NOVINKY :
.
Kontaktní e-mail : mikyhorozumy@seznam.cz
Dopředu ovšem upozorňuji, že NEPOSKYTUJI MAGICKÉ SLUŽBY, ANI PORADENSTVÍ A NEBUDU NA PODOBNÉ ŽÁDOSTI REAGOVAT. Děkuji za pochopení - Miky. Usmívající se

MAGIE KOUTNÍCH A ÚVODNÍCH PLACHET

8. října 2014 v 18:04 | Miky |  JINÉ
Ještě v 19. století hrály úvodní a koutní plachty důležitou roli v tradiční lidové kultuře našich předků. Oba typy plachet byly úzce svázány s významnými okamžiky v životě žen.
Úvodní plachtu (úvodnici), dostávala děvčata do výbavy a sama jí postupně rok za rokem dozdobovala výšivkou tak, aby ji měla hotovou do svatby (nikoli však dříve). Ve svatební den se dívka zahalila do úvodnice poprvé. Měla ji přehozenou přes záda, ramena a předloktí a plachta tak zakrývala podstatnou část svatebních šatů. Plachta neměla nevěstu zdobit, ale měla jí zajistit v tento den, kdy přecházela ze stavu svobodné díky do stavu vdané ženy, ochranu před zlými silami, např. kletbami sokyň. Věřilo se také, že přehození plachty přes nevěstu, pomůže k jejímu brzkému otěhotnění. Magickou sílu úvodnice zajišťovala speciální výšivka na plachtě, která měla ovšem řadu krajovích variant. Výšivka se zpravidla vinula středem plachty v podélném pruhu od jednoho jejího užšího konce k druhému. Důležitá byla i barva výšivky. Zelená symbolizovala růst, zdraví a plodnost, žlutá prosperitu, zdraví a bohatství, avšak nejdůležitější a nejčastěji používanou barvou výšivky byla červená tj. barva krve, ohně a života. Červená barva měla největší moc odrážet zlé síly a zároveň byla obdařena i plodnostní a prosperitní mocí.

Čtyři různé obrázky, na kterých mají dívky přes ramena přehozenou úvodnici.
Na obr. vpravo nahoře je matka, která má plachtou ovinuté i miminko.

Podruhé si žena oblékala úvodní plachtu po šestinedělí, když poprvé od porodu přinášela své dítě do kostela. Podle katolické věrouky byla žena po porodu nečistá. Při tomto obřadu zvaném "úvod" byla knězem rituálně očištěna a z nucené šestitýdenní izolace uvedena zpět do běžného života. Církevní úvod byl ovšem promíchán s celou řadou starších pohanských zvyklostí. Důležitou součástí úvodu bylo například přijímání rodičky ostatními ženami do společenství žen - matek. Mladá maminka byla proto do svatostánku doprovázena průvodem ostatních matek ze vsi. Všechny byly pro tuto příležitost oblečeny do svých vlastních úvodních plachet. Dříve než ženy na tuto cestu vyrazily, obcházela je porodní bába a kropila je pomocí svazku kouzelných bylin svatou vodou trojschodnicí (voda ze soutoku tří pramenů). Sama rodička musela provést spoustu drobných magických úkonů, které ji měli zajistit ochranu a podpořit další plodnost. Potkal-li průvod cestou do kostela pohřeb, nesměla na něj žádná z žen pohlédnout, aby dítě nestonalo. Ty z žen, které měli k mladé mamince nejblíže, doprovodili ji i děcko se zapálenými svícemi až k oltáři. Kněz se pak pomodlil, mamince a dítěti požehnal a pokropil je svěcenou vodou. Průvod žen pak společně obřadně 3x do kruhu obešel oltář.


Úvodní plachta nakonec doprovodila ženu i na její poslední cestě. Bývalo totiž zvykem, ženy zahalené v jejich úvodních plachtách i pohřbívat. Z tohoto důvodu se nám úvodnic do dnešní doby mnoho nedochovalo.
Mnohem více se zachovalo plachet koutních. Za starých časů, kdy žila celá rodina pohromadě v jedné světnici, vytvářel se v jednom rohu místnosti pro rodičku s novorozenětem tzv. kout. Jednalo se o prostor s lůžkem, který byl od zbytku světnice oddělen plachtou koutnicí, která se zavěšovala na tyč u stropu nebo přímo na stropní trám a visela až k zemi. Zde měla novopečná maminka soukromí, ve kterém trávila se svým miminkem prvních šest neděl jeho života. Přísná tradice rodičce velela, aby kout po celý tento čas neopouštěla. Pokud by toto tabu porušila, vystavila by sebe i své dítě nebezpečí. Podle lidové víry byla šestinedělka velmi zranitelná a poutala na sebe pozornost nepřátelských duchovních sil. Dochovala se nám řada, v lidovém podání tradovaných příběhů o tom, jak šestinedělka kout opustila a náhle se objevil černý muž, divná vysoká žena, žid s kopyty na nohou apod., kteří usilovali rodičce o život a zdravý rozum. V některých příbězích stačí šestinedělka utéci zpátky do kouta a spustit koutní plachtu, v jiných jí ale zlé síly uchvátí a nikdy jí už nikdo neuvidí. Na rodičku mohla také dotírat Můra, nebo se jí mohly divé ženy pokusit ukrást a vyměnit její dítě za své. Koutní plachta představovala bariéru, kterou zlé síly nedokázaly překročit. Kromě plodnostních a prosperitních výšivek, byla totiž plachta zdobena opět i ochrannými znaky. Pro posílení se do plachty ještě někdy zapichovaly zkřížené jehlice, nebo se na ní připevňovaly obrázky svatých. Kromě toho měla rodička v koutě k dispozici česnek, svěcenou vodu, březovou metlu, sekeru a další ochranné prostředky lidové magie.

Různé obrázky znázorňující kout s koutní plachtou.

Výšivka byla na plachtě umístěna zpravidla v pruhu při dolním okraji a uprostřed odshora dolů. Tento středový pruh mohl být vyšit i jako síťka, skrze kterou mohla šestinedělka sledovat dění v jizbě. Barva výšivky se lišila podle zvyklostí kraje, ale nejčastější barvou byla opět červená a žlutá. V lidové tradici měla červená barva proti zlým silám mimořádnou moc. Například nevěsta měla mít na sobě proti uřknutí vždy něco červeného, těhotná žena směla na mrtvého pohlédnout jen přes červený šátek apod. Tam, kde byla koutnice vyšita jinou, než červenou barvou, dbalo se na to, aby alespoň uvazovací mašle byly červené apod.

Svatební kroj nevěsty z Chodska, na kterém nesměla chybět velká červená mašle,
která ji měla chránit před uřknutím, nemocí, či záští případné sokyně.

Po ukončení šestinedělní izolace a úvodu, o kterém jsme se zmiňovali výše, pozvala rodina všechny příbuzné a známé, kteří nosili po celou dobu do kouta dary (polévku, maso, koláče, kořalku atd.) na společnou hostinu. Porodní bába sundala koutní plachtu a přehazovala ji přes všechny bezdětné ženy i muže, aby na ně přenesla kouzlo plodnosti. Tutéž moc měla i tyč na které plachta visela. Pokud jí některá z bezdětných žen koupila, měla prý brzy otěhotnět. Koutnice se ale používaly i k zahánění požáru. Pokud prý nedělka zahalená do koutní plachty obešla stavení, věřilo se, že dům pak nikdy nevyhoří. Jsou doklady o tom, že na některých místech se pro tento účel schovávaly koutnice ještě dlouho po tom, co se zvyk vytvářet rodičkám kout už nepraktikoval. Malé kousky koutnic prý také ženy zašívaly do oděvu svým můžum, aby jim nebyli nevěrní.
Mluvili jsme tu o úvodnicích a koutnicích. Říkali jsme si také, že obě tyto plachty měly ochrannou, plodnostní a prosperitní funkci, není proto divu, že v některých oblastech naší vlasti znali lidé pouze jednu plachtu a ta sloužila jako úvodnice i koutnice zároveň. Je tedy docela logické, že i motivy výšivek byly na úvodnicích i koutnicích shodné nebo podobné. Na závěr se společně na některé z nich podíváme a pokusíme se rozšifrovat významy, které se za nimi skrývají. Budeme přitom vycházet především z výšivek na koutních plachtách z Humpolecka, Pelhřimovska a Počátecka, které se dochovaly ve velkém počtu a jsou známé svojí častou figurální výzdobou. Plachty z jiných oblastí se svojí výzdobou liší a to často dost radikálně. V mnohých krajích mívá výšivka jinou než červenou barvu, figurální motivy chybí a ornament se soustředí více na geometrické tvary. Takto vyšitých plachet nemám ale ve své soukromé galerii mnoho a na výklad jejich znakování bych si popravdě řečeno ani netroufal. Mojí interpretaci symbolů berte prosím s rezervou. Žádný lexikon významů výšivek se nám nedochoval a tak jde u našich výkladů vždycky pouze o dohady. Je třeba mít též na paměti, že drtivá většina našich muzejních plachet pochází z 19. století a nikdo z nás netuší, jak byly koutnice a úvodnice zdobeny v hlubší historii. U dochovaných motivů lze sice vytušit návaznost na pohanskou symboliku, lidé v 19. století si ale tyto souvislosti už zřejmě neuvědomovali.

1) Nejčastějším motivem na koutních i úvodních plachtách byl bezesporu tzv. strom, nebo květ života. Jednalo se o stylizovaný strom s mnoha květy, který vyrůstal nejčastěji ze symbolu srdce, kopce nebo květináče. Symbolika prosperity, života a růstu je zde jasná. Květ života navíc navazuje na archaickou představu stromu světa, kterou známe z kosmologie všech indoevropských národů.

2) Dalším velmi častým motivem je Slunce, které se někdy objevuje v podobě největšího květu na vrcholu stromu života, ale mnohdy i samostatně. Slunce pro Slovany vždy představovalo zdroj života a dobré úrody a ve starých dobách bylo uctívaným božstvem.

3) O srdci jsme už mluvili. Není jasné, kdy se tento symbol poprvé objevil, ale v naší lidové kultuře je naprosto zdomácnělý a vyskytuje se nejen na koutních plachtách, ale i na krojích, nábytku apod. Jedná se o symbol lásky a rodinného štěstí. Někdo v něm vidí i centrum lidské bytosti ve kterém sídlí duše, potažmo centrum velké duše světa, ze které vyrůstá celý vesmír. To by ostatně korespondovalo s obrázky, kde strom nebo květ života vyrůstá přímo ze srdce.


4) Dalším motivem je granátové jablko. Tento symbol se k nám dostal za Středozemí a představuje sílu plodnosti. Jediný plod granátovníku totiž obsahuje kolem šesti set červených semen. V antické mytologii je granátové jablko spojeno s bohyní Persefoné, která ochutnala šest zrnek zakázaného rajského jablka, a každoročně se pak na jaře vracela obrodit zemi.

5) Kromě květinových motivů se na plachtách vyskytují i motivy zvířecí. Nejčastěji se zde setkáváme s párem jelenů, kteří stojí proti sobě. Také ti jsou podle etnologů starým plodnostním symbolem. Narozdíl od granátového jablka, které je především ženským symbolem, reprezentují ovšem jeleni mužskou plodivou sílu. Jejich paroží může mít zároveň i ochranný význam.

6) Dalším mužským plodnostním symbolem jsou výšivky kohoutů a pávů. To se ostatně projevuje i v mužském kroji, kde svobodní mládenci zdobí své klobouky zpravidla kohoutím, volavčím, orlím a ano i pavím perem. Kohout má vztah i ke Slunci, ale ten v těchto výšivkách zřejmě nedominuje.


Kohoutí pera na klobouku, bývaly signálem pro dívky, že tito mládenci jsou dosud svobodní.

7) Na Horňácku, Podluží, na Zálesí a i v slovenském Pomoraví se koutnice, ale i koutní hrnce často zdobily motivem raka. Rak byl pro svůj tvrdý krunýř a ostrá klepeta považován za symbol ochrany a obrany.

8) Na některých plachtách se objevují i lidské postavy. Jde zejména o znázornění nevěsty a ženicha, družiček, nebo matky s miminkem. U žen s miminkem není mnohdy úplně jasné zdali se jedná o nevěstu coby budoucí matku, nebo o zpodobnění Marie s Ježíškem. Také nevěsta s rukama v bok, nebo rozepjatýma v tzv. žehnacím gestu obklopena květinami, někdy hodně připomíná stará zobrazení bohyně Matky. Podle mne zde jedno splývá z druhým.

9) Na plachtách se objevují i tzv. christogramy, tedy např. IHS, což je zkratka jména Ježíš v řečtině (ΙΗΣΟΥΣ, Jésús), nebo JNKŽ - tj. Ježíš Nazaretský Král Židovský, a podobně i kryptogram jména Mariina. Tyto zkratky svatých jmen jsou často šikovně zakomponovány do květů na stromě života apod. Dochází tak ke spontánnímu spojení křesťanské a předkřesťanské symboliky, které je vidět v lidovém umění i jinde než na plachtách.

10) Za povšimnutí stojí i geometrické vzory vytvářející pásy ostrých hrotů. Zde můžeme předpokládat ochrannou funkci vzoru, protože ostré hroty železných nástrojů, ale i trny, zuby, drápy, kly a zvířecí rohy, to vše fungovalo v lidové magii, jako předměty zahánějící zlo. Ochranné vzory s trojúhelníčky představujícími trny či zuby známe ostatně i ze zdobení kraslic a lidových krojů.


Motivů na obřadních plachtách bychom našli samozřejmě daleko více, ale myslím, že to, co zde bylo uvedeno, už pro vaší představu stačí. Zvyky spojené s úvodními a koutními plachtami jsou jistě pozoruhodné a pro mne jsou jenom dalším důkazem toho, že není třeba hledat exotické obřady a obyčeje u cizokrajných národů na druhém konci světa, ale že kultura našich vlastních předků je až překvapivě bohatá a krásná a je nám jenom ke škodě, pokud se o ni nezajímáme a z jejího pokladu nečerpáme.


Zdroje :
Alexandra Navrátilová : Narození a smrt v české lidové kultuře. / Vyšehrad 2004.
Alexandra Navrátilová : Namlouvání, láska a svatba v české lidové kultuře. / Vyšehrad 2012.
Helena Nováková : Koutní plachty z Humpolecka, Pelhřimovska a Počátecka. / Muzeum Vysočiny Pelhřimov 2006.
Jiřina Langhamerová : Jižní Čechy - kraj, lidé, tradice. / Lidové noviny 2011.
Vojtěch Majling : Ta dala mamka, ta dala dcérku - Slovenská svatba vo zvykoch a obyčajoch. / Computer Press 2009.
Antonín Václavík : Výroční obyčeje a lidové umění. / Ministerstvo kultury ČR 2010.
Jitka Staňková a Ludvík Baran : České a slovenské lidové kroje. / Ottovo nakladatelství 2004/12.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Pavel Pavel | 8. října 2014 v 20:35 | Reagovat

Díky, Miky, dozvěděl jsem se spoustu věcí, o kterých jsem neměl ponětí.

2 Guizmo Guizmo | 8. října 2014 v 21:35 | Reagovat

Jsem z Chodska a takový kroj sem v životě neviděla.

3 Miky Miky | E-mail | Web | 8. října 2014 v 21:48 | Reagovat

[2]: Já taky ne. :-D Fotka je z knihy České a slovenské lidové kroje od Staňkové a Barana. Ta nevěsta je tam vyfocena víckrát i s ženichem a ten je opravdu typický Chod. :-)

4 Miky Miky | E-mail | Web | 8. října 2014 v 21:53 | Reagovat

[1]: Jsem rád, že se článek líbí, dal mi dost práce. :-) Nejsi asi sám, kdo tyhle věci neznal, jak říkám, dneska se často lidi zajímají o mayský kalendář a indickou ayurvédu, a vlastní kultura jim uniká.

5 Guizmo Guizmo | 8. října 2014 v 21:56 | Reagovat

[3]: To je teda pěkná knížka, to teda =D tohle vážně s chodským krojem nemá nic společného, natož se svatebním, asi jedině ten čepeček.

http://www.eantik.cz/public/foto_s/41/A-58441-1.jpg

Myslím, že tohle je tak nějak blíž, co mohu soudit, špatně se ty obrázky hledají =D

6 Miky Miky | E-mail | Web | 8. října 2014 v 22:01 | Reagovat

[5]: Já bych to tak rychle nesoudil. On se ten kroj vyvíjel a v každém období vypadal trochu jinak. Tohle je zřejmě rekonstrukce svatebního kroje z nějakého konkrétního období.

7 Miky Miky | E-mail | Web | 8. října 2014 v 22:08 | Reagovat

Třeba ve fotogalerii na těchto stránkách má nevěsta stejný kroj.
http://chodsko.nasceskyles.cz

8 Miky Miky | E-mail | Web | 9. října 2014 v 17:29 | Reagovat

Je mi jasné, že vzkříšení tradice držet maminku s dítětem šest týdnů za koutní plachtou je dneska už nemožné. Nechtěla by to ani ona, ani její rodina. Co ale vyšít aspoň malou koutní plachtičku na dětskou postýlku?
http://nd06.jxs.cz/117/694/503ffd830d_99369412_o2.jpg

9 Yarwik Yarwik | 9. října 2014 v 20:40 | Reagovat

opět čtivé a pěkné informačno - miky - super. Díky za nové informace :-)

10 Lenka Válková Lenka Válková | E-mail | Web | 27. listopadu 2015 v 14:26 | Reagovat

ta nevěsta v článku je z Krkonoš

11 anna grufikova anna grufikova | E-mail | 4. prosince 2016 v 13:04 | Reagovat

dobrý den,objevila jsem Váš článek,zajímám se o kořeny našich předků, zvlášťe obřadní věci,koutní plachty,úvodnice,koutňáky,děkuji,G.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama