NOVINKY :
.
Kontaktní e-mail : mikyhorozumy@seznam.cz
Dopředu ovšem upozorňuji, že NEPOSKYTUJI MAGICKÉ SLUŽBY, ANI PORADENSTVÍ A NEBUDU NA PODOBNÉ ŽÁDOSTI REAGOVAT. Děkuji za pochopení - Miky. Usmívající se

U POČÁTKŮ VOD - Jan Kobzáň

31. července 2014 v 9:49 | Miky |  KNIHOVNIČKA

Nedávné přečtení knihy "Návrat Slovenov" mě povzbudilo k tomu, abych po letech znovu sáhl po úžasné knize valašského malíře, grafika a spisovatele Jana Kobzáně s krásným a trochu tajemným názvem "U počátků vod". Jan Kobzáň se narodil 9. července 1901 v Liptále u Vsetína v dřevěné chalupě. Když mu ve čtyřech letech zemřela matka, otec ho dal na vychování ke staříčkovi Martinu Škrabánkovi zpod Vartovny, řečenému Škrabaneček. Bylo v tom kus štěstí, protože v chalupě u Škrabanečků se často scházívali sousedé a dlouho do noci potom besedovali a vzpomínali na staré časy na Valašsku, a protože zde staří vzpomínali na to, na co vzpomínali kdysi jejich staří, otevřel se tu Janu Kobzáňovi obraz starého Valašska daleko do počátků 19.století a možná ještě dál. Od svých sedmnácti let začíná Kobzáň tyto vzpomínky, historky, pověsti a pohádky zapisovat a pomalu tak vzniká kniha "U počátků vod", která se pak stala cenným dílem v oblasti národopisu a sociologie. Kniha vznikala od roku 1918 do roku 1926, ale poprvé a zatím naposledy vyšla až dlouho po autorově smrti v roce 1984, a dnes je prakticky nesehnatelná. Já mám velké štěstí, že jí vlastní jeden můj dobrý kamarád, který mi jí už podruhé půjčil.
Kniha nás vlastně dovede ke Škrabanečkům do chalupy a my se stáváme nepřímými účastníky sousedských besed. Tu vzpomíná jeden, tu druhý a čtenář se pomalu noří do starých časů a žasne, jak že ti Valaši v době vlastně ještě docela nedávné žili. Život to byl těžký, protože neúrodné kopce dávaly jen malou možnost něco vypěstovat a ještě se muselo robotovat na panském. Valaši byli především pastevci a nesnadným životem zocelení a houževnatí lidé. Byli to lidé zžití s přírodou, v mnohém ne nepodobní americkým indiánům, které mnozí z nás dnes obdivují. Ve svých horách žili do značné míry izolovaní od okolního světa. Dědina - to bylo z pět ze šest gruntů, pár chalúpek! Ostatek ludí žili enom na salašoch. Ti nevěděli, co je kostel, hospoda nebo spolek. Do dědiny zešli enom nekeří o jarmakoch, o velikých svátkoch, ale ostatek neveděli nikdo, co je ludé a svět! Lidé z rovin chudými a drsnými Valachy často opovrhovali. V knize se vzpomíná, že bohatší Hanáci by nikdy nepozvali Valacha do chalupy a z jeho bídy a nuzného vzhledu si rádi utahovali. Tvrdý život naučil Valachy nedůvěřovat těm, kdo je hned samý úsměv. Říkávali o sobě : "Chlap škaredě hledí, ale pěkně myslí!" Šak kdo hledí pěkně - pěkně, ten je obyčajně potmělúch! Proto Valaši nade všecko nemajú rádi ludí úlisných, sladkohubých - obmyslných, a nemajú rádi pánisk!



V těch starých časech běhávaly malé děti po venku úplně nahé a starší většinou pouze v košili bez gatí. Někteří dostávali první gatě, až jako skoro dospělí. Do té doby poháněli voly a pásli koně jen v dlouhé košili. Také boty měli jen dospělí a starší děti. V knize se píše : "Tetička Řezníčková, dolu Veruna, néní tak stará a vykládala, že první zaobutí měla až ve dvanásti rokoch! A to byla ze mlýna! Šla sa tedová, že ukázať v nových jančároch k súsedom, ale když vešla do sněhu, sněh sa jí na ně začál přichýtať - ona mysléla, že to nesmí - sedla do sněhu, jančárky vyzula a k súsedom přišla bosky - jančárky v hrsti!"
Oheň tehdy Valaši rozdělávali pomocí křemene, ocílky a troudu vyrobeného z choroše troudnatce. Tyto křesací soupravy i vyráběli a prodávali dole pod horami, aby si tím trochu přividělali. Staříček Škrabanečků v knize vzpomíná, jak viděl sirky poprvé v životě v roce 1870 na jarmarku v Kyjově. Doláci a Hanáci ale sirky prý moc nekupovali, protože se báli, aby jim od nich nechytla chalupa. Horalé zase raději dále křesali, protože jim v kopcích sirky zhášel vítr.
Valaši byli lidé nezkrotní a divocí, často se stavěli pánům jako zbojníci se sekerami v rukou a podobně jako ti vzpomínaní indiáni, kteří kradli sousedním kmenům koně, holdovali Valaši zvláštnímu sportu, krást přespolním, jejich dobytek. "Ludé, jak třeba hen pod jedlú na Bařinách, mívali padesátšedesát ovec. Bývalo od nich pětadvacet funtů brynze co deň... Okonaly to roby. Chlapi byli většinú času v roce na pytláckej po horách - chodívali v bandách po dvanásti až štyryadvacíti, až na Hukvalsko nebodo buchlovských hor. Nebo bývali ve světě po formance, po zbojničině, po zlodějce: kradúvali sa koně, voli, barani, ovce - plemenité kuse - chodilo sa na ně až do Uhra a do Polska!
Ale ináč krasť, takjak sa místy krade včil - šaty, peřiny, peníze, snopy z polí, mašíky ze chlévů, to bývalo za onoho času na chlapa velká haňba. Tedová sa kradlo enompro chov a pro slávu, pravilo sa aj tom věřilo, že enom "kradané sa šlechtí" . Tož to bývali vyhlášení a vážení ludé, kteří uměli "dobře ukrásť", přivést býčka, barana, plemenicu dobrú, dojky krávy, ovce... K temu bylo třeba smělosti a obratnosti, aj dobréj hlavy!"
Izolovaný život v horách a blízký kontakt s přírodou způsobil, že Valaši, ač byli samozřejmě křesťany, vnímali věci dost po pohansku. Když sa misionáři o vizitací ptali, kolej je bohů, jakýsi kotařan pravíl, že je v každej raztoce jeden... Staříček Škrabanečků to viděl trochu jinak : "Prvej mívali iného boha a to býl dobrý bůh, tého sa nebylo báť. A býl enom sám, né jak včíl sú třé... Býl enom sám a ostatek byli duchové! Co tých bývalo, co tých bývalo! A byli nedobří duchové , a byli jedni, že byli dobří duchové. A ešče byli jedni takoví duchové, že nebyli ani dobří ani zlí. Ale o tý jejich skutky nebylo co stať. Létali v povětří, svět pokúšali, a to byli tí světlonošové." Ale byli i jiní, kteří zase soudili, že žádný Bůh není a všechno je jen příroda. Staříček Vaculík třeba říkal : "Kde by Pámbu měl takú hlavu, aby všecko v sedmi dňoch zmyslél! Také bych já hádal neináč, než že všecko enom ze samotnéj povahy přírody vzéjíté a ostatek že sú bajky!" Mnoho Valachů mělo také blíže k evangelické víře, katolickou měli dost spojenou s pány a útiskem: "Moja mamka vykládala, když přišél biskup z Holomúca, všeci svobodní sa museli zejíť v dědině u vysvěcenéj káple, a kdo neuměl zdrávasek, dostál cedulku a musél sa mu učit. Kdo ho ani podruhéj neuměl, musél dáť pokutu. A kdo ani potřetí sa ho nenaučíl, ten byl prohlášen za kacířa a musél jíť do Baňat na tý pevnosti proti Turkom. Aj roby a cérky slobodné musely íť kolem měst okopy kopať. Tam moc našého národa zahynúlo! A všecko pro zdrávasek."



Život Valachů byl ale především spjatý se starými zvyky a tradicemi, které jistě sahaly svými kořeny až do pohanských časů. Lidé chodili pro radu a pro pomoc k bohyním a božcům, vědomkyním a vědomcům a i obyčejné : Gazděny sbírávaly všelijaké bylinky a kořénky, halúzky - aj tú rosu - míchávaly to do krmiva, vařívaly s nápoji nebo tým statek nakuřovaly, zastrkovaly to ve chlévoch za hrant, za klínečky, dávaly to sobě, čeladi aj hospodářovi pod hlavu nebo k nohám do postele. Doktorům z měst se moc nevěřilo : Chlapiska jakživi v chalupě dochtora neviděli, ale mu nevěřili. Chlapiska věřili, že pomože lačná slina, paučina, psí, medvědí nebo hadí sádlo, ale dochtor a jeho léky, to nevěřili. Všechno v přírodě vnímali jako živé a obdařené duchem a v každém tvorovi mohla přebývat i duše některého předka : Staříček Vaculíkovi, a né sami na týchte horách, věřija, že duša jedného každého z nás sa navrátí na svět a vletí třeba aj do dobytčete, do muchy, do ose, do psa, do stroma... Někteří tvorové se těšili obzvláštní úctě : Staří nedali ublížiť ničem, ani žádnej havěti, ani iščerce, ani ščúrom. Nedali ani hada nebo ropuchy zabiť. Had préj je hospodář, ropucha hospodyň. Jedni zabili na náspě ropuchu - a do týdňa pozbyli tela... když někdo zabíl v domě hada, všecko vyšlo na zkazu a nanic! Stará pohanská magie byla zachovaná i symbolech na výšivkách : Pravívalo sa, že nekeří tí vyšívači, tkalci a krejčíři věděli aj cosi víc. Vetkali nebo nitkami vyšili, gombíkama vybili takové znaky pro ščestí a aj ten osud člověka. Zažehnávalo to neščestí a přitahovalo dobrú planétu, ukazovalo to budúcnosť. Lidé to už znali, který znak co značí. Nevěsty sa radívaly co na plachetku, na rúšku, co na obojek, šátek, fěrtúšek. Všecko to slúžilo k něčemu, takové ty znaky dědovské. Učily sa to jedny od druhých, od maměnky, od tetky, od stařenky aj staříků.
Toto a mnoho jiného se v knize dozvíte. V závěrečné kapitole staříček Škrabanečků umírá. Sousedé se dál u Škrabanečků scházejí a besedují, ale staříček chybí a na čtenáře dopadá jakýsi smutek, že se staříčkem odchází i celé ty staré časy. Staříček Vaculík prorokuje, že přijde veliká vojna, kde budou i roby střílať a málo co obstojí naživu a nad textem se vznáší zvláštní splín. Do toho však pojednou Julka Škrabanečků vyzve svého synka : "Jak ťa to staříček učili...Šak nám ukaž, na jizbě nám ukaž! Alo!" a Ogarec seskočí z pece a popadne valašku, zazpívá a zatancuje ukázkového odzemka. Besedáři to sledují se slzami v očích a náhle vědí, že jejich národ a tradice dosud žijí : Toto nebylo už enom klamné zjevéní, viďéní, jak jich časem vytvořilo snáď v představě chlapů valašské bájání starých bájajů. Toto byla živá skutečnosť, živá krév neumíranéj junači valašskéj - neumíraná krév z krvi a kosť z kosti, odkojená dychem hor, neumíraného Beskydu.


Obrázky :
1) Obal knihy U počátků vod z r.1984.
2) Fotografie slezského Valacha v kompletním zimním kroji z knihy : O Goralech, Valaších, Laších a Jaccích na těšínském Slezsku / Marian Dembiniok , vydavatelství Regio 2010.
3 - 4) Obrázky Jana Kobzáně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kojard Kojard | E-mail | 31. července 2014 v 10:41 | Reagovat

Moc pěkné, děkuji, Miky.

2 Miky Miky | E-mail | Web | 31. července 2014 v 11:27 | Reagovat

No, je to krásná kniha. :-)

3 Elen Elen | 31. července 2014 v 14:51 | Reagovat

Díky, krásné, silné povídání a pro mě srdeční záležitost. Podívám se po té knize v knihovně, třeba budu mít štěstí :-)

4 ¨Satja ¨Satja | E-mail | Web | 7. srpna 2014 v 8:59 | Reagovat

Miky už jsem to zveřejnil. Ale nepovedlo se mi to tam dát v celé verzi. Musel jsem článek rozdělit na dvě části. Ještě bych se chtěl zeptat,kde se u tebe mohu přihlásit k odběru novinek?

5 Adonis Adonis | E-mail | 7. srpna 2014 v 10:57 | Reagovat

Díky za tip! Tohle musím sehnat!

6 Ladatka Ladatka | E-mail | 8. září 2014 v 9:28 | Reagovat

Parádní článek, díky za tip na knihu. Stěhuju se na Vsacko a jsem na drsný život hodně zvědavá a doufám, že i připravená :-)

7 jarda jarda | E-mail | 27. února 2015 v 10:54 | Reagovat

Prosím,sháním Kobzáňovu knihu o Zbojníkoch a pokladoch.Děkuji za příp. Info

9 jana Dočkalová-Kobzáňová jana Dočkalová-Kobzáňová | E-mail | 8. dubna 2015 v 0:29 | Reagovat

Děkuji za pěkný článek o mém otci...

10 Miky Miky | E-mail | Web | 13. dubna 2015 v 14:17 | Reagovat

[9]: Rádo se stalo. :-) Váš otec byl vzácný člověk, kéž by se tato kniha dočkala nového vydání.

11 jana Dočkalová-Kobzáňová jana Dočkalová-Kobzáňová | E-mail | 13. dubna 2015 v 15:02 | Reagovat

Já jsem ji vydala v Profilu..Teď bych na to neměla finance..Nedali tam všechny ilustrace.V 76 jsem začala kolem toho chodit.První vydali "O ZBOJN9KOCH A POKLADOCH" a pak  "U POČÁTKÚ VOD".        Ráda čtu Váš Blog..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama