NOVINKY :
.
Kontaktní e-mail : mikyhorozumy@seznam.cz
Dopředu ovšem upozorňuji, že NEPOSKYTUJI MAGICKÉ SLUŽBY, ANI PORADENSTVÍ A NEBUDU NA PODOBNÉ ŽÁDOSTI REAGOVAT. Děkuji za pochopení - Miky. Usmívající se

Srpen 2014

BLATA A PŘÍBĚH JAKUBA ŘEČENÉHO KUBATA

28. srpna 2014 v 16:50 | Miky |  JINÉ
Když jsem letos v lednu vystupoval jako jeden z přednášejících na akci ČPS nazvané POSVÁTNÁ A OBŘADNÍ MÍSTA POHANŮ, byl jsem na vlastní přání v programu uveden jako "Jihočeský pohan". V Jižních Čechách jsem se narodil, vyrostl, založil tu rodinu a žiji a pracuji zde dodnes. Jako etnický pohan ctím pouto "krve a země" a rodný kraj, jeho duchové, posvátná místa, dávná i novější historie i osudy těch, kteří zde žili před námi, mě nesmírně zajímají. Rád bych proto dnes v tomto článku připomenul pozapomenutý, ale velice silný příběh, který se odehrál v 16. století na Zbudovských blatech.
Blatská oblast se nachází v samém středu Jižních Čech a patří z etnografického hlediska k těm nejzajímavějším oblastem v Čechách vůbec. Je to krajina močálů, rybníků a rašelinišť, líheň mnoha pohádek a pověstí o bludičkách, hejkalech a vodnících. Lidé zde v průběhu staletí mnohé mokřiny odvodnily a proměnili je v mimořádně úrodná pole a bohaté pastviny. Největšího rozkvětu se Blatům dostalo po roce 1781, kdy bylo zrušeno nevolnictví a místní sedláci se mohli začít plně věnovat svým polím a domkům. V 19.století tak celá Blata zkrásněla. Mnoho vesnických chalup se začalo pyšnit nádhernými ozdobnými štíty tzv. selského baroka a lidový kroj se stal barevnějším a zdobnějším. Nošení kroje, alespoň ve sváteční dny, se zde ostatně místy dochovalo až do počátků století dvacátého, tedy do doby, kdy ve většině jiných částí Čech už byla krojová tradice dávno mrtvá. Blata se stala i pokladnicí mnoha lidových písní a dlouho zde přetrvávalo mnoho tradičních zvyků s pohanskými kořeny. Vynášení smrtky je zde např. živé dodnes.


Blata jsou geograficky rozdělena do několika podoblastí, nás dnes budou zajímat tzv. Blata Zbudovská, tedy prostor mezi rybníkem Bezdrevem, Zlivským rybníkem, Soudným potokem, rybníkem Oblanov a silnicí Sedlec - Plástovice - Pištín. Právě zde žil na konci 16. století sedlák Jakub Kubata, který byl zároveň místním rychtářem, tedy sedláky voleným a vrchností potvrzeným starostou. Rychtář měl na starost např. rozsuzování sousedských sporů a byl prostředníkem mezi místním pánem a jeho poddanými. Kubata nebylo rychtářovo příjmení, v 16 .století se ještě příjmení neužívala. Byl to vlastně jen domácký tvar jeho vlastního jména Jakub. Bylo-li totiž v místě Jakubů více, používaly se pro odlišení osob různé přezdívky. Naším hrdinou je tedy ne Jakub Kubata, ale Jakub, řečený Kubata. To ale není z hlediska vyprávěného příběhu podstatné. Mnohem podstatnějším je to, že za Kubatova života došlo v českých zemích k hladomoru z neúrody. Nejprve hynul hlady dobytek, pro který nebylo dostatek píce a potom i lidé, kteří neměli ani obilí, ani mléko, ani maso. Zemřelo tenkrát tisíce lidí a mezi šlechtou i prostým lidem panovala obava, aby se něco podobného nezopakovalo. Důležitějším než dříve se tedy nyní jevilo právo na užívání obecních luk a pastvin, které získali sedláci z Blat už za vlády krále Vladislava Jagellonského. Nový hlubocký pán Adam z Hradce, totiž toto právo popíral a hodlal pastviny využívat pro své účely. Zoufalí sedláci vyslali roku 1581 poselstvo k samotnému císaři Rudolfovi II. Ten sedláckou delegaci vyslechl a poslal panu Adamovi z Hradce císařský list, ve kterém ho vybízí, aby na požadavky sedláků bral ohled.


Mezitím se ale situace na Blatech vyhrotila. Rychtář Kubata, jakožto zástupce blatského lidu, vyzval pana Adama k účasti na tzv. božím soudu. Boží soud byla středověká praxe, kdy měl vinu, nevinu nebo spor rozsoudit samotný Bůh. Takový soud mohl mít nejrůznější podobu. Pohanskému čtenáři bude patrně známa forma božího soudu, kdy se osoba obviněná z čarodějnictví vhazovala spoutaná do vody. Pokud se potopila byla uznána nevinnou, pokud ne, pomáhal jí ďábel a byla prohlášena vinnou čarodějnictvím. Jinou formou božího soudu bylo např. posílání obviněného do prudkého říčního proudu. Pokud ho proud strhl lhal nebo byl vinen, pokud udržel rovnováhu, sám Bůh ho ochránil a byl uznán nevinným. Pokud šlo o pozemky konal se boží soud přímo na místě, které bylo předmětem sporu. V případě Kubatova božího soudu tedy na blatských pastvinách. Tradice velela vykopat zde jámu, jakožto symbolický hrob. Rychtář Kubata měl v pohřebním rubáši do jámy vstoupit, a držíc nad svojí hlavou velký drn, před Bohem a před svědky odpřísáhnout, že pastviny mají odedávna právo užívat zdejší sedláci. Celou přísahu pak musel zakončit slovy : "Ať mě země pohltí, přísahám-li křivě!" Z dnešního pohledu nám to může připadat legrační, ale tehdy lidé opravdu očekávali, že pokud přísahající nebude mluvit pravdu, tak na místě zemře. Největší tíseň jistě doléhala na samotného přísahajícího, který již stál v hrobě, měl na sobě rubáš a nad hlavou drn. Takové přísahy se v Čechách podle soudních záznamů konaly ještě v 17. století. Zvyk má zřejmě archaické kořeny, protože např. ze skandinávských ság víme, že seveřané skládali přísahu pokrevního bratrství pod jakýmsi "mostem" z do pruhu vyřízlého drnu rašeliny.
Adam z Hradce byl Kubatovou výzvou k soudu nejspíš pěkně rozčílený. Věděl, že jsou sedláci v právu a určitě nestál o to, aby měli své právo ještě potvrzené božím soudem. Na soud se tedy dostavil, ale všichni přítomní mohli vidět, že je v jeho družině přítomen i kat. Pan Adam možná doufal, že Kubatu pohled na kata na poslední chvíli zastraší. To se ale nestalo, Kubata vstoupil do připravené jámy a přísahu pronesl. Rozzuřený Adam z Hradce obvinil Kubatu a několik dalších sedláků ze vzpoury, nechal je uvěznit a brzy i popravit. Dokázal tak jasně všem, že na Blatech nevládne ani Bůh, ani Kubata, ale jen on sám. Pověst vypráví, že po Kubatově popravě se náhle setmělo a nastala bouře. Bylo to prý boží znamení pro pány, aby věděli, že zemřel nevinný. Císaři pak Adam z Hradce napsal, že sedláci špatně nakládají s tzv. sirotčími penězi, a že poselstvo sedláků, jež císaře navštívilo, všechno překroutilo a nemluvilo pravdu. Psal, že on se k nim chová mírně a otcovsky, ale oni vždy odpovídají zpupně a ve zlém a že jejich odbojnost byla již tak neúnosná, že musel několik z nich pro výstrahu popravit a zbytku udělit pokutu a trest na věčné časy. Tím trestem bylo robotní prací sklízet seno na Blatech a svážet ho do dvorů panství, a stejně tak po žních pšenici. Touto pokutou tedy nakonec hlubocký pán dosáhl svého - výnosy z luk a blatských polí budou náležet jemu. Rychtář Jakub, ale vstoupil do legend a na Blatech se i po čtyřech stech letech traduje, že Kubata dal hlavu za Blata.
V roce 1904 byl u Zbudova, na místě, kde údajně došlo k popravě vybudován Kubatův pomník. Peníze na něj se vybraly formou dobrovolné sbírky a na slavnostním odhalení se shromáždilo okolo 30 000 lidí. Potok, který protéká poblíž, se na památku Kubatova soudu nazývá Soudný. Nedaleko pomníku stojí dva zvláštní kameny, které připomínají menhiry. Podle pověsti byl Kubata u většího z kamenů sťat a k tomu menšímu se dokutálela jeho hlava. Přímo ve Zbudově je možné vidět i Kubatův statek. Nevíme jistě, jestli je to opravdu místo, kde Kubata žil, a pokud ano, vypadal statek v jeho době úplně jinak, lidová tradice ho však s Kubatou spojuje, a přestože se v něm vystřídala již řada majitelů různých jmen, U Kubatů se zde říká stále, a to minimálně už od 17. století.


Letos na jaře jsem navštívil Zliv a obdivoval jsem nádherný rybník Bezdrev a Zlivský. Pozoroval jsem vodní ptactvo a v okolních vsích jsem si fotografoval symboly na štítech chalup postavených ve stylu selského baroka. Vůbec jsem přitom netušil, jak blízko se nachází Kubatův pomník a kameny u Soudného potoka. Je jasné, že teď, když znám Kubatův příběh, musím cestu v tato místa ještě jednou zopakovat.

Větší Kubatův kámen. Foto :



Další pěkné fotografie k článku zde :

Prameny :
Zbudovský rychtář Jakub Kubata. František Krejča, 2009.
Jižní Čechy - kraj, lidé, tradice. Jiřina Langhammerová, Nakladatelství Lidové noviny 2011.
Lidový oděv v okolí Tábora. Irena Štěpánová 1995.

VZPOMÍNKA NA LETOŠNÍ SLUNOVRAT

27. srpna 2014 v 12:15 | Miky |  JINÉ
Tento článek jsem napsal pro srpnové číslo časopisu REGENERACE. S laskavým svolením šéfredaktorky Pavlíny Brzákové ho nyní představuji i čtenářům svého blogu.


Letní slunovrat je odpradávna spojený s magickou silou bylin. O svatojánské noci vyrážely kdysi babky kořenářky sbírat vybrané druhy bylinek, neboť bejlí nasbírané v tento čas mělo podle tradice největší moc. Vypráví o tom například tato stará lidová píseň.

Kdes chodila dnešní noci?
Sbírat bejlí na nemoci.
Kdopak s tebou chodil, kdo tě lesem vodil?
Nejmilejší přítel - sám svatý Jan Křtitel."

Já jsem letos nevyrazil na bylinky v noci, ale naopak brzy ráno. Slíbil jsem totiž přátelům z Pohanského Kruhu, že na slunovratovou oslavu dovezu náruč pelyňku černobýlu, který v okolí místa, kde se obřad uskuteční, nikde neroste. Pokud tedy měla být bylina opravdu slunovratová a zároveň čerstvá, musel jsem si před odjezdem na naší slavnost přivstat. Pelyněk se v Evropě při obřadech používá už od pravěku. Je to především vykuřovací bylina, ale na svatého Jana se z ní tradičně vyrábí věnečky do vlasů a opasky. Kromě pelyňku jsem vezl našemu obřadníkovi také rudou stuhou převázaný svazek zlatavé třezalky, aby jím mohl rozstřikovat, bohy posvěcenou vodu. S batohem, pilou, obřadním kopím a obrovským balíkem pelyňku jsem vyrážel z domu ověšený jako vánoční stromeček, ale naštěstí jsem se vezl s přáteli autem.
Slavnost se měla konat v Jižních Čechách nedaleko Zlaté Koruny na kamenném kruhu Gabréta, který zde před lety postavil a rytinami runových nápisů a obrazy starých bohů dozdobil náš kamarád Jan Fibiger. Na místo jsme dorazili jako první, ale brzy se začali objevovat další účastníci a do večera nás tu bylo více, než dvacet. Kromě pravověrných pohanů, zde bylo i několik jejich příbuzných a přátel.


Pohané jsou zvláštní společnost, ze které by byl asi leckterý esoterik a poutník na duchovních stezkách zmaten. Ačkoli jsou mezi jednotlivými pohany samozřejmě rozdíly, vegetariánů usilujících o osvícení, věřících v karmu, byste mezi nimi našli jen málo. Pohanům nebývá nic lidského cizí a své duchovno mívají pevně provázané s obyčejným člověčím žitím. Nijak ostře většinou nedělí věci na tělesné a duchovní, dobré a zlé, svaté a hříšné. Všechno je vlastně posvátné, život i smrt, radost i bolest... Na pohanských oslavách to obyčejně srší černým humorem a medovina i pivo teče proudem. Pod slupkou tvrdých "barbarů" se ale často skrývá citlivá duše člověka, který seskočí z jízdního kola a odstraní z cesty šneka, aby ho někdo nepřejel. Jestli pohané na něco kladou důraz, tak je to především osobní čest, úcta k zemi, k bohům a předkům. Narozdíl od duchovních směrů vycházejících z filosofie New Age, se snaží pohané čerpat primárně z domácích evropských tradic. Respektují cizí, ale drží se svého. Jsou totiž přesvědčeni, že pravý respekt k jiným kulturám projeví nejlépe tím, že je nebudou vykrádat.
Svůj stan jsem si, stejně jako loni, postavil kousek od kuchyňského ohniště a vedle něj jsem hned po příjezdu postavil malý oltář, který sestával z několika kamenů a do nich zapuštěného kopí, které reprezentuje boha Wódena (Ódina) a zároveň představuje osu světového stromu. U paty kopí jsem postavil kalich, který symbolizuje studnici moudrosti, u které nalezl Wóden tajemství Run. Do kalicha jsem nalil trochu piva jako oběť bohům, aby naší sešlosti dopřáli svou přízeň. Had, kterým je můj pohár ozdoben, představuje tajemné a poněkud temné síly země a podsvětí. Tento had měl v Evropské mytologii mnoho jmen. Staří seveřané mu říkali Nidhögg, Slované ho znali pod jménem Zmej. Nepřipomíná vám to něco? :-) Vedle mého oltáře se usídlila Elen, která nám z Moravy přivezla z těsta upečený věnec se sluneční svastikou a perníčky ve tvaru Donarova (Thorova) kladiva a malých sluníček. Po zbytek dne tu pak seděla v trávě a obětavě pro nás pletla z bylin ozdobné věnce do vlasů.


Když nastal soumrak přesunuli jsme se všichni k obřadnímu místu. Rozestoupili jsme se kolem kamenů vnitřního kruhu, ve kterém zůstal jen náš obřadník Miroslav Frostík Mráz. Na kamenném oltáři před ním stála velká kovová mísa, jejíž nohy připomínaly svým tvarem čtyři labutě. Mísu před časem ukoval sám obřadník. Vzorem mu byla symbolika vodních ptáků nesoucí slunce z mnoha nádob a předmětů pocházejících z doby bronzové. Oheň, který byl pak v míse zapálen, představoval samotné slunce, které se v době letního slunovratu ocitá na vrcholu svých sil. Všichni účastníci přiložili postupně do mísy i svou vlastní pochodeň. Do hořící nádoby potom vkládali své malé oběti bohům. Poslední částí obřadu byl tzv. Sumbel, který je známý nejenom od Vikingů, ale také od našich vlastních slovanských předků. Ti mu říkávali buď "přípitky" nebo "pozdravy". Kronikář Helmold z Bosau tento zvyk ve 12.století popisuje takto.

"Mají pak Slované podivnou pověru, neboť při svých hodech a pitkách podávají do kola číši, nad níž pronášejí slova, ať nedím požehnání, nýbrž proklínání, ve jménu bohů svých, dobrého totiž i zlého, vyznávajíce, že dobrý bůh řídí všechen zdar a prospěch, zlý pak všeliké neštěstí."

Kol dokola našeho kruhu tedy putoval velký kravský roh s medovinou. Každý z nás ho pozvedl a pronesl nějaké své přání, modlitbu, či požehnání a pak poslal nádobu s mokem dál. Zbylou medovinou jsme nakrmili oheň na oltáři a tím celý obřad skončil.




Zbytek noci jsme pak strávili v družné zábavě u kuchyňského ohniště. Mnozí šli spát až v ranních hodinách a někteří dokonce neulehli vůbec. Když vyšlo ranní slunce, zalilo svými paprsky obřadní kruh. Procházel jsem mezi kameny ozdobenými věnci z květin, které měli předešlé noci účastníci oslavy na hlavách a naplňoval mě zvláštní klid. Oslava se povedla a dají-li bohové, sejdeme se tu za rok zas.



.

VÝŠIVKA STROMU (KVĚTU) ŽIVOTA

18. srpna 2014 v 12:23 | Miky |  JINÉ

Jako už tradičně, nevyšlo nám s Maruškou ani tentokrát na naši dovolenou zrovna ideální počasí. Omezili jsme proto počet naplánovaných výletů, pouštíme si dokumenty a věnujeme se křížkové výšivce. Maruška zdobí lidovými motivy váčky na bylinky a já se pustil do ozdobných lemovek na svojí slovanskou košili. Hodláme se společnými silami pustit i do zatím nejsložitějšího projektu, výšivky stromu života na vak, ve kterém nosím svazky posvátného pelyňku k vykuřování. Motiv stromu života prostupuje většinou mytologií, které procházejí z indoevropského základu. Na slovanském lidovém ornamentu je strom často transformován do podoby veliké rostliny s mnoha květy, ale podobně jako u stromu, i na malbách a výšivkách těchto květů se na vrcholu objevují ptáci a u kořenů dvojice jelenů. Květ života se velmi často objevuje na tzv. koutních plachtách a koutních hrncích, ale nalezneme ho i na krojích či nástěných malbách. Svůj vzor pro výšivku jsem zkombinoval z několika různých ornamentů tak, aby co nejlépe odpovídal symbolice stromu (květu) života, tak jak jí sám rozumím.


Na samém vrcholu stromu se nachází osmilistý květ v kruhu, který symbolizuje Slunce a jasnou nebeskou říši bohů, kterou nazývali naši slovanští předci "Práv". Sluneční květ míval v lidovém ornamentu velmi často také šest okvětních lístků, ale tato osmilistá varianta může představovat nejen Slunce, ale i osm světových stran a také osm pohanských svátků a velké kolo roku.


Na každé straně slunečního květu stojí jeden kohout. Také kohout je pták s výraznou solární symbolikou. V našich pověstech a pohádkách kohout svým hlasem oznamuje východ slunce a zahání tak čerta a jiné běsy. Ze severské mytologie známe kohouta Gullinkambiho se zlatým hřebenem, který každá ráno probouzí znavené hrdiny Ódinově síni Valhalle a zlatě zářícího kohouta Vidofniho, který sedí v koruně životodárného Mimiho stromu a varuje svým křikem před útokem obrů. Ve skutečnosti je Mimiho strom nejspíš Yggdrasilem a Vidofni jen jiným jménem pro Gullinmbiho. Symbolika kohouta sedícího v koruně stromu života se objevuje nejspíš nejen v lidovém ornamentu, ale také v podobě plechových kohoutů na střechách některých domů a věží.


Každý z kohoutů na mé výšivce, stojí na květu se svastikou. Svastika je obvykle také solárním symbolem, ale v tomto případě, kde máme na protilehlých stranách svastiku levotočivou a pravotočivou, představují oba znaky polaritu dvou základních sil, které někdy nazýváme mužským a ženským principem, nebo po seversku silou ohně a ledu. Vzájemným působením těchto dvou sil se rodí veškerý život a pohyb ve vesmíru. Srdce, které je uprostřed a oba květy spojuje, je symbolem rovnováhy a souladu. Žiarislav v něm vidí symbol slovanské bohyně Lady.


O patro níž jsou další tři květy. Ty představují základní vlastnosti stromu života, tj. síly zrození, růstu a rozkvětu. Květ zvonku uprostřed je otočen kalichem vzhůru a symbolizuje tak i číši nebo pramen, který je zdrojem životní energie.
Pod třemi květy stojí u paty kmene dva jeleni. Jeleni okusují listy stromu, ale nepředstavují destruktivní sílu. Životodárná síla stromu vstupuje spolu s listy do jejich těl a oni tak mohou plnit svojí úlohu králů lesní zvěře a být pravými symboly síly a plodnosti. Jeleni stojí v naší pozemské rovině zvané "Jáv" a zastupují tak všechny živé tvory na zemi.


Kosočtverec rozdělený na čtyři pole, který se nachází v dolní části výšivky, je starým symbolem Země, který se nachází už na břiše bohyně z doby kamenné (kultura Tripillia). Čtyři body uprostřed kosočtverců symbolizují semeno, které se skrývá v půdě, připraveno vzklíčit.


Pod zemí se nachází zásvětí zvané "Náv" v němž přebývají duše předků. Duch předka, který dohlíží na správný chod života svých potomků se ve slovanském světě často objevoval v podobě hada hospodáře. Oba hadi ve spodní části výšivky představují tedy moudrost předků, která, má-li naše existence naplňovat řád světa, musí stát v samých kořenech našeho žití.

.

CHLÉB - DAR BOHŮ

5. srpna 2014 v 12:57 | Miky |  ZAMYŠLENÍ

Jak se tak probírám rozličnými národopisnými materiály, stále znova narážím na pohádky, pověsti, pořekadla a zvyky, jež naznačují jaké obrovské úctě se mezi našimi předky těšil chléb. Není těžké uhodnout proč tomu tak bylo. Slované bývali především zemědělci a chléb byl tedy pro ně tou základní potravinou, na které závisel jejich život.
Chléb byl považován za boží dar a figuroval v mnoha slovanských obřadech. Nevíme už od kterého boha konkrétně to byl původně dar. Snad od Dážboga, který dával sluneční svit, snad od Peruna, který dával déšť a zúrodňoval půdu, snad od Mokoše, které představovala samotnou Matku Zemi a možná od nich ode všech. Toho se už asi nedopátráme a vlastně na tom až tak dalece nezáleží. V křesťanských časech byl chléb vnímán jako dar boha jediného, který vládne nade vším.
Už samotná příprava chleba bývala posvátnou záležitostí. Veškerá manipulace s chlebovým těstem byla provázena modlitbou a přežehnáváním magickými gesty. Chlebu se žehnalo při vkládání těsta do díže, při přendavání do pece i při vyjímání z pece. Slované si hodně potrpěli na pohostinnost, ale v čase kdy zadělávali a pekli chléb o nenadálé návštěvy nestáli. Ten, kdo vstoupil během zadělávání, kynutí, či pečení chleba do stavení , mohl totiž chleba uhranout a tím zkazit. Každý příchozí, který se během tohoto procesu objevil, musel proto pronést slova: "Pánbůh požehnej!", jinak nebyl vítán. Příprava chleba musela probíhat v naprosté vážnosti. To, jak se při pečení chleba chovat, učili rodiče své děti i vyprávěním pohádky "O sedmero krkavcích" : Matka pekla chléb a přislíbila svým sedmi synům, že udělá každému po bochníčku, budou-li tiší. Chlapci umlkli na chvíli jako pěny, ale bochníčky za tu chvíli upečeny býti nemohly, a chlapcům trpělivost brzy přešla. Začali matku zase hněvat, neustále za sukně ji tahat a křičet, kdy budou bochníčky hotovy. Dlouho to matka snášela, ale konečně ji trpělivost přešla; hněvivě na ně vzkřikla: "I bodejž jste se všichni zkrkavčili!" Všichni víme, jak to bylo dál. Chlapci se proměnili v krkavce a z kletby je vysvobodila až jejich malá sestřička. Pohádkou se děti učili, že při přípravě chleba je třeba dodržovat posvátná pravidla, nebo bude následovat trest. Pokud hospodyni nějaký bochánek při sázení do pece upadl na podlahu, bralo se to jako znamení neštěstí, nebo dokonce předzvěst, že někdo z rodiny zemře.
Také nakládání s hotovým chlebem bylo spojeno se spoustou rituálů a tabu. Na stůl, na kterém ležel chléb se nesměl položit klobouk, rozbalené dítě, natož si na něj sednout. Ze vztahu, jaký měl člověk k chlebu se usuzovalo jaký vztah má k lidem a k životu vůbec. Říkávalo se : "Kdo se neumí srovnat s chlebem, neporovná se ani s lidmi." Z Babičky Boženy Němcové si jistě pamatujete historku o tom, jak babička uvítala zámecké slečny podle dávného zvyku chlebem a solí a ony nad ním ohrnuly nos. Babička pak v soukromí své dceři řekla : "Víš ty co, Terinko. Kdo u mne nepřijme chléb a sůl, ten není hoden, abych mu židli podala." Zneuctění chleba patřívalo prostě k těm nejhorším prohřeškům, kterých se mohl člověk dopustit. Na mnoha místech naší vlasti se zachovala pověst marnivých slečnách či jiných rouhačích, kteří si nechali zhotovit z chleba střevíce a chodili v nich. Pověst obyčejně končí tím, že tyto marnivce zabil blesk, nebo byli proměněni v nějaké strašidlo. Chlebem se neplýtvalo. Drobky ze stolu se obětovaly předkům do ohně a ztvrdlými či plesnivými kousky chleba se nakrmila zvířata. Pokud někomu vypadl kousek chleba z ruky, zvedl jej a políbil na omluvu.
Chléb měl v lidové tradici ovšem i funkce v pravdě magické. Bochník chleba se například kladl na stůl při bouři spolu se zapálenou svící hromničkou na ochranu před blesky, nebo se posílal spolu se svící na prkně po rybníce, aby prkno ukázalo místo, kde leží na dně utopenec (zaznamenáno ještě v padesátých letech minulého století). Uvítání hostů chlebem a solí se rovnalo posvátnému vykouření dýmky u indiánů. Pokud spolu pojedli lidé chléb a sůl byl mezi nimi alespoň pro tuto chvíli mír. Folklorista Jiří Jilík uvádí ve své knize o Žítkovských bohyních příběh Ondry Lapčíkového z Koprvas, kterého trápila Můra. Bohyně poradila jeho ženě, ať bdí u jeho lože a až přijde Můra v jakékoli podobě, ať jí přehodí přes krk růženec a pak jí donutí ke slibu, že už nebude manželovi dále škodit. Můra prý přišla v podobě kočky. Když jí žena hodila na krk růženec proměnila se v děvečku ze mlýna. Potom na ní vymohla slib, který spolu stvrdili pojedením chleba se solí! Ten příběh je zřejmě jen pověst, ale přináší nám důležitou informaci, že chléb se solí se jedl na potvrzení dohody či smlouvy mezi lidmi!
O zvyku podávat hostům chléb a sůl jsem se dočetl i v Kobzáňově knize "U počátků vod" : "Čúval sem od starých ludí, že kdesi na Kroměřížu, na téj Hanéj, jak naši chlapi vojákovali, sú schody do země, a když sa po nich zejde dolu, že je tam slúp, co na něm stojí Zem. Slúp je železný, okolo slúpa chodí chlap, také v železi oblečený celý, a železnú rukavicú bije o teho slúpa. Když k němu dolu někdo příde, ptá sa on teho človeka préj : - Ešče je ten zvyk, že si ludé na uvítanú dávajú ukrójiť chleba? Když člověk řekne, že ešče, tož praví : - Ešče nebude konec světa! Ale až préj zvyčaj pomine, potom že nastane konec všetkého!" Nevím, jak vy, ale já z tohoto příběhu cítím naléhavé poselství našich předků, které říká; až pomine úcta ke chlebu, nastane konec světa. Možná to nebude konec světa jako celku, ale rozhodně to bude konec světa starých zvyklostí a tradic. Samotný základ těchto zvyků, který drží ten starý svět jako železný sloup, se zřítí a nastane doba zmatků a ztráty kořenů. Možná je čas, abychom vrátili chlebu jeho místo. Možná je čas, abychom pojedli chleba se solí kdykoli se jako pohané sejdeme a kdykoli budeme spolu dělat nějaký obřad. Co myslíte?


Obrázky :
1) Ilustrace Adolfa Kašpara z knihy Babička / B.Němcová