NOVINKY :
.
Kontaktní e-mail : mikyhorozumy@seznam.cz
Dopředu ovšem upozorňuji, že NEPOSKYTUJI MAGICKÉ SLUŽBY, ANI PORADENSTVÍ A NEBUDU NA PODOBNÉ ŽÁDOSTI REAGOVAT. Děkuji za pochopení - Miky. Usmívající se

Únor 2015

RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi 45.

28. února 2015 v 7:46 | Miky |  RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi
HEIMDALL



Bůh Heimdall je synem Ódina a devíti mořských vln, Aegiho dcer. Ačkoli je vznešeného původu, připadl mu úkol vzdorovat těžkým podmínkám a stát se strážcem duhového mostu, jediné cesty do nebeské říše božského rodu Ásů, do Ásgardu. Trochu mi tím připomíná Aragorna z Tolkienova Pána prstenů, který ač královského rodu, léta byl jen prostým hraničářem. Na slavné hostině u boha Aegiho se Loki Heimdallovi vysmívá : "Zlý osud ti byl určen, s mokrými zády na věky musíš střežit síně bohů." Být strážcem Ásgardu bylo však pro Heimdalla vždy ctí a nutno říct, že nikdo by se pro tuto úlohu nehodil lépe než on. Heimdall skoro nespí a jeho smysly jsou věčně nastražené. Slyší růst trávu i ovčí vlnu. Vybavený zbraněmi a velkým signálním rohem Gjallarhornem, pátrá svým ostrým zrakem po kraji, připraven postavit se každému nebezpečí a varovat ostatní bohy zatroubením. Jako pravý rytíř, chrání Heimdall Freyinu čest, když využije svých stopařských a válečnických schopností, aby jí vrátil náhrdelník Brínsingamen ukradený bohem Lokim.
Zajímavé jsou ale náznaky, které Heimdalla spojují s beranem. Pomineme-li to, že Heimdall slyší růst ovčí vlnu, pak není bez zajímavosti, že se mu říkalo také Gullintanni (zlatozubí - jméno starých beranům, jejichž zuby se barví do zlatavé hnědi), nebo Hallinskrídi (ohnuté klacky - jiný výraz pro beraní rohy). Samotným jménem Heimdali označovali islandští skaldové skutečné berany. Možná to souvisí s rolí berana jakožto ochránce ovčího stáda. Dodnes si pamatuji, jaký respekt budil u nás kluků starý beran, který hlídal ovce pasoucí se kdysi za naším sídlištěm. Kdykoli jsme se jako děti k ovcím přiblížili beran vztyčil hlavu a výhružně nás pozoroval. Neústupný strážce - stejně jako Heimdall.
Kromě své strážné role je Heidmall též považován za praotce lidského rodu. Eddická Vědmina píseň začíná slovy : "Slyšte mě, všechny slavné rody, první i poslední potomci Heimdalla." Vědma zde naráží na legendu, podle které bůh Heimdall vešel postupně do lože se třemi lidskými páry, kterým se pak každému po devíti měsících narodilo Heimdallovo dítě. Byly to synové Trael - praotec otroků, Karl - praotec sedláků a Jarl - praotec králů. Někteří tento příběh vykládají jako založení tří stavů lidské společnosti. Já s tímto výkladem nesouhlasím. Lidští otcové a matky těchto tří Heimdallových potomků nesli charakteristiky svých stavů již před Heimdalovým příchodem. Rodina, ve které se narodil Trael, chodila v obnošených šatech a Heimdallovi nabídla připálený chléb a tvrdé lůžko. Karlovi lidští rodiče, byli pěkně upraveni, otec měl přistřižený vous a matka tkanou halenku. Heidalla uložili do měkkého lůžka. A konečně Jarlovi rodiče byli ověšeni šperky, bohatě prostřeli Heimdallovi na stříbrných mísách a uložili ho do lůžka hebkého. Bůh tedy tyto stavy nezaložil, ale svou účastí na zrození těch dětí, se ke všem stavům přihlásil. Jinými slovy je božským předkem bohatých i chudých. Svému lidskému potomku Jarlovi se ale Heimdall věnoval nejvíce. Pro nás je zajímavé, že eddická Píseň o Rígovi (Heimdallovo příjmí) popisuje, jak bůh vyučoval svého syna Jarla znalosti Run. Možná tedy znalost runové magie předal lidem právě Heimdall. Potomci Jarla, zdědili mnohé Heimdallovi vlastnosti. Jsou to lovci velké tělesné zdatnosti, rozumějí řeči ptáků a ovládaji runovou magii.
Podle dávné věštby se při závěrečné bitvě ragnaröku Heimdall střetne se svým dávným protivníkem Lokim a oba si vzájemě způsobí smrt.

Heimdallovy Runy : Heimdall, jakožto božský strážce, má těsnou vazbu s ochrannou Runou Algiz. S Runou Mannuz ho zase pojí to, že je dle severské mytologie předkem lidského rodu. Někteří mu přičítají i spojení s Runou Hagalaz. Zde mi však kromě toho, že název Runy i Heimdallovo jméno začínají stejným písmenem, jejich spojení uniká.

Baltové a Slované : U Baltů ani Slovanů se mi nepodařilo nalézt boha, který by měl Heimdallovy charakteristiky.

RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi 44.

26. února 2015 v 6:45 | Miky |  RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi
FREYA


Bohyně Freya je dcerou boha Njörda a jeho ženy Nerthus a sestrou boha Freye. V prozaické Eddě se o Freye dočteme, že je ze všech bojů nejvíce nakloněna vyslyšet lidské prosby. Nevím, jestli tomu tak opravdu je, ale ten koho Freya vyslyší, má na své straně velice mocného spojence. Freya je velká čarodějnice, která vyučovala magii Vanů i samotného Ódina. S Ódinem se Freya dělí i o hrdiny padlé v bitvách. Polovinu z nich si odvádí do své síně Sessrúmni, druhá polovina zasedne s Ódinem ve Valhalle.
Freya je však především bohyní sexuality, plodnosti a lásky. Germánské ženy jí volaly na pomoc, když chtěli získat lásku svého milého. Vzývaly ji, když nemohly otěhotnět a prosily ji za zdárný průběh porodu. Freya je velice krásná a svůdná, ráda se zdobí šperky a motá hlavy bohům, elfům, obrům, trpaslíkům i lidem. Jakožto bohyně lásky měla bezpočet sexuálních vztahů, její srdce však patří jejímu muži Ódovi. Ten je ale často na cestách a Freya pro něj roní jantarové nebo zlaté slzy. Bohyně Freya se vozí na hřbetě kance Hildisvíni, ale často jezdí i na voze do něhož jsou zapřaženy dvě kočky.
Důležitým Freyiným předmětem je její zlatý náhrdelník Brínsingamen, za který bohyně zaplatila jeho výrobcům, čtyřem trpaslíkům, Alfriggovi, Dvalinovi, Berlingovi a Grérovi tím, že s každým z nich strávila jednu noc. Legenda praví, že náhrdelník jednou ukradl bohyni proradný Loki a Ódinův syn Heimdall ho musel pro Freyu pracně získávat zpět. Někteří mytologové se domnívají, že zlatý Brínsingamen symbolizuje slunce a jeho ztráta a opětné nalezení představuje buď střídání dne a noci, nebo letního a zimního období.
V panteonu starých Islanďanů se shodou zvláštních okolností setkaly dva božské páry, tj. Freya a Ód a Frigg a Ódin, které byly původně párem jediným. Naznačuje to například shodný původ a význam jejich jmen. Jména Ód i Ódin znamenají Zuřivý či Nepříčetný a jména Freya i Frigg znamenají Paní ,Manželka ,nebo Milenka a přenesla se do současné němčiny ve tvaru Frau - paní. Ale to není jediná shoda. Freya i Frigg například shodně vlastní kouzelný plášť ze sokolího peří, který jim umožňuje měnit podobu a létat vzduchem. Obě bohyně mají nápadně mnoho společného, ale vzhledem k jejich oddělenému vývoji jsou mezi nimi i rozdíly. Zatímco Freya je svou povahou divoká a nespoutaná, Frigg je věrná manželka a dokonalá matka. Freya je divoká severská šamanka, se kterou lomcují vášně a Frigg je vyzrálá žena, s darem jasnovidnosti, která zná osudy všech lidí i bohů. Zajímavé je, že k tomuto zvláštnímu zdvojení Freyi a Ódina došlo pouze ve Skandinávii. Kontinentální Germáni znali a uctívali pouze jediný podobný božský pár. Ve střední Evropě byl tento pár znám pod jmény Frija a Wódan.

Freyiny Runy : Freya je zcela logicky spojena s podobnými Runami, jako její matka Nerthus a její bratr Frey. Jedná se zejména o Runy Fehu, Jera a Berkana, které jsou spojeny s prosperitou, blahobytem, bohatstvím, plodností a sklizní. Freya má ale navíc úzký vztah i k Runě Kenaz, která kromě jiného symbolizuje i plamen sexuální vášně.

Baltové : V baltské tradici se vyskytují dvě bohyně podobných jmen Laima a Lauma (nebo jedna bohyně dvou jmen?), které jsou podobně jako germánská bohyně Frigg spojené s porody a lidským osudem. Laima je známá, jako bohyně, kterou lidé vzývali, jako pomocnici při porodu, nebo, když se měla šestinedělka nebo její dítě uzdravit. Rozhodovala také o tom, jak dlouho bude člověk žít a co se mu přihodí. Laima bděla i nad tím, aby ženy svědomitě plnili svou úlohu ve společnosti. Učila je tkát a příst, odměňovala ty, které byly pilné a trestala líné.
Lauma prý byla bohyní země a stejně jako Laima měla moc nad plodností, porody a ženskými záležitostmi. Podobně jako Freye a Frigg jí byl zasvěcen pátek, kdy bylo zakázáno příst.

Slované : Slovanskou bohyní, která má k Frigg / Freye blízko je opět, již zmiňovaná Mokoš. Mokoš byla typicky ženskou bohyní. Předepsaná otázka křesťanských zpovědníků : "Nemodlila ses k Mokoši, nejedla a nepila jsi na její počest?" byla vždy pokládána pouze ženám. Podobně jako Frigg nebo Laima i Mokoš bdí nad ženskou prací, zejména nad předením. Ženy ze severního Ruska dlouho věřily, že pokud opustí nespředenou přízi a neudělají nad ní znamení kříže, přijde v noci Mokoš a přízi jim zašpiní a zašmodrchá.

Milostné stránce Freyiny povahy snad odpovídá slovanská bohyně Lada. O Ladě sice nevíme mnoho, ale etymologie jejího jména napovídá, že je to bohyně ladná, tedy krásná. Necháme-li navíc pole ležet ladem, znamená to, že dáváme volný prostor přírodě a její divokosti. Živelnost a krása, to jsou i Freyiny vlastnosti.

RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi 43.

24. února 2015 v 6:36 | Miky |  RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi
FREY



Vedle idolů Thora a Ódina stála v uppsalské svatyni také socha boha Freye. V klasické indoevropském trojfunkčním systému (Král/kněz - Válečník - Živitel), zastával Frey úlohu boha živitele. Byl to Frey, na koho se lidé obraceli v otázkách plodnosti polí i dobytka a byl to Frey, kdo bděl nad lidským štěstím, radostí a tělesným potěšením. V mladší Eddě se dozvídáme, že Frey je ze všech bohů nejprospěšnější, protože ovládá déšť a sluneční svit a tím i úrodu země a dává lidem mír a blahobyt.
Frey patří společně se svojí sestrou Freyou a s rodiči Njördem a Njördou ke starobylému božskému rodu Vanů. Zatímco Ásové vládnou hornímu nebeskému světu, Vanové jsou bytostně svázáni se světem středním, se zemi, s vodou, s vegetací, zvířaty a lidmi. Podle některých badatelů jsou Vanové původními bohy pravěkých Evropanů a byli v našem prostoru uctíváni dlouho před Ásy. Ti se na sever Evropy dostali teprve s vlnami příchozích Indoevropanů. Střet mezi oběma náboženskými systémy zachytila Edda jako válku mezi Ásy a Vany, která nakonec skončila usmířením a tím, že se bohové obou rodů promíchali. Njörd, Frey a Freya se stanou obyvateli Ásgardu a Mimir a Höd odcházejí k Vanům.
Podobně jako má Thor své kouzelné kladivo a Ódin své magické kopí, měl Frey kouzelný meč. Mladý bůh se ale těžce zamiloval do krásné bohyně Gerd a svůj magický meč, který dokázal sekat sám od sebe, jí věnoval jako zásnubní dar. Až nadejde ragnarök, bude se proto muset bít pouze ostrým jelením parohem. Kromě meče, má Frey ještě zvláštní loď Skídbladni, která má vždycky příznivý vítr a dá se zmenšit a složit do malého váčku a zlatého kance Gullinburstiho, na kterém se může pohybovat po zemi, vodou i vzduchem. Zlatý kanec pravděpodobně symbolizuje blahodárné slunce. Skládání přísah na obětního kance, zasvěceného Freyovi je totiž úzce spjaté se svátkem zimního slunovratu, který staří seveřané nazývali Jól. Během krátících se dní byl tento kanec, který symbolizoval "staré" slunce obětován a pak se zřejmě čekalo na okamžik slunovratu, kdy se objeví nově zrozené "sluneční zlaté prasátko". Nepřipomíná vám to něco?
Kromě kanců bývali Frejovi často zasvěcováni také koně. Hřebec byl totiž pro staré národy symbolem plodnosti. V Sáze o svatém Olafovi se dočteme rodině pohanského sedláka, která uctívala sušený, nabalzamovaný koňský falus. Tento předmět byl s největší pravděpodobností symbolem samotného boha Freye, jehož sochy, bývaly vždy také rovněž vybaveny mohutným pyjem.
Od Freye, jehož druhým jménem je Yngvi, odvozují svůj původ švédští králové. Snorri Sturluson, který se pokouší v Sáze o Ynglinzích vysvětlit všechny staré pohanské bohy jako zbožštělé lidi, popisuje Yngviho - Freye, jako dobrého krále, za jehož vlády byl ve Švédsku mír a blahobyt. Když prý tento král zemřel, lidé nosili k jeho mohyle obětní dary a období prosperity a míru trvalo dál. Tak se prý stal Yngvi - Frey v myslích lidí bohem.

Freyovy Runy : Freyovým znakem číslo jedna je bezesporu Runa Inguz, která je ze všech Run nejvíce spojena s mužskou plodností. Dalšími Freyovými Runami jsou ovšem i znaky Jera a Raido, které se týkají úrody a jízdy na voze a pak také Runa Wunjo, která je spojena s radostí a štěstím. Důležitou Freyovou Runou je znak Ehwaz, tj. Kůň.

Slované : Slovanským bohem, který odpovídá Freyově charakteristice je bůh známý v Bělorusku pod jménem Jarilo a v Pomoří jako Jarovít. Jarilo byl stejně jako Frey dárcem plodnosti a štěstí a stejně Frey byl zobrazován s velkým penisem. V lidové písni se dochoval text, který říká : "Po světě širém Jarilo chodil, na poli žito rodil, lidem děti plodil." Během Jarilova svátku bývala prý obřadně pochovávána dřevěná figurína boha s nadměrně velkým falem a svobodné dívky při tom k němu přiléhaly. Jestliže Adam Brémský zaznamenal, že seveřané při svatbách obětovali Freyovi, dá se předpokládat, že i Slované na svých svatbách vzývali Jarila. Naznačuje to ostatně ruský traktát Slovo svatého Grigorije a Slovo někojego christoljubca, revnitělja po pravoi věre, pocházející z 11-12.století, kde jsou zmínky o tom, že Slované na svatbách vkládají do věder a číší česnek a napodobeninu mužského údu a potom z nich pijí. I naše blahopřání k sňatku dodnes často obsahují přání, aby se novomanželům brzy narodily děti. V případě rituálu s dřevěným falem a nádobami s pitím šlo patrně o to, aby síla boha Jarila přešla do nápoje a požehnala novému páru plodností. Kompletní sada určená k tomuto slovanskému svatebnímu rituálu se nalezla v polské Leczyci.



Jarilo /Jarovít ovšem žehnal plodností nejen lidem, ale i polím, lesům a zvířatům. Z pomoří se nám zachoval text, který Jarovítovým jménem při jeho slavnostech říkal kněz : "Já jsem tvůj bůh, jsem ten, který odívá pole obilím a lesy listím, v mé moci jsou plody luk a stromů, plodnost stád a vše, co slouží k užitku člověku. To vše daruji těm, kteří mě ctí, a odnímám těm, kteří se ode mě odvracejí."


Baltové : Pruským "Freyem" byl Potrimppos, který byl zobrazován jako veselý mladý muž s obilným věncem ve vlasech, nebo jako stočený had.

RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi 42.

22. února 2015 v 22:20 | Miky |  RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi
ÓDIN



V úvodu této knihy jsme se seznámili s Ódinem v jeho roli objevitele Run a později při popisu Runy Ansuz jsme Ódina poznali jako mistrného básníka a manipulátora, který čaruje se svými slovy. Více než 50 Ódinových příjmí, která nalezneme v Eddách, hovoří o jednotlivých aspektech povahy tohoto nesmírně složitého boha. Ódin je moudrý i strašný, spravedlivý i nelítostný. Ódin je tajemný a neuchopitelný. Jaký prospěch tedy můžeme vlastně ze spolupráce s tímto nevypočitatelným bohem mít? Bohyně Freya nám na to dává odpověď v eddické Písni o Hyndle, když o Ódinovi říká, že : "Jedněm vítězství dává, jiným bohatství, výmluvnost mnohým, někomu moudrost, lodníkům vítr a verše básníkům, mužnou sílu mnohému reku." V těchto slovech se skrývá několik Ódinových božských funkcí. V první řadě je to úloha Ódina, jakožto válečného boha. Freya zde mluví o Ódinovi, jako o dárci vítězství a mužné síly. Podobně se o něm vyjadřuje i Adam Brémský při popisu uppsalské svatyně : " Ódin řídí války a dává mužům statečnost v boji s nepřítelem." Z různých zdrojů víme, že někteří muži se dokonce Ódinovi zasvěcovali a vytvářeli válečnické klany tzv. berserků. Tito zasvěcenci ovládali bojové umění zvané berserksgangr, které jim umožňovalo uvést se do stavu naprosté zuřivosti. Do boje vyráželi nazí a nechránění brněním, pouze ve zvířecích kožešinách, aby ukázali, že se nebojí bolesti ani smrti. V Sáze o Ynglinzích se o nich píše : "Ódinovi muži bojovali bez brnění a byli vzteklí jako psi a vlci. Zahryzávali se do svých štítů a měli medvědí a býčí sílu. Pobili hladce celý voj nepřátel, kdežto jim neublížil oheň ani železo. Říká se jim berserkové." Pohled na rozzuřené berserky musel být strašný, ságy je popisují jako odhodlané pološílené zabijáky, kteří cení zuby a vyjí jako zvířata. Stejně hrozným byl ve své válečné podobě i sám Ódin. Napovídá tomu už samotné jeho jméno, které znamená "Zuřivý". Podle Snorriho dokázal Ódin své nepřátele ochromit hrůzou a oni potom, jako slepí a hluší, nebyli schopni správně použít své zbraně. Ódinovy vyznavače naopak v boji povzbuzovala víra, že pokud padnou, povolá je jejich jednooký bůh do velké hodovní síně ve Valhalle, kde budou moci usednou mezi své slavné hrdinské předky.
Freya ve výše zmíněném citátu dále říká, že některým lidem dává Ódin bohatství. Možná to souvisí s tím, že úlohou severských králů a kmenových náčelníků bylo, odměňovat své věrné cennostmi. V ságách se proto často setkáme s tím, že tito vůdcové byli titulováni jako "dárci prstenů". Bohyně Freya zde tedy možná naznačuje, že skutečným dárcem válečné kořisti je vlastně Ódin, neboť jak jsme si řekli, je to on, kdo dává mužům vítězství. V Sáze o Ynglinzích se dočteme o pozoruhodné Ódinově vlastnosti : "Ódin věděl, kde jsou ukryty všechny zakopané poklady, a uměl písně, které před ním otevíraly zem, hory, skály a mohyly. Pouhým slovem dovedl spoutat ty, kdož v nich sídlili a potom vstoupil a nabral, co libo." Také vykopávání pokladů ze starých mohyl, které často obnášelo nutnost utkat se s nemrtvým mohylovým strážcem, bylo mezi Vikingy považováno za hrdinský čin. Dá se tedy předpokládat, že z pohledu starých seveřanů, Ódin odměňoval bohatstvím především ty, kteří se nebáli a prokázali nějakým způsobem svoji statečnost.
Kromě odvahy a válečné kořisti nabízí Ódin, podle Freyi, svým stoupencům také dar výmluvnosti, moudrosti a básnictví. Pokud bychom chápali Ódina pouze jako zuřivého válečníka a vůdce armády mrtvých, moc bychom se zmýlili. Jinou částí své osobnosti je totiž velkým mudrcem a geniálním básníkem. Žádný z bohů severského panteonu neoplývá tak hlubokými znalostmi, jako právě Ódin. Hromotluk Thor působí vedle Ódina někdy až prostoduše. Ódin si libuje v hádankách a je velmi prohnaný a lstivý. Pozdější křesťanská tradice ztotožnila Ódina s čertem. Čert bývá ale v pohádkách lidmi často přechytračen. Ódina tak snadno nepřechytračíte. Bývá to on, kdo určuje pravidla hry a kdo vítězí svým důvtipem.
Kdykoli měl Ódin příležitost svou moudrost ještě znásobit, neváhal proto podniknout i dlouhou a nebezpečnou pouť. Aby získal medovinu básnictví, svedl zápas s obrem Suttungem. Aby se směl napít z Mimirova pramene moudrosti, byl ochoten obětovat jedno své oko. U Mimirova pramene objevil Ódin i tajemné a mocné Runy, které mnozí vnímají, nejen jako magické znaky, ale také jako zdroj poznání a moudrosti.
V severských legendách doprovázejí jednookého boha na jeho cestách dva havrani a dva vlci. Havrani se jmenují Huginn a Muminnn, "Mysl" a "Paměť" a vlci nesou jména Geri a Freki "Nenasytný" a "Žravý". Jména havranů v nás vzbuzují respekt a jména vlků strach. Přesně tyto emoce vzbuzuje v lidech obvykle i Ódin, máme k němu úctu a zároveň se ho trochu bojíme. Myslím si, že čím více pochopíme život vlků a havranů, tím více se přiblížíme i Ódinovi. Zajímavé je, že oba živočišné druhy, vlci i havrani, jsou považovány za vysoce inteligentní tvory a že spolu ve volné přírodě vzájemně spolupracují. Havrani často ukazují vlkům cestu k mršinám a vlci zase otevírají svými zuby mrtvá zvířata na místech, kam jinak nejsou havrani schopni se dostat. Manželé Jim a Jamie Dutcherovi, autoři knihy Vlci u dveří, svým pozorováním dokládají, že si oba druhy spolu často hrají, ale nikdy si navzájem vážně neublíží. Vlci prý sežerou každého mrtvého ptáka co najdou, ale mrtvého havrana jen takřka pietně odklidí stranou cesty. Podle indiánských legend existuje mezi vlky a havrany spojenectví potvrzené dávnou úmluvou.
Vraťme se ale k Freyině citátu, který obsahuje poslední Ódinovu charakteristiku, a totiž, že lodníkům dává vítr. Málo se to ví, ale kromě války a moudrosti je Ódin též bohem větru. Ve všech těchto aspektech se vlastně podobá keltskému bohu větru Esusovi, kterého Římané přirovnávali ke svým bohům Merkurovi (bohu komunikace) a Martovi (bohu války). Shodné je i to, že Esusovi i Ódinovi se obětovalo oběšením a zároveň propíchnutím. Historička Anna Bauerová v této souvislosti v knize Zlatý věk země Bójů připomíná, že v některých krajích lidé dodnes za špatného počasí říkají : "To je vítr! To se musel někdo oběsit." Je dobře zdokumentováno, že vikinští námořníci žádali na svých cestách o dobrý vítr právě Ódina. V severském příběhu o Starkadovi je například popsáno, jak loďstvo krále Víkara zastavilo dlouhé bezvětří. Věštba ukázala, že vítr se zvedne pouze tehdy, bude-li Ódinovi obětován člověk, kterého určí los. Sudba padla na samotného krále Víkara. Bylo rozhodnuto, že Víkar bude obětován pouze na oko. Králi je okolo krku uvázáno pouze tenké telecí střívko a a probodení má být naznačeno stvolem rákosu. Ve chvíli, kdy ale Ódinův zasvěcenec Starkad pronesl slova : "Nyní tě dávám Ódinovi.", změnilo se střívko v silný provaz a rákos v kopí a oběť byla dokonána. Kopí, které se v tomto příběhu objevilo, je zároveň i hlavní Ódinovou zbraní. Tak jako má Thor své kouzelné kladivo Mjöllnir, má Ódin své magické kopí Gungnir. Obě zbraně pochází z kovářské dílny trpaslíků a obě mají schopnost, že nikdy neminou svůj cíl.
Další věc, která spojuje Ódina s vládou nad větrem, jsou lidové pověsti o tzv. divokých honbách. Za vichřicí a bouří se prý občas zjevuje ve vzduchu strašidelná armáda mrtvých v čele se svým vůdcem Wódenem, která před sebou štve divokou lesní zvěř. Ten, kdo by přijal podíl na jejich kořisti, se prý pak sám stane duchem v této strašlivé tlupě. Tato pověst je široce rozšířena po celé střední a západní Evropě a i u nás v je řada míst, kde byla zaznamenána. Český badatel a záhadolog Otomar Dvořák, který se divokým honbám hodně věnoval, spojuje tyto pověsti s výskytem malých tornád, kterých se u nás každoročně objeví hned několik. Nejsem si s tímto výkladem jistý, ale spojení Wódenových divokých štvanic a silného větru je nesporné.

Ódinovy Runy : Ódin je už z podstaty věci spojen se všemi Runami. Jeho hlavní Runou je ovšem Ansuz, který se dotýká Ódinových básnických a komunikačních schopností. Blízko má ovšem i k například k mírně zlověstné Runě Eihwaz, která je symbolem smrti a zásvětního života.

Baltové : Z pruské triády hlavních bohů - Pekuno, Potrimppos a Patollo, měl k Ódinovi nejblíže zachmuřený bůh smrti Patollo. V mladší Eddě se o Ódinovi dočteme, že u sebe stále nosil nabalzamovanou hlavu obra Mimira a radil se s ní o různých tajemstvích a událostech v jiných světech. Také Patollo byl často zobrazován s lidskou lebkou a některé prameny naznačují, že lebku u sebe přechovávali i Patollovi vyznavači.
Z Litevské obdoby pruské triády - Deivas, Perkúnas a Velnias je svojí charakteristikou velice blízko k Ódinovi poslední jmenovaný, tedy Velnias. Stejně jako Ódin je i Velnias pánem mrtvých, jimž se v litevštině říká vélé či velinés a stejně jako Ódin, se i Velnias občas zjevuje v podobě jednookého starce. Své oko si Velnias v některých litevských příbězích potírá vodou z pramene a stává se tak vševidoucím. Ačkoli se Velnias řadil mezi tři hlavní baltské bohy, v lidovém folklóru vystupoval jako temná a nebezpečná postava a často i jako konkurent a protivník hromovládného boha Perkúnase.

Slované : Slovanským ekvivalentem baltského Velniase a germánského Ódina byl bůh jménem Veles či Volos. Nevíme toho o něm bohumžel moc, ale je známo, že když ruští vládcové uzavírali smlouvy s Byzancií, přísahali na své bohy, na Peruna a na Volose. Mnohé místní názvy a lidová pořekadla ze všech koutů historického slovanského osídlení dokazují, že Volos patřil mezi nejdůležitější slovanské bohy a jeho kult byl široce rozšířen. Důležitou informaci, která spojuje Ódina a Velese nalezneme ve Slově o pluku Igorově. Zde je totiž pěvec Bojan označen jako vnuk Velesův. Z toho lze odvodit, že Veles byl podobně jako Ódin patronem básnictví.
O Volosovi se v ruských pramenech často mluví jako o bohu dobytka, což může být přiznávám, poněkud matoucí. Staří Slované si ale svou zásvětní říši mrtvých zvanou Ráj, představovali jako rozlehlé zelené pastviny plné dobytka. Přívlastek "bůh dobytka" je tedy naprosto logický a souvisí nejspíš s Volosovou funkcí vládce mrtvých.

Velesův kult se do naší země po mnohých staletích opět vrací. Dostanete-li se na svých cestách do Kublova nedaleko Berouna, nezapomeňte navštívit posvátný vrch Veliz. Bývalo zde prý staré pohanské obětiště zasvěcené Velesovi. Podle Kosmovy Kroniky české tu kolem roku 1000 n.l. chtěli Vršovci u posvátného dubu obětovat zajatého přemyslovského knížete Jaromíra. Kníže byl nakonec zachráněn svou družinou a na památku zde nechal postavit kostel sv.Jana Křtitele. Dub nechal pokácet a zbytek jeho kmene byl prý dlouhá léta uchováván za hlavním oltářem. Dnes stojí na vrcholu Velízu nová dřevěná Velesova socha a znovu se tu konají i pohanské obřady.

RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi 41.

19. února 2015 v 8:04 | Miky |  RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi
THOR



Thor, známý též pod jmény Thunaraz, Thunor, nebo Donar, patřil a dodnes patří mezi nejctěnější germánské bohy. V době kronikáře Adama Brémského, tedy v jedenáctém století našeho letopočtu, patřilo Thorovi ústřední a nejdůležitější místo v hlavní svatyni pohanských Švédů v Uppsale. Po jeho boku zde stála z jedné strany socha boha války a mrtvých Ódina, a ze strany druhé socha boha míru a rozkoše Freye. Thor vládl ve vzduchu a byl pánem hromu, blesku, bouře, deště a dobrého počasí. Z toho důvodu ho vzývali zemědělci i mořeplavci, neboť na dešti a vhodném počasí závisela úroda jejich polí i šťastná plavba na lodi. Vzývali ho i válečníci, protože ze Snorriho Eddy víme, že i sám Ódin uznával, že Thor je ze všech bohů nejsilnější. V severské mytologii vystupuje Thor jako neúnavný protivník a hubitel obrů a nestvůr. Žádná příšera si před ním nemohla být jistá. Jednou dokonce málem zabil i obřího hada Mitgardsorma, který vyčkává na dně oceánu na ragnarök, aby pak vyrazil po boku svého bratra gigantického vlka Fenriho, svého otce Lokiho a houfu obrů do boje proti bohům Ásgardu. Thor chytil Mitgardsorma v moři na návnadu z volské hlavy a velkou silou ho vytahoval ven. Když už se zdálo, že zasáhne hada svým kladivem, nevydržel obr Hymi dále hrůzostrašný pohled na hada dštícího jed a na Thora, kterému šly z očí blesky a přesekl udici na které Mitgardsorm visel.


Thor chytá na volskou hlavu hada Mitgardsorma.
/Výjev ze švédského obrazového kamene./

Thorova obrovská síla odvracela často zhoubu od bohů i od lidí. Lidé si ho proto vážili jako mocného ochránce a nosili na krku amulet v podobě jeho hromovládného kladiva. Toto kladivo zvané Mjöllnir, vyrobil pro Thora trpaslík jménem Brokk. Kladivo se umělo podle potřeby zmenšit či zvětšit a pokaždé když ho Thor vrhnul, vracelo se mu zase samo zpátky do ruky. Hromovládce ho však nepoužíval pouze k zabíjení obrů. Dotykem Mjöllniru bůh žehnal novomanželům při svatbách, posvěcoval jím mrtvé apod. Kladivo se tak pro kněze staré víry stalo významným obřadním předmětem.
Thor nejezdil na koni jako ostatní bohové, ale chodil pěšky, nebo jezdil na voze taženém dvěma kouzelnými kozly Tanngjóstem a Tanngrisnim. Hluk blížící se bouřky ve starých seveřanech vyvolával představu tohoto rachotícího Thorova vozu. Zásah bleskem vnímali jako úder Thorova kladiva. Předměty a místa zasažená bleskem byla Thorem očištěna a posvěcena. Je dokázáno, že ze všech stromů bývá nejčastěji zasažen bleskem dub, proto není divu, že právě duby byly Thorovi zasvěceny. Dub má navíc velmi tvrdé dřevo, dožívá se vysokého věku a dorůstá značných rozměrů. Je to prostě obr a silák mezi stromy, tak jako Thor je obr a silák mezi bohy. Staré duby byli kdysi po celé Evropě považované za svaté a všude byli zasvěceny hromovládným bohům. Jaká škoda, že mnoho těchto zelených velikánů padlo za oběť horlivosti prvních křesťanských misionářů, kteří se kácením posvátných stromů snažili dokázat bezmoc pohanských bohů. Za všechny případy jmenujme alespoň slavný Donarův dub, který v roce 723 porazil sv. Bonifác v hlavní svatyni germánského kmene Chattů.

Podle Islandských Edd, je Thor synem boha Ódina a bohyně Země. Jiná místa mluví ale o Zemi jako o Thorově sestře. Já osobně mám podezření, že Thor nebyl původně Matce Zemi ani synem, ani bratem, nýbrž manželem. Odpovídalo by to indoevropskému modelu, ve kterém bůh nebes oplodňuje bohyni Zemi deštěm a blesky. Mám zato, že teprve v pozdějších časech, kdy zaujal přední příčku severského panteonu Ódin, byla Thorovi přisouzena role jeho syna, aby bylo všem jasné, kdo je na nebi pánem. To je ale samozřejmě pouze moje spekulace. V tomto názoru mě ale utvrzuje i jeden můj zážitek z šamanské cesty, na které jsem se ptal své patronky Nerthus, zda-li je Thor jejím synem. Rozhodně zavrtěla hlavou a pak řekla : "On je z docela jiného rodu." V mojí verzi germánského náboženství (a ruku na srdce, každý současný pohan má svojí vlastní verzi), není podřízen ani Thor Ódinovi, ani Ódin Thorovi, ale oba společně s Freyem tvoří rovnocennou trojici hlavních severských bohů.

V naší zeměpisné oblasti byl germánský hromovládce vzýván pod jménem Donar a je docela možné, že u nás máme i posvátnou Donarovu horu. Nejvyšší kopec Českého středohoří Milešovka, má totiž ještě německé jméno, které zní Donnersberg, a to se dá přeložit buď jako "hromová", nebo také "Donarova" hora. Podle oficiálních statistik je Milešovka místem s nejdrsnějším a největrnějším podnebím v Čechách. Úplné bezvětří je zde přibližně jen 8 dní v roce a deště a bouřky jsou tu nadprůměrně často. Z archeologických nálezů z vrcholu a západního svahu Milešovky se usuzuje, že hora mohla mít pro naše předky kultovní význam po celá tisíciletí. Nejstarší zde nalezené předměty pocházejí již z mladší doby kamenné. Lidé však horu prokazatelně navštěvovali i v době bronzové, v době laténské i ve starší době hradištní. Sám jsem zatím neměl to štěstí Donarovu horu navštívit, ale v budoucnu bych to někdy určitě velice rád udělal.


Thorovy Runy : Bůh Thor má nejblíže k Runám Thurisaz a Uruz. Tyto Runy dobře rezonují s jeho vznětlivou a siláckou povahou. Vzhledem k tomu, že je ale Thor také dárcem deště, který je životně důležitý dobrou úrodu dotýkají se ho také Runy Lagus a Jera.


Slované : Pokud u bohyně Nerthus a bohyně Mokoše, byla jejich příbuznost, kterou jsem naznačil, pouze hypotetická, tak v případě germánského Thora a slovanského Peruna je jejich spřízněnost naprosto zjevná. Oba bohové jsou vládci hromů a blesků, oběma je zasvěcen čtvrtek a oba byli uctíváni u starých posvátných dubů. A tím podobnosti mezi nimi zdaleka nekončí. Perun, podobně jako Thor, podle lidové tradice pronásleduje svými blesky nečisté síly. Ve slovanských pověstech se dochovalo několik variant příběhu, ve kterém hromovládce, který v různých mutacích příběhu vystupuje např. pod jmény Pjarun, Hrom, Bůh či sv. Ilja, pronásleduje nestvůru, která se před ním postupně skrývá pod člověka, pod koně, pod krávu, pod dům, pod strom či pod kámen. Hromovládce, pokaždé skrýš rozbije či zabije a obluda musí přejít do další. Nakonec se nestvůra skryje do hlubokých vod a tehdy hromovládce řekne : "Tam je tvoje místo, tam zůstaň!" Obludou, o které je v pověsti řeč, je v mnoha jejích variantách obrovský had nebo drak, který nese jméno Zmej či Zmiuljan. Oba hromomovládci, germánský Thor i slovanský Perun, tedy soupeří se strašlivým hadem, který se před nimi ukrývá ve vodách. Podivuhodné je, že náš jediný jedovatý had, jímž je zmije, dodnes nese jméno Perunova nepřítele.
Jistou shodu lze nalézt i mezi zbraněmi obou hromovládců. Ačkoli Thorovou zbraní je kladivo a Perun se pyšní sekerou, obě zbraně mají svého předchůdce v pravěkém kamenném mlatu. Podle Encyklopedie mytologie germánských a severských národů je Mjöllnir navíc zobrazován ve třech základních podobách, z nichž jednou je právě sekera! Může být toto všechno pouze náhoda? Já říkám že nikoli. Perun a Thor jsou prostě jedním a tím samým bohem, pouze uctívaným jinými národy.


Trojice kovových opaskových nákončí z nálezů v Mikulčicích na Moravě. Na obrázku č.1 je anonymní osoba s rukama v rituálním gestu. Na obrázku č.2 je v téže pozici křesťanský kněz nebo sám Kristus. Také nákončí z obrázku č.3 nese obraz osoby v ve shodném postoji. Tato osoba má ovšem v pravé ruce kladivo nebo sekeru a v levé ruce picí roh, mohl by to být tedy pohanský kněz, nebo samotný bůh hromovládce.

Baltové : Zajímavou spojnicí mezi Perunem a Thorem je baltský bůh Perkúno/Perkúnas. Svým jménem má blíže k Perunovi a svým kladivem zase k Thorovi. Perkúnasovo kladivo se jmenuje Milna, což je výraz etymologicky blízký germánskému slovu Mjöllnir i ruskému slovu Molot a českému slovu Mlat.

Patollo, Perkúno, Potrimppos na korouhvi krále Witouwuda.

V návaznosti na to, co bylo řečeno o svatyni v Uppsale a trojici bohů Thor, Ódin a Frey, by bylo dobré zmínit podobnou trojici bohů, která je zaznamenána v hlavní Pruské svatyni v Romuvě. U paty velkého posvátného dubu zde stáli bohové Perkkúno, Potrimppos a Patollo. Stejní bohové zdobili podle kronikáře Simona Grunaua i korouhev bájného krále Witouwuda. Perkúno byl na praporci zobrazen jako hněvivý muž středního věku, jehož vousatý rudý obličej byl korunován plameny. Potrimppos byl vyobrazen jako vesele se tvářící mladý muž bez vousů s věncem obilných klasů na hlavě a konečně Patollo byl zobrazen jako stařec s mrtvolnou barvou obličeje a dlouhým zeleným vousem. Perkúno - bůh hromu a blesku přitom odpovídá svojí charakteristikou Thorovi, Potrimppos - bůh jara a plodnosti odpovídá svými vlastnostmi Freyovi a Patollo - bůh podsvětí a mrtvých má blízko k Ódinovi.


Tyto švédské skalní rytiny naznačují, že hromovládce Thor (vlevo se sekerou), dvojice Freya a Frey (uprostřed) a bůh mrtvých Ódin (vpravo s kopím), zde byli uctíváni možná již v době bronzové.




Také tyto tři postavy na vlněném švédském gobelínu z poloviny 12. století, někteří interpretují jako Jednookého Ódina se sekerou a Yggdrasillem, Thora s kladivem a Freye s klasem.

RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi 40.

17. února 2015 v 7:37 | Miky |  RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi
NERTHUS


Nedá mi to a musím začít tuto přehlídku bohů svojí patronkou a přítelkyní Nerthus. Ačkoli byla tato bohyně mezi kontinentálními Germány zřejmě velmi významná, kromě jediného odstavce v Tacitově Germánii, o ní nenajdeme jinde žádnou písemnou zmínku. Podle Tacita ctilo bohyni Nerthus především sedm germánských kmenů, konkrétně Reudignové, Avionové, Angliové, Varinové, Eudosové, Suardonové a Nuitonové. Bohyni Nerthus prý tito lidé uctívali jako Matku Zemi, a věřili, že zasahuje do lidských záležitostí a osobně je navštěvuje. Kult této bohyně popsal Tacitus takto :

Na jednom ostrově v Oceánu je posvátný háj a v tom háji je vůz věnovaný bohyni, přikrytý přehozem. Dotknout se ho je dovoleno jen knězi. Kněz pozná, kdy je bohyně uvnitř, zapřáhne do vozu krávy a s velkou uctivostí provází bohyni na cestě. Tenkrát jsou dny plné radosti, slaví se svátky na místech, která bohyně poctí svým příjezdem a svým pobytem. Nezačínají se války, neberou se do rukou zbraně; je zavřeno veškeré železo. Jen tak dlouho je však znám mír a pokoj, jen tak dlouho milován, dokud týž kněz neodveze bohyni zpátky do chrámu, když už má styku s lidmi dost. Pak je povoz, přehoz a božstvo samo (chceš-li, věř tomu) omýváno v tajemném jezeře. Tuto službu konají otroci a totéž jezero je pak okamžitě pohltí. Odtud tajemná hrůza a svatá nevědomost o podstatě tajemství, jež vidí jen lidé odcházející na smrt.

Bohyně Nerthus představovala pro Germány Matku Zemi, a jako taková byla vnímána především jako dárkyně plodnosti a úrody. Odborníci proto předpokládají, že posvátná cesta, při které bohyně objížděla kraj na voze taženém kravami, se odehrávala v jarním období a měla za účel probudit přírodu a požehnat jí bohatou plodností. Tam, kde se bohyně na své pouti zastavila, byly zapovězeny veškeré boje a sváry, byl to čas radostné oslavy nového vegetačního roku. V kontrastu s nádherným průběhem této slavnostní objížďky vyznívá její zakončení velmi ponuře. Z pohledu dnešního člověka je závěr slavnosti, při kterém jsou v jezeře obětováni otroci, jež předtím bohyni a její vůz omývali, velmi drsný. Ke kultu laskavé Matky Země nám to nějak nesedí. Náš dnešní pohled na Matku Zemi je ovšem do značné míry zidealizovaný. Bohyni, která představuje Zemi chceme vidět, pouze jako tu hodnou maminku, která nás hladí, krmí a chrání. To je v pořádku, tak ji samozřejmě viděli i staří pohané, kromě toho ji ale vnímali také jako hrobku, která jednou pozře naše kosti. Matka Země má obě tyto tváře. Léto je čas hojnosti a úrody, ale zima je čas spánku a často i hladu, nemoci a smrti. Tuto temnou stránku Matky přírody si my zhýčkaní moderní lidé už moc neuvědomujeme a ani si ji často uvědomovat nechceme. Pro naše předky, kteří žili bez elektřiny a technických vymožeností to ale byla realita, se kterou uměli docela dobře žít. Matka Země pro ně byla laskavá i krutá, krásná i strašná.

Někteří historici a archeologové se na základě zmiňovaného Tacitova úryvku domnívají, že mumifikovaná těla z germánského období, která se našla v dánských a německých bažinách a rašeliništích, mohla patřit právě lidem obětovaným bohyni Nerthus. Možné to je. Staří Aztékové věřili, že musí konat lidské oběti, aby se planety otáčely a nezhroutil se vesmír, proč by si tedy nemohli staří Germáni v určitém období myslet, že si lidskými obětmi zajistí dobrou úrodu? Těla z bažin ovšem nemusela všechna patřit lidem, kteří omývali vůz bohyně Nerthus. Ságy naznačují, že poprava utopením se prováděla i za různé prohřešky proti tehdejšímu společenskému právu. I tito zločinci mohli být ovšem takto symbolicky posíláni do útrob Matky Země. Kromě lidských těl se na různých místech v severských bažinách nalezlo i množství různých cenných předmětů, například zbraně, nádoby apod. Způsob obětí, při nichž se přinášely dary Zemi, která je před očima lidí ihned pohltila, byl mezi Germány zřejmě obvyklý. Sám jsem už takto u nás na jihočeských blatech také obětoval.

Některé indicie ukazují, že objížďka s bohem, či bohyní na voze je velmi starým zvykem, který se u Germánů konal dlouho před Tacitem a ještě dlouho po Tacitovi. Poukazuje na to např. nález dvou posvátných vozů v bažině v Dejbjergu v Jutsku, nebo skalní rytiny z Bohuslänu ve Švédsku (obr.1), či z Východních Pomořan v Polsku (obr.2).


Obr.1.


Obr.2.

A dokazuje to i staroislandský příběh o Gunnaru Helmingovi z Trondheimu, který se odehrává zhruba 800 let po událostech, které zaznamenal Tacitus. V Gunnarově příběhu se také koná rituální objížďka s vozem. Bohem, který jede na voze je ale v tomto případě Frey a doprovází ho nikoli kněz, ale kněžka. Záměna bohyně Nerthus za Freye a změna pohlaví celebranta by nás však neměla mást. Jak dále uvidíme, jedná se stále o tutéž objížďku a tentýž plodnostní kult.
Frey a Freya jsou totiž dětmi boha moří Njörda a z Eddy víme, že je zplodil se svou sestrou, pravděpodobně také dvojčetem. Njördovou partnerkou byla s největší pravděpodobností právě bohyně Nerthus, jejíž jméno by podle názoru odborníků mohlo být latinským přepisem jména Njörðr. Máme tu tedy dvojčata, boha a bohyni plodnosti Njörda a Njördu a pak jejich děti, opět dvojčata a opět boha a bohyni plodnosti, Freye a Freyu. Dvojice Njörd a Njörda byla prostě starší božskou generací téhož kultu, který byl v pozdějších dobách reprezentován Freyem a Freyou.
Příběh o Gunnaru Helmingovi z Trondheimu naznačuje, že součástí posvátné objížďky s vozem, byl rituální pohlavní styk mezi kněžkou kultu a člověkem, který skrze invokaci představoval samotného boha Freye. Jejich posvátné spojení mělo zřejmě zaručit, že božská živoucí síla plodnosti se znovu dotkne polí a sadů a zavládne blahobyt. V Tacitových časech se pravděpodobně konalo totéž, jen role aktérů byly prohozeny. Na voze jela osoba představující bohyni a vůz doprovázel kněz. Lidový folklor zachoval v pozměněné formě prvky tohoto kultu dlouho do středověku a částečně ještě i do novověku. Na některých místech zaznamenali etnografové zvyk, při němž se dvojice vesničanů válely po polích a naznačovaly pohlavní styk ve víře, že pole bude dobře rodit. Jiná část kultu se dochovala ve zvyku lidovém katolicismu, kdy procesí obchází pole s obrazem, nebo sochou světce a kněz žehná úrodě.

Popis bohyně skryté za závěsem na voze inspiroval řadu současných pohanských umělců k tomu, že Nerthus ztvárňují se závojem nebo maskou na obličeji. S tváří za závojem jí vídám i já na svých šamanských cestách. Na těchto poutích ji také často spatřuji ve společnosti sov a malých bytostí, které bychom snad mohli nazvat trpaslíky nebo skřítky. Bohyně Njörda z mých vizí je moudrá, vznešená a laskavá a je velikou znalkyní léčivých bylin. To vše ovšem patří do mé osobní gnóze a nemohu to nikomu vnucovat.

Njördiny Runy : Bohyně Nerthus má úzký vztah k vodě, k jezerům a skrze svého muže Njörda i k moři, proto výrazně reaguje na Runu Laguz. Bohyně dále rezonuje s Runou Fehu, která je spojena s dobytkem a blahobytem a také s Runou Raido, která se vztahuje k jízdě na voze. Velmi blízko má také k Runám Berkana a Jera, neboť tyto znaky představují síly rození, sklizně, úrody a obrody. Nerthus bývá ale často přičítána i vláda nad Runou Pertho, která má podle některých vykladačů vztah k ženským reprodukčním orgánům.

Slované : Bohyni představující Matku Zemi nalezneme snad ve všech starých kulturách, a to v Evropě i na dalších kontinentech. Četné nálezy rytin, maleb a sošek, které dnes označujeme souhrnným názvem "Venuše" dokládají, že kult tzv. Velké Matky byl v Evropě široce rozšířen už v době kamenné. Matku Zemi uctívali samozřejmě i zemědělsky orientovaní Slované. Lidová moudrost z Chodska například říká : "Zemje je mama. Hdo by jí hublížil, jako by mamje hublížil. Hdo bjíje do zemji, bjíje svú mamu. Hdo svévolně trhá trávu ha kytky, trhá mamje vlasy."
Z ruštiny známe výraz mať syraja zemlja, což se překládá jako Vlhká Matka Země. Konkrétní slovanské jméno pro bohyni Zemi je ovšem Mokoš. Také toto jméno v sobě skrývá slovní kořen mok, který nalezneme například ve slovech mokrý či moknout. Spojení Matky Země a vlhkosti nepřímo naznačuje možnou souvislost s germánskou Nerthus a dary, které jí lidé kladly do mokřadů. Upřímně řečeno je to ale mezi oběma bohyněmi jediná a ještě dost neprůkazná spojnice. Nemáme žádné indicie, které by naznačovaly, že by se konala objížďka s Mokoší na voze, ani o tom, že by byl s představitelkou této slovanské bohyně prováděn symbolický milostný akt.
Mokoš je kupodivu jedinou ženskou bohyní, která je zmiňována ve staroruských pramenech, zato je v nich ale zmiňována poměrně často. Její kult musel být svého času velmi rozšířený, neboť jméno bohyně nalezneme v mnoha místních názvech v Rusku, v Polsku, v Polabí, v Lužici, a dokonce i u nás. Nejznámějším takovým českým místem je vrch Mokošín u Přelouče, kde se dnes opět konají k poctě bohyně slavnosti, a kde stojí také její dřevěná socha.
Mokošin kult projevil na slovanské poměry neobvykle dlouhou životnost. Máme doklady, že ještě v 16.století kladli v Rusku zpovědníci na některých místech ženám běžně otázku, zda se neprovinily tím, že se modlily k Mokoši.
Ačkoli nemám v rukou žádný důkaz, osobně cítím mezi mojí patronkou Njördou a slovanskou Mokoší silnou spřízněnost.


Baltové : Baltskou bohyní Země, která měla na starost plodnost, porody a ženskou úlohu ve společnosti je bohyně Laima, nebo též Lauma. O Laimě si ale povíme více, teprve až budeme mluvit o bohyni Frigg / Freye.

VÝPRAVA DO DIVOKÉ ŠÁRKY

16. února 2015 v 8:13 | Miky |  JINÉ
Divoká Šárka je krásný kout přírody s bohatou historií na okraji Prahy. Pěkný článek o tomto místě napsal před časem soukmenovec Myslič. Dlouho jsem měl v plánu Divokou Šárku navštívit a tak jsem rád využil příležitosti a zůčastnil se sobotní výpravy do této přírodní rezervace, kterou zorganizoval Slovanský kruh. Lidi z okruhu Zdeňka Ordelta jsem chtěl také už nějaký čas poznat naživo, takže jsem vlastně touto akcí, jak se říká, zabil dvě mouchy jednou ranou.
Z Jižních Čech nás vyrazilo hned pět. Kromě mě se akce zúčastnili ještě Frostík, Fíba, Jakub a Marek, který nás všechny vezl svým autem. Sraz s ostatními jsme měli na parkovišti u McDonalds, protože jak říkají na www.praguecityline.cz je to pro výlet do Šárky nejlepší výchozí bod a dá se zde zaparkovat auto. Možná jsou ale autoři stránek praguecityline nějak s McDonaldem domluveni, protože po skončení akce nás zde za parkování solidně zkasírovali. Značení, že se tu za pakování platí je ale samozřejmě velmi nenápadné a hlavně na místě, kde byste ho nečekali.

Přijeli jsme asi půl hodiny před domluveným termínem srazu a protože byla psí zima došli jsme si do zmíněného podniku koupit horké kafe do kelímku. Mého oblíbeného "turka" samozřejmě neměli a tak jsem bedlivě sledoval Marka, který stál ve frontě přede mnou, co si dá. Dal si něco podobného kafi s mlékem a karamelem. Stálo to 70 Kč, ale prodavačka se spletla řekla "170 korun, prosím." V tu chvíli nás všechny polilo horko a Marek začal prosit prodavačku o slevu, s tím, že jsme přijeli ze vsi a s něčím takovým jsme nepočítali. Nakonec jsme se tomu všichni zasmáli, ale i cena 70 Kč mě jen utvrdila v názoru, že u mekáče dostanete za hodně peněz málo muziky.
Frostík McDonaldy bytostně nesnáší a tak jako jediný z nás zůstal venku. Když jsme se svými horkými nápoji vyšli zpátky na parkoviště zastihli jsme ho zrovna stojícího na zábradlí nad schodištěm. Dělal podivné pozice, nebylo úplně jasné jestli vyvažuje aby nespadl, nebo je to součást nějakého rituálu. Když jsme se ho potom ptali, co to bylo, tak tvrdil, že se snažil ze zvýšené polohy nafotit Divokou Šárku tak, aby na snímku nebyla vidět rozbitá lampa. My jsme ale stejně přesvědčeni, že zde tajně cvičil wydu.






Brzy dorazili i členové Slovanského kruhu a také Lomikel, kterého mnozí z nás znají jako autora sáhodlouhých, těžko pochopitelných internetových komentářů se slovy bez háčků a čárek, ale který je ve skutečnosti fajn člověk a dobrý společník. Přišel také mladý manželský pár s miminkem v kočárku a tak jsme zvolili takovou trasu, abychom to nejdůležitější viděli hned na začátku a miminko s námi nemuselo pak už dále vymrzat. Některé členy Slovanského kruhu zmátla Jakubova černá kombinéza a ptali se jestli to není policista. Řekl jsem jim, že ano protože Pohanský kruh je podezřelý z šíření fašismu a nenávisti, takže na každé akci, kde jsou přítomni jeho členové, je nyní přítomný i policista, který v případě, že zaznamená nějaké extrémistické chování, okamžitě preventivně zmlátí všechny obuchem.

Prvním naším cílem byla Ovčí studánka, kterou mají pod svojí patronací členové České pohanské společnosti a u které stojí Fíbou tesaný menhir s obrazem vodní víly. Místo je to pěkné a nápad s tůňkou u kamene je dobrý, ale Fíba byl zklamaný, že kámen nestojí až u vodní hladiny, jak bylo původně plánováno a dojem z tůňky kazí po stranách vyčnívající fólie. ČPS ale chystá na jaro brigádu, tak snad tyto nedostatky odstraní. Lomikel a někteří členové Slovanského kruhu byli hned ochotni s úpravou místa pomoci.



Dalším naším cílem bylo místo, kde se kdysi rozkládalo slovanské hradiště. I dnes je to nádherná plošina s dalekým výhledem. Fíba tu z krtince vytáhl keramický střep s částí ornamentu, který jsme ovšem nikdo z nás neuměli časově zařadit. Na další cestě jsme ale shodou okolností potkali archeology, kteří tu prováděli plošný průzkum zoraného pole a ti Fíbův nález zařadili do starší doby hradištní, tedy ke Slovanům. Jiný střep, který jsme cestou objevili zařadili odborníci s určitým váháním dokonce až do období eneolitu.







Zastavili jsme se také u šáreckého menhiru, o kterém píše ve své knize Svět posvátných kamenů 2. spisovatel Václav Vokolek. Tento kámen, který stojí na dominatním místě vnitřního předhradí, u cesty, která ho protíná, se výrazně odlišuje od okolních skalek a je jasné, že sem byl někým dovezen nebo dovlečen. Václav Vokolek naznačuje, že by mohl mít nějakou souvislost se zdejším dávnověkým osídlením, ale Lomikel, který bydlí nedaleko a často sem chodí říkal, že si nepamatuje, že by tu ten kámen dříve byl, takže je možné, že ho sem někdo umístil v době zcela nedávné.




Na další cestě jsme se hlavně kochali zdejší přírodou, kterou tvoří především stepi s trsy vřesu a rozeklané křemenné skály. Počasí bylo ale opravdu studené a tak jsme se rádi zašli ohřát horkou medovinou a brokolicovou polévkou do restaurace Dívčí skok. Zde jsme měli konečně čas si i trochu popovídat a navzájem se poznat. Myslím, že to bylo pro všechny příjemné posezení. O činnosti a plánech Slovanského kruhu jsme se sice nedozvěděli nic, probírala se spíše nevážná témata, ale aspoň jsme zjistili, že nám nedělá problém se někde sejít a společně něco zažít, a to není zas tak málo. Někteří lidé si tu vyměnili telefonní čísla, vznikla nějaká FB přátelství a na příští společnou akci se prý pojede k nám na jih.
















.

RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi 39.

15. února 2015 v 15:27 | Miky |  RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi
BOHOVÉ A BOHYNĚ



V poslední části knihy se budeme věnovat popisu několika nejdůležitějších germánských bohů. Když říkám "nejdůležitějších" je třeba to brát malinko s rezervou, neboť tu důležitost má každý pohan nastavenou trochu jinak. Je to tak dnes a bylo to tak vždycky. Víme například, že na vrcholu germánského panteonu se v průběhu času střídali bůh Týr s bohem Thorem a s bohem Ódinem. Ve Švédsku byl však svého času nejdůležitějším bohem Frey a Tacitus se zmiňuje o sedmi germánských kmenech, pro které byla začátkem 2.století n.l. hlavní bohyní Nerthus. Můj výběr bude tedy hodně subjektivní a představím vám v něm bohyně a bohy, kteří jsou něčím důležití především pro mě. Pokud tedy ve svém popisu vynechám boha, který je tím "nej" právě pro vás, pak mi to prosím odpusťte. Není v mých silách zmínit je všechny.
U každého z uvedených bohů naleznete i seznam runových znaků, se kterými je dané božstvo spojováno. Každá z Run z těchto seznamů se dotýká některého aspektu daného boha či bohyně a jejich používání může tyto bohy podnítit, aby vám věnovali svou pozornost.
Pokud to bude možné, uvedu u jednotlivých bohyní a bohů, také jejich baltský, nebo slovanský ekvivalent. Germánské, slovanské a baltské pohanství jsou jistě tři samostatné a svébytné tradice, které se od sebe v mnohém liší. Je tu ale také řada podobností a příbuzností, jež jsou dané jednak společným indoevropským základem a pak také vzájemným sousedským ovlivňováním.

S Balty toho máme, my Slované, společného mnoho. Jazykovědci mluví o období tzv. balto-slovanské jednoty (přibližně 3000 let dozadu), kdy Slované i Baltové tvořili jediný jazykový i kulturní celek. Pohanské náboženství starých Baltů proto vykazuje s náboženstvím starých Slovanů výrazné shody. Shod mezi Slovany a Germány je o něco méně a jsou především dědictvím vzájemného sousedského ovlivňování, přesto jsou to shody významné a nepřehlédnutelné. U Čechů a Poláků, docházelo k vzájemnému mísení a ovlivňování s jejich západními germánskými sousedy po celá staletí. Východní Slované byli zase silně formováni kulturou germánského severu. Vždyť u zrodu tzv. Kyjevské Rusi nestál nikdo jiný, než vikingové. Podle historiků dorazili do této oblasti po roce 862 švédští Varjagové a ujali se zde vlády nad několika znesvářenými slovanskými kmeny. Prvním Novgorodským knížetem se stal Varjag jménem Rurik. Po jeho smrti vládl jeho příbuzný Igor, který zároveň vychovával Rurikova nedospělého syna Olega. Poté, co se stal knížetem Oleg, zmocnili se Rurikovci také Kyjeva a položili tak základ prvního státního útvaru na území dnešního Ruska. V době po nástupu Rurikovců se kultura Východních Slovanů obohatila o mnohé prvky z prostředí Severních Germánů. Svědčí o tom například pohřeb ruského náčelníka na hořící lodi, kterého se v roce 922 účastnil arabský cestovatel Ibn Fadláh. Popis obřadu vykazuje značnou podobnost s pohřebními zvyky vikingů.
Kulturní výměna ovšem probíhala i opačným směrem. Vikingové sice Kyjevské Rusi vládli, ale byli v ní přeci jen menšinou, a tak se rychle přizpůsobovali slovanskému prostředí a kultuře. Rurikovským knížatům například nedělalo problém přísahat na Peruna a Velese, neboť v nich poznávali své bohy Thora a Ódina. Jména prvních vikinských vládců na Rusi byla ještě poslovanštělými jmény germánskými. Igor byl vlastně Yngvar, Oleg byl Helge a Vladimír byl Valdamar. Olegův syn už ale dostal typické slovanské jméno Svjatoslav. Skutečností je, že švédští Varjagové byli na Rusi během několika málo generací již dokonale asimilováni.
Alespoň tolik tedy zatím k podobnostem mezi germánskou, slovanskou a baltskou tradicí. Při zkoumání starých bohů však přichází člověku na mysl základní otázka, co jsou tyto bytosti vlastně zač? Pro nás, kteří pocházíme z prostředí, jež bylo po staletí ovlivňováno křesťanstvím, může být matoucí už samotný pojem bůh. Tento pojem jsme si totiž zvykli vnímat v souvislosti s věčnou a všemohoucí bytostí, která řídí celý vesmír. Z pohanského hlediska však nejsou bohové ani věční, ani všemohoucí. Jsou to jistě mocné a dlouhověké duchovní bytosti, za určitých podmínek ale mohou zemřít a možnosti jejich působení mají svoje meze. Věčné mládí a nesmrtelnost bohů severského panteonu závisí podle legendy na konzumaci zlatých jablek, které střeží bohyně Idunna. Když byla bohyně i s jablky unesena obrem Tjazim, začali bohové ihned stárnout a museli se hodně činit, aby dostali Idunnu i jablka zpět. Ani kouzelná jablka však nechrání bohy před zabitím a z eddické Vědminy písně víme, že při poslední bitvě zvané Ragnarök, jich mnoho zahyne.

Na otázku, co jsou bohové zač, jsme stále ale bezezbytku neodpověděli. Ono se na ní totiž ani pořádně odpovědět nedá. Pokud nepatříme mezi absolutní skeptiky a nepovažujeme všechny ty mytologické příběhy a prožitky pohanů za úplné nesmysly, pak si samozřejmě o podstatě bohů něco myslet musíme. Pohledů na tuto otázku existuje ale více, a kdo může rozsoudit, který je ten správný? Rozdíly v pojímání bohů existují i mezi jednotlivými praktikujícími pohany. Pro jedny jsou bohové pouze symbolicky vyjádřené přírodní síly. Thor je prostě personifikovanou silou hromu a blesku, Mani je personifikovanou silou Měsíce atd. Pro jiné jsou zase bohové aspekty naší vlastní psychiky, které lze vyvolat a využít pomocí rituálu. Podle tohoto pohledu má v sobě vlastně každý člověk svého Ódina v podobě běsnění, či básnění, každý má v sobě svého Freye v podobě sexuální vášně apod. A konečně poslední velká skupina pohanů pojímá bohy, jako skutečné živoucí a autonomní bytosti, s kterými lze navázat kontakt a smysluplný vztah. Mnozí z nás navíc věří, že všechny tři přístupy jsou v zásadě platné a svým způsobem i správné.

Další spornou otázkou je, zda můžeme například dávat rovnítko mezi bohy hromovládce, pocházející z odlišných tradic a panteonů, anebo zda se jedná o více odlišných bytostí, byť s podobnými atributy. I tady se mezi pohany postoje různí. Jedni jsou toho názoru, že bychom měli důsledně ctít rozdíly mezi jednotlivými tradicemi a neměli bychom zbytečně vytvářet nějaké prapodivné globalizované typy bohů. Jiní, ale říkají, že těch výrazných podobností mezi bohy indoevropských národů si nelze nevšimnout a že je nesmysl si myslet, že u nás vrhá blesky Perun, zatímco v Řecku docela jiná entita Zeus. Podíváme-li se do historie, tak staří pohané tuto otázku většinou nehrotili. Pokud byli doma mezi svými, drželi se svých názvů a svých tradic se všemi krajovými specialitami. Pokud ovšem navštívili vzdálenější sousedy, rychle se zorientovali a brzy věděli, jak se zde tomu, kterému jejich bohu říká a jakým způsobem je zde uctíván. Můžeme to vidět na příkladu vikingů na Rusi, i na příkladu Římanů, kteří, ať už si podmanili jakýkoli národ, všude si své bohy a bohyně dokázali s těmi místními identifikovat.

Osobně jsem toho názoru, že evropské panteony pohanských bohů vycházejí ze společného indoevropského základu, který ovšem na různých místech podléhal různým vlivům a rozdílnému vývoji. Různé proudy indoevropské tradice se v průběhu času rozcházely a znovu potkávaly a tak docházelo k tomu, že se někteří bohové rozštěpili do několika postav, které se, třeba už obohacené o nové atributy, později opět setkaly a v novém promíseném panteonu už vystupovaly jako oddělené osobnosti. Tento vývoj lze vysledovat například u bohyní Freyi a Frigg, které v Eddách poznáváme jako dvě různé bohyně, ale je mezi nimi tolik výrazných shod, že lze takřka s jistotou tvrdit, že původně byly bohyní jedinou. Myslím, že se tím nemusíme trápit. Frigg a Freyu můžeme uctívat každou zvlášť i jako jedinou bohyni. Podle mých zkušeností na sebe berou Bohové ochotně právě takovou podobu, jakou jim my lidé přisuzujeme.

RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi 38.

10. února 2015 v 8:44 | Miky |  RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi
ŠAMANSKÁ CESTA

Cestování do duchovních světů je typickou dovedností každého šamana. Domorodí šamani z různých koutů světa znají mnoho rozličných způsobů, kterými si dokáží navodit tzv. změněný stav mysli a v něm potom putovat do spirituálního prostoru, aby se v něm setkali s duchy a nalezli lék, či odpovědi na své otázky. Mezi ty nejčastější způsoby patří požití rostlinné drogy, rytmické bubnování, chřestění, půst, tanec apod. Vikinští seiðmenni a seiðkony se do změněného stavu mysli často uváděli pomocí kouzelných písní. V Sáze o Eiríkovi Zrzavém se dočteme o seiðkoně, která byla pozvána do domu jistého sedláka Torkela, aby zde zodpověděla otázku, jak dlouho bude ještě trvat období hladu a strádání. Vědma požádala jednu z místních žen jménem Gudríd, aby zazpívala kouzelnou píseň zvanou Vardlokkur. Gudríd se do toho moc nechtělo, neboť byla křesťankou, ale nakonec se nechala přesvědčit a píseň zazpívala. Vědma jí poděkovala a pravila, že její zpěv přilákal mnoho duchů, kteří předtím nechtěli spolupracovat. Díky kouzelné písni mohla nyní vědma odpovědět na všechny otázky, které jí byly kladeny.
Další způsob, kterým se severogermánští šamani uváděli do transu naznačují možná Lokiho slova, kterými se posmívá Ódinovi : "Tys kouzla prováděl,v kámen Runy ryl, jak vědma jsi tloukl v tajemný nástroj…" Nevíme sice, jaký "tajemný nástroj" má Loki na mysli, ale vzhledem k tomu, že severský seidr byl podle badatelů v mnohém inspirován šamanismem sámských (tj. laponských) noidů, mohlo by se jednat o buben, který je pro sámské šamanství naprosto typický. Bubnování a chřestění patří k těm nejsnazším a nejbezpečnějším způsobům navozování pozměněného stavu mysli, a proto si tuto metodu oblíbili také hledači šamanské moudrosti z moderních západních zemí. Poslouchání monotónních úderů bubnu, nebo rytmického chřestění, skutečně dostane po chvíli naší mysl do jakéhosi snového stavu, ve kterém se pak můžeme pohybovat zvláštními světy a setkávát se zde s různými bytostmi. Vyzkoušel jsem opravdový buben i chřestidlo, zkusil jsem i nahrávku bubnování na CD a funguje to všechno. Nejpraktičtější se mi ovšem jeví chřestidlo. Šamanské putování s MP3 a sluchátky na uších mi dojem, z té jinak krásné archaické činnosti, poněkud kazí a opravdový buben je příliš hlasitý. Pokud bubnujete doma v paneláku, upozorňujete na sebe sousedy. Pokud bubnujete v lese, budíte pozornost, houbařů, turistů a myslivců. Chřestidlo vám slouží stejně dobře jako buben a jeho zvuk je přitom decentnější.
Ačkoli jsem řekl, že schopnost putovat duchovními světy je typickou šamanskou dovedností, neznamená to ještě, že každý kdo těmito světy putuje je skutečný šaman. Skutečný šaman si totiž nevolí svou roli sám, ale je k šamanské službě povolán duchy. Skutečný šaman se ze svého šamanství nemůže vyvázat, neboť odmítnutí této služby by pro něj, nebo jeho blízké mělo fatální důsledky. Skutečný šaman nenavštěvuje duchovní světy jen tak ze zvědavosti, ale svádí v nich často těžké zápasy, které ho mohou stát i život. Skutečné šamanství vyžaduje oběť. V tradičních společnostech o těžký úděl šamanství obyčejně téměř nikdo nestojí.
Naučíte se teď možná putovat světy a to, co tím získáte bude pro vás velmi cenné. Chraňte se ale toho, nazývat se proto šamany. Pokud jste nebyli k šamanství povoláni a pokud jste se plně nepoddali duchům, nemáte na tento titul žádné právo. Skutečný šaman je tu především proto, aby sloužil ostatním. Vaše cesty budou mít ale význam hlavně pro vás samé. Poznatky, které na svých cestách získáte, totiž nebudou něčím, co jste někde vyčetli, nebo něčím, co vám někdo řekl. Budou tím, co jste sami a na vlastní kůži zažili. A to už určitě stojí zato.


PRAVIDLA ŠAMANSKÉHO PUTOVÁNÍ

Existuje několik pravidel, které je dobré při šamanských cestách dodržet :

1/ PŘÍPRAVA MÍSTA
Dobře zvažte, kde svojí šamanskou cestu uskutečníte. Pokud budete putovat ze svého bytu, zajistěte si místnost, kde vás nebude nikdo rušit. Velmi pomáhá i zatemnění oken nebo šátek přes oči. Čím méně budete vnímat své okolí, tím více procítíte světy, které navštívíte.
Pokud cestu uskutečníte v přírodě, najděte si co nejodlehlejší místo, kde je málo pravděpodobné, že vás někdo překvapí. I zde můžete použít šátek přes oči.
Příprava místa obnáší i shromáždění všech věcí, které budete pro rituál a pro svou cestu potřebovat.

2/ VSTUPNÍ RITUÁL
Velmi vhodné je začít putování vstupním rituálem, ve kterém minimálně očistíte místo i sami sebe bylinným kouřem. Vytvoříte-li před začátkem vaší cesty magický kruh, bude to ideální.

3/ ZÁMĚR
U každé magické práce je velmi důležité ujasnit si nejprve cíl (záměr) svého konání a rozhodně to platí i u šamanského putování. Cesta, kterou podnikáte bez jasného cíle je nesmyslná. Šamanské cestování není turistika za krásami jiných světů, ale duchovní práce, která nás má někam posunout. Mám vyzkoušeno, že bez jasného záměru se cesta stává bezcílným bloumáním a mrháním času, které nám nic dobrého nepřinese. Stanovit si cíl, neznamená naplánovat si výsledek cesty, ten je mnohdy překvapením, znamená to, mít konkrétní otázku, na kterou chcete znát odpověď. Nemáte-li cíl, pak neputujte. Vaším prvním záměrem bude, najít svého duchovního spojence. O spojencích si ještě povíme.

4/ MÍSTO VSTUPU
Vyberte ve své mysli představu místa, kde budou všechny vaše cesty začínat. Může to být místo skutečné, nebo vymyšlené. Měl by tam být ale strom po jehož kmeni a větvích budete moci šplhat do Horního světa a nějaká díra do země, např. nora nebo jeskyně, která vám umožní vstup do Dolního světa.
Poté, co začnete bubnovat, nebo chřestit si toto své místo představte. Poprvé vám to bude možná chvíli trvat, ale nakonec se na svém místě určitě ocitnete. Začátek vaší cesty vyžaduje úmyslnou imaginaci, to co se bude dít dále, se bude podobat bdělému snu. Budete se svobodně rozhodovat, co na vašem místě uděláte a kam se vydáte, ale to, co uvidíte a potkáte pro vás bude překvapením.

5/ NÁVRAT
Návrat by měl proběhnout stejnou cestou, ale v opačném sledu. Začala-li vaše cesta v jeskyni, nebo u stromu, měla by zde i skončit.

6/ UKONČENÍ
Po návratu do bdělého stavu je třeba zakončit cestu rituálním poděkováním všem duchům, kteří vám při vašem putování pomáhali.

7/ ZÁPIS
Každou vaší cestu si po návratu ihned zapište. Pokud si průběh cesty nezapíšeme, mohou se nám z hlavy vykouřit důležité detaily, je to podobné jako u snů. Jak už bylo řečeno, necestujeme pro zábavu, ale za určitým cílem. Pokud jste dostali od duchů nějaké odpovědi poznamenejte si je a otestujte v praxi jejich platnost.



SPOJENCI A POMOCNÍCI

Duchovní světy, které hodláte navštívit, jsou pro každého nového šamanského poutníka neznámým prostředím. Budete proto nutně potřebovat průvodce, který vás s ním seznámí a pomůže vám překonat rozličné překážky. Nejdůležitějším spojencem a pomocníkem bývá člověku jeho totemové zvíře.


TOTEMOVÉ ZVÍŘE

Určitá část duše každého z nás, rezonuje s duší, nebo chcete-li energií nějakého konkrétního zvířete. Jsme touto svou částí určitému zvířeti natolik podobni, že se tu dá hovořit téměř o příbuzenství. Příslušníci přírodních národů berou toto příbuzenství často doslovně a totemové zvíře pokládají za svého předka. Šamanka Loren Crudenová k tomu říká : "Totem je vaším protějškem, je tím, čím byste byli, kdybyste měli čtyři nohy, ploutve, listy či křídla." V současném moderním světě můžeme prožít celý život, aniž bychom o svém totemovém zvířeti cokoli věděli a nic zvláštního z toho pro nás neplyne, pokud však chceme šamansky pracovat, je znalost našeho totemu nezbytná. Totemové zvíře je naším nejniternějším spojením se světem duchů a nepostradatelným pomocníkem na šamanských cestách.
Jak ale poznáme, které zvíře je naším totemem? Není to úplně snadné. Autoři různých populárních knih o šamanismu nám radí, abychom si všímali ke kterému zvířeti cítíme zvláštní sympatie, nebo které často potkáváme v každodenním životě. Toto je sice může být určitým vodítkem, ne však úplně spolehlivým. Ve skutečnosti se nám totiž zpočátku nemusí naše totemové zvíře vůbec líbit. Totemové zvíře si nevybíráme podle sympatií, vlastně si ho nevybíráme vůbec. Svazek s totemovým zvířetem není záležitostí výběru, ale spíše nalezení již existujícího niterného propojení. To, že jste si od malička vylepovali do sešitu obrázky koní, že často potkáváte sousedovic kočku, nebo že jste viděli pár super dokumentů o vlcích ještě neznamená, že je vaším zvířetem kůň, kočka, nebo vlk. Takto zjednodušeně uvažuje pouze moderní západní člověk, který ztratil spojení se svými kořeny a všechno chce zpátky snadno a hned. Tam, kde indián, nebo černoch usiluje o vizi, čeká na sen, podstupuje osamění, nebo se postí, my meditujeme o tom, které zvíře se nám líbí. Hledání totemového zvířete od nás ale obvykle vyžaduje určité úsilí. Meditace je jistě jednou z cest, neměli bychom ale předpokládat, že budeme hned napoprvé úspěšní. Pokud velmi chvátáme, snadno se stane, že si něco vsugerujeme a sami sebe obelžeme. Abychom nalezli svůj totem je nutné často opakovaně snít, meditovat, podnikat šamanské cesty a pátrat. Zásadní věcí při takovém pátrání je trpělivost a obezřetnost. Ne vše, co se prvoplánově nabízí, je to pravé. Mým totemovým zvířetem je lední medvěd. Trvalo mi ale docela dlouho, než jsem si s tím byl úplně jistý. Prvním vodítkem mi bylo několik zvláštních snů. Ve dvou z nich jsem přímo byl ledním medvědem. V tom prvním jsem byl medvídětem a společně se dvěma sourozenci a medvědí matkou jsme plavali v moři. V tom druhém jsem byl dospělým medvědem. Běžel jsem po silnici nějakou zasněženou krajinou. Při každém kroku jsem cítil otřesy svého velkého medvědího těla. Po levé i pravé straně běžel vedle mě vlk. Vlk, kterého jsem měl zleva na mě v jednu chvíli zaútočil a zahryzl se mi do levé přední tlapy. Rozmáchl jsem se a odhodil jsem toho vlka stranou. O půldruhého měsíce později jsem měl jiný sen. Tentokrát jsem byl ve své obvyklé lidské podobě. Procházel jsem se nějakou loukou na kraji města a zaujal mě shluk dětí, který se nad něčím skláněl. Přistoupil jsem blíž a s překvapením jsem zjistil, že děti si prohlíží velkou sovu, která se před nimi krčí v trávě. Sehnul jsem se a vzal jsem sovu do rukou. Ta se vyděsila a sevřela mi do pařátů dlaň levé ruky. Její drápy se mi bolestně zarývali do masa. Pokoušel jsem se ji setřást a nakonec se mi to podařilo. Sen s vlky a sen se sovou jsem si původně nijak nespojoval, ale zhruba o měsíc později jsem svou neopatrností strčil v práci levou ruku do lisu. Stroj jsem zastavil ve chvíli, kdy jsem měl už málem vylámané všechny prsty a nikdo nevěděl, jak mojí ruku z hrozného sevření vysvobodit. Zachránil mě můj kolega, který mi ruku ze stroje doslova vymlátil. Ruka byla zle zhmožděná a dodnes na ní mám památku v podobě jizvy mezi ukazováčkem a prostředníkem, ale jinak jsem vyvázl vlastně dobře. Později jsem si na oba sny vzpomněl a došel mi jejich prorocký rozměr.
Ani dva sny, ve kterých jsem vystupoval v roli medvěda, mě o mém totemovém zvířeti ještě nepřesvědčili. Brzy jsem měl ale další sen. Nacházel jsem se v něm v nějaké kopcovité krajině, plné terasovitých políček. Kousek ode mne bylo malé jezírko a v něm se koupal podivný růžový tvor. Byl to hroch, ale vypadal spíše jako zvíře z animované pohádky, než skutečné zvíře. Náhle jsem si uvědomil, že spím a že se mi to zdá. Vzpomněl jsem si na rady z šamanských knih a zavolal jsem na hrocha : "Hej, jsi moje totemové zvíře?" Hroch se na mě hloupě zazubil a horlivě přikyvoval. V tu chvíli se odněkud z řevem přihnal medvěd a hrocha roztrhal na kusy. Po tomto zážitku jsem si byl už se svým zvířetem téměř jistý. Kdybych tenkrát uměl šamansky putovat, mohl jsem si to ověřit. Bydleli jsme ale tehdy s manželkou a naší, ani ne roční holčičkou, v malém bytě u mých prarodičů a bubnování zde nepřipadalo v úvahu. Kdykoli jsem to zkoušel venku v přírodě, tak mě někdo vyrušil a když už se mi nějaké obrazy v mysli tvořily, nebyl jsem si nikdy jist, jestli si to nesugeruji. Než jsem poprvé svého medvěda na šamanské cestě potkal, uběhlo ještě hodně času. Nyní mě ale na každé mojí cestě do šamanských světů doprovází a mnohokrát mi tak říkajíc, vytrhl trn z paty. Na jedné své cestě jsem například putoval do podsvětní říše předků. Abych se tam dostal bylo za potřebí přeplout řeku mrtvých. Její černá voda se mi ale ani trochu nelíbila. Nebýt medvěda, který mě převezl na svém hřbetě, nikdy bych se tam nedostal.
Pokud máte pro šamanské cestování lepší podmínky, než jsem měl na svých začátcích já, určitě vám půjde všechno rychleji. Postupujte podle sedmi výše uvedených pravidel a úspěch se jistě dostaví. Až se za zvuku bubnu nebo chřestidla dostanete do jiné reality, bude vaším prvním úkolem pátrat po svých spojencích. Potkáte-li na své cestě nějaké zvíře, ptejte se zda je vaším totemem. Nebude to dlouho trvat a své zvíře naleznete, vždyť je vám vlastně stále velice blízko, je přece svým způsobem vaší součástí. Své pátrání po totemu přenášejte i do svých snů. Před spaním se vždy chvíli soustřeďte a poproste své zvíře, aby vás ve snu navštívilo. Všechno, co ve svých snech a na svých cestách zažijete si pečlivě zapisujte. přivolávat do svých snů a pokud na svých prvních o nitra. Až své zvíře naleznete, bude to jako když do zámku zapadne ten správný klíč.


BOHOVÉ A DUCHOVNÍ UČITELÉ

Totemové zvíře bude vaším prvním a základním spojencem, nikoli však jediným. Na svých cestách v této i jiné realitě se setkáte s mnoha dalšími duchy, kteří budou ochotni stát se vašimi pomocníky. Někteří vám pomohou jednorázově, jiní vás budou doprovázet častěji. Velkou pomocí jsou především učitelé, přicházející v lidské podobě. Vaším učitelem se může stát některý z vašich předků, duch člověka, který byl za svého života šamanem, nebo přímo některá bohyně nebo bůh. Nemám pro vás žádný návod, jak svého učitele z duchovního světa nalézt. Zde záleží spíše na samotném učiteli, než na vás. Někteří bohové, které jsem zkoušel kontaktovat, se mi nikdy neukázali. Jediná moje rada zní, buďte trpěliví. Dříve či později si vás duchové všimnou a váš učitel si vás najde.


PUTOVÁNÍ ZA RUNOVÝMI DUCHY

Až naleznete své totemové zvíře a svého duchovního učitele, bude možná vašim cílem dozvědět se metodou šamanského cestování něco více o Runách. Jednou z možností, jak to udělat je, pokusit se kontaktovat tzv. runové duchy, to znamená personifikovanou formu runových znaků. Přiznám se, že sám jsem touto cestou zdaleka ještě všechny runové duchy nekontaktoval. Těch několik málo zkušeností, které jsem na šamanských cestách s runovými duchy udělal, se ale podivuhodně shodovalo se zkušenostmi pohana a severského šamana Ravena Kaldery, který na toto téma napsal několik knih. Kaldera už mnohokrát navázal šamanský kontakt s každou jednotlivou Runou, a ty se mu zjevily v rozličných podobách. Runa Fehu se mu například ukázala jako bohatě oděná smyslná žena, milující pohodlí a luxus, Runa Thurisaz, jako vysoký, svalnatý a vousatý muž, kterým lomcuje vztek a Runu Ansuz poznal v podobě neposedného ptáka, nebo okřídleného člověka. Poslední dvě jmenované Runy jsem kontaktoval také. Thurisaz v mé vizi nebyl jen vysoký, ale byl to přímo obr, velký jak šestipatrový dům. Nepůsobil na mě vztekle, ale když jsem se ho zeptal, co umí, tak se zasmál a řekl : "To radši nechtěj vidět." A pak mě v sérii obrazů ukázal různé dopravní nehody, úrazy a nemoci, které dokáže na lidi uvalit. Runu Ansuz jsem kupodivu viděl také v podobě ptáka. Byl to však divný pták, rychle měnil své podoby, tak jako kdysi Ódin v jiné mé vizi a jeho formy byly fantaskní. Modrý roztřepený opeřenec, který mi připomínal jednoho pokémona, velký havran červené barvy apod. Kaldera také popisuje, v jakém z devíti světů, můžete toho, kterého z runových duchů nejčastěji potkat, jak k němu přistupovat apod. To všechno si ale můžete zjistit sami, vlastním experimentováním. I zde je ale třeba dodržovat zásady šamanského cestování, o kterých jsme si říkali a hlavně bych se do kontaktu s runovými duchy nepouštěl dříve, než objevíte své spojence a upevníte s nimi svůj vztah. Setkání s některými runovými duchy viz.Thurisaz, může být totiž nebezpečné. Vaši duchovní spojenci vám pomohou runové duchy nalézt a ochrání vás před rozličnými nástrahami, které vás mohou na vaší cestě potkat.

RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi 37.

6. února 2015 v 15:39 | Miky |  RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi
ŠAMANSKÝ VESMÍR Z POHLEDU SEVERSKÉ MYTOLOGIE

Šamanské cestování je vedle klasického studování z knih další možností, jak se o Runách a severských bozích něco dozvědět. Když se Ódin v eddické Písni o Vaftrúdnim moudrého obra ptá, kde nabral všechny své znalosti o Runách bohů a obrů, on na to odpovídá, že to všechno dobře zná, neboť prošel všemi devíti světy, až k domovu mrtvých, k Niflhelu. Dříve než se ale poprvé vydáme na cestu do šamanských světů, měli bychom alespoň trochu znát jejich mapu. Vesmírná geografie severogermánských mýtů podivuhodně koresponduje s rozšířenou šamanskou představou o kosmickém stromu a třech úrovních světů.

Kosmický strom, který jak už víme, nazývali staří skandinávci Yggdrasill, je jednoduše řečeno osou, která protíná celý vesmír a propojuje tzv. Horní svět bohů se Středním světem zvířat a lidí a Dolním světem duchů mrtvých.
Střední svět představuje podle šamanského konceptu rovinu, ve které žijeme my lidé a všechno, co je zjevné. Slovanští pohané nazývají tuto úroveň výstižně Jav (Jev). Slovní kořen jev můžeme v našem jazyce nalézt např. ve slovech objev, zjev, jeviště apod. Germánská mytologie nazývá tuto rovinu Mitgard, což se dá přeložit jako Střední svět, ale také Střední zahrada, nebo Střední dvůr.

Dolní svět je říší mrtvých a moudrosti předků. V jazyce starých Slovanů se říkalo duchům mrtvým Návové a jejich říši Nav (Nev). V češtině se kořen storoslovanského slova nav dochoval v pojmech znavený a únava, ale také ve slově nevědět. Oproti tomu co je zjevné je pro nás říše Návů nejasná, neznámá. Germáni říkali své podsvětní říši Hel, ale je zajímavé, že most, přes který přecházejí do Helu mrtví, střeží podle mytologie Módgud, jejíž jméno se překládá jako Znavená bojem.

Horní svět představuje říši bohů, osvícení a řádu. Slovanští pohané ji nazývají Prav. Svět bohů vysoko v koruně kosmického stromu je domovem pravdy, spravedlnosti, pravidel a práva. Severogermánská mytologie nazývá tento svět jednoduše Ásgard, tedy říší nebo zahradou, kde žijí Ásové.

Kontroverzní německý šamanský badatel Holger Kalweit říká, že makrokosmos šamanských světů je v zásadě shodný s mikrokosmem, jež je obsažen v každém z nás. Lidské tělo odpovídá podle Kalweita Střednímu světu hmoty a forem, lidská psychika Dolnímu světu, ze kterého se formy rodí a lidský duch Hornímu světu všejednoty a nejvyššího zákona.
Pokud jste teď trochu zmateni, že obr Vafrúdni mluvil v úvodním citátu nikoli o třech, ale o devíti světech, pak vězte, že model tří světů je sice ve své podstatě správný, ale velmi, velmi zjednodušený. Každý šamanský poutník vám dosvědčí, že říší, které lze na šamanských cestách navštívit je mnohem víc, než tři. Proto je také správnější hovořit spíše o třech rovinách, než třech světech. Tři roviny jsou základ. Každá rovina je však mnohovrstevná a dá se dále dělit. Severogermánská tradice například dělí každou ze tří úrovní na další tři samostatné, ale propojené světy.

První trojici světů, která se na Yggdrasillu nachází uprostřed tvoří Mitgard, Jotunheim a Vanaheim. Midgard (Střední zahrada) je samotným středem osy. O úroveň výš se nachází Vanaheim a úroveň níž Jotunheim. Vanaheim je sídlem bohů rodu Vanů, kteří jsou podle mytologie bytostně svázáni se Zemí, vegetací a zvířaty. Jsou to tedy mocné duchovní bytosti, ale mají přímou vazbu na Zemi a na hmotu. Jotunheim je sídlem obrů. Také obři jsou svázáni se zemí. Vždyť z těla kostí a krve praobra Ymiho byla podle legendy naše země stvořena. Ostatní obři podle Eddy jsou a zároveň nejsou součástí našeho lidského světa. V představách starých seveřanů byli obrům vyhrazeny k žití nehostinná místa při okrajích Mitgardu. Dobře to vystihuje alternativní název pro zemi obrů Utgard, což se překládá jako Vnější svět (zahrada, dvůr).

Druhou trojici světů tvoří Ljossálfheim, Ásgard a Müspellheim. Tyto říše náleží tzv. Hornímu světu. Úplně na vrcholu stromu se nachází Müspellheim, svět ohně a nevýslovného jasu. Tento svět se společně se svým protipólem Niflheimem podílel na stvoření celého vesmíru. Jen o kousek níž se nachází Ásgard, sídlo nebeských bohů řádu. A ještě o příčku níže, nejblíže mitgardské skupině světů se nachází Ljossálfheim, říše světlých álfů, tj. mocných duchovních bytostí světla, kteří se v mnohém podobají křesťanským andělům.

Poslední trojicí světů je Svártalfheim, Hel a Niflheim. Tato trojice tvoří tzv. Podsvětí. Svártalfheim je domovem temných álfů, bytostí žijících v podzemních prostorách, podobajících se trpaslíkům a skřítkům. O patro níž se nachází Hel, tj. říše mrtvých a ještě níže nalezneme Niflheim, říši věčného ledu a chladu, která se společně s Müspellheimem podílela na stvoření světa.

Ačkoli jsem vám teď popsal devět světů krásně přehledně jako patra v panelovém domě, je třeba mít na paměti, že je tato mapa velmi zjednodušená a cesta do těchto světů vede jen málokdy rovně a přímo. Kořeny a větve šamanského stromu se různě kroutí a proplétají a tak není divu, že např. o Helu se v Eddách dozvídáme, že leží hluboko pod třetím kořenem Yggdrasilu a cesta k němu vede dolu a pak na sever.




MAGICKÝ KRUH

Nyní se zastavme u symbolu kruhu. Magický, šamanský, nebo též medicínský kruh je záležitost, se kterou se setkáme v mnoha různých kulturách na celém světě. Symbol kruhu má pro mnohé pohany stěžejní význam. Jednou jsem s trochou nadsázky řekl, že stejně často jako křesťan udělá kříž, vytvoří pohan kruh. Paradoxně se ale teď musím přiznat, že ve své praxi od vytváření tzv. magického kruhu, tak jak to popisuji na konci této kapitoly, postupně spíše upouštím a stále častěji se ve svých obřadech obejdu bez kruhu. Vytváření posvátného kruhu na začátku rituálu je typickým prvkem u mnohých magických a mysterijních řádů, od kterých ho pak přejala wicca a od ní zas další dnešní pohané (např. já), u starých pohanských obřadů to ale pravděpodobně zas tak běžné nebylo. Přestože tedy, ne každý pohan při svých rituálech kruh vytváří, všichni jistě cítíme hlubokou symboliku, kterou v sobě tento tvar skrývá.
Pro pohanské vnímání času je charakteristické uvědomování si životních cyklů, které se podobají kruhům, či spirálám. Všechno ve vesmíru se otáčí v kruzích. V kruzích se pohybují planety, roční období i životní cykly všech organizmů. Vznik a zánik, zmar a obnova, to všechno je v obraze kruhu obsaženo. Tato symbolika je ještě zvýrazněna kruhem znázorněným v podobě bájného hada Urubora a Mitgardsorma, kteří požírají svůj vlastní ocas. Tělem tohoto hada je ostatně obkroužen a zarámován každý obrázek našich runových karet. Vytvoření kruhu tedy není jen gesto, kterým pohan vyznačuje posvátný prostor v němž proběhne rituál, ale také gesto, kterým uznává cyklické proměny přírodního světa a celého vesmíru. Pohanská kněžka Emma Restall Orr rozšiřuje tuto myšlenku ve své knize Živá tradice druidů ještě o další rozměr, když říká : "Kruh zajišťuje, že je do rituálu zahrnut každý stejně a nikdo nestojí nad druhými kvůli vyšší hodnosti, jež by s sebou nesla moc. Každý člověk je považován za někoho, kdo přináší své jedinečné dary na dané místo, tady a teď."
Schází-li se lidé v kruhu, nikdo z nich nezaujímá přednějšího místa před ostatními. Vzpomeňme na keltskou legendu o rytířích kulatého stolu krále Artuše. Ve filmu "Král Artuš" s Clive Owenem v hlavní roli, jsou krásně vidět rozpaky a rozčarování římského biskupa zvyklého sklízet pocty a zaujímat výsadní místa, když se měl posadit k Artušovu kulatému stolu. Pro všechny tyto významy je mi znamení kruhu velice blízké. Vnímám ho jako symbol přírody a jejích cyklů i jako připomínku rovnosti mezi lidmi a všemi ostatními tvory. Velmi mě proto těší, že společenství souvěrců s nimiž jsem spojil svou cestu, nese název Pohanský Kruh.
Jak již bylo řečeno, mnoho dnešních čarodějnic, pohanů a šamanu používá symbol kruhu pro vyznačení posvátného prostoru v němž konají své rituály a magickou práci. Také při vzývání germánských bohů, práci s Runami a šamanském cestování, může být vytvoření kruhu velice prospěšné. Řekněme si tedy nyní z jakých částí se typický magický kruh skládá.


SEDM POSVÁTNÝCH SMĚRŮ

Existuje mnoho variant magického kruhu. Představím vám variantu, kterou sám používám a která pracuje se sedmi posvátnými směry.
Čtyři skřítkové Austri, Vestri, Nordri a Sudri, podpírající nebeskou klenbu našeho světa, naznačují čtyři posvátné směry, které tradičně v magickém kruhu vyznačujeme. Východ, západ, sever a jih. Každý z těchto směrů symbolizuje jeden z živlů a nese v sobě zvláštní druh síly, který můžeme v naší pohanské praxi využít. Pátým směrem je střed, posvátné místo v centru kruhu, které symbolizuje Ducha (Velké Tajemství), jež se nachází i v samotné podstatě naší osobnosti. Podobně jako se germánští bohové-Ásové scházeli každý den ve své svatyni u kmene Yggdrasillu, navštěvujeme tuto svatyni v centru Bytí i my, kdykoli stojíme, či sedíme ve středu našeho magického kruhu. Zde se dotýkáme Velkého Tajemství a stáváme se kmenem posvátného stromu, který nás může přenést do zbývajících dvou směrů, tedy nahoru a dolu.
Základní charakter sedmi posvátných směrů je shodný s charakterem sedmi planetárních sil, které známe z tradiční evropské magie a alchymie.


Posvátný střed odpovídá Slunci. Slunce je středem naší planetární soustavy a zdrojem veškerého života. V astrologii představuje jádro naší osobnosti, podporuje tvořivost, dodává sebedůvěru a radost z žití. Potřebujeme-li obnovit své síly a nalézt rovnováhu je střed kruhu tím správným místem, kde tyto věci hledat.
Patronem tohoto směru je germánská sluneční bohyně Sunna. Odpovídajícím runovým znakem je Sowulo.

Východní směr je tradičně spojen s živlem vzduchu, který reprezentuje intelekt, komunikaci a nové začátky. Planetou, která odpovídá těmto vlastnostem je bezesporu Merkur, který je v římské mytologii okřídleným poslem bohů a představuje touhu porozumět novým věcem, pronikání do neznámých oblastí, rychlost, pružnost a schopnost učit se novým věcem. Východní směr nám může pomoci v písemném a slovním projevu, dá nám schopnost rychlé orientace a ukáže nám správný způsob jak komunikovat se svým okolím. Germánským ekvivalentem Merkura je samotný Ódin, nejmoudřejší z bohů, který rád cestoval a byl patronem básníků. Runou východního směru je tedy Ansuz.

Jižní směr je spojen s živlem ohně. Ohnivé vlastnosti jako jsou rozpínavost, vášeň, bojovnost, odvaha k činům a schopnost sebeprosazení jsou naprosto shodné s vlivy kterými je z astrologického hlediska obdařena planeta Mars. Potřebujeme-li nabýt odvahy, posílit svou vůli a získat schopnost postavit se překážkám, hledejme tyto vlastnosti na jihu. V tomto ohledu nám může pomoci i odvážný bůh a válečník Týr, který je patronem jižního směru. Runou jižního směru je tedy Teiwaz. Alternativně lze použít i Runu Kenaz, která též reprezentuje živel ohně.

Západní směr patří tradičně živlu vody a reprezentuje vlastnosti jako je citlivost, instinkt, intuice, představivost a soucit. Tytéž vlivy a vlastnosti jsou přisuzovány také planetě Měsíc. Chceme-li tedy posílit svou schopnost věštit a meditovat, nebo přivolat vize a sny, hledejme pomoc na západě. O podporu zde můžeme požádat i germánského měsíčního boha Maniho. Západnímu směru nejvíce odpovídá Runa Laguz.

Severní směr reprezentuje živel země, kterému jsou přisuzovány vlastnosti jako je tělesnost, stabilita, zralost, plodnost a schopnost pečovat a přijímat. Severnímu směru odpovídají vlivy planety Venuše. Tato planeta má se zemským živlem mnoho společného. Planeta je typově, rozměrově i vzdálenostně nejbližší Zemi a je proto také nazývána její sesterskou planetou. Venuše byla v římské mytologii bohyní lásky a vládne silami plodnosti a intimity. V germánském panteonu odpovídá této charakteristice bohyně Frigg/Freya. Potřebujeme-li pomoc v oblastech lásky a plodnosti, obraťme se k těmto bohyním na severní straně kruhu. Severnímu směru přiřazuji Runu Jera.

Směr nahoru. Jak už jsme si řekli, Horní svět představuje v šamanské tradici místo, kde sídlí bohové, andělé a jiné světelné bytosti. Je to nekonečný prostor poznání a osvícení. Energiím horního světa odpovídá největší z planet Jupiter, který je v římské mytologii vládcem všech bohů. Jupiter je symbolem štestí a růstu a prosperity. V germánském panteonu odpovídá hromovládnému Jupiterovi bůh Thor. Ačkoli dnes považujeme za nejvyššího ze severských bohů Ódina, je historickou skutečností, že po mnohá údobí a na mnohých místech měl největší vliv mezi germánskými bohy právě Thor. Hledáme-li rozšíření svého vědomí, ale také materiální prosperitu, obracejme svou pozornost směrem vzhůru. Runou tohoto směru je Dagaz.

Směr dolu. Cesta do Dolního světa představuje v šamanské tradici cestu do nitra naší planety, do podsvětí, kde jsou duše předků, duše zvířat a veškerá jejich tradiční moudrost. Planetou, která nejlépe odpovídá dolnímu světu je Saturn. Saturn je prototypem velkého učitele, moudrého stařešiny a hlasem svědomí, zároveň v sobě nese i hrozivý aspekt utrpení a smrti. Podobné vlastnosti v sobě nese i germánská bohyně, jež vládne podsvětí, Hel. Ačkoli je Hel poněkud strašidelnou postavou, je velkou léčitelkou a reprezentuje neporušitelné zákony života a smrti, sílu tradice a moudrost předků. Chceme-li čerpat právě z těchto principů, vydejme se směrem dolu. K dolnímu směru přiřazuji Runu Hagalaz.
Diagram posvátného kruhu rozdělují tři vzájemně se protínající osy.
Osa VÝCHOD-ZÁPAD představuje rovnováhu mezi rozumem a citem.
Osa SEVER-JIH představuje rovnováhu mezi stabilitou a aktivitou.
Osa DOLU-NAHORU představuje rovnováhu mezi zaměřením dovnitř a vně naší osobnosti, mezi zaměřením na podvědomí a na síly bohů.




OČIŠTĚNÍ A TVORBA MAGICKÉHO KRUHU

Nyní nastává čas vytvořit magický kruh. V knihách o šamanismu, čarodějství a pohanství najdeme celou řadu způsobů jak to udělat. Některé jsou velice složité a je k nim zapotřebí řada zvláštních nástrojů, jako je dýka, kadidelnice, koště, posvěcená slaná voda apod. Jiné jsou docela jednoduché a jediné nástroje, které k nim potřebujeme jsou naše ruce, náš hlas, naše představivost a vůle. Způsob, který zvolíte vy, je zcela vás. Jako inspiraci vám popíšu dva postupy, které používám já, ale každý kdo magicky pracuje sám a nikoli v rámci nějaké skupiny, si stejně obvykle nakonec vytvoří svojí vlastní metodu, která odpovídá jeho osobnosti nejlépe. První mnou popsaný způsob jsem používal v dobách, kdy jsem praktikoval wiccanské čarodějnictví. Dnes už tento způsob většinou používám jen při oslavách osmi velkých sezonních pohanských svátků, a někdy ani tehdy ne. Mnohem častěji tvořím kruh druhou popsanou metodou, která je jednodušší a má blíže k šamanismu.
Záměrem středověkých mágů při vytváření jejich kruhů bylo především vytyčit prostor, ve kterém budou chráněni před zlými duchy. Bylo to dáno tím hlavně tím, že středověká magie vycházela hodně z žido-křesťanského konceptu, v němž je mág autorita, která jménem Nejvyššího Boha duchům přikazuje, co mají a nemají dělat. Takový postoj může samozřejmě po právu vadit i duchům dobrým, natožpak duchům nevrlým či nepřátelským. Zde bylo opravdu na místě se důkladně chránit.
Pohanský koncept je jiný. Pohanská čarodějnice či šaman jsou duchům více partnery. S některými duchy se přátelí, s některými smlouvají a obchodují a s některými jsou občas nuceni bojovat. Žádné duchy ale nemají zapotřebí buzerovat a komandovat. Tvoří-li pohan svůj kruh, nedělá to proto, aby se v něm opevnil a izoloval se od svého okolí. Dělá to naopak proto, aby se svým okolím navázal co nejintenzivnější spojení. Pohanský kruh je prostě vysvěcený prostor, ve kterém proběhne náš obřad a ohnisko energie pro naší magickou práci. Pokud je vytvořen správně, pak bude skutečně případné nepřátelské entity odpuzovat, jeho primárním účelem je ovšem prohloubit čarodějovo vnímání a poskytnout mu svaté místo pro jeho konání.

Obě následně popsané metody tvorby kruhu začínají očištěním, které už dobře známe z předchozích popsaných rituálů.
Opět tedy nejprve zapálíme oltářní svíci a proneseme obřadní formuli z dílny Odinic Rite, kterou pro nás přeložilo české Bratrstvo vlků :

"ZAPALUJI POSVÁTNÝ OHEŇ OČISTY A STVOŘENÍ,
PRVNÍ TAJEMSTVÍ A POSLEDNÍ MILOST.
PLAMEN, NECHŤ JE OŽIVEN PLAMENEM,
NECHŤ NÁM JEHO SVĚTLO SVÍTÍ NA CESTU
A JEHO ODLESK SPATŘÍ BYTOSTI
VŠECH DEVÍTI SVĚTŮ."

Potom nad plamenem svíce zapálíme některou z tradičních očistných bylin a provoníme sebe i místo jejím dýmem. Dříve jsem k tomuto účelu nejčastěji používal šalvěj, nyní preferuji pelyněk černobýl, který je v našich zeměpisných šířkách původnější a jako obřadní bylina se zde používá už od doby kamenné. Německý bylinkář Wolf Dieter Storl uvádí v několika svých knihách pelyňkové zaříkadlo, které pochází z anglosaského herbáře Lacnunga z 10. - 11.stol. :

"VZPOMEŇ SI PELYŇKU NA TO, COS SLÍBIL,
NA TO, COS PŘÍSAHAL PŘI SLAVNOSTNÍM SLIBU.
JSI PRVNÍ MEZI VŠEMI, Ó NEJSTARŠÍ ZE VŠECH BYLIN.
MÁŠ MOC PROTI TŘEM I PROTI TŘICETI,
MÁŠ MOC PROTI JEDU A UŠTKNUTÍ,
MÁŠ MOC NAD ZLEM, KTERÉ PROCHÁZÍ KRAJEM!"

Rád tato slova pronáším ve chvíli, kdy pelyněk zapaluji a očišťuji se jeho kouřem. Zaříkadlo se zjevně vztahuje k nějakému starému, dnes už zapomenutému, germánskému mýtu o tom, jak pelyněk přislíbil lidem, že je bude chránit před zlem.
Pokud provádím obřad venku, používám svazek několika pelyňkových natí obmotaný a stažený k sobě nití. Pelyňkový svazek výborně a pomalu odhořívá a může tak zcela nahradit vonné asijské tyčinky. Nevýhodou ovšem je, že dýmu je z pelyňkového svazku opravdu hodně a nedá se proto použít v uzavřené místnosti. Při obřadech pod širým nebem, je zase zapotřebí zvážit riziko požáru. Mám zkušenost, že například šalvěj se během vykuřování drolí a odlétají z ní hořící lístečky. V extrémních případech, kdy bylinu nelze kvůli riziku požáru zapálit, potírám si alespoň jejími rozemnutými listy pokožku na rukou a na čele.
Po očištění následuje vlastní vytyčení kruhu :

Metoda první :
Postavte čelem k severu, na místo, kde bude váš rituál probíhat. Před sebou na oltáři, kterým může být stolek, kámen, pařez, nebo třeba jen rozložený šátek, leží tyto předměty symbolizující čtyři základní živly : kalich s vodou, zapálená svíce, miska se solí a vonná tyčinka. Kromě toho leží na oltáři také malé košťátko a magická dýka, kterou tradice wicca nazývá athame.
Chvíli pomalu a z hluboka dýchejte, soustřeďte se. Nyní uchopte do ruky dýku a pod namiřte její hrot pod své nohy a nakreslete do vzduchu znak Runy Sowulo. Označili jste tak posvátný střed. Potom namiřte hrot dýky před vás, šikmo k zemi. Otočte se po směru hodinových ručiček kolem své osy a nakreslete přitom dýkou do vzduchu kolem vás kruh.
Namiřte hrot dýky do poháru s vodou a říkejte tato, nebo podobná slova : "Veliká Freyo, krásná paní lásky a matko všech čarodějnic, požehnej této vodě a naplň ji svou silou." Potom nasměrujte hrot dýky do misky se solí a říkejte : "Veliká Freyo, ty která dáváš život a plodnost zemi, požehnej této soli a naplň ji svou silou." Vsypte sůl do misky s vodou a zamíchejte ji košťátkem devětkrát ve směru hodinových ručiček. Stejným směrem se pohybuje i Slunce a staří Keltové nazývali tento pohyb deosil. Uchopte pohár, oběma rukama ho zvedněte nad hlavu a říkejte : "Veliká Freyo, vzdávám ti čest." Pomocí košťátka pak vystříkejte trochu posvěcené vody po obvodu kruhu.
Poté namiřte hrot dýky nad plamen svíce a říkejte tato, nebo podobná slova : "Veliký Ódine, moudrý vládče mrtvých a otče všech čarodějů, prosím požehnej tomuto ohni a naplň ho svou silou." Dále namiřte dýku nad vonnou tyčinku a říkejte : "Veliký Ódine, ty který vidíš nejzazší místa skrze mysl a paměť, prosím požehnej tomuto kuřidlu a naplň ho svou silou." Zapalte tyčinku plamenem svíce, zdvihněte ji oběma rukama nad hlavu a říkejte : "Veliký Ódine, vzdávám ti čest." Nyní obejděte s tyčinkou a naplňte prostor jejím dýmem. Potom ji položte na oltář a nechte ji kouřit.
Nakonec pozvěte do kruhu strážce čtyř živlů. Postavte se na severní stranu kruhu a oslovte Nordriho : "Mocný Nordri, strážče severního směru a zemských sil, buď prosím přítomen tomuto obřadu a střež tento kruh." Potom rozsviťte na severní straně zelenou svíci a do vzduchu nakreslete hrotem dýky tvar Runy Jera.
Postupte k východní straně a oslovte Austriho : "Mocný Austri, strážče východního směru a sil vzduchu, buď prosím přítomen tomuto obřadu a střež tento kruh." Rozsviťte na východní straně žlutou svíci a do vzduchu namalujte znak Runy Ansuz.
Přesuňte se na jih a oslovte Sudriho : "Mocný Sudri, strážče jižního směru a sil ohně, prosím buď přítomen tomuto obřadu a střež tento kruh." Potom zažehněte na jihu červenou svíci a do vzduchu nakreslete tvar Runy Tiwaz nebo Kenaz.
Postupte k západní straně a oslovte Vestriho : "Mocný Vestri, strážče západního směru a síly vody, prosím buď přítomen tomuto obřadu a střež tento kruh." Rozsviťte modrou svíci a do vzduchu nakreslete tvar Runy Laguz. Nyní se vraťte do středu kruhu k oltáři. Skloňte hlavu a chvíli se dívejte k zemi. Hluboko pod vámi se nachází Dolní svět, vzdejte mu nyní čest a nakreslete tímto směrem znamení Runy Hagalaz. Potom zvedněte hlavu a zahleďte se směrem vzhůru. Vysoko nad vámi se rozkládá horní svět. Vzdejte mu nyní čest a nakreslete dýkou s rukama zdviženými nad hlavou tvar Runy Dagaz. Váš rituál může začít.
Když stojím uprostřed takto vytvořeného kruhu, snažím se chvíli pomalu a zhluboka dýchat a vnímat osy posvátných směrů, které protínají mou osobu. Cítím starý Yggdrasill, který splývá s osou mé páteře a stávám se jeho součástí. V ideálním případě se v této představě na chvíli rozplynu a nevnímám dále nic, jen přítomnost Velkého Tajemství. Když se pak po chvíli vrátím k běžnému vědomí, jsem koncentrován a připraven čarovat, věštit, oslavovat měsíční fáze, nebo některý z velkých pohanských svátků.
Po ukončení obřadu přistupte postupně k zapáleným svícím na světových stranách a rozlučte se s jejich strážci. Začněte opět na severu. Postavte se čelem ke svíci a říkejte : "Mocný Nordri, děkuji ti za tvou přítomnost a pomoc. Nyní se s tebou loučím, odejdi prosím v pokoji." Pak zhasněte svíci, přejděte na východ a pokračujte obdobným způsobem. Až budou všechny svíce zhaslé, postavte se znovu do středu kruhu, uchopte dýku a máchnutím proti směru hodinových ručiček přetněte kruh. Obřad je ukončen.

Metoda druhá :
Tato metoda je sice jednodušší, ale používám u ní buben a kopí, takže nebude asi pro každého úplně schůdná.
Po očištění bylinným kouřem vezmu do rukou buben, postavím se čelem k východu a začnu rytmicky bubnovat. Nejprve se soustředím přímo na místo kde stojím. Stále bubnuji a ve chvíli, kdy prožívám spojení se svým středem, pronesu do rytmu bubnu třikrát po sobě jméno Runy Sowulo : "Sowulo, Sowulo, Sowulo!" Pak přenesu svoji pozornost východním směrem a ve chvíli, kdy cítím s touto stranou spojení pronesu do rytmu bubnu : "Ansuz, Ansuz, Ansuz!" Potom se pootočím doprava, čelem k jihu a za stálého bubnování pronesu nahlas : "Tiwaz, Tiwaz, Tiwaz!" Pak následuje ještě západní strana, kde třikrát vyřknu "Laguz!" a nakonec se otočím k severu, kde třikrát pronáším jméno Runy Jera. Potom se otočím opět směrem k východu, skloním hlavu k zemi, soustředím se na Dolní svět a ve chvíli, kdy s ním navážu spojení řeknu třikrát "Hagalaz!" Nakonec zvednu hlavu mírně vzhůru a za stálého bubnování se soustředím na Horní svět. Bubnování ukončím s trojitým vyřčením Runy Dagaz.
Chvíli pak stojím, zhluboka dýchám a vnímám jak mnou procházejí osy všech směrů. Na závěr uchopím kopí, které v tuto chvíli představuje magickou Ódinovu zbraň Gungnir a načrtnu jím do vzduchu kolem sebe velkou kružnici. Kopí pak zasadím hrotem vzhůru do připravené oltářní hromady kamenů, nebo ho opřu o nějaký strom a pronesu přitom :

"BEZ POČÁTKU A KONCE JE YGGDRASILL,
A POSVÁTNÝ IRMINSUL OPĚT STOJÍ !"

Kopí teď symbolizuje kosmickou osu světa, kterou Severní Germáni nazývali Yggdrasill a Sasové Irminsul. Po zasazení kopí se mohu věnovat své magické práci, oslavě svátku, nebo šamansky cestovat.

RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi 36.

4. února 2015 v 8:50 | Miky |  RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi
PŘÁTELSTVÍ S BOHY A ŠAMANSKÉ CESTOVÁNÍ

Cesta za Runami a za poznáním světa starých germánských bohů začíná obvykle u četby knih. Čím delší a upřímnější tato naše cesta je, tím více se stávají Runy i staří bohové součástí našeho vlastního života. Původní vyčtené informace postupně začínají doplňovat vlastní žité zkušenosti a bohové se pro nás stanou realitou. Mocní duchové k nám začínají pomalu hovořit skrze naše sny a skrze obřady, které na jejich počest provádíme. Stejně jako vstupují oni do našeho světa, můžeme vstoupit i my do jejich světů. Tato kapitola nás naučí, jak vytvořit posvátný kruh a jak za pomocí bubnu či chřestidla navštívit jinou realitu a prožít přímý kontakt s bytostmi, o kterých jsme až dosud jen četli. S některými z nich můžete, pokud budete mít štěstí, uzavřít cosi jako spojenecký pakt, nebo chcete-li "přátelství". Diana L. Paxsonová, v Základní knize germánského pohanství upozorňuje, že lidé, kteří projevovali hlubokou oddanost k některému z bohů, bývali v ságách nazýváni např. "Thorsvin" či "Freysvin", tj. Thorův-přítel, Feryův-přítel. Je však třeba mít na paměti, že tento vztah mezi člověkem a bohem funguje na podobných principech jako vztah mezi člověkem a člověkem. Pohanští bozi obvykle nevyžadují, abyste se před nimi plazili po kolenou, patolízalstvím spíš opovrhují, chtějí jednat s hrdým člověkem, ne otrokem, určitá míra respektu a úcty vůči nim je ale nutná. Určitě byste nechtěli bohy urazit nebo naštvat.


PŘÁTELSTVÍ S NERTHUS



První bohyní, která se mi dala poznat jako skutečná živoucí bytost, byla Nerthus. Bylo 23.září a já se vypravil oslavit svátek podzimní rovnodennosti do starého jabloňového sadu, který je sotva 15.minut chůze od našeho domu. Pamatuji se, že když jsem byl malý, byl sad ještě obehnán polorozbořeným plotem. Dnes už není po plotu ani památky. Staré jabloně, o které už léta nikdo nepečuje, stále ještě plodí a touto dobou bývají obsypané malými červenými jablky. To místo mě něčím přitahovalo. Věděl jsem, že okolo sadu je vyšlapaná cesta, po které občas projde nějaký pejskař, nebo člověk, který si tudy zkracuje cestu k sídlišti od blízkého hypermarketu, ale přesto jsem měl nutkání provést rituál právě zde. Jakmile jsem dorazil na místo, vyhlédl jsem si jednu jabloň a opřel o ni obrázek s bohyní Nerthus, které jsem hodlal tento obřad zasvětit. Vedle jabloně ležel plochý kámen, který jsem chtěl použít na improvizovaný oltář. Sotva jsem s ním však pohnul, všiml jsem si, že pod ním odpočívají tři krásní slepýši. Vrátil jsem tedy kámen opatrně na své místo a rozložil své věci před jabloň, přímo do trávy. Pozdravil jsem duchy místa, zapálil svíci a několik vonných tyčinek a promluvil jsem k bohyni Nerthus. Nabídl jsem jí jako oběť med a trochu mléka a připil jsem jí ovocným vínem. Potom jsem bohyni poděkoval za úrodu země i za ta krásná jablka kolem a pozoroval jsem, jak za obzor zvolna zapadá slunce. Chvíli jsem chřestil chřestidlem a pak jsem jen tak seděl a díval se na obrázek bohyně a na kouřící tyčinky. Najednou jsem vpravo od sebe zaslechl něčí kroky. Otočil jsem se tím směrem, ale nikdo tam nebyl. Zvuk se ale ozýval dál. Zřetelně jsem slyšel šustění trávy, jako by se někdo zvolna procházel v půlkruhu kolem mě. Napadlo mě , že by to mohl být třeba ježek, ale ať jsem se koukal sebelíp, žádné zvíře jsem neviděl a šustící tráva se navíc ani nepohnula! Trochu jsem znervózněl, protože mi můj rozum říkal, že tady není něco v pořádku. Kroky však po chvíli odezněly a nic mimořádného se už nestalo.
Ten zážitek mi pak dlouho nešel z hlavy. Mělo to snad něco společného s Nerthus? Napadlo mě, že bych mohl zkusit tuto bohyni zavolat při tzv. šamanském putování. Několikrát už jsem předtím za zvuku bubnu nebo chřestidla šamansky putoval, ale výsledky těch cest byly většinou nepřesvědčivé. Nebyl jsem si jistý jestli dělám všechno správně a jestli si obrazy, které při nich vidím pouze nesugeruji.
Na cestu za bohyní Nerthus jsem se chtěl připravit dobře. Věděl jsem, že staří mágové používali k vyvolávání duchů tzv. sigilia, tedy symboly, které v sobě nesou jméno a charakter dané entity, a že vyznavači woodoo kreslí za tímto účelem podobné obrazce, kterým říkají vévé. Pokusil jsem se proto zkonstruovat runové sigilium pro bohyni Nerthus. Sigilium by se mělo skládat z runových znaků, které dohromady tvoří jméno bohyně. Ačkoli jsem porušil zásadu, kterou jsem tehdy neznal, tedy že jednotlivé znaky by měly být na finálním obrázku od sebe odlišitelné, výsledek se dostavil.
Postupoval takto :


Před začátkem putování jsem nakreslil sigilium na papír a položil ho před sebe na oltář. Zavřel jsem oči, začal jsem bubnovat a po chvíli už jsem se pomalu nořil do změněného stavu vědomí.
Brzy jsem se ocitl u mohutného dubu, rostoucího na malé pasece na vrcholu zalesněného kopce. Na tomto místě všechny své cesty začínám. To místo je stále stejné a přitom pokaždé jiné. Nikdy předem nevím jestli bude u dubu ráno, poledne nebo noc, jestli bude mít korunu plnou listí, rašících pupenů, nebo jen holé větve. Hodiny i roční období zde plynou docela jinak než v našem běžném světě. Tentokrát bylo zjevně jaro. V koruně dubu rašily první malé světlezelené listy a mezi tlejícími loňskými listy, které ležely okolo stromu, tu a tam vyrážely fialky. Našel jsem na zemi holé místo bez listí a nakreslil jsem na něj klackem sigilium. Pak jsem se postavil a zavolal jsem nahlas jméno bohyně Nerthus. Chvíli jsem čekal a rozhlížel se okolo sebe, zdali bohyni někde nezahlédnu. Nic se nedělo a tak jsem zavolal bohyni podruhé. Když se zase nic nedělo zkusil jsem ji zavolat ještě jednou. Byl jsem trochu zklamaný, protože v širokém okolí byl naprostý klid. Nebyl tu ani náznak toho, že by bohyně reagovala. Sklonil jsem hlavu k zemi a prohlížel jsem si zklamaně svoje sigilium. A najednou jsem měl pocit, že se něco změnilo. Zdálo se mi, že jsem koutkem oka zahlédl nějaký pohyb na kraji paseky u lesa. Podíval jsem se tam a opravdu! Ve stínu tmavých smrk tam stála žena zahalená v hráškově zeleném plášti s velkou dřevěnou holí v ruce. Přes obličej měla světle šedý závoj a já si byl jistý, že vidím Nerthus! Pomalu kráčela směrem ke mně a já stál a zíral jsem na ni jako opařený. Asi dva kroky ode mne se zastavila. Pak se podívala na sigilium u mých nohou a dvěma tahy své hole s ním udělala toto :


A tak začalo moje přátelství a spolupráce s bohyní Nerthus. Ačkoli by bývalo bylo správnější u sigilia použít namísto Runy Tiwaz, Runu Thurisaz, zafungovalo to dobře. Od té doby jsem se s ní setkal ještě mnohokrát a bohyně mě ukázala a naučila spoustu věcí. Tyto zážitky jsou obyčejně velmi silné a intenzivní, ale nikdy nezapomínám, že spadají do kategorie tzv. osobní gnóze. To znamená, že jsou určeny především pro mne a nemůžu je zevšeobecňovat. Jiní lidé by bohyni Nerthus možná vnímali úplně jinak. Přesto pro mě každá šamanská cesta představuje vždy nová překvapení a poučení a občas vysloveně nestačím žasnout.
Od chvíle, kdy jsem se začal zabývat Runami, mě přirozeně zajímal bůh Ódin. Nikdy jsem se ale neodvážil zavolat ho podobným způsobem jakým jsem kontaktoval Nerthus. Přiznám se, že jsem se Ódina tak trochu bál. Některé příběhy o něm, nejsou totiž zrovna povzbudivé. V ságách vystupuje často jako kejklíř a manipulátor a pak také jako bůh válečné extáze a mrtvých. Přesto jsem musel o Ódinovi často přemýšlet a v skrytu duše jsem toužil ho poznat blíž. Po dlouhém zvažování jsem to zkusil přes svojí patronku Nerthus. Při jedné šamanské cestě jsem se Nerthus na Ódina zeptal. Nejdříve jsem jí vylíčil zvědavost a zároveň obavy, které z Ódina mám a pak jsem ji položil otázku : "Mám důvod se Ódina bát?" A Nerthus odpověděla : "Máš důvod bát se i mě."
"Je tady Ódin pouze pro válečníky?", ptal jsem se dál. A ona řekla : "Ódin má tisíce podob, pro válečníky je válečníkem, pro básníky básníkem."
A pak mi pokynula, abych ji následoval. Vedla mě hlouběji do lesa, až jsme se pochvíli dostali na místo kde hořel oheň a u ohně seděl stařec v kápi. Pobídla mě, abych se usadil k ohni vedle něj a pak zmizela. Udělal jsem to. Věděl jsem, že je to Ódin, ale ani jsem se ho moc nebál. Vypadal mnohem starší, než jsem si ho představoval. Skoro by se dalo říct "vetchý stařík" s dlouhým šedým vousem. Vlasy nebyly pod kápí vidět, ale skoro bych tipoval pleš. Nevypadal nebezpečně. Navíc se na mne ani nepodíval. Stále hleděl do ohně, něco si mumlal a vhazoval přitom do plamenů nějaké sušené byliny. Sledoval jsem tu scénu a uvědomil jsem si, že provádí nějaké kouzlo nebo rituál. Jeho zaříkadlo bylo monotónní a já z něj nerozuměl ani slovu. Díval jsem se na něj a on pojednou začal měnit podoby. Chvíli to byl ten stařík, chvíli trčel z pod kapuci velký černý havraní zobák a chvíli se zdálo, že u ohně sedí jen samotný plášť a Ódin je pryč. To vše se stále střídalo v rychlém sledu za sebou a do toho pořád znělo to zaříkadlo. Byl jsem z toho úplně v transu. A najednou cítím, že se mě dotkla jeho ruka. Ódin mě krátce chytil za levé zápěstí. Ten dotyk byl tak jemný, že jsem se ani nelekl. Dříve než stačil skrýt svoji ruku znovu pod pláštěm, jsem si všiml, že jí má celou pokrytou tetováním. Ódinovu paži zdobilo velké množství různých znaků. V některých jsem poznal Runy, ale většinu jsem vůbec neznal.
Nebudu vám líčit další průběh našeho setkání, protože to není podstatné. Vyprávím vám to kvůli něčemu jinému. Docela nedávno jsem si totiž pořídil Eddicu Minoru (tedy tzv. Menší Eddu) a zde jsem ve Staré Syrpině písni narazil na dvě Ódinova příjmí, Fjolni a Svipal. V poznámkách pod čarou jsem se pak dočetl, že Fjolni znamená "Mnohotvarý" a Svipal "Proměnlivý". Hned se mi vybavil Ódin z mé vize, jak seděl u ohně zpíval a měnil podoby a úplně mě zamrazilo. Poznatky ze šamanských cest jsou jistě "jen" osobní gnózí, někdy ale zatraceně přesnou.

RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi 35.

1. února 2015 v 8:45 | Miky |  RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi
POHANSKÁ ETIKA

Etických principů už jsme se lehce dotkli při probírání runového čarování a kleteb. Nyní se podíváme na celou věc podrobněji a položíme si otázku, zda vůbec něco jako pohanská etika existuje, a pokud ano, tak jaká? Zmínili jsme se tu letmo už o tom, že jeden z největších současných novopohanských směrů, tedy Wicca, razí etickou zásadu zvanou Wiccan Rede (wiccanské pravidlo), která zní : "Dělej co chceš, pokud to nikomu neuškodí." Wiccanské Rede tedy na jednu stranu říká, že povoleno je takřka vše, na druhou stranu ale vede ty, kteří se podle něj řídí, k zodpovědnosti a zvažování důsledků svých činů. To zní na první poslech sympaticky, ale jiné pohanské směry, než Wicca, tuto zásadu často kritizují a zpochybňují. Říkají, že na tomto pravidle není nic pohanského a že je nereálné ho v praxi naplnit. A jsou to silné argumenty. Je totiž v celku jisté, že se staří pohané žádnou takovou zásadou neřídili a je také pravda, že naše konání, byť by bylo motivováno těmi nejlepšími úmysly, vždycky někomu prospěje a jinému zase uškodí. Někteří germánští pohané proto staví proti Wiccanskému Rede svých tzv. Devět ctností, ve kterých vycházejí z principů vyčtených ze ság a z Ódinova Hávamálu. Mezi tyto ctnosti patří čest, odvaha, pravda, věrnost, sebeovládání, pohostinnost, píle, nezávislost a vytrvalost. Budeme-li poctiví, pak musíme uznat, že Devět ctností odpovídá myšlení a ideálům, ke kterým se snažili dávní pohané přiblížit, opravdu mnohem lépe než Wiccanské Rede. Tím ovšem nechci wiccanskou zásadu neubližování nějak zavrhnout. Není přeci nic špatného na tom, snažit se žít s lidmi, s bohy a s ostatními bytostmi v míru. Právě naopak! Pokud se touto zásadou řídím, ale zároveň jsem si vědom toho, že i laskavost má své meze a není dobré si nechat kálet na hlavu, pak se tomu nedá nic vytknout.
Osobně beru Wiccanské rede i Devatero ctností jako jistá vodítka a dobrá doporučení pro svůj život, ale v žádném případě jako nějaká pohanská dogmata. Považoval bych za chybu, pokud by snad chtěl někdo na základě dodržování, či nedodržování Devíti ctností posuzovat kdo je, nebo kdo není pravým pohanem. To jak se chováme totiž vypovídá hodně o tom, jakými jsme lidmi, ale velice málo o tom, jakými jsme pohany. Pohan může být člověk statečný, ale i člověk zbabělý. Může to být člověk štědrý i lakomý, pravdomluvec i lhář. Je to tak dnes a bylo to tak vždy. I v pohanských časech žili jak lidé ctnostní, tak lidé bezectní. A obě skupiny byli stejnými pohany a věřili ve stejné bohy. To, jaký je kdo člověk, s tím, jaký je kdo pohan, dle mého mínění totiž vůbec nesouvisí.
Nechci samozřejmě tvrdit, že by dávná pohanská kmenová společenství nectila žádné normy společenského chování a neřídila se svými zákony. Těžko bychom však mohli staré pohanské společenské normy, vycházející z tehdejších podmínek, bezezbytku aplikovat v dnešních časech. Málokdo by asi dnes například souhlasil se znovuzavedením krevní msty, která byla pro severskou pohanskou společnost typická a minimálně podivné by nám jistě připadalo i to, že u staroseverských soudů mohl svědčit i ten, kdo o daném případu nic nevěděl a vůbec se vyšetřované situace nezúčastnil. V úvahách o pohanské etice je důležité si uvědomit, že morální měřítka dnešního člověka a člověka, který žil před 1000 nebo 2000 lety, se v mnohém liší. Částečně je to samozřejmě způsobeno tím, že pohanské hodnoty byly násilně potlačeny ve prospěch těch křesťanských, částečně je to ale i tím, že dnes žijeme v docela jiných podmínkách, než naši předkové. Je nás prostě mnohem víc, žijeme spíše ve městech než na venkově atd., atd..

P
Pohanský sněm, na kterém se schvalovaly zákony, řešily spory apod.

Jsem starý skaut a vždy pro mě bylo důležité dodržet dané slovo. Velice mě proto potěšilo, když jsem při pročítání severských ság zjistil, že jestli staří pohané na něco kladli obzvláštní důraz, tak to byla čest a dodržování přísah. V Sáze o Völsunzích se dočteme : "Varuj se křivé přísahy, neboť toho, kdo poruší smír, stihne krutá msta." Porušení přísahy bylo vnímáno jako velký prohřešek a pro čestného muže bylo nemyslitelné. Tato zásada bývala, z našeho dnešního pohledu, brána až extrémně vážně. Vypráví nám o tom například příběh ze Ságy o Hráfnkellovi, knězi Freyově. Hráfnkell sloužil bohu Freyovi a zasvětil mu jednoho koně ze svého stáda, kterému dal jméno Freyfax. Přísahal při tom, že zabije jakéhokoli člověka, který by na hřebce sedl. Jednoho dne přijal Hráfnkell do svých služeb Einarra, syna svého dobrého, ale chudého souseda Thorbjörna. Pověřil ho pasením svých ovcí a ihned ho varoval, aby nikdy nesedal na Freyfaxe, protože by ho musel zabít. "Chodí s ním dvanáct klisen" pravil Hráfnkell "kteroukoli bys potřeboval ve dne nebo v noci, máš je k jízdě." Einarr slíbil, že podmínku dodrží. Jednou se ale Einarrovi zaběhlo 30 ovcí a on je nemohl celý týden najít. Rozhodl se, že po nich vyjede pátrat na koni a protože klisny byly plaché, zatímco Freyfax klidně stál, Einarr tedy vyjel hledat ovce na něm. Ovce se našli, ale Hráfnkell poznal, že na Freyfaxovi se jezdilo. Udeřil na Einarra a ten se přiznal. Hráfnkell potom řekl : "Proč jsi jezdil na tom koni, který ti byl zakázán, když bylo dosti těch, kteří ti byli dovoleni? Odpustil bych ti jedno provinění, kdybych nebyl učinil tak velikou přísahu. A ty jsi se k vině přiznal." A v té víře, že nic se nebude dařiti lidem, kteří ruší přísahy, skočil po něm z koně a sekl jej smrtící ranou." Hráfnkell svého činu želel a nabídl Einarrovu otci velké odškodné, porušení přísahy však pro něj nepřipadalo v úvahu. Dnes bychom asi řekli, že zabití člověka je mnohem horším zločinem, než porušení slova, lidé v pohanských časech to ale viděli jinak.
Rozdílů mezi tím, jak uvažují dnešní lidé, dokonce i dnešní pohané, a jak uvažovali lidé v dávnověku je celá řada. Mnoho hrdinů starých ság, kteří byli ctěni za svoji velkou odvahu, když loupili a zabíjeli v cizích krajích, bychom asi podle dnešních měřítek museli zavřít do vězení. Vikinským válečníkům však nešlo v první řadě o zabíjení a loupení, ale především o to, prokázat svoji statečnost. Dobře to ilustruje například Sága o Ragnarovi Huňaté Nohavici, která je příběhem skutečně žijícího legendárního Vikinga Ragnara, který v roce 845 přepadl a dobyl Paříž. Z této ságy vyplívá, že čím krkolomnější a nebezpečnější Vikinská výprava byla, tím větší sláva z případného úspěchu účastníkům kynula. Posledním Ragnarovým podnikem, byla výprava k Anglickým břehům, na kterou se vikinský náčelník pustil s pouhými dvěma loděmi. Když se ho jeho žena pokouší od riskantního útoku zradit, odpovídá Ragnar slovy : "Dobýt zem s mnoha loděmi si nezaslouží chválu, ale že by někdo dobyl zem, jako je Anglie, se dvěma loděmi, to se ještě nestalo." Ragnar byl v bitvě poražen, následně byl zajat a popraven. Vstoupil ovšem svým činem do legend, a to mu šlo především. Této logice, dnes už málokdo z nás rozumí.
A můžeme s těmi rozdíly mezi námi a starými pohany klidně pokračovat. Pro mnoho dnešních pohanů je důležitou hodnotou ekologicky vyvážený vztah k přírodnímu prostředí. Je to logické. Pohanská víra nás přece učí, že celá příroda je živá a zabydlená mnoha různými bytostmi. Člověk v ní nemá úlohu vládce a není korunou stvoření, jak to učí křesťané, ale je její rovnocennou součástí. Takhle to jistě vnímali i lidé v dobách pohanských. Byli bychom ale na omylu, kdybychom si je představovali jako naivní objímače stromů, kteří by mouše neublížili. Zatímco dnešní pohan si uvědomuje zranitelnost planety a křehkost ekosystémů, staří pohané vnímali přírodu jako mocnou a neporazitelnou. Je sice pravda, že bývalo zvykem se stromu nejdříve rituálně omluvit, než se porazil, je ale také pravda, že když naši předci potřebovali místo pro nové pole, tak vcelku bez výčitek kus lesa vymýtili. Vždyť lesy byli tehdy nekonečné. Zvířatům sice projevovali úctu a těm, které ulovili nikdy nezapomněli poděkovat, ale jinak je zabíjeli, obětovali a jedli a výčitky svědomí kvůli tomu neměli. Vegetariána bychom mezi nimi hledali jen těžko. Z jejich pohledu každý prostě žil a bojoval o své místo na slunci, člověk, strom i zvíře. Někdy musel zemřít člověk, jindy zvíře či strom. Všichni si v tomto byli rovni. Naši předkové žili přírodě bezesporu blíže, ale byli bychom naivní, kdybychom si mysleli, že nedokázali přírodu také ničit a znečišťovat. Tenkrát se to ale ještě lehce ztratilo. Ve věku plastů a výfukových plynů musí ovšem lidé nad důsledky svého jednání přemýšlet mnohem víc. Důraz, který klademe na šetrný přístup k životnímu prostředí je u nás tedy paradoxně zřejmě mnohem silnější, než jaký byl u našich dávných pohanských předků.

Odpovědět na otázku, zda existuje nějaká konkrétní pohanská etika, je tedy velmi složité. Můžeme snad říci, že existují určité hodnoty, ke kterým se většina současných pohanů, více či méně hlásí. Závazná dogmata ve stylu křesťanského desatera bychom ovšem u dnešních následovníků starých bohů hledali marně. To, co dnešní pohany spojuje, je především jejich úcta k bohům, úcta k předkům a jejich tradicím a nakonec také úcta k přírodě ve všech jejích formách. Pro mnohé pohany je také stejně, jako pro jejich předky, důležitá čest. Dodržování daného slova, přísah a slibů se v pohanské komunitě vysoce hodnotí i dnes. Tyto věci jsou důležité i pro mě. Wiccanskou zásadu neubližování beru s rezervou, ale nijak ji neodsuzuji. Nechápu ji totiž jako výzvu k nastavování druhé tváře, ale jako výzvu k tomu, abychom svému okolí, pokud možno, nepůsobili žádnou škodu, a to je přece naprosto správné.