NOVINKY :
.
Kontaktní e-mail : mikyhorozumy@seznam.cz
Dopředu ovšem upozorňuji, že NEPOSKYTUJI MAGICKÉ SLUŽBY, ANI PORADENSTVÍ A NEBUDU NA PODOBNÉ ŽÁDOSTI REAGOVAT. Děkuji za pochopení - Miky. Usmívající se

Září 2014

RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi 4.

29. září 2014 v 7:17 | Miky |  RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi
VSTUPNÍ RITUÁL

Naučme se společně jednoduchý rituál, kterým budeme svoji práci s Runami vždy začínat, a který nám poslouží také pokaždé, když budeme nad Runami rozjímat a učit se jejich významy.
K rituálu nám postačí jedna svíce a pohár nebo roh s medovinou či jiným nápojem.
Nejprve zapálíme svíci a proneseme u toho tato slova :

"ZAPALUJI POSVÁTNÝ OHEŇ OČISTY A STVOŘENÍ,
PRVNÍ TAJEMSTVÍ A POSLEDNÍ MILOST.
PLAMEN, NECHŤ JE OŽIVEN PLAMENEM,
NECHŤ NÁM JEHO SVĚTLO SVÍTÍ NA CESTU
A JEHO ODLESK SPATŘÍ BYTOSTI
VŠECH DEVÍTI SVĚTŮ."

Tento text (kromě poslední věty) patří k obřadním proslovům britské pohanské organizace Odinic Rite, a do češtiny byl přeložen nejstarším českým pohanským uskupením Brothrjus Wulfe.
Poté co svíci zapálíte a pronesete zmíněný text, dejte si chvíli čas a prociťujte očistnou sílu plamene. Můžete třeba na chvilku zavřít oči a představovat si bílou záři, která se s každým vaším nádechem rozšiřuje ze svíce do prostoru kolem vás a vše čeho se dotkne a co prostoupí , to také očistí.
Potom naplňte pohár trochou medoviny, vína či piva, vezměte ho do ruky a říkejte:

"VELIKÝ ÓDINE,
MOCNÝ VLÁDČE VALHALY A ÁSGARDU
DĚKUJI TI ZA TVŮJ POSVÁTNÝ DAR.
PŘIJMI PROSÍM TENTO PŘÍPITEK
A DEJ MI MOUDROST, ABYCH POROZUMNĚL(A)
RUNOVÝM TAJEMSTVÍM."

Potom se trochu napijte, pozvedněte pohár oběma rukama a řekněte:

"KÉŽ TVÁ SLÁVA NIKDY NEUHASNE!
KÉŽ MĚ TVOJE SÍLA VŽDYCKY PROVÁZÍ!"

Nakonec postavte pohár se zbytkem nápoje vedle svíce. To co v něm zbylo patří Ódinovi. Po skončení vaší runové práce můžete nápoj vylít do trávy za vaším domem, ale lepší je nechat ho stát na zvláštním místě, na oltáři, nebo před Ódinovým obrázkem, až do druhého dne. Při vylévání nápoje můžete říkat:

"VODA VODĚ,
OHEŇ OHNI,
VZDUCH VZDUCHU,
ZEM ZEMI."

Tím jste nápoj vrátili zpátky do přírodního oběhu. Nyní, když jsme si dovyprávěli příběh o původu Run a naučili se tento rituál, můžeme konečně přistoupit ke zkoumání jednotlivých runových znaků.

...
RUNA FEHU
Význam : majetek, bohatství, hojnost.




Základním významem této Runy je majetek a materiální bohatství. Germánský výraz Fehu znamená v doslovném překladu Dobytek a právě dobytek představoval pro staré zemědělsko-pastevecké společnosti nejcennější jmění. Objeví-li se tato Runa ve výkladu, naznačuje to velmi často nějaké záležitosti týkající se peněz nebo majetku. Pokud je Runa ve správné poloze, znamená to obvykle materiální zisk, nebo období dostatku a hojnosti. Pokud je Runa vzhůru nohama, nebo se objeví v blízkosti Runy Naudiz (Nouze) či Hagalaz (Krupobití), může to znamenat pravý opak - tedy finanční ztrátu, nedostatek a bídu.
S Runou Fehu se někdy dává do souvislosti i první stvořená bytost, bájná kráva Audhumla, která živila svým mlékem praobra Ymiho a vylízala z ledu Ódinova dědečka Buriho. V širším smyslu představuje Audhumla aktivní sílu ohně, která stála na počátku světa v opozici vůči statické síle ledu a stala se tak iniciátorkou procesu tvoření života. Audhumla je vlastně obrazem bohyně živitelky, dárkyně tepla, stravy a nového života. Tytéž hodnoty, tedy síly bezpečí, dostatku, tepla a prosperity představuje i Runa Fehu.
Mluvíme-li o bohyni živitelce a o kravách, pak nelze nezmínit také germánskou bohyni Nerthus, o které nám zanechal informace římský historik Tacitus. Bohyně Nerthus byla podle Tacita uctívána mnoha germánskými kmeny jako Matka Země. Při jejím svátku projížděla tato bohyně krajem na voze taženém dvěma kravami. Kdekoli se tento posvátný vůz objevil, museli lidé zanechat svárů a bojů a začali se oddávat veselí a oslavám. Spojení bohyně Matky, dobytka, prosperity a štěstí je i v tomto případě zjevné. Není bez zajímavosti, že je bohyně Nerthus zároveň matkou dvojčat, boha a bohyně plodnosti Freye a Freyi, po kterých byla nazvána skupina prvních osmi runových znaků - Freyův, nebo též Freyin Aett. Runa Fehu, je zároveň písmenem F, kterým jména obou dvojčat začínají.
Mluvíme-li o prosperitě a majetku, pak je třeba připomenout, že u většiny přírodních národů býval vždy více ceněn ten, kdo se uměl s ostatními dělit, než ten, kdo majetek pouze shromažďoval. Četl jsem například, že náčelníci některých indiánských kmenů dbali na to, aby jejich obydlí bylo co nejskromnější. Byla by pro ně totiž hanba topit se v majetku zatímco jejich lid strádá. Úctu si tito náčelníci získávali tím, co pro ostatní dělali, ne tím, že byli majetnější. V Evropě je nashromážděné bohatství odpradávna symbolem úspěchu. Všechny tři dochované Runové básně vztahující se k Runě Fehu ale ukazují, že i Evropané si vždy uvědomovali nebezpečí, které se ve schraňování majetku skrývá. Anglosaská Runová báseň říká, že bohatství nám sice dává pohodlí, ale pokud doufáme v přízeň bohů, měli bychom ho s ostatními sdílet. Norská i Islandská Runová báseň pak shodně varují před sváry, které díky majetku mohou vzniknout mezi příbuznými. Keltští, germánští a slovanští velmoži mohli být bohatí, ale za úspěšné vůdce byli pokládáni pouze tehdy, pokud dokázali proti bídě a nedostatku zaopatřit i svůj lid. V nejstarších dobách býval někdy náčelník za blaho svého lidu dokonce obětován. Mezi povinnosti pohanského velmože patřilo mnoho praktických i rituálních úkonů, kterými měl pomoci k prosperitě svého kmene. Po úspěšném válečném tažení se například patřilo, aby vůdce odevzdal z kořisti nejprve oběť bohům a potom zbytek spravedlivě rozdělil mezi své bojovníky. Velikou ránu této tradici zasadil kníže germánského kmene Franků a čerstvý křesťanský konvertita Chlodvík, který odmítl jednomu svému muži vydat z válečné kořisti kalich, protože byl uloupen z kostela. Když onen bojovník na svém právu trval, Chlodvík ho před očima všech ostatních chladnokrevně zabil. Od té doby bylo Chlodvíkovým mužům jasné, že s pokřesťanštělým vládcem nic už nebude takové jako kdysi.
Runu Fehu můžete s úspěchem použít v magii na přivolávání nějakého majetku či peněz. Několikrát jsem to sám udělal a zachránil tím rodinný rozpočet, nebo přivolal nějakou menší finanční částku. Stejným způsobem by šla zřejmě přivolat i větší částka, ale úspěch magické operace záleží hodně na osobnosti čaroděje či čarodějky a pokud jste podobně jako já bytostně přesvědčeni, že velké množství peněz člověka spíše deformuje a je vlastně správné vystačit si s málem, tak se z vás asi milionáři nestanou. Pokud si ale myslíte, že si zasloužíte mít víc než ostatní, Fehu vám pravděpodobně vyjde vstříc.


.

RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi 3.

25. září 2014 v 15:27 | Miky |  RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi
TAJEMSTVÍ POČÁTKU,
NIFLHEIM A MÜSPELLHEIM

Na začátku našeho vyprávění o Ódinovi a Runách jsme se dozvěděli o ohnivém Müspellheimu a ledovém Nilfheimu a o tom jak jejich společným působením vznikl svět a všechny živé bytosti. Severogermánský příběh o stvoření světa se nám v písemné formě dochoval ve dvou variantách (Starší a Mladší Edda) a v obou je zaznamenán zhruba stejně. O tom, kde se vzal Niflheim a Müspellheim se však ani v jedné z nich nedočteme. Stvořil tyto světy snad Ódin, který je nazývaný Otcem všech? Kdepak. Ódin je jistě velkou a vznešenou bytostí, ale do Boha Stvořitele biblických rozměrů, který je alfou i omegou, počátkem i koncem všeho, má daleko. Nebyl přeci první bytostí, ale jak jsme se dočetli, byl vnukem obra Búriho, kterého vylízala z ledu kráva Audhumla. Podle severské mytologie veliký Ódin v závěru naší dějinné epochy dokonce zemře. Pokud tu tedy byl nějaký prapůvodní Stvořitel, není nikde zmíněn. Skutečný počátek všeho a prazáklad vesmíru je tedy v germánské mytologii zahalen tajemstvím. Není to vlastně nic zas tak divného. Mnoho náboženských systémů světa se shoduje v tom, že o Bohu (Bohyni) s velkým B nelze vlastně nic konkrétního říci. Velcí mystici dávnověku říkávali, že lehčí je říci co Bůh není, než to co je. Indiáni z plání nazývají tohoto prvotního Boha krásným jménem "Velké Tajemství." Mám toto pojmenování rád. Za prvé je to jméno středního rodu (nestraní ani jednomu pohlaví) a za druhé přesně vystihuje Boží neuchopitelnost. Povšimněte si dále, že na stvoření našeho světa a prvních živých bytostí se podle germánské mytologie podílejí dvě velké vesmírné síly. Na jedné straně ve svém nejextrémnějším ledovém skupenství Voda a na straně druhé Oheň. Působením těchto dvou protipólů vznikl celý vesmír. Přesně tak to dodnes učí mnoho mysterijních škol a vlastně i ta novodobá čarodějnická tradice Wicca. Wiccani věří v prazákladní tajemnou Sílu, kterou nazývají Duch, Vesmír, Jednota apod. a zároveň věří, že tento Duch se projevuje jako polarita dvou sil, které nazývají Bohyní a Bohem. Základním symbolem Bohyně je přitom voda a základním symbolem Boha je oheň. To je pozoruhodná shoda.
Podle této teorie má veškerý hmotný i nehmotný svět, všechny bytosti a bohové svůj základ a počátek v čemsi, co můžeme nazvat Velké Tajemství, potažmo v Bohyni a Bohu. Bohyně a Bůh, Niflheim a Müspellheim, světlo a tma, ženský a mužský princip, to jsou síly, jejichž spojení a interakce způsobuje pohyb. Protipóly magnetu se přitáhnou, působením teplého a chladného vzduchu vznikne vítr, spojením ženy a muže vznikne nový život. V tomto pohledu na fungování světa se stará germánská víra a víra wiccanů a dalších dnešních pohanů shoduje. Germáni, ale pravděpodobně otázku toho tajemstvím zahaleného Zdroje veškerenstva, moc neřešili a já ho dnes už neřeším také, protože je to stejně nad lidské chápání. Mnohem blíže jsou nám klasičtí bohové a bohyně, kteří nejsou kdesi nad tímto vesmírem, ale jsou jeho pevnou součástí stejně jako my a kteří s námi sdílí i spoustu našich vlastností. Pojďme ale v našem vyprávění postoupit ještě dále.

YGGDRASILL

Tento jasan je ze všech stromů největší a nejkrásnější. Jeho větve se klenou přes celý svět a sahají až na nebe. Tři kořeny drží strom zpříma a rozkládají se do daleka.
/ Snorriho Edda /

V příběhu o Ódinovi a Runách byl zmíněn také světový strom Yggdrasill. Tento mýtický strom, který se klene celým vesmírem a tvoří samotnou jeho podstatu, má v kosmologii starých germánských kmenů zásadní význam. Větve a kořeny tohoto stromu prorůstají všemi světy, spojují je a drží je pohromadě. Ačkoli stabilitu vesmíru stále ohrožují některé nepřátelské síly, například drak Nithögg, přečká tento strom i apokalyptickou bitvu ragnarök, ve které zahyne i Ódin a mnoho dalších bohů. Ukryti ve kmeni Yggdrasillu přežijí bitvu i dva lidé, muž jménem Leiftrasi (Toužící po životě) a žena jménem Líf (Život), kteří tak zachrání celý lidský rod.
Yggdrasill tvoří symbolickou osu světa, střed kolem nějž se všechno otáčí. Jeho nejvyšší patra sahají do říší bohů a světlých álfu a jeho kořeny vedou až do hlubin podsvětních říší temných álfu a do království mrtvých, kterému vládne bohyně Hel. Podle dochované mytologie má Yggdrasill tři hlavní kořeny. Jeden kořen vyrůstá u Ásu, u tzv. Urdina pramene. Zde žijí tři Norny, sudičky, které tkají osud celého světa. Norny každý den kořen Yggdrasillu ze svého pramene zalévají, aby neuvadl a měl stále sílu. Urdin pramen bychom tedy mohli nazývat pramenem života. Jiný kořen vede do Nilfheimu, respektive Helu, k prameni Hvergelmi, který je plný hadů. V tomto prameni dlí strašlivý had Nídhögg, který neustále kořen Yggdrasillu ohlodává. Tento pramen bychom mohli tedy nazvat pramenem zkázy. Třetí, prostřední kořen vede do země obrů k prameni, který by se dal nazvat pramenem moudrosti. Je to Mimirova studnice, do které při své legendární cestě za Runami hleděl devět dní a nocí Ódin.
Vidím v tom hlubokou symboliku. Na jedné straně tu máme síly, které život celého vesmíru udržují, tj. Norny zalévající kořen stromu, na straně druhé tu máme síly, které život vesmíru rozkládají, tj. Nidhögg, který kořen stromu požírá. Nejde tu ale, jak by se mohlo zdát, o síly dobra a zla, neboť pro správné fungování vesmíru je třeba obou těchto principů, života i smrti, světla i temnoty. Ódinův příběh nám však ukazuje, že cesta moudrosti je cestou středu. Střední cesta mezi dvěma krajními polohami (extrémy), bývá nejtěžší, ale zkušenosti věků ukazují, že je cestou správnou. Všichni v sobě neseme jak síly Urdina pramene, tak i pramene Hvergelmi, obojí se nám v životě hodí. Někdy je třeba vlídnosti, jindy zase tvrdosti. Moudrost Mimirova pramene spočívá v tom, správně poznat, kdy kterou z obou zmiňovaných sil použít. Ódinův příběh nás učí, že pití z pramene moudrosti se však často neobejde bez bolestných obětí.
Mezi korunou a kořeny stromu se nachází svět lidí, který je nazýván Midgard - Střední země. Mitgard bychom si však neměli představovat pouze jako svět lidí a pevných fyzických forem. I střední svět je zabydlen mnoha duchy a zvláštními bytostmi, všechno kolem nás vibruje životem, stačí to jen chtít vidět. Podle severské tradice je Střední země obkroužena obrovským hadem Mitgardsormem, který se zakusuje do vlastního ocasu. Máme tak před očima kruh v jehož středu roste strom, tedy přímo archetypní obraz posvátného prostoru, který se objevuje v mýtech a spirituální praxi mnohých národů. Práce s posvátným kruhem a putování do jiných světů po kmeni, větvích a kořenech mýtického stromu je v mnohých kulturách doménou šamanů. Ódin, který podnikl svojí devítidenní spirituální pouť, aby zavěšen na světovém stromě získal nové duchovní pomocníky v podobě Run, se nám tak zjevuje jako Prašaman, který se obětuje pro druhé, aby jim přinesl novou moudrost. Šamanismus stojí v základech každého pohanského náboženství, včetně germánského a slovanského a proto se mu budeme lehce věnovat i v této knize. Později, až společně probereme všechny runové znaky, si o využití magického kruhu a o šamanských cestách po jiných světech povíme něco víc. Zatím nám bude stačit, když si řekneme, že těch zvláštních světů je podle severské mytologie devět. Patří k nim ohnivý Müspellheim a ledový Niflheim, o kterých jsme už hovořili, a patří k nim i náš střední svět Mitgard. Kromě toho k nim náleží ještě dalších šest jedinečných světů s vlastním ekosystémem a vlastní paletou bytostí a tvorů.


O RUNÁCH OBECNĚ

V Eddě stojí, že Runy Hropt (tj.Ódin) vymyslel, sám je vyryl a v paměti podržel. Opustíme-li ale na chvíli mýtický příběh o Mimirově studni a Ódinově oběti na Yggdrasilu, pak se jako nejpravděpodobnější verze jeví, že Runy vznikly zkombinováním protorunických magických symbolů germánských šamanů a některé z abeced, snad Venetské nebo Raetské, jež se ve starověku používaly na severu Itálie. Podobnosti mezi znaky italického písma a Runami ukazuje níže uvedená tabulka. Germáni přišli s těmito druhy písma do styku pravděpodobně už ve 2. nebo 1. století př. n. l. Z té doby totiž pochází nález šestadvaceti bronzových přileb z rakouského Negau. Na jedné z nich byl severoitalským písmem vyryt starogermánský nápis "Harigasti Teiwai" ( "K poctě boha Tyra"). Tady někde můžeme vytušit počátek toho, co potom ve 2.století n.l. vygradovalo v podobě kompletní sady germánského runového písma. Nevíme úplně přesně, kdy germánské Runy poprvé spatřily světlo světa. Každopádně nebudeme daleko od pravdy, když řekneme, že se Runy neobjevily o moc později, než Kristus.

Bronzová přilba z Negau s germánským nápisem Harigasti Teiwai napsaném severoitalským písmem.

Do dnešního dne bylo v Evropě nalezeno a popsáno přibližně 5000 runových památek. Runové znaky se objevují na kamenných pomnících, mincích, zbraních, amuletech apod. Valná většina těchto památek se logicky nalézá ve skandinávských zemích. Existují ale i runové předměty objevené například v Německu, nebo na Ukrajině.
Čtenáře bude jistě zajímat jaká je situace s těmito nálezy u nás v České republice. Tady musím přiznat, že nevalná. Pokud je mi známo, tak jediné nesporné runové nápisy u nás, nalezneme na dřevěném meči a holi v rajhradském klášterním muzeu. Zde se ovšem nejedná o staré germánské Runy, ale o tzv. švédské runové kalendáře, které byly vyrobeny v 18. století. Tyto předměty si kdysi údajně dovezl rajhradský benediktinský mnich a moravský historiograf P. Beda Dudík, jako suvenýr ze své cesty do Švédska.
Dalším runovým nápisem by mohly být znaky na hrotu kopí, nalezeného v germánské hrobce z 2. století n. l., která byla objevena v roce 1988 u Mušova v okrese Břeclav. Stříbrem tauzované znaky na tomto kopí vypadají, jako Runy Sowulo, Kenaz a Gebo. Runy Sowulo a Kenaz mají vztah k slunci a ohni a Runa Gebo znamená dar. Nabízí se tedy hypotéza, že zbraň byla skrze magické působení runových znaků obdařena silou žáru a plamenů. Znaky jsou však dozdobeny zvláštními malými půlměsíčky, které u runových znaků nejsou obvyklé, takže nemůžeme jednoznačně říci zda se skutečně o Runy jedná.
Kopí z Mušova a runová hůl z rajhradského muzea.

Za zmínku snad stojí ještě "runový nápis", který se nachází na lesním balvanu u obce Hrádek nedaleko Trhových Svinů. Okolo tohoto kamene již bylo hodně rozruchu a mnozí záhadologové dodnes nápis na něm luští, ale zdejší Runy jsou takřka jistě pouhými přírodně vzniklými erozními rýhami. Místo má ale bezesporu zvláštní atmosféru a víra mnohých lidí z něj učinila opravdovou svatyni.

Údajný runový kámen v lese u Trhových Svinů.

Přestože se na území dnešní České republiky dosud žádné průkazné runové památky nenašly, nemusíme být smutní. Není všem dnům konec a v budoucnu je docela dobře možné, že archeologové ještě na něco narazí. Podle některých badatelů byly totiž Runy vynalezeny a pak po světě šířeny germánským kmenem Herulů, který v polovině 5. století sídlil i u nás na Moravě. Zastánci této teorie se opírají o tajemstvím obestřený výraz "Ek Erilaz", který se objevuje u některých ranných runových nápisů. Staroseverské slovo "ek" znamená "já" a slovo "erilaz" je zřejmě titulem pro runového mistra, který dokázal v Runách psát a ovládal i runovou magii. Naznačuje to řada runových nápisů, např. : "Já, Erilaz, kouzel znalý se zvu" nebo "Já, Erilar, jsem psal tyto Runy". Podobnost s výrazů "Erilaz" a "Eruli" (též. Heruli) stála na počátku hypotézy, že titul Erilaz je odvozen od příslušnosti ke kmeni Herulů. Tato teorie má ovšem svoje trhliny, neboť kmen Herulů se v období největšího rozmachu runového písma ve Skandinávii, tedy mezi roky 200 - 500 po Kr. na tomto území vůbec nenacházel a naopak na některých místech, kde se Herulové nacházeli, např. právě na Moravě, se žádné runové nápisy dosud nenašly.
Druhá teorie říká, že pojem Erila souvisí s anglosaským výrazem Earl, či skandinávským Jarl, kterým byli titulováni kmenoví náčelníci a králové. V Eddách se ostatně dočteme, že znalost Run byla jednou z dovedností, kterou bůh Heimdall předal svému lidskému synovi s aristokratickými rysy, Jarlovi. Z mnohých ság se potom dozvídáme, že umění číst a psát Runy k výbavě správného Jarla opravdu patřilo. Že by ovšem sám Jarl vlastnoručně tesal runové nápisy? To se mi nezdá. Na to měl určitě své lidi. A s tím souvisí teorie číslo tři.
Podle třetí varianty slovo Erila nesouvisí ani s kmenem Herulů, ani s Jarly, ale je samostatným výrazem, označujícím prostě znalce Run a výrobce runových nápisů.
Která z těchto tří teorií je ta správná? Těžko říct. Můžete v podstatě uvěřit jakékoli z nich, anebo vymyslet další, ale jednoznačného důkazu se dnes už pravděpodobně nedočkáme.


Pokud se ale vrátíme k tomu, co bylo řečeno na začátku, tedy, že Runy mají své kořeny na severu Apeninského poloostrova, možná nám dojde, že ve skutečnosti není třeba za Runami chodit nikam daleko. Latinská abeceda, kterou jsme se všichni učili ve škole, a kterou je napsaná i tato kniha, má ke germánským Runám velice blízko. Mnoho runových znaků a latinských písmen má evidentně společný základ. Je to ostatně velice dobře vidět porovnáme-li například Runu Tiwaz s písmenem T, Runu Berkana s písmenem B, Runu Sowulo s písmenem S a mnohé další znaky.

Tabulka podobností mezi Runami a italickými druhy písma podle Lubora Mojdla.

Po sloučení germánských a italických znaků se Runy vyvíjely na různých místech a u různých kmenů rozdílně, proto dnes známe hned několik runových "abeced", které se od sebe liší celkovým počtem a také podobou některých znaků. Slovo "abeced" kladu záměrně do uvozovek, neboť správně bychom neměli hovořit o abecedě, nýbrž o futharku. Podobně jako se naše abeceda nazývá abecedou podle svých prvních čtyř písmen A, B, C, D, nazývají se Runy podle svých prvních šesti písmen F, U, TH, A, R, K, futharkem.
Starší, nebo-li též Germánský futhark, který je zachycen na našich kartách, obsahuje celkem 24 znaků, které jsou tradičně rozděleny do tří aettů (rodin) po osmi Runách. Existuje ale ještě například Mladší, nebo-li též Vikinský futhark, který má pouze 16 znaků, a Anglosaský futhark, který má naopak znaků dokonce 33. My se budeme dále zabývat Starším futharkem, který je patrně nejznámější a dnes nejvíce používaný.
Samotné slovo "Runa" znamená v germánských jazycích "Tajemství", což je myslím dost výstižné. Domnívám se, že je namístě před každou prací s Runami poprosit boha Ódina, aby nám tajemství runových znaků poodkryl.

Pokračování příště ...

RAŠOVKA POTŘETÍ

22. září 2014 v 10:56 | Miky |  JINÉ
Když jsem v říjnu před třemi lety poprvé navštívil Frostíkovu chatu na Rašovce, neměl jsem ještě tušení, že se zde rozjíždí akce, která se stane tradici. První rok jsme byli s Frostíkem a Fíbou na Rašovce jen tři. Loni už nás tam bylo pět a letos dokonce osm! Jestli to tak půjde dál, měl by Frostík začít stavět další chatu.
Většina lidí dorazila letos už v pátek, jen já a Jakub jsme přijeli až v sobotu ráno. Osazenstvo již stálo na verandě chatky a Frostík zde právě vysvětloval plán prací. Součástí akce je totiž pokaždé i malá brigáda, při které pomáháme Frostíkovi připravit dřevo apod. Letos byla ta "malá" brigáda, docela velká. Když nám Frostík vysvětlil, že budeme nosit kameny k jeho lesní svatyni a od svatyně k chatce zas nařezaná borová polena, okomentoval to Myslič slovy : "Myslím, že jsem to pochopil a vůbec se mi to nelíbí." Nicméně, pustili jsme se do toho. Menší kameny jsme nosili ručně, větší jsme vozili na kolečku, které bylo třeba zepředu táhnout na provazech, zezadu tlačit a z boků zajišťovat proti převrhnutí. Práce to byla hrozná, po každém donesení kamene, jsem nemohl popadnout dech a měl jsem kruhy před očima. V jednu chvíli se mi podařilo uklouznout na rozbahněné půdě ve svahu a balvan se mi skulil z ramene přes bok na zem. Když jsem zjistil, že jsem sice trochu potlučený, ale celý, zvedl jsem kámen z mokřiny a pokračoval jsem dál. Po několika cestách s kameny tam a poleny zpět, jsem byl úplně grogy. Podobně na tom byl asi i Myslič, zato Tomas, jakoby únavu vůbec necítil, dřel jako kůň a předváděl nadlidské výkony. Na facebooku už kolují neověřené zvěsti, že Tomas není člověk ale obr a možná by stálo za úvahu založit pro jeho uctívání nějaký kult. Mrkající





Když byly kameny odnošeny a dřevo přineseno, museli jsme ještě vytlačit kárku s poleny do kopce k autu a dotáhnout poslední balvan od říčky k chatce. Kolečko se ale začalo pod vahou kamene okamžitě deformovat a tak bylo nutné kámen palicí zmenšit a z kolečka odstranit plechovou vanu. Teprve potom to klaplo. Tím byla práce konečně hotová a my se mohli zregenerovat u houbového guláše, který nám Frostík navařil, piva a minerálky atd. Když Frostík viděl, jak své hosty dorasoval, slavnostně přede všemi slíbil, že příští rok žádná brigáda nebude. Tak jsem teda zvědav. Usmívající se






Jestliže jsem řekl, že práce byla hotová, není to tak úplně pravda. Téhož dne odpoledne nás totiž ještě čekalo zvedání střešního kamene na novodobý dolmen. Megalit jsme měli stavět na louce ve svahu hradištní hory, kde má Frostíkův kamarád Jíra svůj pozemek se svatyní. Nebyli jsme už ve stavu, abychom mohli pobíhat po zdejších kopcích jako loni, tak jsme zvolili snadnější a kratší cestu a zanedlouho jsme byli na místě. Kámen vypadal hrozivě, ale bylo nás na to dost a v porovnání s dopolední brigoškou to byla vlastně brnkačka. Jírovi naše intervence, ale výrazně pomohla a tak pro nás rozlil po kalíšcích celý demižon vína a ještě nám na cestu daroval velkou pečenou kachnu.






Sestoupili jsme do údolí a navštívili hospůdku, která se osvědčila už loni. Každý z nás vypil nějaké to pivo a ochutnal něco ze zdejší výborné kuchyně. U stolu se probírali dějiny válek z různých koutů světa a přestože tak byla řádně poučena celá hospoda včetně paní hostinské, nedostal Myslič za svoji přednášku ani zaplaceno. :-D Když jsme se dostatečně nasytili a občerstvili obešla nás paní hospodská s účtenkou a každý zacáloval svůj díl. Poslední v řadě byl Tomas a znáte to, ten kdo je poslední musí často zaplatit i to, co zapomněli zmínit jeho předchůdci. U nás u pohanů je to ale asi obráceně, protože ačkoli Tomas vypil piva 4, zbylo na něj k zaplacení jenom jedno. On si to ale po té dopolední dřině více než zasloužil.


Z hospody jsme vyrazili ještě za světla, abychom byli u chaty včas a mohli za soumraku na Frostíkově svatyni společně oslavit Mabon. Frostíkův rituál je z velké části inspirován keltskou obřadní magií D.J.Conwayové, takže jsem si připadal jako doma, protože jsem její rituální postupy také kdysi používal. Celý obřad jsme zakončili sumbelem, kde každý promluvil ke svým bohům, tak jak je zvyklý.
Posledním bodem programu byl, jako již tradičně tzv. Dotek Valhaly, tedy společné hodování a popíjení. Letos jsme tu Valhalu dovedli takřka k dokonalosti, protože došlo i k nácviku boje, když Tomas vyprovokoval Frostíka k tomu, aby po něm hodil poleno, a Frostík hodil... Možná se ani nechtěl trefit, ale trefil se a rozsekl Tomasovi obočí. Všem nám v tu chvíli zatrnulo, protože kdyby se náš obr zvedl a šel to Frostíkovi vrátit, asi by skončila oslava nevesele. Tomas ale chvilku mlčel a pak pronesl : "Každej vždycky jen kecá, ale nakonec nehodí, tys jsi řekl "hodím" a hodils, ty jedinej jsi pravej druid!" Všichni se tomu zasmáli a atmosféra se pročistila. Druid Frostík pak vstal a vlastnoručně Tomasovo oko zalévající se krví ošetřil. Zábava pokračovala, ale Tomas se pohroužil do mystické atmosféry a nakonec prohlásil, že už skoro nic nevidí a přicházejí na něj vize, jako na Guida von Lista. Zjevil nám i své proroctví, ale bylo tak zásadní, že o něm raději pomlčím..., anebo dobře, řeknu vám to, ale pssst, … prý jsme všichni kreténi! MrkajícíSmějící se




Letošní Rašovka se prostě nesla v duchu všech pohanských tradic. Nejprve těžká chlapská práce, potom obřad a nakonec barbarská zábava a hodování, už teď jsem zvědavý, co přinese další ročník.

P.S. Děkuji svým soukmenovcům Jirkovi a Mysličovi, že mi poskytli některé z uveřejněných fotografií. Usmívající se

RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi 2.

18. září 2014 v 8:06 | Miky |  RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi
CESTA K RUNÁM, CESTA ZA STARÝMI BOHY A POHANSKÝMI TRADICEMI

Jako náctiletý jsem trávil hodně času v lesích. S partou kamarádů jsme trampovali po naší vlasti, spali pod širákem, pili vodu z lesních pramenů a koupali se ve studených potocích. Byli jsme venku za každého počasí, v úmorných letních vedrech i ve sněhových závějích. Poznal jsem, že autentický zážitek z přírody se velice liší od sledování přírodopisného dokumentu v televizi. Skutečná příroda je krásná i drsná zároveň, a pobyt v ní zahrnuje i takové věci, jako jsou puchýře na nohou, nálety komárů a kůži rozedranou od trní a přesně takovou přírodu bez všech příkras a falše jsem si zamiloval. Jedním z mých tehdejších hrdinů byl americký spisovatel, malíř a zálesák Ernest Thopson Seton. Tento mimořádný člověk a jím vypracovaný systém "Lesní moudrosti" mě přivedl k zájmu o spiritualitu severoamerických indiánů. Indiánská úcta k Velkému Duchu, k Matce Zemi a všem přírodním bytostem si mě naprosto získala a nějaký čas jsem si myslel, že tzv. euroindiánství by mohlo být mojí cestou. Brzy mi však došlo, že indiánští předkové, kteří požívají u původních obyvatel Ameriky obrovskou úctu, nikdy nebudou a nemohou být mými předky, a že posvátná indiánská místa, jako např. Black Hills, mi také nepatří. Začal jsem tedy horlivě pátrat v naší evropské minulosti. Vždyť i naši předkové kdysi žili blízko přírodě, tak jako indiáni. Mým mateřským jazykem je čeština a tak jsem logicky hledal nejprve u starých Slovanů. Brzy jsem ale zjistil, že ze staré slovanské víry a mytologie se nám toho dochovalo jen velmi málo. Vykřesat z těch několika málo informací, které se mi podařilo nalézt, nějaký věrohodný obraz toho, jak původní slovanská víra vypadala, mi připadalo nemožné. Složil jsem tedy ty kousky vědomostí dohromady jak jen to šlo a zbytek jsem doplnil eklektickou Wiccou. Tato moderní čarodějnická tradice sice není pohanstvím v pravém slova smyslu, ale částečně z pohanských kořenů vychází. Eklektickým wiccanem jsem byl potom několik let. Studoval jsem ale dál a nakonec jsem zjistil, že indoevropské kořeny spojují nás Slovany s mnohými jinými evropskými národy a mezery v celkovém obrazu náboženství jednoho etnika lze často dobře vyplnit výpůjčkou od sousedů. Nejvíce mi při této cestě za starými bohy a pohanskými tradicemi pomohly právě Runy. Skrze Runy jsem objevil islandské Eddy, severské ságy, Tacitovu Germánii atd.,atd. Co se týče dochovaných pramenů, měli Germáni poněkud více štěstí než my. Přes severskou mytologii a germánské bohy jsem se pak ale vlastně vrátil i zpátky ke Slovanům, neboť jsem zjistil, že Slované mají se seveřany mnoho společného. Slované měli totiž svým pojímáním duchovna nejblíže k Baltům a paradoxně také k našemu dávnému nepříteli, Germánům. Způsoby, jakými se projevovala zbožnost Baltů, Germánů a Slovanů byly takřka totožné a hlavní severo-germánští bohové Ódin, Thor a Frey se v mnoha aspektech podobají slovanským bohům Velesovi, Perunovi a Jarovítovi. Ačkoli se u nás mnozí lidé už při pouhém vyslovení pojmu Germán mračí a ošívají, nemůžeme popřít, že germánské kmeny Markomanů, Langobardů, Kvádů, Herulů aj., obývaly území našeho dnešního státu dlouhých 500 let. První Slované, kteří do naší země přišli, se zde nesetkali s Kelty, jak se někdy tvrdí, ale právě s Germány. Některé archeologické nálezy (např. z Března u Loun) dokonce naznačují, že Germáni a Slované u nás žili nějakou dobu mírumilovně vedle sebe, vzájemně se ovlivňovali a mísili. Dokladem toho, že si Germáni a Slované nebyli vždy vzájemně pouze protivníky je například i Francký (tj. germánský) kupec Sámo, který se svou ozbrojenou družinou sjednotil slovanské kmeny v boji proti Avarům a nakonec se stal slovanským králem. Není také bez zajímavosti, že legendárním vojevůdcem Čechů v tzv. Lucké válce, kterou známe ze Starých pověstí, byl podle kronikáře Kosmy muž jménem Tyr. Pověstmi opředený český válečník tedy nese jméno germánského boha války, jehož Runou si severští bojovníci zdobili své meče. Zvláštní, že? Ale možná to ani tak zvláštní není. Zvykem dávných knížat bývalo obklopovat se družinou výjimečně zdatných bojovníků a tito válečníci bývali často i cizinci. Například družiníci Tuna a Gomon, které vyslala kněžna Drahomíra zavraždit svatou Ludmilu, byli podle svých jmen velmi pravděpodobně Vikingové. Vikinského původu je prý i nánosník na přilbě svatého Václava. Postava, která je na tomto nánosníku zobrazena, tedy možná nepředstavuje Krista, ale Ódina, který zavěšen na stromě světa pátrá po Runách! To si vážně nevymýšlím, zjistěte si to. Kontakty našich slovanských předků s Germány a to dokonce i s těmi severními, byly pravděpodobně mnohem těsnější, než je většina z nás dnes ochotná připustit. Pro ty čtenáře, kteří mají na vše germánské alergii, bude jistě překvapením, že ještě počátkem 12.století, v době kdy letopisec Kosmas sepisoval svoji Kroniku českou (Chronica Boemorum), bylo zvykem o české kotlině uvažovat jako o součásti historického území Germánie. Děkan Kosmas tedy popisuje geografické umístění naší země těmito slovy : "V Evropě leží Germánie a v jejích končinách směrem k severní straně daleko široko se rozkládá kraj, kolem dokola obklíčený horami, jež se podivuhodným způsobem táhnou po obvodu celé země, že se na pohled zdá, jakoby to jedno souvislé pohoří celou tu zemi obklopovalo a chránilo."
U nás západních Slovanů prostě není sporu o tom, že Germáni, ať už jako naši spojenci, či jako naši nepřátelé, výrazně ovlivnili naší kulturu, genetickou skladbu a dokonce i náš současný jazyk. Přesto přese všechno, co zde bylo řečeno, se cítím být ale především Slovanem. Mým pravým domovem je krajina kolem jihočeských rybníků, nikoli skalnaté pobřeží severských fjordů. Germánské jazyky moc neovládám, dokonce ani ty současné, natožpak ty staré, ve kterých byly ryty runové nápisy a od toho se také jistě do značné míry odvíjí i mé porozumění Runám, jako takovým. To, co se v této knize dále dočtete, nelze tedy považovat za univerzální Písmo Svaté, a už vůbec ne za odborný vědecký text. Můj výklad runových znaků a moje chápání severské mytologie vychází jednoduše z mých vlastních omezených zkušeností a může se více či méně lišit od toho, jak tyto věci chápou jiní. Nenechte se tedy zviklat, ani rozčílit tím, pokud v textu narazíte na něco, co chápete nebo cítíte jinak než já. Studujte, porovnávejte různé zdroje a získávejte s Runami své vlastní zkušenosti. Pokud vás můj přístup něčím inspiruje, budu rád. Pokud se ale při čtení jen utvrdíte, že jsem úplně mimo a že vaše cesta vede jinudy, nic hrozného se také nestane. Zkušenosti mnohých mých známých jsou ale takové, že jakmile začali s Runami hlouběji pracovat, začali do jejich výuky aktivně vstupovat sami bohové, a to bych také přál každému z vás. Osobní vztah s bohy a vlastní žité zkušenosti jsou totiž nakonec tím nejpodstatnějším. O nejdůležitějších severogermáských bozích a jejich podobnostech s bohy baltskými a slovanskými si povíme ještě později v závěru knihy. S Ódinem, legendárním objevitelem Run, se ovšem musíme alespoň stručně seznámit hned na začátku.


ÓDIN

Ódin, který je znám také jako Wótan, Woden či Wátanos, je bezesporu jedním z nejvýznamnějších bohů germánského panteonu. Jeho osobnost je složitá a tajemná. Ódin má hodně společného s kouzelníkem Merlinem z keltských legend a také se jím dozajista alespoň částečně inspiroval spisovatel J.R.R.Tolkien, když tvořil postavu svého čaroděje Gandalfa. V severských ságách se Ódin často objevuje jako záhadný vousatý stařec v dlouhém plášti, jehož obličej zastiňuje kápě nebo klobouk se širokou krempou. Podobně jako Merlin předává i Ódin lidským hrdinům magické zbraně, a podobně jako Gandalf vstupuje Ódin do válek a sporů mezi lidmi a pomáhá tam, kde to uzná za vhodné. Na rozdíl od Merlina i Gandalfa je však v Ódinovi i cosi temného. Ódin je nevypočitatelný a jeho přízeň je dvojsečná. Je to především bůh mrtvých a tak často "odmění" své věrné tím, že je nechá zahynout v bitvě, aby je pak mohl uvítat ve své síní padlých hrdinů ve Valhalle.
Wótanovo (Ódinovo) jméno má svůj původ ve starogermánském výrazu wátos ,tj. nepříčetný, posedlý a má také hodně společného s latinským vates - básník. Ódin je na jedné straně mudrc, bard a básník, na straně druhé zuřivý válečník a vynikající stratég. Pro jeho temnou stránku ho pozdější křesťanská tradice pasovala do role ďábla. Ve středověkých legendách se stal Ódin ďábelským muzikantem, kterého můžete potkat na lesních křižovatkách. To, co nás bude ale zajímat nejvíc je skutečnost, že to byl právě Ódin, kdo podle dávných legend objevil Runy.
Podobnou typologii nese i baltský bůh Velnias a slovanský bůh Veles. Také zde máme co dočinění s moudrými bohy s básnickým nadáním, kteří zároveň vládnou i magii a říši mrtvých. Zřetelnou spojnicí mezi Ódinem a Velniasem, jak dále uvidíme, jsou záznamy z 16. stol. z Malé Litvy, podle kterých někteří litevští muži u Velniasova pramene obětovali své oko, aby dosáhli moudrosti.
Stejně jako Ódinovi byla i Velesovi a Velniasovi později přisouzena role čerta a ďábla. V Čechách se kdysi lidem, kteří vymýšleli lotroviny říkávalo : "Jaký Veles ti to našeptává?" a mnohé balvany s tzv. obětními miskami, kterým se na Litvě často říká Velniasovy kameny, se u nás nazývají kameny čertovými.

Přírodní mísa v kameni, kterému se říká Čertovo břemeno.


Zajímavý je i etymologický výklad slovanského pojmu čort, čert. Podle některých badatelů vychází toto jméno ze slovního kořene "črt", črta - čára. Čert by mohl být tedy někým, kdo dělá črty či čáry, někým kdo čaruje. Uvážíme-li, že runová magie se odpradávna prováděla skrze rytí znaků složených z čar, jsou to bezesporu zajímavé souvislosti. Slovo črty použil také kronikář Chabrus, který v 10.století zapsal : "Slované dřív, když byli pohany neměli písma, ale počítali a věštili črtami a zářezy." Systém slovanských magických znaků nebyl zřejmě tak ustálený a rozvinutý jako germánské Runy, ale je velmi pravděpodobné, že slovanští Volchvové (čarodějové) nějaké znaky podobné Runám používali a že tyto znaky měli svůj původ u božského črtaře, kterým byl Veles.
Ačkoli toho víme o Velesovi velice málo, není pochyb o tom, že byl vedle Peruna jedním z nejuctívanějších slovanských bohů. Naznačili jsme si také, že Veles by ve skutečnosti mohl být i jinou podobou mocného runového čaroděje Ódina, nebo přinejmenším jeho slovanským bratrancem.
Poslechněte si nyní severský příběh o tom, jak byl stvořen náš svět a o tom jak Ódin nalezl Runy a předal je bohům i všem dalším bytostem :


POSVÁTNÝ PŘÍBĚH O PŮVODU RUN

Tam, kde leží náš dnešní svět Midgard, byla na počátku jen propastná prázdnota zvaná Ginnungagap. Na sever od Ginnungagapu se rozkládala říše chladu a ledu Niflheim a na jih od propasti ležela říše ohně a horka Müspellheim. Z Niflheimu vytékala do Ginnungagapu ledová řeka a naplňovala propast ledem, zatímco z jihu od Müspellheimu vál do propasti teplý vzduch a létaly sem ohnivé jiskry. Z roztátého ledu a žáru ohně povstaly první bytosti, obr Ymi a kráva Audhumla, jež živila Ymiho čtyřmi mléčnými řekami, které vytékaly z jejích struků. Ymi pak plodil sám ze sebe první generace dávných bytostí - obrů. Jednoho z obrů stvořila i Audhumla a to tak, že ho vylízala ze slaného ledu, kterým se živila. Obr se jmenoval Búri a byl dědečkem Ódina, Viliho a Véa, prvních obrů, kteří se stali bohy.
Bratři Ódin ,Vili a Vé se postavili nezkrotným chaotickým silám obrů staré generace a společně zabili praobra Ymiho. Z Ymiho krve učinili moře, z kostí skály a z lebky klenbu nebes, kterou od té doby na čtyřech rozích světa podpírají čtyři skřítkové, jejichž jména jsou Austri (Východní), Vestri (Západní), Nordri (Severní), Sudri (Jižní). Bohové pochytali jiskry a oharky létající vzduchem z planoucího Muspellheimu a stvořili z nich planety a hvězdy a vytyčili jim jejich místo a dráhu. Do chaosu tak vnášeli řád, neboť jak pravila vědma, dříve než tak učinili "neznalo slunce, kde sídlo má, nevěděl měsíc, jakou má moc, neznaly hvězdy na nebi své místo."
Ódin toužil vždy víc, než jiní bohové po moudrosti a vědění. Jednou se doslechl, že u kořenů stromu, který prorůstá celý vesmír a spojuje všechny světy, se nachází studnice vědění. Tomu, kdo se z pramene napije, dostane se daru nesmírné moudrosti. Ódin nemeškal a sám, bez doprovodu se vydal na dalekou cestu ke kořenům Yggdrasilu. Studnu však střežil obr Mimir a ten žádal výměnou za doušek vody Ódinovo oko. Ódin tedy vložil své oko do studny, zhluboka se napil. Potom se zranil svým vlastním kopím a na devět dlouhých nocí se zavěsil do větví Yggdrasillu. Po celou dobu nic nejedl ani nepil a zavěšen na stromě světa hleděl do Mimirova pramene, až v jeho vodách po devíti nocích spatřil runové znaky a v nich skrytou moudrost a magickou sílu. S výkřikem prozření se zhroutil k zemi.
Když se pak vrátil k bohům, stal se pro ně učitelem nové moudrosti a runové magie. Runové umění se pak šírilo dále. Naši pohanští předkové tradovali ,že Ódin donesl Runy Ásum, Dain álfum, Dvalin skřítkům a Ásvinn obrům. Lidi naučil runovému čarování Ódinuv syn Heimdall.

Tento příběh, který si původně předkové dnešních seveřanů ústně předávali z generace na generaci, se nám dochoval zapsán ve staroislandských Eddách ze 13.století. Příběh zázračně přežil násilnou christianizaci a stal se naším vzácným evropským dědictvím. Měli bychom si ho vyprávět se stejnou úctou, s jakou si např. severoameričtí indiáni vypráví příběh o Bílé Bizoní ženě, která jim předala dar posvátné dýmky, protože stejně jako ta dýmka zprostředkovává indiánům setkání s Wakan Thankou, zprostředkovávají nám Runy setkání s bohy a duchy našich předků. Dříve než se ale dostaneme k samotným Runám, pozdržme se ještě chvíli u právě přečteného příběhu.

Pokračování příště...

RUNOVÉ KARTY A KNIHA

15. září 2014 v 15:24 | Miky |  JINÉ
Zhruba přede dvěma lety jsem nakreslil sadu runových karet a později k nim napsal i doprovodnou knížku. Zprvu to vypadalo, že by karty s knihou mohly i oficiálně vyjít. Jednání s vydavatelem se ale táhlo a já po těch dvou letech zjistil, že už lecos z toho, co jsem do knihy napsal vidím trošku jinak. Proto jsem se rozhodl, že na oficiální vydání kašlu a budu knihu i se všemi obrázky postupně přepracovávat a zveřejňovat na svém blogu. Kliknutím na rubriku : RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi, můžete tak od nynějška tuto knihu otevírat a číst. :-)

RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi 1.

15. září 2014 v 15:13 | Miky |  RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi


Čtyřiadvacet Run mě chrání,
V tomto dni už od svítání.

Fehu mi požehná v hmotných potřebách.
Uruz mi dá sílu a zdraví.
Thurisaz ode mne odrazí všechno zlo.
Ansuz mi požehná moudrostí.
Raido mě dovede ke všem mým cílům.
Kenaz zažehne můj vnitřní plamen.
Gebo mi přivede v cestu dobré lidi.
Wunjo mě radostí naplní.
Hagalaz mi dá nahlédnout k jádru věcí.
Naudiz mi pomůže překonat každou nouzi.
Isa zastaví všechny zlé věci.
Jera mi dá sklízet dobré plody
Eihwaz zesílí mé spojení s duchy.
Pertho mi dá štěstí a hravost.
Algiz mě ochrání.
Sowulo mi posílí sebevědomí.
Teiwaz mě naplní odvahou.
Berkana mě očistí.
Ehwaz mi dá přijmout změny.
Mannaz mě učiní člověkem.
Inguz dá plodnost mým činům.
Laguz posílí mou intuici.
Othila ochrání mou rodinu a byt.
Dagaz rozjasní můj den.

Čtyřiadvacet Run mě chrání,
Svou velkou mocí bez ustání.

A tak se staň !


/ Runové zaříkadlo pro každodenní ochranu /


ÚVOD

Tato kniha vznikla jako doprovodný text k sadě runových karet. Seznámí vás s významy jednotlivých Runových znaků a s postupy, jak s runovými kartami zacházet při věštění či čarování, zároveň vás chce ale i pozvat do světa pohanských tradic a předkřesťanské víry severních Evropanů, ve kterém se Runy* zrodily. Ať už totiž přistupujeme k Runám jako k archaickému druhu severoevropského písma, nebo jako k unikátnímu věštecko-magickému systému, neměli bychom je nikdy vytrhávat z kontextu geografického, historického i spirituálního prostředí v němž se vyvíjely. Významy runových znaků, jsou úzce provázány s příběhy ze skandinávské mytologie a setkání s Runami často znamená i setkání s dávnými severskými bohy, kteří se i dnes projevují jako překvapivě reální a mimořádně silní.
V době kdy jsem začal s Runami experimentovat, jsem už za sebou nějaké magické zkušenosti měl, nikdy předtím však nebyla moje kouzla tak účinná jako právě ta runová. Brzy jsem proto začal přistupovat k Runám s mnohem větším respektem a z úcty k bohu Ódinovi, který podle legendy runové znaky objevil, jsem pro něj a další severské bohy zřídil doma malý oltář, na kterém nyní přechovávám svůj váček s runovými kameny a na který také kladu starým bohům, runovým duchům a svým předkům oběti.
Ve své magické praxi používám runové kameny a runové karty. S kameny obyčejně věštím, zatímco s kartami většinou čaruji. Vlastním tři sady runových karet od různých autorů a přestože se mi všechny líbí a každá má něco do sebe, zatoužil jsem po tom, vytvořit si vlastní karty, které by co nejvíce odpovídaly mým požadavkům a tomu, jak runové znaky sám chápu.
Když se na mé karty podíváte, na první pohled vás nejspíš upoutá jejich netradiční čtvercový formát. Ještě více než čtverec by se mi líbil kruh, ale ten by byl pro práci s kartami dost nepraktický. Runa by se pak nedala dobře postavit na oltář či jiné místo, jak to často při magické práci dělám. Čtvercový tvar mi ale podobně jako kruh snadno umožňuje umístit runový znak přímo na střed karty a právě tak jsem to chtěl. Runový symbol je, dle mého názoru, na kartě tím nejpodstatnějším a proto by měl zaujímat ústřední místo a měl by být dobře vidět. Mým cílem bylo vyhnout se nešvaru některých runových karetních sad, na nichž je Runa jakoby pouze doplňkem obrázku a je tak malinká, že bychom ji mohli hledat s lupou. U čtvercových karet se nám při věštbě bude jistě častěji stávat, že vytáhneme Runu v poloze "vzhůru nohama" nebo v poloze na boku. Ačkoli nám to může trochu zkomplikovat výklad, přiblížíme se tím k původnějším metodám práce s Runami, jako je metání runových kamenů či dřívek, při nichž se runové znaky také ocitají v rozličných polohách. Jednoduché pravidlo, o ktrém si povíme později, nám pomůže komplikaci s kartami v netradičních polohách, snadno vyřešit.
Inspirací k motivům obrázků na kartách mi byly většinou přímo texty starých Runových básní, které byly kdysi sepsány jako pomůcka pro snadnější zapamatování významů jednotlivých znaků. Úryvky Runových básní, které se v knize objeví, pocházejí, není-li uvedeno jinak, z českého překladu knihy Nordické Runy od P.R.Mountforta. Kromě toho se na obrázcích objevují také motivy mytologické a motivy inspirované starými pohanskými zvyky a obyčeji. Kreslení každé karty mi bylo radostí a dávalo mi příležitost znovu si všechny runové znaky promyslet a prožít. Doufám, že se vám karty budou líbit, a že se vám Runy, podobně jako kdysi mě, stanou mostem do světa starých bohů, kteří jsou nyní už pevnou součástí mého života.

*U slov Runa, Runy apod. používám na jejich začátku netradičně psaní velkého písmene. Tímto pravopisem chci zaprvé zvýraznit pojem, který je ústředním tématem této knihy a zadruhé tím chci Runám vyjádřit svou úctu. Je to vlastně podobné, jako když křesťané píšou velké písmeno na počátku slova Bůh.

NA OBŘAD V KROJI? A V JAKÉM?

11. září 2014 v 9:28 | Miky |  KNIHA STÍNŮ
Nedávno se na jedné pohanské facebookové skupině rozhořela debata o tom, jestli musí mít etnický pohan při obřadu kroj či nikoli. Zajímavé bylo, že zatímco všichni diskutující etničtí pohané zastávali stanovisko, že to nutné není, tak jeden následovník současného druidismu zapáleně tvrdil, že kdo nemá při obřadu kroj je houby etnický pohan. Abych byl spravedlivý musím ještě dodat, že nakonec náš druid poněkud vychladl a uznal, že se rozvášnil poněkud moc. Navíc je třeba říct, že jeho postoj zas až tak od věci nebyl. Pokud jsem etnickým pohanem a mám tedy svoji pohanskou víru svázanou s určitým etnikem, pak je samozřejmě docela logické, když svou sounáležitost s tradicí tohoto etnika vyjadřuji při obřadech i tím, co mám na sobě. Někteří etničtí pohané to přesně takhle cítí a účast na obřadech skutečně přísně podmiňují krojovaností. Tento postoj ale nepřevažuje, protože etnický pohan samozřejmě nemusí být automaticky rekostrukcionalista nebo příznivec tzv. living history. Mnoho etnických pohanů dokáže navazovat na víru svých předků i bez toho, že by museli nutně ustrnout někde v předminulém století nebo raném středověku. Proto můžeme na snímcích z velkých obřadů na Litvě, v Rusku apod. vidět vedle krojovaných účastníků i lidi v maskáčích nebo v normálním civilním oděvu, a nikoho to tam, zdá se, nevzrušuje. Krojovanost činí obřady jistě malebnějšími a pro spoustu lidí je tento projev sepjetí s předky určitě důležitý, ale vnitřní svoboda účastníků má prostě přednost.

Krojovanost dodá každému obřadu určitě na lesku.


Na obřadech etnických pohanů jsou běžně krojovaní i nekrojovaní účastníci. Chlapi na posledním snímku zvolili kompromis, současné tričko s tradičním potiskem.


Pokud už patříme mezi ty, kteří by při rituálu na sobě rádi nějaký obřadní oděv měli, staví nás to před složitou otázku, jaký. Mnoho z nás pochází z oblastí, kde je krojová tradice dávno mrtvá a mnoho z nás má navíc předky z různých koutů republiky, nebo dokonce i ze zahraničí. Jaký oděv tedy vybrat? Pokud zajdete do knihovny a půjčíte si nějaké knihy o našich národních krojích, budete jistě fascinováni tou neuvěřitelnou rozmanitostí a pestrostí. Co kraj to jiná pokrývka hlavy, jiná výšivka, jiný střih. Je třeba si ale uvědomit, že tahle pestrost je z velké části dílem 18.-19.století. Starší kroje jsou mnohem jednodušší a přeneseme-li se v čase až do období raného středověku, tedy doby prvních Slovanů na našem území, zjistíme, že lidový kroj byl velmi prostý a krajově se lišil jen málo. Mužský oděv se skládal z kalhot, košile a svrchního pláště. U žen to bylo podobné, jen s tím rozdílem, že košile byla delší, takže tvořila vlastně šaty a kalhot tedy nebylo zapotřebí. Všechno se šilo obyčejně v jednoduchém, pravoúhlém střihu. Materiálem byl hlavně len, konopí a vlna. Oděv měl nejčastěji bílou nebo našedlou barvu, ale občas, zejména u vyšších vrstev se objevovalo i barvení látek různými přírodními barvivy. Oděv mohl být doplněn sponami, opasky a šperky a někdy snad i nějakou tou výšivkou, rozhodně se svou reprezentativností nemohl rovnat např. dnešnímu kroji kyjovskému.


Pokud tedy nepocházíme z kraje, kde je krojová tradice dodnes živá a nevisí nám ve skříni nějaký místní parádní ohoz, bude určitě nejlepší a nejpraktičtější vrátit se k těm starým jednoduchých formám oděvu, ze kterých všechny pozdější kroje vzešly. Konec konců, ty staré formy přetrvaly velmi dlouho a i tam, kde se kroj vyvinul do krásy, se stále používaly alespoň jako všední pracovní oblečení. Navíc jsou ty staré kroje více spojeny s pohanskou tradici. Ušít si takové staré slovanské oblečení je velmi jednoduché, žádná věda. Já si svoji košili ušil ručně po večerech u televize asi za týden. Pokud netrváte na původních materiálech a vystačíte si s tím co seženete v sekáči, bude vás takový kroj stát jen pár korun. Já mám svoji košili ušitou ze starého prostěradla. Chystám se i na gatě, ale tam to bude chtít trochu pevnější materiál. Pro případné zájemce přikládám střihy. Košile je valašská, gatě horňácké, ale přesně takhle vypadal střih i u těch starých krojů.




Košili si můžete dozdobit výšivkou. Vzorů najdete na internetu spousty. Výšivka zdobí většinou lemy rukávů a rozhalenku u krku. Můžete vyšívat přímo na košili, ale bezpečnější je vyšít si ornament na zvláštní pruh látky a ten teprve potom na kroj našít. Předkové to dělali také tak. Já se pustil do křížkové výšivky podle valašského vzoru, protože to je asi jediná technika, kterou zvládám. Pokud patříte mezi ty, kteří nezvládnou ani to, můžete zainvestovat nějaké peníze a pořídit si od někoho šikovného třeba tradiční karetkovou lemovku. Záleží pouze na vás. Nejběžnější barvou výšivky je červená, etnologové ji interpretují jako barvu krve a života.
Přeji vám u vašeho šití a vyšívání mnoho úspěchů. :-)