NOVINKY :
.
Kontaktní e-mail : mikyhorozumy@seznam.cz
Dopředu ovšem upozorňuji, že NEPOSKYTUJI MAGICKÉ SLUŽBY, ANI PORADENSTVÍ A NEBUDU NA PODOBNÉ ŽÁDOSTI REAGOVAT. Děkuji za pochopení - Miky. Usmívající se

RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi 3.

25. září 2014 v 15:27 | Miky |  RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi
TAJEMSTVÍ POČÁTKU,
NIFLHEIM A MÜSPELLHEIM

Na začátku našeho vyprávění o Ódinovi a Runách jsme se dozvěděli o ohnivém Müspellheimu a ledovém Nilfheimu a o tom jak jejich společným působením vznikl svět a všechny živé bytosti. Severogermánský příběh o stvoření světa se nám v písemné formě dochoval ve dvou variantách (Starší a Mladší Edda) a v obou je zaznamenán zhruba stejně. O tom, kde se vzal Niflheim a Müspellheim se však ani v jedné z nich nedočteme. Stvořil tyto světy snad Ódin, který je nazývaný Otcem všech? Kdepak. Ódin je jistě velkou a vznešenou bytostí, ale do Boha Stvořitele biblických rozměrů, který je alfou i omegou, počátkem i koncem všeho, má daleko. Nebyl přeci první bytostí, ale jak jsme se dočetli, byl vnukem obra Búriho, kterého vylízala z ledu kráva Audhumla. Podle severské mytologie veliký Ódin v závěru naší dějinné epochy dokonce zemře. Pokud tu tedy byl nějaký prapůvodní Stvořitel, není nikde zmíněn. Skutečný počátek všeho a prazáklad vesmíru je tedy v germánské mytologii zahalen tajemstvím. Není to vlastně nic zas tak divného. Mnoho náboženských systémů světa se shoduje v tom, že o Bohu (Bohyni) s velkým B nelze vlastně nic konkrétního říci. Velcí mystici dávnověku říkávali, že lehčí je říci co Bůh není, než to co je. Indiáni z plání nazývají tohoto prvotního Boha krásným jménem "Velké Tajemství." Mám toto pojmenování rád. Za prvé je to jméno středního rodu (nestraní ani jednomu pohlaví) a za druhé přesně vystihuje Boží neuchopitelnost. Povšimněte si dále, že na stvoření našeho světa a prvních živých bytostí se podle germánské mytologie podílejí dvě velké vesmírné síly. Na jedné straně ve svém nejextrémnějším ledovém skupenství Voda a na straně druhé Oheň. Působením těchto dvou protipólů vznikl celý vesmír. Přesně tak to dodnes učí mnoho mysterijních škol a vlastně i ta novodobá čarodějnická tradice Wicca. Wiccani věří v prazákladní tajemnou Sílu, kterou nazývají Duch, Vesmír, Jednota apod. a zároveň věří, že tento Duch se projevuje jako polarita dvou sil, které nazývají Bohyní a Bohem. Základním symbolem Bohyně je přitom voda a základním symbolem Boha je oheň. To je pozoruhodná shoda.
Podle této teorie má veškerý hmotný i nehmotný svět, všechny bytosti a bohové svůj základ a počátek v čemsi, co můžeme nazvat Velké Tajemství, potažmo v Bohyni a Bohu. Bohyně a Bůh, Niflheim a Müspellheim, světlo a tma, ženský a mužský princip, to jsou síly, jejichž spojení a interakce způsobuje pohyb. Protipóly magnetu se přitáhnou, působením teplého a chladného vzduchu vznikne vítr, spojením ženy a muže vznikne nový život. V tomto pohledu na fungování světa se stará germánská víra a víra wiccanů a dalších dnešních pohanů shoduje. Germáni, ale pravděpodobně otázku toho tajemstvím zahaleného Zdroje veškerenstva, moc neřešili a já ho dnes už neřeším také, protože je to stejně nad lidské chápání. Mnohem blíže jsou nám klasičtí bohové a bohyně, kteří nejsou kdesi nad tímto vesmírem, ale jsou jeho pevnou součástí stejně jako my a kteří s námi sdílí i spoustu našich vlastností. Pojďme ale v našem vyprávění postoupit ještě dále.

YGGDRASILL

Tento jasan je ze všech stromů největší a nejkrásnější. Jeho větve se klenou přes celý svět a sahají až na nebe. Tři kořeny drží strom zpříma a rozkládají se do daleka.
/ Snorriho Edda /

V příběhu o Ódinovi a Runách byl zmíněn také světový strom Yggdrasill. Tento mýtický strom, který se klene celým vesmírem a tvoří samotnou jeho podstatu, má v kosmologii starých germánských kmenů zásadní význam. Větve a kořeny tohoto stromu prorůstají všemi světy, spojují je a drží je pohromadě. Ačkoli stabilitu vesmíru stále ohrožují některé nepřátelské síly, například drak Nithögg, přečká tento strom i apokalyptickou bitvu ragnarök, ve které zahyne i Ódin a mnoho dalších bohů. Ukryti ve kmeni Yggdrasillu přežijí bitvu i dva lidé, muž jménem Leiftrasi (Toužící po životě) a žena jménem Líf (Život), kteří tak zachrání celý lidský rod.
Yggdrasill tvoří symbolickou osu světa, střed kolem nějž se všechno otáčí. Jeho nejvyšší patra sahají do říší bohů a světlých álfu a jeho kořeny vedou až do hlubin podsvětních říší temných álfu a do království mrtvých, kterému vládne bohyně Hel. Podle dochované mytologie má Yggdrasill tři hlavní kořeny. Jeden kořen vyrůstá u Ásu, u tzv. Urdina pramene. Zde žijí tři Norny, sudičky, které tkají osud celého světa. Norny každý den kořen Yggdrasillu ze svého pramene zalévají, aby neuvadl a měl stále sílu. Urdin pramen bychom tedy mohli nazývat pramenem života. Jiný kořen vede do Nilfheimu, respektive Helu, k prameni Hvergelmi, který je plný hadů. V tomto prameni dlí strašlivý had Nídhögg, který neustále kořen Yggdrasillu ohlodává. Tento pramen bychom mohli tedy nazvat pramenem zkázy. Třetí, prostřední kořen vede do země obrů k prameni, který by se dal nazvat pramenem moudrosti. Je to Mimirova studnice, do které při své legendární cestě za Runami hleděl devět dní a nocí Ódin.
Vidím v tom hlubokou symboliku. Na jedné straně tu máme síly, které život celého vesmíru udržují, tj. Norny zalévající kořen stromu, na straně druhé tu máme síly, které život vesmíru rozkládají, tj. Nidhögg, který kořen stromu požírá. Nejde tu ale, jak by se mohlo zdát, o síly dobra a zla, neboť pro správné fungování vesmíru je třeba obou těchto principů, života i smrti, světla i temnoty. Ódinův příběh nám však ukazuje, že cesta moudrosti je cestou středu. Střední cesta mezi dvěma krajními polohami (extrémy), bývá nejtěžší, ale zkušenosti věků ukazují, že je cestou správnou. Všichni v sobě neseme jak síly Urdina pramene, tak i pramene Hvergelmi, obojí se nám v životě hodí. Někdy je třeba vlídnosti, jindy zase tvrdosti. Moudrost Mimirova pramene spočívá v tom, správně poznat, kdy kterou z obou zmiňovaných sil použít. Ódinův příběh nás učí, že pití z pramene moudrosti se však často neobejde bez bolestných obětí.
Mezi korunou a kořeny stromu se nachází svět lidí, který je nazýván Midgard - Střední země. Mitgard bychom si však neměli představovat pouze jako svět lidí a pevných fyzických forem. I střední svět je zabydlen mnoha duchy a zvláštními bytostmi, všechno kolem nás vibruje životem, stačí to jen chtít vidět. Podle severské tradice je Střední země obkroužena obrovským hadem Mitgardsormem, který se zakusuje do vlastního ocasu. Máme tak před očima kruh v jehož středu roste strom, tedy přímo archetypní obraz posvátného prostoru, který se objevuje v mýtech a spirituální praxi mnohých národů. Práce s posvátným kruhem a putování do jiných světů po kmeni, větvích a kořenech mýtického stromu je v mnohých kulturách doménou šamanů. Ódin, který podnikl svojí devítidenní spirituální pouť, aby zavěšen na světovém stromě získal nové duchovní pomocníky v podobě Run, se nám tak zjevuje jako Prašaman, který se obětuje pro druhé, aby jim přinesl novou moudrost. Šamanismus stojí v základech každého pohanského náboženství, včetně germánského a slovanského a proto se mu budeme lehce věnovat i v této knize. Později, až společně probereme všechny runové znaky, si o využití magického kruhu a o šamanských cestách po jiných světech povíme něco víc. Zatím nám bude stačit, když si řekneme, že těch zvláštních světů je podle severské mytologie devět. Patří k nim ohnivý Müspellheim a ledový Niflheim, o kterých jsme už hovořili, a patří k nim i náš střední svět Mitgard. Kromě toho k nim náleží ještě dalších šest jedinečných světů s vlastním ekosystémem a vlastní paletou bytostí a tvorů.


O RUNÁCH OBECNĚ

V Eddě stojí, že Runy Hropt (tj.Ódin) vymyslel, sám je vyryl a v paměti podržel. Opustíme-li ale na chvíli mýtický příběh o Mimirově studni a Ódinově oběti na Yggdrasilu, pak se jako nejpravděpodobnější verze jeví, že Runy vznikly zkombinováním protorunických magických symbolů germánských šamanů a některé z abeced, snad Venetské nebo Raetské, jež se ve starověku používaly na severu Itálie. Podobnosti mezi znaky italického písma a Runami ukazuje níže uvedená tabulka. Germáni přišli s těmito druhy písma do styku pravděpodobně už ve 2. nebo 1. století př. n. l. Z té doby totiž pochází nález šestadvaceti bronzových přileb z rakouského Negau. Na jedné z nich byl severoitalským písmem vyryt starogermánský nápis "Harigasti Teiwai" ( "K poctě boha Tyra"). Tady někde můžeme vytušit počátek toho, co potom ve 2.století n.l. vygradovalo v podobě kompletní sady germánského runového písma. Nevíme úplně přesně, kdy germánské Runy poprvé spatřily světlo světa. Každopádně nebudeme daleko od pravdy, když řekneme, že se Runy neobjevily o moc později, než Kristus.

Bronzová přilba z Negau s germánským nápisem Harigasti Teiwai napsaném severoitalským písmem.

Do dnešního dne bylo v Evropě nalezeno a popsáno přibližně 5000 runových památek. Runové znaky se objevují na kamenných pomnících, mincích, zbraních, amuletech apod. Valná většina těchto památek se logicky nalézá ve skandinávských zemích. Existují ale i runové předměty objevené například v Německu, nebo na Ukrajině.
Čtenáře bude jistě zajímat jaká je situace s těmito nálezy u nás v České republice. Tady musím přiznat, že nevalná. Pokud je mi známo, tak jediné nesporné runové nápisy u nás, nalezneme na dřevěném meči a holi v rajhradském klášterním muzeu. Zde se ovšem nejedná o staré germánské Runy, ale o tzv. švédské runové kalendáře, které byly vyrobeny v 18. století. Tyto předměty si kdysi údajně dovezl rajhradský benediktinský mnich a moravský historiograf P. Beda Dudík, jako suvenýr ze své cesty do Švédska.
Dalším runovým nápisem by mohly být znaky na hrotu kopí, nalezeného v germánské hrobce z 2. století n. l., která byla objevena v roce 1988 u Mušova v okrese Břeclav. Stříbrem tauzované znaky na tomto kopí vypadají, jako Runy Sowulo, Kenaz a Gebo. Runy Sowulo a Kenaz mají vztah k slunci a ohni a Runa Gebo znamená dar. Nabízí se tedy hypotéza, že zbraň byla skrze magické působení runových znaků obdařena silou žáru a plamenů. Znaky jsou však dozdobeny zvláštními malými půlměsíčky, které u runových znaků nejsou obvyklé, takže nemůžeme jednoznačně říci zda se skutečně o Runy jedná.
Kopí z Mušova a runová hůl z rajhradského muzea.

Za zmínku snad stojí ještě "runový nápis", který se nachází na lesním balvanu u obce Hrádek nedaleko Trhových Svinů. Okolo tohoto kamene již bylo hodně rozruchu a mnozí záhadologové dodnes nápis na něm luští, ale zdejší Runy jsou takřka jistě pouhými přírodně vzniklými erozními rýhami. Místo má ale bezesporu zvláštní atmosféru a víra mnohých lidí z něj učinila opravdovou svatyni.

Údajný runový kámen v lese u Trhových Svinů.

Přestože se na území dnešní České republiky dosud žádné průkazné runové památky nenašly, nemusíme být smutní. Není všem dnům konec a v budoucnu je docela dobře možné, že archeologové ještě na něco narazí. Podle některých badatelů byly totiž Runy vynalezeny a pak po světě šířeny germánským kmenem Herulů, který v polovině 5. století sídlil i u nás na Moravě. Zastánci této teorie se opírají o tajemstvím obestřený výraz "Ek Erilaz", který se objevuje u některých ranných runových nápisů. Staroseverské slovo "ek" znamená "já" a slovo "erilaz" je zřejmě titulem pro runového mistra, který dokázal v Runách psát a ovládal i runovou magii. Naznačuje to řada runových nápisů, např. : "Já, Erilaz, kouzel znalý se zvu" nebo "Já, Erilar, jsem psal tyto Runy". Podobnost s výrazů "Erilaz" a "Eruli" (též. Heruli) stála na počátku hypotézy, že titul Erilaz je odvozen od příslušnosti ke kmeni Herulů. Tato teorie má ovšem svoje trhliny, neboť kmen Herulů se v období největšího rozmachu runového písma ve Skandinávii, tedy mezi roky 200 - 500 po Kr. na tomto území vůbec nenacházel a naopak na některých místech, kde se Herulové nacházeli, např. právě na Moravě, se žádné runové nápisy dosud nenašly.
Druhá teorie říká, že pojem Erila souvisí s anglosaským výrazem Earl, či skandinávským Jarl, kterým byli titulováni kmenoví náčelníci a králové. V Eddách se ostatně dočteme, že znalost Run byla jednou z dovedností, kterou bůh Heimdall předal svému lidskému synovi s aristokratickými rysy, Jarlovi. Z mnohých ság se potom dozvídáme, že umění číst a psát Runy k výbavě správného Jarla opravdu patřilo. Že by ovšem sám Jarl vlastnoručně tesal runové nápisy? To se mi nezdá. Na to měl určitě své lidi. A s tím souvisí teorie číslo tři.
Podle třetí varianty slovo Erila nesouvisí ani s kmenem Herulů, ani s Jarly, ale je samostatným výrazem, označujícím prostě znalce Run a výrobce runových nápisů.
Která z těchto tří teorií je ta správná? Těžko říct. Můžete v podstatě uvěřit jakékoli z nich, anebo vymyslet další, ale jednoznačného důkazu se dnes už pravděpodobně nedočkáme.


Pokud se ale vrátíme k tomu, co bylo řečeno na začátku, tedy, že Runy mají své kořeny na severu Apeninského poloostrova, možná nám dojde, že ve skutečnosti není třeba za Runami chodit nikam daleko. Latinská abeceda, kterou jsme se všichni učili ve škole, a kterou je napsaná i tato kniha, má ke germánským Runám velice blízko. Mnoho runových znaků a latinských písmen má evidentně společný základ. Je to ostatně velice dobře vidět porovnáme-li například Runu Tiwaz s písmenem T, Runu Berkana s písmenem B, Runu Sowulo s písmenem S a mnohé další znaky.

Tabulka podobností mezi Runami a italickými druhy písma podle Lubora Mojdla.

Po sloučení germánských a italických znaků se Runy vyvíjely na různých místech a u různých kmenů rozdílně, proto dnes známe hned několik runových "abeced", které se od sebe liší celkovým počtem a také podobou některých znaků. Slovo "abeced" kladu záměrně do uvozovek, neboť správně bychom neměli hovořit o abecedě, nýbrž o futharku. Podobně jako se naše abeceda nazývá abecedou podle svých prvních čtyř písmen A, B, C, D, nazývají se Runy podle svých prvních šesti písmen F, U, TH, A, R, K, futharkem.
Starší, nebo-li též Germánský futhark, který je zachycen na našich kartách, obsahuje celkem 24 znaků, které jsou tradičně rozděleny do tří aettů (rodin) po osmi Runách. Existuje ale ještě například Mladší, nebo-li též Vikinský futhark, který má pouze 16 znaků, a Anglosaský futhark, který má naopak znaků dokonce 33. My se budeme dále zabývat Starším futharkem, který je patrně nejznámější a dnes nejvíce používaný.
Samotné slovo "Runa" znamená v germánských jazycích "Tajemství", což je myslím dost výstižné. Domnívám se, že je namístě před každou prací s Runami poprosit boha Ódina, aby nám tajemství runových znaků poodkryl.

Pokračování příště ...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama