NOVINKY :
.
Kontaktní e-mail : mikyhorozumy@seznam.cz
Dopředu ovšem upozorňuji, že NEPOSKYTUJI MAGICKÉ SLUŽBY, ANI PORADENSTVÍ A NEBUDU NA PODOBNÉ ŽÁDOSTI REAGOVAT. Děkuji za pochopení - Miky. Usmívající se

ZÁKONEM NECHŤ JE BUDOVANÁ ZEM - Jiří Starý

28. listopadu 2014 v 10:09 | Miky |  KNIHOVNIČKA


Jestliže u většiny knih popsaných v této rubrice platí, že jsou to spíše postřehy a dojmy z četby, než skutečné recenze, tak u této knihy to platí dvojnásob. Téma staroseverských zákonů a zákoníků je totiž natolik složité, že si ho bez patřičného vzdělání, recenzovat opravdu netroufám. PhDr. Jiří Starý pojímá toto téma ve své knize opravdu vědecky a zevrubně, ale zase nikoli tak, aby tomu laik vůbec neporozuměl. Pro představu o tom, jak se vnímání a prosazování práva starých seveřanů lišilo od vnímání a prosazovaní práva současného, tato kniha rozhodně i laikovi poslouží, takže pokud vás záležitosti okolo života staroseverské společnosti zajímají, nebojte se pustit do čtení.
Připravte se ovšem na to, že ty odlišnosti v našem chápání zákona a práva, a v tom, jak ho vnímala archaická severská společnost, jsou markantní. Člověk si u toho uvědomí, že žít v současných podmínkách pohanství tak, jak ho žili naši předkové, je prakticky nemožné, a to možná nejen proto, že nám v tom brání současný systém, ale i proto, že bychom se k některým věcem už ani vracet nechtěli. Staroseverské právo obsahuje jistě spoustu inspirativních a z našeho pohledu až neuvěřitelně demokratických prvků, obsahuje ale také prvky (opět z našeho pohledu) naprosto nedemokratické a možná by se dalo říci i nespravedlivé. Jak je totiž v knize několikrát zdůrazněno : Velmi často se nelze zbavit dojmu, že tvůrcům zákoníků příliš nešlo o to, aby byli trestáni skuteční pachatelé, ale spíše o to, aby byly vzniklé spory co nejefekněji odstraněny ze světa a nenarušovaly chod společnosti.
Největší vliv na tvorbu a prosazování zákonů, měli u seveřanů svobodní sedláci, tedy muži, kteří vlastnili dědičnou půdu určité rozlohy. Byl-li schvalován nový, nebo upravován nějaký starší zákon, dělo se tak na Sněmu. Zde byl nový zákon přednesen a pokud se líbil, schválili ho zde shromáždění muži hlučným bušením zbraní do štítů. To se mi jeví velmi demokratické, neboť svobodní muži reprezentovali prakticky celou společnost, která vlastně tímto způsobem schvalovala zákony sama sobě. V knize se přímo píše : Zákon, který zásadnějším způsobem odporoval přesvědčení většiny svobodných obyvatel, neměl mnoho šancí zůstat v platnosti. Naopak zákonům, které byli svobodnými muži schváleny, se museli podřizovat všichni a to včetně králů. V pohanských dobách mělo prostě v určitém smyslu mínění svobodných obyvatel větší důležitost, než mínění krále. V knize je uvedeno několik příkladů, kdy se v případě, že král nectil zákony, proti němu lidé postavili a zabili ho, nebo ho vyhnali. "A protože tedy nechceš přijmout to, co ti říkáme, obrátíme se proti tobě, zabijeme tě a nebudeme ti trpět tvoje rozbroje a nezákonnost. Tak to učinili i naši předci, když na sněmu v Múli naházeli do jednoho močálu pět králů, kteří se k nim chovali tak zpupně jako teď ty k nám." (Sága o svatém Olafu) To je přímo rajská hudba pro uši současníka, který by měl občas chuť své vládce také hodit do močálu, co říkáte?
Jiné věci by se nám ovšem asi líbili již méně. Mnohem menší možnosti prosadit své právo, než svobodný muž, měla např. žena a takřka žádnou možnost tu neměl samozřejmě otrok. Na toho se často svedlo i to, za co vůbec nemohl. Zákoník sněmu v Guli např. říká : Cestují-li společně čtyři muži a jeden z nich zabije svého spolucestujícího, pak je původcem zabití ten, jehož výpověď stojí proti výpovědím ostatních. Je-li však mezi nimi otrok, pak je původcem on, chtějí-li ho za něj ostatní označit. Takový zákon dává jasně možnost, že se dva z té čtveřice dohodnou, jednoho zabijí a na jednoho to hodí, ale nikomu to zřejmě nevadí, protože nejde o to nalézt spravedlnost, ale spíše jde o to, aby byl klid. Právy otroka se nikdo příliš nezabývá, protože to je v očích seveřanů člověk beze cti. To mohlo být ovšem někdy pro otroka i výhodou, protože např. za krádeže nebyl trestán on, ale jeho pán a došlo-li k souboji mezi otrokem a svobodným mužem, měl tento "méněcenný" tvor ze zákona nárok vždy na dva údery oproti jednomu úderu svobodného.
Když už jsme se dotkli pojmu cti, bude dobré se u něj chvilku zastavit, protože čest a dobrá pověst, byly v severské společnosti těmi nejvyššími hodnotami. Člověk, dobré pověsti, který byl pokládán za čestného, měl při řešení soudních sporů naprostou výhodu proti tomu, jehož pověst nebyla dobrá, neřknu-li byl pokládán za bezectného. Pokud něco tvrdil čestný muž, mělo to obrovskou váhu a to zvláště tehdy pokud jeho tvrzení podpořili svědci a tzv. přísežní pomocníci. Bezectný muž svá práva automaticky ztrácel a byť by měl pravdu, nikoho to vlastně nezajímalo. S otázkou cti tak souvisí i některé rozsudky, kdy je trestem přiřknutí nějakého posměšného jména. Zákoník sněmu ve Frostě například přikazuje, že drobný zloděj "má být označován jako "chmaták" (hvenn) a ztratit jakékoli právní nároky." … Zemský zákoník Magnuse Hákonarsona zase nařizuje, že muž, lživě se chlubící svedením ženy, má být nazýván snápr (doslova "blb"), a pokutu, kterou musí za poškození její cti zaplatit, označuje slovem snápsjold, tedy něco jako "blbův peníz." Člověku, který ztratil svoji čest bylo pak často odebíráno právo přísahat, svědčit před soudem, být žalobcem apod.
S otázkou cti také souvisela úloha již zmiňovaných přísežných pomocníků. Ti, na rozdíl od svědků nemuseli o činu samotném vědět vůbec nic a jejich funkce spočívala prostě a jednoduše v tom, že odpřísáhli totéž, co předtím odpřísáhl účastník sporu. Staroseverské svědectví a v ještě větší míře i přísežná pomoc se evidentně zakládaly spíš na důvěře v čest žalujícího či žalovaného, kterou svědci a přísežní pomocníci demonstrovali přednesem před přihlížejícími a porotou. Ta zase musela důvěřovat cti svědků. Často tak docházelo k paradoxní situaci, kdy vlastně ani tak nezáleželo na tom, kde je pravda, ale spíš na tom, kolik lidí na které straně stojí a je ochotno svědčit a přísahat. Nebylo to ale zas až tak jednoduché, protože křivá přísaha byla tvrdě trestána, takže získávání svědků a pomocných přísežníků byl nesnadný úkol.
O zvláštnostech staroseverské společnosti a jejím prosazování zákona by se toho dalo napsat jistě mnohem víc, ale protože nejsem odborník, doporučuji; přečtěte si raději tu knihu. Za zmínku ale určitě ještě stojí to, čím se Jiří Starý zabývá v jejím závěru, tedy změnami severských zákoníků, které přišly s přerodem pohanské společnosti ve společnost křesťanskou. Autor potvrzuje, že relativní demokratičnosti původních zákoníků zasadila tato změna zdrcující ránu. Jednoduše řečeno, byl zákon, jeho ustanovování a prosazování, odebrán z rukou svobodného lidu a veškerou moc nad ním získal panovník, který byl chápán jako jediný zástupce spravedlnosti a prodloužená ruka Boží. Zákony, které musely být dříve přednášeny na sněmu a schvalovány svobodnými muži, byli nyní prostě králem stanoveny. Králové navíc postupem času získali nejen právo zákony určovat, ale i právo rozhodovat v rozporu s nimi. Král byl chápán, jako ten, který stojí nad zákonem. K tomu snad ani není již co dodat.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama