NOVINKY :
.
Kontaktní e-mail : mikyhorozumy@seznam.cz
Dopředu ovšem upozorňuji, že NEPOSKYTUJI MAGICKÉ SLUŽBY, ANI PORADENSTVÍ A NEBUDU NA PODOBNÉ ŽÁDOSTI REAGOVAT. Děkuji za pochopení - Miky. Usmívající se

RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi 42.

22. února 2015 v 22:20 | Miky |  RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi
ÓDIN



V úvodu této knihy jsme se seznámili s Ódinem v jeho roli objevitele Run a později při popisu Runy Ansuz jsme Ódina poznali jako mistrného básníka a manipulátora, který čaruje se svými slovy. Více než 50 Ódinových příjmí, která nalezneme v Eddách, hovoří o jednotlivých aspektech povahy tohoto nesmírně složitého boha. Ódin je moudrý i strašný, spravedlivý i nelítostný. Ódin je tajemný a neuchopitelný. Jaký prospěch tedy můžeme vlastně ze spolupráce s tímto nevypočitatelným bohem mít? Bohyně Freya nám na to dává odpověď v eddické Písni o Hyndle, když o Ódinovi říká, že : "Jedněm vítězství dává, jiným bohatství, výmluvnost mnohým, někomu moudrost, lodníkům vítr a verše básníkům, mužnou sílu mnohému reku." V těchto slovech se skrývá několik Ódinových božských funkcí. V první řadě je to úloha Ódina, jakožto válečného boha. Freya zde mluví o Ódinovi, jako o dárci vítězství a mužné síly. Podobně se o něm vyjadřuje i Adam Brémský při popisu uppsalské svatyně : " Ódin řídí války a dává mužům statečnost v boji s nepřítelem." Z různých zdrojů víme, že někteří muži se dokonce Ódinovi zasvěcovali a vytvářeli válečnické klany tzv. berserků. Tito zasvěcenci ovládali bojové umění zvané berserksgangr, které jim umožňovalo uvést se do stavu naprosté zuřivosti. Do boje vyráželi nazí a nechránění brněním, pouze ve zvířecích kožešinách, aby ukázali, že se nebojí bolesti ani smrti. V Sáze o Ynglinzích se o nich píše : "Ódinovi muži bojovali bez brnění a byli vzteklí jako psi a vlci. Zahryzávali se do svých štítů a měli medvědí a býčí sílu. Pobili hladce celý voj nepřátel, kdežto jim neublížil oheň ani železo. Říká se jim berserkové." Pohled na rozzuřené berserky musel být strašný, ságy je popisují jako odhodlané pološílené zabijáky, kteří cení zuby a vyjí jako zvířata. Stejně hrozným byl ve své válečné podobě i sám Ódin. Napovídá tomu už samotné jeho jméno, které znamená "Zuřivý". Podle Snorriho dokázal Ódin své nepřátele ochromit hrůzou a oni potom, jako slepí a hluší, nebyli schopni správně použít své zbraně. Ódinovy vyznavače naopak v boji povzbuzovala víra, že pokud padnou, povolá je jejich jednooký bůh do velké hodovní síně ve Valhalle, kde budou moci usednou mezi své slavné hrdinské předky.
Freya ve výše zmíněném citátu dále říká, že některým lidem dává Ódin bohatství. Možná to souvisí s tím, že úlohou severských králů a kmenových náčelníků bylo, odměňovat své věrné cennostmi. V ságách se proto často setkáme s tím, že tito vůdcové byli titulováni jako "dárci prstenů". Bohyně Freya zde tedy možná naznačuje, že skutečným dárcem válečné kořisti je vlastně Ódin, neboť jak jsme si řekli, je to on, kdo dává mužům vítězství. V Sáze o Ynglinzích se dočteme o pozoruhodné Ódinově vlastnosti : "Ódin věděl, kde jsou ukryty všechny zakopané poklady, a uměl písně, které před ním otevíraly zem, hory, skály a mohyly. Pouhým slovem dovedl spoutat ty, kdož v nich sídlili a potom vstoupil a nabral, co libo." Také vykopávání pokladů ze starých mohyl, které často obnášelo nutnost utkat se s nemrtvým mohylovým strážcem, bylo mezi Vikingy považováno za hrdinský čin. Dá se tedy předpokládat, že z pohledu starých seveřanů, Ódin odměňoval bohatstvím především ty, kteří se nebáli a prokázali nějakým způsobem svoji statečnost.
Kromě odvahy a válečné kořisti nabízí Ódin, podle Freyi, svým stoupencům také dar výmluvnosti, moudrosti a básnictví. Pokud bychom chápali Ódina pouze jako zuřivého válečníka a vůdce armády mrtvých, moc bychom se zmýlili. Jinou částí své osobnosti je totiž velkým mudrcem a geniálním básníkem. Žádný z bohů severského panteonu neoplývá tak hlubokými znalostmi, jako právě Ódin. Hromotluk Thor působí vedle Ódina někdy až prostoduše. Ódin si libuje v hádankách a je velmi prohnaný a lstivý. Pozdější křesťanská tradice ztotožnila Ódina s čertem. Čert bývá ale v pohádkách lidmi často přechytračen. Ódina tak snadno nepřechytračíte. Bývá to on, kdo určuje pravidla hry a kdo vítězí svým důvtipem.
Kdykoli měl Ódin příležitost svou moudrost ještě znásobit, neváhal proto podniknout i dlouhou a nebezpečnou pouť. Aby získal medovinu básnictví, svedl zápas s obrem Suttungem. Aby se směl napít z Mimirova pramene moudrosti, byl ochoten obětovat jedno své oko. U Mimirova pramene objevil Ódin i tajemné a mocné Runy, které mnozí vnímají, nejen jako magické znaky, ale také jako zdroj poznání a moudrosti.
V severských legendách doprovázejí jednookého boha na jeho cestách dva havrani a dva vlci. Havrani se jmenují Huginn a Muminnn, "Mysl" a "Paměť" a vlci nesou jména Geri a Freki "Nenasytný" a "Žravý". Jména havranů v nás vzbuzují respekt a jména vlků strach. Přesně tyto emoce vzbuzuje v lidech obvykle i Ódin, máme k němu úctu a zároveň se ho trochu bojíme. Myslím si, že čím více pochopíme život vlků a havranů, tím více se přiblížíme i Ódinovi. Zajímavé je, že oba živočišné druhy, vlci i havrani, jsou považovány za vysoce inteligentní tvory a že spolu ve volné přírodě vzájemně spolupracují. Havrani často ukazují vlkům cestu k mršinám a vlci zase otevírají svými zuby mrtvá zvířata na místech, kam jinak nejsou havrani schopni se dostat. Manželé Jim a Jamie Dutcherovi, autoři knihy Vlci u dveří, svým pozorováním dokládají, že si oba druhy spolu často hrají, ale nikdy si navzájem vážně neublíží. Vlci prý sežerou každého mrtvého ptáka co najdou, ale mrtvého havrana jen takřka pietně odklidí stranou cesty. Podle indiánských legend existuje mezi vlky a havrany spojenectví potvrzené dávnou úmluvou.
Vraťme se ale k Freyině citátu, který obsahuje poslední Ódinovu charakteristiku, a totiž, že lodníkům dává vítr. Málo se to ví, ale kromě války a moudrosti je Ódin též bohem větru. Ve všech těchto aspektech se vlastně podobá keltskému bohu větru Esusovi, kterého Římané přirovnávali ke svým bohům Merkurovi (bohu komunikace) a Martovi (bohu války). Shodné je i to, že Esusovi i Ódinovi se obětovalo oběšením a zároveň propíchnutím. Historička Anna Bauerová v této souvislosti v knize Zlatý věk země Bójů připomíná, že v některých krajích lidé dodnes za špatného počasí říkají : "To je vítr! To se musel někdo oběsit." Je dobře zdokumentováno, že vikinští námořníci žádali na svých cestách o dobrý vítr právě Ódina. V severském příběhu o Starkadovi je například popsáno, jak loďstvo krále Víkara zastavilo dlouhé bezvětří. Věštba ukázala, že vítr se zvedne pouze tehdy, bude-li Ódinovi obětován člověk, kterého určí los. Sudba padla na samotného krále Víkara. Bylo rozhodnuto, že Víkar bude obětován pouze na oko. Králi je okolo krku uvázáno pouze tenké telecí střívko a a probodení má být naznačeno stvolem rákosu. Ve chvíli, kdy ale Ódinův zasvěcenec Starkad pronesl slova : "Nyní tě dávám Ódinovi.", změnilo se střívko v silný provaz a rákos v kopí a oběť byla dokonána. Kopí, které se v tomto příběhu objevilo, je zároveň i hlavní Ódinovou zbraní. Tak jako má Thor své kouzelné kladivo Mjöllnir, má Ódin své magické kopí Gungnir. Obě zbraně pochází z kovářské dílny trpaslíků a obě mají schopnost, že nikdy neminou svůj cíl.
Další věc, která spojuje Ódina s vládou nad větrem, jsou lidové pověsti o tzv. divokých honbách. Za vichřicí a bouří se prý občas zjevuje ve vzduchu strašidelná armáda mrtvých v čele se svým vůdcem Wódenem, která před sebou štve divokou lesní zvěř. Ten, kdo by přijal podíl na jejich kořisti, se prý pak sám stane duchem v této strašlivé tlupě. Tato pověst je široce rozšířena po celé střední a západní Evropě a i u nás v je řada míst, kde byla zaznamenána. Český badatel a záhadolog Otomar Dvořák, který se divokým honbám hodně věnoval, spojuje tyto pověsti s výskytem malých tornád, kterých se u nás každoročně objeví hned několik. Nejsem si s tímto výkladem jistý, ale spojení Wódenových divokých štvanic a silného větru je nesporné.

Ódinovy Runy : Ódin je už z podstaty věci spojen se všemi Runami. Jeho hlavní Runou je ovšem Ansuz, který se dotýká Ódinových básnických a komunikačních schopností. Blízko má ovšem i k například k mírně zlověstné Runě Eihwaz, která je symbolem smrti a zásvětního života.

Baltové : Z pruské triády hlavních bohů - Pekuno, Potrimppos a Patollo, měl k Ódinovi nejblíže zachmuřený bůh smrti Patollo. V mladší Eddě se o Ódinovi dočteme, že u sebe stále nosil nabalzamovanou hlavu obra Mimira a radil se s ní o různých tajemstvích a událostech v jiných světech. Také Patollo byl často zobrazován s lidskou lebkou a některé prameny naznačují, že lebku u sebe přechovávali i Patollovi vyznavači.
Z Litevské obdoby pruské triády - Deivas, Perkúnas a Velnias je svojí charakteristikou velice blízko k Ódinovi poslední jmenovaný, tedy Velnias. Stejně jako Ódin je i Velnias pánem mrtvých, jimž se v litevštině říká vélé či velinés a stejně jako Ódin, se i Velnias občas zjevuje v podobě jednookého starce. Své oko si Velnias v některých litevských příbězích potírá vodou z pramene a stává se tak vševidoucím. Ačkoli se Velnias řadil mezi tři hlavní baltské bohy, v lidovém folklóru vystupoval jako temná a nebezpečná postava a často i jako konkurent a protivník hromovládného boha Perkúnase.

Slované : Slovanským ekvivalentem baltského Velniase a germánského Ódina byl bůh jménem Veles či Volos. Nevíme toho o něm bohumžel moc, ale je známo, že když ruští vládcové uzavírali smlouvy s Byzancií, přísahali na své bohy, na Peruna a na Volose. Mnohé místní názvy a lidová pořekadla ze všech koutů historického slovanského osídlení dokazují, že Volos patřil mezi nejdůležitější slovanské bohy a jeho kult byl široce rozšířen. Důležitou informaci, která spojuje Ódina a Velese nalezneme ve Slově o pluku Igorově. Zde je totiž pěvec Bojan označen jako vnuk Velesův. Z toho lze odvodit, že Veles byl podobně jako Ódin patronem básnictví.
O Volosovi se v ruských pramenech často mluví jako o bohu dobytka, což může být přiznávám, poněkud matoucí. Staří Slované si ale svou zásvětní říši mrtvých zvanou Ráj, představovali jako rozlehlé zelené pastviny plné dobytka. Přívlastek "bůh dobytka" je tedy naprosto logický a souvisí nejspíš s Volosovou funkcí vládce mrtvých.

Velesův kult se do naší země po mnohých staletích opět vrací. Dostanete-li se na svých cestách do Kublova nedaleko Berouna, nezapomeňte navštívit posvátný vrch Veliz. Bývalo zde prý staré pohanské obětiště zasvěcené Velesovi. Podle Kosmovy Kroniky české tu kolem roku 1000 n.l. chtěli Vršovci u posvátného dubu obětovat zajatého přemyslovského knížete Jaromíra. Kníže byl nakonec zachráněn svou družinou a na památku zde nechal postavit kostel sv.Jana Křtitele. Dub nechal pokácet a zbytek jeho kmene byl prý dlouhá léta uchováván za hlavním oltářem. Dnes stojí na vrcholu Velízu nová dřevěná Velesova socha a znovu se tu konají i pohanské obřady.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Adonis Adonis | E-mail | 26. února 2015 v 8:52 | Reagovat

Mrakomor, pán všeho nečasu....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama