NOVINKY :
.
Kontaktní e-mail : mikyhorozumy@seznam.cz
Dopředu ovšem upozorňuji, že NEPOSKYTUJI MAGICKÉ SLUŽBY, ANI PORADENSTVÍ A NEBUDU NA PODOBNÉ ŽÁDOSTI REAGOVAT. Děkuji za pochopení - Miky. Usmívající se

RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi 36.

4. února 2015 v 8:50 | Miky |  RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi
PŘÁTELSTVÍ S BOHY A ŠAMANSKÉ CESTOVÁNÍ

Cesta za Runami a za poznáním světa starých germánských bohů začíná obvykle u četby knih. Čím delší a upřímnější tato naše cesta je, tím více se stávají Runy i staří bohové součástí našeho vlastního života. Původní vyčtené informace postupně začínají doplňovat vlastní žité zkušenosti a bohové se pro nás stanou realitou. Mocní duchové k nám začínají pomalu hovořit skrze naše sny a skrze obřady, které na jejich počest provádíme. Stejně jako vstupují oni do našeho světa, můžeme vstoupit i my do jejich světů. Tato kapitola nás naučí, jak vytvořit posvátný kruh a jak za pomocí bubnu či chřestidla navštívit jinou realitu a prožít přímý kontakt s bytostmi, o kterých jsme až dosud jen četli. S některými z nich můžete, pokud budete mít štěstí, uzavřít cosi jako spojenecký pakt, nebo chcete-li "přátelství". Diana L. Paxsonová, v Základní knize germánského pohanství upozorňuje, že lidé, kteří projevovali hlubokou oddanost k některému z bohů, bývali v ságách nazýváni např. "Thorsvin" či "Freysvin", tj. Thorův-přítel, Feryův-přítel. Je však třeba mít na paměti, že tento vztah mezi člověkem a bohem funguje na podobných principech jako vztah mezi člověkem a člověkem. Pohanští bozi obvykle nevyžadují, abyste se před nimi plazili po kolenou, patolízalstvím spíš opovrhují, chtějí jednat s hrdým člověkem, ne otrokem, určitá míra respektu a úcty vůči nim je ale nutná. Určitě byste nechtěli bohy urazit nebo naštvat.


PŘÁTELSTVÍ S NERTHUS



První bohyní, která se mi dala poznat jako skutečná živoucí bytost, byla Nerthus. Bylo 23.září a já se vypravil oslavit svátek podzimní rovnodennosti do starého jabloňového sadu, který je sotva 15.minut chůze od našeho domu. Pamatuji se, že když jsem byl malý, byl sad ještě obehnán polorozbořeným plotem. Dnes už není po plotu ani památky. Staré jabloně, o které už léta nikdo nepečuje, stále ještě plodí a touto dobou bývají obsypané malými červenými jablky. To místo mě něčím přitahovalo. Věděl jsem, že okolo sadu je vyšlapaná cesta, po které občas projde nějaký pejskař, nebo člověk, který si tudy zkracuje cestu k sídlišti od blízkého hypermarketu, ale přesto jsem měl nutkání provést rituál právě zde. Jakmile jsem dorazil na místo, vyhlédl jsem si jednu jabloň a opřel o ni obrázek s bohyní Nerthus, které jsem hodlal tento obřad zasvětit. Vedle jabloně ležel plochý kámen, který jsem chtěl použít na improvizovaný oltář. Sotva jsem s ním však pohnul, všiml jsem si, že pod ním odpočívají tři krásní slepýši. Vrátil jsem tedy kámen opatrně na své místo a rozložil své věci před jabloň, přímo do trávy. Pozdravil jsem duchy místa, zapálil svíci a několik vonných tyčinek a promluvil jsem k bohyni Nerthus. Nabídl jsem jí jako oběť med a trochu mléka a připil jsem jí ovocným vínem. Potom jsem bohyni poděkoval za úrodu země i za ta krásná jablka kolem a pozoroval jsem, jak za obzor zvolna zapadá slunce. Chvíli jsem chřestil chřestidlem a pak jsem jen tak seděl a díval se na obrázek bohyně a na kouřící tyčinky. Najednou jsem vpravo od sebe zaslechl něčí kroky. Otočil jsem se tím směrem, ale nikdo tam nebyl. Zvuk se ale ozýval dál. Zřetelně jsem slyšel šustění trávy, jako by se někdo zvolna procházel v půlkruhu kolem mě. Napadlo mě , že by to mohl být třeba ježek, ale ať jsem se koukal sebelíp, žádné zvíře jsem neviděl a šustící tráva se navíc ani nepohnula! Trochu jsem znervózněl, protože mi můj rozum říkal, že tady není něco v pořádku. Kroky však po chvíli odezněly a nic mimořádného se už nestalo.
Ten zážitek mi pak dlouho nešel z hlavy. Mělo to snad něco společného s Nerthus? Napadlo mě, že bych mohl zkusit tuto bohyni zavolat při tzv. šamanském putování. Několikrát už jsem předtím za zvuku bubnu nebo chřestidla šamansky putoval, ale výsledky těch cest byly většinou nepřesvědčivé. Nebyl jsem si jistý jestli dělám všechno správně a jestli si obrazy, které při nich vidím pouze nesugeruji.
Na cestu za bohyní Nerthus jsem se chtěl připravit dobře. Věděl jsem, že staří mágové používali k vyvolávání duchů tzv. sigilia, tedy symboly, které v sobě nesou jméno a charakter dané entity, a že vyznavači woodoo kreslí za tímto účelem podobné obrazce, kterým říkají vévé. Pokusil jsem se proto zkonstruovat runové sigilium pro bohyni Nerthus. Sigilium by se mělo skládat z runových znaků, které dohromady tvoří jméno bohyně. Ačkoli jsem porušil zásadu, kterou jsem tehdy neznal, tedy že jednotlivé znaky by měly být na finálním obrázku od sebe odlišitelné, výsledek se dostavil.
Postupoval takto :


Před začátkem putování jsem nakreslil sigilium na papír a položil ho před sebe na oltář. Zavřel jsem oči, začal jsem bubnovat a po chvíli už jsem se pomalu nořil do změněného stavu vědomí.
Brzy jsem se ocitl u mohutného dubu, rostoucího na malé pasece na vrcholu zalesněného kopce. Na tomto místě všechny své cesty začínám. To místo je stále stejné a přitom pokaždé jiné. Nikdy předem nevím jestli bude u dubu ráno, poledne nebo noc, jestli bude mít korunu plnou listí, rašících pupenů, nebo jen holé větve. Hodiny i roční období zde plynou docela jinak než v našem běžném světě. Tentokrát bylo zjevně jaro. V koruně dubu rašily první malé světlezelené listy a mezi tlejícími loňskými listy, které ležely okolo stromu, tu a tam vyrážely fialky. Našel jsem na zemi holé místo bez listí a nakreslil jsem na něj klackem sigilium. Pak jsem se postavil a zavolal jsem nahlas jméno bohyně Nerthus. Chvíli jsem čekal a rozhlížel se okolo sebe, zdali bohyni někde nezahlédnu. Nic se nedělo a tak jsem zavolal bohyni podruhé. Když se zase nic nedělo zkusil jsem ji zavolat ještě jednou. Byl jsem trochu zklamaný, protože v širokém okolí byl naprostý klid. Nebyl tu ani náznak toho, že by bohyně reagovala. Sklonil jsem hlavu k zemi a prohlížel jsem si zklamaně svoje sigilium. A najednou jsem měl pocit, že se něco změnilo. Zdálo se mi, že jsem koutkem oka zahlédl nějaký pohyb na kraji paseky u lesa. Podíval jsem se tam a opravdu! Ve stínu tmavých smrk tam stála žena zahalená v hráškově zeleném plášti s velkou dřevěnou holí v ruce. Přes obličej měla světle šedý závoj a já si byl jistý, že vidím Nerthus! Pomalu kráčela směrem ke mně a já stál a zíral jsem na ni jako opařený. Asi dva kroky ode mne se zastavila. Pak se podívala na sigilium u mých nohou a dvěma tahy své hole s ním udělala toto :


A tak začalo moje přátelství a spolupráce s bohyní Nerthus. Ačkoli by bývalo bylo správnější u sigilia použít namísto Runy Tiwaz, Runu Thurisaz, zafungovalo to dobře. Od té doby jsem se s ní setkal ještě mnohokrát a bohyně mě ukázala a naučila spoustu věcí. Tyto zážitky jsou obyčejně velmi silné a intenzivní, ale nikdy nezapomínám, že spadají do kategorie tzv. osobní gnóze. To znamená, že jsou určeny především pro mne a nemůžu je zevšeobecňovat. Jiní lidé by bohyni Nerthus možná vnímali úplně jinak. Přesto pro mě každá šamanská cesta představuje vždy nová překvapení a poučení a občas vysloveně nestačím žasnout.
Od chvíle, kdy jsem se začal zabývat Runami, mě přirozeně zajímal bůh Ódin. Nikdy jsem se ale neodvážil zavolat ho podobným způsobem jakým jsem kontaktoval Nerthus. Přiznám se, že jsem se Ódina tak trochu bál. Některé příběhy o něm, nejsou totiž zrovna povzbudivé. V ságách vystupuje často jako kejklíř a manipulátor a pak také jako bůh válečné extáze a mrtvých. Přesto jsem musel o Ódinovi často přemýšlet a v skrytu duše jsem toužil ho poznat blíž. Po dlouhém zvažování jsem to zkusil přes svojí patronku Nerthus. Při jedné šamanské cestě jsem se Nerthus na Ódina zeptal. Nejdříve jsem jí vylíčil zvědavost a zároveň obavy, které z Ódina mám a pak jsem ji položil otázku : "Mám důvod se Ódina bát?" A Nerthus odpověděla : "Máš důvod bát se i mě."
"Je tady Ódin pouze pro válečníky?", ptal jsem se dál. A ona řekla : "Ódin má tisíce podob, pro válečníky je válečníkem, pro básníky básníkem."
A pak mi pokynula, abych ji následoval. Vedla mě hlouběji do lesa, až jsme se pochvíli dostali na místo kde hořel oheň a u ohně seděl stařec v kápi. Pobídla mě, abych se usadil k ohni vedle něj a pak zmizela. Udělal jsem to. Věděl jsem, že je to Ódin, ale ani jsem se ho moc nebál. Vypadal mnohem starší, než jsem si ho představoval. Skoro by se dalo říct "vetchý stařík" s dlouhým šedým vousem. Vlasy nebyly pod kápí vidět, ale skoro bych tipoval pleš. Nevypadal nebezpečně. Navíc se na mne ani nepodíval. Stále hleděl do ohně, něco si mumlal a vhazoval přitom do plamenů nějaké sušené byliny. Sledoval jsem tu scénu a uvědomil jsem si, že provádí nějaké kouzlo nebo rituál. Jeho zaříkadlo bylo monotónní a já z něj nerozuměl ani slovu. Díval jsem se na něj a on pojednou začal měnit podoby. Chvíli to byl ten stařík, chvíli trčel z pod kapuci velký černý havraní zobák a chvíli se zdálo, že u ohně sedí jen samotný plášť a Ódin je pryč. To vše se stále střídalo v rychlém sledu za sebou a do toho pořád znělo to zaříkadlo. Byl jsem z toho úplně v transu. A najednou cítím, že se mě dotkla jeho ruka. Ódin mě krátce chytil za levé zápěstí. Ten dotyk byl tak jemný, že jsem se ani nelekl. Dříve než stačil skrýt svoji ruku znovu pod pláštěm, jsem si všiml, že jí má celou pokrytou tetováním. Ódinovu paži zdobilo velké množství různých znaků. V některých jsem poznal Runy, ale většinu jsem vůbec neznal.
Nebudu vám líčit další průběh našeho setkání, protože to není podstatné. Vyprávím vám to kvůli něčemu jinému. Docela nedávno jsem si totiž pořídil Eddicu Minoru (tedy tzv. Menší Eddu) a zde jsem ve Staré Syrpině písni narazil na dvě Ódinova příjmí, Fjolni a Svipal. V poznámkách pod čarou jsem se pak dočetl, že Fjolni znamená "Mnohotvarý" a Svipal "Proměnlivý". Hned se mi vybavil Ódin z mé vize, jak seděl u ohně zpíval a měnil podoby a úplně mě zamrazilo. Poznatky ze šamanských cest jsou jistě "jen" osobní gnózí, někdy ale zatraceně přesnou.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Miky Miky | E-mail | Web | 4. února 2015 v 9:04 | Reagovat

V této části knihy poodkrývám něco ze své osobní gnóze. Bývám s tím dost opatrný, protože tyhle věci jsou opravdu určené člověku samému a jejich zveřejňování mívá dva následky z nichž se mi ani jeden nelíbí. 1) Polovina lidí tomu stejně nevěří a má vás za lháře. 2) Druhá polovina lidí je nadšena a má vás skoro za gurua. Berte to tedy prosím s rezervou, prostě jako mé vnitřní prožitky při obřadech. :-)

2 Miky Miky | E-mail | Web | 4. února 2015 v 9:12 | Reagovat

A ještě jedné chyby jsem se tehdy při tvoření sigilia dopustil. Správně jsem neměl psát NerTUs, nybrž NerTHus, a použít přitom Thurisaz. Nicméně, to stejně zafungovalo. :-)

3 Darik Darik | 4. února 2015 v 21:33 | Reagovat

Pěkné vyprávění a sdílení osobního prožitku.

4 yggsdottir yggsdottir | E-mail | 2. března 2015 v 16:39 | Reagovat

"Ódin má tisíce podob, pro válečníky je válečníkem, pro básníky básníkem."

Tohle je nádherné a vehnalo mi to slzu do oka, protože přesně takový on je.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama