NOVINKY :
.
Kontaktní e-mail : mikyhorozumy@seznam.cz
Dopředu ovšem upozorňuji, že NEPOSKYTUJI MAGICKÉ SLUŽBY, ANI PORADENSTVÍ A NEBUDU NA PODOBNÉ ŽÁDOSTI REAGOVAT. Děkuji za pochopení - Miky. Usmívající se

RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi 53.

17. března 2015 v 6:56 | Miky |  RUNY - Cesta k Runám, cesta za starými bohy a pohanskými tradicemi

ÁLFOVÉ A DÍSY, NORNY A VALKÝRY




Poslední skupina "bohů", kterou se budeme zabývat, jsou álfové a dísy. Eddy a staroseverské ságy tyto bytosti často zmiňují, ale na rozdíl od trpaslíků, obrů a bohů se nikde nedozvíme, jak álfové a dísy vznikli a co jsou vlastně zač.
Nevíme tedy přesně, kdo álfové jsou, ale v textech jsou často zmiňováni ve společnosti bohů. Například na velké hostině u boha Aegiho byli přítomni Ásové, Vanové i álfové. Když Loki na slavnosti slovně napadá Vanskou bohyni Freyu, tak přímo říká : "Z ásů a álfů, kteří uvnitř zde jsou, každého jsi milencem měla." O Thorovi se na jiném místě říká, že bude v Trudheimu, v blízkosti Ásů a álfů pobývat až do ragnaröku. Když Freyův posel Skírni, překonal všechny překážky a dorazil k obryni Gerdě, ona se ho zeptala : "Patříš snad k álfům, či k synům ásů, anebo k věčným vanům? Jak jsi sám pronikl, plameny ohně, bys naše shlédl síně?" Gerda byla přesvědčena, pasti, které chránily její obydlí mohl překonat jedině álf, Ás, nebo Van. Álfové, byli tedy nadáni podobnými schopnostmi, jako bohové. Osud bohů a álfů je, zdá se, pevně provázán. Když jednou obr Trym ukradl spícímu Thorovi jeho kouzelné kladivo, Loki to okomentoval slovy : "Zle je s ásy! Zle je s álfy!"

Přesto všechno, co jsme si řekli, nic nepotvrzuje, že by álfové byli vedle Vanů a Ásů, třetím samostatným božským rodem. Kdo tedy ti álfové vlastně jsou? Na to je těžké odpovědět, osobně se ale přikláním k názoru, že álfové jsou mocní duchové předků. Existuje totiž několik indicií, které to naznačují. První indicii nalezneme ve Výrocích Vysokého. Na místě, kde se vyjmenovává, kdo které čeledi předal znalost Run, se píše : "Ódin ásům, álfům Dain, Dvalin skřitkům, Alsvinn obrům." Jméno Dain překvapivě znamená Mrtvý! Další stopu nalezneme v rukopise Flateyjarbok ("Kniha z plochého ostrova"). Zde se dočteme o norském králi Olafovi, kterého lidé posmrtně uctívali a přinášeli k jeho mohyle v Geirstadech oběti za úrodný rok. Mezi lidem byl král Olaf po své smrti znám, jako Álf z Geirstadu. Podobnou stopu nalezneme i staroislandské Sáze o Kormakovi. Čarodějnice Tordis zde poradí zraněnému muži jménem Torvard, aby šel k nedalekému kopci (mohyle?), v němž sídlí álfové. Torvard má potřít mohylu krví ze zabitého býka a z jeho masa připravit álfům hostinu, potom prý bude uzdraven. Můžeme se samozřejmě jen dohadovat o tom, kdo byli oni álfové, kteří v tom kopci sídlili, ale Sága o lidech z Eyru nám dává další vodítko. V tomto příběhu se dočteme o předákovi a godim (knězi) jménem Tórólf, který na Islandu postavil a spravoval velkou Thorovu svatyni. Na jeho pozemku stál kopec, kterému Tórólf říkal Helgafell (Svatý vrch), a věřil, že po smrti do něho vejde on i všichni jeho příbuzní. Álfové z kopců a mohyl nám tak opravdu splývají s duchy lidských předků. Tito duchové všem keltomanům oprávněně připomenou bytosti aes sidhe (tj.lid z kopců) z keltské mytologie. Aes sidhe jsou totiž podle Irských legend tajemným národem polobožských Tuatha Dé Dannonů, který po příchodu Milesianů, přenechal zemi lidem a odešel do mohyl a výrazných kopců! Pověsti o vojsku předků, které spí v kopcích (např. Blaníku) a čeká až bude nejhůř, aby svým potomkům pomohlo, mají bezesporu své kořeny právě v kultu sídhů a álfů.

Další zajímavostí je, že podle Starší Eddy je vládcem říše álfů (Alfheimu) bůh Frey. Ve světle toho, co jsme si řekli vás možná nepřekvapí, že Mladší Edda nám Freye líčí jako oblíbeného lidského krále, který byl po své smrti zbožštěn a podobně jako již zmíněný král Olaf z Geirstadu, nadále uctíván ve své mohyle. Říši zvanou Alfheim ovšem obvykle umisťujeme do horních pater světového stromu, jak se to tedy rovná s podzemním nitrem hor a mohyl? To je další složitá otázka. Možná ale ne tak složitá, jak to na první pohled vypadá. Řekli jsme si, že osu světa tvoří podle legend mnoha národů mýtický strom. Stejně často jako strom je však pomyslnou osou světa ve starých mýtech také hora. Kopec je tedy vlastně pomyslnou spojnicí mezi Horním a Dolním světem a posmrtný život v hoře zdaleka nemusí znamenat pobyt v podsvětí. Hora, která se z roviny tyčí vzhůru může naopak představovat ideální prostředek pro cestu do nadsvětí. Podle představ starých seveřanů sdílejí někteří duchové mrtvých svůj posmrtný život v Horním světě s Ásy a jiní odcházejí do Dolního světa k bohyni Hel. Skrze mohylu lze dojít do obou těchto světů. Snorri Sturlusson nám v Mladší Eddě říká, že existují dva druhy álfů, světlí a temní. Světlí álfové jsou podle mě ti z předků, kteří odešli k bohům do Horního světa. Jsou to duchové mimořádných lidských osobností, králů, hrdinů a duchovních vůdců, proto je jejich vzhled vznešený a jak Eddy říkají, jsou na pohled jasnější než Slunce. Temní álfové, jsou ti mrtví, kteří sídlí v podsvětí. Podle Snorriho jsou černější než smola. To ovšem neznamená, že jsou zlí. Tmavá barva je prostě jen výrazem jejich spojení se zemí a s Dolním světem.

Uctívání álfů bylo pravděpodobně běžnou součástí severského náboženství. Z uvedených příkladů lze odvodit, že se álfům přinášeli oběti zejména k pohřebním mohylám. Sága o svatém Olavu však přináší svědectví o tom, že se álfablót (oběti álfům), konali i přímo v domácnostech. Hrdina ságy Sighvat se tu na jednom místě pokouší dostat se do dvora jisté usedlosti. Dlouho nikdo neotvírá. Nakonec se objeví hospodyně a prosí příchozí, aby nevcházeli, neboť místní zde právě obětují álfům.

Zajímavé je, že o álfech se v mytologických textech hovoří vždy pouze v mužském rodu. U Ásů máme Ásy a Ásynje, ale álfové jsou vždycky jen álfové. Pokud tedy platí teorie, že jsou álfové duchové předků, musíme si položit otázku, kam se ním poděly álfské ženy. Mnoho současných pohanů se domnívá, že ženskými protějšky álfů jsou nižší ochranné bohyně, známé jako dísy. Podobně, jako k poctě álfům, konaly se i k poctě dísám obětní slavnosti (dísablót) a není vyloučeno, že se někdy obětovalo álfům i dísám zároveň. V ságách se dísy chovají jako skutečné pramatky a vždy pečují pouze o potomky vlastní rodinné linie. Proto se setkáváme s tím, že se hovoří o "tvých", nebo "našich" dísách. Když se například Glaumvöře, ženě krále Gunnara ze Ságy o Völsunzích zdál sen, ve kterém viděla skupinu smutných žen, které si vyvolily jejího chotě za muže. Vyložila si ho Glaumvör jako předzvěst královi smrti a Gunnarovi řekla : "Možná to byly tvé dísy." Na přízni či nepřízni pramatek do značné míry závisí náš osud. V Písni o Grímnim, říká Ódin králi Geirrödovi, který má za okamžik zemřít : "Vypršel tvůj život, dísy ti nepřejí". Dísy, zde vlastně plní úlohu Noren, tedy sudiček spřádajících lidské osudy. Norny totiž nejsou pouze tři bájné ženské bytosti, pravděpodobně obryně, se jmény Urd, Verdandi a Skuld, které bdí nad osudem celého světa, noren je mnohem víc. Když se Sigurd ptá svého vychovatele Fáfniho : "které norny pomoc nesou, když matky robátka rodí?", Fáfni odpovídá : "Různého jsou norny rodu, nemají společný původ. Jedny jsou z ásů, jiné z álfů, a některé jsou Dvalina dcery." Fafniho odpověď naznačuje, že každá každý rod, ať už božský, lidský nebo trpasličí má své norny. Pojem norna, tedy není označením nějaké konkrétní rasy, je to spíše titul pro pramatky rodů, které bdí nad porody a určují osud narozených dětí. Slované těmto pramatkám a ochránkyním rodu říkali sudičky, nebo rožanice (od ruského slova rožděnije, tj. rození, narození). V domě, kde se narodilo dítě, se prostíral pro rožanice stůl a připravovali se jim obětní pokrmy. Lidé věřili, že v noci se u prostřeného stolu usadí sudičky a společně určí osud novorozence. Sudičky však doprovázeli každého člověka po celý jeho život, měli vliv na jeho úspěchy i neúspěchy i na délku jeho života.

Severogermánské dísy, vlastně odpovídají slovanským vílám. Navzdory přeslazeným new age výkladům a modernímu obrazu víl z televizních pohádek, byly totiž pro staré Slovany víly bytostmi, ze kterých šel vždy trochu strach. Některé z vás to možná překvapí, ale v původních lidových pověstech nebyly víly hodnými elementálními bytostmi, byly to totiž duše mrtvých dívek a žen. Na Slovensku se například tradovalo, že víly jsou duše zasnoubených dívek, které zemřely dříve, než se vdaly. Právě proto prý měly spadeno na hezké mladíky, které opojily svojí krásou a pak je utancovaly k smrti. Rusalky jsou podle všeho zase duše mladých dívek, které se kdysi utopily. Proto jsou vázány na vodu. Jinak není mezi vílami a rusalkami žádný větší rozdíl. Víly i rusalky rády tančí a zpívají a prahnou po tom získat nějakého muže. V Rusku se říkalo, že si rády berou z hrobů hochy, kteří se narodili mrtví, nebo zemřeli beze křtu. Tito chlapci, a patrně také ti, které víly utancovaly k smrti, se stávaly tzv. víleníky, tj. vílami mužského pohlaví. Existuje teorie, která dává do souvislostí samotné slovo víla se slovním kořenem vel (hynouti), z něhož povstalo litevské velýs = nebožtík, vélés = duchové mrtvých, německé wal = záhuba, zhynutí (odtud Valhalla, Valkýra aj.) Ve slovanských jazycích najdeme ale také pojmy víliti = bláznit, nebo vilný = svůdný, takže spojení s tím kořenem vel není zcela jisté. U Malorusů, Bulharů a Slovinců se setkáváme s alternativním názvem pro víly, který zní návky či navje a zde je spojení se slovanským světem mrtvých, kterému se říkalo Náv, zcela prokazatelné.

Víly však v pověstech nevystupují vždy jako zlé a nebezpečné. Pokud je lidé ctí a přináší jim oběti (květny, barevné stužky, pokrmy), mohou je i chránit, léčit nebo je obdarovat nějakou kouzelnou mocí. Ve Slovinsku se říká, že pokud si víla některého člověka oblíbí, může se mu stát tzv. Posestrimou, tj. Vílou ochránkyní. Navíc, tak, jako jsou některé dísy zároveň nornami, jsou některé Víly zároveň sudičkami. Slova Sudičky a Víly jsou v některých pověstech a pohádkách zaměnitelná.

Zajímavou informací je, že ve staré černohorské pověsti, která je podobná naší pověsti o Blanických rytířích, se vypráví, že v hoře, ve které spí národní hrdina Crnojevič Ivan, kolem něj stojí Víly na stráži. Není na tom ale vlastně nakonec nic divného. Vždyť kdo jiný by měl dělat společnost duchům hrdinných bojovníků (álfů, aes sidhe), než duchové krásných dívek? Ostatně i ve Valhalle, kde dlí padlí hrdinové severogermánských bitev, jsou válečníci obsluhováni valkýrami. Valkýry byly neviditelné ženské bytosti, které se vznášely nad bitevním polem a rozhodovali kdo padne a na čí stranu se přikloní válečné štěstí. Vybíraly bojovníky, kteří mají zemřít a odváděly je k Ódinovi do Valhally, nebo k Freye do Sessrumní. Pojem valkýra, označuje podobně jako pojem norna spíše určitou funkci, než nějaký specifický druh bytosti. Věřím, že vás nepřekvapí, když se dozvíte, že tuto funkci zastávaly opět nám známé dísy. Když byl legendární Viking Ragnar Huňatá nohavice po prohrané bitvě vržen anglickým králem do jámy s jedovatými hady, tak pronesl tato slova : "Ke konci chci dospět, domů mne zvou dísy, které pro mne Herjan (Ódin) poslal; šťasten budu pít na trůnech s Ásy; naděje už zmírá - já směju se vstříc smrti."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jan Koňas Jan Koňas | E-mail | Web | 22. března 2015 v 10:36 | Reagovat

...díky za výklady o runách, Honza

2 Firzen Firzen | 24. března 2015 v 18:09 | Reagovat

Miky, Tvoje články o runách jsou opravdu úžasné. Nikdy jsem nic lepšího nečetl. Velmi se těším na Tvou knihu - snad nemám mylnou informaci. Pokud kniha vyjde, určitě si ji koupím!

3 Nira Nira | 28. března 2015 v 13:04 | Reagovat

[2]: Miky, ty chystáš knihu? Také by mě zajímala. Snad se dozvíme včas, kdy má vyjít :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama