NOVINKY :
.
Kontaktní e-mail : mikyhorozumy@seznam.cz
Dopředu ovšem upozorňuji, že NEPOSKYTUJI MAGICKÉ SLUŽBY, ANI PORADENSTVÍ A NEBUDU NA PODOBNÉ ŽÁDOSTI REAGOVAT. Děkuji za pochopení - Miky. Usmívající se

TOMEČKOVO SETKÁNÍ S VLKODLAKEM

23. března 2015 v 7:19 | Miky |  ZAMYŠLENÍ
Mysličův článek o polockém knížeti Vseslavovi, který se podle legend dokázal proměňovat ve vlka, mi připomněl jeden podivuhodný, nicméně skutečný příběh, který vyprávěl spisovatel a publicista Jaromír Tomeček ve své slavné knize Lovy beze zbraní.


Pan Tomeček se narodil 30.záři 1906 v Kroměříži. V roce 1925 a začal studovat na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, ale po dvou semestrech studium ukončil a odešel na Podkarpatskou Rus. Zde pracoval nejdříve jako úředník, a od roku 1929, když si doplnil vzdělání, i jako notář. I když se musel po válce vrátit na Moravu a vystřídal potom ještě řadu působišť, Podkarpatská Rus ho navždy změnila a ovlivnila. Sám o tom říká : "O mém osudu rozhodly Karpaty. Staly se mi pěstounkou po dobu půldruha desetiletí a převychovaly mne z hanáckého chasníka na horala, na lovce, na člověka pralesa, na chlapa..." A právě tady v Podkarpatí se odehrál náš příběh.


Vše začalo tím, když jednoho dne zaťukal na dveře Tomečkovi notářské kanceláře jakýsi Jura Ťuch. Jura byl drobný chlapík tak divného vzhledu, že Tomeček zůstal chvilku stát jako opařený a jen zíral, co za bytost to tu proti němu vlastně stojí. "Hleděl jsem mu do divné tváře a nebyl jsem s to, abych toho nechal, ač už to bylo fixírování. Ten šprček měl fyziognomii rysa, do slova a do písmene. Kulaté oči mě provrtávaly nebozezem a já čekal, kdy se jejich zorničky začnou zužovat a rozšiřovat; on o té jejich zvláštnosti musel vědět, neboť uvědomil si můj údiv velice brzy a od toho momentu je mhouřil a klopil k zemi. Uši měl sice bez štětiček, nicméně však boltce směrem vzůru zašpičatělé, uzmuté Mefistovi a přilehlé k lebce, takže při pohledu zpředu nebyly vůbec postřehnutelné: tím víc však vynikly, kdykoli pootočil hlavu. A co budilo pozornost nejvíce, to byl knírek. Rozježené štětiny, řídké a drsné, jakoby žíněné, pár chlupů vpravo, pár vlevo, ne, to nebyl vous chlapa, nýbrž zvěra." Když se Tomeček vzpamatoval, požádal ho Ťuch o vysvědčení o majetkových poměrech. Potřebuje ho prý kvůli soudu. Tomeček se zeptal s kým, že se chce soudit a Jura mu nesměle sdělil, že se sousedkou, protože na něj stále pokřikuje. To Tomečka nadzvedlo. Řekl Ťuchovi, že se asi pomátl, když se chce kvůli takové hlouposti soudit a že na tom akorát tak prodělá kalhoty. Ťuch, trval na svém a váhavě Tomečkovi sdělil, že na něj sousedka přede všemi křičí : "Vlkodlaku!" Nakonec se dohodli, že Jura žalobu nepodá a Tomeček si předvolá sousedku na úřad a domluví jí. Sousedka sice trvala na tom, že nikomu neubližuje a že Ťuch opravdu vlkodlak je a ví to u nich každý, ale když jí bylo sděleno, že jestli svého pobuřování nenechá dostane pokutu, přeci si nechala říct. Tomeček pak na celý případ zapomněl.
Po určité době se budoucí spisovatel vypravil na lov. Když procházel údolím potoka Dreslavce, zahlédl u jedné z chalup roztoušených po stráni, korpulentní žeštinu, ve které poznal sousedku Jury Ťucha. Ta ho poznala také a hned mu ukázala i Ťuchovu nedalekou chaloupku a prohlásila, že on ale stejně není doma, protože pořád někde běhá. Pak se rozloučili a Tomeček pokračoval dál. Když vylezl na hřeben kopce pomalu se začalo stmívat. Jaromírovi to nevadilo, protože byl úplňkový čas a měsíc mu pěkně svítil na cestu. Na jednom místě už se o něj pokoušela dřímota, ale probral ho z ní jakýsi pohyb. Něco cválalo kolem něj směrem k Dreslavci. Tomeček si náhle uvědomil, že je to vlk. Namířil na něj kulovnici, ale vlk se pohyboval rychle a přeci jen bylo už špatně vidět, a tak vystřelil víceméně na slepo. Pak se vracel zpátky směrem, kterým předtím běžel vlk, až došel znovu k chalupě Ťuchovi sousedky. Vracela se zrovna od potoka s dvěma vědry vody. V chalupě Jury Ťucha svítila okna. "Právě před chvilkou se vrátil, když jsem se chystala k potoku pro vodu. Hnal se od lesa celý udýchaný, div neplazil jazyk, myslím ho tam někde načapal hajný. A možná prováděl ještě něco jiného, však víme." Tomečka přemohla zvědavost, došel až k Ťuchově chaloupce a nahlédl oknem dovnitř. Jura seděl u stolu, hlavu opřenou o ruce a pořád ještě zhluboka oddechoval. Tomeček chvíli přemýšlel, že zaklepe a pod nějakou záminkou ho navštíví, ale nakonec to nechal být a brzy na Ťucha zase zapomněl.
Po čase ale opět zavítal při svých loveckých toulkách do údolí Dreslavce. Tentokrát nelovil sám, ale se svým přítelem. Během lovu se rozdělili. Tomeček zaslechl kolegův výstřel a rychle ho vyhledal. Ukázalo se, že kamarád vypálil po vlkovi a dokonce tvrdil, že ho dozajista trefil. Byla už tma, měsíc svítil jen slabě, a tak se oba dohodli, že se vrátí ráno se psi a zraněné zvíře dohledají. Ráno, ale nedokázali psi najít žádnou stopu. Lovcům to nešlo do hlavy, rosa by přece nemohla stopu tak dokonale smýt. Když opět míjeli chalupy ve stráni nad Dreslavcem, překvapil je shluk lidí, který hučel jako roj včel. "Co se děje?" zeptal se Jaromír lidí. "Umřel Ťuch, ten drobný Jura Ťuch, znal jste ho?" Do Tomečka jakoby uhodil hrom. "Co? Kdy zemřel?"
"Asi už v noci, ale my jsme na to přišli teprve teď. Chcete ho vidět?"
Tomečkův přítel nechtěl, Tomeček ano. Když však vešel do chodby, rozmyslel si to. Bál se prý, že by mohl vidět něco, čeho by se pak do smrti nezbavil.
Po nějakém čase se potkal Tomeček na jarmarku s velitelem četnické stanice a dal se s ním do řeči. Četník mu vyprávěl o patálii, kterou zrovna řeší. V Dreslavci zemřel na srdeční mrtvici nějaký Jura Ťuch. Dříve než ho stačili pochovat, otevřel někdo tajně rakev, přibil mrtvole na paty podkůvky a zasypal tělo mákem. Lidé prý říkají, že je to vlkodlak a bojí se, že bude vstávat z hrobu. Magický obřad měl zajistit, že vlkodlak bude muset, než z hrobu vstane, nejprve sečíst maková semínka, a potom mu prý budou ztěžovat pohyb ty podkůvky. Četníci to teď musí řešit jako hanobení mrtvého. "Teď to mám vyřešit a podat trestní oznámení. Báby budou sedět v kriminále - ale ony na to věří, vždyť jsou to pohané skrz naskrz, jedenácté století. Nechce se mi do toho."
Četníci to nakonec raději nechali být, stejně se nikdo nepřiznal. V Jaromíru Tomečkovi, který se později stal uznávaným spisovatelem opěvujícím ve svých knihách krásy přírody a spolupracovníkem českého rozhlasu i televize, zůstal ale už navždycky velký otazník. Tentýž otazník zůstává viset v hlavě i člověku, který si tento zvláštní příběh, zařazený mezi jinak zcela reálné příběhy o zvířatech a lidech v jeho knize přečte.



.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Rushwolf Rushwolf | E-mail | 23. března 2015 v 8:43 | Reagovat

To sou vždycky skazky, když přijde na vlkodlaky :-D Asi mám raději ty suchý teorie viz. http://www.library.sk/arl-cav/cs/detail-cav_un_epca-0322933-Psanci-vlkodlaci-a-homines-sacres-mezi-mytem-a-pravem/  Mám to na blogu na dva díly, se svolením autora :-)

2 Miky Miky | E-mail | Web | 23. března 2015 v 10:48 | Reagovat

[1]: To já mám naopak raději tenhle žitý folklór, než ty teorie. :-)

3 Myslič Myslič | Web | 23. března 2015 v 16:06 | Reagovat

[2]: No paráda :-) To je velice podobné pověstem o lidech-kočkodlacích, co se dodnes vyprávějí v Bulharsku v Rodopech :-)

4 mimi19 mimi19 | 28. března 2015 v 23:41 | Reagovat

nevim jak  ale ja na vlkodlaky verim :-?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama