NOVINKY :
.
Kontaktní e-mail : mikyhorozumy@seznam.cz
Dopředu ovšem upozorňuji, že NEPOSKYTUJI MAGICKÉ SLUŽBY, ANI PORADENSTVÍ A NEBUDU NA PODOBNÉ ŽÁDOSTI REAGOVAT. Děkuji za pochopení - Miky. Usmívající se

Listopad 2014

ZÁKONEM NECHŤ JE BUDOVANÁ ZEM - Jiří Starý

28. listopadu 2014 v 10:09 | Miky |  KNIHOVNIČKA


Jestliže u většiny knih popsaných v této rubrice platí, že jsou to spíše postřehy a dojmy z četby, než skutečné recenze, tak u této knihy to platí dvojnásob. Téma staroseverských zákonů a zákoníků je totiž natolik složité, že si ho bez patřičného vzdělání, recenzovat opravdu netroufám. PhDr. Jiří Starý pojímá toto téma ve své knize opravdu vědecky a zevrubně, ale zase nikoli tak, aby tomu laik vůbec neporozuměl. Pro představu o tom, jak se vnímání a prosazování práva starých seveřanů lišilo od vnímání a prosazovaní práva současného, tato kniha rozhodně i laikovi poslouží, takže pokud vás záležitosti okolo života staroseverské společnosti zajímají, nebojte se pustit do čtení.
Připravte se ovšem na to, že ty odlišnosti v našem chápání zákona a práva, a v tom, jak ho vnímala archaická severská společnost, jsou markantní. Člověk si u toho uvědomí, že žít v současných podmínkách pohanství tak, jak ho žili naši předkové, je prakticky nemožné, a to možná nejen proto, že nám v tom brání současný systém, ale i proto, že bychom se k některým věcem už ani vracet nechtěli. Staroseverské právo obsahuje jistě spoustu inspirativních a z našeho pohledu až neuvěřitelně demokratických prvků, obsahuje ale také prvky (opět z našeho pohledu) naprosto nedemokratické a možná by se dalo říci i nespravedlivé. Jak je totiž v knize několikrát zdůrazněno : Velmi často se nelze zbavit dojmu, že tvůrcům zákoníků příliš nešlo o to, aby byli trestáni skuteční pachatelé, ale spíše o to, aby byly vzniklé spory co nejefekněji odstraněny ze světa a nenarušovaly chod společnosti.
Největší vliv na tvorbu a prosazování zákonů, měli u seveřanů svobodní sedláci, tedy muži, kteří vlastnili dědičnou půdu určité rozlohy. Byl-li schvalován nový, nebo upravován nějaký starší zákon, dělo se tak na Sněmu. Zde byl nový zákon přednesen a pokud se líbil, schválili ho zde shromáždění muži hlučným bušením zbraní do štítů. To se mi jeví velmi demokratické, neboť svobodní muži reprezentovali prakticky celou společnost, která vlastně tímto způsobem schvalovala zákony sama sobě. V knize se přímo píše : Zákon, který zásadnějším způsobem odporoval přesvědčení většiny svobodných obyvatel, neměl mnoho šancí zůstat v platnosti. Naopak zákonům, které byli svobodnými muži schváleny, se museli podřizovat všichni a to včetně králů. V pohanských dobách mělo prostě v určitém smyslu mínění svobodných obyvatel větší důležitost, než mínění krále. V knize je uvedeno několik příkladů, kdy se v případě, že král nectil zákony, proti němu lidé postavili a zabili ho, nebo ho vyhnali. "A protože tedy nechceš přijmout to, co ti říkáme, obrátíme se proti tobě, zabijeme tě a nebudeme ti trpět tvoje rozbroje a nezákonnost. Tak to učinili i naši předci, když na sněmu v Múli naházeli do jednoho močálu pět králů, kteří se k nim chovali tak zpupně jako teď ty k nám." (Sága o svatém Olafu) To je přímo rajská hudba pro uši současníka, který by měl občas chuť své vládce také hodit do močálu, co říkáte?
Jiné věci by se nám ovšem asi líbili již méně. Mnohem menší možnosti prosadit své právo, než svobodný muž, měla např. žena a takřka žádnou možnost tu neměl samozřejmě otrok. Na toho se často svedlo i to, za co vůbec nemohl. Zákoník sněmu v Guli např. říká : Cestují-li společně čtyři muži a jeden z nich zabije svého spolucestujícího, pak je původcem zabití ten, jehož výpověď stojí proti výpovědím ostatních. Je-li však mezi nimi otrok, pak je původcem on, chtějí-li ho za něj ostatní označit. Takový zákon dává jasně možnost, že se dva z té čtveřice dohodnou, jednoho zabijí a na jednoho to hodí, ale nikomu to zřejmě nevadí, protože nejde o to nalézt spravedlnost, ale spíše jde o to, aby byl klid. Právy otroka se nikdo příliš nezabývá, protože to je v očích seveřanů člověk beze cti. To mohlo být ovšem někdy pro otroka i výhodou, protože např. za krádeže nebyl trestán on, ale jeho pán a došlo-li k souboji mezi otrokem a svobodným mužem, měl tento "méněcenný" tvor ze zákona nárok vždy na dva údery oproti jednomu úderu svobodného.
Když už jsme se dotkli pojmu cti, bude dobré se u něj chvilku zastavit, protože čest a dobrá pověst, byly v severské společnosti těmi nejvyššími hodnotami. Člověk, dobré pověsti, který byl pokládán za čestného, měl při řešení soudních sporů naprostou výhodu proti tomu, jehož pověst nebyla dobrá, neřknu-li byl pokládán za bezectného. Pokud něco tvrdil čestný muž, mělo to obrovskou váhu a to zvláště tehdy pokud jeho tvrzení podpořili svědci a tzv. přísežní pomocníci. Bezectný muž svá práva automaticky ztrácel a byť by měl pravdu, nikoho to vlastně nezajímalo. S otázkou cti tak souvisí i některé rozsudky, kdy je trestem přiřknutí nějakého posměšného jména. Zákoník sněmu ve Frostě například přikazuje, že drobný zloděj "má být označován jako "chmaták" (hvenn) a ztratit jakékoli právní nároky." … Zemský zákoník Magnuse Hákonarsona zase nařizuje, že muž, lživě se chlubící svedením ženy, má být nazýván snápr (doslova "blb"), a pokutu, kterou musí za poškození její cti zaplatit, označuje slovem snápsjold, tedy něco jako "blbův peníz." Člověku, který ztratil svoji čest bylo pak často odebíráno právo přísahat, svědčit před soudem, být žalobcem apod.
S otázkou cti také souvisela úloha již zmiňovaných přísežných pomocníků. Ti, na rozdíl od svědků nemuseli o činu samotném vědět vůbec nic a jejich funkce spočívala prostě a jednoduše v tom, že odpřísáhli totéž, co předtím odpřísáhl účastník sporu. Staroseverské svědectví a v ještě větší míře i přísežná pomoc se evidentně zakládaly spíš na důvěře v čest žalujícího či žalovaného, kterou svědci a přísežní pomocníci demonstrovali přednesem před přihlížejícími a porotou. Ta zase musela důvěřovat cti svědků. Často tak docházelo k paradoxní situaci, kdy vlastně ani tak nezáleželo na tom, kde je pravda, ale spíš na tom, kolik lidí na které straně stojí a je ochotno svědčit a přísahat. Nebylo to ale zas až tak jednoduché, protože křivá přísaha byla tvrdě trestána, takže získávání svědků a pomocných přísežníků byl nesnadný úkol.
O zvláštnostech staroseverské společnosti a jejím prosazování zákona by se toho dalo napsat jistě mnohem víc, ale protože nejsem odborník, doporučuji; přečtěte si raději tu knihu. Za zmínku ale určitě ještě stojí to, čím se Jiří Starý zabývá v jejím závěru, tedy změnami severských zákoníků, které přišly s přerodem pohanské společnosti ve společnost křesťanskou. Autor potvrzuje, že relativní demokratičnosti původních zákoníků zasadila tato změna zdrcující ránu. Jednoduše řečeno, byl zákon, jeho ustanovování a prosazování, odebrán z rukou svobodného lidu a veškerou moc nad ním získal panovník, který byl chápán jako jediný zástupce spravedlnosti a prodloužená ruka Boží. Zákony, které musely být dříve přednášeny na sněmu a schvalovány svobodnými muži, byli nyní prostě králem stanoveny. Králové navíc postupem času získali nejen právo zákony určovat, ale i právo rozhodovat v rozporu s nimi. Král byl chápán, jako ten, který stojí nad zákonem. K tomu snad ani není již co dodat.

RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi 18.

25. listopadu 2014 v 16:31 | Miky |  RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi
RUNA ALGIZ
Význam : ochrana, bezpečí, odvrácení útoku.




Jméno této Runy může souviset buď s germánským slovem "alhiz", což znamená "los"(zvíře, ne loterie), nebo s německým slovním kořenem "algix", což znamená "ochrana". Obě varianty jsou možné, neboť Runový znak svým tvarem nápadně připomíná losí paroh a je odedávna užíván jako ochranné magické znamení. Los je největším druhem jelenovité zvěře. Dospělý samec může vážit až 600 kg a samotné paroží i 20 kg. V kohoutku dosahuje los velikosti dvou metrů. Jen pro představu uvedu případ, který se stal v roce 1994 u Zárybničné Lhoty, tedy asi 3 km od místa, kde bydlím. Osobní automobil se zde na státní silnici střetl z dvouletým samcem losa. Odcituji z časopisu Myslivost 8/96 , který o této události pojednával : Řidič favoritu konstatoval, že se před ním "něco" objevilo, potom ucítil už jen náraz. Automobil losa vlastně podjel a jen střechou mu narazil do břicha. Automobil odhodil náraz do příkopu, ale řidič i spolujezdec utrpěli naštěstí jen lehká zranění. Los, který se přes auto převalil si, ale žel bohům přelámal páteř a zemřel. Dovedete si ale představit zvíře, které se dá takřka podjet autem? Setkat se s takovým gigantem ve volné přírodě tváří v tvář musí být ohromující zážitek. Nedivím se, že se toto zvíře, budící respekt již svým vzhledem, stalo symbolem síly a obrany proti zlu.
Se znakem, kterému Germáni říkali Algiz se na našem území setkáváme už na hliněných keltských nádobách pocházejících z třísovského oppida v Jižních Čechách. Ačkoli se někteří odborníci domnívají, že se jedná jen o hrnčířskou značku, historička Anna Bauerová ve své knize Zlatý věk země Bójů vyslovila názor, že se jedná spíše o magický znak, který měl chránit cenný obsah nádoby. Etnografické poznatky hypotézu Anny Bauerové podporují. Tvar Runy Algiz je totiž součástí ochranných ornamentů, vyskytujících se na lidových předmětech a oděvech prakticky po celé Evropě.
Patronem Runy Algiz je bůh Heimdall, strážce duhového mostu, jediné cesty do nebeské říše bohů Ásgardu. Heimdall skoro nespí a jeho smysly jsou věčně nastražené. Slyší růst trávu i ovčí vlnu. Vybavený zbraněmi a velkým signálním rohem pátrá svým ostrým zrakem po kraji, připraven postavit se každému nebezpečí a varovat ostatní bohy zatroubením. Na kartě je zobrazen bůh Heimdall v bojovém postavení. V pravici drží meč a v levici štít, na kterém je namalován jeden s těch magických ornamentů, o kterých jsem se zmiňoval výše. Tomuto znamení, které chrání svého nositele a zastrašuje protivníka, říkali staří seveřané Aegisjalmur, tj. Helma děsu. Helma děsu byla podle severských ság součástí pokladu draka Fafnira, kterého zabil hrdina Sigurd. Drak toto kouzlo dlouhá léta úspěšně používal na odstrašení svých nepřátel. V eddické Písni o Reginovi se píše : Fáfni leží na Gnitské pláni. Má podobu saně a na hlavě má hrozivou přilbu, které se leká vše živé. Sám poraněný drak potom v Písni o Fáfnim říká : "Přilbu hrůzy jsem proti hrdinům měl, když jsem hlídal planoucí poklad. Sám jsem se domníval, že silnější všech jsem, že se mně nemůže žádný rek rovnat." Podle severské tradice přešla znalost Fáfnirova kouzla spolu s celým pokladem do Sigurdova vlastnictví a ten ho pak naučil další lidi. Říká se, že hadi a draci mají tajemnou schopnost paralyzovat svou kořist strachem a přesně tuto schopnost umí vybudit i znak Aegishjalmur, je-li správně použit. Podíváte-li se na toto znamení důkladně, jistě vám neunikne, že je vlastně složeno z osmi ozdobných Runových znaků Algiz, které společně vytvářejí hvězdici. Existují ale i jednodušší varianty tohoto znaku, které mají pouze čtyři ramena.
Je pozoruhodné, že různé varianty znaku Aegishjalmur nalezneme i na slovanských kraslicích, nebo jako vzory rituálního tetování bosenských dívek a žen.

Různé varianty znaku Aegishjalmur.



"Aegishjalmur" jako motiv tetování bosenských žen.



Znaky podobné Aegishjalmuru na kraslicích z Čech a Moravy.


Objeví-li se Runa Algiz v našem výkladu, jedná se většinou o příznivé znamení, které nám sděluje, že se nacházíme v dobré pozici a někdo nebo něco, nad námi drží svoji ochrannou ruku. Ať už jsme se ptali na zdraví, práci, nebo vztahy, runa Algiz nám naznačuje, že vývoj bude příznivý. Obrácená karta naopak signalizuje, že jsme nechránění a hrozí nám nebezpečí. Runy, které se objeví v okolí, nám obyčejně prozradí odkud vítr fouká.
V magii se Runa Algiz nejčastěji využívá, jako znak na ochranné amulety všeho druhu. Algiz může chránit vás, vaše děti i váš majetek. Podobně se dá použít i "divoká" Runa Thurisaz, ale práce s Runou Algiz je mnohem bezpečnější.



.


RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi 17.

19. listopadu 2014 v 6:31 | Miky |  RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi
RUNA PERTHO
Význam: osud, hra, odhalení tajemství.




Názory na význam této Runy se různí. Někteří ji vykládají jako hru, zábavu a veselí, jiní jako odhalení nějakého tajemství, náhlou inspiraci, či zásah osudu. Runa Pertho v sobě ve skutečnosti nese všechny tyto významy. Stará severská tradice totiž nahlíží na lidský osud, jako na velkou vesmírnou hru. Pokud jsem to dobře pochopil, tak podle seveřanů je všechno ve vesmíru podřízeno tzv. Orlögu, tj. Prvotním zákonům či Prvotním vrstvám. Orlög je nadřazen veškerému dění a podléhají mu i bohové. Člověk se sice rodí jako svobodná bytost, ale podléhá přírodním zákonům a nemůže ani ovlivnit do jakých podmínek a komu se narodí. To jsou danosti se kterými nemůžeme udělat nic. Naše osudy jsou protkány s osudy našich rodičů a sousedů, s osudy národů a celé země. Všechno je propojeno sítí vzájemných vztahů a to jestli jsme se narodili chudým, nebo bohatým rodičům, jestli jsme se narodili do země, kde je mír a dostatek, nebo válka a hlad, my neovlivníme. To, jak s těmito výchozími podmínkami naložíme a jak na ně zareagujeme, je už ale na nás. Kromě Orlögu zná severská tradice totiž ještě tzv. Wyrd, tj. osobní osud, který máme každý z nás z velké části ve svých vlastních rukách. To, jak žijeme a jaká činíme rozhodnutí, je náš osobní příspěvek do sítě Orlögu, který bude zase ovlivňovat naše sousedy a naše potomky. Z tohoto pohledu je náš život opravdu jedna velká hra, kterou bychom měli hrát tak, jak nejlépe dovedeme. Runa Pertho nás učí, že bychom se neměli svého osudu obávat a přistupovat k němu se strachem. Přijměme naše výchozí pozice vrhněme se s odvahou do hry. Dobře to vyskytují slova, která pronáší ve filmu "The 13th Warrior" (v české verzi Vikingové) před bitvou jeden z vikingů : "Otec veškerenstva už dávno utkal tvůj osud. Strach ničemu nepomůže." Ve skutečnosti ale v nordické tradici netká náš osud Ódin - Otec veškerenstva, ale tři norny, které se jmenují Urd "To, co bylo"), Verdandi ("To, co je") a Skuld ("To, co bude"). To, jak jsme jednali v minulosti a jak jednáme nyní, vytváří to, jak bude vypadat naše minulost. Norny jsou sudičky, které utkali náš život z prvotních vrstev Orlögu. Tím jak naplňujeme náš Wyrd, vytváříme společně s nornami na velkém vesmírném goblénu nové vzory. Norny nás postavili do tohoto světa a zvolili nám naše výchozí podmínky a až se jednou naplní náš čas přestřihnou vlákno našeho života, do té doby hrajme s odvahou každý svou vlastní hru.
Runa Pertho nás v našem výkladu upozorňuje, že se v našem životě právě děje cosi osudového. Pokud to poznáme a správně na to zareagujeme, posune nás to vpřed. Pokud to přehlédneme, nebo se to rozhodneme ignorovat, náš život to může zkomplikovat. Objevila-li se karta ve správné poloze, mělo by nám jít naplnění našeho osudu ale snadno. Využijme toho a přijměme svůj osud s hravou radostí!
V magii nám může Runa Pertho pomoci odhalit tajemství, nebo nás může posílit a povzbudit k naplnění nějakého osudového kroku. Cítíte, že byste měli podat přihlášku na nějakou školu, ale obáváte se toho? Cítíte, že byste měli svou dívku požádat o ruku, ale váháte? Chcete se pokusit o další dítě, ale nevíte, jak by na to zareagoval váš partner? Využijte sílu Runy Pertho a naplňte svůj Wyrd!

.

RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi 16.

12. listopadu 2014 v 7:52 | Miky |  RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi
RUNA EIHWAZ
Význam : radikální změna, přechod z jednoho stavu do druhého, smrt.



Runa Eihwaz je magickým znamením, které nám pomáhá navazovat kontakt s duchy a bohy Horního i Dolního světa. Samotný znak Runy Eihwaz připomíná šipku, která míří jedním svým koncem nahoru a druhým dolu. Je proto pozoruhodné, že slovo Eihwaz znamená v překladu do češtiny Tis, tedy strom, jehož tvrdé, ale pružné dřevo, sloužilo po staletí k výrobě skvělých luků. Tis je totiž zároveň i jedním z druhů stromů, které byly v evropském prostoru považovány za symbol stromu života, který protíná světy. Vedle tisu, to byl například jasan, o kterém jsme už mluvili, u Slovanů dub a na Sibiři např. modřín a bříza. Grafická podoba Runy Eihwaz, představující vertikální osu, která naznačuje směr nahoru i dolu, mi proto připadá mimořádně přiléhavá.
Tis byl ovšem takřka všude považován nejen za strom života, ale také za strom smrti. Všechny jeho části, jehlice, kůra i semena, jsou totiž smrtelně jedovaté. Jedlé jsou pouze měkké části červených bobulí, je přitom ale třeba dát pozor, abyste nerozkousali pecky. Tisový jed (taxin) je velmi silný. Dr. Milada Lautererová ve své knize "Nebezpečné rostliny" uvádí, že byly pozorovány otravy mladých koní, kteří se při okusování čerstvých výhonků na místě skáceli. Sám si vzpomínám na jeden případ, o kterém informovala před pár lety média, kdy zemřela mladá dívka, které někdo namluvil, že čaj z tisových větviček pomáhá při hubnutí. Slyšel jsem také, že naši předkové používali jed z tisu na hroty tzv. otrávených šípů. Pověst tohoto jedovatého stromu přispěla k tomu, že býval zasvěcován temným bohyním a bohům, jako jsou Hekaté, Caileach, Morana nebo Ódin a Saturn. V Anglii rostou nejstarší tisy zpravidla na hřbitovech. Dříve se mělo zato, že zde byly tisy našimi předky úmyslně vysazovány, dnes se mnozí přiklánějí k tomu, že pohřebiště se naopak úmyslně zakládala tam, kde už tisy již rostly, neboť tato místa byla vnímána jako posvátná.
Ačkoli je tis svojí podstatou hluboce propojen se smrtí a podsvětím, symbolizuje zároveň dlouhověkost a věčnou kontinuitu žití. Jak je to možné? Není to pouze tím, že patří mezi stále zelené, neopadavé dřeviny. Větší zásluhu na tom mají jeho neobyčejné vlastnosti, které činí tis prakticky nesmrtelným. Je totiž známo, že se starým tisům časem ohýbají spodní větve k zemi, tam zakořeňují a dávají vyrůst dalším kmenům. Když původní kmen zestárne a začne zevnitř trouchnivět, pokračuje v růstu jeden z jeho dceřiných kmenů, který je geneticky shodný s kmenem původním. I bez této vlastnosti ale dosahují tisy neuvěřitelného stáří. Z Anglie známe jedince staré 2000 let a možná i více! Přesné stáří se u tisu určuje nesnadno, neboť je zjištěno, že tis dokáže na mnoho let, dokonce staletí zcela zastavit svůj růst a přitom žít vesele dál. V Totteridge na severu Londýna roste zdravý tis, který nezměnil od roku 1671 kdy byl poprvé měřen obvod svého kmene ani o milimetr. V květnu roku 2012 jsme s mými pohanskými přáteli navštívili památný tis, který roste v zámeckém parku ve Vilémovicích. O tomto stromu se říká, že je starý 2000 let a pamatuje dobu, kdy žili v naší zemi ještě Markomani. Myslím, že v tomto případě je stáří stromu trochu nadsazené, ale přesto pro mě bylo setkání s tímto mohutným tisem velkým zážitkem.


Tis ve Vilémovicích.


Na kartu Runy Eihwaz jsem namaloval starý tis rostoucí na mohylovém pohřebišti. Pohřebiště je součástí posvátného tisového háje, který je zobrazen jako temné siluety stromů v pozadí. Mohyly i tisy symbolizují posvátné spojení s bohy a duchy předků. Severské ságy nás informují o staré praxi, tzv. sezení na mohylách, pomocí kterého staří pohané komunikovali se zásvětní říší. Sága o Thorleifovi Jarlsskaldovi nám například vypráví příběh, v němž pasáček Hallbjorn usnul na mohyle slavného skalda (básníka) Thorleifa, ten se mu zjevil a naučil ho básnickému umění. Pokud stojíte o spojení se světem duchů, pracujte s Runou Eihwaz. Ona je klíčem k branám do jejich světů.
Ve věštebném výkladu patří Runa Eihwaz k těm obávanějším znakům. Může totiž oznamovat něčí smrt. Nemusí jít ale doslova o úmrtí, může se jednat jen o absenci života. Hned to vysvětlím. Jednou jsme s manželkou zjišťovali pro jednu naší blízkou známou jestli není těhotná. Nebyla si totiž jistá a těhotenský test nebyl po ruce. Manželka vytáhla z baličku tarotů namátkou kartu a všichni jsme se zděsili. Byla to karta Smrt. Co to znamená? Je to znamení velké změny, která nastane s narozením dítěte? Nebo to znamená nějaké těhotenské komplikace a smrt matky či dítěte? Nevěděli jsme. Zkusil jsem tedy vytáhnout ještě kámen s Runou a moje ruka vylovila právě Eihwaz. V tu chvíli mi to došlo. Ptali jsme se jestli je naše známá těhotná a Tarotové karty i Runy nám odpověděly, jak nejlépe dovedly, že ne. Protikladem nového života je přeci smrt. Následující těhotenský test nám náš výklad potvrdil, početí se nekonalo. Mnohem častěji než smrt nám bude ovšem Runa Eihwaz představovat nějakou velkou změnu, jako je stěhování, změna zaměstnání, ukončení vztahu apod. Jedna etapa vašeho života zřejmě končí a začíná druhá. Něco se přežilo a vy musíte jít dál.
Kromě propojení s říší duchů můžeme Runu Eihwaz v magii použít k zastavení či ukončení nějaké zlé situace, nebo jako pomoc při přechodu do nějaké nové životní fáze.


.

RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi 15.

9. listopadu 2014 v 8:10 | Miky |  RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi
RUNA JERA
Význam : sklizeň, odměna za vykonanou práci, hojnost.



Slovo Jera znamená doslova "Rok", avšak všechny dochované Runové básně hovoří shodně o sklizni. Staroanglická Runová báseň například říká : "Doba sklizně přináší radost, když bohyně Země nás obdaruje svými plody." V Norské Runové básni se dozvíme že "Doba sklizně přináší hojnost, protože Frothi (alternativní jméno boha Freye) je štědrý!" A v Islandské básni se dočteme, že "Doba sklizně přináší zisk a vrcholící léto a dozrávající pole." Slovem Jera (Rok) je zde tedy míněn především roční zemědělský cyklus, který začíná orbou a setím, pokračuje hnojením, zavlažováním, pletím a ochranou před škůdci a vrcholí slavnostním časem, kdy jsou sklízeny plody celoroční práce. Kromě té lidské dřiny je však úroda závislá také na počasí a jiných přírodních podmínkách, které si lidé všech zemědělských kultur vždy personifikovali do božstev plodnosti a vegetace. Rodinu vegetačních božstev tvořili v severské mytologii především Vanové. Jednalo se zejména o dvojici Njörd a Njörda (Nerthus) a jejich děti Freye a Freyu. Posvátné sexuální spojení těchto božských dvojic přenášelo svoji plodivou sílu na veškerou pozemskou vegetaci a bylo zárukou nové úrody. Nejvýznamnějším evropským svátkem, který oslavoval spojení plodnostních božstev byl a dodnes je, Beltine. Tento svátek má sice keltský původ, ale stavění májek a nevázané ohňové slavnosti postupně zdomácněly i u dalších evropských národů, včetně těch slovanských a germánských. Ačkoli si sexuální symboliku májového stromu, který protíná ozdobný věnec dnes už uvědomuje málokdo, zábava u beltinovských ohňů je dodnes často stejně rozpustilá, jako u našich dávných předků. Stále bývá doprovázena veselím, popíjením alkoholických nápojů i milostnými hrátkami. Nelze se divit, že se májové oslavy po celá staletí ocitaly pod palbou zákazů a kritiky přísné katolické církve. Uvědomíme-li si starobylost tohoto svátku, jehož počátky jistě sahají do doby před naším letopočtem, nelze neužasnut nad jeho životností.
Runa Jera je ale více spojena se svátkem dožínek a s podzimní rovnodenností, tedy se svátky díkuvzdání za sklizeň a úrodu. Obrázek na kartě představuje bohyni Freyu a boha Freye, kteří se chystají si společně s lidmi připít na oslavu hojné úrody. Ve výkladu je Runa Jera většinou pozitivním znamením, které naznačuje, že vás čeká období hojnosti. Tato hojnost však obvykle nepřichází sama od sebe, ale je výsledkem a zúročením nějaké naší dlouhodobější práce. Jera tedy může také docela dobře znamenat, že se blíží vyvrcholení nějakého projektu, nebo nějaké významné jubileum. Pokud je ovšem tato Runa obklopena nějakými méně pozitivními Runami, může být i znamením, že plody, které sklidíme budou hodně hořké. Pokud jsme zaseli vítr, sklidíme prostě bouři.
V magii můžeme Runu Jera použít jako "palivo", které nám pomůže vytrvat v naší každodenní práci a dovést nás až k úspěšnému zakončení našich projektů. V negativní magii nám může naopak Jera pomoci, něco pomalu a nenápadně bořit.

.

LÉČIVÁ MOC ŠEPTUCH

6. listopadu 2014 v 8:33 | Dominika Glowacka / Miky |  JINÉ
Určitě nejsem jediným člověkem, kterého zaujal fenomén tzv. Žítkovských bohyní, který ve svém románu popsala Kateřina Tučková, a který ve svých knihách do hloubky rozebral i folklorista Jiří Jilík. Tradice moudrých žen, které se v oblasti Moravských Kopanic po staletí věnovaly věštění, léčení a čarování skončila bohůmžel smrtí poslední bohyně Irmy Gabrhelové v roce 2001. Velmi podobná tradice je však dodnes živá na polsko - bělorusko - ruském pomezí zvaném Podlesí. Také zde žijí vesnické vědmy, zde zvané šeptuchy (od slova šeptat), které léčí nemoci, věští z litého vosku a předávají své umění z matky na dceru. Tyto ženy jsou pevně svázány s krajinou kde žijí, s místním folklórem a církví. Svojí moc čerpají, podobně jako kdysi naše moravské bohyně, z modlitby ke křesťanskému Bohu a svatým. Při pozorném zkoumání však můžeme pod vrstvou křesťanské terminologie spatřit mnohé z magické praxe, která sahá svými kořeny až k původní předkřesťanské víře starých Slovanů.
Na odkazu http://fakty.interia.pl/tylko-u-nas/news-uzdrowicielska-moc-szeptuch,nId,1538564 najdete obsáhlý článek, který se šeptuchám věnuje. Pokud vám polština moc nejde a google překladač vám nevyhovuje, uvítáte možná můj pokus o jeho překlad.

LÉČIVÁ MOC ŠEPTUCH



Šeptuchy se svojí schopností léčit překračují běžný rámec žití stanovený racionalisty. Jak ale logicky vysvětlit, že to, co bylo považováno za pověry, se ukazuje být efektivním? Církev s nimi má také problém, ale jen oficiálně, dochované magické postupy, ve skutečnosti jen připojuje k seznamu dalších běžných hříchů. Nemocní, u kterých konvenční medicína selhala, však často přicházejí k šeptuchám jako k poslední nadějí a žádají je o "zázrak".


Šarlatánky? Čarodějnice? Šamanky? Šeptuchy vzdorují takto jednoduché definici. Pojmenovat je čarodějnicemi se přímo nabízí, ale ony samy tak nechtějí být označovány, neboť prý žádné čáry neprovádí. Magii snad, ale pouze prý tu bílou, která pochází od Boha, v něhož hluboce věří. To on, jim dal dar uzdravování druhých.

Kdo tedy šeptuchy doopravdy jsou?

Podle etnoložky a kulturní antropoložky Margaret Anne Charytonové, z University v Poznani, jsou Šeptuchy léčitelky z Podlesí, obvykle běloruské národnosti, vyznávající pravoslaví, které ke svému umění používají znalosti lidového léčitelství předávané z generace na generaci, přičemž příslušenství k běloruské pravoslavné menšině není podmínkou. Při svých terénních výzkumech se Charytonová setkala i se ženami, které se hlásily ke katolické církvi a někdy se role šeptajících léčitelů ujímali i muži. Ačkoli jsou muži mezi Šeptuchami v absolutní menšině, nebývají méně respektováni.

Fenomén Podlesí

Působnost šeptuch je do značné míry ovlivněna místem, ve kterém vykonávají svoji praxi. Šeptuchy žijí v oblasti Podlesí, jež stojí na křižovatce tří kultur: běloruské, ruské a polské. Život zde plyne v provázanosti s církevní lidovou tradicí, což je zajímavý fenomén sám o sobě, a šeptuchy zde mají u místních lidí velký respekt.
Zajímavé je, že o tom, kdo bude léčen, rozhoduje i osobnost pacienta. Člověk, který by nerespektoval místní zvyky by nikdy nebyl přijat. Jinak jsou ale Šeptuchy velmi vřelé a přátelské. Už jen pobyt v jejich přítomnosti je neuvěřitelný zážitek - říká Margaret Charyton.
A jak se vlastně šeptucha stane šeptuchou? Vědma, která cítí, že se blíží její čas, jmenuje svého nástupce. Získaný dar se musí předat. Obvyklou nástupkyní bývá vnučka nebo dcera, pokud k předání nedojde je smrtí léčitelky tradice ztracena. Šeptucha určuje svou nástupkyni podle určitých individuálních vlastností adeptky. V prvé řadě to musí být osoba trpělivá a laskavá - vysvětluje etnoložka. Samotné zasvěcení šeptuchy neprobíhá skrze nějaký zvláštní rituál, většinou jde o prostý rozhovor. Technika léčitelky se pak zlepšuje v průběhu času přes praxi modlitby a provádění obřadů. Léčitelka poskytuje své znalosti a radí, co dělat v konkrétních případech, ne vždy ale odhaluje proč - vysvětluje Charyton.

Nejsilnější zbraň

Nejdůležitější silou šeptuchy jsou její slova. Šeptucha si je vědoma, že slova která pronáší jsou obdařena mocí. Slova nejsou pouze nositelem konkrétních významů, ale jsou i hnací silou celého procesu. Tato slova jsou plná odkazů na náboženství a magii a stávají se lékem, který každá léčitelka aplikuje svým vlastním osobitým způsobem, a to je její nejsilnější zbraň v boji proti nemocem. Zaříkadla jsou inspirována nejen kanonickými (církevně schválenými) texty, ale i tématy z apokryfů, ale také samozřejmě z folklóru.
Léčitelka, jak říká Charyton, se obrací přímo na nemoc, kterou personifikuje a žádá ji, aby ustoupila z pacientova těla. V zaříkadlech je často zakomponované přímo jméno pacienta. Modlitby se pak už obrací přímo k Bohu. Nejčastěji jsou používané modlitby "Zdrávas Maria", "Věřím v Boha" a "Otče náš".

Strach z hříchu

V obřadu není místo pro chaos a nahodilosti. Celá "léčba", musí být provedena v souladu s přísnými předpisy. Místem odnímání nemocí je dům šeptuchy, obvykle temná komora, které vévodí kout s ikonami. To je nepsaná dohoda. Život na Podlesí probíhá nejčastěji v kuchyni, a zde je také šeptucha připravena kdykoli poskytnout pacientovi svou léčbu - vysvětluje Charyton.
Šeptuchy v této oblasti ví, že ne každý se k nim dostanete snadno. Není třeba si dopředu domlouvat schůzku. Léčitelka se bude snažit pomoci každému, kdo se objeví v jejím domě. Mnozé z nich dokonce tvrdí, že od chvíle, kdy byly požehnány darem uzdravování, jsou povinné jím sloužit. Pokud by odmítly pomoci, byl by to hřích. Některé se obávají, že by jim mohl být jejich dar odebrán, pokud by nepřijaly nemocného - dodává etnoložka. Na okamžitou pomoc se proto může spolehnout každý. Výjimkou z tohoto pravidla jsou návštěvy u velmi silných šeptuch, tam je to trochu těžší. Před domem nejslavnější zaříkávačky Podlesí - šeptuchy z Orla - jsou od rána do večera dlouhé fronty. "Stojí tam spousta aut, strašně moc lidí, takže doporučuji jít tam hned ráno. Je to šedý dům s verandou..." sdělují lidé na internetových fórech.

Kontakt s Bohem

Nejdůležitější částí návštěvy u šeptuchy je modlitba a zaříkání. U některých léčitelek je tento rituál velmi vleklý a může trvat až hodinu, ale ve většině případů trvá návštěva kolem 30 minut - říká Charyton. V tomto momentě přichází podle výzkumníků na řadu křesťanská magie a Šeptucha se skrze modlitbu dostává do kontaktu s Bohem. Na jeho vůli závisí konečný efekt. Pacient v tomto okamžiku moc dělat nemůže. V žádném případě nesmí do rituálu zasahovat a jediné co se od něj žádá je důvěra v šeptuchu a sílu její terapie. Tento požadavek je nezbytný. Zbytek je na svatých silách a léčitelce, která svá slova doprovází ještě speciálními léčivými gesty.

Magie ano, čáry ne

Především se používá znamení kříže nebo kruhový pohyb prováděný nad tělem pacienta. Má to magický význam - vysvětluje Margaret Charyton - okamžitě ale dodává, že není otázka žádných kouzel. Vychází to z podstaty myšlení zdejších lidí a je v podstatě racionální. Smysl otáčivého pohybu představuje správný chod světa, a vztahuje se k pohybu Slunce po modré obloze.
Během léčby šeptucha také používá některé předměty, často dříve posvěcené v kostele: kříže, nůžky, růženec, sklo, šátek atd. Dotýká se pacientova těla, a to zejména hlavy a snaží se na něj přenést sílu mluveného slova.
Třetím prvkem, kromě modlitby a gest, jsou pečlivě vybírané procedury. V závislosti na diagnóze nemoci a její příčině, kterou často velmi přesně určí i bez informací od pacienta, je nemocný podrobeny vhodné terapii.

Pět lidových chorob

Šeptuchy - jak je uvádí Margaret Charyton - se zabývají zejména léčbou pěti tradičních lidových nemocí definovaných jako: vítr, úzkost, uřknutí, růže a koltun. Některé šeptuchy mají tendenci se specializovat na léčbu jedné z nich, ale jsou i ty, které pomáhají v boji s jakýmkoliv problémem a svými modlitbami se snaží přinést úlevu v každém utrpení - vysvětluje etnoložka.
Metody boje proti těmto chorobám vykazují mnoho podobností, ale prostředky, které se k léčení používají, samy o sobě léky nejsou. Svoji sílu dostávají pouze skrze modlitby a zaříkadla léčitelek.
Pokud je podezření na ovanutí, vezme šeptucha popel, nasype ho na sklo, zabalí do bílého lněného šátku a obrátí vzhůru nohama na těla pacienta. Během procedury šeptá modlitby. Vzhled popela pak prozradí, co dělat dál. Pokud je v popelu více řádků a trhlin, je onemocnění závažnější. Pokud tomu tak není, je zřejmé, že na vině není vítr. Někdy je pacient léčen kouřem ze svěcených bylin nebo posypán žitem a otírán látkou.

Vosk lék na úzkost

Při kožních problémech používá zaříkávačka jiné způsoby. Přikryje pacientovu hlavu bílým nebo červeným šátkem, dát na něj kousky lnu a ty pak zapálí na svící. Podle velikosti plamene pak určuje povahu problému. Vysoký plamen ukazuje na růži, nebo na potíže způsobené úzkostí.
Úzkost nejlépe odhalí včelí vosk, který léčitelka rozpustí v hrnci na kamnech a pak vlije do druhého hrnce se studenou vodou, který přidržuje nad hlavou pacienta. Tvar ztuhlého vosku ukáže příčinu strachu a také sílu tohoto onemocnění. Někdy je člověku postiženému úzkostí zakryta hlava šátkem a on sám je pak okouřen dýmem ze směsi bylin, pavučin, mechu a psích chlupů.

Bolest, ochrnutí a nádory

Koltun - nejkomplikovanější lidová nemoc - je vyháněna pomocí syrové ovčí vlny. Šeptucha rozdělí vlnu na tři částí a dá je pacientovi, aby si každou noc vložil jednu část pod polštář a spal na ní tak po tři noci. Při léčbě Koltuna jsou také používány podle návodu léčitele chléb, cukr, nebo koláče. Podle badatelů, je v lidové tradici Koltun nemocí, která má celou řadu různých projevů. Způsobuje prý zejména mokvavé rány ve vlasech a na těle a zahrnuje i různé typy bolestí, ochrnutí a nádorů.

Ve frontě na štěstí

Šeptané modlitby a zaříkadla ve spojení s "terapeutickými prostředky" - mákem, chlebem nebo cukrem - mohou nejen zmírnit utrpení, ale i překonat "uřknutí" a zvrátit nepříznivou situaci. Proto u šeptuch hledají pomoc nejen ti, kteří vzdorují tradičním lidovým nemocem, ale i všichni ti, kteří byli traumatizováni, ztratili smysl života, trápí se nešťastnou láskou, jsou pronásledováni smůlou, nebo se snaží zbavit svých závislostí.

Ateista není přehlížen ...

Ne každou nemoc bude Šeptucha léčit. Odstranění některých potíží nechá šeptucha na praktickém lékaři, nebo specialistovi. Pokud přijdete k šeptuše se zlomeninou pošle vás nejspíš na chirurgii. Ale skrze modlitbu, která je považována za univerzální a bezpečný lék, se bude snažit pomoci všem. Stává se, že i ateistům.
Část šeptuch předpokládá, že lidé, kteří vyhledají jejich pomoc, budou věřící. Tyto šeptuchy požadují, aby pacient věřil v léčivou sílu modliteb a v moc Boží. Pro jiné šeptuchy, však není otázka náboženského vyznání důležitá a po pacientech víru nevyžadují - vysvětluje expertka. - Jsou hluboce přesvědčeny, že dělají dobře, v dobré víře, ve jménu křesťanského Boha - dodává.

Úleva za "Bůh zaplať"

Přesvědčení, že šeptuchám byl svěřen boží dar, ovlivňuje způsob jakým jsou léčitelky odměňovány. V typické domácnosti šeptuchy byste proto ceník služeb hledali marně, protože platba za modlitby a zaříkání není požadována. Tím se liší od samozvaných podvodníků. Šeptuchy nepovažují svoje léčitelství za profesi, ale za dar který přijaly. Pacienti však mají potřebu se odvděčit a proto zanechávají šeptuchám alespoň symbolickou platbu. Pokládají proto léčitelce při svém odchodu drobné mince na stůl, ale nikdy ne na ruku. Pacient také častou odmění šeptuchu tím, že za ní zapálí svíčku v místním kostele. Šeptuchy jsou velmi nábožensky založené, často jsou v úzkém kontaktu s místním knězem, pomáhají s údržbou kaple, nebo zpívají ve sboru. Skrze v kostele zakoupenou a zapálenou svíci získává pak vlastně její domácí církev finanční příspěvek - vysvětluje etnoložka.

Rychle, levně a bez komplikací

Oficiální stanovisko církve je beze změn. Praxe ale ukazuje, že zde existuje určitý druh symbiózy, i léčitelství není oficiálně uznáváno a je synonymem hříchu. Zvláštní dar vzbuzuje respekt, často strach, ale ne lhostejnost. Vzhledem k odlehlosti Podlesí nepředstavují šeptuchy pro lékaře konkurenci, ale spíš zajímavost. Ti z nich, kteří v regionu pracují, jsou většinou pevně zakořeněni v místní tradici a někteří z nich dokonce šeptuchy návštěvují. Jejich praxe se jeví jako rychlá, levná a prostá komplikací a to je z lékařského hlediska důležité.
A tak racionálně neuchopitelná tradice pokračuje i přesto, že nezapadá do rámce zdravého rozumu. Tam na Podlesí, v zemi protknuté magií, je šeptuch ještě spousta. Možná ne tolik jako dříve, když měla svého léčitele každá vesnice, ale posvátná slova zde uzdravují i nadále. Na rozdíl od čarodějnic tato slova nikomu neublíží, protože jejich nositelky jsou přesvědčeny, že jim jejich moc svěřil Bůh. A možná právě v tom spočívá ten zázrak.


Tento článek Dominiky Glowacké naleznete v původním znění a s více fotografiemi zde.


Pokud vám polština nevadí, můžete ještě shlédnout o šeptuchách tento dokumentární film.


RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi 14.

3. listopadu 2014 v 19:57 | Miky |  RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi
RUNA ISA
Význam : stagnace, chlad, zamrznutí.



Germánské slovo Isa znamená Led a v moderní angličtině ho dodnes používáme v mírně pozměněném tvaru Ice. Led je symbolem chladu, zatuhnutí a nehybnosti. Ukáže-li se tato Runa ve výkladu, pak se zjevně něco zadrhlo. V závislosti na okolních tažených Runách může jít o ochlazení vztahů, či zmrazení nějakých podniků či plánů. Staří seveřané znali sílu ledového živlu velice dobře a věděli, že s ním nejsou žádné žerty. Led personifikovaný do podoby ledových obrů představoval děsivé síly, které nebylo v lidské moci zvládnout. V pozitivním smyslu lze, ale občas Runu Isa vyložit také jako čas klidu a odpočinku. Každopádně je tato Runa vždycky znamením toho, že nějaký děj nebo pohyb se zastavil.
Obrázek na kartě představuje takzvaného muže z ledovce, kterého zná celý svět pod jménem Ötzi. Tělo tohoto muže čekalo v Ötztalských Alpách celých pět tisíc let na své objevení, přikryté vrstvou ledu. Ötzi skonal v horském sedle poblíž rakousko-italských hranic poté, co byl střelen šípem do zad. Na kartě jsem zachytil raněného Ötziho, který leží na zádech a pomalu umrzá, zatímco se na něj začínají snášet sněhové vločky, které ho přikryjí jako ledový sarkofág. Těžko bych hledal pro Runu Isa přiléhavější motiv.
Zajímavostí je, že Ötziho domovinou byla oblast severní Italie, která se o několik tisíc let později stala kolébkou tzv.severoitalských druhů písma. S těmito druhy písma se zde někdy ve 2 - 1.století před naším letopočtem setkali Germáni. I při pohledu laickým okem lehce zjistíte, že mezi italickými písmy a germánskými Runami jsou značné podobnosti. Severoalpská písma se tedy s velkou pravděpodobností stala inspirací pro germánské šamany, kteří z nich úpravami a doplněním vytvořili svojí vlastní verzi magické abecedy, kterou dnes známe jako Runy.
Ale vraťme se zpátky k ledu a Runě Isa. Pokud máte ještě v paměti naše povídání o světovém stromu Yggdrasillu, vzpomenete si možná i na to, že jeden z jeho tří kořenů vyrůstá v Nilfheimu, tj. říši ledu, jinovatky a temnoty. U tohoto kořene se nachází studnice Hvergelmi, ze které vyvěrá 12 ledových řek. Říkali jsme si, že tato studnice symbolizuje trvalou hrozbu zkázy. Ztělesněním této hrozby je i had Nidhögg, který žije u ledové studny a neustále nahlodává strom světa odspoda.
Mnoho současných pohanů cítí, že energie Runy Isa je spojena také s ledovou bohyní Skadi, která se díky sňatku s bohem Njördem stala velmi známou a uctívanou. Skadi, jejíž jméno znamená Zkáza, je znamenitou válečnicí a lovkyní. Jejím domovem jsou arktické pustiny a nekonečné severské lesy. Bývá znázorňována jako lukostřelkyně a lyžařka provázená vlky, polárními medvědy a jinými zvířaty. Ve starých dobách jí byly zasvěceny některé posvátné háje a i dnes je navzdory své chladné a drsné povaze mnohými pohany ctěna.
V magii můžeme Runu Isa použít k zastavení zlých událostí, které nám přerůstají přes hlavu. Runa Isa má sílu takové věci zmrazit a poskytnout nám čas pro odpočinek a získání nových sil.

.