NOVINKY :
.
Kontaktní e-mail : mikyhorozumy@seznam.cz
Dopředu ovšem upozorňuji, že NEPOSKYTUJI MAGICKÉ SLUŽBY, ANI PORADENSTVÍ A NEBUDU NA PODOBNÉ ŽÁDOSTI REAGOVAT. Děkuji za pochopení - Miky. Usmívající se

RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi 52.

15. března 2015 v 9:48 | Miky |  RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi
MĚSÍC, SLUNCE A JITŘENKA





Měsíc, Slunce a Jitřenka jsou tři nebeská tělesa, která hrála v mytologii, folklóru i každodenním životě starých pohanských národů stěžejní roli. Julius Caesar v Zápiscích o válce galské dokonce trochu nadneseně tvrdí, že Slunce, Měsíc a Oheň jsou jediná božstva, která Germáni uctívají. Proto je nemohu ve svém výčtu důležitých bohů vynechat.
Na Slunci a dobrém počasí byla závislá úrodnost polí a tím i kvalita lidského života. Lidé proto bedlivě sledovali každoroční pouť Slunce po obloze a oslavovali slunovraty a rovnodennosti. Střídání zimního a letního období, tedy času, kdy bylo Slunce slabé a naopak, kdy bylo na vrcholu svých sil, se v mytologii projevilo, jako smrt a znovuzrození slunečního božstva. V dobách, kdy ještě neexistovali náramkové hodinky a psané kalendáře, bylo ukazatelem denního času i ročních údobí právě Slunce.
Podobně určoval lidem čas i Měsíc. Měsíční cyklus od novu do novu, nebo od úplňku do úplňku, rozděluje celý rok do dvanácti, popřípadě třinácti částí, kterým až dodnes říkáme měsíce. Je rovněž známo, že podle fází Měsíce se u Germánů řídily i důležité události, jako začátky bitev, nebo termíny konání sněmů. Dorůstání a ubývání Luny má podle staré pohanské tradice magickou moc. Když Měsíc dorůstal, spřádaly vesnické vědmy kouzla, která věci (zdraví, štěstí, bohatství) přivolávala. Když ubýval, prováděla se kouzla, která vás věcí (nemocí, zlozvyků, smůly) zbavovala. Etnografové zaznamenali texty některých zaříkání, která se v Čechách, na Moravě, i na Slovensku prováděla, když se na nebi objevil srpek nového Měsíce. Například tyto :

"Vítám ťa Měsíčku nový, aby mňa nebolely ruky a nohy.
Vítám ťa, Měsíčku nový, na zdraví, na štěstí, na všechno dobrý."

"Vítám tě, Měsíčku milý, aby mě nebolely žíly.
Vítám tě, Měsíčku dvourohý, aby mě nebolely mé oudy,
až budeš třírohý."

"Vítej, Měsíčku, nový králu,
tobě ku plni a mně ku zdravju!
Vítej, Měsíčku nový dvúrohý,
na štěstí i na zdraví!
Tobě něbo i korona
a mi stěstí i obrona."

To poslední zaříkání mám potvrzeno i od jednoho svého soukmenovce z Pohanského Kruhu, který je původem Rusín a narodil se na východním Slovensku. Jeho babička byla vesnická vědma a léčitelka a naučila ho spoustu věcí. Vyprávěl mi, jak za ním jednoho dne babička přišla a ptala se ho : "Víš, jak se máš modlit k Měsíci?" a pak ho učila : "Vítej, Měsíčku, nový králu …"
Zajímavé je, že u Germánů, Baltů i Slovanů je slovo Měsíc i měsíční božstvo mužského rodu. Na to jsem si musel chvilku zvykat, protože čarodějnická tradice Wicca učí, že Měsíc představuje ženskou energii. Wicca zde ale zřejmě čerpá z pohanské tradice Řeků a Římanů, u kterých byla důležitou lunární bohyní a velkou čarodějnicí Artemis/Diana. Germáni, Baltové a Slované, jejichž tradicemi se v této knize zabýváme, ale věřili v měsíční bůh je muž.
Severogermánský mýtus zapsaný v Eddách praví, že Ódin a jeho dva bratři Vili a Vé stvořili Slunce, Měsíc a hvězdy ze žhavých oharků a jisker, které vylétávaly z Müspellheimu. Umístili je společně na nebeskou klenbu a určili jim dráhy jejich letu. O něco později rozhněval bohy muž jménem Mundilfari, který dal svému synu jméno Měsíc a své dceři jméno Slunce. Bohové to chápali jako opovážlivost a potrestali muže tím, že vyzvedli jeho děti na nebesa a poručili jim řídit koňská spřežení, která obě tělesa po nebi vozí. Byl to trest, ale obě děti se tak vlastně zařadili mezi nesmrtelné bohy. A že to nebyli bohové bezvýznamní dokazuje například i Merseburgské zaříkadlo, kde je vedle Wódana, Friji a dalších bohů, vzpomínána i sluneční bohyně Sunna.
Baltský mýtus vypráví o velké nebeské svatbě. Měsíční bůh Menuo si vzal za ženu sluneční bohyni Saule. Jednoho dne, bylo to brzy z jara, putoval Menuo po nebi sám zatímco Saule spala. Na své cestě potkal Jitřní hvězdu, podlehl její kráse a miloval se s ní. Hromovládce Perkúnase tato zrada rozzuřila a rozťal ve vzteku Menua v půli. Od té doby se Měsíc půlí a pak znovu dorůstá.
Slovanský mýtus o Měsíci a Slunci se nám, žel bohům, nedochoval. Osobně věřím, že původní slovanský příběh o nebeských tělesech byl podobný tomu baltskému. Přiznávám ale, že přání je tady možná otcem myšlenky. Jako Slované máme sice měsíčního mužského boha i hromovládce Peruna, zcela nám ale chybí ženská sluneční bohyně. Veškerá známá slovanská sluneční božstva jsou totiž, na rozdíl od těch germánských a baltských, muži. Slunce je mužem dokonce i v našich pohádkách. Někdy v nich vystupuje jako bratr Měsíce a jindy jako děd Vševěd se zlatými vlasy. Pokud u Slovanů existovala podobná solární bohyně, jakou byla germánská Sól/Sunna, nebo baltská Saule, nezachoval se nám o tom, k naší smůle, žádný doklad. Zajímavé ovšem je, že slovo Slunce/Solnce, je ve všech slovanských jazycích nikoli mužského rodu, jak bychom čekali, ale rodu středního. A jak známo, střední rod připouští obě pohlaví.
V baltském mýtu jsme se setkali také s postavou Jitřenky. Jitřenka, kterou dnes známe jako planetu Venuši, je nejjasnější hvězdou noční oblohy. Její záře je natolik silná, že bývá vidět ještě chvíli po rozednění, když už jsou ostatní hvězdy dávno pryč. Právě proto jí říkáme Jitřenka, nebo též Denice. Venuše je ale zároveň také první hvězdou, kterou můžeme vidět při stmívání. Proto jí nazýváme i Večernice. Baltové ji nazývali Auštra nebo Aušrine, což znamená Úsvit. Řekové ji znali jako Eos, Římané jako Auroru a Germáni jako Ostaru nebo Eostre. Všechna tato jména mají něco společného se svítáním, jasem, ale také s východní světovou stranou. Anglicky se východ řekne east, německy osten a islandsky austur. Germáni slavili svátek bohyně Ostary v čase jarní rovnodennosti. Lidé při něm vítali jasnou bohyni úsvitu a východních větrů, která v tento čas otevírala brány jarního období. V této souvislosti není bez zajímavosti, že nebeská svatba z baltského mýtu se konala "v prvních dnech z jara."
Slované nazývali svou bohyni jitřní hvězdy jménem Zora. Její jméno souvisí například s pojmy obzor, zornice, či zorné pole a byla podobně jako její germánská a baltská sestra uctívána jako bohyně úsvitu a jasu. V lidových písních a zaříkadlech byla opěvována jako nejjasnější, čistá a vznešená. Například v zaříkadle, které zpívala děvčata při obmývání svatou léčivou vodou se říká toto : "Vodýce, Jordanýce, umýváš hóry i dóliny, bílé kořeny, žluté kameny, obmyj i mne ze všelijakých vyrážek, strupů, abych byla spanilá jak Vesna, pěkná jak Zora jasná. Jak se lidé radují z Vesny, tak aby mne milovali, abych byla sytá jak podzim a bohatá jak Země." V pozdější verzi zaříkadla už byla jména bohyně Vesny a bohyně Zory vypuštěna a říkalo se pouze : "…abych byla čistá jako přenejsvětější panna."
Na některých místech Slovenska se udržoval zvyk zpívat před svatbou Zoře. Ženy a dívky ze vsi se sešly k těmto zpěvům už o třetí hodině ranní, v čase kdy Zora vládne. Přítomný muž potom třikrát vykřikl : "Zornij tag!" a pak ženy zpívaly spoustu písní pro něvěstu a Zoru.
V některých slovanských příbězích navíc vystupuje bohyně Zora/Zaria, jako žena boha Měsíce/Mjesace!


Runy : Sluneční Runou je bezesporu Sowulo. S Měsícem bývá spojována Runa Laguz. Runami Jitřenky jsou znaky Kenaz a Berkana.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama