NOVINKY :
.
Kontaktní e-mail : mikyhorozumy@seznam.cz
Dopředu ovšem upozorňuji, že NEPOSKYTUJI MAGICKÉ SLUŽBY, ANI PORADENSTVÍ A NEBUDU NA PODOBNÉ ŽÁDOSTI REAGOVAT. Děkuji za pochopení - Miky. Usmívající se

Březen 2015

TOMEČKOVO SETKÁNÍ S VLKODLAKEM

23. března 2015 v 7:19 | Miky |  ZAMYŠLENÍ
Mysličův článek o polockém knížeti Vseslavovi, který se podle legend dokázal proměňovat ve vlka, mi připomněl jeden podivuhodný, nicméně skutečný příběh, který vyprávěl spisovatel a publicista Jaromír Tomeček ve své slavné knize Lovy beze zbraní.


Pan Tomeček se narodil 30.záři 1906 v Kroměříži. V roce 1925 a začal studovat na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, ale po dvou semestrech studium ukončil a odešel na Podkarpatskou Rus. Zde pracoval nejdříve jako úředník, a od roku 1929, když si doplnil vzdělání, i jako notář. I když se musel po válce vrátit na Moravu a vystřídal potom ještě řadu působišť, Podkarpatská Rus ho navždy změnila a ovlivnila. Sám o tom říká : "O mém osudu rozhodly Karpaty. Staly se mi pěstounkou po dobu půldruha desetiletí a převychovaly mne z hanáckého chasníka na horala, na lovce, na člověka pralesa, na chlapa..." A právě tady v Podkarpatí se odehrál náš příběh.


Vše začalo tím, když jednoho dne zaťukal na dveře Tomečkovi notářské kanceláře jakýsi Jura Ťuch. Jura byl drobný chlapík tak divného vzhledu, že Tomeček zůstal chvilku stát jako opařený a jen zíral, co za bytost to tu proti němu vlastně stojí. "Hleděl jsem mu do divné tváře a nebyl jsem s to, abych toho nechal, ač už to bylo fixírování. Ten šprček měl fyziognomii rysa, do slova a do písmene. Kulaté oči mě provrtávaly nebozezem a já čekal, kdy se jejich zorničky začnou zužovat a rozšiřovat; on o té jejich zvláštnosti musel vědět, neboť uvědomil si můj údiv velice brzy a od toho momentu je mhouřil a klopil k zemi. Uši měl sice bez štětiček, nicméně však boltce směrem vzůru zašpičatělé, uzmuté Mefistovi a přilehlé k lebce, takže při pohledu zpředu nebyly vůbec postřehnutelné: tím víc však vynikly, kdykoli pootočil hlavu. A co budilo pozornost nejvíce, to byl knírek. Rozježené štětiny, řídké a drsné, jakoby žíněné, pár chlupů vpravo, pár vlevo, ne, to nebyl vous chlapa, nýbrž zvěra." Když se Tomeček vzpamatoval, požádal ho Ťuch o vysvědčení o majetkových poměrech. Potřebuje ho prý kvůli soudu. Tomeček se zeptal s kým, že se chce soudit a Jura mu nesměle sdělil, že se sousedkou, protože na něj stále pokřikuje. To Tomečka nadzvedlo. Řekl Ťuchovi, že se asi pomátl, když se chce kvůli takové hlouposti soudit a že na tom akorát tak prodělá kalhoty. Ťuch, trval na svém a váhavě Tomečkovi sdělil, že na něj sousedka přede všemi křičí : "Vlkodlaku!" Nakonec se dohodli, že Jura žalobu nepodá a Tomeček si předvolá sousedku na úřad a domluví jí. Sousedka sice trvala na tom, že nikomu neubližuje a že Ťuch opravdu vlkodlak je a ví to u nich každý, ale když jí bylo sděleno, že jestli svého pobuřování nenechá dostane pokutu, přeci si nechala říct. Tomeček pak na celý případ zapomněl.
Po určité době se budoucí spisovatel vypravil na lov. Když procházel údolím potoka Dreslavce, zahlédl u jedné z chalup roztoušených po stráni, korpulentní žeštinu, ve které poznal sousedku Jury Ťucha. Ta ho poznala také a hned mu ukázala i Ťuchovu nedalekou chaloupku a prohlásila, že on ale stejně není doma, protože pořád někde běhá. Pak se rozloučili a Tomeček pokračoval dál. Když vylezl na hřeben kopce pomalu se začalo stmívat. Jaromírovi to nevadilo, protože byl úplňkový čas a měsíc mu pěkně svítil na cestu. Na jednom místě už se o něj pokoušela dřímota, ale probral ho z ní jakýsi pohyb. Něco cválalo kolem něj směrem k Dreslavci. Tomeček si náhle uvědomil, že je to vlk. Namířil na něj kulovnici, ale vlk se pohyboval rychle a přeci jen bylo už špatně vidět, a tak vystřelil víceméně na slepo. Pak se vracel zpátky směrem, kterým předtím běžel vlk, až došel znovu k chalupě Ťuchovi sousedky. Vracela se zrovna od potoka s dvěma vědry vody. V chalupě Jury Ťucha svítila okna. "Právě před chvilkou se vrátil, když jsem se chystala k potoku pro vodu. Hnal se od lesa celý udýchaný, div neplazil jazyk, myslím ho tam někde načapal hajný. A možná prováděl ještě něco jiného, však víme." Tomečka přemohla zvědavost, došel až k Ťuchově chaloupce a nahlédl oknem dovnitř. Jura seděl u stolu, hlavu opřenou o ruce a pořád ještě zhluboka oddechoval. Tomeček chvíli přemýšlel, že zaklepe a pod nějakou záminkou ho navštíví, ale nakonec to nechal být a brzy na Ťucha zase zapomněl.
Po čase ale opět zavítal při svých loveckých toulkách do údolí Dreslavce. Tentokrát nelovil sám, ale se svým přítelem. Během lovu se rozdělili. Tomeček zaslechl kolegův výstřel a rychle ho vyhledal. Ukázalo se, že kamarád vypálil po vlkovi a dokonce tvrdil, že ho dozajista trefil. Byla už tma, měsíc svítil jen slabě, a tak se oba dohodli, že se vrátí ráno se psi a zraněné zvíře dohledají. Ráno, ale nedokázali psi najít žádnou stopu. Lovcům to nešlo do hlavy, rosa by přece nemohla stopu tak dokonale smýt. Když opět míjeli chalupy ve stráni nad Dreslavcem, překvapil je shluk lidí, který hučel jako roj včel. "Co se děje?" zeptal se Jaromír lidí. "Umřel Ťuch, ten drobný Jura Ťuch, znal jste ho?" Do Tomečka jakoby uhodil hrom. "Co? Kdy zemřel?"
"Asi už v noci, ale my jsme na to přišli teprve teď. Chcete ho vidět?"
Tomečkův přítel nechtěl, Tomeček ano. Když však vešel do chodby, rozmyslel si to. Bál se prý, že by mohl vidět něco, čeho by se pak do smrti nezbavil.
Po nějakém čase se potkal Tomeček na jarmarku s velitelem četnické stanice a dal se s ním do řeči. Četník mu vyprávěl o patálii, kterou zrovna řeší. V Dreslavci zemřel na srdeční mrtvici nějaký Jura Ťuch. Dříve než ho stačili pochovat, otevřel někdo tajně rakev, přibil mrtvole na paty podkůvky a zasypal tělo mákem. Lidé prý říkají, že je to vlkodlak a bojí se, že bude vstávat z hrobu. Magický obřad měl zajistit, že vlkodlak bude muset, než z hrobu vstane, nejprve sečíst maková semínka, a potom mu prý budou ztěžovat pohyb ty podkůvky. Četníci to teď musí řešit jako hanobení mrtvého. "Teď to mám vyřešit a podat trestní oznámení. Báby budou sedět v kriminále - ale ony na to věří, vždyť jsou to pohané skrz naskrz, jedenácté století. Nechce se mi do toho."
Četníci to nakonec raději nechali být, stejně se nikdo nepřiznal. V Jaromíru Tomečkovi, který se později stal uznávaným spisovatelem opěvujícím ve svých knihách krásy přírody a spolupracovníkem českého rozhlasu i televize, zůstal ale už navždycky velký otazník. Tentýž otazník zůstává viset v hlavě i člověku, který si tento zvláštní příběh, zařazený mezi jinak zcela reálné příběhy o zvířatech a lidech v jeho knize přečte.



.

VEJCE A KRASLICE U SLOVANŮ

21. března 2015 v 21:51 | Miky - překlad z polského webu |  KOLO ROKU
Velikonoční kraslice mají svůj původ ve staroslovanské pohanské kultuře. Vejce byla běžným votivním darem bohům, a také symbolem slovanských jarních svátků. Vejce bylo používáno i jako médium pro kontakt s duchy a bohy. Symbolizovalo počátek všehomíru, života, solární elipsu, vitalitu a dlouhý život. Podle perského mýtu o stvoření světa, přítomného i ve slovanském bájesloví, se nejvyšší bůh narodil ve zlatém slunečním vejci. Známá je i legenda o tom, že svět má tvar vejce, které stojí na kuřecích nohách.




VEJCE

Vejce je ve slovanské lidové kultuře symbolem života, plodnosti, lásky a síly. Dnes je zároveň jedním z nejznámějších symbolů křesťanských Velikonoc. Stará slovanská víra považovala vejce za mocný amulet proti zlé moci a očarování. Používalo se v jarních obřadech, v léčitelství a magii i v obřadech na počest mrtvých. Lidé chovali vejce v úctě, protože věřili, že má blahodárné a životodárné vlastnosti.

První nálezy kraslic pocházejí již z desátého století. Barvená vejce byla nalezena při vykopávkách prováděných v okolí Opole a Wroclawi. Jak již bylo zmíněno, je obecně uznávaným faktem, že zdobení vajec znali Slované ještě před příchodem křesťanství, a že tato činnost souvisela s pohanskými obřady. O malování vajec v Polsku se zmiňuje i kronikář ze třináctého století, Vincent Kadłubek.

Stejně jako ostatní Slované i Poláci věřili, že vejce mohou zabránit utrpení a zničit zlo. Často byla používána v rámci magických praktik. Skořápky vajec byly vkládány do země v rozích rozestavěných domů, nebo byly obětovány vhozením do plamenů ohně. O velikonocích se vajíčka zakopávala do záhonů a zahrad, aby byla země úrodná. Voda, ve které vařila velikonoční vejce, byla používaná v lidové venkovské kosmetice. Věřilo se, že pomáhá při zachování krásy a zdraví. Vejce byla používána také v lidové medicíně. Léčily se jimi střelné rány, horečka, nachlazení i žloutenka. Tradovalo se, že nemoc se může přesunout z lidského těla do vejce, pokud ho pacient dostatečně dlouho držel v ruce a upřeně na ně zíral. Pak musel vejce odnest z domu ven, nejlépe na cestě, a zanechat je tam. Nikdo proto nezvedl vejce nalezené ve volné krajině nebo na cestě, aby si nepřinesl domů nemoc.

Barveným velikonočním vajíčkům se podle kraje říká např. kraslice, pisánky, malovánky apod. Velikonoční vajíčka jsou na rozdíl od ostatních vajec zdobené rozličnými vzory. Podle staré tradice se zdobením kraslic dříve zabývaly výhradně ženy. Tato činnost byla často vymezena různými magickými příkazy a zákazy. Například je nesměla zdobit žena v době, kdy byla "nečistá". Ve východním Polsku nesměli do místnosti, kde zdobila vejce, vstoupit muži . Když byl tento zákaz porušen, bylo třeba posypat špetkou soli sebe, svá vajíčka a všechny nástroje používané při zdobení. Potom se pronesla kouzelná slova :

"Sůl tobě do očí a kámen v zubech! Jako země neškodí vosku, tak ať tvoje oči neškodí pisánkám! "




V Polsku se po staletí užívaly různé techniky zdobení vajec. Nejběžnějším způsobem, vyskytujícím se v každém kraji, bylo barvení vajec jednou barvou. V minulosti i dnes se používají přírodní barviva, např. slupky cibule, zelené žito, bobule, červená řepa, atd. Velmi rozšířená je i technika batikování, při které se používá roztavený vosk. Pomocí speciálního pera se skořápka pokrývá vzorem. Následně se vejce ponoří do barviva, a po vysušení, se ozdobí další vrstvou vosku a znovu se vloží do další barvy. Takto lze velikonoční vajíčko ozdobit několika různými barvami. Ve Slezsku je velmi populární technika rytí. Ta spočívá v tom, že se vzory do skořápech vajec vyškrabávají ostrým nožem. Existují i další metody, napříklat polepování vajec duší ze sítiny, slámou nebo kousky příze.
Zdobení vajec je již po staletí nedílnou součástí našich Velikonoc.








Překlad části polského článku. Zdroj : http://www.smakizpolski.com.pl/jajko-pisanka-slowian/


A téma ještě doplním popisem huculského zdobení kraslic ze třicátých let 19.století :


.

RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi 54.

19. března 2015 v 9:08 | Miky |  RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi
ZÁVĚR

Hlavním zákonem "divochů" je to, co moderní lidé tak často porušují a čeho snad nejméně dbají - ctít umění svých otců a dědů a žít jako oni podle nepsaného zákona předků rodu a kmene.
/ Josef Wolf - Poslední svědkové pravěku /

Když neznáš svou minulost, nebudeš mít budoucnost. Když nevíš, kde pobýval tvůj lid, nebudeš vědět ani kam jde.
/ Forrest Carter - Škola Malého stromu /

Dostáváme se až na samý závěr této útlé knihy. Řekli jsme si v ní něco o původu Run a významu jednotlivých runových znaků a to nás dovedlo ke starým bohům a k dávným pohanským tradicím starých seveřanů, potažmo i našich vlastních předků. Runy jsou jistě významnou částí našeho bohatého kulturního evropského dědictví, je toho ale mnohem víc, co nám naši předkové odkázali. Pátrejme po těch pokladech. Ne snad proto, že by naše původní evropská kultura byla lepší, než třeba kultura Afričanů, nebo původních obyvatel Ameriky, ale prostě proto, že je stejně dobrá, jako ta jejich a navíc je naše. Vaše babička možná není lepší, než babičky vašich přátel, ale vždy by vás měla zajímat nejvíc, protože jste s ní jednoduše spojeni krví a geny. Dnešní Evropan je často fascinován cizokrajnými kulturami a někdy až nekriticky obdivuje duchovní vyspělost starých Máyů, Tibeťanů apod. Své vlastní lidi pak bývá často nakloněn vidět, jako duchovně vyprahlé trosky. Ty trosky z nás ale dělá právě to, že jsme přijali postoj, že "bílý muž" je ztracená existence, a že se necháváme okrádat o naší vlastní kulturu. Podívejme se ale na krásu našich lidových krojů, na Vlčnovskou jízdu králů, na nádherné velikonoční kraslice, to není nic? A co moudrost a léčitelské postupy bohyní ze Žítkové a dalších našich vědem a vědomců? Co naše pohádky, pověsti a mýty? Co naše tradiční zvyky? Co naši staří bohové? Je toho snad málo? Opravdu jste uvěřili, že je všechno ztraceno a že nám nezbývá než nakoupit jinde?

Jestli ano, zkuste si znovu prolistovat tuto knihu a zjistíte, že i třeba jen těch 24 runových znaků v sobě skrývá tolik moudrosti, že jí jeden člověk nepobere za celý svůj život. Já sám jsem vlastně runovým nováčkem. Hlouběji se Runami zabývám sotva 6 let a pořád objevuji další a další věci, které jsem o Runách ještě nevěděl. V původní verzi této knihy například chyběla kapitola o runových přeslenech. Tu jsem doplnil až během zveřejňování tohoto textu na mém blogu. A teď, když už mám všechny kapitoly zveřejněné, zjišťuji, že jsem se třeba vůbec nezmínil o runových magických formulích ALU, FATHU, OTA, LAUKAZ, AUJA, LUVATUVA apod. Někteří moji přátelé studují Runy už víc než 20 let, učí se původní severské jazyky a přesto se nezdá, že by už znali všechno. Nedůvěřuji proto příliž lidem, kteří o sobě tvrdí, že jsou multi-odborníky na Runy, Tarot, Ogam, energetické léčení, odvádění duší a kdo ví co ještě. I jen jediná z těchto disciplín, má-li být provozovaná správně, vyžaduje roky poctivého studia a práce. Ti kteří tvrdí, že tyto znalosti a schopnosti mají, někdy jen obelhávají sami sebe a často jsou to dokonce vyložení podvodníci, kteří vydělávají na naší naivitě.

Berte prosím proto tuto knihu jen jako stručný úvod do tématu. Přistupujte k Runám s pokorou, s kritickým rozumem a s úctou k předkům, kteří nám je zanechaly. Ověřujte si vše ze spolehlivých zdrojů a pokud k vám bohové promluví, buďte za to vděční, ale nepovažujte se hned za vyvolené mistry a šamany. Já se za mistra také nepovažuji. Doufám, že jsem alespoň některé z vás svým povídáním inspiroval a doufám, že se s některými z vás někdy setkám i naživo.


S přáním všeho dobrého

Michal "Miky" Straka




.

RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi 53.

17. března 2015 v 6:56 | Miky |  RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi

ÁLFOVÉ A DÍSY, NORNY A VALKÝRY




Poslední skupina "bohů", kterou se budeme zabývat, jsou álfové a dísy. Eddy a staroseverské ságy tyto bytosti často zmiňují, ale na rozdíl od trpaslíků, obrů a bohů se nikde nedozvíme, jak álfové a dísy vznikli a co jsou vlastně zač.
Nevíme tedy přesně, kdo álfové jsou, ale v textech jsou často zmiňováni ve společnosti bohů. Například na velké hostině u boha Aegiho byli přítomni Ásové, Vanové i álfové. Když Loki na slavnosti slovně napadá Vanskou bohyni Freyu, tak přímo říká : "Z ásů a álfů, kteří uvnitř zde jsou, každého jsi milencem měla." O Thorovi se na jiném místě říká, že bude v Trudheimu, v blízkosti Ásů a álfů pobývat až do ragnaröku. Když Freyův posel Skírni, překonal všechny překážky a dorazil k obryni Gerdě, ona se ho zeptala : "Patříš snad k álfům, či k synům ásů, anebo k věčným vanům? Jak jsi sám pronikl, plameny ohně, bys naše shlédl síně?" Gerda byla přesvědčena, pasti, které chránily její obydlí mohl překonat jedině álf, Ás, nebo Van. Álfové, byli tedy nadáni podobnými schopnostmi, jako bohové. Osud bohů a álfů je, zdá se, pevně provázán. Když jednou obr Trym ukradl spícímu Thorovi jeho kouzelné kladivo, Loki to okomentoval slovy : "Zle je s ásy! Zle je s álfy!"

Přesto všechno, co jsme si řekli, nic nepotvrzuje, že by álfové byli vedle Vanů a Ásů, třetím samostatným božským rodem. Kdo tedy ti álfové vlastně jsou? Na to je těžké odpovědět, osobně se ale přikláním k názoru, že álfové jsou mocní duchové předků. Existuje totiž několik indicií, které to naznačují. První indicii nalezneme ve Výrocích Vysokého. Na místě, kde se vyjmenovává, kdo které čeledi předal znalost Run, se píše : "Ódin ásům, álfům Dain, Dvalin skřitkům, Alsvinn obrům." Jméno Dain překvapivě znamená Mrtvý! Další stopu nalezneme v rukopise Flateyjarbok ("Kniha z plochého ostrova"). Zde se dočteme o norském králi Olafovi, kterého lidé posmrtně uctívali a přinášeli k jeho mohyle v Geirstadech oběti za úrodný rok. Mezi lidem byl král Olaf po své smrti znám, jako Álf z Geirstadu. Podobnou stopu nalezneme i staroislandské Sáze o Kormakovi. Čarodějnice Tordis zde poradí zraněnému muži jménem Torvard, aby šel k nedalekému kopci (mohyle?), v němž sídlí álfové. Torvard má potřít mohylu krví ze zabitého býka a z jeho masa připravit álfům hostinu, potom prý bude uzdraven. Můžeme se samozřejmě jen dohadovat o tom, kdo byli oni álfové, kteří v tom kopci sídlili, ale Sága o lidech z Eyru nám dává další vodítko. V tomto příběhu se dočteme o předákovi a godim (knězi) jménem Tórólf, který na Islandu postavil a spravoval velkou Thorovu svatyni. Na jeho pozemku stál kopec, kterému Tórólf říkal Helgafell (Svatý vrch), a věřil, že po smrti do něho vejde on i všichni jeho příbuzní. Álfové z kopců a mohyl nám tak opravdu splývají s duchy lidských předků. Tito duchové všem keltomanům oprávněně připomenou bytosti aes sidhe (tj.lid z kopců) z keltské mytologie. Aes sidhe jsou totiž podle Irských legend tajemným národem polobožských Tuatha Dé Dannonů, který po příchodu Milesianů, přenechal zemi lidem a odešel do mohyl a výrazných kopců! Pověsti o vojsku předků, které spí v kopcích (např. Blaníku) a čeká až bude nejhůř, aby svým potomkům pomohlo, mají bezesporu své kořeny právě v kultu sídhů a álfů.

Další zajímavostí je, že podle Starší Eddy je vládcem říše álfů (Alfheimu) bůh Frey. Ve světle toho, co jsme si řekli vás možná nepřekvapí, že Mladší Edda nám Freye líčí jako oblíbeného lidského krále, který byl po své smrti zbožštěn a podobně jako již zmíněný král Olaf z Geirstadu, nadále uctíván ve své mohyle. Říši zvanou Alfheim ovšem obvykle umisťujeme do horních pater světového stromu, jak se to tedy rovná s podzemním nitrem hor a mohyl? To je další složitá otázka. Možná ale ne tak složitá, jak to na první pohled vypadá. Řekli jsme si, že osu světa tvoří podle legend mnoha národů mýtický strom. Stejně často jako strom je však pomyslnou osou světa ve starých mýtech také hora. Kopec je tedy vlastně pomyslnou spojnicí mezi Horním a Dolním světem a posmrtný život v hoře zdaleka nemusí znamenat pobyt v podsvětí. Hora, která se z roviny tyčí vzhůru může naopak představovat ideální prostředek pro cestu do nadsvětí. Podle představ starých seveřanů sdílejí někteří duchové mrtvých svůj posmrtný život v Horním světě s Ásy a jiní odcházejí do Dolního světa k bohyni Hel. Skrze mohylu lze dojít do obou těchto světů. Snorri Sturlusson nám v Mladší Eddě říká, že existují dva druhy álfů, světlí a temní. Světlí álfové jsou podle mě ti z předků, kteří odešli k bohům do Horního světa. Jsou to duchové mimořádných lidských osobností, králů, hrdinů a duchovních vůdců, proto je jejich vzhled vznešený a jak Eddy říkají, jsou na pohled jasnější než Slunce. Temní álfové, jsou ti mrtví, kteří sídlí v podsvětí. Podle Snorriho jsou černější než smola. To ovšem neznamená, že jsou zlí. Tmavá barva je prostě jen výrazem jejich spojení se zemí a s Dolním světem.

Uctívání álfů bylo pravděpodobně běžnou součástí severského náboženství. Z uvedených příkladů lze odvodit, že se álfům přinášeli oběti zejména k pohřebním mohylám. Sága o svatém Olavu však přináší svědectví o tom, že se álfablót (oběti álfům), konali i přímo v domácnostech. Hrdina ságy Sighvat se tu na jednom místě pokouší dostat se do dvora jisté usedlosti. Dlouho nikdo neotvírá. Nakonec se objeví hospodyně a prosí příchozí, aby nevcházeli, neboť místní zde právě obětují álfům.

Zajímavé je, že o álfech se v mytologických textech hovoří vždy pouze v mužském rodu. U Ásů máme Ásy a Ásynje, ale álfové jsou vždycky jen álfové. Pokud tedy platí teorie, že jsou álfové duchové předků, musíme si položit otázku, kam se ním poděly álfské ženy. Mnoho současných pohanů se domnívá, že ženskými protějšky álfů jsou nižší ochranné bohyně, známé jako dísy. Podobně, jako k poctě álfům, konaly se i k poctě dísám obětní slavnosti (dísablót) a není vyloučeno, že se někdy obětovalo álfům i dísám zároveň. V ságách se dísy chovají jako skutečné pramatky a vždy pečují pouze o potomky vlastní rodinné linie. Proto se setkáváme s tím, že se hovoří o "tvých", nebo "našich" dísách. Když se například Glaumvöře, ženě krále Gunnara ze Ságy o Völsunzích zdál sen, ve kterém viděla skupinu smutných žen, které si vyvolily jejího chotě za muže. Vyložila si ho Glaumvör jako předzvěst královi smrti a Gunnarovi řekla : "Možná to byly tvé dísy." Na přízni či nepřízni pramatek do značné míry závisí náš osud. V Písni o Grímnim, říká Ódin králi Geirrödovi, který má za okamžik zemřít : "Vypršel tvůj život, dísy ti nepřejí". Dísy, zde vlastně plní úlohu Noren, tedy sudiček spřádajících lidské osudy. Norny totiž nejsou pouze tři bájné ženské bytosti, pravděpodobně obryně, se jmény Urd, Verdandi a Skuld, které bdí nad osudem celého světa, noren je mnohem víc. Když se Sigurd ptá svého vychovatele Fáfniho : "které norny pomoc nesou, když matky robátka rodí?", Fáfni odpovídá : "Různého jsou norny rodu, nemají společný původ. Jedny jsou z ásů, jiné z álfů, a některé jsou Dvalina dcery." Fafniho odpověď naznačuje, že každá každý rod, ať už božský, lidský nebo trpasličí má své norny. Pojem norna, tedy není označením nějaké konkrétní rasy, je to spíše titul pro pramatky rodů, které bdí nad porody a určují osud narozených dětí. Slované těmto pramatkám a ochránkyním rodu říkali sudičky, nebo rožanice (od ruského slova rožděnije, tj. rození, narození). V domě, kde se narodilo dítě, se prostíral pro rožanice stůl a připravovali se jim obětní pokrmy. Lidé věřili, že v noci se u prostřeného stolu usadí sudičky a společně určí osud novorozence. Sudičky však doprovázeli každého člověka po celý jeho život, měli vliv na jeho úspěchy i neúspěchy i na délku jeho života.

Severogermánské dísy, vlastně odpovídají slovanským vílám. Navzdory přeslazeným new age výkladům a modernímu obrazu víl z televizních pohádek, byly totiž pro staré Slovany víly bytostmi, ze kterých šel vždy trochu strach. Některé z vás to možná překvapí, ale v původních lidových pověstech nebyly víly hodnými elementálními bytostmi, byly to totiž duše mrtvých dívek a žen. Na Slovensku se například tradovalo, že víly jsou duše zasnoubených dívek, které zemřely dříve, než se vdaly. Právě proto prý měly spadeno na hezké mladíky, které opojily svojí krásou a pak je utancovaly k smrti. Rusalky jsou podle všeho zase duše mladých dívek, které se kdysi utopily. Proto jsou vázány na vodu. Jinak není mezi vílami a rusalkami žádný větší rozdíl. Víly i rusalky rády tančí a zpívají a prahnou po tom získat nějakého muže. V Rusku se říkalo, že si rády berou z hrobů hochy, kteří se narodili mrtví, nebo zemřeli beze křtu. Tito chlapci, a patrně také ti, které víly utancovaly k smrti, se stávaly tzv. víleníky, tj. vílami mužského pohlaví. Existuje teorie, která dává do souvislostí samotné slovo víla se slovním kořenem vel (hynouti), z něhož povstalo litevské velýs = nebožtík, vélés = duchové mrtvých, německé wal = záhuba, zhynutí (odtud Valhalla, Valkýra aj.) Ve slovanských jazycích najdeme ale také pojmy víliti = bláznit, nebo vilný = svůdný, takže spojení s tím kořenem vel není zcela jisté. U Malorusů, Bulharů a Slovinců se setkáváme s alternativním názvem pro víly, který zní návky či navje a zde je spojení se slovanským světem mrtvých, kterému se říkalo Náv, zcela prokazatelné.

Víly však v pověstech nevystupují vždy jako zlé a nebezpečné. Pokud je lidé ctí a přináší jim oběti (květny, barevné stužky, pokrmy), mohou je i chránit, léčit nebo je obdarovat nějakou kouzelnou mocí. Ve Slovinsku se říká, že pokud si víla některého člověka oblíbí, může se mu stát tzv. Posestrimou, tj. Vílou ochránkyní. Navíc, tak, jako jsou některé dísy zároveň nornami, jsou některé Víly zároveň sudičkami. Slova Sudičky a Víly jsou v některých pověstech a pohádkách zaměnitelná.

Zajímavou informací je, že ve staré černohorské pověsti, která je podobná naší pověsti o Blanických rytířích, se vypráví, že v hoře, ve které spí národní hrdina Crnojevič Ivan, kolem něj stojí Víly na stráži. Není na tom ale vlastně nakonec nic divného. Vždyť kdo jiný by měl dělat společnost duchům hrdinných bojovníků (álfů, aes sidhe), než duchové krásných dívek? Ostatně i ve Valhalle, kde dlí padlí hrdinové severogermánských bitev, jsou válečníci obsluhováni valkýrami. Valkýry byly neviditelné ženské bytosti, které se vznášely nad bitevním polem a rozhodovali kdo padne a na čí stranu se přikloní válečné štěstí. Vybíraly bojovníky, kteří mají zemřít a odváděly je k Ódinovi do Valhally, nebo k Freye do Sessrumní. Pojem valkýra, označuje podobně jako pojem norna spíše určitou funkci, než nějaký specifický druh bytosti. Věřím, že vás nepřekvapí, když se dozvíte, že tuto funkci zastávaly opět nám známé dísy. Když byl legendární Viking Ragnar Huňatá nohavice po prohrané bitvě vržen anglickým králem do jámy s jedovatými hady, tak pronesl tato slova : "Ke konci chci dospět, domů mne zvou dísy, které pro mne Herjan (Ódin) poslal; šťasten budu pít na trůnech s Ásy; naděje už zmírá - já směju se vstříc smrti."

RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi 52.

15. března 2015 v 9:48 | Miky |  RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi
MĚSÍC, SLUNCE A JITŘENKA





Měsíc, Slunce a Jitřenka jsou tři nebeská tělesa, která hrála v mytologii, folklóru i každodenním životě starých pohanských národů stěžejní roli. Julius Caesar v Zápiscích o válce galské dokonce trochu nadneseně tvrdí, že Slunce, Měsíc a Oheň jsou jediná božstva, která Germáni uctívají. Proto je nemohu ve svém výčtu důležitých bohů vynechat.
Na Slunci a dobrém počasí byla závislá úrodnost polí a tím i kvalita lidského života. Lidé proto bedlivě sledovali každoroční pouť Slunce po obloze a oslavovali slunovraty a rovnodennosti. Střídání zimního a letního období, tedy času, kdy bylo Slunce slabé a naopak, kdy bylo na vrcholu svých sil, se v mytologii projevilo, jako smrt a znovuzrození slunečního božstva. V dobách, kdy ještě neexistovali náramkové hodinky a psané kalendáře, bylo ukazatelem denního času i ročních údobí právě Slunce.
Podobně určoval lidem čas i Měsíc. Měsíční cyklus od novu do novu, nebo od úplňku do úplňku, rozděluje celý rok do dvanácti, popřípadě třinácti částí, kterým až dodnes říkáme měsíce. Je rovněž známo, že podle fází Měsíce se u Germánů řídily i důležité události, jako začátky bitev, nebo termíny konání sněmů. Dorůstání a ubývání Luny má podle staré pohanské tradice magickou moc. Když Měsíc dorůstal, spřádaly vesnické vědmy kouzla, která věci (zdraví, štěstí, bohatství) přivolávala. Když ubýval, prováděla se kouzla, která vás věcí (nemocí, zlozvyků, smůly) zbavovala. Etnografové zaznamenali texty některých zaříkání, která se v Čechách, na Moravě, i na Slovensku prováděla, když se na nebi objevil srpek nového Měsíce. Například tyto :

"Vítám ťa Měsíčku nový, aby mňa nebolely ruky a nohy.
Vítám ťa, Měsíčku nový, na zdraví, na štěstí, na všechno dobrý."

"Vítám tě, Měsíčku milý, aby mě nebolely žíly.
Vítám tě, Měsíčku dvourohý, aby mě nebolely mé oudy,
až budeš třírohý."

"Vítej, Měsíčku, nový králu,
tobě ku plni a mně ku zdravju!
Vítej, Měsíčku nový dvúrohý,
na štěstí i na zdraví!
Tobě něbo i korona
a mi stěstí i obrona."

To poslední zaříkání mám potvrzeno i od jednoho svého soukmenovce z Pohanského Kruhu, který je původem Rusín a narodil se na východním Slovensku. Jeho babička byla vesnická vědma a léčitelka a naučila ho spoustu věcí. Vyprávěl mi, jak za ním jednoho dne babička přišla a ptala se ho : "Víš, jak se máš modlit k Měsíci?" a pak ho učila : "Vítej, Měsíčku, nový králu …"
Zajímavé je, že u Germánů, Baltů i Slovanů je slovo Měsíc i měsíční božstvo mužského rodu. Na to jsem si musel chvilku zvykat, protože čarodějnická tradice Wicca učí, že Měsíc představuje ženskou energii. Wicca zde ale zřejmě čerpá z pohanské tradice Řeků a Římanů, u kterých byla důležitou lunární bohyní a velkou čarodějnicí Artemis/Diana. Germáni, Baltové a Slované, jejichž tradicemi se v této knize zabýváme, ale věřili v měsíční bůh je muž.
Severogermánský mýtus zapsaný v Eddách praví, že Ódin a jeho dva bratři Vili a Vé stvořili Slunce, Měsíc a hvězdy ze žhavých oharků a jisker, které vylétávaly z Müspellheimu. Umístili je společně na nebeskou klenbu a určili jim dráhy jejich letu. O něco později rozhněval bohy muž jménem Mundilfari, který dal svému synu jméno Měsíc a své dceři jméno Slunce. Bohové to chápali jako opovážlivost a potrestali muže tím, že vyzvedli jeho děti na nebesa a poručili jim řídit koňská spřežení, která obě tělesa po nebi vozí. Byl to trest, ale obě děti se tak vlastně zařadili mezi nesmrtelné bohy. A že to nebyli bohové bezvýznamní dokazuje například i Merseburgské zaříkadlo, kde je vedle Wódana, Friji a dalších bohů, vzpomínána i sluneční bohyně Sunna.
Baltský mýtus vypráví o velké nebeské svatbě. Měsíční bůh Menuo si vzal za ženu sluneční bohyni Saule. Jednoho dne, bylo to brzy z jara, putoval Menuo po nebi sám zatímco Saule spala. Na své cestě potkal Jitřní hvězdu, podlehl její kráse a miloval se s ní. Hromovládce Perkúnase tato zrada rozzuřila a rozťal ve vzteku Menua v půli. Od té doby se Měsíc půlí a pak znovu dorůstá.
Slovanský mýtus o Měsíci a Slunci se nám, žel bohům, nedochoval. Osobně věřím, že původní slovanský příběh o nebeských tělesech byl podobný tomu baltskému. Přiznávám ale, že přání je tady možná otcem myšlenky. Jako Slované máme sice měsíčního mužského boha i hromovládce Peruna, zcela nám ale chybí ženská sluneční bohyně. Veškerá známá slovanská sluneční božstva jsou totiž, na rozdíl od těch germánských a baltských, muži. Slunce je mužem dokonce i v našich pohádkách. Někdy v nich vystupuje jako bratr Měsíce a jindy jako děd Vševěd se zlatými vlasy. Pokud u Slovanů existovala podobná solární bohyně, jakou byla germánská Sól/Sunna, nebo baltská Saule, nezachoval se nám o tom, k naší smůle, žádný doklad. Zajímavé ovšem je, že slovo Slunce/Solnce, je ve všech slovanských jazycích nikoli mužského rodu, jak bychom čekali, ale rodu středního. A jak známo, střední rod připouští obě pohlaví.
V baltském mýtu jsme se setkali také s postavou Jitřenky. Jitřenka, kterou dnes známe jako planetu Venuši, je nejjasnější hvězdou noční oblohy. Její záře je natolik silná, že bývá vidět ještě chvíli po rozednění, když už jsou ostatní hvězdy dávno pryč. Právě proto jí říkáme Jitřenka, nebo též Denice. Venuše je ale zároveň také první hvězdou, kterou můžeme vidět při stmívání. Proto jí nazýváme i Večernice. Baltové ji nazývali Auštra nebo Aušrine, což znamená Úsvit. Řekové ji znali jako Eos, Římané jako Auroru a Germáni jako Ostaru nebo Eostre. Všechna tato jména mají něco společného se svítáním, jasem, ale také s východní světovou stranou. Anglicky se východ řekne east, německy osten a islandsky austur. Germáni slavili svátek bohyně Ostary v čase jarní rovnodennosti. Lidé při něm vítali jasnou bohyni úsvitu a východních větrů, která v tento čas otevírala brány jarního období. V této souvislosti není bez zajímavosti, že nebeská svatba z baltského mýtu se konala "v prvních dnech z jara."
Slované nazývali svou bohyni jitřní hvězdy jménem Zora. Její jméno souvisí například s pojmy obzor, zornice, či zorné pole a byla podobně jako její germánská a baltská sestra uctívána jako bohyně úsvitu a jasu. V lidových písních a zaříkadlech byla opěvována jako nejjasnější, čistá a vznešená. Například v zaříkadle, které zpívala děvčata při obmývání svatou léčivou vodou se říká toto : "Vodýce, Jordanýce, umýváš hóry i dóliny, bílé kořeny, žluté kameny, obmyj i mne ze všelijakých vyrážek, strupů, abych byla spanilá jak Vesna, pěkná jak Zora jasná. Jak se lidé radují z Vesny, tak aby mne milovali, abych byla sytá jak podzim a bohatá jak Země." V pozdější verzi zaříkadla už byla jména bohyně Vesny a bohyně Zory vypuštěna a říkalo se pouze : "…abych byla čistá jako přenejsvětější panna."
Na některých místech Slovenska se udržoval zvyk zpívat před svatbou Zoře. Ženy a dívky ze vsi se sešly k těmto zpěvům už o třetí hodině ranní, v čase kdy Zora vládne. Přítomný muž potom třikrát vykřikl : "Zornij tag!" a pak ženy zpívaly spoustu písní pro něvěstu a Zoru.
V některých slovanských příbězích navíc vystupuje bohyně Zora/Zaria, jako žena boha Měsíce/Mjesace!


Runy : Sluneční Runou je bezesporu Sowulo. S Měsícem bývá spojována Runa Laguz. Runami Jitřenky jsou znaky Kenaz a Berkana.

RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi 51.

13. března 2015 v 7:27 | Miky |  RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi
BALDR




Ódinův syn Baldr s přízviskem Dobrotivý, byl podle staroseverského mýtu laskavým, mírumilovným a krásným bohem, který byl všemi milován. V Baldrově přítomnosti bylo všem bohům i ostatním bytostem vždy dobře. Jeho kůže vydávala zvláštní jas a proto byl nazýván "Bílým" Ásem. Také Baldrovo obydlí zvané Breidablik (Široký třpyt) bylo čistým a zářícím místem. V Breidabliku nebylo nářků a kleteb a podle Písně o Grímnim v něm nikdy nebyly ryty žádné zlé Runy. Stinnou stránkou všeho toho lesku a slávy bylo, že Baldr žil jaksi mimo tvrdou životní realitu. Právě proto se v Eddách o Baldrovi dozvídáme, že žádný z jeho soudů neobstál.
Všeobecný obdiv a ovace, které Baldr sklízel byly trnem v oku bohu Lokimu. Z jeho pohledu byl Baldr jen nafintěný panák, který je oslavován zcela nezasloužené. Loki proto začal spřádat plány, jak by Baldra vytrestal. Od té chvíle začal Baldr trpět zlými sny o své vlastní smrti. Bohové byly Baldrovými sny silně znepokojeni a svolali, kvůli nim dokonce zvláštní sněm. Ódin nakonec vsedl na svého osminohého koně Sleipnira a vyrazil do Helu, aby se na sny svého syna zeptal ducha zemřelé vědmy. To, co zde zjistil ho zdrtilo. Baldr skutečně zemře a podle vědmy ho dokonce zabije jeho slepý bratr Höd, nějakou větví. Baldrova matka Frigg se rozhodla jednat a vyžádala si přísahu od ohně, vody, železa, ostatních kovů a kamenů, od země, všech stromů, chorob, zvěře, ptáků, jedů a hadů, že jejímu synu neublíží. Všem se ulevilo a bohové měli novou zábavu. Házeli po Baldrovy různé zbraně a předměty a bavili se tím, že se od zářivého boha vše bezpečně odráží. Jediný, kdo nic neházel, byl slepý bůh Höd. Lstivý Loki dal Hödovi větvičku jmelí, nabídl se mu, že ho mu ukáže směr a vyzval ho, ať si na Baldra také vystřelí. Chudák Höd netušil, že právě tento malý trs jmelí se zdál bohyni Frigg natolik bezvýznamný, že od něj přísahu nežádala. Höd tedy vystřelil a Baldra zabil.
Ásové byli doslova zdrceni. Baldrova žena Nanna zemřela žalem a byla společně se svým mužem položena na pohřební hranici. Pohřbu se nezúčastnili pouze bohové, ale dokonce i trpaslíci a mraziví a skalní obři. Baldr byl podle starého zvyku spálen, ale bohové se s jeho smrtí stále nemohli smířit. Ódinův syn Hermód nakonec vyrazil do podsvětí a pokusil se přesvědčit bohyni Hel, aby Baldra vrátila mezi živé. Hel Hermóda vyslechla a pak řekla : "Jestli jej budou všechny věci na světě, živé i mrtvé, oplakávat, pak ať se opět vrátí k Ásům." To znělo povzbudivě. Ásové hned vyslali do celého světa posly s prosbou ke všem tvorům, aby vykoupili svým pláčem Baldra z říše smrti. Všichni ochotně plakali, neboť Bílý Ás byl velmi oblíbený. Loki však na sebe vzal podobu obří stařeny Tökk a když za ním poslové přišli, tak jim odvětil : "Mě živ ani mrtev Baldr, nikdy neoblažil. Ať si Hel ponechá, co jí patří." A tím byl Baldrův osud zpečetěn. Jak už jsme si ale řekli u Runy Dagaz, Baldr v Helu přečká ragnarök a potom znovu povstane mezi živé, aby obnovil svět.
Mýtus o smrti zářivého boha Baldra, jeho odchodu do podsvětí a opětném znovuzrození, je zároveň symbolem ročního slunečního cyklu a temné a světlé poloviny roku. Ne náhodou byly svátky letního slunovratu v některých oblastech Skandinávie nazývány Baldrovými ohni.
Příběh o Baldrovi zaznamenal i dánský kronikář Saxo Grammaticus ve svém díle Gesta Danorum. Zde je ovšem Baldr (Balderus) popisován jako lidský hrdina, který bojuje se svým sokem Hödem (Hotnerem) o ruku krásné panny, princezny Nanny. Nanna dá nakonec přednost Hotnerovi a ten následně Baldra zabije svým kouzelným mečem. Podobně jako Snorri Sturluson v Sáze o Ynglinzích, pokouší se zde Saxo Grammaticus, jako správný vzdělaný křesťan, odbožštit starý pohanský mýtus a prezentovat ho jako legendu ze života smrtelníků.

Baldrovy Runy : Hlavní Baldrovou Runou je Dagaz, který představuje svítání a nové počátky. Jistou spojitost s Baldrem pociťuji také u znaků Sowulo a Kenaz, které představují síly Slunce, ohně a osvícení.


Slované a Baltové : Asi bychom našli jisté podobnosti mezi Baldrem a některými slovanskými solárními bohy, např. bohem ohně a slunce Svarožičem, nebo Jarilem, který se vždy na jaře vrací, aby probudil zem. Podobně propracovaný příběh o smrti a zmrtvýchvstání slunečního božstva, jaký mají severní Germáni, se nám žel v baltské nebo slovanské mytologii nedochoval.

RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi 50.

11. března 2015 v 7:25 | Miky |  RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi
HEL




Bohyně Hel je jedním ze tří dětí boha Lokiho a obryně Angrbody. Narozdíl od svých sourozenců vlka Fenriho a hada Mitgardsorma má lidskou podobu, ale polovina jejího těla vypadá jako zčernalá hnijící mrtvola. Ódin jí pověřil spravováním říše smrti, která od té doby nese i její jméno. Do Helu odcházejí mrtví, kteří zemřeli věkem a nemocí, pro hrdiny jsou připraveny vznešené síně Valhalla a Sessrúmni, kterým vládne Ódin a Freya. Heljina říše je často popisována jako nevlídné místo, ale vzhledem k tomu, že se stala příbytkem i zabitého boha Baldra, pro kterého zde byly nachystány poháry plné sladké medoviny, nebude to tam zas tak zlé. Uvědomíme-li si, že většina mrtvých, o které Hel pečuje nejsou žádní aristokrati, ale docela obyčejní lidé, uvidíme možná tuto nevzhlednou bohyni v poněkud příznivějším světle.
Bohyně Hel nikomu nestraní a vykonává svou úlohu strážkyně podsvětí dobře. Bez jejího svolení nesmí nikdo z Helu ven, ani dovnitř. Říši obtéká temná řeka Gjoll, přes kterou vede jen jediný most a ten stráží Heljina pomocnice Módgud (Znavená bojem). Bránu do Helu uzavírá kouzelná mříž Thrymgjöll, kterou ukovali trpaslíci. Kdo by jí chtěl vyvrátit, na místě zchromne. Vchod zároveň hlídá i obří pekelný pes Garm.
Heljina říše není pouze místem odpočinku mrtvých, je také pokladnicí nashromážděné moudrosti předků. Když chtěl Ódin zjistit co znamenají Baldrovy děsivé sny obrátil pro radu se na vědmu, která dlela v Helu. Když Svipdag zatoužil po lásce bohyně Menglöd, přišel k branám mrtvých a žádal o radu svou zesnulou matku Gróu. Když potřebovali staří Germáni pomoc a radu svých předků, uléhali na mohylách a čekali, že k nim mrtví promluví ve snu.
Před kontaktem s předky je vhodné nabídnout bohyni Hel nějaký dar. Mějme však na paměti, že oběti pro Hel jsou pouze projevem vaší úcty. S neúplatnou Hel nelze obchodovat.

Heljiny Runy : Hlavní Runou bohyně Hel je znak Hagalaz, přezdívaný matka Run. Hagalaz představuje sílu destrukce, ale také regenerace a obnovy. Dalším znakem, který je s Heljou spojen je bezesporu Runa Eihwaz, tedy Runa symbolizující věčnost a přechod z jednoho stavu do druhého.

Slované : Slovanskou vládkyní smrti a podsvětí byla pravděpodobně Morana / Morena, jejíž figurína se koncem zimy, v rámci lidových tradic, zapaluje a hází do vody. Nemáme ovšem žádný historický literární zdroj, který by to potvrdil.

Baltové : Litevskou bohyní smrti byla Giltine. Bohyně Giltine vládla podsvětí, ale sama lidem život nebrala. Tuto práci za ní prováděla její pomocnice Magyla, jejíž jméno vychází z pojmu mogila, mohyla. Nad pohřebišti jako takovými, ale vládla Rušu mate, Matka pohřebních návrší.

RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi 49.

9. března 2015 v 7:17 | Miky |  RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi
LOKI




Loki je nejkontroverznější postavou severského panteonu. Je to šibal a tricker, který svými kousky často dostává ostatní bohy do problémů, ale jinými triky je z nich zase dostává. Lokiho otcem je obr Fárbauti a matkou obryně Laufey. Mezi bohy se dostal díky pobratimství, které uzavřel s Ódinem. Pobratimství byl obyčej, skrze který se mohli stát bratry dva lidé, kteří jinak nebyli příbuzní. Rituál pobratimství obvykle doprovázela přísaha, ve které si "bratři" navzájem slibovali, že ten z nich, který by byl zabit, bude tím druhým pomstěn. Kromě slibu spolu pobratimové obřadně smísili krev a pak společně prošli pod třemi drnovými pásy. V Fóstbræðra sáze se dočteme, jak se to dělalo : "Tento obřad provedli tak, že vyřízli ze země tři dlouhé rašelinové pásy, jejichž konce byly připojené k zemi. Zdvihli je do takové výše, že pod nimi mohli projít." Takto uzavřený svazek byl mezi starými seveřany dosti obvyklý a lidé ho brali smrtelně vážně. Nevíme proč a za jakých okolností se stali bratry Loki a Ódin, ale Loki ze svého pobratimství s vládcem Ásgardu rád těžil a často se na něj odvolával. Jak se postupně vršily Lokiho neplechy, bohové čím dál hůř snášeli jeho přítomnost. Když se všichni sešli na hostině u boha Aegiho a užívali si pohodlí a posvátného smíru, Loki se dostal do spotu s Aegiho sluhou Fimafengem a zabil ho. Ásové se rozzlobili a vyhnali Lokiho ze síně do blízkého lesa. Loki se ale po chvíli vrátil a když vkročil do síně zavládlo mrazivé ticho. Nakonec povstal bůh Bragi a Lokimu jasně naznačil, že není vítán. Loki se ale nedal a obrátil se na Ódina slovy : "Vzpomínáš, Ódine, že v počátku věků spolu jsme smísili krev? Pivo jsi tehdy odmítl pít, jestli nám oběma nenalijí." Ač nerad, musel po těchto slovech Ódin Lokiho pozvat dál. Loki, přisedl a začal postupně hlasitě urážet jednoho boha po druhém. Měl dokonce tolik drzosti, že se přiznal i k tomu, že zapříčinil smrt Ódinova syna Baldra. Atmosféra v síni houstla a když už to vypadalo, že se Thor neudrží a na místě ho rozdrtí svým kladivem, utekl Loki k Fránnangskému vodopádu a skryl se v něm v podobě lososa. Ásové ho však polapili a jejich pomsta byla strašná. Spoutali Lokiho střevy jeho syna Narfiho a Skadi mu nad hlavu zavěsila hada, z jehož tlamy mu odkapával na tvář jed. Od té doby sedí u Lokiho jeho žena Sigin a chytá jed do mísy. Čas od času musí ale mísu vylít a tehdy kape jed chvíli přímo na Lokiho, tehdy sebou tak mocně škube, že se chvěje celá země. Na konci věků však Lokiho pouta povolí a on se postaví do čela vojsk, které se s bohy utkají v poslední bitvě ragnaröku. V armádě obrů a démonů, půjdou s Lokim bok po boku i tři jeho strašlivé děti, bohyně mrtvých Hel, vlk Fenri a obří had Mitgardsorm.
Budeme-li spravedliví, musíme ale uznat, že nebýt Lokiho, neměl by Ódin ani svého osminohého koně Sleipnira, ani svůj kouzelný prsten a magické kopí, Frey by neměl kance Gullinbursta a loď Skídbladni a Thor by neměl své mocné kladivo. Všechny tyto důležité předměty se k bohům dostali pouze díky Lokiho intrikám. Jeho úklady poslaly sice boha Baldra do Helu, ale jenom díky tomu bude nakonec Baldr uchráněn ragnaröku a vystoupí po bitvě z podsvětí jako tvůrce a vládce nového světa.
Křesťanská interpretace udělala z Lokiho ztělesnění zla a jakéhosi ďábla pohanského panteonu, ale jeho osobnost i mytologická úloha je složitější. Loki reprezentuje chaos, který je nepříjemnou, ale nutnou protiváhou řádu. Znalci vědí, že každá mytologie má svého "Lokiho". Odvažuji se dokonce tvrdit, že kdyby se Ódin nestal v určitém čase vládcem germánských nebes, plnil by Lokiho úlohu trickera, právě on. Ne náhodou je Ódin, Lokiho pobratimem a ne náhodou má Loki dva bratry , Býleista a Helblindiho, což jsou jen jiná Ódinova jména. Ódinovi "bratranci", slovanský Veles a baltský Velnias, kteří se nikdy vládci svých panteonu nestali, se svými činy Lokimu ostatně velice podobají.

Postoj dnešních pohanů k Lokimu je různý. Někteří ho zavrhli jako nepřítele bohů, ale jsou i tací, co Lokiho ctí a váží si ho pro jeho upřímnost. To, co Loki řekl na hostině u boha Aegiho, bylo sice nevhodné, ale byla to všechno pravda. Loki je sice ochoten pomáhat lotrům, ale nesnáší lotry, kteří ze sebe dělají dobráky. V Čechách existuje poměrně početná skupina pohanů, kteří se hlásí ke směru zvanému rökkr. Pohané tohoto směru ctí prvotní obry, Lokiho a jeho děti Fenriho, Mitgardsorma a Hel. Tyto bytosti pro ně nepředstavují zlo, ale divoké a nespoutané síly přírody, které sice mohou být nebezpečné, ale které zároveň představují základní mechanismy, kterými je na zemi udržován a obnovován život.

RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi 48.

8. března 2015 v 4:41 | Miky |  RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi
EIR



Bohyně Eir je poněkud záhadná postava germánské mytologie, protože písemné zmínky o ní jsou jen velmi skromné. V Mladší Eddě se o ní říká, že je to Ásynje, která umí nejlépe léčit. Ve Starší Eddě vystupuje Eir jako jedna z devíti dívek, které dlí společně s bohyní Menglödou na skále zvané Lyfjaberg. Jméno tohoto zvláštního a přísně střeženého místa znamená v překladu Hora léčení. V Písní o Fjölsvinnovi se o tomto místě říká : "Lyfjaberg je skála jež dlouho přináší nemocným zdraví a zdar. Choré ženě žádost vyplní, když na hřbet vystoupí hory." Menglödiny zlaté síně a Hora léčení jsou podobně jako říše mrtvých Hel střeženy ohnivou hradbou, mříží a obludnými psy.
V Mladší Eddě se dále o bohyni Eir dozvídáme, že patří mezi valkýry. Myslím,že to do sebe docela dobře zapadá. O valkýrách je známo, že odvádějí osoby, které padly v bitvách do zásvětí. Lyfjaberg by tedy mohlo být jedním z míst na "onom světě", kde se mrtví zotavují ze svých zranění. O blahodárném vlivu Hory Léčení svědčí i jména všech devíti Menglödiných dívek; Hlíf = Ochránkyně, Hlíftrasa = Ochrana, Tjódvarta = Opatrovnice lidu, Björt = Lesknoucí se, Blíd = Přátelská, Fríd = Mír, Aurboda = Dárkyně zlata a konečně Eir = Ošetřovatelka. Lyfjaberg však neslouží pouze mrtvým, v Písni o Fjölsvinnovi se říká, že léčitelky z hory ochrání každého, kdo jim přinese oběť a není nebezpečí v němž by neposkytly svou pomoc. Eir, která podle Snorriho ovládá léčitelské umění nejlépe, uctívají jako svou patronku někteří současní pohané, kteří se zabývají bylinářstvím a léčitelstvím. Pokud hledáte správný lék na nějakou nemoc, nebude jistě od věci nabídnout bohyni Eir oběť a skrze šamanskou cestu jí zkusit navštívit na Menglödině Hoře Léčení.


Eiřiny Runy : Eiřinými Runami jsou znaky Berkana a Dagaz. Obě se vztahují k léčení a regeneraci.

RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi 47.

5. března 2015 v 6:47 | Miky |  RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi
SKADI




Skadi je svým původem obryně, ale provdáním za Njörda se dostala do rodiny bohů. Jak k tomu došlo? To je dlouhá a zajímavá historie.
Skadin otec obr Tjazi jednou v podobě orla uchvátil boha Lokiho a vláčel ho po skalách a kopcích, až Loki začal žadonit o svůj život. Tjazi souhlasil, ale donutil Lokiho slíbit, že mu přivede bohyni Idunnu. Slib je slib a tak Loki vylákal Idunnu z bezpečí Ásgardu do hlubokého lesa. V tu chvíli se objevil Tjazi a krásnou bohyni Idunnu odvlekl do svého domu v Trymheimu. Pro Ásy to byla hotová pohroma. Idunna totiž vlastnila kouzelná jablka, která dávala bohům věčné mládí a nesmrtelnost. Rozlobili se na Lokiho, ale ten slíbil, že všechno napraví. Půjčil si od Freyi její kouzelný plášť a v sokolí podobě odnesl Idunnu zpátky do Ásgardu. Rozzuřený Tjazy se proměnil v orla a jal se Lokiho pronásledovat. Ásové na to byli ale připraveni, orla zapálili a Tjaziho společně ubili.
Zarmoucená a rozlobená Tjaziho dcera Skadi si vzala přilbu, brnění a plnou zbroj a odhodlaně přišla až k branám Ásgardu, aby svého otce pomstila. Svým vzhledem a odvahou udělala na bohy takový dojem, že jí podle starého severského zvyku nabídli za smrt otce vyplatit odškodnění. Skadi ale chtěla boj a tak prohlásila, že náhradu přijme pouze tehdy, pokud jí bohové dokážou rozesmát. Úkolu se ujal Loki, který si tak chtěl zřejmě vyžehlit svůj průšvih s únosem Idunny. Skadi měla náladu pod psa, ale pohled na Lokiho, který se před ní přetahoval s kozou jejíž bradku si uvázal ke svým varlatům jí nakonec rozesmál. Skadi si nyní směla náhradou za svého otce vybrat mezi bohy ženicha. Potajmu toužila po krásném Baldrovi, ale protože směla vybírat pouze podle nohou, spletla se a zvolila Njörda.
Jejich manželství šťastné nebylo, ale Skadi se díky němu stala uznávanou bohyní, které byly zasvěcovány svatyně a posvátné háje. Lidé jí říkali ondurdís, dísa lyží, protože Skadi milovala zasněžené severské lesy, kterými se projížděla se svým lukem na lyžích. Stopovala a lovila zde zvěř a byla jakousi severskou obdobou řecké božské lovkyně Artemis. Současní pohané jí uctívají jako bohyni zimy, hor, lesů a vládkyni divokých zvířat.


Skadiny Runy : Runou bohyně Skadi je Isa, která představuje mrazivou sílu severské divočiny.

Slované a Baltové : Bohyni lyžařku, bojovnici a lovkyni, která miluje drsné severské kraje, jsem ve slovanské, nebo baltské mytologii nenašel.

.

VÍRA NAŠICH OTCŮ

3. března 2015 v 14:10 | Miky |  JINÉ
Rozhovor Łukasze Piotrowicze s Ratomirem Wilkowskim, hlavním žrecem Rodné církve polské.


- Co je to Rodná církev polská, a jakou roli v ní plníte?

- Rodná církev polská je registrované náboženské sdružení, s odkazem navazujícím na domorodou víru starých Slovanů. Věříme ve svrchovaného Boha, který je totožný se světem kolem nás. Rovněž předpokládáme existenci menších božstev, kteří jsou správci jednotlivých aspektů povahy přírody, nebo které se prostřednictvím těchto aspektů projevují. Žerci slouží ve společenství jako kněží. Prvořadou povinností žerce je samozřejmě vést obřady. Žrec má také povinnost zachovávat památku dávných zvyků a tradic. Na rozdíl od katolických kněží nepracujeme za plat a vše děláme dobrovolně.

- O co opíráte svoji víru? Máte nějakou svatou knihu, nebo předpis dogmat?

- Nemáme svatou knihu, protože povaha našeho náboženství něco takového nepotřebuje. Síla rodnověří spočívá v tom, že to není náboženský systém, který vykazuje tendenci upadat do nekritického dogmatismu. Náboženství se dají rozdělit na ta přirozená a na ta zjevená, která někdo založil. Přirozené náboženství roste s určitou etnickou kulturní skupinou a je založené na pozorování světa kolem nás. Z tohoto důvodu není rodnověří jako přírodní náboženství v opozici vůči vědě. Monoteistická náboženství, založená na zjevení, stojí na trvalém základě, který se dostává často s vědou do konfliktu, a nedrží krok s vývojem civilizace.

- A etické normy?

- Existují určitá pravidla, která jsou společná většině kultur. Obsahuje je také Desatero. Počínaje od čtvrtého přikázání (podle katolického číslování) tu máme morální normy použitelné téměř ve všech známých lidských společnostech. Ctít svého otce a matku, nezabíjet, nekrást, nepodvádět. Před tyto univerzální principy společenského života staví ovšem křesťanská verze tři přikázání o poslušnosti jedinému Bohu, kterého uznává katolicismus, aby byl udržen náboženský monopol. V rodnověří je důležitým prvkem empatie. Katolická církev učí: nedělejte druhým to, co je vám samotným nepříjemné, ale od svého založení a převzetí moci pozabíjela tisíce lidí. Správný katolík, prosazuje tzv. boží pravdu za každou cenu, i za cenu vlastního života, tím spíše za cenu života jiných. Takže je "všechno v pořádku." Rodnověrci se snaží dodržovat zásadu: dělej, co chceš, pokud tím neublížíš druhým.

- Žijete v harmonii s přírodou a chráníte životní prostředí?

- Část rodnověrců ano, ale není to pravidlem. Pro nás, jako následovníky přírodního náboženství je vztah k přírodě samozřejmě velmi důležitý. Od nikoho ale například nevyžadujeme, aby nejedl maso, i když i vegetariáni mezi námi jsou. Respektujeme přírodu a staráme se o životní prostředí, neuznáváme biblickou zásadu podmanit si zemi. Člověk je součástí ekosystému a měl by dělat vše pro to, aby rovnováha v přírodě zůstala zachována. Z tohoto důvodu je většina rodnověrců proti drancování přírodních zdrojů. Příroda si poradí i bez lidí, my bez ní - v žádném případě.

- Přetrvává stereotypní představa rodnověrců, jako osob, které běhají nahé po lese a pálí ohně k poctě starověkých božstev. Jaká je to realita?

- Tohle je opravdu často se vyskytující stereotyp. Drtivá většina z nás skutečně ráda tráví čas v přírodě a v lese, ale ujišťuji vás, že jsme v průběhu našich obřadů vždy alespoň částečně oblečeni a nikdy jsme nevyvolali nějaký skandál! (Smích) Nelišíme se od zbytku společnosti oblečením. Dalším stereotypem je vnímat nás jako odnož satanistů. Je to zcela irelevantní, neboť Slované neměli žádnou entitu podobnou ďáblu, který je soupeřem všemohoucího Boha a nevěřili ani v peklo jakožto místo věčného trápení. Ztotožňovat nás se satanisty je typický trik, kterým se nás snaží katolické duchovenstvo diskreditovat v očích veřejnosti.

- Jak je rodnověří vnímáno společností? V Polsku převažují katolíci, prohlašují o vás, že jste kacíři?

- Záleží jak, kde. Lidé jsou různí, takže reakce jsou různé. Hodně záleží na vzdělání a povědomí o lidské společnosti. Čím více mají lidé otevřenou mysl, tím víc si s nimi rozumíme. Bohužel, mnoho lidí stále věří, že předtím, než byli Poláci christianizováni, tady nebylo nic.

- Když už mluvíme o polské christianizaci, tak katolická církev oslaví tento rok 1050. výročí této události. Vyvrcholení oslav se bude konat v roce 2016. Není to ten správný čas "vyjít mezi lidi" a připomenout jim předkřesťanské kořeny naší země?

- Ale to vlastně děláme celou dobu. Naším posláním je šířit o těchto věcech povědomí, ale Rodná církev polská, není misijní sdružení a nechce nikoho lámat silou. Jsme přesvědčeni, že ti, kdo se alespoň trochu seznámili s historií a tradicí, a chtějí prohloubit své znalosti, za námi dříve či později přijdou sami. Někteří si pak uvědomí, že slovanská víra je to, co hledají a co se vlastně shoduje s jejich stávajícím pohledem na svět.

- Jaké jsou způsoby získávání nových následovníků?

- Rodnověří je kromě víry i specifickou životní filozofií, která vychází z etnické kultury a ze spojení lidí s přírodní krajinou ve které žijí. Stává se, že lidé sami dospějí k tomuto pohledu na svět, aniž by si uvědomovali, že jsou vlastně stoupenci rodné víry. Když se s námi setkají, najednou se ukáže, že se jejich filozofie shoduje s názory naší víry. A nastává zde dokonce určitá změna, protože vyrůstá generace, která je schopna už otevřeně a pravdivě již říci, že jsou potomky rodnověrců. Naši protivníci se často snaží devalvovat rodnověří tvrzením, že zde neexistuje na víru starých Slovanů žádná návaznost. Podle tohoto názoru bylo Polsko roku 966 christianizováno a od té doby jsou všichni Poláci katolíky. To ale není pravda! Christianizace neproběhla v jediném okamžiku, ve skutečnosti je to stále trvající proces. Ani rodnověří nezmizelo náhle ze dne na den, a už vůbec ne snadno. Ještě v sedmnáctém i osmnáctém století duchovenstvo veřejně káralo z kazatelen "nevěřící", nebo spíše věrné svým kořenům, kvůli praktikování pohanských rituálů. Kontinuita tak byla částečně zachována.

- A dnes jste rovněž káráni z kazatelen?

- Ne, nezaznamenali jsme žádný výrazný útok proti rodnověrcům, protože církev nás zatím nevidí jako reálnou hrozbu. Je tomu tak hlavně proto, že nás je málo a neprovádíme žádnou agresivní misii. Jinými slovy, církev s námi nemusí bojovat o nadvládu nad dušemi. Katolická církev se zabývá více viditelnými konkurenty a odpůrci, kteří ohrožují jejich věrné. Více ji znepokojuje genderové hnutí, feministky, nebo svědkové Jehovovi. Pro katolickou církev je výhodnější předstírat, že neexistujeme, než s námi bojovat, a přiznat tak naší stálou kontinuální přítomnost. Rodnověří je polyteistický systém, silně ovlivněný panteismem, to není odloučená církev, se kterou může probíhat ekumenický dialog. Katolická politika je následující: dialog s jinými náboženstvími, které jsou podobně jako oni zástupci monoteistických systémů. Stoupenci mnohobožství nejsou pro křesťanské teology partnery k rozhovoru. Vzhledem k tomu, že naše původní bohy pasovali do rolí démonů a ďáblů, těžko s námi mohou o něčem jednat. Podle jejich názoru jsme stoupenci Satana a nikoli představitelé jejich vlastní, slovanské kultury, která má svou vlastní etnickou cestu jak se přiblížit nejvyššímu Bohu.

- Panuje přesvědčení, že se z kultury Slovanů dochovalo do naší doby jen málo. Je to pravda?

- Katolická církev se po staletí hodně snažila, abychom si toto mysleli. Naštěstí se jí to nepovedlo. Jak již jsem řekl, pohanství nezmizelo z těchto zemí s příchodem křesťanství. Mnoho původních slovanských prvků se zachovalo ve folklóru, o jiných podávají zprávy etnologové, a některé z těchto tradic paradoxně převzala sama katolická církev. Vezměme si vánoční mnohé zvyky, nebo velikonoční malování kraslic, to vše pochází ze slovanské (a nejen slovanské) pohanské tradice. Nebo letní slunovrat, který známe také jako svatojánskou noc, to byla původně noc Kupaly. Dále tu máme Dožínky a také Zádušnice (Dziady), které se dnes slaví jako "Dušičky", atd., atd.

- Slovo "pohanské" funguje v polštině skoro jako urážka. Jak říkáte sami sobě?

- Říkáme si rodnověrci. Přesněji řečeno - slovanští rodnověrci. Původně znamenalo slovo "pohan" prostě "venkovan", člověk, který žije někde v zapadlé horské vesnici. V těchto odlehlých místech totiž lidé nejdéle pokračovali ve víře předků. V průběhu času dostal tento termín pejorativní význam. Katolíci také vymysleli výraz " neopohani ", pod který se kromě rodnověří schovají také všechna náboženská hnutí, se kterými si kněží nevědí rady, a navíc to vyvolává představu, že tady neexistuje žádná kontinuita.

- Asi jste si všimli, že slovanské prvky se objevili i v popkultuře (např. skupina Donatana a Cleo na Eurovizi.). Přivedlo vám to nějaké sympatizanty?

Naš přístup se od přístupu popkultury samozřejmě liší. Popkultura vždy všechno degraduje a zjednodušuje a jde jí především o efekt. To se děje i v případě těch slovanských prvků. Tyto kapely nejdou k podstatě víry, půjčují si pouze prvky folklóru. I to však může samozřejmě dovést posluchače k hlubšímu zájmu o dané téma. Zvýšený zájem o kulturu a víru Slovanů, ale cítím. Prvky této kultury se objevují také v knihách současných spisovatelů, jako je například. Konrad T. Lewandowski a Witold Jablonski. Jejich čtenáři často začínají hledat dál a hlouběji. Skutečným problémem je absence slovanské tradice a kultury ve školních osnovách. Občas se sice někdo zmíní o Svantovítovi, nebo o Perunovi či Svarogovi, ale jinak se učíme více o mytologii Římanů, Řeků a dokonce i Semitů, která se vyučuje při katechismu, než vlastní rodné víře a bozích. Dobrou prací je "Slovanská mytologie" od A. Gieysztora, a "Slovanská lidová kultura" od K. Kolberga Moszyńskiho. Zde je vše důkladně vědecky popsáno, a ten, kdo si to přečte pozná, že není pravda, že by slovanské dědictví bylo ztraceno. Dalším krokem je dosáhnout toho, aby bylo rodnověří uznáno jako oficiální náboženská společnost.

- Rodná církev polská, ale není jediná, že?

- Ano, v současné době jsou v Polsku zaregistrovaná 4 sdružení tohoto typu, z nichž 3 jsou opravdu aktivní. Do jisté míry se však od sebe tyto společnosti odlišují. Existují rozdíly teologické i filozofické. Rodnověří je daleko od dogmatismu, proto jsou tyto rozdíly přirozené.

- Nevede silné zaměření na místní komunitu a její tradice nakonec k nacionalismu?

- Jsme zaměřeni na domácí tradici, ale nezdá si mi, že by členové Rodné církve polské vykazovali nějaké extrémistické tendence. Zaměřujeme se na víru, ne na politiku. Kdyby byla naší prioritou politika, založili bychom stranu, ne církev. Jsme přesvědčeni, že to je nejzdravější přístup. Manželství politiky a náboženství vždy končí špatně, a to zejména pro to ty druhé. Mezi dalšími rodnověrskými komunitami existují i jiné přístupy v této oblasti. Jsou i takové, jejichž členové mají radikálnější názory. Existují rodnověrská prostředí, ve kterých je vyhraněný nacionalismus skutečně viditelný, ale obecně to není hlavní trend v rodnověří. Procento extrémních nacionalistů je u nás určitě menší, než v odpovídajícím poměru mezi katolíky. Je důležité jasně rozlišovat mezi nacionalismem a vlastenectvím. Nacionalismus je negativní, a vlastenectví - pozitivní. Rodnověrci jsou bezpochyb patrioti, neboť mluvíme-li o rodnověří "slovanském", vyplývá postoj vlastenectví, úcty, lásky a oddanosti k své vlastní zemi, již z podstaty věci. Rodnověří se vyznačuje láskou a péči o národní tradice, kulturu a jazyk.

- Na konec se zeptám na "posledních věci". Jakou představu má rodnověří o posmrtném životě?

- Nejsnadnější bude, vysvětlit to srovnáním s katolickou naukou, která je asi nejznámější. Podle křesťanského dogmatu má lidské duše po smrti jen dvě možnosti, nebe nebo peklo. Katolíci sice mluví ještě o očistci, takže problém je trochu složitější, ale pro tuto chvíli na tom nezáleží. Slované věřili, že člověk se skládá z více než jednoho duchovního prvku. Po smrti jedna část duše přistála ve Wyraji, nebo-li v Horním světě, ale po nějakém čase se vrátila na zem a byla znovuzrozena. Jedná se tedy o formu reinkarnace. Druhá část duše se spojila s předky. Smrt je jako všechno v přírodě, takže je pro rodnověrce součástí širšího cyklu. V tomto ohledu máme sofistikovanější víru, než katolíci.



RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi 46.

3. března 2015 v 7:05 | Miky |  RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi
TYR



V nejstarších dobách býval Tyr pravděpodobně nejvýznamnějším germánským bohem. Etymologický základ jeho jména Tyr, Tiwaz, Ziu, Tiu, Tiw, ho spojuje s řeckým Diem, baltským Deivasem a s dalšími bohy evropských národů, kteří stáli na vrcholu svých panteonů a zastávali funkci hlavního nebeského boha. Všichni tito nebeští vládcové mají společný původ v praindoevropském bohu, kterým byl Djaus Pitar tj. Nebeský Otec. Ačkoli Tyrovo přední místo převzal později Ódin/Wódan a ještě později Thor, byl Tyr mezi Germány stále ctěným bohem spravedlnosti a války. Germánské kmeny ho znali i pod jmény Himlsgot (Pán nebe), Saxnot (Ten s mečem) a Thingus (Bůh sněmu). O Tyrově významu svědčí i to, že kontinentální Germáni, kteří přijali křesťanství, se při křtu museli jmenovitě zříkat Thunära tj.Thora, Wodena tj.Ódina a Saxnota tj.Tyra.
Tyr byl pravděpodobně totožný i s bohem Irminem, jehož posvátný sloup, tzv. Irminsul, nechal porazit císař Karel Veliký, když v roce 772 vytáhl se svou armádou proti Sasům, kteří tvrdošíjně odmítali přijmout Krista. Mnich a letopisec Rudolf Fuldský († 865), o Irminsulu píše : "Oni (Sasové) také uctívají pod širým nebem kolmo stojící kmen stromu značné velikosti, který se latinsky nazývá "columna universalis" a v jejich rodném jazyce Irminsul, který je podle nich nositelem všech věcí. " Irminsul byl tedy osou světa a středoevropským ekvivalentem severského kosmického stromu Yggdrasillu. Jeho pokácením chtěl Karel Veliký podetnout samotný základ, na kterém stála stará pohanská víra.


Při svých rituálech používám kopí, jehož hrot mi ukoval můj pohanský bratr Frostík. To kopí je pro mě symbolem Ódinovi magické zbraně, ale také osy světa. Když můj obřad začíná, zapíchnu kopí do země hrotem vzhůru a říkám : "Bez počátku i konce je Yggdrasill a posvátný Irminsul opět stojí!" Irminův sloup, který chtěl Karel Veliký jednou provždy smést z tváře země, dnes opět povstává v srdcích současných pohanů.


Irminsul.

Snímání Krista z kříže ze skalního obrazu v Externsteine.

Historický Irminsul stál na vrcholu vysokého skalního komplexu v německém Externsteine, který se nachází na jižním okraji Teutoburského lesa, nedaleko od místa, kde v roce 9.n.l. uštědřil germánský kmen Cherusků pod vedením Arminia drtivou porážku třem elitním římským legiím. Archeologické nálezy naznačují, že skalní útvar Externsteine byl ctěn jako posvátné místo pravděpodobně už v 11.století před n.l. Po vyvrácení Irminsulu zde křesťané do jedné ze skalních stěn vytesali reliéf znázorňující snímání Ježíše z kříže. Kristův kříž se zde vítězně tyčí nad ohnutým Irminsulem, na kterém stojí jedna z postav, podpírající ukřižovaného. Jen díky tomuto obrazu se nám vlastně podoba posvátného sloupu dochovala.
Tyr byl podobně jako Ódin bohem války. Germánští bojovníci si ho vážili pro jeho odvahu, sílu a spravedlnost a někteří z nich mu dávali před nevypočitatelným Ódinem přednost. Tyr je sice nedokázal obdařit zuřivým válečným zápalem berserků, ale na rozdíl od Ódina se u něj nemuseli obávat jeho náladovosti a intrik. Tyr je vzorem čestného válečníka, který se neváhá obětovat se pro druhé. Když z Lokiho potomka vlka Fenriho vyrostla obří zubatá bestie, která bohům do slova a do písmene přerostla přes hlavu, byl Tyr jediným bohem, který se odvážil chodit do Fenriho blízkosti a krmit ho. Bohové, kteří se vlčí obludy velice obávali, dali hlavy dohromady a vymysleli plán, jak ji zneškodnit. Napadlo je, že pod záminkou pouhé hry a zkoušky síly svážou Fenriho kouzelným trpasličím vláknem, které se nedá zpřetrhat. Jenže chyba lávky! Fenri, který nechtěl být za zbabělce sice souhlasil, ale protože nebyl hloupý vybídl bohy, aby mu některý z nich jako záruku fér hry vložil svou ruku mezi jeho ostré čelisti. Bohům spadlo srdce do kalhot a už to vypadalo, že jejich plán selhal. Situaci ale zachránil Tyr, který s ledovým klidem svou paži obětoval.
Bojovníci věřili, že Tyrovo jméno (popřípadě Tyrova Runa) posiluje jejich válečnou výzbroj a v duchu rady valkýry Sigdrífy : "Znej runy vítězství a v jilec je vryj, chceš-li vítězství vydobýt; jiné vryj na čepel a některé na hrot a třikrát jmenuj Týa." jím zhusta popisovali hroty svých zbraní. Jméno boha Tyra se tak objevuje na nálezu bronzové přilby z jihorakouského Negau a nápis "Tý, ať chrání toto kopí" si můžeme přečíst i na hrotu kopí nalezeném v Novelu na Ukrajině.

Tyrovy Runy : Tyrovi je připisována pouze jediná Runa, a totiž Teiwaz. Je to však Runa, která nese přímo Tyrovo jméno, a která je vůdčí Runou tzv. Tyrova aettu.

Baltové : Původní indoevropský vládce nebes ztrácel ve většině panteonů postupně na významu a byl nahrazován původně nižšími božstvy, která byla životu obyčejných lidí blíže. U Litevců si ale své výsadní postavení udržel, znali ho zde pod jménem Dievas. O trijádě pruských bohů Patollovi, Perkúnovi, Potrimppovi jsme se už zmiňovali, Litevci měli podobnou trijádu, Deivase, Perkúnase a Velniase. Deivas vystupuje v litevských pohádkách a písních jako Stvořitel a jako dárce úrody. Jeho souputníkem a často i protivníkem byl Velnias. Perkúnas byl zřejmě Deivasovým synem.

Slované : Slovanským nebeským vládcem byl Svarog. Jeho jméno má pravděpodobně původ v sanskrtském výrazu svarga, což znamená nebe. Odborníci se shodují, že hlavní Svarogova úloha skončila tím, že stvořil svět. Poté se stáhl do pozadí a přenechal vládu nad pozemskými záležitostmi svým potomkům.