je totiž setkání s náctiletými "světaznalými" čaroději a čarodějkami, nebo s dospělými, ale mentálně nezpůsobilými (teď použiji Mysličův termín) vibrabábami, otřesný zážitek. Tito exoti zhusta hovoří o své dlouhé rodinné čarodějnické tradici, nebo se cítí být inkarnacemi druidů a pohanských kněžek a zjevně nemají kouska smyslu pro realitu. S takovými cvoky bych byl, podobně jako Myslič, také nerad spojován. Mám ale za to, že s nimi nechce být ve skutečnosti spojován ani žádný seriozní wiccan.


ÚVAHA O POHANSKÉM KRUHU

3. července 2014 v 14:31 | Miky |  ZAMYŠLENÍ
Jak ten čas letí! Zanedlouho to budou už dva roky od chvíle, kdy jsem se stal členem Pohanského Kruhu. V té době mě již omrzelo kráčet pohanskými stezkami jako solitér a zatoužil jsem prostě po tom sdílet svou cestu s nějakými souvěrci. Otázka ale byla, ke komu se připojit? Pohanských organizací tu bylo několik. Po dlouhém zvažování jsem zažádal o členství v Pohanském Kruhu a musím říct, dodnes nelituji. Dávný obyčej, který měl tehdy dobře našlápnuto, je dnes, žel bohům, v troskách a PFI a ČPS je svým zaměřením přeci jen trochu jinde, než jsem já. Nechápejte to prosím špatně, nehodnotím teď jestli je PFI či ČPS horší nebo lepší, než PK, říkám jenom, že mě osobně Pohanský Kruh s tím, na co se v něm klade důraz, sedne lépe. Čím se tedy PK od jiných pohanských organizací liší?
Za prvé je to velký důraz na evropské kořeny. Členové PK mají sice velkou svobodu v tom, jakou pohanskou tradici budou ve své osobní praxi rozvíjet, měla by to ale být tradice domácí, tedy evropská. Mezi členy PK najdete lidi, kteří se zaměřují na Slovany, na Germány i na Kelty, jsou tu i lidé se vztahem k tradicím starých Řeků a Římanů, nebo Indoevropanů obecně, ale nenajdete mezi nimi vyznavače japonské tradice Šintó, nebo tradic amerických indiánů. V PK věříme, že důležitou složkou pohanství je úcta k předkům a jejich kulturnímu dědictví a nikdo z nás Japonce, indiána nebo Aborigince v rodokmenu nemá. ;-) Tímhle svým důrazem si PK vysloužilo nálepku rasistů, nacistů apod., ale to je naprostý nesmysl. Důraz na evropské kořeny nepramení z pocitu naší nadřazenosti nad neevropskými etniky. Věříme, že každá kultura má svojí hodnotu a své místo na této planetě. Svět je neuvěřitelně pestrý a krásný ve své rozmanitosti a my si přejeme, aby to tak zůstalo. Proto se snažíme čerpat z kulturního pokladu a dědictví našich vlastních předků a respektujeme odlišnosti cizokrajných kultur. V tom, že nechceme zanášet do našich obřadů a zvyků prvky odjinud, je spíše úcta k cizím kulturám, než pohrdáni jimi. Žel bohům toto, ale stále mnoho lidí odmítá pochopit a tak pro určitou část pohanstva asi navždy zůstaneme "fašouny".
Další věcí, na kterou se klade v Pohanském Kruhu důraz, je čerpání ze seriozních pramenů. Své poznatky o starých pohanských kulturách získáváme z publikací historiků, archeologů, etnografů, nebo přímo z děl antických autorů. Jsme přesvědčeni, že podvrhy typu "Velesova kniha", současnému pohanství spíše škodí, než prospívají. Členové PK mají jistě i svoje vlastní gnóze, mystické zážitky, zkušenosti s bohy apod., nestaví na nich ovšem společnou věrouku a nepřevracejí kvůli nim na hlavu dějiny a poznatky vědců. Žádný guru Jára, který se prohlásí za arcidruida a bude tvrdit, že má nefalšované poselství od bohů, nemá v Pohanském Kruhu šanci.
Z toho, co bylo řečeno je asi jasné, že Pohanský Kruh není zastřešující organizace pro všechny, kdo se cítí být z nějakého důvodu pohany, ale je to spíše něco, jako kmenové společenství pro pohany s výše uvedenými postoji. Členem PK se proto nestanete tak, že vyplníte přihlášku a zaplatíte příspěvek. V Pohanském Kruhu žádné příspěvky neplatíme a své členy chceme znát ne z papírové nebo elektronické přihlášky, ale osobně. Probíhá to tradičně tak, že se zájemce o členství ozve na některý z našich e-mailů, které nalezne na webu PK, a pak proběhne několik setkání s již platným členem, nebo více členy Kruhu, kde se vzájemě oťukáváme a zájemce o členství i plnoprávní členové mají čas se rozhodnout, jestli k sobě opravdu patří. Pokud pak zájem ze strany žadatele dále trvá a nikdo z členů nemá námitky, je žadatel oficiálně přijat. Možná to zní přísně, ale věřte, že se nejedná o žádnou prověrku KGB. Všechno probíhá přirozeně a ve velmi uvolněném duchu. Nikomu jsme ještě hlavu neukousli. Rozrůstáme se pomalu, malé množství vyzrálých soukmenovců s pevnými životními postoji je pro nás totiž cennější, než zástupy příznivců, kteří by nevěděli kam patří. Možná právě proto má drtivá většina členů PK přes 30 nebo i přes 40 let. Neuzavíráme se ale ani těm mladším, pokud v nich cítíme určitou zralost a odhodlání. Důkazem je nedávno přijatý, čerstvý maturant Jirka.
Pohanský Kruh nemá dlouhou historii. Stále se učíme, ale účastníci našich akcí říkají, že se jejich kvalita zlepšuje. Osobně jsem velmi vděčný, že jsem díky PK získal spolubratry, kterých si mohu, jednoho vedle druhého, pro něco vážit.
Kéž nám bohové déle žehnají!


Poznámka : Článek není oficiálním textem PK. Je to jen moje osobní úvaha a ačkoli si myslím, že ostatní členové Kruhu s ní budou souhlasit, je možné, že někteří z nich by něco řekli, nebo vnímali jinak.

Snímek z naší nedávné oslavy letního slunovratu.
.